Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 20. kapitola

Kapitola dvacátá

Pravdino proroctví spolu s dalšími okolnostmi přimělo panovníky, shromážděné na Oslavách žní, k zásadním

rozhodnutím. Největší motivaci pro vyslání vojenské expedice ovšem představovala řada zpráv arcanslata, kterou

obdržela okranská delegace. Vypadalo to, že je situace v Okrannelu stále vážnější.

Nejsem mág, takže fungování arcanslata příliš nerozumím, podle toho, co jsem pochopil, však pracuje zhruba takto. Za

použití velmi mocného kouzla, jehož příprava si žádá mnoho času a vzácných ingrediencí, je kus břidlice rozlomen tak,

aby vznikly dvě stejné destičky. Ty jsou vzájemně propojeny, text, napsaný na jedné z nich, se okamžitě objeví na

druhé, jen v převrácené podobě. Aby se tedy dala zpráva pohodlně přečíst, drží se tabulka obvykle před zrcadlem.

Přenos vzkazů je okamžitý a funguje jen mezi dvěma navzájem propojenými destičkami -jejich zachycení nepřítelem je

tedy nemožné. Bylo mi řečeno, že při tvorbě a používání těchto tabulek platí magický Zákon nákazy a že kouzla,

posílající zprávy sem a tam, nelze jen tak snadno ovládnout.

Z Okrannelu tedy magicky přicházely informace o tom, že se aktivita aurolanských pirátů se základnami na Přízračných

pláních a Vorquellynu výrazně zvýšila a že posádky horských pevností hlásí rostoucí počet střetů se Severní hordou.

Město Crozt na špičce Okrannelského poloostrova podlehlo nájezdu pirátů a jejich lodě byly spatřeny dokonce v

Zátoce Svarskya. Snad každý pochopil, že Aurolan již brzy zahájí rozsáhlou ofenzívu proti Okrannelu a pokud někdo

něco rychle neudělá, dostanou se do ohrožení všechny země na jižním pobřeží Srpového moře.

Zprávy z Okrannelu naznačily všem, co musí být učiněno, a elfské proroctví nám dalo naději, že naše počínání bude

úspěšné. V Yslinu kotvil značný počet lodí a bylo tu i dost elitních jednotek - většinou Osobních stráží jednotlivých

monarchů - na vyslání expedičního sboru do Okrannelu. Ve stejnou dobu měly východní státy posílit svými oddíly

posádku Pevnosti Drakonis, zatímco flotily západních národů dostaly za úkol vyčistit Srpové moře od aurolanských

pirátů.

Proroctví nenechalo nikoho na pochybách, že musí v čele expedičního sboru stanout lord Kenwick Norrington, pro

úspěch výpravy však bylo nutné shromáždit i další kvalitní velitele. Mnozí králové a šlechtici se rozhodli zapojit do

kruhu hrdinů, které měl lord Norrington na základě proroctví vést. Podle mého názoru jim však šlo především o to, aby

se v tomto velitelském kruhu výpravy objevili coby zástupci své země. Vždyť už jen účast na expedici byla velkou ctí a

samotné bojování se dalo přenechat jiným.

Lord Norrington trval na tom, abychom se Ney, Leigh a já účastnili debat, během nichž se rozhodovalo o složení

výpravy. Podle otázek, které nám po podobných sezeních kladl, jsem pochopil, že nás potřebuje k tomu, aby nalezl

rovnováhu mezi politikou a efektivitou. Když politické zájmy začínaly podrývat bojovou sílu expedice, vznášel lord

Norrington námitky nebo kladl takové požadavky, které znovu nastolovaly rovnováhu.

Padl například návrh, aby se král Stefin z Okrannelu vydal do Gyrvirgulu a žádal o pomoc tamní Gyrkymey.

Proti tomu však okamžitě protestoval Jentellin s tím, že Gyrkymeové nejsou ničím jiným než divokými bestiemi a že by

se tudíž měli z příprav vynechat. Zdálo by se, že bude užitečnost těchto tvorů, v podstatě okřídlených elfů, zřejmá, ale

Jentellin prohlásil, že s výpravou, na níž se by se podíleli Gyrkymeové, nechce mít on ani žádný jiný elf nic společného.

Až později jsem pochopil nechuť elfů ke svým okřídleným příbuzným. Před mnoha lety zajal Kirún, vládce Aurolanu,

mnoho ušlechtilých elfských válečníků a s pomocí magie je donutil, aby leželi s Araftii jako muži lehávají se ženami.

Araftii jsou divoké a krvežíznivé příšery s lidským tělem pokrytým peřím, křídly místo rukou a nohama, zakončenýma

drápy a pařáty. Podle některých příběhů mají hezké mladé tváře, podle jiných odpudivé obličeje babic, každopádně

jsou všechny ženského pohlaví. Araftii snesly Kirúnovi několik snůšek hybridních vajec a z těch se vylíhli první

Gyrkymeové. Elfové považovali celou jejich populaci za zvířata a odmítali se s nimi stýkat stejně, jako by lidé asi

nechtěli mít nic společného s potomky ovcí, zplozenými jejich pastýřem.

Dalšími tvory, kteří byli označeni za příliš zvířecké pro nasazení ve válce, byli panquiové. Sprithové zase nebyli přizváni

k výpravě pro své malé rozměry a neuvěřitelnou bezstarostnost - v boji by z nich zřejmě nebyl velký užitek. A draci...

No, nikdo se nechtěl zaplétat s draky bez ohledu na to, jak velkou pomoc by mohli poskytnout. Otázka o důvěře draků

k lidem byla po zničení Atvalu stále otevřená, vynechání draků z účasti na tažení však mělo i jiné příčiny.

Bylo jasné, že jedním z cílů aurolanského útoku na Okrannel je získání úlomku Kirunovy Dračí koruny, který tu byl

uložen. Dračí koruna kdysi Kirúnovi dovolila ovládnout celou armádu draků. Jediný úlomek umožňoval dostatečně

silnému mágovi vydávat rozkazy alespoň jednomu okřídlenému ještěrovi, takže se dosavadní spojenec mohl během

mrknutí oka změnit v zavilého nepřítele.

Jedinou další rasou, která se na tomto tažení připojila k lidem a elfům, tedy byli urZrethiové. Jsou to bytosti malé

postavy, dosahují zhruba rozměrů lidských dětí. Jejich pleť má barvu nejrůznějších minerálů, bývá zelenočerná jako

malachit, černá jako uhlí nebo červená jako měděná ruda. K výpravě do Okrannelu se připojila jen jedna z nich, žena

jménem Faryaah-Tse Kimp s kůží žlutou jako síra, černými vlasy a červenýma očima. I když byla malá, štíhlá a velmi

podobná dítěti, vznášela se kolem ní jakási aura síly, díky níž působila její drobná postava úplně jiným dojmem.

UrZrethiové a elfové spolu obvykle příliš nevycházeli, tentokrát ale Jentellin jejich spojenectví uvítal, protože se

významnou měrou podíleli na obraně Pevnosti Drakonis. Bez jejich pomoci by mohla pevnost padnout, neboť

urZrethiové byli skvělými staviteli a kopáči a dokonale se hodili pro stavbu opevnění a boje s aurolanskými ženisty.

Faryaah-Tse se měla po připlutí do Pevnosti Drakonis ujmout velení tamní jednotky a do té doby sloužit jako

poradkyně lorda Norringtona.

Plánování kampaně trvalo velmi dlouho a došlo při něm k řadě hádek - většina kvůli nicotným maličkostem - během

kterých jsem se jen stěží bránil spánku. Nejvíc líto mi bylo Neye, jehož špatné vzdělání mu bránilo v porozumění

mnohých detailů. Leigh a já jsme se s tím vyrovnávali snáze, přesto i nám nad některými věcmi zůstával rozum stát. Protože setkání trvala dlouho do noci a znovu začínala brzy ráno, poddávali jsme se často spánku během jejich závěrů

a začátků - to nebylo právě ideální řešení, neboť jsme se jednak stejně pořádně nevyspali a jednak jsme ztráceli niť

rozhovoru.

Konec našich Měsíců luny mě ponořil do melancholie. Toto období mělo být podle tradice časem oslav s rodinou a

přáteli. Od okamžiku obdržení první dospělé masky měl být směr mého života určen. Už nyní jsem měl dostat pozvání

do řad nějaké vojenské jednotky, ale to se nestalo. Nepochyboval jsem, že mi členství ve společenství Rytířů Fénixe

přinese užitek, neměl jsem však tušení, jaký přesně. Během prvních dvou třetin Měsíce luny jsem toho udělal hodně,

ale od té doby skoro nic.

Sílila ve mně také touha po domově a scházela mi má rodina. Svou Masku luny jsem dostal od otce, takže jsem měl

Masku žní získat také z jeho rukou, případně z rukou staršího bratra nebo vůbec kteréhokoli mužského příbuzného.

Bylo mi jasné, že z tohoto pravidla budu výjimkou. Ještě více mě skličoval předpoklad, že nestanu-li se členem žádné

vojenské jednotky, nebudu se moci připojit k tažení proti Aurolanu. Jediní nezávislí jedinci, jejichž účast se na Radě

králů zvažovala, byli hrdinové jako lord Norrington, zatímco o Neyovi, Leighovi a mně nepadla jediná zmínka.

Sled událostí, který započal toho dne, kdy jsem dostal Masku luny, se chýlil ke konci. Brzy, říkal jsem si, se budu muset

vydat na osamocenou pouť do Valsiny vstříc zapomnění.

To Leigh podobné starosti neměl. Nebylo pochyb o tom, že svého otce na výpravě doprovodí. Navíc teď nosil zlatý

prsten s erbem Norringtonů, který mu ke skončení Měsíce luny darovala princezna Ryhope. Zdobil ho veliký rubín,

zasazený přímo do středu rodového erbu, který musel zajisté stát celé jmění. Stříbrný řetízek za dva zlaté, který jsem mu

daroval já, Leigh samozřejmě také nosil, prstenu však dával nepochybně přednost. Co chvíli si jej leštil o vestu a pak

zvedal ruku, aby se podíval, jak krásně odráží drahokam sluneční paprsky.

Ani Ney si s koncem Měsíce luny hlavu příliš nelámal. Když jsme si povídali a dávali si dárky, řekl mi, jak se na celou

věc dívá on. „Dřív jsem jen doufal, že se stanu vojákem, a teď se mi to vážně povedlo. V Atvalu a Yslinu jsem toho zažil

víc, než jiní za celý život. I kdyby si mě zítra vzala Smrt, tak budu stejně mnohem dál, než ode mě kdokoli očekával."

Neyovi se černý kožich líbil, on sám mi daroval malou dýku, jaká se obvykle schovává v botě - nesl ji s sebou až z

Valsiny. „Chtěl jsem něco koupit tady, ale nic dost dobrého jsem nenašel. Tuhle jsem vyrobil sám. Není úplně skvělá,

ale čepel má pevnou a nikdy tě nezklame."

„Díky." Zasunul jsem si dýku do pravé boty. „Jestli bude cesta domů stejná jako cesta sem, tak se mi bude určitě

hodit."

Leigh nám oběma daroval tlusté černé přikrývky, podšité vlnou z Naliserra. Řemeslníci své práci rozuměli, už jen při

pohledu na přikrývku mi bylo tepleji. Když jsem se toulal městem a hledal dárky, všiml jsem si, kolik za ně obchodníci

chtějí - bylo jasné, že Leigh utratil víc peněz, než od svého otce dostal. Vycítil jsem také, že o volbě dárků hodně

přemýšlel a v žádném případě nekoupil první, co mu přišlo pod ruku. Myslel jsem si, že chce, abychom měli na cestu

domů teplé a pohodlné přikrývky, a opravdu jsem si toho cenil.

Zároveň mi to ale připadalo šíleně nespravedlivé, neboť to podtrhovalo fakt, že my se vydáme zpět do Valsiny, zatímco

on bude cestovat po světě a ničit aurolanskou hrozbu. Sešel jsem dolů do šenku, posadil se k rohovému stolu a ve

společnosti kyselého piva přemýšlel o tom všem, když tu po schodech přispěchal Severův jindy netečný syn Desid a

oslovil mě.

„Prosím o prominutí, pane, ale Jeho Lordstvo si vás přeje okamžitě vidět."

Přikývl jsem, nechal korbel na stole a začal se škrábat nahoru po schodech. S každým krokem mi srdce o něco pokleslo

a když jsem dosáhl vrcholku schodiště, měl jsem pocit, že mi leží na dně korbele s pivem. Donutil jsem se k tomu, abych

se narovnal a vyčaroval na tváři úsměv, který však v žádném případě nebyl upřímným. Zaklepal jsem na dveře a po

souhlasné odpovědi zevnitř jsem vstoupil.

Lord Norrington položil husí brk na desku stolu a otočil se ke mně. „Děkuji, že jsi přišel, Hawkinsi... Tarrante. Prosím,

posaď se."

Sedl jsem si na kraj postele. „Chtěl jste mě vidět?"

„Ano." Mluvil lehce a dokonce se zdálo, že v jeho hlase zaznívá trocha spokojenosti. „Dnes koná tvůj Měsíc luny a

podle tradice máš dostat Masku žní. Princ Scrainwood mě požádal - na naléhání své sestry, řekl bych - aby mohl on

předat Leighovi jeho první dospělou masku. Takovou čest jsem nemohl odmítnout, ostatně, Leigh by mi to nikdy

neodpustil. Právě teď je v Tesákové pevnosti."

Překvapeně jsem zamrkal. „A vy tam nejste? Chci říci, že jsem myslel..."

Lord Norrington zvedl ruku. „Leigh ví, že jsem na něj hrdý, ale chci, aby to byl on, kdo se nachází ve středu zájmu.

Koneckonců, padnu-li během tohoto tažení, bude on tím Norringtonem, o kterém mluví proroctví, že?"

Přikývl jsem.

„Neyovi předá jeho Masku žní vévoda Larner. Mám pocit, že Neyův mistr kdysi pro vévodu ukoval vynikající meč, a

tak se mu chce nyní odvděčit." Usmál se a otevřel prostřední šuplík psacího stolu. „Ať už jsi kdekoli, měl by ti podle

tradice Masku žní předat nejstarší mužský příbuzný. Jak ale jistě víš, můj otec zemřel, když jsem byl ještě velmi mladý,

takže mě cvičil tvůj otec a v mnohém mi ho nahradil. I když mi dospělou masku předal strýc - muž, jenž se měl stát mým

tchánem - cítil jsem, že to byl tvůj otec, kdo mi umožnil její získání. Trávíš s Leighem tolik času, že mi mnohdy připadáte

jako dva bratři a... Prostě doufám, že tvému otci nebude vadit, když teď na chvíli převezmu jeho roli."

Z šuplíku vytáhl hnědou koženou masku, která se příliš nelišila od mé Masky luny - snad jen tím, že byla o dost větší.

Nad průřezy pro oči byly připevněny dva proužky řvounské kožešiny široké asi coul a po stranách zdobil masku pár

černých temeryxích per. Kdybych se na ni mohl podívat dnes, připadala by asi mi poněkud prázdná, tehdy to však pro

mě byla ta nejkrásnější věc na světě.

Zvedl jsem ruce a rozvázal uzlíky, držící mou Masku luny. Vzpomněl jsem si, že mě otec žádal, abych tvář neukazoval nikomu mimo svou rodinu, skrývat ji před lordem Norringtonem mi ale připadalo nepřípustné. Leighův otec sklopil

hlavu a zadíval se na podlahu, aby mi ponechal soukromí. Vzal jsem si od něj Masku žní a přitiskl si její vnitřní stranu k

obličeji. Lord Norrington mě obešel a zavázal provázky.

„Odteď a navždy," řekl, „bude tato maska sdělovat ostatním kdo a co jsi. Co nás kdysi skrývalo před nepřáteli, nás

nyní odhaluje přátelům. Buď na ni hrdý a vždy cti své předky, kteří bojovali a umírali, aby ti zajistili právo ji nosit."

Vážně jsem přikývl. Pak se lord Norrington znovu posadil ke stolu a já se usmál. „Děkuji vám, můj pane."

„Bylo mi potěšením, Tarrante." Usmál se mi v odpověď, pak natáhl ruku a poplácal mě po rameni. „Samozřejmě znám

starý zvyk, který předepisuje, aby nový nositel Masky žní dostal od toho, kdo mu ji předal, nějaký dárek. Naneštěstí

jsem neměl čas přemýšlet o tom, co by to mělo být. Proto, máš-li nějaký návrh, rád bych ho teď slyšel."

V hrudi mi vzplanula naděje a srdce poskočilo. „Můj pane, není žádá věc, kterou bych po vás chtěl, ale jen šance, jen

příležitost pro mě a... a pro Neye. Prosím, můj pane, nechte nás dokončit, co jsme před měsícem začali. Vezměte nás s

sebou do Okrannelu. Nebudeme vůbec na obtíž, uděláme cokoli budete chtít, cokoli budete potřebovat."

Lord Norrington se na své židli opřel. „Obávám se, že to nemohu udělat."

„Ale-"

Zvedl ruku. „Slyš má slova. Splnění tvého přání by pro mě bylo příliš jednoduché. Ty i Ney poplujete spolu se mnou a

Leighem - o tom bylo rozhodnuto už dávno."

„Co? Kdy? Jak?"

„Řekl bych, že některé zvláštnosti elfského jazyka my lidé asi nikdy nepochopíme. Například slovo překládané jako

,očištěný‘ ve spojení ,očištěný plameny', může také znamenat ,zrozený‘, tedy zřejmě ,zrozený v plamenech'."

„To naráží na naše zasvěcení do společenstva Rytířů Fénixe, že?"

„Většina těch, kdo o něm ví, si myslí že ano. V každém případě byla ale po podrobném prostudování objevena v jedné

části proroctví narážka na starý elfský příběh - jeho hrdiny byli tři společníci." Lehce pokrčil rameny. „Pravda je ovšem

taková, že jsem trval na tom, abyste mě vy tři doprovodili. Nedovedu si představit Norringtona, vyrážejícího do boje

bez Hawkinse po boku, a Neysmith má zase dostatek rozvahy a duchapřítomnosti, aby tebe a Leigha dostal z

problémů."

Přikývl jsem. „A těch nás čeká určitě nemálo." Zamhouřil jsem oči. „Někteří lidé, například princ Scrainwood a princ

Augustus, si myslí, že tuhle válku vyhrajeme ještě než napadne první sníh."

„Budeme doufat, že mají pravdu, ale já si s sebou rozhodně beru teplé oblečení." Lord Norrington namočil brk do

kalamáře a cosi napsal na kus pergamenu. „Na tom teď ale nezáleží. Ještě stále čekám na tvou odpověď ohledně dárku,

který by sis ode mě přál."

Zavrtěl jsem hlavou, protože nic z toho, co jsem za poslední dva týdny viděl, se mi dostatečně nelíbilo. „Nevím, můj

pane. Řekl bych, že snad, možná..." Zhluboka jsem se nadechl, a pak ze sebe ta slova vypustil, velmi pomalu, kousaje

se do rtů. „Chtěl bych mít vaši důvěru, můj pane. Chtěl bych, abyste věděl, že vás nikdy nezklamu ani nezradím.

Kdybych měl vaši důvěru, nepotřeboval bych už nic jiného."

Lord Norrington seděl chvíli úplně nehybně, pak pomalu přikývl. „Dobrá, máš ji mít. Stále však mohu rozhodnout, že o

některých nesmíš nic vědět - ne proto, že bych ti nevěřil, ale protože ještě nemáš dostatečný rozhled, abys jim

porozuměl. Neřeknu ti nic, co by ti mohlo ublížit, snad jedině v případě naprosté nutnosti."

„Děkuji, můj pane." Padl jsem před lordem Norringtonem na koleno, vzal jeho pravou ruku do své a políbil zlatý prsten

s erbem jeho rodu. „Budu chránit vaši důvěru stejně jako váš život - do posledního dechu, do poslední kapky krve, do

poslední myšlenky."

Postavil se a zvedl mě na nohy. „Norrington a Hawkins vyráží na sever, aby se postavili Chytrině a jejím aurolanským

hordám. Kdyby věděla, kdo proti ní stojí, už dávno by se dala na útěk a naše slavná válka by skončila bez prolití jediné

kapky krve."