Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 43. kapitola

Kapitola čtyřicátá třetí

To, že jsem se vůbec probral, považuji za zázrak, na kterém já sám nemám sebemenší zásluhu. Snad se jeden z bohů či

bohyň - ať už Arel, vládce štěstí, Nilin, patron zvrhlosti, či dokonce Feseina, paní bolesti - rozhodl, že jsem dostatečně

zábavný na to, aby mé pozemské strasti ještě nějakou dobu pokračovaly. Mému probuzení jistě napomohla i přísaha

Rezolutovi, že nezemřu dříve, než uvidím Vorquellyn svobodný. Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak jsem nabyl vědomí.

Důležité je, že se tak prostě stalo.

Mé přežití rozhodně nebylo Chytrininým úmyslem. Její sluhové mě vynesli z trůnního sálu a pohodili před jedním z

vstupů do Boragulu - ve stejných šatech, které jsem měl na sobě během audience. Kvůli omrzlinám mi již znecitlivěly

prsty na rukou i nohou, nos a také tváře, kdybych se neprobral včas, pravděpodobně bych zde zůstal ležet navždy.

Mráz ztlumil bolest v mých ranách, to mi však skýtalo jen mizivou útěchu.

Zjistil jsem, že ležím ve stínech Boragulu, a velice mě to znepokojilo, neboť všechny ty stíny ukazovaly výhradně na

sever. Tím směrem se kam až oko dohlédlo táhly nezměrné ledové pláně, pochmurné a jednotvárné až na ojedinělé

závěje rozeznatelné jen podle náznaků modravých stínů. Pokud jsem se chtěl dostat domů, musel jsem se vydat na

západ, do průsmyku, o němž se předtím shodli, že je neprůchodný, a probojovat si cestu na jih hordami řvounů,

sledujících každý můj krok.

Přinutil jsem se vstát na nohy. Jen s obtížemi jsem udržoval rovnováhu na silné vrstvě ztvrdlého sněhu. Tasil jsem

Tsamoca a začal vysekávat veliké sněžné kvádry. Když jsem jich měl dost, jal jsem se je skládat na sebe, abych vytvořil

nouzový přístřešek. Mé znalosti o stavbě sněžných úkrytů, které jsem pochytil od Drugiho, se v žádném případě

nedaly nazvat dostatečnými, bloky, vykrojené Tsamocem, však do sebe naštěstí vždy dokonale zapadaly. Během práce

jsem se příjemně zahřál a po uplynutí dvou hodin se mi podařilo vytvořit přístřešek o něco větší než rakev.

Možná si myslíte, že úkryt, postavený ze sněhu, nemůže nikoho ochránit před umrznutím, ve skutečnosti však samotné

lidské tělo produkuje teplo, a to pak zůstává uvnitř přístřešku. Věděl jsem, že mě má stavba zachrání před rychlou smrtí

ve spárech zvedajícího se severního větru, pomalé umrznutí však pro mě nebylo o nic více lákavé. Snažil jsem se

neustále hýbat jak mi to jen těsný prostor dovoloval, ale s houstnoucí tmou začala bolest a vyčerpání požírat mé

odhodlání k aktivitě. Řekl jsem si, že mohu na vteřinku na dvě zavřít oči, opravdu jen na chviličku, abych znovu nabral

sil. Dokázal jsem přesvědčit sám sebe, že ať už mě prvně vyvedlo ze zapomnění cokoli, udělá to nyní znovu.

Když jsem se probudil, s údivem jsem zjistil, že je mi mnohem tepleji. Nepochybně za to mohla lojová svíce, hořící vedle

mé hlavy, a silná vlněná deka, kterou jsem byl přikrytý. U svých nohou jsem objevil teplé zimní oblečení, jež jsem měl

na sobě při vstupu do Boragulu, a tlumok nacpaný směsicí zásob, včetně měchu s vínem, balíčku sušeného masa,

kousku sýra a několika sucharů. Nejdůležitější však byl rozhodně váček s metholanthem. Luk ze dřeva stříbrného cedru

i šípy, darované Cavarrem, ležely vedle Tsamocu na sněžné polici, kterou vyřezal, aby se vzácný meč neválel na zemi.

Hodil se mi také zlatý tác s horou masa a další, na němž ležel dortík s lesními plody. Mohu jen předpokládat, že mou

zachránkyní byla urZrethi, která mě obsluhovala během slavnostní večeře a s níž jsem se podělil o část jídla. To maso

určitě nepocházelo ze psa, na to chutnalo příliš dobře. A dortík, který jsem již předtím považoval za výtečný, mě nyní

přesvědčil, že je opravdu lahůdkou pro bohy.

Smíchal jsem metholanth s trochou vína a přiložil si ho k nejhlubším ránám. Roztrhal jsem tuniku a kalhoty na dlouhé

pruhy a těmi si ovázal zranění, pak jsem si rychle oblékl zimní šaty. Dlouho jsem držel dlaně nad malým žlutým

plamínkem a chtivě nasával jeho teplo. Zamumlal jsem rychlou modlitbu k Arelovi, v níž jsem ho požádal, aby má

zachránkyně unikla trestu. Dodnes doufám, že mě bůh vyslyšel. Dalšího rána jsem posbíral všechny věci a vyrazil. Ztvrdlá kůrka sněhu na povrchu snadno udržovala mou váhu a

podle skalnatých srázů Boragulu po mé levici jsem věděl, že skutečně postupuji na západ. Jednotvárnost krajiny mě

skličovala, navíc mi znemožňovala určit, jak velkou vzdálenost jsem již urazil. Její jedinou výhodou bylo to, že neskýtala

nepřátelům žádný úkryt. Aurolaňané, kteří mě pronásledovali - prvních třicet rozhodně - by museli být lepšími

lučištníky než já a pochyboval jsem, že by měli stejnou obrovskou motivaci k přesným výstřelům.

Chytrina nečekaně dodržela své slovo. Skutečně za mnou vyslala lovce až po dvou dnech, což znamenalo, že jsem měl

slušné šance jim uniknout a dostat se do průsmyku. To by ovšem od severu nesměla přijít strašlivá sněhová bouře.

Podařilo se mi postavit další přístřešek a v něm vánici přečkat. Nemám ponětí, jak dlouho trvala, vím jen, že ta doba

stačila k tomu, aby některé z ran začaly hnisat a mé tělo zachvátila horečka.

Věděl jsem, že infekce ani zvýšená teplota nevěstí nic dobrého, nic jsem s tím však nemohl dělat. Malé zásoby

metholanthu mi již došly. Se stoupající horečkou se dostavilo delirium, které, jak jsem si tehdy myslel, skončí mou smrtí.

Ve skutečnosti mi ale zachránilo život.

Události dnů, které následovaly po sněhové bouři, si pamatuji jen útržkovitě, vědomí se mi vracelo v kratičkých

záblescích. Myslím, že vánice vymazala mé stopy tak dokonale, že Chytrinini lovci minuli můj přístřešek ve vzdálenosti

několika kroků, aniž by si ho všimli. Má horečnatá pouť pak pokračovala přímo na západ, ve svém stavu jsem minul

ústí průsmyku. Nějakým zázrakem jsem si svou chybu uvědomil, zabočil na jihozápad a narazil na křídlo oddílu

aurolanských lovců.

Blouznící lučištník rozhodně není člověkem, od kterého bych očekával velkou přesnost, vůbec si nevzpomínám, co a

kam jsem tehdy střílel. Pamatuji si jen okamžik, kdy jsem zjistil, že už mi v toulci zbývá pouze pět šípů. Vím také, že se mi

nepodařilo zabít všechny lovce. Někam jsem utíkal a oni na mě útočili, dotírali snad ze všech stran. Stal jsem se spíše

zvířetem nežli člověkem, naučil jsem se skrývat před většími skupinami pronásledovatelů a zabíjet opozdilce.

Dorazil jsem k severním svahům Zářících hor, jen malý kousek západně od průsmyku. Zrovna jsem procházel řídkým

lesíkem, když mě konečně objevila hlavní smečka lovců. Vzpomínám si na ostražité stíny míhající se mezi zakrslými

borovicemi, na skřípání sněhu pod něčími chodidly. Drahokam, Tsamocovo srdce, tlumeně zářil, jeho světlo se

přidávalo k chabému úsměvu dorůstajícího měsíce. To ono ke mně zřejmě přilákalo nepřátele, ale nevadilo mi to, neboť

jsem už chtěl lov stejně ukončit. Tak či onak.

Předposlední ze řvounů - myslím, že byli celkem čtyři -na mě rychle a zběsile zaútočil. Srazil jsem blížící se kopí do

sněhu po mé pravici a pak odpověděl seknutím, kterým jsem nestvůru téměř přeťal v pase. Padla na zem a kůrka

ztvrdlého sněhu se pod ní prolomila. Ihned jsem se otočil a odrazil čepel dlouhého nože rukou chráněnou silnou

rukavicí. Slabě jsem se po řvounovi ohnal mečem a podařilo se mi ho seknout do boku. Když jsem pokračoval v otočce

doleva, abych protivníka dorazil, propadl se mi sníh zničehonic pod nohama a já se do něj ponořil až po kolena. Nohy

jsem měl uvězněné, ale můj prudký pohyb se zastavit nedal. Ztratil jsem rovnováhu a svalil se na pravý bok. Tsamoc se

zařízl hluboko do sněhu.

Řvoun se vynořil nade mnou a zvedl dlouhý nůž oběma rukama, aby ho pohroužil do mých vnitřností. Zavrčel jsem a

škubnutím se pokusil vysvobodit Tsamoca. Marně. A stejně marný byl i můj pokus vykopnout nohou. Nedokázal jsem

s ní ani pohnout. Pohlédl jsem do řvounových krutých očí a pochopil, že boj je u konce.

Pak se mi do těla zavrtalo tlumené zabzučení a něco lesklého rozetnulo noc. Řvoun vyvřískl a přitiskl si ruce k očím.

Odpotácel se stranou, klopýtl a probořil do sněhu. Zaznělo další zabzučení, za kterým postavil tečku nepříjemný mokrý

zvuk. Nářek oslepeného řvouna ztichl - ze zad mu vyčnívala polovina kovového kříže. Netvor žuchnul na zem a již se

nehýbal.

Opět jsem uslyšel bzučení. Byl jsem si jistý, že blouzním, že jsem v agónii. Vždyť jen v horečnatém snu jsem mohl

spatřit takovou bytost, jaká mi přistála na břiše. Vysoká byla snad půldruhé stopy a její tělo chránily lesklé segmenty

krunýře, podobného hmyzímu. Tvor zkřížil všechny čtyři ruce na prsou. Čtveřici blanitých křídel, jež vypadala jako

křídla vážky, složil na zádech. Dosahovala mu až k chodidlům a trochu připomínala plášť. Z čela vyrůstala dvě tykadla

obklopená naježeným chomáčem vlasů. Bytost na mě hleděla mnohofasetovýma průsvitnýma očima.

„Rychle, rychle," vypískla vysokým hláskem. „Živý, je živý. Rychle, rychle."

Zaslechl jsem blížící se skřípot - čísi chodidla se s každým krokem bořila do sněhu. „Zatracení řvouni. Všude tady

prolomili krustu."

Okamžitě jsem ten hlas poznal a otočil hlavu jeho směrem. Ve světle měsíce hrály Rezolutovy světlé vlasy i stříbrné oči

všemi barvami duhy. Natáhl jsem k němu levou ruku. Chtěl jsem ho oslovit, nazvat ho jménem, ale nedokázal jsem

vypustit z úst jedinou hlásku. Ruka mi klesla na prsa a já se rozplakal.

Rezolut se ke mně naklonil a usmál se. „Neboj se, Hawkinsi. Slíbil jsi mi, že osvobodíš Vorquellyn, a já se postarám,

abys žil tak dlouho, dokud ten slib nesplníš."

Elf mě uložil na dlouhé sáně, osvědčený dopravní prostředek severu. Obvykle bývají taženy psy, v tomto případě tomu

však bylo jinak, ačkoli jsem se vzhledem ke svému stavu mohl snadno zmýlit. Jsem si však téměř jistý, že přinejmenším

během části cesty táhli sáně řvouni, kterým kouzlo vrátilo život.

Rezolutova magie mi nemohla pomoci, o mé zotavení se však postaral jeho společník. Sprynt byl totiž Spritha a dokázal

nalézt metholanth a jiné léčivé byliny i pod několik stop silnou vrstvu sněhu. Napovídal mu jakýsi šestý smysl. Rezolut

mi řekl, že to je vlastnost všech Sprithů - někdy prostě vědí, že někde musí být, a tak tam jdou.

„Nedlouho poté, co jsi opustil Yslin, za mnou Sprynt přišel a řekl mi, že se má spolu se mnou vydat do Aurolanu a

zachránit tě." Vorquelf potřásl hlavou. „Odmítl o tom diskutovat a jistě si dovedeš představit, že mi nezbylo, než vyrazit

na cestu. Dovede být hrozně otravný, když ho někdo ignoruje."

„Neústupný, neústupný." Spritha si dal spodní ruce v bok, horníma mi dál sešíval kůži na temeni hlavy. V mihotavém světle malého Rezolutova ohně jsem si všiml, že Sprynt není ve skutečnosti černý, nýbrž jasně červený, a jeho oči mají

barvu rubínů. Doopravdy černé měl jedině vlasy, zatímco kožnaté kousíčky masa mezi pláty jeho vnější kostry byly

jako zaschlá krev. Tvor se často usmíval a jeho doteky byly jemné - snad jimi chtěl vykompenzovat zklamání nad tím, že

mi přes všechnu jeho snahu zůstanou po zbytek života četné šrámy.

Rezolut se dostal na sever průsmykem. Začínal se spřežením očarovaných vlků, jakmile však zabil a oživil dost řvounů,

pustil zvířata na svobodu. „Bylo mi líto, že je jsem je musel takto využívat."

Předpokládal - a já s ním, poté co mi horečka klesla, souhlasil - že Chytrina vyslala do průsmyku vojáky, aby mi

zabránila v útěku. Rozhodl se její plány překazit tím, že se zpět na jih vydá přímo přes Zářící hory. Cestovali jsme úzkými

a nebezpečnými soutěskami mezi rozeklanými skalami, štěstí však stálo při nás. Nakonec jsme sestoupili do Přízračných

plání téměř přesně na sever od Vorquellynu. Sprynt s pomocí svých schopností objevil stádečko divokých koní,

několik zvířat jsme zkrotili a na jejich hřbetech dorazili do Pevnosti Drakonis.

Snad za to mohla má slabost, ale pevnost se mi tehdy zdála být tím nejkrásnějším výtvorem lidských rukou, jaký jsem

kdy viděl. Ačkoli jsem nebyl pryč déle než měsíc, vojáci již stačili odklidit všechny zbytky prolomeného opevnění a

stavba nových hradeb byla v plném proudu. Pevnost se navíc rozrostla, na rovině kolem ní se klikatily nové obranné

valy.

Také za hradbami rekonstrukce značně pokročila. Našlo se tu sice mnoho prázdných prostranství, na nichž stávaly

budovy zničené Chytrininými vojáky, ulice však byly čisté a bujel v nich život, odpovídající městu této velikosti a

významu. Na šňůrách viselo prádlo, okna zdobily květiny v květináčích a stěny mnoha domů rozjasňovaly

různobarevné šmouhy.

Ačkoli jsem byl jediným, kdo se z celé velitelské čety vrátil, lidé, kteří mě poznávali, si zřejmě neuvědomovali celou

závažnost mého příjezdu. Vojáci mi salutovali a děcka běžela před mým koněm a vykřikovala zprávu o mém návratu.

Sprynt vyrazil napřed a zřejmě o mně pověděl drakoniskému baronovi, neboť mě Dothan Cavarre uvítal na nádvoří

před věží. Pomohl mi slézt z koně a doprovodil mě do stejného pokoje, v němž jsem bydlel předtím.

Poté, co jsem si trochu odpočinul, jsem Cavarremu a princi Scrainwoodovi vyprávěl o průběhu výpravy i o její zkáze.

Mé povídání bylo naprosto neuspořádané a scházela mu přesnost tohoto textu. Myslím, že znělo spíše jako blábolení

šílence. V té době jsem byl skutečně vyčerpán a v průběhu vyprávění na mě znovu těžce dolehl zármutek ze ztráty

přátel. Řádně pocuchané nervy mě zradily. Zhroutil jsem se.

Znovu jsem dostal horečku. Dothan Cavarre mi věnoval největší možnou péči. Trval na tom, že zůstanu jeho hostem

dokud se mi opět nevrátí zdraví. Až posléze jsem zjistil, že to udělal na Scrainwoodův rozkaz - ačkoli si myslím, že by tak

jednal stejně. Považoval totiž dlouhodobý odpočinek v pevnosti za jediný způsob, jak mě zbavit tíživých následků

onoho nešťastného měsíce.

Na pobyt v Pevnosti Drakonis si v žádném případě nemohu stěžovat. Ney a Leigh sice již dávno zamířili na jih, neboť

se chtěli do Valsiny dostat před příchodem zimy, stále tu však bylo dost známých, kteří mě chodili navštěvovat.

Cavarreho navíc ohromně těšilo ukazovat mi probíhající obnovu a vylepšování své pevnosti. Rezolut a Sprynt se mnou

nějakou dobu zůstali, jakmile však dorazila zpráva o vítězném tažení prince Augusta přes Okrannel a jeho návratu do

Yslinu, odpluli lodí směřující do tohoto města.

Princ Scrainwood učinil totéž den poté, co si vyslechl můj příběh. Jeho odplutí jsem nijak neželel. Jistě, znal jsem

přísloví, že by si člověk měl držet přátele nablízku a nepřátele ještě blíž. Tehdy jsem se však naivně domníval, že jediní

mojí nepřátelé sídlí na severu.

Svůj omyl jsem si uvědomil až na jaře, kdy do Pevnosti Drakonis připlula loď, jejíž kapitán měl rozkaz dopravit mě do

Yslinu.