Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 14. kapitola

Kapitola čtrnáctá

Šíp zasvištěl jen malý kousek od Alex, dokonce jí jemně ovanul obličej. Ihned pohlédla směrem, odkud přiletěl a

okamžitě určila místo, kde se skrýval střelec — horní podlaží stájí. Tlumené zachroptění, které se ozvalo po její levici, ji

však alespoň prozatím odradilo od pátrání po vrahovi.

Z uličky se vypotácel smrtelně zraněný vylaen se srdcem doslova přibitým k páteři šípem s černým opeřením. Netvor

se svalil do prachu, z rukou mu dosud šlehaly slábnoucí plameny přerušeného aurolanského kouzla. Ve světle

magického ohně zahlédla hlouběji v uličce několik párů divoce žhnoucích očí. Prudce trhla otěžemi doleva, Vítěz se

poslušně otočil a vyrazil vstříc útočícím řvounům. Šavle s kovovým zařinčením opustila pochvu a vedena rukou mladé

ženy se snesla dolů.

Do bláta se zhroutil řvoun s rozpolcenou lebkou. Vítězova široká hruď odmrštila dalšího, pak Alex roztříštila paži třetího

netvora, připravenou jí zasadit úder. Řvoun zavyl, ale odvetné seknutí, které mu rozřízlo hrdlo, mu ucpalo tlamu

nezastavitelným proudem rudých bublin.

Alex vzhlédla právě v okamžiku, kdy se na střeše budovy nad její hlavou vztyčila postava mohutného řvouna. Od

čepele jeho dlouhého nože se studeně odráželo měsíční světlo. Netvor pokrčil nohy, vypadalo to, že každou chvíli

skočí dolů. Mladá žena zvedla meč, aby se řvoun v případě útoku sám nabodl na jeho hrot. Byla si jistá, že ho zabije, i

když ji síla skoku dost možná srazí ze sedla. Koneckonců, když bude po pádu na zem už mrtvý, nebudu se s ním pak

muset zdržovat.

Avšak dříve, než netvor stačil skočit, ozval se pronikavý skřek a vzduchem se mihla okřídlená postava. V rukou držela

konopný provaz se smyčkou na konci a právě tato smyčka objala řvounův krk. Netvor zamával rukama a střecha mu

ujela pod nohama. Jediné mocné mávnutí křídel vyneslo Gyrkymu vzhůru k noční obloze. Smyčka se utáhla a řvoun,

vzpouzející se stále malátněji a malátněji, záhy zmizel Alex z dohledu.

Do boje se zapojili další jezdci a začali zahánět řvouny do uličky nebo dál po cestě. Některé aurolanské příšery si prodloužily životy zarputilým bojem, bodáním a vyhýbáním se ránám, zatímco ty, které se spolehly na útěk, skončily

povětšinou velmi rychle na ostrých hrotech kopí. Alexiny jednotky měly se řvouny asi tolik slitování jako oni s

vorquellynskými elfy či obyvateli Okrannelu. Doháněli je a pobíjeli zcela nemilosrdně, nebyli však hnáni

pomstychtivostí, nýbrž spravedlivým hněvem lidí, kteří chrání svůj druh před zkázou.

Alex otočila Vítěze a pobídla ho do klusu zpátky k náměstíčku. Gyrkyma přistála ve středu malého trávníku a složila svá

hnědá křídla. Nyní se jí tyčila vysoko nad hlavou. Slonovinovou barvu jemného prachového peří, které pokrývalo její

tělo od hlavy až po palce u nohou, narušovaly jen místy hnědé flíčky. Velké jantarové oči Gyrkymy obklopovala tmavší

pírka, podobná jí vyrůstala i níže na tvářích, takže maličko připomínala slzy. Až na koženou bederní roušku, která jí

nedosahovala ani do půli stehen, byla okřídlená žena úplně nahá.

Alex se na ni usmála. „Kolik jich zbylo ve městě, Peri?“

Gyrkyma jedinkrát ostře zavrtěla hlavou. „Jen hrstka uprchlíků v tmavých uličkách. Jdou po nich Červené přilbice —

čistí město a zabezpečují okolí. Na východ se podařilo prorazit větší skupině, ale Zelená rota to má pod kontrolou. Taky

pár sněhodrápů, ale ubývá jich dost rychle. Modrá se blíží od jihu, aby jim zabránila v útěku.“

„Dobrá. Leť zpátky k Bílé rotě a přiveď je sem.“

„Jak si přeješ, Výsosti.“ Peri roztáhla křídla a připravila se vzlétnout.

„Počkej.“ Alex se usmála a zvedla ruku. „Díky, že jsi mě zachránila, sestřičko.“

Peri zamrkala. „To už je rodinná tradice, Alex. Budu hned zpátky. I s Bílou.“

Gyrkyma se rozplynula v černi noční oblohy a Alex obrátila pozornost ke vchodu do hospody. Kývla válečníkovi ze

své strážné čety. Ten přijel ke dveřím, seskočil u nich z koně a silně na ně zabušil. „Otevřete! Jménem Zlaté vlčice!“

Zpoza zavřených okenic se ozvalo ječení a několik panických výkřiků. Ve všem tom rámusu zazněl zřetelně silný

mužský hlas. „Nechte nás být. Není tady nic, co by vás mohlo zajímat.“

Alex vrátila šavli zpět do pochvy a popohnala koně blíž ke dveřím. „Poslouchejte mě a poslouchejte mě velmi pozorně.

Mé jednotky právě zahnaly všechny řvouny. Vašemu městu teď vládneme my, ale dovolíme vám se vykoupit. A cena

poroste tak dlouho, dokud nevyjdete ven — s každým úderem srdce.“

Dunění blížící se kavalerie přehlušilo bouřlivou diskusi, která se strhla v hospodě. Agitare, jemuž kolem hrotu na

přilbici poletoval pruh červené látky, prudce zarazil svého koně přímo před ní. Seskočil ze sedla a klekl si na jedno

koleno. Zkřížil ruce na prsou a zatnuté pěsti si přitlačil k ramenům.

„Výsosti, poníženě se omlouvám za—“

Alex se plácla rukou v kožené rukavici do pravého stehna a donutila vojáka zvednout hlavu. „Proč ztrácíš čas

omluvami za to, že jsi včas nestačil zabezpečit město, když město stále ještě není zabezpečeno?“

„Nemyslel jsem—“

„To tedy ne. Ani trochu.“ Ukázala na jeho koně. „Zpátky do sedla. Chci, abys mi pravdivě nahlásil, že jsi prověřil každý

dům a každou budovu a že v nich nezůstal jediný živý řvoun. A chci, abys mi to nahlásil dříve, než se měsíc dotkne

Plachetnice. Běž!“

Voják přikývl, pak se vyhoupl do sedla a odcválal. Jeden z jejích osobních strážců, válečník se sněhobílým

plnovousem a přilbicí ozdobenou pruhem zlaté látky, se nenápadně pousmál. Alex zamhouřila fialkové oči a do tváře

jejího podřízeného se vrátil neutrální výraz.

„Žádám o povolení pomoci kapitánu Agitaremu při plnění jeho úkolu, generále,“ řekl starý válečník.

Okamžik jeho požadavek zvažovala. Alespoň že se mě Ebrius naučil neoslovovat Výsosti a nekazit mi tak zbytečně

náladu. „Ne, Ebrie, mám pro tebe úkol vhodnější pro člověka tvého postavení. Podíváš se do stájí. Z horního podlaží,

ze seníku vyletěl šíp a zabil vylaena, pokoušejícího se mě napadnout. Najdi střelce, který mi zachránil život. Do práce.“

Dívala se za vzdalujícím se Ebriem, když tu její pozornost přitáhl zvuk odsouvané závory. Dveře hospody se otevřely a

ihned zase zavřely — ne však dříve, než z nich stačil vyjít jediný člověk. Na vteřinu přitiskl ruce ke dveřím a pak je začal

pomalu zvedat, aby ukázal, že jsou prázdné. Udělal krůček jejím směrem, klekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

„Jsem Quintus.“

„A já Zlatá vlčice. Slyšel jsi o mně?“

„Ano. Všichni jsme tady slyšeli různé příběhy.“

„A bojíš se mě?“

„Ne, protože ty příběhy…“

Alexin hlas se nebezpečně přiostřil. „Nelži mi, Quinte. Cítím z tvých slov strach. Osobně dávám přednost poctivému

strachu před lží, zabalenou do falešné odvahy.“

„Ano, bojíme se tě.“ Muži spolu s tím přiznáním poněkud poklesla ramena. „Jak ti mohu pomoci?“

„Věnuj se mi, Quinte. Doprovoď mě do vašich stájí.“ Seskočila z koně, vzala ho za opratě a vedla kolem hospody.

Quintus s mladou ženou rychle srovnal krok. Nedíval se na ni, místo toho upíral pohled přímo před sebe. Čišela z něho

ostražitost, jako by očekával, že mu každou chvíli uštědří kopanec nebo ho přetáhne opratěmi.

Na volném prostranství před vchodem do stájí se oba zastavili. Válel se zde totiž půltucet nebo ještě více řvounských

mrtvol. Život jim vzaly šípy s černým opeřením. Alex si pohledem změřila vzdálenost mezi seníkem a nehybnými těly a

dospěla k názoru, že ačkoli nebyla nijak veliká, střílet v noci a s takovou přesností si muselo žádat pevnou ruku a

hodně zkušeností. O výstřelu, který zabil „mého“ vylaena, ani nemluvě.

Podala Vítězovy opratě Quintovi a třemi dlouhými kroky se dostala k mrtvole dalšího aurolanského čaroděje. Netvorovi

vězel v jednom rameni šíp, zatímco z druhého vyčnívala podivná kovová zbraň tvaru čtyřcípé hvězdy. Tmavá pěna na

vylaenových rtech svědčila o tom, že příčinou jeho smrti byl nějaký jed.

Ebrius se s taseným mečem vynořil ze stájí. „Uvnitř jich je víc, generále. Mnohem víc. Řvouni tady ztratili dobrou

třetinu svého počtu.“ Přikývla. „Kolik měl ten střelec pomocníků?“

Ebrius si klekl a začal studovat stopy. „Přinejmenším dva. S otisky řvounů se tady mísí tři odlišné. Jedny hodně velké,

další odpovídají dospělému muži a poslední jsou malé, nejspíš chlapecké.“ Ukázal směrem ke řvounovi, z něhož trčelo

Periino kopí. „Tudy ten chlapec utíkal. Vypadá to, že mu Perina zachránila život.“

A on jí tu laskavost možná oplatil. Podívala se z mrtvého vylaena na kopí, pak se jala prohlížet stopy, které aurolanský

čaroděj zanechal těsně před svou smrtí. Bylo jí ihned jasné, že se vylaen chvíli díval na řvouna probodnutého kopím a

pak se otočil. V duchu si představila, jak ta malá potvora sleduje pohledem Periin let a jak jí v dlaních začíná planout

smrtící kouzlo. Vylaen měl ruce spálené nashromážděnou, ale neuvolněnou magií, což ji jen utvrdilo v jejím

přesvědčení, že se všechno skutečně seběhlo právě tak. Okamžik přemýšlela, pak přikývla. „Ebrie, až sem dorazí Bílá,

chci, aby tohle všechno bylo zaznamenáno. Změřte vzdálenost, úhly, všechno. Je tady podivná otrávená zbraň a tu

taky uschovejte. I všechny jí podobné, najdete-li nějaké. O šípech ani nemluvě. Chci, aby naši nejlepší střelci

rekonstruovali ten výstřel. Ať střílí ze seníku na terč v ústí té uličky. Sežeňte něco zhruba o velikosti vylaena.“

„Hned, Zlatá vlčice.“

Alex se otočila ke Quintovi. „Koho jste to měli ve stájích?“

Muž zaváhal, oči se mu na chvíli rozšířily. „Cestovatele. Už tudy jednou projížděli, asi před týdnem, a dnes večer se

vrátili. Neměli jsme pro ně v hospodě místo, a tak jsme je poslali do stájí. Muž a jeho mladý synovec. A taky Vork.

Hodně velký, na hlavě měl jenom úzký proužek bílých vlasů.“

„Jména?“

„Nevím. Neznám je a ani jsem s nimi příliš nemluvil.“

Zamhouřila oči. „To je škoda. Protože se mě jeden z nich buďto pokusil zabít nebo mi zachránil život. Kdybyste mi řekli,

kdo to byl, mohla bych to brát jako dostačující výkupné za tohle místo.“

„Stellin, má paní.“

„Jeden z nich se jmenoval Stellin?“

„Ne, má paní, tohle místo se jmenuje Stellin.“ Quintus zvedl ruce a snad prvně za celou tu dobu se jí podíval do očí. „Já

je neznám, ale nechali tady jednu dívku. Mohu ji přivést. Ona by o nich měla něco vědět.“

„Běž. Udělej to. Hned.“

Natáhl ruku, aby jí podal opratě, ale hned si to rozmyslel a upustil je, jako by to byly jedovaté zmije. Mladá žena si ho

již nevšímala. Sedla si na bobek vedle vylaena a zamračila se. Pronásledovala aurolanské nájezdníky již déle než týden.

Dlouho se jim dařilo vyhýbat přímým střetům, ale nedávno začali její stopaři hlásit, že se dosud oddělené malé

skupinky spojují a míří jedním směrem. Věděla, že jejich útoky mají nicotný vojenský význam, ale ničení úrody, zabíjení

cestovatelů a hlavně — shromáždila-li se dostatečně početná horda — přepadení menších měst zasévala strach a

paniku do srdcí obyvatel venkova.

Připadalo jí velmi zvláštním, že si trojice válečníků, která pobila půl druhého tuctu Aurolaňanů, nevyzvedla člověka,

jehož tu nechala, a že si s ním dokonce ani nepromluvila. Lidé, kteří dokázali napáchat takovou spoušť, by se mě jistě

nebáli tak jako Quintus. Vyvrhelové by si pravděpodobně nenechali ujít příležitost přidat se k jejím oddílům. Jejich útěk

znamenal, že chtějí zůstat nezpozorováni. Ovšem sama skutečnost jejich boje proti aurolanským netvorům svědčila o

tom, že ať už jsou jejich důvody pro skrývání jakékoli, nejsou zřejmě v Chytrininých službách.

Quintus, který se téměř bez dechu vrátil i se slíbenou dívkou, přerušil tok jejích myšlenek. „To je ona.“

Černovlasá dívka sklonila hlavu. „Sephi, paní. Jmenuji se Sephi.“

Alex se zvolna postavila a shora se na dívku podívala. „Mně říkají Zlatá vlčice. Dorazila jsi do Stellinu spolu s lidmi,

kteří bojovali ve stájích. Kdo to byl?“

Dívčino tělo se otřáslo hrozitánským vzlykem, pak Sephi padla na kolena a zabořila si obličej do dlaní. „Bylo to tak

strašné, paní.“

„Pověz mi o tom, dítě.“ Alex mluvila stále stejně ostře, přece jen však o trochu ztlumila hlas. „Co o nich víš?“

„Můj strýček a já jsme se tu s nimi setkali. Před týdnem. Opustili město dříve než my, říkali, že jedou někam do hor. My

jsme vyrazili dalšího dne spolu se dvěma lovci. Ti lidé si na nás počkali. Přepadli nás. Zabili strýčka i ty dva lovce, mě

vzali s sebou.“ Znovu vzlykla, její tichý úzkostný pláč se na konci změnil v zubožené zakvílení. „Chtěli si mě nechat pro

své potěšení nebo mě prodat, alespoň to říkali. Ale řvouni je zahnali zpátky sem. Nemohla jsem to nikomu vyprávět.

Říkali, že mě zabijí, ale já vím… jsem si jistá, že mě ochráníte.“

„Jistěže, dítě. Ochráním.“ Alex pohlédla Sephi přes rameno, do zablácené uličky za hospodou. Tam právě nehlučně

přistála Peri. Hned za ní se objevili tři jezdci, ale ti zůstali skryti ve stínech.

Alex se otočila ke Quintovi. „Moji lidé zabezpečují město. Tví lidé se mohou vrátit domů, ale budou muset ubytovat mé

muže. Odjedeme zítra a vezmeme s sebou Sephi. Běž, řekni všem, ať se připraví a ať si dělají přehledy o tom, kolik je

stojí naše přítomnost. Sephi ubytuj tady v hospodě. Ostatně, hodlám v ní přenocovat i já.“

Quintus překvapeně zamrkal. „Chcete, abychom vám předložili účet za váš pobyt?“

„Nerada něco opakuji dvakrát, Quinte. Podruhé už bych třeba nemusela říci totéž, rozumíš?“ Alex se na něj zamračila.

„A ať se nikdo nepřibližuje ke stájím, než tady se vším skončíme. No tak, odveď tu dívku. Běž!“

Sephi se naklonila a políbila Alexinu botu, pak ji Quintus nešetrně zvedl ze země. „Pojď, děvče. Přece nechceš, aby

kvůli tobě musela něco opakovat.“

Jakmile zmizeli za rohem hospody, vykročila Alex k Peri, která na ni čekala před mlčícími jezdci. Usmála se na Gyrkymu.

„Zabila jsi ho čistě, tím kopím.“

Peri pomalu zavřela a hned zase otevřela oči. „Řvoun byl poněkud nepozorný.“ Zvedla levou ruku, na níž byly od

přírody pouze tři prsty a palec. Drápy na palci a ukazováčku měla nakrátko ostříhané, ale zbylé dva byly ostré a

nebezpečně zahnuté. „Řekla bych, že vyšel ven, aby zavolal vylaena, ale narazil na příliš snadnou kořist, než aby si ji nechal uniknout.“

„Myslím, že to byl právě důvod řvounovy nepozornosti, kdo se postaral o toho vylaena.“ Alex se zarazila, spojila si

dlaně vzadu za krkem a protáhla se.

„Toto město je už téměř zabezpečeno. Můžeme vám předvést všechno, co se tu odehrálo. Do svítání bychom měli

všechny události bitvy plně rekonstruovat.“ Nejmenší z jezdců, mužík s obličejem tak vrásčitým, až se zdálo, že ho

někdo namaloval na zmačkané plátno, se usmál. „Už jsem do Yslinu poslal zprávu o vítězství.“ Zvedl malou

obdélníkovou destičku, dlouhou asi jako jeho předloktí a zhruba z poloviny tak širokou. „Zatím jsem na arcanslata ještě

žádnou odpověď nedostal, ale zprávu jsem poslal teprve před chviličkou.“

Přikývla. „Vyhráli jsme, ale měli jsme pomocníky. Dokonce tři. Dívka, kterou tady nechali, se mě snažila přesvědčit, že to

byli hrdlořezové a násilníci, ale nějak mi to nejde dohromady s jejich bojem ve stájích. Budeme se vyptávat místních,

zjistíme o nich, co se dá, a brzy budeme moci podat úplnou zprávu. Radila bych, aby byly jejich popisy rozeslány všem

velitelům.“

Třetí z jezdců, štíhlý muž se v sedle naklonil dopředu a zkřížil předloktí na koňské šíji. „Nemusíte se tolik mračit,

Výsosti. To, co jsme během týdne ve vaší společnosti spatřili, dalece předčilo naše očekávání. Vedla jste si skvěle —

zvítězila jste. Jeranský generál Adrogans zjistí, že má o jednoho soupeře navíc, co se vedení osvoboditelské výpravy

do Okrannelu týče. Měla byste na to být hrdá.“

„Při vší úctě, můj pane, se rozhodně nechci považovat za Adrogansova soupeře, ani být hrdá — přinejmenším do

doby, než budu znát všechny detaily. Unikla nám skupinka, která by mohla napáchat mnoho škod, a já potřebuji zjistit,

jak a proč se to všechno stalo. Ta trojice ze stájí pravděpodobně opustila Stellin a proklouzla kolem Modré roty,

zatímco ta mířila na východ, aby odřízla řvouny. Kdyby ti tři nepobili tolik nepřátel, kdoví, zda by naše vítězství bylo

tak snadné a rychlé. Existuje prostě příliš mnoho nezodpovězených otázek na to, abych mohla cítit spokojenost nebo

hrdost.“

Peri položila pravou ruku na Alexino levé rameno. „Má sestra je ve všem jako Gyrkyma, jen křídla jí scházejí. Kdyby

chtěla, mohla by létat.“

„Máš nepochybně pravdu, Perino.“ Poslední jezdec, ten nejtlustší, zvedl ruku a upravil si pásku, která zakrývala jeho

pravé oko. „Vaše opatrnost vám slouží ke cti. Výsosti. Jste zcela jistě vším, v co jsme doufali. A právě to hodláme

nahlásit svým nadřízeným.“

Alex pomalu přikývla. „Dejte si pozor, aby se vaše hlášení nedostalo do rozporu s realitou. Byla jsem vycvičena, abych

dokázala věci, které se stanou legendárními. Ale předpokládat, že něco zvládnu ještě předtím, než se o to skutečně

pokusím, je naivní. Záchrana Stellinu je dobrým znamením, ale předvídat na jeho základě celou mou budoucnost je

nanejvýš ošemetné. Stále mě čeká ještě hodně práce i učení, ale vaši nadřízení by měli vědět, že se do obojího pustím s

tou největší vervou.“