Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 21. kapitola

Kapitola dvacátá první

Má radost z účasti na výpravě neznala hranic a držela mě nad vodou po dva dlouhé týdny, které zbývaly do odplutí. I

kdyby ke mně tehdy přišel věštec a prorokoval mi ty nejstrašnější věci, nebyl bych jeho slovům uvěřil a rychle bych je

pustil z hlavy. Stal jsem se součástí velkého tažení, jehož cílem bylo zbavit svět navždy jeho metly - metly, vrhající

hluboký studený stín na nás všechny. Naše činy se měly nesmazatelně zapsat do historie.

Dva týdny, během kterých probíhaly poslední přípravy, byly plné zmatků, radostí i zklamání. Pro mě však byly také

plné objevů. Poprvé jsem dostal příležitost pohlédnout na lodě naší flotily a dokonce vstoupit na palubu jedné z nich.

Jádro plavidel pocházelo z Jerany, Alcidy a Saporcie a zahrnovalo bachraté obchodní kogy i dlouhé a obratné válečné

galéry. Kogy byly při plavbě odkázány především na vítr, i když měly také pár dlouhých vesel, které jim dovolovaly v

omezené míře manévrovat v přístavech nebo za úplného bezvětří. V podpalubích těchto plachetnic se skrývaly

potraviny, víno a píce pro koně, dvě z nich byly upraveny tak, aby mohly převážet dva oddíly těžké kavalerie z Jerany a

Alcidy. Posledně jmenované jednotce velel princ Augustus, který vztyčil svou standartu na Bystré řece, lodi,

pojmenované podle hlavní základny Princovy jízdní gardy.

Průměrná válečná galéra měla jen jeden stěžeň a také uměla využívat sílu větru, v boji se však spoléhala hlavně na

veslaře. Se třemi muži u každého vesla a dvaceti vesly na každém boku dokázala tato loď vyvinout cestovní rychlost

pěti uzlů a při sbližování s nepřítelem dokonce překonat hranici dvanácti uzlů. Válečné věže dovolovaly vojákům

zasypat palubu protivníka z výšky přívalem šipek z kuší. Příď lodi byla zakončena ostrým bodcem, který mohl při boji

zblízka polámat jiné galéře vesla. Dokázal rovněž prolomit hradbu štítů na boku nepřátelského plavidla a vytvořit jakýsi

můstek dostatečně široký na to, aby se po něm dalo přeběhnout na palubu protivníka. Na přídi a zádi každé galéry byly namontovány dva páry velkých otočných samostřílů, schopných odpalovat metr

dlouhé střely s takovou silou, že probíjely štíty i lodní obšívky. Háky a kotvičky na silných tyčích nebo ocelových

řetězech se používaly k zachycení a udržení nepřátelských plavidel. Dvě malé mangonely na pohyblivých platformách

se daly přesouvat po palubě sem a tam. Vrhaly na protivníka buďto uzavřené nádoby s napthalmem, prudce hořlavou

látkou podobnou smůle, nebo malé ocelové „ježky", které se zarývaly do paluby a trhaly bosé nohy neopatrných členů

posádky.

Z přístavu bylo nemožné prohlédnout si flotilu jako celek, ale měl jsem to štěstí svézt se v jednom z košů, zavěšených

pod yslinskými balóny. Toho dne vládlo příjemné počasí a vítr byl jen slabý, což nám dovolilo vyletět hodně vysoko.

Stoupali jsme rychle a já měl pocit, že jsem zanechal žaludek někde dole na zemi. Stejně však na ten pohled nikdy

nezapomenu - z lidí se zvolna stávali mravenci a z domů dětské hračky. Vzpomněl jsem si, že Gyrkymeové takto vidí

svět neustále, a náhle zadoufal, že je pro ně tato podívaná stále stejně kouzelná jako pro mě.

Kromě sto čtyřiceti mužů posádky a třicetičlenné čety námořní pěchoty mohla každá galéra pojmout ještě dalších třicet

válečníků. Protože Osobní stráže jednotlivých monarchů sestávaly většinou ze dvou čet, bylo pro převoz jedné elitní

jednotky zapotřebí dvou lodí. Jediná obchodní koga vezla zásoby pro deset galér, takže jsme je potřebovali jen čtyři.

Tento počet jsme však zdvojnásobili, neboť jsme si uvědomili, že by zásoby mohli potřebovat jak obyvatelé Okrannelu,

tak i my sami, pokud by se naše tažení protáhlo. Další dvě kogy převážely již zmíněné jízdní oddíly, takže s námi

nakonec plulo celkem deset nákladních plachetnic.

Čtyřicet osm lodí s různobarevnými trupy a plachtami tedy kotvilo v yslinském přístavu a čekalo jen na příkaz k vyplutí.

Věděli jsme, že se k nám přidají ještě plavidla z Loquellynu, přesný početní stav elfské eskadry jsme však neznali.

UrZrethiové žádná plavidla neměli a mám-li říci pravdu, Faryaah-Tse Kimp ani nevypadala, že by chtěla mít s mořem

něco společného. Na palubách našich lodí se nacházelo dva tisíce čtyři sta vojáků a dvojnásobný počet námořníků,

kteří mohli v případě nutnosti dostat zbraně a zapojit se do boje. Byla to rozhodně velká armáda a vítaná pomoc pro

obránce Okrannelu.

To jsem si alespoň myslel, i když zvěsti, které se šířily expedičním sborem, svědčily spíše o opaku. Lidé říkali, že

Chytrina, která byla považována za Kirúnovu dceru, milenku nebo dokonce obojí, postavila obrovskou hordu příšer a

doslova s ní zaplavila Okrannel. Padly dokonce názory, že zprávy ze Svarskye jsou podvod, že město už dávno padlo a

že to sama Chytrina posílá nadějné vzkazy, aby nás vlákala do pasti.

Lord Norrington tyto fámy okamžitě odmítl. „Nemá pro ni žádný smysl informovat nás o útoku jejích hord, protože by

nám tím dala příležitost na něj rychle odpovědět. A z Jerany nejsou žádná hlášení o přílivu uprchlíků, ke kterému by

jistě v případě zhroucení Okrannelu došlo. Navíc král Stefin potvrdil, že zprávy přicházejí od jeho syna, prince Kirilla.

Řekl také, že jestli se Chytrině povedlo naučit někoho myslet a psát jako Kirill, pak už jistě dokáže cokoli a my nemáme

žádnou naději," dodal s úsměvem.

Byly tu ale i jiné zprávy, které už lord Norrington nebral na lehkou váhu. Mluvily o tom, že Chytrina stvořila elitní

skupinu velitelů pro svá vojska, které nazvala sullanciri. Obvykle se jim však říkalo Temní bojovníci - prý to byli lidští

odpadlíci, prohnaní vylaenové nebo řvouni, kterým byla kouzly dána inteligence. Tito zhoubní válečníci byli údajně

spatřeni v Okrannelu, ale podrobnosti zůstávaly nejasné. Říkalo se, že je Chytrina nechala pozřít vlastní stíny a učinila

je tak mocnými a nesmrtelnými, navíc dala každému nějakou zvláštní schopnost, s jejíž pomocí mohl porazit nepřátele.

„Tato zpráva může být pravdivá,“ připustil Leighův otec. .Přesto bychom si z ní neměli dělat zbytečně těžkou hlavu.

Heslin vám poví, že se dá magie vždy zrušit nebo odčarovat a že kouzla jsou velmi choulostivou záležitostí a často

působí doslovně. Například zaklínadlo, které má oslepit padesát mužů, klidně ponechá zrak ženě, dítěti nebo elfovi. A

každopádně, mágovi se obvykle příliš dobře nekouzlí, když mu mezi očima trčí šíp.“

Jedna má část se zachvěla při pomyšlení na střet s magicky posílenými protivníky, jiná však tento fakt s klidem přijala.

Vždyť kdyby dokázala Chytrina vytvořit opravdu nesmrtelné válečníky, dobyla by svět již před celými staletími. Mohla

sice taková kouzla právě vymyslet či zdokonalit, v takovém případě by ale nepotřebovala vysílat zvědy až na jih do

Oriosy. Ne, řekl jsem si, magie sice dá některým jejím vojákům velkou sílu, ale ani její moc není neomezená a má své

hranice.

Přípravy probíhaly bez větších problémů až do předvečera vyplutí. Toho dne byly Radou králů schváleny změny ve

vedení expedice. Vrchním velitelem celé výpravy byl jmenován princ Scrainwood, zatímco lord Norrington si uchoval

hlavní slovo pouze ve vojenských otázkách. Měl se plavit na alcidské galéře Invictus, zatímco vlajkovou lodí prince

Scrainwooda se stal jeranský Venator. Proti poslednímu jsem neměl námitek - čím dál se ode mne následník orioského

trůnu nacházel, tím lepší byla má nálada.

Výprava se měla největší možnou rychlostí dostat do Okrannelu, na pomoc městu Crozt. Odtud jsme se měli podél

pobřeží přesunout do Svarskye a prolomit její obležení. Po splnění těchto cílů nás na základě zpráv z Pevnosti Drakonis

čekala buďto plavba na sever, abychom posílili její posádku, nebo nájezdy na pirátské základny na Přízračných pláních.

V předvečer vyplutí jsem spolu s Leighem, Neyem, lordem Norringtonem a ostatními navštívil největší Kedynův chrám

v Yslinu. Město již zahalila noc, když jsme začali stoupat po žulovém schodišti. V duchu jsem si přebíral věci, které jsem

viděl, a příběhy, které jsem slyšel, pečlivě jsem zvažoval, o co budu boha válečníků ve své modlitbě prosit, když tu

jsem najednou do někoho narazil. Sletěl jsem o dva schody níž, usmál se a reflexivně řekl: „Promiňte."

Rezolut pomalu přikývl. „Měl jsem počítat s tvou roztržitostí."

Viděl jsem, jak se Ney otočil a pohlédl na mě z vrcholku schodiště, a tak jsem mu mávnutím ruky naznačil, že se nic

neděje. „Přišel jsi sem, abys přinesl oběť?"

„Kedynovi? Ne." Elf zavrtěl hlavou. „Věřím sice v boha, který je mu trochu podobný, ale ten nikdy nečichá kadidlo ani

kolem sebe neshromažďuje mrtvé válečníky jako stařík holuby, když jim hází kousky chleba."

Pokusil jsem se skrýt svou reakci na pohrdání v jeho hlase, ale řekl bych, že se mi to příliš nepovedlo. „Tak proč tu potom jsi?"

„Přišel jsem, abych si s tebou promluvil." Zvedl hlavu a odhalil hladký krk bez jediného chloupku. „Jentellin pověděl

Návratovi o plánech vašeho tažení."

„Opravdu? Jsou velmi vzrušující, že?"

„To možná jsou, ale není na mě, abych to prověřoval."

„Co?"

„Nepopluji s tebou."

Ustoupil jsem o krok a jen stěží udržel rovnováhu na žulovém schodišti. „Nepopluješ? Proč? Myslím tím, že je to přece

ohromná šance zasadit úder Chytrině. Šance ji navždy zničit."

„Já vím." Ve stříbrných očích se mu zrcadlil dorůstající měsíc. „Mým cílem ale nikdy nebyla její smrt. Mým cílem je

osvobození mé vlasti. Tvé poslání je dobré a ušlechtilé -ale není to moje poslání. Vím, že si povedeš dobře. Chytrina

bude litovat svých činů, a přece zůstane Vorquellyn stále v jejích rukou."

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale copak to nechápeš? Jakmile zničíme její armádu, vyčistíme od pirátů Přízračné pláně a

odřízneme Vorquellyn. A od toho už k osvobození ostrova zbývá jenom krůček. Musíš to přece pochopit, Rezolute."

„Ne, Hawkinsi, vůbec to nemusím pochopit. Vím jen, že nám podobné vítězství před stoletím Vorquellyn zpátky

nevrátilo. Jistě, i takový částečný úspěch je dostatečný, to nemohu popřít. Ale kdybych se k vám přidal, mysleli by si

Návrat i Jentellin, že jsem ztratil svou rozhodnost. A to nechci. Jsem Rezolut - je to moje jméno, jsem to já. Rád bych šel

do války spolu s tebou, ale neudělám to, dokud nepůjde o výpravu s jediným cílem - osvobodit mou vlast."

Naprázdno jsem polkl. „Rozumím tvým slovům. Rád bych tě přesvědčil, abys změnil názor, ale pochybuji, že by se mi to

povedlo. Kdybychom s sebou měli byť jediného Vorquelfa, vyděsilo by to Chytrinu natolik, že by už teď začala

ustupovat."

„Ale někteří Vorquelfové opravdu poplují s vámi a budou bojovat po vašem boku. Jenže já... Někteří z mého národa mě

považují za výjimečný, za krajní případ, ale nestydím se za to." Sáhl do měšce u opasku, vytáhl z něj kus kožešiny a

podal mi ho. „Stáhl jsem ho jednomu ze řvounů, které jsi zabil. Lord Norrington mě požádal o proužek pro tvou masku.

A tady ti dávám zbytek, abys jej mohl v chrámu přinést jako oběť."

Zamračil jsem se. „Koupím si kadidlo..."

„Poslouchej mě, Tarrante Hawkinsi, a poslouchej mě pozorně. Tady je Kedyn jen pastýřem duchů a ve tvé zemi si ho

představujete jako hrdého válečníka. Zapomínáte, že ztělesňuje válku. Je masem, je krví, je kostí - je vším, co jsi viděl v

Atvalu. Dávat někomu takovému kadidlo je příliš zdvořilé. Spal tu kožešinu, Hawkinsi! Ať se mu její zápach dostane k

nozdrám! Pak pozná, že jsi pochopil pravdu o válce. Zapamatuje si tě. A až mu Smrt přinese seznam těch, koho k sobě

chce povolat, on z něj vyškrtne tvé jméno. Přežiješ. Přežiješ, abys mohl konat velké věci. A také strašné věci,

Hawkinsi."

Zachvěl jsem se a pak mu pohlédl do očí. „Takže tímhle způsobem přežíváš?"

Elf se zasmál, ale nebyl to ani trochu příjemný zvuk. „Ano, tímhle. Ale i dalšími." Plácl mě po rameni. „Přeji ti hodně

štěstí, Hawkinsi - statečné srdce, jasné oko a ostrou čepel. Až tato výprava skoná, budou tvé jméno skloňovat mnohá

ústa."

„Dobře. A pak se spolu vydáme osvobodit Vorquellyn."

„To rozhodně." Elf mi rychle zasalutoval a odběhl dolů po schodech.

Když jsem vcházel do chrámu, schoval jsem kus skvrnité kožešiny v dlani. Koupil jsem si dva uhlíky a kadidlo, pak

jsem sestoupil ke Kedynově soše. Poklekl jsem u jejího podstavce a nahlédl do nevidoucích očí v pohledném obličeji.

Do pancíře, chránícího tělo boha, byly vyryty tucty tváří, bylo mi jasné, že jsou stejné, jaké mají sošky v chodbě za

jeho zády. Vyhlédl jsem mezi Kedynovýma rozkročenýma nohama a spatřil válečníky, jak v tunelu obětují podobiznám

předků kadidlo a zapalují svíčky.

Naskočila mi husí kůže. S pomocí svých uhlíků, vytvarovaných do podoby štítu, jsem shrábl několik dalších do jediné

žhnoucí hromádky. Pokropil jsem ji trochou kadidla jen abych přilákal Kedynovu pozornost, a pak jsem na ni hodil kus

řvounské kožešiny. Hnědé chloupky se začaly kudrnatit, smotávat se do podivných uzlíků. Pak kožešinu zachvátily

plameny a do obličeje mě uhodil odporný zápach. Zakašlal jsem a oči mi naplnily slzy, ale vytrval jsem a sledoval

proužek dýmu, jak stoupá vzhůru a ovíjí se soše kolem tváře.

S rukama na správném místě jsem sklonil hlavu. „Kedyne, dnes, v předvečer velké výpravy, tě nežádám o nic, o co

bych tě nežádal už dřív. Dej mi příležitost, abych dokázal, že jsem statečným a obětavým společníkem všem, kdo bojují

po mém boku. Dej mi schopnost vždy vidět, co je mou povinností, a bez váhání ji plnit. Je-li tvým přáním, abych přežil,

budu rád. Mám-li však zemřít, pak ať je to tváří v tvář nepříteli. Ať je má ruka pevná a tělo nezná bolesti - a nechť tobě

patří všechna má sláva a čest."

Znovu jsem vzhlédl, ale nespatřil žádné znamení, že má modlitba byla vyslyšena. I když měl Rezolut možná pravdu a

taková oběť mi mohla přinést Kedynovu přízeň, v hloubi duše jsem došel k přesvědčení, že naprostý nezájem bohů

není o mnoho horší než jejich zájem. Slyšel jsem nemálo tragických příběhů, ve kterých se bohové rozhodli, že učiní

život nějakého člověka pestřejším. Já jsem šel do války, takže bylo jakékoli zpestření ze strany bohů tím posledním, co

jsem potřeboval.

Jak se však ukázalo, to, co jsem potřeboval, a to, co jsem dostal, byly dvě úplně různé věci.