Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 26. kapitola

Kapitola dvacátá šestá

Willova otlačená a zmožená ramena úporně soutěžila s bolavými zády o tu nejzuboženější část jeho těla. Zadek a nohy

neměly v tomto zápolení šanci na vítězství, a tak o sobě dávaly alespoň sem tam vědět pálením či svěděním. Občasné

zachvění svalů na stehnech nebo předloktích dodávalo mladíkovu stavu na kontrastnosti, ale na faktu, že ho bolelo

vlastně celé tělo, nemohlo změnit absolutně nic.

Do úsvitu již zbývalo jen něco přes hodinu. Will si bral od vedle stojícího Učedníka jeden kbelík plný mořské vody za

druhým a předával je dalšímu mladému čaroději v dlouhém lidském řetězu, táhnoucím se po úbočí kopce. Ačkoli se cítil

mizerně, všechny myšlenky na fyzické nepohodlí hnízdily pouze kdesi daleko vzadu v jeho mysli. Ve skutečnosti

ovládala jeho mozek naprostá zuřivost, a kdyby nebyl k smrti unavený, začal by nejspíš nadávat tak, že by se Učedníci

kolem něj vyděšeně rozutekli na všechny strany. Cítil se zahanben a zostuzen — také zmaten, což bylo ještě horší — a

to všechno tvořilo dokonalý základ pro jeho hněv.

Skupinka, které byl Will členem, tahala kbelíky s vodou vzhůru po příkrém svahu severního břehu ostrova. Nad

řetězem Učedníků, dobrých čtyřicet stop nad úrovní moře, se do tmavnoucí modři oblohy zahryzávala pevnostní zeď

se spoustou střílen. Na hradbách hlídkovali vojáci, kteří se pravidelně objevovali a znovu mizeli za cimbuřím. Ve

vzdálenosti asi dvaceti yardů od sebe narušovaly jednotvárnost zdi štíhlé věže. Na jejich vrcholcích hořely ohně a

kolem nich stáli další vojáci. Plameny byly natolik jasné, že Will na nejbližší věži snadno rozpoznal postavy Rezoluta a

Havrana.

Spojenecké velení došlo k názoru, že se piráti pokusí na Vilwanu vylodit v jeho nejsevernějším cípu, místo aby využili

přístavní zátoky, zařezávající se do východního břehu ostrova. Samotný přístav byl uzavřen krátce poté, co ho opustila

poslední loď, evakuující z ostrova všechny, kteří by mohli v nadcházejícím boji představovat pro obránce přítěž. Ačkoli

nikdo nepodceňoval význam přístavu, muselo být každému jasné, že se klíčové střetnutí o Vilwan odehraje jinde.

Vždyť jeho dobytí stále ještě nezaručovalo pád celého ostrova.

Vilwanu totiž dominovalo dlouhé údolí, začínající na severu a ústící na jihovýchodě. Z obou stran ho svíraly horské

hřbety, ve kterých sice existovaly trhliny, ale jen úzké, a tedy poměrně snadno hájitelné. Jedinou cestu do srdce

ostrova, k hlavnímu věžovému komplexu, tedy představovalo ono údolí. To jako kost v krku ucpávala veliká věž

Magistra obrany, kterou museli útočníci nutně dobýt, pokud hodlali proniknout do vnitrozemí. Od pobřežního

opevnění ji ale dělilo celých pět mil prudkého stoupání, během kterého hodlali obránci donutit piráty zaplatit za každý

dobytý coul. Na klíčových místech ve směru předpokládaného útoku byly proto rozmístěny spojenecké jednotky, aby

od postupujících Chytrininých vojáků vybraly krvavou daň a případně je už tady obrátily na útěk.

Ne že bych měl tu daň vybírat já sám. Willem zalomcoval hněv. Nevadilo mu vykládat zásoby z lodí, nevadilo mu tahat

se s pytli, sudy a bednami, neboť věděl, že je budou v blížícím se střetnutí potřebovat. Dokázal dokonce pochopit, že

čarodějové šetří své magické síly pro nadcházející boj. Sice se kvůli tomu dostala na pořádek dne těžká manuální dřina a jedním ze dříčů se musel stát i on sám ale i s tím se uměl vyrovnat. Nereptal ani tehdy, když bylo z ostrova

evakuováno mnoho mladších Učedníků i jiných lidí, ačkoli pro něho jejich odplutí znamenalo mnohem více práce.

Co ho však přivádělo k zuřivosti, byla skutečnost, že ho zařadili mezi ty, kteří se bitvy nezúčastní. Za tímto rozhodnutím

stál Rezolut, jenž byl zcela hluchý k sebelepším Willovým argumentům ohledně toho, proč to není správné a proč by si

to měl rozmyslet. Když mladík zkusil najít pomoc u Havrana, ten jenom pokrčil rameny. Starší muž mladému zlodějovi

vysvětlil, že ačkoli si vedl skvěle ve spoustě menších šarvátek, kterými za poslední měsíc prošli, v každé z těchto

potyček proti nim stály jen malé a špatně organizované skupinky nepřátel. Tady to mělo být jiné.

Člověk nemusel být zrovna Velkým Magistrem, aby si dal dohromady, že tato bitva bude hodně krutá. Samotný nápad

vylodit se na Vilwanu se zdál být šíleným, ale Will nepochyboval, že má celá tato operace nějakou skrytou logiku.

Mladík moc dobře věděl, že je předstírané šílenství při krádežích jedním z nejlepších způsobů odvedení pozornosti.

Zatímco se oběti snažily ze všech sil pochopit, proč se dotyčný chová naprosto nepochopitelně, nebo se prostě

snažily potichu zmizet, byly velmi velmi zranitelnými.

To však mělo pro Willa pouze pramalý význam, neboť ho život na ulici naučil nejen této, ale také mnoha dalším věcem.

Když člověk bojuje, říkala mu zkušenost, nesmí se nikdy držet zpátky. Musí se do nepřítele pustit s co největší vervou

a ublížit mu jak to jen jde. Mladík to viděl tak, že čím více mužů se na protivníka vrhne, tím větší škody mu dokáží

způsobit. A on hrozně toužil být jedním z těch mužů.

Adept, stojící na úpatí svahu, kde začínal řetěz mladých lidí s kbelíky, zakřičel něco, čemu Will přesně neporozuměl.

Učedníci nejblíže u vody vystoupili z řady a začali namáhavě stoupat do kopce s plnými vědry, ze kterých stříkala

voda. Adept je mávnutím ruky popohnal, a tak se mladý zloděj rychle připojil k ostatním. Táhl svůj poslední kbelík

mírně naštvaný tím, že ho odvolali o chviličku dříve, než pro lidský řetěz, jehož byl článkem, nastal čas na výměnu

práce s druhou řadou, která dosud podávala dolů prázdná vědra.

Výstup, ač poměrně krátký, se rozhodně nedal nazvat snadným. Kamenitá pobřežní čára stoupala prudce nad balvany

ohlazenými příbojem, které byly mokré a velmi kluzké. Vojenské jednotky, jež by tudy chtěly vyšplhat nahoru, zde

neměly mnoho příležitostí ke krytí a těch několik vyšlapaných pěšin bylo zataraseno a hlídáno spojeneckými vojáky.

Na těchto místech poteče již brzy hodně krve a dokud tu budou obránci, schopní nabíjet balisty a další válečné stroje,

zaplatí nepřátelé za každičký krok vpřed neúnosnou cenu.

Nahoře na kopci vyprázdnil Will svůj kbelík do cisterny. Potom hodil vědro do dvoukoláku, kam je na velkou hromadu

skládali i všichni ostatní, a vyrazil k malé štěrbině ve zdi, do níž si na dobu práce schoval svůj opasek s dlouhým nožem

i váčkem s hvězdicemi. Zapnul si ho na přezku a posunul si dlouhý nůž k levému boku, aby ho mohl kdykoli pohodlně

vytáhnout. Pak se podíval na věž, kde předtím spatřil Rezoluta a Havrana.

Vtom mu výhled se skřípotem a řinčením zakryla postava velikého muže. „Ty jsi Will?“

Mladík přikývl a neúspěšně se pokusil přestat na příchozího civět. „Ano.“

„Poslali mě, abych ti ukázal tvé místo. Pojď za mnou.“

Muž se otočil a volným krokem vyrazil pryč od věže Will chtěl protestovat, ale ten muž — kdepak, žádný muž ale

meckanshii! — ho natolik fascinoval, že si nemohl pomoci a skutečně se za ním vydal. Muži scházela levá noha od půli

stehna dolů, nahrazovala ji však kovová protéza se soukolími místo kloubů. Obalovaly ji dráty a drobné ocelové

kroužky — vypadalo to trochu jako zvláštní kovové krajkoví. Také na místě mužovy levé ruky a předloktí se nacházel

podobný umělý úd, zakončený třemi prsty. Na levém rameni i stehně, tedy všude, kde živé maso hraničilo s kovovými

náhražkami, byly do kůže naroubovány stříbřitě lesklé kovové cvočky.

Will mnohokrát slyšel o meckanshii, ale ještě nikdy v životě žádného neviděl. Celá rota jich pozdě v noci připlula na

Vilwan z Pevnosti Drakonis a vylodila se na severním pobřeží. Nikdo sice neměl ponětí, jak se Dothan Cavarre,

drakoniský baron, dozvěděl, že zde bude jejich pomoci zapotřebí, každopádně však byli více než vítáni. Mladík si v noci

vyslechl těžko pochopitelný rozhovor dvou Adeptů, z něhož vyplývalo, že většina meckanshii pohlíží na obranu

Vilwanu jako na obranu své vlasti, ačkoli odtud ve skutečnosti žádný z nich nepocházel.

Muž se na Willa zběžně ohlédl přes rameno. „Dělej, chlapče. Nebo snad na tebe kulhám příliš rychle?“

Will zavrtěl hlavou a rychle ho dohnal. „Nikdy jsem…“

„To jsem poznal podle toho, jak na mě civíš.“ Muž si povzdechl. „To bylo tak, Wille. Pocházím z Gurolu, jsem synem

mlynáře. Když mi bylo asi tolik co tobě, možná malinko víc, spadl jsem do potoka a v mlýnském kole jsem přišel o ruku

a nohu. V okolí nebyl jediný elf, který by mne mohl uzdravit, a tak mě moje rodina prodala drakoniskému baronovi.“

„Prodala?“

Udělali to pro moje vlastní dobro. Věděli, že se k nim nikdy nevrátím. Hodil jsem se jedině na žebrotu, a tak byli rádi, že

za mě dostanou alespoň nějaké zlato. Stejně jsem chtěl pryč. V pevnosti má drakoniský baron všechny možné čaroděje

— elfy, lidi, urZrethie — a ti nás dávají dohromady. Chytrina během své poslední invaze použila kouzlo, které zrušilo

účinky všech hojivých zaklínadel, a všichni vyléčení zranění se znovu vrátili do původního stavu. Ale na každého z

nás byla použita trochu jiná magie. Jedním kouzlem nás všechny nikdy neskolí. Musela by prostudovat každého z nás

zvlášť, aby naši magii dokázala rozplést.“

Will zamrkal šedýma očima. „Ty kovové… věci. Cítíš je?“

„Vím, že je mám, to ano, ale jestli myslíš horko, chlad a takové ty pocity — tak to ne.“ Pokrčil rameny. „Magie mi

pomáhá udržovat rovnováhu, navíc všichni hodně cvičíme. Nejsme zrovna moc tiší a zvědové z nás asi nikdy nebudou,

ale v boji nablízko si vedeme celkem dobře. Mimochodem, jmenuji se Gerhard.“

„A já Will, ale to už víš.“

„To je fakt.“ Gerhard ho vedl dolů po širokém schodišti, které se svíjelo jako had a pak přes nádvoří do masivní

budovy se silnými stěnami a úzkými okny. Dveře vedoucí na sever chránil krátký úsek kamenné zdi, který se před nimi

ohýbal do pravého úhlu. Vešli do vstupní haly, mající v průměru nějakých dvanáct stop, a z ní vystoupali po úzkém schodišti do další místnosti, tentokrát poměrně rozlehlé. Z té vedly opravo i nalevo schody do vyšších pater.

Na vrcholu schodiště již čekal světlovlasý Adept. „Děkuji, Kapitáne.“

„Bylo mi potěšením.“ Meckanshii Willovi stroze kývl. „Zůstaneš tady s Adeptem Jarmym.“

„Ale já chci bojovat!“

„Tím jsem si jistý, synu.“ Gerhard pomalu zvedl levou paži, zvolna rozevřel kovový pařát a pak ho s kovovým

klapnutím opět sevřel. „Všechno má svůj čas a všichni mají svá místa. To tvoje je zde. Postarej se o něj, Jarmy.“

Will sledoval, jak voják odchází a pak se otočil k Adeptovi. Jeho tvář mu připadala maličko povědomá. „Takže? Nemáš

pro mě nějaké koště, abych tady trochu poklidil?“

Adept svraštil čelo a chviličku přemýšlel. Pak přikývl. „Ano, vzpomínám si. Ty jsi ten z doků. Ne, nic takového po tobě

chtít nebudu. Pojď se mnou.“

Will ho následoval nahoru po schodech. Minuli jedno patro a vstoupili do nejvyššího poschodí. Chvíli kráčeli na jih

chodbou a pak zabočili do pokoje s nízkým stropem. Do severní stěny se zařezávala dlouhá štěrbina, která se trochu

podobala střílně, vedla však rovnoběžně s podlahou. Přistoupili k ní, a když do ní Will nakoukl, spatřil pevnostní zeď,

moře, postříbřené měsíční září a pohupující se hordu nesčetných světýlek, která patřila blížící se flotile.

Will ztěžka polkl. „To je ale spousta lodí.“

„To je. Jenže to nejsou zdaleka všechny, které Chytrina má.“

„Co tím myslíš?“

Jarmy na okamžik zatnul zuby. Pak promluvil: „Některým z našich lodí se podařilo doplout do Sangesu. Hodné jiných to

štěstí nemělo. Spoustu jich přepadli a potopili piráti. Válčí proti ženám a dětem, a proto s nimi teď budeme bojovat do

posledního muže, do posledního šípu a do posledního kouzla.“

„Kolik jich zabili?“

„Nevíme. Příliš mnoho.“ Jarmy ukázal na sever. „Už to začíná.“

Will se zamračil. „A my budeme čekat tady?“

Ano. Než přijde náš čas.“ Adept se podíval na Willa. Možná nás ani nebudou potřebovat.“

„A když ano?“

„Pomůžeme jim je zastavit.“ Jarmy se zahleděl na sever. Mladík se opřel o studenou kamennou zeď a následoval jeho

příkladu. Ve tmě, která venku panovala, toho mnoho neviděl, ale již brzy se před ním měly události odkrýt v těch

nejbarvitějších detailech.

Jedna z nepřátelských lodí se otočila a zastavila se rovnoběžně s pevnostní zdí. Dříve než se Will vůbec stačil podivit,

co to vlastně dělá, vyšlehlo na zádi i na přídi plachetnice po třech ohnivých jazycích. O úder srdce později otřásl

mladíkem rachot, proti němuž nebylo dunění hromu ničím. Dole pod ním zasáhla jedna ze střel hradbu a roztříštila

kamenné cimbuří tak snadno, jako by bylo ze skla. Poblíž stojící vojáci jednoduše zmizeli, zatímco celou řadu dalších

srazily ostré úlomky a střepiny k zemi, kde se svíjeli bolestí v kalužích vlastní krve.

Další střela minula hradbu, ale narazila na můstek, který se klenul za ní. Železný projektil zanechal v jeho povrchu malý

kráter, odrazil se a jal se divoce poskakovat po nádvoří. Cestou urval jednomu prchajícímu muži pravou nohu a pak

burácivě zmizel Willovi z dohledu. Zbylé výstřely se zakously do pevnostní zdi, srazily spoustu vojáků k zemi, ale už

žádného z nich neusmrtily.

„Co to bylo!?“

„Drakonely. Celý půltucet.“ Jarmy poklepal po stěně. „Drakoniský baron je velký skrblík, co se poskytování informací

týče, ale naštěstí kolem něj máme svoje lidi, kteří mu vyrábí meckanshii a ti jsou dosti pozorní. Drakonely během chvíle

rozbořit vysokou věž, ale budovy, které jsou nízké a mají tak silné zdi jako tahle, je přinejmenším zpomalí.“

Od invazní flotily se oddělil tucet dlouhých a nízkých lodí, ježících se vesly. Dokonce i na tu dálku k nim doléhaly hlasy

nepřátelských velitelů, pobízejících své muže aby veslovali rychleji. Galéry se pohybovaly kupředu v nerovné řadě.

Vlny drtivě narážely na jejich podivně placaté přídě a zpomalovaly je. Will toho o lodích mnoho nevěděl ale zdravý

rozum mu napovídal, že ty, které se právě blíží k pobřeží, nejsou příliš schopné plavby. Mají velké štěstí, že nemusí

plout zvlášť daleko.

Dole kdosi úsečně vyštěkl rozkaz a do boje se zapojilo několik těžkých trebuchetů, které vymrštily své smrtící náklady

vysoko do vzduchu. Několik projektilů za letu vzplanulo a jeden z těchto malých meteoritů narazil do zádě podivné

galéry. Dřevěný soudek pukl a napthalm se rozstříkl po celé zadní palubě. Ušetřeni nezůstali ani veslaři dole na svých

lavicích. Muži křičeli a mlátili kolem sebe rukama, někteří skákali do vody, jiní prostě jen stáli a nechávali se stravovat

ohněm. Také kormidelník vzplanul jako pochodeň a jeho zasažená loď se začala rychle odchylovat z kursu.

Najela na jinou galéru v takovém úhlu, že jí na levoboku přelámala téměř všechna vesla. A co bylo ještě horší — zbytky

vesel s obrovskou silou dopadaly na břicha či záda veslařů, drtily jejich žebra a přerážely páteře. Z obou umírajících

lodí se nesla kakofonie výkřiků. Pak vrhly vlny galéru s polámanými vesly na podmořský útes, který jí rozpáral útroby.

Loď se začala zvolna potápět a její vesele planoucí sestřička ji ještě navíc nakazila požárem.

Další se však neúprosně blížily, následovány druhou vlnou. První galéry dosáhly pobřeží, najely na ně příděmi a pevně

se tam zachytily. Vzhledem k tomu, jak rychlým a prudkým jejich náraz byl, říkal si Will, že jejich osvobození z

kamenného objetí potrvá celou věčnost. Po chvíli mu však došlo, že byly tyto lodě nejspíš určeny pouze pro tuto

jedinou plavbu.

Plochá příď každé galéry vybuchla a odpadla v záplavě magických zelených plamenů. Z nitra lodí vybíhaly houfy

válečníků — lidí i řvounů — a s jekotem a vytím se drápaly vzhůru po kluzkých kamenech. Mezi invazní jednotky

dopadaly další soudky s napthalmem, některé se tříštily o pobřeží, jiné tonuly ve vodě a další zasahovaly galéry, zpola

vytažené z vody. Z hořících lodí vybíhali námořníci a hledali bezpečné úkryty.

Jenže tady žádné bezpečné úkryty nebyly. Lučištníci, kteří dosud čekali na pevnostním nádvoří, teď vylezli na hradby a zahájili zničující palbu. Na nájezdníky se z tmavé oblohy snášelo krupobití šípů. Lučištníci si snadno nacházeli cíle v

jasném světle planoucích lodí a jejich oběti neměly před ocelovými hroty kam uniknout. Jeden z útočníků, kterému šíp

zůstal vězet v rameni, ho vzdorovitě ulomil. Když triumfálně zvedal dřík do vzduchu, zabodlo se mu do těla dobrého

půltuctů dalších šípů a navěky jej poslalo k zemi.

Na plachetnici znovu zaburácely drakonely, drtící kamenné zdi a rozhazující vojáky na ochozech do všech ran. Malý

kus zdi se rozpadl a v hradbách se otevřel úzký průlom. Stalo se to příliš daleko na západě, než aby mohly invazní síly

tento úspěch nějak využít, přece to ale pozvedlo jejich morálku a ukázalo ničivou sílu drakonel.

Na kamenité pláže narážely další galéry a z jejich niter se vynořovali muži s pavézami, které pod těžkou palbou ihned

svazovali k sobě a vytvářeli malé pohyblivé pevnůstky. Šípy se do nich jen neškodně zabodávaly a útočníci se

pomaloučku šinuli kupředu. Vedle jedné ze štítových pevnůstek explodoval soudek s napthalmem a zapálil ji, zatímco

na jinou dopadl těžký balvan a vmáčkl ji do země. Stále však vznikaly nové a nové, přičemž ty stávající neúprosně

postupovaly nahoru po svahu k nejslabším místům vilwanské obrany.

Will to všechno sledoval, napůl zděšen, napůl fascinován tou strašlivou podívanou. Zavrtěl hlavou. „To ještě pořád

nic neznamená, že ne? Nemůžou ztéci hradby, je na nich příliš mnoho vojáků.“

Jarmy přikývl. „Taky si myslím. Chytrina nemá žádnou zbraň, kterou by neutralizovala lučištníky. Snad jen drakonely,

ale ty se soustřeďují na ničení hradeb. Takže pokud neschovává v rukávu ještě nějaké to eso…“

„Třeba vojáky s drakonetami?“

Adept zavrtěl hlavou. „Ty nejsou dost přesné.“

„Tak co potom?“

„Nevím, ale… Bohové, to ne!“ Jarmy ukázal na oblohu. „Tam, tam, podívej se!“

Will vzhlédl a najednou se mu žaludek sevřel strachem tak silným, jaký dosud nikdy v životě nepoznal.

Tvář měsíce totiž částečně zakrývala tmavá silueta draka. Letící netvor vypadal jako tmavý obraz, vyrytý do bledého

povrchu mince. Drak zvedl jedno křídlo, druhé sklopil dolů a již se snášel na ostrov jako obrovský jestřáb, vrhající se

na vyhlédnutou kořist. Z nozder mu vyšlehla dvojice ohnivých pramínků, jejichž světlo hrálo na jeho zlatých šupinách

a odráželo se v černých očích. Přelétl těsně nad úsekem hradeb, který byl pro útočníky nejsnáze dosažitelným a poté

ukázal obráncům, jak vypadá pravé peklo.