Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 38. kapitola

Kapitola třicátá osmá

Když Kerrigan Reese vstupoval do velkého kulatého arcanoria v nejhořejším patře vilwanské věže v Yslinu, měl co

dělat, aby zkrotil kolena, třesoucí se po namáhavém výstupu. Klenutá střecha místnosti měla uprostřed kulatý otvor,

kterým dovnitř pronikal studený vzduch a světlo hvězd. Třepotající se plameny pochodní, hořících v asi tuctu malých

výklenků ve zdech, komnatu nijak zvlášť neosvětlovaly — avšak dostatečně na to, aby si mladý Adept mohl

prohlédnout čtyři lidi, kteří zde na něj čekali. No, vlastně nejen lidi.

Kerrigan se zastavil u vchodu a sklonil hlavu. „Magistryně Orlo. Magistrové. Volali jste mě?“

Orla se zamračila, ale neřekla nic. Místo toho se podívala na vyzáblého muže v šedém rouchu, stojícího nejblíže ke

dveřím. Také Kerrigan na něho chvíli zpytavě hleděl, když vtom se mu v hlavě konečně rozsvítilo.

„Magistře Baothu, omlouvám se, že jsem vás hned nepoznal.“

Muž, který byl jedním z jeho prvních učitelů a který se soustřeďoval především na tvůrčí magii, přikývl. Vlasy měl

stejně jako kdysi nakrátko ostříhané, dnes však nad jejich původní černí převládaly šedivé pramínky. Stejná barevná

změna se udála i s jeho pyšným plnovousem. „Vzdáváš mi tím velkou čest, že jsi na mě ani po všech těch letech

nezapomněl. A toto jsou Magistr Vulrasian z Croquellynu a Magistryně Carok-Corax Ryss.“

Oči mladého čaroděje se maličko rozšířily. Vysoký elf s jako uhel černými vlasy a modrýma očima vystupoval velmi

často v kronikách, popisujících dávnou aurolanskou invazi a pád Vorquellynu. Třebaže se tehdy ještě nehonosil

titulem Magistra bojové magie, postavil se do čela skupinky Croquelfů a přistál s nimi na březích Přízračných plání.

Celé měsíce dotírali na Kree'chucovy jednotky, přepadali zásobovací konvoje, zabíjeli důstojníky a vůbec působili zmatek v nepřátelském zázemí. Jen pouhá neověřená zvěst o tom, že se se svými elfy blíží, stačila, aby Aurolaňané

vyklidili menší vesnici.

Zato o urZrethijské čarodějce Kerrigan ještě nikdy neslyšel. Stejně jako všichni z její rasy měla i ona zemitě zbarvenou

kůži — v daném případě se jednalo o sytou červeň půdy bohaté na železo. Sírově žluté vlasy si spletla do tlustého

copu, který na konci zavázala černým koženým řemínkem. Stejně jako Baoth a elf, měla i ona na sobě šedé roucho, které

značilo, že úspěšně dokončila své vzdělání v určitém magickém oboru.

Kerrigan ještě jednou sklonil hlavu — poněkud opožděně. „Je mi ctí.“

„Stejně jako nám, Adepte Reesi.“ Hlas urZrethi byl o něco hlubší, než očekával. Elf pouze mlčky přikývl na souhlas.

Magistr Baoth vytáhl z širokého rukávu svého roucha zažloutlý pergamenový svitek a podal ho Kerriganovi. „Rád

bych, aby sis přečetl, co je tady napsáno, a sdělil nám, jestli textu rozumíš.“

Adept vzal svitek do ruky a ihned ucítil, že je starý, prastarý. Rozvinul ho a jal se pečlivě pročítat jeho obsah. Písmo

bylo zvláštní, ozdobené spoustou kudrlinek, které tu a tam spojovaly jednotlivá slova a dodávaly celému textu na

plynulosti. Kerrigan okamžitě poznal, že je zde sepsána zaklínací formule jakéhosi kouzla. A to dokonce natolik

spletitého kouzla, že je na jeho seslání potřeba více než jednoho čaroděje. Je tady toho hodně, opravdu, ale ještě

daleko více schází.

Vzhlédl od záhadného dokumentu. „Rozumím tomu, ale je to divné. Je mi jasné, že je to lidské kouzlo, ale působí tak

nějak nepřirozeně. Jako by to byl lidský přepis nebo úprava nějaké cizí magie.“

Baoth přikývl. „Výborný postřeh. Dokázal bys ho seslat?“

„Sám ne. Chybí tu příliš mnoho věcí.“

Elf si ho chviličku pozorně prohlížel. Na rozdíl od Vorquelfů, jejichž oči vyplňovala jediná barva, měly ty jeho bělmo a

dokonce i černé zornice. Kerrigan se cítil hrozně nejistě, když po něm Magistr okamžik přejížděl intenzivním pohledem,

ale nějakým způsobem se mu podařilo se nezačervenat.

Vulrasian si poklepal ukazováčkem na bradu. „Působivé, Adepte Reesi. Po jediném zběžném pročtení jsi toho zjistil

opravdu mnoho. Ve skutečnosti obsahuje svitek pouhou třetinu kouzla. Carok-Corax a já máme u sebe zbylé dva díly.

Naše třetiny mají příznivě ovlivnit účinek zaklínadla.“

Kerrigan se zamračil. „O takových věcech jsem už samozřejmě četl, ale zatím jsem je nikdy nestudoval. Jak s vámi budu

koordinovat? Jistě, předpokládám, že po mně chcete, abych toto kouzlo seslal — proč byste mi ho jinak dávali číst?

Navíc, třebaže se jedná o lidské zaklínadlo, nedomnívám se, že by byli Magistr Baoth nebo Magistryně Orla schopni si

s ním poradit.“

„Máš naprostou pravdu. Je to pradávné kouzlo a tento svitek je pouhým opisem dokumentu daleko staršího, který již

dávno zmizel v propadlišti dějin. Ano, skutečně po tobě chceme, abys ho seslal, ale nežádáme tě, abys s námi

koordinoval. Naopak, to my budeme koordinovat s tebou.“ Elf na něj mávl rukou. „Sundej si šaty.“

Ten povel donutil Kerrigana, aby se začervenal. „Magistře, nešlo by to bez toho?“

„Úspěšné seslání kouzla si žádá tvou nahotu.“ Vulrasian se rozhlédl po arcanoriu. „Jistě si nemyslíš, že jsme nikdy

předtím neviděli nahé lidi. Tak sundej si ty šaty a postav se do středu místnosti.“

Mladý čaroděj zdráhavě souhlasil. Přesunul se doprostřed komnaty a vkročil do asi šest coulů hluboké miskovité

prohlubně v podlaze. Třebaže neměla více než yard v průměru, byla přece jen dostatečně veliká, aby se do ní vešel

celý. Kerrigan si všiml magických run a symbolů, vyrytých po obvodu prohlubně. Věděl, že by mu stačilo jedno dvě

slova, aby je přivedl k životu a zvedl kolem sebe neproniknutelnou ochrannou bariéru, ale uvědomil si, že to nemá

smysl, neboť mu tady jistě nikdo nechce ublížit.

Podal svitek zpátky Magistrovi Baothovi, pak hodil pohledem po Orle, která se opodál opírala o svou černou hůl. Jejich

oči se na okamžik setkaly, potom šedovlasá čarodějka zvolna zavrtěla hlavou a sklopila zrak. Byl by se jí zeptal, co je

špatně, ale tak nějak pochopil, že měla-li k nadcházejícím událostem nějaké výhrady, byly všechny zamítnuty lidmi

mocnějšími nežli ona.

Kerrigan si svlékl oblečení a odhodil ho stranou. Stál v prohlubni a rukama si zakrýval přirození, zatímco od krku

nahoru se mu zvolna šířil ruměnec. Dokonce i Orla si prohlížela jeho obnažené tělo — ale Kerrigan si byl celkem jistý, že

se na něho nemračí, protože je tak tlustý, nýbrž kvůli četným nachovým boulím a podlitinám. Po útoku v Šerově měl

kůži dosud pokrytou skvrnami těch nejošklivějších barev.

Baoth se podíval na elfa. „Bude je potřeba vyléčit, než budete moci pokračovat?“

Místo něho odpověděla urZrethi. „Na výsledek kouzla nebudou mít ty modřiny vliv. Jeho obnovovací složka se už o

ně postará.“

Elf dal kývnutím najevo, že s ní souhlasí. „Můžeme pokračovat.“

Baoth přistoupil ke dveřím a pohybem ruky kohosi vybídl ke vstupu do místnosti. Do arcanoria vkročila trojice

Učedníků, každý se zapokličkovaným kbelíkem v ruce. Ať už bylo v těch vědércích cokoli, trochu to šplouchalo, ale

ven nevystříkla ani kapička. Učedníci se pod váhou svého nákladu tolik hrbili, že měl Kerrigan pocit, jako by táhli

roztavené zlato. Když postavili kbelíky na podlahu tak, aby kolem prohlubně vytvořily trojúhelník, uvědomil si mladý

čaroděj, že Učednicí po jeho pravici není nikdo jiný než Lariika.

Vůbec se mu nelíbilo, že tu před ní stojí nahý, dokonce se začal potit. Kerrigan se podíval na elfa a zamračil se. Pokusil

se beze slov vyjádřit svou nespokojenost, ale Vulrasian ničím nedal najevo, že by si Adeptovy grimasy všiml. Místo

toho kývl na Baotha, který zase ukázal na kbelík přímo před Kerriganem. Vědérko vzlétlo a zvolna se k němu vydalo

vzduchem, pak se maličko naklonilo a jeho poklička se otevřela.

Tekutina, která z něho vytékala, byla hustá, spíše než vodě se podobala oleji či melase, a měla rubínový nádech zpola

zaschlé krve. V místě, kde se dotkla jeho hlavy, začala mladého čaroděje nepříjemně štípat, ale jak mu pomalu stékala

dolů po těle, změnilo se štípání v pocit, jako by se mu do masa zabodávaly ostré tmy. Toto zdání brzy přerostlo v pálení, jako by v poledne pobíhal nahý pod letním sluncem, a to mu pořádně připeklo pokožku. Bolest se neustále

stupňovala. V jednu chvíli divže nezpanikařil, neboť se mu v mysli usadil neodbytný pocit, že co chvíli vybuchne v

plamenech.

Přebytečná tekutina naplnila prohlubeň a zakryla mu prsty u nohou. Učedníci ihned padli na kolena a začali ji nabírat,

aby mu ji rozetřeli výše po těle, ale Kerrigan je odehnal pohybem ruky, částečně obalené tou hustou hmotou. „Chcete

snad, abych tím byl pokrytý od hlavy až k patě?“

Elf přikývl. „Vůbec ti neublíží, když ti trochu pomohou.“

Kerrigan zavrtěl hlavou. „Udělám to sám.“ Pomalu se posadil na bobek a ponořil ruce do vazké tekutiny. Začal si ji

roztírat po lýtkách i stehnech a potom ještě výš — zaplácal s ní své genitálie a hýždě. Zakryl si tekutinou každičký coul

svého těla, na který si dosáhl, ale byl prostě příliš veliký, než aby si ji mohl rozetřít všude.

Dívka se kousek po kousku zvedla na koleno, až Kerrigan její pohyb zachytil koutkem levého oka. „Adepte, nech mě,

abych ti pomohla. Tak jako jsi ty pomohl mně.“

Mladý čaroděj zavřel oči, ale přikývl. Uslyšel její tichý krok, když ho obcházela a pak pocítil, jak se mu po zádech šíří

známé pálení. Nevnímal doteky jejích dlaní až do chvíle, kdy zvedla ruce a zabalila mu do vazké hmoty uši. Pak mu

přejela konečky prstů oční víčka a pokračovala dolů po nosu. Její prsty se dotkly Adeptových rtů, pak mu jemně

zvedla bradu a potřela tekutinou také jeho krk.

Se zacpanýma ušima zněl Kerriganovi hlas Magistra Vulrasia velmi, velmi vzdáleně. „Vstaň, Adepte Reesi.“

Zvolna se opět postavil, přičemž ho lepkavá tekutina, obalující mu jeho klouby, maličko zatahala za kůži. Lariika přidala

ještě trochu vazké hmoty na místa, kde dosud prosvítala nahá pokožka. Jakmile s tím skončila, Kerrigan se úplně

narovnal a ustrnul v napjatém očekávání — měl skoro pocit, jako by se mu rozpouštěla kůže.

Zavrzání zvedající se pokličky druhého kbelíku ho varovalo, že se blíží změna. Otevřel oči natolik, aby letmo zahlédl

podivnou slonovinově zbarvenou tekutinu, proudící ze vznášejícího se vědérka. Znovu zavřel oči a zadržel dech, pak

zaklonil hlavu a nechal druhou magickou hmotu, aby mu skropila obličej. Opět jej zasáhl pocit, jako by spadl tváří přímo

do kopřiv. Kůže ho zase pálila a bolest se neustále stupňovala. Z jehliček se staly jehly a z těch zase ocelové hřeby,

které mu pronikaly pod kůži. Oheň v jeho plicích nebyl ničím ve srovnání s bolestí, trhající jeho maso.

Kerrigan dělal co se dalo, aby zůstal stát. Tělo se mu zachvívalo bolestí. Věděl však, že jestli se posadí na bobek už

nikdy se nedokáže zvednout. „Lariiko? Prosím.“ Dvě slova se mu vydrala z úst spolu s bublinou podivné tekutiny.

Teprve ve chvíli, kdy se mu do těla zahryzla další bolest, pochopil, že jeho slovům rozuměla.

Nyní se ho již většinou nedotýkala, snad jen když mu do tekutiny halila uši nebo ji rozmazávala vzadu po jeho krku.

Hmota mu stékala dolů po břiše a proudila dál po bedrech a stehnech, neméně štědrého přívalu ze zad se zase dostalo

jeho hýždím. Jak tekutina pomalu zasychala, cítil se čím dál víc jako uvězněný pod vrstvou omítky ne silnější než

vaječná skořápka, takže se neodvažoval ani pohnout.

Dříve než bolest stačila odumřít, již na něj jako nějaká šťáva proudila třetí lepkavá hmota. Nemohl ji vidět, ale cítil, že

voní po mátě a tlumí plameny, běsnící na jeho kůži. Tupila rovněž hřeby, zabodávající se mu do masa. Stékala po jeho

těle daleko rychleji - i když to možná bylo je zdání, neboť ji nedoprovázela bolest. Kerrigan si uvědomil, že jeho utrpení

skončilo, a šťastně se usmál. Začal si tekutinu roztírat po těle ještě dříve, než stačila dorazit k jeho kotníkům.

Tato poslední hmota mu zcela znecitlivěla kůži, takže nevěděl, zda se ho Lariika dotýká nebo ne. Teprve když mu mírně

zvedla bradu, pochopil, že mu tekutinou právě maže hrdlo. Sám si jí mezitím potřel genitálie a zadek, pak sklonil hlavu,

aby Učednice mohla snáze dosáhnout na jeho uši a krk. Nakonec s ní obtáhla jeho oční víčka a rty.

Jakmile od něj Lariika ustoupila, otevřel oči. Baoth mu na ni ihned zakryl výhled, pak Orla vyhnala všechny tři učedníky

z arcanoria. Lidský Magistr zvedl svitek a rozvinul ho před Kerriganem. Postavil se na místo, kde nedávno stál první

kbelík, zatímco elf a urZrethi se přesunuli tak, by doplnili zbývající vrcholy trojúhelníku.

Vulrasiův hlas byl tichý, zato však nasáklý vážností. „Se zaklínáním začneš ty, Adepte Reesi. My se k tobě připojíme.

Nezastavuj se, dokud nebude tvá část kouzla hotová. My v něm sice budeme ještě chvíli pokračovat, ale všechna těžká

práce bude na tobě. A nyní — začni!“

Kerrigan začal pomalu, ale pevným hlasem pronášet jednotlivá slova na svitku. Text měl svou vlastní podmanivou

rytmiku. Ačkoli si ho předtím stačil jen zběžně přečíst, kouzlo mělo takovou intonaci a jeho jednotlivé části do sebe

zapadaly natolik dokonale, že k němu po prvním slově přicházela ta ostatní skoro sama. Nepřerušovaný řetěz zvuků

kroužil a vířil, napínal se a zase povoloval, zatímco se slabika vršila na slabiku, rýmy rozeznívaly místnost svými

ozvěnami a z refrénů se stávala útočiště, kde si mohl maličko odpočinout a nabýt ještě větší sebejistoty.

Hlasy obou Magistrů povětšinou opakovaly totéž co on, ale čas od času sílily a zdůrazňovaly některé slabiky. Zatímco

jeho slova byla jakýmsi řetězem, ta jejich mu pomáhala udržovat správný tvar a vedla ho správným směrem. Tu

přidávali barvu, jinde zase energii — pilovali a přesně vymezovali to, co Kerrigan právě dělal. Jejich zvuky se

proplétaly s jeho, vytvářely nová slova a těm starým přidávaly celé vrstvy nových významů. Z otřelých a často

užívaných frází vymazávaly jejich nezajímavost, vrhaly světlo do temnot neznáma a jiné výrazy naopak posouvaly za

hranice běžného chápání.

Když skončil se čtením, zavřel oči a ucítil, jak se mu část kouzla zakořeňuje hluboko v těle. Byla drsná a hranatá, nořila

se přímo do jeho kostí. Hned po ní následovala urZrethijská magie, celá nejasná, jako by zahalená kouřem a plná věčně

proměnlivých stínů. Šířila se jeho tělem, omotávala mu kosti jako nějaká pavučina a tříštila kouzlo na miliony

drobounkých úlomků. Vzpomínky na bolest, kterou mu způsobily magické tekutiny, rázem vybledly. Tělem mu otřásla

nová a daleko strašnější agónie.

Tu však zazněla elfská slova, a ta byla jako balzám utišující bolest. Proudila do všech trhlin a trhlinek, zacelovala je a

uzdravovala. Znovu je spojovala a pak se rozebíhala do veškerých nervů, do svalů a do každičkého kousíčku kůže. Cítil

se celý, celý jako nikdy předtím — a věděl, že za to nemůže jen skutečnost, že mu kouzlo právě zapudilo únavu z nohou a vyhojilo všechny boule a podlitiny.

Otevřel oči a zjistil, že stojí ve vysušené prohlubni. Všechny tekutiny se mu vstřebaly do těla a na jeho křídově bílé

kůži po nich nezůstalo ani stopy. Zkusil pohnout prsty, pak dokonce rukama. Zvedl v dlani tučné záhyby svého břicha

a zase je nechal žuchnout dolů. Něco se s ním stalo, udála se s ním jakási změna — tím si byl zcela jistý. Ale jaká

přesně, to už říci nedokázal.

Kerrigan se rozhlédl po místnosti. „Co se stalo? Co jsme udělali?“

Vulrasian zamhouřil modré oči. „Jestli jsme neudělali nějakou chybu, pravděpodobně jsme tě uchránili před velkou

bolestí.“ Elf k sobě pohybem prstu přivolal Orlu. „Magistryně, udeř ho, prosím, svou holí.“

Orla zavrtěla hlavou a podala hůl Vulrasianovi. „Nesouhlasila jsem s vašim plánem, takže se nehodlám podílet na vaší

hře. Chceš, aby ho někdo udeřil? Tak to udělej sám.“

Elf od ní přijal hůl, zavířil s ní ve vzduchu a vší silou udeřil Kerrigana do levého předloktí. Adept uslyšel náraz ještě

dříve, než stačil cokoli pocítit. Očekával, že mu černá hůl pleskne o kůži a že se okamžitě dostaví bodnutí bolesti, ale

místo toho uslyšel jen rachotivý zvuk, jako když dřevo narazí na kámen. Podíval se na svou paži, kterou už už zvedal,

aby se útoku vyhnul, a spatřil, jak se mu pod kůži v místě nárazu ponořuje slonovinově zbarvený kostěný plát.

Vulrasian se po něm ohnal znovu a tentokrát zasáhl mladého čaroděje do prsou. Hrudní kost mu však ochránil úplně

stejný plát, který mu náhle vyrašil z těla, a hůl se jen neškodně odrazila. Pak ji elf zvedl potřetí a naposledy. Nyní mířil

na Kerriganovu levou tvář. Náraz! A nic. Kouzlo mladého Adepta opět spolehlivě ochránilo.

Kerrigan překvapeně otevřel ústa a Baoth se hlasitě zasmál jeho výrazu. „Funguje to.“

„To ano.“ Elf vrátil černou hůl Orle. „Tvé námitky, Magistryně, byly zcela neopodstatněné, jak se zdá.“

„Zřejmě jsi mě správně nepochopil. Nikdy jsem neřekla, že to kouzlo nezvládne. Zpochybňovala jsem ale jeho

schopnost vyrovnat se s následky, které zaklínadlo zanechá.“

Kerrigan se zamračil. „Co tím myslíš, Magistryně? Tohle je přece skvělé! Kdyby mě tohle kouzlo chránilo už o trochu

dřív, tak by mě ti lupiči v Šerově nikdy nemohli ztlouct. Vůbec by mi nedokázali ublížit. Je to neuvěřitelné. Jsem

nezranitelný!“

Zvedl pravou nohu a pořádně nakopl okraj prohlubně. Jeho prsty do něho vší silou narazily, ale po magickém brnění

nebylo ani památky. Rozhodně však uslyšel prasknutí a po jedné noze uskočil zpátky. Naneštěstí hodně neobratně,

takže se patou zachytil o kraj prohlubně a praštil sebou o zem. Přistání nebylo zrovna měkké a urZrethi musela uskočit,

aby ji Kerrigan svou nemalou vahou nezavalil.

Mladý Adept si sevřel bolavou nohu. „Au, au, AU! Au. Co se stalo? Nerozumím tomu.“

Orlin hlas byl studený jako led. „Magie zabraňuje ostatním, aby ti ubližovali, ale nedokáže tě ochránit před tebou

samotným. Ostatně, její moc se vztahuje pouze na fyzické útoky. Kouzla tě přesto dokáží zabít, tedy pokud je nestačíš

včas zrušit. Asi takhle — když tě někdo sestrčí ze střechy, tak to pravděpodobně přežiješ. Ale jestli se rozhodneš

skočit dobrovolně, pak zemřeš.“

Zamračil se. „Pravděpodobně přežiji?“

Přikývla. „Úspěch veškeré magie je pouze pravděpodobný, Adepte Reesi. Když na tebe spadne dostatečně velká skála,

tak tě rozdrtí. Kouzlo nekouzlo. A když tě sullanciri probodne očarovaným kopím, tak zemřeš, a to opravdu ošklivou

smrtí.“

„Ale takové ty malé věci mi neublíží, že ne?“ Kerrigan se konečně dokázal posadit vzpřímeně. „Proč si myslíš, že je tohle

kouzlo špatné?“

Orla vytáhla z měšce u svého opasku zlatou minci a hodila ji směrem k mladému čarodějovi. Dopadla na podlahu jen

malý kousek od něj. „Nech ji, ať levituje, Kerrigane.“

Mladý Adept překvapeně zvedl obočí. „Víš přece, že je to pro mě hračka.“

„No tak to udělej.“

Kerrigan ukázal na minci pravou rukou a ta se okamžité vznesla. Nestačila však vystoupat ani stopu nad podlahu, když

vtom narazila mladému Adeptovi do ramena Orlina hůl. Odskočila si od kostěného plátu, ale ozvěna útoku zanikla ve

zvonivém cinkotu zlaté mince, která okamžik po něm dopadla na podlahu.

Kerrigan se podíval na zlaťák, který se ve spirále kutálel po podlaze. „Nerozumím…“

„Je to velmi jednoduché, Adepte Reesi.“ Orla věnovala Baothovi jedovatý pohled. „To kouzlo je nyní tvou součástí.

Vždycky tu je, vždycky funguje — nelze ho zrušit. Saje z tebe energii, když ji zrovna potřebuje, a tobě se jí pak

nedostává pro jiné věci. Může tedy nastat kuriózní situace, kdy nedokážeš pomoci ostatním, neboť budeš vystaven

neustálým útokům. Například elfský střelec s lukem ze stříbrného cedru dokáže způsobit, že nesešleš ani to

nejjednodušší kouzlíčko, a to tak, že tě čas od času jednoduše zasáhne šípem.“

Hlas se jí zachvěl. „Budeš muset sledovat, jak jsou tví druhové jeden po druhém zabíjeni přímo před tvýma očima, ale

nebudeš pro ně moci nic udělat. Přežiješ, to jistě, ale navždy s sebou poneseš ty nejstrašnější vzpomínky. Doufám, že s

nimi dokážeš žít. Já osobně bych to nedokázala a nedokázal to ani jediný muž v historii, který na sebe toto kouzlo

nechal seslat.“

Kerrigan zavrtěl hlavou. „Kdo to byl?“

„Yrulph Kirún, tvůrce Dračí koruny.“ Orla zamhouřila oči. „A jeho šílenství se po staletích vrátilo, aby znovu sužovalo

svět. Toto kouzlo bylo na tebe sesláno v naději, že se ti podaří zničit jeho zlověstný odkaz. A já jen úpěnlivě doufám,

Adepte Reesi, že nás nepřivede k něčemu ještě daleko horšímu.“