Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 9. kapitola

Kapitola devátá

Willův spánek nebyl toho večera příliš hluboký, a tak se mladík snadno probudil. Nepronásledovaly ho sice zlé sny,

najednou však dostal strach, že by se mohlo stát něco hrozného, a to mu zabránilo opět usnout. Přitom věděl, že mu v

daném okamžiku nic nehrozí, neboť v ústí jeskyně držel stráž Havran a Rezolut spal hned vedle, ve sluji plné věcí z

Vorquellynu. Jemu samotnému dovolili, aby si ustlal v malé komůrce, která Pravdě sloužila za příbytek, ale ani po večeři

a kratičkém odpočinku nebyla Vorquelfka nikde v dohledu.

Will seděl potmě a přemýšlel o všem, co se odehrálo v podzemní komnatě. Vzpomínky na výjevy války, smrti a umírání

mu mrazivě přejížděly po zádech, nemohla za to však jejich hrůznost či ohavnost. Krev a násilí nebyly pro Willa ničím

novým. Šerodol byl plný krutých osudů — mrtví a zmrzačení v nesčetných pouličních rvačkách, děti rozdrcené koly

těžkých vozů, temné a hrubé zábavy v zapadlých doupatech. Vraždy, přepadení, znásilnění, kanibalismus. Něčeho z

toho se sám stal svědkem, zbytek znal alespoň z doslechu — z takových těch příběhů, jaké se vyprávějí šeptem za

bezesných nocí.

Ale fresky v podzemní komnatě byly podivným způsobem reálnější než nejstrašnější noční vyprávění, než umírající

herec, svíjející se v křečích na jevišti, dokonce než krev, valící se z otevřeného břicha. Ty obrazy mokvaly nenávistí.

Cítil každičké vyobrazené bodnutí, každičké seknutí, jako by mu vyrývalo šrám do vlastního těla. A zvláštní na tom

bylo, že necítil ani tak vlastní fyzickou bolest, ale spíše bolest duševní — z toho obrovského a nesmyslného plýtvání

životy.

Každý z těch lidé zemře kvůli nenávisti někoho jiného.

Vylezl zpod přikrývky a začal se tiše krást do sluje s pozůstatky starého Vorquellynu. Očekával, že Rezolut na jeho

příchod okamžitě a drsně zareaguje, ale uvítalo ho jen ticho. Hlouběji ve sluji spatřil Will ve stínu obrazu, na kterém se

balvan měnil v zalesněný kopec, velkého Vorquelfa. Sladce spal pod teplou přikrývkou ze řvounských kožešin.

Will kráčel dál, po schodišti přímo do podzemní komnaty. Pravdu zastihl v pilné práci — malovala. Mladík u vchodu

zaváhal, bál se, že ji vyruší, ale čím déle se na ni díval, tím víc si uvědomoval, nakolik je to nepravděpodobné.

Vorquelfka pracovala rychle, přidávala barvu tu a zase tam, jednou natírala celé rozsáhlé plochy, aby se hned nato

přesunula docela jinam a tam udělala malou, sotva postřehnutelnou tečičku. Jako by nechávala samotnou barvu, aby

zobrazila to, co toužila vyjádřit. Obrazy se Willovi rodily přímo před očima, holých částí zdí rychle ubývalo.

Část její fresky již byla hotová a to mladíka šokovalo. Tam, kde předtím ze stěny shlížela jen postava bez obličeje,

spatřil Will nyní sám sebe. Jeho obraz měl nehybnou tvář, skulinky a puklinky v podkladu naprosto nepřekážely,

naopak podivně dotvářely tu dokonalou podobu. Vypadalo to skoro tak, jako by vycházel z kamenné zdi nebo, což

byla ta horší varianta, jako by v ní byl polapen. Mladíkovi se to kupodivu nezdálo ani trochu strašné, snad viděl už

příliš mnoho horších věci, aby se nyní zachvěl.

Ale freska, na které nyní pracovala, mu přesto pokryla kůži pupínky. Dosud nedomalované věže tam stály zahalené

rudými a zlatými plameny. Drak, zatím pouhá silueta, se vznášel ve vzduchu nad nejvyšší z nich a vydechoval na ni

ohnivý příval. Na zemi i na hradbách, chránících věže, spolu bojovaly početné armády. Čarodějové sesílali kouzla,

řvouni, sešikovaní do dlouhých řad, třímali podivné zbraně, plivající oheň. Lidé, kteří stáli netvorům v cestě, padali,

jako by je zasáhly neviditelné šípy.

Avšak i meče a píky, luky a šípy, obrnění jezdci ozbrojení kopími, najíždějící na nepřítele v sedlech mohutných koní — i

toto všechno hrálo v bitvě svou roli. Zem pokrývala těla netvorů s rozdrcenými či rozseknutými lebkami. Pravda se k

nim vrátila a potřísnila je šarlatovou barvou. Nejednou vymazal proud krve namalovanou hlavu, nejednou se v pevném

plátovém brnění otevřela široká skulina. Skoro to vypadalo, jako by Pravda nějakým způsobem sledovala vývoj bitvy a

měnila detaily v závislosti na tom, jak lidé a netvoři umírali.

Sotva to Willa napadlo, Vorquelfka se sehnula, aby nabrala více barvy, a mladík spatřil obrazy Rezoluta, Havrana i jeho

samotného. Rezolut byl mocný a velkolepý, mrtvá těla řvounů se kolem něj jen vršila. Přesto však neunikl zákeřnému

bodnutí píky a mohutný řvoun jej na své zbrani zvedl do vzduchu. Havran krvácel z desítek škrábanců, které mu řvouni

uštědřili. Jeho šípy sice vnášely zkázu do nepřátelských řad, ale Will viděl, že válečník zemře a že zemře dříve, než O sobě toho mladík mnoho nezjistil, neboť jeho postavu dosud obklopovala hlavně holá skála. Nevěděl, proč tomu tak

je, ani co to vlastně znamená. Udělal krok kupředu, aby se na Pravdiny malby podíval z lepšího úhlu. Štětec v ruce

Vorquelfky se začal zvolna přibližovat k jeho podobizně.

Pravda zavířila, od levé ruky jí odlétl malý žlutý cákanec. Hnal se vzduchem a táhl za sebou prodlužující se ohon,

podobný ohonu miniaturní komety. Will s nataženou rukou vystartoval kupředu, aby ho chytil, ale cákanec náhle

zpomalil a zůstal viset ve vzduchu, jako by pohrdl příležitostí být zachráněn.

Pravda se otočila a podívala se na mladíka. Zpočátku zachmuřeně, pak se ale na jejích rtech začal rodit úsměv. „Vidíš to,

vidíš — všechno se mění!“ Přistoupila k visícímu cákanci, vzala ho do ruky, vrátila zpět do kelímku a zamíchala štětcem.

Několik drobounkých kapiček, kterým se podařilo uniknout, dopadlo na podlahu.

Willovi dopadla na rameno těžká ruka. Mladík se otočil a uviděl Rezoluta. Vorquelf měl ve tváři výraz, jaký u něj nikdy

předtím neviděl. „Pojď se mnou, Wille. Pro dnešek jsi toho viděl až dost.“

Mladík zamrkal a zapřemýšlel, jestli to náhodou nemůže být sullanciri Nefrai-laysh, který na sebe vzal Vorquelfovu

podobu. „Ale to, co maluje…“

Rezolut překvapivě jemně postrčil Willa směrem ke schodišti, vedoucímu pryč z podzemní komnaty. „Od doby, kdy její

oči… Pravda byla vědmou odjakživa. Nyní vidí útržky a střípky budoucích událostí.“

Mladík se pokusil otočit a ukázat prstem na fresku, ale Rezolut mu stál ve výhledu a neustále jej udržoval v pohybu.

„Takže tebe probodne píka? A Havran, ten také zemře?“

„Není snadné předvídat budoucnost. Zkus si svůj život představit jako jedinou nit. A můj také. I Havranův. A pak tu

nit natáhni odtud až po obzor. Kolik z ní uvidíš?“

Will pokrčil rameny. „Jenom malý kousek, řekl bych.“

„Ano. A obléhání, které právě maluje, je bodem, ve kterém se protne mnoho, velmi mnoho takových nití. Představ si to

jako takový uzel. Některé nitě v tom místě skončí, jiné se potáhnou dál. Pro Pravdu je snadné spatřit v budoucnosti

podobné uzly a propletence. Ale zjistit, která nit v nich zůstane a která ne, to už je o mnoho těžší.“

„Takže si mám její fresku prostě vyložit tak, že jednou dojde k obléhání nějakých věží? Tohle je jisté, ale jak to celé

dopadne, se nedozvíme?“

„Ano, přesně tak to vidím já.“ Vstoupili do veliké sluje, plné vzpomínek na Vorquellyn. „Nebudu se nijak zvlášť

znepokojovat, ale rozhodně si začnu brousit své zbraně. A ty by ses měl vrátit do Pravdina pokoje a trochu se prospat,

řekl bych.“

Mladík se zamračil a otočil se, aby pohlédl na Rezoluta, který právě usedal na svou zmuchlanou přikrývku. „Vždycky jsi

na mě pokřikoval a říkal mi chlapče. Co se to děje? Je to proto, že jsem ten, koho jste hledali? Proto jsi na mě najednou

hodný?“

Rezolut přivřel stříbřité oči. „Ne, proto ne. A věř mi, v budoucnu už na tebe hodný nebudu. Mou prací je udržet tě

naživu a pomoci ti stát se tím, koho potřebujeme — člověkem, který zachrání svět před Chytrinou. Řekl bych, že z

pohledu oceli je kovář velmi krutý — ale je to jediný způsob, jak ukovat meč.

A co se týče toho, že jsem na tebe, jak říkáš, hodný teď…“ Rezolut roztáhl ruce. „Poprvé za více než století spím na

místě, ze kterého mám úplně stejný výhled jako zamlada. Cítím tady alespoň trochu, malou trošičku z toho klidu, jaký

jsem cítil tehdy. Ale to nepotrvá dlouho.“

Will přikývl. „To je mi líto.“

Rezolut zvedl hlavu a zpříma se na mladíka podíval. „Mně taky, ale já se tím klidem nenechám zmást. Celý svůj život

jsem zasvětil osvobození Vorquellynu, všichni, kdo mě znají, vědí, jak moc svou vlast miluji. Tak proč bys to neměl

vědět i ty?“

Najednou se mu do hlasu vrátila obvyklá drsnost. „A ty, chlapče, jsi meč, který mi dopomůže ke splnění mého poslání.

Budu tě kovat, dokud nebudeš dokonalý.“

„A co když nechci, aby mě někdo koval?“

Rezolutovy stříbřité oči si ho přísně změřily. „Pochop jednu věc, chlapče. Důležitá je hlavně tvá krev, ty jsi až na

druhém místě. I kdybych měl pod tebe dostat třeba tucet ženských a pak cvičit tvé děti, já to klidně udělám.

Budoucnost, kterou Pravda právě maluje, se mi nelíbí. Chci ji změnit. Ten cíl je daleko podstatnější, než tvoje chtění

nebo nechtění. Pomůžeš mi nebo tě smetu tak, jako jsem za tohle století smetl každou překážku, která se mi postavila do

cesty.“

Will přijal návrat starého hrubého Rezoluta s úlevou, rozhodně mu to ale nepomohlo ke klidnému spaní. Hodně dlouho

se převaloval a otáčel z boku na bok, myšlenky mu hlavou běžely jako o závod. Jedna část jeho osobnosti mu

našeptávala, že mít děti s tuctem různých žen by mohlo být vcelku zábavné — rozhodně by to dokonale zapadalo do

pečlivě připravované ságy o Willovi Mrštném. Na druhou stranu si však mladík uvědomoval, že by mu ženy vybíral

Rezolut a že by z něj Vorquelf nepochybně celou dobu nespustil oči. Tohle se mu už příliš nezamlouvalo.

Dohled byl tím posledním, co by si Will uprostřed takových intimností přál.

Konečně se mu podařilo usnout, ale když ucítil, jak s ním Havran třese, připadalo mu, jako by zavřel oči jen na

chviličku. Will zjistil, že zatímco spal, osedlali jeho společníci koně a připravili je na cestu. Vědomí se k mladíkovi

vracelo pomalu, jako v mátohách si sbalil svých pár věcí. Kručení v břiše mu připomnělo, že poslední jídlo, které měl,

nedostalo příležitost projít celým jeho trávicím traktem. Když se mu však vybavilo, proč se tak stalo, veškerý hlad ho

okamžitě přešel.

Připevnil si složenou přikrývku k sedlu a podíval se na Havrana. „Řekl bych, že mi teď už zbývá jenom se rozloučit s

Pravdou.“ „Rezolut to udělá za tebe.“

Mladý zloděj se zamračil. „Proč ne já sám? Nebo se na mě zlobí, že jsem ji včera v noci viděl malovat? Je to tak?“

Havran zavrtěl hlavou. „Nezlobí se, jen je vyčerpaná. Existují proroctví, která se zmiňují o tobě nebo někom tvé krve.

Proto jsi velmi důležitý pro budoucnost světa. Právě tady a právě teď jsi jako oblázek, hozený do jezírka budoucnosti.

Když jsi tak blízko Pravdy, vidí jen počáteční kruhy, jak se šíří po hladině. Čím od ní budeš dál, tím lepší rozhled získá.

To potřebuje ona a my, my zase potřebujeme její vize.“

Will chvíli pokyvoval hlavou a pak zamhouřil oči. „Ale to není jediný důvod, že ne?“

„Co tím myslíš?“

Ukázal zpátky ke vchodu do jeskyně. „Kdybych šel dolů do té místnosti a podíval se na její obrazy, mohl bych spatřit

věci, které se mi nebudou líbit. Mohl bych zkusit něco provést, abych se tu budoucnost pokusil změnit, že? Ale to by

všechno pokazilo.“

„Zajímavý postřeh. Ale třeba já se jejími freskami nenechávám znepokojovat. Pravda vidí jen různé události, ne jejich

výsledky. Už jsem s Rezolutem mluvil o obležených věžích. Jsme si celkem jistí, že se jedná o Pevnost Drakonis, takže

se vydáme právě tam. A jak to celé dopadne… No, to zjistíme, teprve až tam dorazíme.“

Rezolut pevným krokem vyšel z jeskyně. „Nasedej, chlapče. Musíme jet.“

Will se vydrápal do sedla. „Řekla nám Pravda nashledanou?“

„Něco v tom smyslu.“ Vorquelf se do sedla vyhoupl lehce — narozdíl od Willa. „Řekla, abychom jeli na východ k

Rozeklanému kameni a pak zabočili na jih. Když si pospíšíme… No, raději bychom si pospíšit měli.“