Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 2. kapitola

Kapitola druhá

Stejně jako v každém jiném orioském městě či městečku se i ve Valsině konala v den letního slunovratu velká oslava na

počest nositelů Masek luny. Slavnost, pořádaná městem, nebyla toho večera zdaleka jediná. Nejrůznější gildy a cechy

měly své vlastní oslavy, tato však byla rozhodně nejprestižnější, neboť na ni dostávaly pozvání jen děti z lepších

rodin, hrstka nadějných učedníků z jednotlivých cechů a zhruba tucet lidí, vybraných pomocí losu. Tehdy jsem

nechápal, že se tito „šťastní" ve skutečnosti dostávají na slavnost jen v roli jakýchsi kuriozit. Předpokládalo se, že se

během noci, strávené v naší společnosti, dostanou na společenském žebříčku tak vysoko jako už nikdy v životě. Ve

svém rozrušení jsem ale tuto zjevnou krutost nechal bez povšimnutí.

Ten den jsem strávil stejným způsobem jako většina mých vrstevníků, dělal jsem vše, co předepisovala tradice, abych

dokázal své znovuzrození. Začal jsem horkou koupelí, během níž jsem se pořádně vydrhl zvláštním mýdlem, v němž

bylo tolik hrubého písku, že by se s ním snad dala obrousit koňská podkova. Má kůže byla po této proceduře celá

zrudlá a pálila. Bratři mi pomohli zbavit se tohoto pocitu tím, že na mě vylili vědro ledové vody.

Umyl jsem si i vlasy a poté mi je matka trochu zastřihla. Nešel jsem tak daleko jako mnozí jiní, kteří si nechali hlavu

oholit úplně, protože mi matka řekla, že jsem se s tolika vlasy už narodil a bylo by tedy chybou se jich nyní zbavovat. Na venkově se sice najdou dokonce sedláci, kteří svým dětem po obdržení Masky luny vyrazí jeden zub, neboť zuby

má při narození jen málo lidí, ale my ve městech nezacházíme do takových krajností. Koneckonců, naše znovuzrození

by mělo být jen symbolické a do nového života musíme vkročit jako dospělí a ne jako novorozeňata.

Oblékl jsem si šaty, úplně nové od tuniky a kalhot až po ponožky, boty a opasek. Tunika byla zelená a měla stejný

odstín jako ty, které nosili muži ve službách lorda Norringtona, a kalhoty hnědé, jen o trochu světlejší než boty a

opasek. Neměl jsem dovoleno opásat se ani tak malou zbraní jako nůž. Tradice totiž říká, že nositel Masky luny by

neměl chodit obtížen nástroji zabíjení, aby za všech okolností zachovával svou nevinnost. Myslím si však, že je pro to

ještě jeden daleko praktičtější důvod, neboť nositelé Masek často neunesou své nově nabyté postavení a samou

radostí mají sklon dělat velmi hloupé věci - například vyzývat ostatní na souboje.

Z domova jsem vyrazil s tváří zakrytou Maskou a zamířil do Chrámové čtvrti města. Valsina byla původně založena v

malém údolí na soutoku dvou řek, časem se však rozrostla i do okolních kopců. Na jih a na západ od ní se táhne

Bokagulský masív - domov jedné ze skupin urZrethiů, ačkoli jsem během pobytů v těchto horách ani jednou žádného

nespatřil. Říčky Sut a Kar se ve Valsině spojují, aby vytvořily mohutnou řeku Karst, která pak pláněmi Murosy líně

plyne na severozápad ke svému ústí do Srpového moře.

Samotné město bylo staré přes pět set let. Původní opevnění vytvářelo trojúhelník v jeho středu. Odtud se město

postupně šířilo, přičemž s rostoucí vzdáleností se budovy stávaly méně masivními a stále méně se podobaly

vojenským pevnostem. Jejich vzhled byl velmi rozmanitý - od elegantních staveb jako Norringtonova usedlost na

Jižním kopci až po ponuré a zchátralé barabizny na březích řeky. Chrámová čtvrť ležela kousek severně od Staré

pevnosti a, jak již napovídá sám název, byla plná chrámů a svatyní nejrůznějších božstev. Ačkoli patřila k nejstarším

částem města, zdejší budovy vypadaly nově a mnohé byly i docela působivé. To však bylo dáno hlavně tím, že se

většina původních staveb již dávno zřítila nebo shořela během požárů a dala tak knězům, kteří v nich sídlili, šanci začít

znovu a stavbou nových chrámů zastínit konkurenci.

Chrám Kedyna, boha válečníků, byl veliký a pevný. Šedým a bílým kamenům se na začátku dostalo jen hrubého

opracování, pak byly přivlečeny na místo stavby. V některých případech pocházely dokonce ze vzdálených zemí, z

míst, kde se odehrály památné bitvy. Stavitelé pak kameny poskládali na sebe, ohladili jejich rohy a zjemnili celkové

obrysy - kameny si tak samostatně téměř zcela zachovaly své původní tvary, jako celek však vytvářely mohutné

jednolité stěny. Doke mi jednou řekl, že stavitelé chtěli svými dílem ukázat, o kolik jsou různí lidé, sjednocení za jediným

účelem, silnější než jednotlivec. To rozhodně dávalo smysl.

Samozřejmě, každý, kdo vyrůstal v Oriose a jehož osudem bylo nosit masku, viděl symboliku skoro ve všem. Snažili

jsme se hledat ve věcech skryté významy, pokoušeli se najít úmysl tam, kde se stala pouhá nešťastná nehoda. Můj

otec často říkal, že lidé jiných národů nesnáší tento náš charakterový rys a že možná opravdu zbytečně příliš bádáme

nad hlubším smyslem světa. Říkal však také, že ti, kdo si na Oriosany nejvíce stěžovali, většinou skrývali nějaké tajné

plány a jen se báli jejich odhalení.

Vystoupal jsem po chrámových schodech a při vstupu dovnitř sklonil hlavu. Těžké sloupy podpíraly vysoký strop a

každý z nich korunovala ozdobná hlavice, vytesaná do podoby ostří válečné sekyry. Schody v rozích vedly na široký

balkón, říkalo se mu také kněžský ochoz, z něhož se dalo vstoupit do horního patra. V tom měli své komnaty kněží a

nacházely se tam také kanceláře a sklady pro sezónní výzdobu.

Klenba nad vzdáleným koncem chrámu byla tvarována tak, aby připomínala vnitřní stranu štítu. Pod ní se skrývala

Kedynova socha. Byla obrovská a strašná, její podstavec spočíval v jámě hluboko pod úrovní městských ulic a dalo se

k němu sestoupit po úzkém schodišti. Kamenný kotouč, tvořící podstavec, byl posypán pískem, na jehož povrchu

svítily spousty žhnoucích uhlíků, ze kterých zvolna stoupaly vzhůru tenké proužky pižmového kadidla a ovíjely se

kolem Kedynovy postavy. Na těle boha, tam kde je nezakrýval plášť z dračí kůže, snad nebylo jediného místečka

nerozdrásaného jizvami. Přilba, rovněž poznamenaná dračími spáry, skrývala jeho tvář ve svém hlubokém stínu. Kedyn

v Oriose nenosil masku, ale do jeho těla byly vryty stejné symboly, jakými se masky obvykle zdobí. Kedyn byl tedy s

námi pevně spojen a my byli spojeni s ním.

Stěny uvnitř chrámu zdobily fresky, na nichž byly zachyceny výjevy ze známých bitev nebo skutky slavných hrdinů.

Po hlavní chrámové lodi byly roztroušeny sochy válečníků a na několika místech čněly nad podlahou kamenné desky,

označující hroby orioských hrdinů z Valsiny a okolí, kterým bylo pro jejich sílu a odvahu přiznáno právo spočinout po

smrti v samotném chrámu. Žádný Hawkins si dosud pro sebe nevysloužil takovou poctu, ale můj otec říkal, že měli

členové naší rodinu zatím prostě smůlu a přežívali hrdinské podniky, při kterých jiní většinou umírali a získávali čestná

místa pod kamennými deskami.

Matka nám všem v dětství kladla důrazně na srdce, abychom v této tradici raději pokračovali.

Úplně napravo se v chrámu nacházela malá svatyně Gesrika, boha odplaty a jednoho z Kedynových synů. Vzadu a

kousek vlevo měla zase svou svatyňku ošklivá Feseina, Gesrikova nevlastní sestra. Zrodila se ze spojení mezi

Kedynem a ženskou stránkou Smrti. Vládla bolesti a mnoho nemocných a mrzáků jí přinášelo oběti, aby zmírnila jejich

strádání. Její svatyně páchla kadidlem z metholanthu, které nešlo ani trochu dohromady s pižmovým zápachem,

vznášejícím se kolem Kedynovy sochy.

Došel jsem k místu, kde jeden z akolytů prodával malé dřevěné uhlíky, vytvarované do podoby štítu, a nádobky

kadidlového prášku tolik oblíbeného Kedynem. Nabídl jsem mu čerstvě vyraženou Minci luny - zlatou minci, kterou

jsem podle tradice směl vždy pouze jednou nabídnout kterémukoli prodejci ve městě. Akolyta platidlo odmítl a věnoval

mi uhlík i kadidlo spolu s rychlým požehnáním. Chápal jsem, že se budu muset v budoucnu všem, kdo odmítnou mou

Minci luny, za jejich štědrost odvděčit - ať už skutky nebo penězi. A věděl jsem také, že od příštího úplňku přijme mou

minci už každý obchodník a to bez zaváhání.

S malým uhlíkem v ruce jsem sestoupil po schodech dolů, až k podstavci Kedynovy sochy, a přidržel jej nad plamenem zde umístěné pochodně. Počkal jsem, dokud se oheň neuchytil na jeho okraji, a pak jsem na něj jemně zafoukal. Ze

zvolna se rozšiřujícího půlměsíce hravě vyskakovaly jiskry až nakonec uhlík zahořel jasnou červení. Poté jsem jej

umístil do písku na podstavci sochy tak, aby plamenem dosud nedotčená část ukazovala směrem k ní, poklekl jsem a

sklonil hlavu.

Říká se, že první modlitba čerstvého nositele Masky luny k nějakému bohu má největší šanci na vyslyšení. Lidé, kteří si

to myslí, vycházejí většinou z předpokladu, že se bohům, jejichž skrytou přítomnost nelze zachytit ani zrakem ani

sluchem, zamlouvá nevinnost, s jakou jsou takové modlitby pronášeny. Jiní však, takoví, kteří měli možnost poznat ty

nejvíce sebejisté nositele Masek luny, tvrdí, že bohové s jistou dávkou zvrácenosti vyslyší první modlitbu, neboť

většina lidí časem stejně zjistí, že si vůbec nepřáli to, co by doopravdy chtěli nebo potřebovali. Skeptikové ovšem

prohlašují, že jsou bohové prostě jen hloupí jako většina nositelů Masek luny a že jim přináší radost naslouchat

prosbám svých věrných o věci, které jim jaktěživ nedokáží splnit.

Já sám jsem dlouho a pečlivě zvažoval, o co Kedyna ve své modlitbě požádám. Bůh válečníků byl bohem, kterého

Hawkinsové uctívali už po celé generace a dosud si v jeho službách vedli skvěle. Má prosba by tedy měla být stejně

stručná, jako bych ji pronášel těsně před srážkou na bitevním poli, měla by mě však zároveň doprovázet po celý zbytek

života a nejen v pomíjivých okamžicích boje. Měl jsem na výběr ze šesti Válečnických ctností a najít mezi nimi tu

správnou nebylo vůbec snadným úkolem.

Snad nikdo neprosil o Trpělivost, ačkoli můj otec říkal, že je tato vlastnost důležitá v situacích, kdy se na boj spíše

napjatě čeká než aby k němu skutečně docházelo. Mnoho lidí si přálo Zdatnost - soubor fyzických rysů jako síla,

rychlost či vytrvalost, bez nichž se v boji nedá obejít. Populárními byly také Odvaha a Duch, stejně jako Předvídavost,

tedy schopnost uhodnout úmysly nepřítele a přesně naplánovat vlastní akce. Každá z těchto Ctností byla pro mě

lákavá, nakonec jsem je však jednu po druhé zavrhl. Po fyzické stránce jsem byl připraven stát se válečníkem. Rozuměl

jsem válce a způsobům jejího vedení a věděl jsem, že přežiji-li dostatečně dlouho, naučím se toho jistě ještě daleko víc.

Co se týče Odvahy a Ducha, domníval jsem se, že jsou mi tyto Ctnosti vlastní, ačkoli v mých osmnácti letech jsem

zatím neměl příležitost se o tom přesvědčit. Každopádně, v mladické domýšlivosti jsem o těchto dvou věcech

nedokázal ani na okamžik zapochybovat.

Modlil jsem se tedy za Sebeovládání. Tváří v tvář smrti ve válečné vřavě jsem si nemohl dovolit stát se obětí klamů,

nechtěl jsem propadnout zmatku ani se nechat polapit chvilkovým šílenstvím, které by mě vzápětí odvrhlo ztraceného v

otázkách jako kde jsem, proč tu jsem a co bych si měl počít. Chtěl jsem vládnout jasnou myslí, kterou mnozí postrádají a

bez níž jsou všechny ostatní Ctnosti zbytečné. Věděl jsem, že bude-li má modlitba vyslyšena, nenajdu už nikdy úniku z

šílenství jménem válka, že budu muset žít se vzpomínkami skvělými a strašnými zároveň, ale žít s nimi je lepší než nežít

vůbec.

Po celá následující léta jsem se sám sebe ptal, zda byla má volba založena na nevinnosti, drzosti nebo nějaké bláznivé

pohnutce, která mě donutila zjistit, jak moc šílený ve skutečnosti jsem.

Zatnul jsem levou ruku v pěst a přitiskl si ji na prsní kost, jako kdybych v ní držel štít chránící mou hruď. Pravou rukou

jsem vysypal nádobku s kadidlem na svůj uhlík, pak jsem stejnou ruku namířil dolů a směrem od sebe jako kdybych

špičkou taseného meče ukazoval k zemi. Kadidlo zadoutnalo, do vzduchu se vznesl úzký proužek bílého kouře.

„Nejsvatější Kedyne, slyš mou modlitbu." Mluvil jsem tiše, abych nerušil válečníky kolem sebe. „Jsi studnicí, z níž

pochází veškeré hrdinství. Tvůj rozum je břitký a vždy rozpozná výmysl od skutečnosti, fámu od pravdy, přelud od

reality. Snažně tě prosím, očisti mou mysl, dej jí schopnost vidět věci jasně a zřetelně, tak, abych vždy věděl, co musím

učinit, kdy to musím učinit a jak mám dosáhnout nejlepších výsledků. S tvou pomocí se nikdy nezaleknu žádné bitvy,

neselžu při konání svých povinností, neopustím ty, kteří na mě spoléhají. To ti přísahám na svou čest, nyní a až na

věky věků."

Vzhlédl jsem k soše. Kouř se kolem ní hromadil jako bouřková mračna, každou chvíli jsem očekával rychlý úder blesku.

K tomu však nedošlo a já pochopil, že se mi nedostane žádného znamení, jestli byla má prosba vyslyšena nebo

splněna. Pak jsem se usmál a pomyslel si, zda právě toto mé uvědomění nebylo důkazem, že mi Kedyn skutečně poskytl

Sebeovládání. Pokud tím jen neklamu sám sebe, což by ovšem znamenalo pravý opak.

Zvedl jsem se, vystoupal zpátky po schodech a představil se akolytovi. Ten vzal malé vyřezávané razítko a přitiskl je

na mou Masku luny, těsně pod pravé oko. Zanechalo tam po sobě trojzubý otisk, označující mé spojení s Kedynem.

Uklonil jsem se akolytovi a pak pomalu opustil chrám.

Sotva jsem vyšel ven, dva mladíci rovněž s Maskami luny, kteří dosud seděli na chrámových schodech, se zvedli a

rozběhli se ke mně. Oba měli na sobě šaty podobného střihu jako já, části jejich oděvů však byly vyrobeny z hedvábí,

jež se na slunci slabě lesklo. Ti dva se smáli na celé kolo a jejich masky zdobily Kedynovy otisky.

Poznal jsem je ihned, ale mé nové postavení mi bránilo v tom, abych to dal okamžitě najevo. Napřed muselo dojít k

tradičnímu představování. „Dobrý den, mladí muži. Jak zní vaše ctěná jména?"

„Jsem Rounce Playfair." Rounce byl skoro stejně vysoký jako já, ačkoli ne tak rozložitý v ramenech, co mu však

scházelo na síle, to vynahrazoval rychlostí. Jeho hnědé vlasy byly nakrátko ostříhané a učesané tak, jak se to, pokud

vím, líbilo jeho otci, ale v hnědých očích mu svítilo tolik uličnictví, že mi bylo hned jasné, jak málo se trápí pro svůj

nový sestřih. Jeho Maska luny nesla Kedynovo znamení, což mě překvapilo, protože jsem se domníval, že se Rounce

spíše přikloní k Erlinsaxe, bohyni moudrosti, nebo ke Graegenovi, bohu spravedlnosti.

„A já," prohlásil blonďatý mladík menší postavy, „jsem Bosleigh Norrington." Leighovy modré oči se zaleskly, když se

mi rychle ale zdvořile uklonil. Byl menší než já téměř o celou délku dlaně a váhově na mě ztrácel alespoň dvacet liber. I

na jeho masce se skvělo znamení boha válečníků - na rozdíl od Rounce však Leigh nikdy neměl na výběr. Ačkoli byl

menšího vzrůstu a v boji mu někdy scházela rychlost, stále byl synem lorda Norringtona, a tudíž nemohl ani pomyslet

na to, že by se stal něčím jiným než válečníkem. Naštěstí pro něj to však bylo také tím jediným, čím se kdy stát chtěl. Třebaže od něj nikdo neočekával, že se stane stejně vynikajícím bojovníkem jako jeho otec, myslela si většina lidí, že

bude Leigh alespoň důstojným pokračovatelem rodinné slávy Norringtonů.

„Rád vás oba poznávám. Jmenuji se Tarrant Hawkins." Znovu jsem se po úkloně napřímil a pak se nepatrně zamračil.

„Proč to znamení válečníků, Rouncei? Nevěděl jsem, že se ti život vojáků tolik zamlouvá."

Rounce pokrčil rameny. „Válečnické dovednosti pomáhají při řešení konfliktů, Tarrante. Obchod je jeden velký konflikt,

proto jsem zvolil tak, jak jsem zvolil. Navíc, jak říká Leigh, trojzubec má tři hroty, takže bychom se my tři měli držet

pohromadě. Budeme pak silnější."

„To je pravda." Kývl jsem směrem k Leighovi. „Co máte nyní na práci, můj pane?"

Leigh zaujal vznešený postoj, což v dané situaci, kdy už beztak menší mladík stál o schod pode mnou, působilo trochu

komicky. „Je tu jeden krejčí, který právě dokončuje můj oblek pro dnešní večer. Nabídnu mu za něj Minci luny - moje

rodina mu každý rok platí dost na to, aby si mohl dovolit ušít mi jedny šaty zdarma. Pak zaběhnu domů trochu se najíst

před oslavou. Můžeš jít samozřejmě se mnou, půjde ještě Rounce a taky pár dalších. Řekni, že půjdeš - slovo ne

nepovažuji za odpověď."

Povzdechl jsem si. „Zkusím to, Leighu, ale nic neslibuji. Přijde k nám moje sestra Noni se svými dětmi a matka doufá, že

dorazí také Annas."

„Dobrá, rozhodně nehodlám rušit rodinnou sešlost Hawkinsů," rozzářily se Leighovy oči. „Můžeš je s sebou všechny

vzít, dokonce i Nonina děcka. Tvůj otec je velitelem stráží mého otce, takže budete vítáni. Vy prostě musíte přijít - celá

rodina."

„Pokusím se, Leighu."

Rounce se opřel loktem o Leighovo rameno. „Tak tohle říká pokaždé, když ví, že se k nám nebude moci připojit."

Usmál jsem se. „Víš, můj otec se drží určitých zásad. Zásad své generace, ne generace lorda Norringtona nebo té naší...

Přišel by do Norringtonovy usedlosti jedině tehdy, kdyby ho tam zavedla úřední povinnost nebo pokud by jej o to lord

Norrington přímo požádal. A přivést tam celou svou rodinu? K tomu by ho donutila jedině tak četa ozbrojenců."

„Dobrá tedy, Tarrante. Až nastoupíme na místa svých otců, tak všechna společenská pravidla změníme, nemám

pravdu? Dveře mého domu musí být otevřeny pro všechny mé lidi. Jedině tak je to správné." Leigh setřásl Rounceovu

ruku ze svého ramene a zasmál se jeho překvapenému klopýtnutí. „Pojď, Rouncei, máme toho spoustu na práci.

Uvidíme se dneska večer, že ano, Tarrante?"

Pomohl jsem Rounceovi znovu nabýt rovnováhy. „Budu svého otce přemlouvat, Leighu, ale nic neslibuji. Když k vám

nepřijdeme, tak se určitě potkáme na oslavě."

„Jistě." Leigh mi ledabyle zasalutoval. „Dnes večer začínají naše opravdové životy a svět už nikdy nebude stejný."