Rezistencia (CZ) 2012 24. kapitola

KAPITOLA 24

Krev má zvláštní barvu. Temnější, než se zdá.
Zadívám se na Marleninu ruku, kterou mě drží za paži. Má krátké
nehty - kouše si je. Postrčí mě dopředu a asi někam jdeme, protože cítím,
že se pohybuju, ale v myšlenkách jsem pořád u Erika a Eric je pořád
naživu.
Zemřel úplně stejně jako Will. Sesul se k zemi úplně stejně jako Will.
Myslela jsem, že knedlík v mém krku zmizí, až Eric zemře, ale nezmizel.
Musím zhluboka dýchat, abych nemusela lapat po vzduchu. Ještě štěstí,
že dav kolem mě je natolik hlučný, že mě nikdo neslyší. Kráčíme ke dveřím.
V čele Neohrožených jde Harrison, který nese Tori na zádech jako
dítě. Tori se ho drží kolem krku a směje se.
Tobias mi položí ruku na záda. Vím to, protože jsem viděla, jak se ke
mně zezadu blíží a jak ji tam pokládá, ne proto, že to cítím. Necítím vůbec
nic.
Dveře se zvenčí otevřou. Dovnitř se vřítí Jack Kang následovaný skupinkou
Upřímných.
„Co jste to udělali? Právě jsem se dozvěděl, že Eric zmizel z vazební cely!“
„Byl pod naší soudní pravomocí,“ odvětí Tori. „Postavili jsme ho před
soud a popravili. Měl byste nám poděkovat.“
„Cože?“ Jack v obličeji zrudne. Krev je tmavší než uzardění. „A za co?“
„Taky jste ho chtěl vidět mrtvýho, ne? Nezabil vám snad jedno z dětí?“
Tori skloní hlavu. Oči má rozšířené a nevinné. „Tak jsme se o to postarali.
A ted, když dovolíte, jsme na odchodu.“
„Což- na odchodu?“ zadrmolí Jack.
Když odejdeme, nebude schopen dostát hned dvěma ze tří Maxových
požadavků. Ta představa ho děsí a promítá se mu do výrazu tváře.
„To nedovolím,“ řekne.
„Vy nám nic dovolovat nemusíte,“ vloží se do toho Tobias. „Jestli nám
neuhnete z cesty, budeme nuceni projít přes vás, a ne kolem vás.“
„Myslel jsem, že jste sem přišli hledat spojence,“ poznamená Jack.
„Jestli odejdete, přidáme se k Sečtělým, to vám můžu slíbit, o nějakém
spojenectví s námi si budete moct nechat
„My vás jako spojence nepotřebujeme,“ přeruší jej Tori. „Jsme Neohrožení.“
Ostatní souhlasně zahalekají a jejich výkřiky konečně prorazí oponu
mých myšlenek. Dav se jako na povel vrhne vpřed. Upřímní na chodbě
vyjeknou a klidí se nám z cesty. Vtrhneme mezi ně, jako když praskne potrubí,
jako neohrožená voda, která zaplaví prázdný prostor.
Marlene se mě chtě nechtě pustí. Běžím po schodech dolů, snažím se
držet tempo s lidmi před sebou a nevnímat, že do mě všichni strkají a že
všichni kolem křičí. Cítím se zase jako nováček, který po Obřadu volby
sbíhá schody Hlavy. Bolí mě nohy, ale to je v pořádku.
Za chvíli jsme ve vestibulu. Tam čeká skupina Upřímných a uprchlíků
ze Sečtělosti, včetně Divergentní ženy s blond vlasy, kterou zrádci z Neohroženosti
při útoku táhli k výtahům za vlasy, dívky, které jsem pomohla
utéct, a Cary. Bezmocně přihlížejí, jak se dav Neohrožených valí ven.
Cara si mě všimne, chytí mě za paži a strhne mě zpátky. „Kam všichni
běží?“
„Na základnu Neohrožených.“ Pokusím se jí vyškubnout, ale nepustí
mě. Nepodívám se jí do tváře. Ted se na ni nedokážu podívat.
„Běžte k Mírumilovným,“ řeknu. „Slíbili, že poskytnou azyl komukoli,
kdo o něj požádá. Tady už to není bezpečný.“
Pustí mě, ale spíš jako by mě od sebe znechuceně odstrčila.
Vyběhnu ven. Země pod nohama je kluzká. Zvolním do klusu a vak
s oblečením, který mám přehozený přes rameno, přitom začne nadskakovat.
Na hlavu a záda mi dopadá déšt. Běžím přes louže a voda mi stříká
na kalhoty.
Cítím vůni mokré dlažby a představuju si, že nic jiného neexistuje.
+++
Stojím u zábradlí nad propastí. O skalní stěnu pode mnou se tříští voda,
ale nedosahuje tak vysoko, aby mi namočila boty.
O sto metrů dál Bud lidem rozdává paintballové pušky. Někdo další
přiděluje náboje. Všechna zákoutí základny Neohrožených získají v nejbližších
chvílích pestrobarevnou vizáž, jejímž cílem je vyřadit všechny
skryté kamery z provozu.
„Čau, Tris,“ pozdraví mě Zeke a dojde až k zábradlí. Oči má zarudlé
a napuchlé, ale na rtech mu přesto zahraje nepatrný úsměv.
„Ahoj, tak jste to zvládli?“
„Jo. Počkali jsme, až na tom Shauna bude lip, a pak ji sem převezli.“
Protře si palcem oko. „Nechtěl jsem, aby se zbytečně vyčerpala, ale... tam
by už nebyla v bezpečí.“
„Jak je na tom?“
„Těžko říct. Přežije to, ale ošetřovatelka nás varovala, že by mohla zůstat
od pasu dolů ochrnutá. Což o to, s tím se dá žít...“ Pokrčí ramenem.
„Ale jak může zůstat v Neohroženosti, když se nebude moct hejbat?“
Zadívám se na opačnou stranu Jámy, kde se několik dětí honí po úzkém
chodníku a hází paintballové kuličky na skalní stěnu. Jedna z kuliček
praskne a na kámen vyšplíchne žlutá barva.
V duchu si vybavím, co mi Tobias řekl, když jsme byli mezi odpadlí
ky - jak starší lidé z Neohroženosti odcházejí, protože už nemají dost fyzické
síly. A současně si vzpomenu na popěvek, ve kterém děti z Upřímnosti
zpívají o tom, že jsme krutí.
„Může,“ řeknu.
„Tris. Vždyť se tady ani sama nikam nedostane.“
„Zvládne to.“ Podívám se mu do očí. „Pořídíme jí křeslo. V Jámě, kde
je to úzký, jí vždycky někdo pomůže, a pokud vím, tak v tom baráku nad
náma je výtah.“ Ukážu rukou nad naše hlavy. „Na to, aby mohla střílet
nebo jezdit lanovkou z mrakodrapu, nepotřebuje umět chodit.“
„Ode mě si nebude chtít nechat pomoct.“ Má nakřáplý hlas. „Nedovolí
mi, abych ji zvedal nebo nosil.“
„Bude muset. Nebo ji odsud pustíš jenom proto, že nemůže chodit?“
Zeke chvíli nic neříká. Putuje očima po mé tváři a přimhouří je, jako
by si mě měřil.
Pak se ke mně obrátí, nahrbí se a obejme mě. Nejdřív strnu. Už je to
dlouho, co mě někdo objímal. Pak se ale uvolním a pustím do sebe jeho
hřejivé teplo; z vlhkého oblečení, které mám na sobě, jsem beztak prokřehlá.
„Jdu si odprásknout pár kamer,“ řekne a odtáhne se. „Přidáš se?“
Pokrčím rameny a rozběhnu se za ním přes dno Jámy. Bud nám podá
paintballové pušky. Naplním si zásobník. Váha, tvar i materiál pušky se od
revolveru natolik liší, že mi její držení nepůsobí žádné potíže.
„Převážná část Jámy a podzemí už je hotová,“ oznámí Bud. „Zbývá
akorát Věž.“
„Věž?“
Bud ukáže k prosklené budově nad Jámou. Ten pohled mnou pronikne
jako jehla. Když jsem tady naposledy stála a dívala se vzhůru, byla jsem
na cestě zničit útočnou simulaci. Byla jsem se svým otcem.
Zeke mezitím vyrazil. Donutím se zvednout nohu a pak i druhou. Přimět
se k chůzi je těžké, protože nemůžu pořádně dýchat, ale nakonec se
rozejdu. Cestou k hornímu schodišti tlak z mé hrudi téměř vymizí.
Jakmile se dostaneme do Věže, Zeke zvedne pušku a namíří na jednu
ze stropních kamer. S výstřelem se po přilehlém okně rozprskne zelená
barva. Minul.
„Uú,“ vyjeknu a trhnu sebou. „To muselo bolet.“
„Chci vidět tebe, jestli se napoprvý trefíš.“
„Vážně chceš?“ Opřu si pušku o levé rameno. Je to nezvyklý pocit,
držet pušku v levé ruce, ale moje pravé rameno by ještě takový nápor neuneslo.
V hledáčku objevím jednu z kamer a přimhouřím oko, abych zacílila
na její objektiv. V hlavě uslyším povědomý hlas. Nadechnout. Zamířit.
Vydechnout. Vystřelit. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že ten hlas patří
Tobiášovi. To on mě naučil střílet. Zmáčknu spoušť. Kulička s modrou
barvou zasáhne objektiv kamery. „Voilà. Navíc levačkou.“
Zeke něco nesrozumitelného zabrblá, ale nezní to jako pochvala.
„Hej!“ křikne někdo radostně. Nad skleněnou podlahou vykoukne
Marlenina hlava. Přes čelo se jí až k obočí táhne fialová šmouha. S lišáckým
úsměvem střelí Zeka do nohy a pak namíří na mě. Vzápětí mě do
paže bodne paintballové žihadlo.
Marlene se smíchem zmizí zpátky pod sklem. Vyměníme si se Zekem
pohled a vyrazíme za ní. Ta se cestou dolů pořád směje a kličkuje mezi
hloučkem dětí. Vystřelím po ní, ale zasáhnu jen skalní stěnu. Marlene
vypálí na chlapce u zábradlí — Hectora, Lynnina mladšího bratra. Nejdřív
se zatváří šokovaně, ale hned nato stiskne spoušť a trefí člověka vedle
Marlene.
Neohrožení po sobě začnou střílet hlava nehlava a Jámou se rozlehnou
praskavé zvuky. Mladí i staří se baví a kamery pro ně na chvíli přestávají
existovat. Cestou dolů si doplním kuličky do zásobníku. Všude je slyšet
křik a smích. Utvoříme týmy a pak bojujeme proti sobě.
Když je konečně dobojováno, oblečení mám víc barevné než černé.
Rozhodnu se, že tu košili si schovám. Bude mi připomínat, proč především
jsem k Neohroženým přestoupila: ne proto, že jsou bezchybní, ale
proto, že umí žít. Proto, že jsou svobodní.