Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 17. kapitola

Kapitola sedmnáctá

Ráno opravdu přišlo rychle, ale ani ne tak pro nás jako pro Leigha. Tvář měl celou popelavou a svíral si hlavu oběma

rukama jako přezrálou tykev, která se mu může každou chvíli utrhnout. Měl jsem sto chutí začít si ho dobírat, ale ovládl

jsem se, neboť jsem si vzpomněl, že to já s Neyem jsme do něj nalili tolik galonů vína.

„Znám lék na bolavou hlavu." Ney si rychle natáhl šaty a hnal se dolů do šenku. „Chviličku."

Leigh se vymotal zpod zmuchlané přikrývky a zvolna se vytáhl nahoru na postel. Pohyboval se tak pomalu, že pro něj

snad i mrknutí oka muselo představovat celou věčnost. Zabořil tvář do slamníku, z blonďaté kštice mu na čelo stékaly

pramínky potu. Mírně se pootočil a podíval se na mě pravým okem.

„Udělal jsem ze sebe pitomce?"

„Kdepak, v kočáře jsi nezvracel."

„To je dobře. A co na hostině?"

Chytil jsem se za pelest a přitáhl si kolena k hrudi. „Dívkám jsi připadal ohromně zábavný - zvláště dvěma. Myslím, že

byly z Okrannelu."

„Vysoké a světlovlasé jako Nolda Disperová?"

„Ano, přesně ty. Řekl bych, že pro Okrany je poezie novinkou."

„To asi jo." Leigh zavřel oko. „Mám pocit, že mi v hlavě běhá horda řvounů s kladívky a snaží se probourat ven."

„Buď klidný, Leighu. Neztrapnil jsi otce ani Oriosu."

„Královna mě neviděla?"

„Odešla na setkání s tvým otcem."

„A princezna?"

Mrkl jsem na něj a poklepal ho po rameni. „Tobě se líbí? Ryhope má ale tmavé vlasy, ne světlé."

„Ach, ale ty oči, ty její modré oči. Jsou tak modré jako... jako..."

„Tak modré, jako jsou ty tvoje zarudlé?" Ney se vrátil a kopancem za sebou zavřel dveře. Hodil mi malý kožený váček,

chytil jsem ho do dlaně a uslyšel zacinkání mincí. Pak Ney natáhl Leighovým směrem kouřící džbánek. „Pohněte se,

vaše lordstvo, je tu lék."

Leigh se převalil na záda s rychlostí dobře vykrmeného prasete, které se rochní v bahně, a velmi líně se vytáhl nahoru,

aby se mohl rameny opřít o pelest. Vzal do ruky džbánek, čichl si k němu a pak jej podal zpátky. „Strašně to smrdí."

„Je to na pití, ne na čichání." Ney pokrčil rameny a zvedl džbánek ke rtům. „Jestli nechceš, aby se ti ulevilo, tak já ho

klidně..."

„Ne, ne, ne, dej ho sem, dej ho sem." Počáteční nadšení sice z Leighových slov ke konci vyprchalo, přece jen však

natáhl ruku dostatečně energicky. Ney se přesvědčil, že Leigh pevně sevřel ucho džbánku, pak se naklonil a zacpal mu

nos. „Musíš to vypít celé, Leighu. Jeden velký lok. A rozžvýkej ty křupavé kousky na dně."

Leigh na kouřící tekutinu chvíli foukal. Byla tmavě červená, s malými skvrnami bílé barvy u krajů. Leigh odevzdaně

pokrčil rameny, zavřel oči a napil se. Ohryzek mu jezdil sem a tam, zpod Masky luny se vydraly slzy, ale nakonec

džbánek přece jen zdolal, pár sekund přežvykoval a pak naposledy polkl.

Ney pustil jeho nos a usmál se. „A je to."

Leigh zatřásl hlavou, jako by se mu nohavicí plazil had. „Ááágh! To bylo strašné! Mně snad hoří žaludek!" Ukázal na

Neye prstem. „Jak to vůbec působí? Udělá se ti tak špatně od žaludku, že je bolest hlavy v porovnání s tím jako nic?"

Ney si od něj vzal džbánek, bedlivě prozkoumal jeho dno a přikývl. „Jenom víno, česnek, vrbová kůra a pár dalších

věcí. V době různých letních oslav na tom matka vždycky vydělá jmění."

Zasmál jsem se, když Leigh sklouzl zpátky do postele a zakryl si oči hřbetem ruky. Pak jsem otevřel váček a vysypal si

do dlaně tucet stříbrných mincí. V měšci uvízlo ještě cosi, zjistil jsem, že je to složený kousek papíru. Vytáhl jsem ho a

rozbalil. Rychle jsem si zprávu přečetl a pak se dotkl Leighovy ruky.

„Je to od tvého otce."

„Čti nahlas. Ney to neumí a mně se nechce."

Ney se zamračil. „Umím číst. Trochu."

„Je to velmi prostě." Odkašlal jsem si. „Pánové, stávající situace si žádá mnoho mého času, takže se s vámi nemohu

setkat dříve, než odpoledne. Přiložené peníze jsou pro vás, abyste si mohli užít oslav. Vraťte se sem nejpozději ve čtyři

hodiny po poledni. Váš KN."

Leighova ruka se zvedla a na mě pohlédlo jasné modré oko. „Nechá nás se bavit?"

„Stojí to tu."

Leigh se zasmál, posadil se a shodil nohy dolů ze slamníku. „Tak potom, mládeži, bychom neměli ztrácet čas, ne?"

Udiveně jsem zvedl obočí. „Myslel jsem si, že je ti tak špatně, že si začneš každou chvíli kopat hrob."

Leigh vstal, chvíli se potácel a pak se opřel o Neye. „To bylo předtím, než jsem se dozvěděl, že je dnešní den náš.

Povinnost volá, mládeži. Máme toho spoustu na práci." Rychle spočítal mince na slamníku. „Ach, šest stříbrných pro

mě a po třech pro každého z vás. Myslím, že si opravdu užijeme."

Ney se zamračil. „Možná špatně čtu, ale umím počítat. Jak to, že jich budeš mít šest?"

„Ale no tak, Neyi, už ses někdy účastnil nějakých oslav se třemi stříbrnými v kapse? Ne? A už ti někdy pokazil zábavu

banální nedostatek financí?"

Mezi Neyovým obočím se udělala hluboká vráska. „Ne a ne."

„Tak vidíš, a tady to máš. Budeš mít víc, než jsi kdy měl a já zas o hodně méně. Ty budeš boháčem a mě čeká jen

utrpení. Ale já to snesu, krom jiného i díky tvému zázračnému léku." Poplácal Neye po zádech a zalezl do vany, aby se

dočista vydrhl kartáčem. „Pobavíme se, mládeži, pobavíme se jako nikdy. Místní si budou ještě dlouho pamatovat den,

kdy jsme se poprvé ponořili do víru oslav."

Oslavy žní se od těch dob hodně změnily. Když jsme procházeli městem k místu jejich konání, stěží jsme zahlédli

nějakou tvář bez úsměvu - zubil se dokonce i strážný, když nás kontroloval, jestli neneseme zbraně. Obchodníci dorazili

na slavnosti snad ze všech konců světa a nabízeli jak zboží, typické pro jejich rodné země, tak i to, které na svých

cestách směnili. Žongléři a akrobati, kteří pro sebe měli vyhrazena malá volná prostranství, předváděli své neuvěřitelné

kousky za mince jakékoliv hodnoty či za jiné věci, které jim byl shromážděný dav ochoten dát. Viděl jsem jednoho muže

s tančícím medvědem na vodítku a o kus dál stan, nad nímž vlály vlajky oznamující, že uvnitř odhalí návštěvníkům svá

svůdná tajemství břišní tanečnice ze vzdálené Malcy. Těm, kdo neuměli číst, odhalovalo smysl nápisu malé pódium

vedle vchodu, na kterém se vlnila polonahá žena.

Všude byla spousta jídla i pití, vinaři nabízeli své zboží celými džbánky, kbelíky nebo i sudy. Sortiment jídla začínal

pikantními sýry, pokračoval čerstvými bochníky chleba a končil dušeným, vařeným, pečeným, uzeným či sušeným

masem. Také ryb byl nadbytek a prodávaly se velmi čerstvé. Poznal jsem jich jen málo, neboť většina pocházela z

hlubin Srpového moře, a tak jsem se jim chtěl nejdříve vyhnout, ale když ke mně závan větru přinesl jejich vůni, začaly

se mi v ústech sbíhat sliny.

Podobu naší zábavy však určoval, jak jsem ostatně očekával, Leigh, který nás vedl pryč od stánků s jídlem. Mířil tam,

kde se uhnízdily různé hry, založené na štěstí a dovednostech. Stánky s hrami slibovaly výhercům nejrůznější ceny.

Většinou šlo o tretky, včetně amuletů, nesoucích znamení bohů štěstí, osudu či bohyně lásky Euris. Populární byly i

věnce s malými sušenými květinami nebo krásně vonícími bylinami. Ty se daly buďto nosit jako ozdoba nebo u

některých obchodníků vyměnit za velký džbánek vína za cenu malého či dvě kuřecí stehýnka za cenu jednoho a půl.

Když jsme zvolna procházeli oslavami, lidé si nás všímali. To, že byl Leigh opět od kolen ke krku oblečen v červené,

opravdu bilo do očí. Ney a já jsme se vrátili ke svým nejčistším cestovním šatům, ve kterých jsme vypadali jako tuláci či

bandité a ostře kontrastovali s Leighem. Naše Masky luny si rovněž vysloužily pozornost a já měl velké obavy z

temeryxího pera, jež se mi houpalo nad levým uchem. Nevěděl jsem, zda lidé, kteří se na nás dívali, ukazovali na nás,

nebo se nám smáli skrze prsty, byli jen zvědaví, nebo se nějak doslechli o událostech předchozího večera a topili se v

dohadech o významu našich zvláštních ozdob.

Leigh na ně ale ani trochu nedbal. Mířil přímo ke stánku, nabízejícímu ceny za trefu šípem do jednoho z terčů, které se

alespoň podle mého názoru nacházely až neuvěřitelně blízko. Cena za deset šípů činila jednu měděnou minci, což

znamenalo, že jsme si jich za své peníze mohli dovolit asi tisíc. Pět šípů ve středu terče znamenalo výhru věnce - na tak

malou vzdálenost to byla dětská hra.

Leigh se na mě usmál. „Ty jsi tady lučištník, Hawkinsi. Chceš zkusit své štěstí?"

„S radostí." Vytáhl jsem jednu ze svých mincí a hodil na dřevěný pult. „Dobrý muži, dej mi, prosím, deset šípů." Muž si chvíli podezřívavě prohlížel můj stříbrňák, pak mi podal deset šípů a luk. Ney se přiblížil k pultu a dával pozor,

aby mě majitel při vrácení peněz neokradl, zatímco já jsem se postavil na čáru a začal si vybírat jeden z terčů. „Budu

střílet na jelena," řekl jsem konečně.

„Jak si přejete, pane," zachrochtal muž.

Výraz dětská hra velmi přesně definoval úkol, před kterým jsem stál, protože zbraň v mých rukou byla natolik

neškodná, že by si s ní mohlo hrát i dítě. Tětiva nebyla pořádně napnutá a lučišti scházela potřebná pružnost. Nejspíš

bych šípy dohodil dál holýma rukama, ale předpokládal jsem, že i s tímto ubohým lukem dokážu zasáhnout terč.

Šípy nebyly o mnoho lepší než samotná zbraň. Většina byla křivá a všechny měly špatné opeření. Hroty jim ztupilo

časté používání, některé se dokonce částečně rozštíply. Uvědomil jsem si, že jsme si s sebou na oslavy nejen nesměli

přinést zbraně, ale ani jsme žádné opravdové nemohli najít přímo na místě. Bezpečnost především.

Leigh se na mě usmál. „Problém, Tarrante?"

„Žádný problém, můj pane." Připravil jsem si šíp, zamířil na cíl a pustil tětivu.

Terč, vyrobený z trávou a listím nacpaného pytle, neuměle upraveného dřevěnou kostrou do podoby jelena, měl nad

pravou plecí namalované velké červené srdce. Můj šíp zpočátku nabral ideální směr, příliš brzy však ztratil rychlost a

zabodl se do země nějaké čtyři stopy před cílem.

Leigh přiložil k ústům zatnutou pěst a odkašlal si. „Vítr, Hawkinsi?"

„Ano, vítr ho srazil. Musel to být vítr." Vložil jsem do tětivy další šíp, natáhl ji, při výdechu zamířil maličko výš než

předtím a vystřelil. Šíp se v letu hodně kymácel, ale zasáhl „jelena" do žeber a jen o malý kousek minul srdce. „Trefa do

plic. Daleko by neutekl."

„To ano, Hawkinsi, ale stejně bychom se za ním museli honit. A to bychom snad nechtěli, ne?" Leigh zvedl další šíp a

roztočil ho kolem hrotu. „Tenhle by snad mohl letět správně."

„Tak tentokrát už do srdce." Natáhl jsem, vydechl a vystřelil. Jak Leigh předvídal, letěl tento šíp rovně a trefil

namalované srdce přesně do středu.

Ozvalo se kovové cink a šíp se odrazil.

Leighovo levé obočí se zvedlo nad Masku luny. „Tentokrát to byl opravdu silný vítr, co, Hawkinsi?"

„Ach ano, vítr."

„Možná," ozval se za námi mužský hlas, „může vítr za to, že tolik lidí zpochybňuje dovednosti orioských lučištníků a

nevěří jejich vychloubačným historkám."

Všichni tři jsme se otočili, abychom se podívali na toho, kdo nás urazil, a ihned jsme poklekli. Leigh však maličko zvedl

hlavu a usmál se. „Je mi ctí. Vaše Výsosti."

Princezna Ryhope nám věnovala úsměv a pokud jsem měl předtím o její kráse jakékoliv pochybnosti, pak v tu chvíli

všechny zmizely. Byla o čtyři roky starší než my a oči jí zářily odstínem modré, jaká se vidí snad jen na vzdálených

vrcholcích hor nebo čisté letní obloze. Dlouhé černé vlasy měla spletené do copu ozdobeného mašlemi stejné barvy

jako její oči. Bledou pleť na tvářích a špičce nosu ozvláštňoval poprašek pih, čelo a líce jí zakrývala jednoduchá béžová

maska. Měla na sobě prosté hnědé šaty, které se spíše hodily na vyjížďky než ke dvoru, a v pravé ruce držela malý

vějíř. Blankytně modrý šál se jí ovíjel kolem krku a jeho konec vlál ve větru za princezniným pravým ramenem.

Obklopoval ji celý houf dvořanů, ale muž, který prvně promluvil, stál odděleně o krok blíž k nám. Byl o coul nebo dva

menší než já a také o dost hubenější, přesto si uchovával vzezření válečníka. Vlasy měl nakrátko ostříhané podle

alcidské módy a žádná maska neskrývala jeho tvář ani hnědé oči. V paměti musel každému utkvět velkolepý pěstěný

knír se stočenými konečky a zlatá náušnice v levém uchu. Jeho oblečení, boty, kalhoty, košile i vesta, kolísalo v

odstínech od tmavě hnědého po světle béžový a ladilo tak k šatům, které na sobě měla Ryhope.

Princezna zavřela vějíř a lehce s ním poklepala muže po rameni. „Ale princi Auguste, Oriosané jsou vynikajícími

lučištníky, dokonce lepšími než Alcidané, řekla bych."

„Drahá princezno, podle toho, co říká váš bratr, by měly vynikající schopnosti překonat i podřadné vybavení."

Leigh zvedl hlavu. „Výsosti, prosím, nekárejte prince Augusta za to, že má podřadné vybavení.“

Alcidský princ se podíval na Leigha, otočil se a pak na něj pohlédl znovu. Ten se však stále usmíval a ten úsměv říkal

ó, ano, opravdu jsem se to odvážil říci. Princezna skryla pobavení za otevřeným vějířem, z řad její suity se ozval tlumený

smích a já měl velké potíže s tím, abych se nerozchechtal na celé kolo.

Leigh se zvedl na nohy a hluboce se uklonil. „Jsem velmi zarmoucen, Výsosti, že výkony mého člověka vrhly špatné

světlo na pověst orioských lučištníků. Já to však napravím. Nabízím vám, tady a teď, že jediným šípem zasáhnu terč

přímo doprostřed srdce."

Augustus se povýšeně zasmál. „To už tvůj člověk před chvílí předvedl.“

„Ano, ale já to udělám se zavázanýma očima."

Podíval jsem se na Leigha a on zas na mě. „Jsi pořád ještě opilý, Leighu?" zašeptal jsem.

„Pomoz mi a dokážeme to, Hawkinsi." Usmál se. „Výsosti, smím vás poprosit o váš šál?"

Ryhope podala vějíř jedné z čekajících dvorních dam a pak si rozvázala šál. Augustus jej od ní vzal, podržel před

obličejem a snadno skrze něj prohlédl. „Pche, chceš mi namluvit, že ti tohle zakryje výhled?"

Leigh si od něj šál vzal a složil jej napůl a pak znovu a znovu až jej proměnil v proužek široký necelý coul. „Takhle už

ano," řekl. Zvedl ho, aby se na něj mohl Augustus podívat, a tomu nezbylo než přikývnout. Pak se Leigh otočil ke mně

a přitiskl mi šál na oči. „Vidíš teď něco, Hawkinsi?"

„Ne, můj pane."

„Dobře." Podal složený šál Neyovi. „Ukaž ho každému, kdo se bude chtít podívat." Zatímco Ney obcházel princezninu

suitu, vrátil se Leigh k pultu, na kterém leželo ještě sedm šípů. Vybral si jeden a ukázal mi ho. Využil toho, že byla

pozornost všech upřena k Neyovi, a pošeptal mi: „Postavíš se těsně vedle mě, tváří k luku, a natočíš chodidlo pravé nohy tak, aby ukazovalo na terč."

Přikývl jsem. „Tento šíp poletí rovně, můj pane."

„Dobře." Otočil se k divákům a zvedl šíp, aby ho mohli zkontrolovat. „Není na něm nic zvláštního, že?"

Od všech se mu dostalo souhlasných přikývnutí, a tak podal šíp mně. Zvedl luk, vyzkoušel jeho tah a spokojeně

zamručel. Pak zaujal hrdinskou pózu, nohy správně rozkročené, luk sevřený v pravé ruce, tělo kolmo k terči. Ohlédl se

přes rameno a pohybem pravé ruky k sobě přivolal Neye.

„Byl bys tak laskavý, Neyi, a zavázal mi oči?"

„Ne, to nepůjde." Prince Augustus chytil konec modrého šálu. „Je to tvůj člověk."

„Dávám vám své slovo, Výsosti, že se na terč nepodívám i kdybych tu možnost měl.“ Leigh zvedl ruku a posunul si

Masku luny o kousek výš. „Ostatně, už takhle jsem teď napůl slepý."

„Augustus má pravdu." Princezna Ryhope vzala Neyovi šál a přistoupila k mladému Norringtonovi. „Zavážu mu oči

sama."

„Vaše krása a půvab mě již oslepila, takže je tento šál vlastně zbytečný."

Ryhope se usmála a přehodila šál Leighovi přes oči. Modrá látka dokonale zapadla do údolíčka, tvořeného Maskou

luny. Princezna pečlivě zavázala uzel a pak Leigha poklepala po rameni. „Miř dobře. Čest Oriosy je v sázce."

Ten zvedl luk. „Šíp, Hawkinsi. Pomoz mi ho nasadit do tětivy."

Položil jsem mu šíp na hřbet levé ruky, vložil ho do tětivy a pak k němu dovedl jeho pravici. Chodidlo pravé nohy jsem

namířil přímo na terč, jak po mně chtěl. Leigh natočil hlavu k levému rameni, maličko zvedl levou paži, plynule natáhl luk

a vystřelil.

Šíp opustil tětivu a vyletěl kupředu - rovně. Byla to zřejmě nejlepší trefa, jakou jsem u Leigha kdy viděl. Šíp nejen že

zasáhl cíl, ale dokonce narazil přímo do středu namalovaného srdce. Diváci za našimi zády užasle vydechli.

Pak se šíp odrazil a úžas vystřídalo zklamané zahučení.

Princ se během zlomku sekundy probral z šoku a nasadil triumfální výraz. „Nezabodl se."

Leigh se k němu chladně otočil aniž by si z očí sundal šál. „Slíbil jsem jen, že zasáhnu střed srdce. O zabodávání šípu

jsem se, pokud si dobře vzpomínám, nezmiňoval. Navíc, k čemu je dobré zasáhnout smrtelně něco, co nejde zabít?"

Ryhope se dotkla Augustovy paže. „Chtěl jsi pouze ukázku schopností, Výsosti, ne večeři. Jsem si ale jistá, že pokud

by tento Oriosan dostal dobrého koně, luk a plný toulec, nebylo by nic, co by nedokázal zabít, aby tě nakrmil."

Leigh se hluboce uklonil. „Jste příliš laskavá, princezno." Sundal si z očí pruh blankytně modré látky a podal jí ho. „Váš

šál."

Zavrtěla hlavou. „Nech si ho, vznešený pane. Zasloužil sis ho."

„Jsem Bosleigh Norrington, vždy k vašim službám a navěky váš dlužník."

„Nepochybuji, že mi tento dluh budeš jednou moci splatit." Princezna se usmála, pak se otočila a pomalu odcházela

pryč v doprovodu celé své suity.

Dívali jsme se za ní, pak se Leigh zasmál a podal luk zpátky majiteli stánku. „No, dobrý muži, tomu tedy říkám

dobrodružství."

Ney na Leigha hleděl s pokleslou čelistí. Hodil okem po terči, pak zase po Leighovi a opět zpátky, znovu a znovu si

přeměřoval výstřel, jehož se stal svědkem. Ve tváři se mu objevil výraz naprosté nevíry. Konečně zašeptal s téměř

posvátnou úctou: „Ten výstřel... Jak?"

Leigh se rozhlédl, spatřil, jak se k nám majitel stánku nenápadně naklání, a tak nás odtáhl o kus dál. „Bylo to snadné,

Neyi. Ještě než mi princezna zavázala oči, udělal jsem dvě věci. Zaprvé jsem postavil chodidla tak, aby mířila na cíl.

Nemohl jsem se tedy netrefit. A za druhé, posunul jsem si Masku luny nahoru, takže se objevila štěrbinka, kterou jsem

viděl svá i Hawkinsova chodidla. Tarrant ukazoval špičkou boty přímo na střed terče, takže jsem si mohl ještě jednou

seřídit mušku. Zvedl jsem ruku stejně vysoko jako on při svém posledním výstřelu a pustil tětivu. Zasáhl jsem."

Ney nevěřícně potřásl hlavou. „Kdybych to neviděl na vlastní oči..."

Zasmál jsem se. „Zatím to s tím obdivem nepřeháněj, Neyi. Pověz mi, Leighu, co jsi měl v plánu říci, kdyby ses netrefil?"

Leigh se poškrabal na bradě. „Spoustu věcí, hlavně o tom, jak moc mi srdce připomínalo princeznu Ryhope a jak jsem

nedokázal vsadit šíp do něčeho tak krásného, půvabného a okouzlujícího jako je ona. Měl jsem pro ten případ

připravených hned několik variant."

Zavrtěl jsem hlavou. „Takže srdce terče nebylo jediným srdcem, na které jsi mířil?"

„Ne. A vypadá to, že jsem jediným šípem skutečně dosáhl dvojnásobné trefy." Zvedl šál k nosu a přivoněl si k němu.

„Ach, dva skvělé zásahy."

„No, jen doufám, že její srdce není stejně jako srdce terče obrněné železem." Zakručelo mi v břiše. „Nenajíme se?"

„Ano, to bychom mohli." Leigh rozvázal uzel na šálu a omotal si ho kolem krku. „A hned potom zpátky do Yslinu! Za

ten výstřel musím každopádně poděkovat Kedynovi a možná věnuji také pár stříbrných Euris a Arelovi."

„Arelovi spoustu, tak šťastný výstřel jsem ještě neviděl." Ney poplácal Leigha po zádech. „A jestli chceš opravdu

zkoušet své štěstí a usilovat o princeznu, tak si pro něj raději vezmi i moje mince."