Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 27. kapitola

Kapitola dvacátá sedmá

Plán, který vymysleli princ Kirill a lord Norrington - s určitou pomocí princů Augusta a Scrainwooda - využíval výhod,

jež nám poskytovala znalost taktické situace v Okrannelu. Zvědové hlásili, že byl Železný princ jediným sullancirim,

který se účastnil invaze, a protože Chytrina disponovala pouze čtyřmi Temnými bojovníky, musela jeho smrt

představovat těžkou ránu pro její dobyvačné plány. Na druhou stranu, soudilo se, že sullanciri velí každé z

aurolanských armád, a do Okrannelu byly vyslány celkem dvě. Nemohli jsme tedy vyloučit ani možnost setkání s

dalším Temným bojovníkem.

Věděli jsme však jistě, že dokonce i někdo tak mocný jako sullanciri by se zde ve Svarskyi dostal do nevýhodné pozice.

Zničením Radojského mostu jsme odřízli část nepřátelské armády pochodující na jih - na návrat zpět do Okrannelu nyní

potřebovala alespoň týden. Předpokládali jsme rovněž, že pokud Chytrina využívá Tagothchu k zablokování naší

flotily, musí weirun stále hlásit, že jsme ještě neopustili Mirvostok. I kdyby Aurolaňané postupující na jih dosáhli

Mirvostoku a zjistili, že tam už nejsme - a kdyby Chytrina uhodla, že jsme se přesunuli do Svarskye - její schopnost

zabránit nám v tom, co jsme se chystali příštího dne učinit, by byla omezena jen na posílání rozkazů s pomocí arcanslata.

A pokud její schopnosti nebyly tak omezené, pak jsem raději ani nechtěl vědět, co všechno dokáže.

Náš plán byl tak prostý a jednoduchý, že se mohl zdát zoufalým. A nebylo to pouhé zdání. Začal halasným troubením k

ústupu po celé délce okranské linie. Vojáci postupně mizeli z hradeb a věží, hlavně na západě, tam, kde to měli

Aurolaňané ke Korunní věži nejblíže. Protože nepřátelé nepochybně viděli připlouvat naší flotilu a Okrané navíc již

předtím evakuovali velké množství lidí, došel protivník snadno k závěru, že se naše oddíly pokoušejí uniknout z města.

A protože by ustupující jednotky nikdy neopustily úlomek Dračí koruny, stal se prvořadým úkolem aurolanské armády

okamžitý útok a dobytí věže. Rychlost teď pro ně byla na prvním místě, na nějaké taktické finesy nezbýval čas. Museli

vrhnout všechny síly proti západním hradbám - což znamenalo stažení velkého množství vojáků z jiných částí města. A

právě na to jsme čekali.

Okamžitě po jejich průlomu ke Korunní věži jsme je měli napadnout z boku. Úkolem okranských obránců bylo zpomalit

postup nepřítele, pak se měla do boje zapojit naše úderná skupina a pocuchat křídla útočící formace. To mělo odlákat

jejich pozornost a dovolit malé jednotce, aby pronikla k vilwanskému velvyslanectví a získala úlomek Dračí koruny.

Pokud by všechno probíhalo podle plánu, měli jsme se vrátit právě včas a stihnout všeobecný ústup a evakuaci. V

době, kdy Severní horda odhalí naši lest, budeme už daleko.

Princ Augustus byl pověřen velením obrany Korunní věže a požádal Scrainwooda, aby mu při tom asistoval. Lord

Norrington si musel uvědomit, že moje, Neyovy a Leighovy vztahy se Scrainwoodem po bitvě na mostu ještě více

ztrpkly, a tak nás začlenil do vlastního oddílu - takzvané Zlodějské čety, která se měla zmocnit úlomku Dračí koruny.

Zloději se toho dne stali i Vřela, Heslin, Faryaah-Tse Kimp a hrstka elfských válečníků. Zbytek čety tvořili stejným

dílem vojáci z Okrannelu i členové expedičního sboru, samí chrabří muži a ženy. Dvacet čtyři nás mělo podniknout

pozemní útok na věž, prorazit nepřátelskou obranu a obsadit budovu. Poté k ní měla přiletět šestice Gyrkymeů a odnést

úlomek, my ostatní se pak pokusíme probojovat do bezpečí.

Elfové nechtěli mít s Gyrkymey nic společného a málem tak překazili celý náš plán, i oni si však nakonec uvědomili, jak

důležitý úspěch mise je. Princ Kirill jim umožnil uchovat si čest svým prohlášením, že je jejich úkolem pouze proniknout

do věže a pak se z ní zase dostat pryč. Za nic jiného už nebyli zodpovědní. A protože úkolem Gyrkymeů bylo odnesení

úlomku, jejich práce vlastně vůbec nesouvisela s tím, co dělali elfové. Šlo sice o velmi průhlednou lež, stačila však k

tomu, aby váhající elfy přesvědčila.

Nikdy v životě jsem žádného Gyrkymea neviděl. Vypadali vlastně velmi elfsky, měli zašpičatělé uši, ostře řezané tváře a

vysoké pružné postavy. Celé tělo jim pokrývalo peří a nenosili žádné šaty - s výjimkou drobných šperků nebo dýk,

upevněných řemínky k pažím nebo stehnům. Pera na křídlech, zádech a krku byla delší, na hlavě dokonce často

vytvářela chocholku, která se zvedala s rostoucím rozrušením majitele. Složená křídla se tyčila nad hlavami Gyrkymeů a

dosahovala rozpětí alespoň osmadvaceti stop. Zbarvení okřídlených elfů bylo velmi rozmanité, u některých téměř bílé,

u jiných černé jako havraní. Jejich vůdce, Preyknosery, se barvou peří velmi podobal poštolce. Měl hnědá záda a bílou

přední část těla i obličej - až na rozlišující tmavá pírka kolem očí a na nosu.

Gyrkymeové měli na rukou i na nohou jen po čtyřech prstech. Jejich nohy se velmi podobaly lidským, až na maličko

prodloužené prsty, výborně uzpůsobené pro pevné uchopení. Každý z nich končil ošklivým drápem, zřejmě stejně

nebezpečným jako temeryxí. Také prsty na rukou byly vyzbrojeny drápy, na palcích a ukazováčcích si je však

Gyrkymeové stříhali, takže vypadaly jako obyčejné nehty. Lučištníci v jejich řadách se zbavovali dokonce i drápu na

druhém prstu, aby mohli natáhnout a pustit tětivu, aniž by ji přitom přetrhli.

Preyknosery měl velké jantarové oči. Podíval jsem do nich, když jsem vstoupil do komnat prince Kirilla se zprávou od

lorda Norringtona. Gyrkyme ke mně otočil hlavu, ale neřekl nic, jen pomalu mrknul a vrátil se pohledem k Kirillovi. Ten

zvedl hlavu a usmál se na svého poradce, potom se zadíval na mě.

„Je čas?“

„Už brzy."

Princ přikývl a znovu upnul pozornost ke kroutícímu se uzlíčku ve své náruči. „Hawkinsi, ještě jsem ti nepředstavil

svou dceru, že ne?"

„Ne, Výsosti."

Posadil si dcerku na levou ruku, hlavu a záda jí podepřel pravou. „Toto je Alexie, má dcera a dědička trůnu." Dítě

zatahalo za náramek, zdobící princovo pravé zápěstí. Byl upletený ze světlých vlasů. „Má stejné vlasy jako její matka -

ať bohové opatrují její duši. Alexie je šťastné dítě. A je také mým srdcem."

Při pohledu na semenáček je těžké určit konečnou podobu stromu - a stejně těžké pro mě bylo vyčíst budoucnost z

dětské tvářičky. Když jsem si Alexii v duchu porovnal s mými malými neteřemi a synovci, došel jsem k názoru, že jí

ještě není více než rok. Vlasy měla velmi světlé, téměř bílé, na levém spánku byly spleteny do malého copánku, který

krášlil pár gyrkymských per. Dítě na mě hledělo těma nejzářivějšíma fialkovýma očima, jaké jsem kdy viděl, a široce se

usmívalo.

„Chápu, proč jste na ni tolik hrdý."

„Je vším co mám." Něžně ji pohoupal v náručí a ona ho drobnou ručkou zatahala za bradku. Zasmál se, políbil dcerku

na čelo a podal ji Preyknoserymu. „Nastal čas, abych ti ji svěřil."

„To budeš moci udělat později, příteli Kirille." Očekával jsem, že Gyrkymeův hlas bude vysoký a drsný, o to více mě

překvapila jeho hloubka a libozvučnost. „Neopustím tě. Nastoupím na loď s tebou, toto město opustíme společně."

Kirill zavrtěl hlavou. „Ne, příteli, chci abys se svou perutí odletěl hned jak začne útok. Budeš tak mít největší šance na

záchranu. Odnes Alexii do své vlasti. Přijdu si tam pro ni."

Gyrkyme vzal princeznu do náručí a princ Kirill natáhl ruku, aby ji naposledy pohladil. „Ubohé dítě. Už při narození jsi

ztratilo matku a nyní, když je ti necelý rok, ztrácíš také své město. Tvá životní pouť začíná na úpatí mohutné hory, jsem si ale jist, že ji jednou dokážeš zdolat." Znovu ji políbil a otočil se.

„Jdi, příteli Preyknosery. Nyní je to tvá dcera. Jdi dokud nám Svarskya stále patří. A vždy jí připomínej, že je toto město

po právu její."

Gyrkyme se za princovými zády uklonil a vyrazil ven z pokoje. Kirill se za ním nepodíval, místo toho se opásal mečem a

nasadil přilbici. Otočil se ke mně a usmál se. „Pojď, příteli Hawkinsi. Chytrina chce mé město. Cena za pronájem se ale

znovu zvedla a je načase, abychom z ní vytáhli další krvavou splátku."

Každý člen Zlodějské čety vyrazil do boje na koni, jedinou výjimku tvořila Faryaah-Tse Kimp. Ta pouze změnila své

nohy do podoby těžkých spárů temeryxe. Pohybovala se nyní poněkud zvláštním způsobem - s pomocí

dlouhatánských skoků. Již několikrát jsem se v boji setkal s temeryxy a nepochyboval o tom, že Faryaah-Tse dokáže

být stejně rychlá jako oni. Navíc vypadala dostatečně děsivě na to, aby před ní každý nepřítel ztuhnul strachy a

umožnil jí nerušený útok.

Od západu jsme uslyšeli rachot brány, která konečně podlehla aurolanskému náporu. Po ostrém prasknutí následovalo

vítězné zavytí. Vzdálenost a městská zástavba sice zvuk ztlumila, ale dokázal jsem si velice živě představit záplavu

řvounů a vylaenů valící se branou do nitra města. Věděl jsem, že jejich úder povede po široké hlavní třídě a že si

nebudou příliš všímat menších příčných uliček zablokovaných troskami a sutí. S lákadlem v podobě Korunní věže

přímo před sebou je zřejmě zcela přestane zajímat to, co se děje po stranách.

Lučištníci na ochozu nad jižní bránou se postavili a začali střílet šíp za šípem na nejbližší nepřátelské vojáky. Naši

válečníci vytáhli masivní kládu, kterou byla brána zajištěna, a v mžiku otevřeli obě křídla velikých vrat. Vyrazili ven

plným tryskem, meče tasené, Kirill a lord Norrington v čele, Leigh na levém křidle, já, Ney a Vřela na pravém. Ve středu

se objevila poskakující Faryaah-Tse Kimp a zbytek jednotky se hnal za klínem, který jsme utvořili.

Ničivou sílu nájezdu kavalerie proti pěchotě nelze podceňovat. Některým lidem, včetně bardů, kteří se nejblíže k boji

dostali při občasných hospodských rvačkách, připadá kůň a jeho jezdec pro pěšáka velmi zranitelným. Koneckonců,

skok stranou dostane pěšáka snadno z dosahu jezdcova meče, následné rychlé seknutí srazí k zemi

koně. A otřesený jezdec je už pro pěšího vojáka snadnou kořistí.

Má to však samozřejmě jednu obtíž - vyhnout se hradbě útočící jízdy je prakticky nemožné. Navíc jen samotná váha

válečného koně stačí k tomu, aby i při letmém nárazu zlámala pěšákovi kosti. Má-li štěstí a srážku přežije, je její silou

alespoň odmrštěn stranou. Povalený voják představuje překážku, kterou většina koní raději přeskočí, než aby na ni

šlápla, ale zpola omráčený a potlučený muž nemá většinou možnost ani chuť stíhat jezdce. Pokud se vůbec zvedne na

nohy, udělá ze sebe jen terč pro opakovaný nájezd.

Leigh se v boji spoléhal na Temmer a Ney na palcát, já se však ozbrojil jezdeckým lukem a střílel jeden šíp za druhým

tak rychle, jak jsem jen dokázal. Ponořil jsem ocelový hrot do těla jednoho ze řvounů a o setinu vteřiny později do něj

plecí narazil těžký kůň lorda Norringtona. Bezvládná bestie proletěla vzduchem několik yardů a přerazila si páteř o roh

nedaleké budovy.

Vřela třímala dlouhý a maličko zakřivený meč, téměř stejný jako ten, který používal Rezolut. Jeho čepel se rozšiřovala

asi do dvou třetin své délky, poté se zužovala a vytvářela ostrý hrot, vhodný k bodáni a rychlým výpadům. Jedna

strana čepele byla nabroušená celá, druhá jen z jedné třetiny - Vřela proto mohla vést seknutí jak zprava doleva, tak i

obráceně, směrem od těla. Zbraň měla jednoduchou záštitu a vyřezávaný jílec z tvrdého dřeva, jinak však zcela

postrádala ozdoby.

Runa, vytetovaná na Vřelině předloktí, žhnula přízračným rudým světlem tak silným, že obklopovalo celou její pravou

paži. Srazila stranou ratiště kopí a zakroužila zápěstím, čepel zakmitala s takovou rychlostí, že jsem ji nedokázal

sledovat. Jen kapky rudé krve, vířící kolem meče, a potácející se řvoun, jemuž se na krku klátila zpola useknutá hlava,

svědčily o tom, co právě udělala.

Salva šípů z hradeb dokonala zkázu řvounského oddílu, kterou jsme svým nájezdem započali my. Hnali jsme se tryskem

k vilwanské věži, koňské podkovy duněly po dlažbě. Svého cíle jsme dosáhli během okamžiku - přímo před námi se

objevila vyražená brána v cihlové zdi. Když jsem projížděl pod jejím nízkým obloukem do zahrady velvyslanectví, musel

jsem se sehnout. Sotva jsem se však napřímil, ihned jsem vypustil šíp. Byl pro vylaena, který šplhal vzhůru po jedné z

laťkových mříží na popínavé keře lemujících stěny věže. Zbytek čety seskočil ze sedel a jal se kolem sebe ohánět meči,

sekerami a kyji. Faryaah-Tse lehce přeskočila zahradní zeď a zabořila spáry do dalšího vylaena, pak během mrknutí oka

proměnila pravou paži ve dvojici zahnutých čepelí a doslova vykuchala řvouna, který se jí postavil do cesty.

V zahradě se válelo mnoho mrtvol vylaenů, většina z nich zemřela dlouho před naším příjezdem. Jeden z nich, spálený

na uhel, ležel zkroucený na nízkém balkónu, kam se mu podařilo vyšplhat po laťkové mříži. Hromádky popela kolem

dveří ukazovaly místa, kde při pokusech proniknout dovnitř zemřely další příšery. Samotné dveře byly vyrobeny z

jednoho velkého kusu obsidiánu, neměly kliku a neviděl jsem ani nic jiného, čím by se daly otevřít. Polámané a ohořelé

zbytky trámů před nimi navíc svědčily o tom, že zde beranidlo nebude nic platné.

Heslin vystoupil po schodech ke dveřím a dlaní pomalu pohladil vzduch těsně před hladkým obsidiánovým povrchem.

A tehdy jsem za jeho rukou spatřil něco, co vypadalo jako vlákna pavučiny planoucí nefritovou zelení, jednotlivé čáry

se však vlnily a kroutily, jako bych je pozoroval skrze zčeřenou vodu. Mág si pavučinu chvíli pozorně prohlížel, pak

opět natáhl ruku a dotkl se dveří. Z dlaně mu na okamžik vyšlehla nachová záře, poté kamenné dveře prostě zmizely

jako by snad nikdy neexistovaly.

Heslin kráčel v čele. Vstoupil jsem dovnitř hned za princem a lordem Norringtonem. Arcimág se věží pohyboval se

sebejistou lehkostí, kterou postrádal od svého zranění v Atvalu. Zdálo se, že snad čerpá sílu z budovy samotné, což

mě nepřekvapovalo, neboť mi toto místo připadalo velmi podivné.

Věž sice byla kulatá, naráželi jsme tu ale přesto na nejrůznější zkosení. Navíc vypadala zevnitř mnohem větší než zvenčí,

což se mi vůbec nelíbilo. Na klidu mi nepřidalo ani to, že když jsem následoval Heslina do nitra budovy, mizely mi některé části jejího vybavení - jako schodiště, okna, krby či oblouky dveří - přímo před očima a znovu se objevovaly na

docela jiných místech.

Chvíli jsem nad tímto jevem uvažoval, pak Vřela po mé pravici sykla: „Hesline, celé tohle místo páchne iluzemi. Můžeš s

tím něco udělat?"

Mág si odfrkl a ohlédl se po ní. „Na zničení těchto kouzel je potřeba mnoho času. Bude rozhodně rychlejší, když se jim

jednoduše vyhneme. Navíc, magické pasti zabijí mnoho dalších Aurolaňanů, kteří se přijdou podívat, proč jsme

vstoupili do věže."

„Tak tohle je opravdu dobrý důvod, proč nechat věci tak jak jsou."

„Jsem rád, že se mnou souhlasíš." Heslin se na ni usmál. „Pro tebe to tady musí být mnohem horší než pro ostatní,

protože jsi daleko citlivější na magii."

Elfka pokrčila rameny. „Za tu trochu potíží to stojí."

Heslin nás vedl dál po točitém schodišti, které stoupalo vzhůru podél jedné z hlavních stěn věže. Cestou jsme minuli

několik odpočívadel, pak schody konečně skončily.

Ocitli jsme se v nejvyšším patře. Celé ho zabírala jediná kulatá místnost. V jejích zdech se otevíralo několik oken a také

klenutý průchod na malý balkón. Podlahu komnaty pokrývaly světlé dubové fošny, které do sebe zapadaly tak

dokonale, že nám pod nohama ani jednou nezaskřípaly.

Úlomek Dračí koruny visel ve vzduchu přímo uprostřed místnosti. Byl to jediný drahokam o velikosti pěsti, zasazený

do kousku kovu, zřejmě zlata. Ten vypadal tak hladce, že jsem se musel sám sebe ptát, zda není roztavený, ačkoli z něj

vůbec nesálal žár. Obrovský drahokam v sobě podobně jako safír skrýval stříbřité hvězdné světlo, lišil se však barvou -

byl sytě zelený a protkaný zlatými skvrnkami. Jeho krása brala dech a snoubila se s téměř hmatatelnou silou, která z něj

vyzařovala.

Úlomek obklopoval kruh stolů, zavalených zkumavkami, kádinkami, podivnými nástroji, různobarevnými lektvary a

vysušenými kusy těl mně neznámých tvorů. Kruh přerušovaly jen tři mezery. Heslin nám pohybem ruky naznačil,

abychom zůstali stát na konci schodiště, a sám se začal zvolna přibližovat ke stolům. V jedné z mezer se zastavil a

pomalu přejel dlaní vzduch před sebou, podobně jako před chvílí u dveří do věže.

I zde se mu za pohybující se rukou zviditelnila přízračná pavučina kouzel. Ukázalo se, že úlomek Dračí koruny chrání tři

koule - modrá na povrchu, uvnitř ní červená a v té zase žlutá. Všechny se pomalu otáčely - modrá doprava, červená

doleva a žlutá seshora dolů. Skrze magickou pavučinu se sice dala prostrčit ruka, to ale nebylo nic platné, protože

doteku rotujících koulí se nedalo vyhnout. Vzpomněl jsem si na smutný osud vylaenů, kteří se dobývali do věže, a

raději si ani nechtěl představovat, jaká kouzla bychom mohli svou neopatrností spustit tady, v samém srdci budovy.

„Chytří lidé, tihle moji bratři. Ale jen napůl." Heslin natáhl ruku a popadl modrou kouli. Podařilo se mu ji snadno

zastavit, druhé dvě se však začaly okamžitě otáčet o poznání rychleji. „Je to povedená, opravdu povedená past."

Kirill se zamračil. „Co myslíš tím, že jsou chytří jen napůl?"

„Kdyby byli doopravdy inteligentní, vzali by úlomek s sebou a nenechali by ho tu. Toto kouzlo ho sice chrání dobře,

jednomu člověku se ho nikdy nepodaří získat, ale... Vřelo? Mohu tě požádat o pomoc?"

Elfka schovala meč do pochvy a udělala několik váhavých kroků. „V kouzlech se příliš nevyznám. Používám jen ta,

která mi byla vypálena do masa."

„Na tom nezáleží. Hlavně, že máš cit. Cit pro magii." Vzal její pravou ruku do své levice a jemně ji přitiskl k modré kouli v

místě, kde ji předtím sám uchopil. „Prostě ji popadni a drž tak, aby zůstala v klidu."

Přikývla a pevně sevřela v dlani zářící pramen modrého světla. V tentýž okamžik uvolnil Heslin pravou ruku a elfka

zalapala po dechu. Modrá koule se začala otáčet a chvíli se zdálo, že její síla srazí Vřelu k zemi a povleče za sebou. Pak

však elfka napnula svaly a koule upředená z kouzel se zastavila. „Ať už chceš udělat cokoli, udělej to rychle, mágu.“

Heslin se usmál a přesunul se k jednomu ze stolů. Vzal do ruky zvláštní stříbrný nástroj s párem háčků na každém

konci. Prostrčil ruku nehybnou koulí, kterou držela Vřela, a háčky zachytil červenou. Rychle ji připevnil k modré a

zastavil tak její otáčení, elfka však zasténala námahou. Nyní musela zdvojnásobit úsilí, aby udržela první dvě koule,

zatímco ta poslední, žlutá, se roztočila ještě rychleji.

Mág znovu udělal několik kroků podél kruhu stolů a najednou se hlasitě zasmál. Důvod jsem pochopil během chvíle -

zbylá koule se sice točila s takovou rychlostí, že mezi koncem schodiště a úlomkem vytvářela jakousi žlutou stěnu,

Heslin k ní však přistoupil ze strany jednoho z pólů osy, kolem níž se otáčela. Mág tedy prostrčil ruku modrou i

červenou koulí, pak opatrně hmátl otvorem, vzniklým kolem osy otáčení žluté, a popadl drahokam. Vytáhl jej ven a kývl

na Vřelu. Ta ihned pustila kouzelné vlákno a všechny koule se znovu daly do otáčivého pohybu.

Rychle jsem se sehnul, když se Heslinův stříbrný nástroj uvolnil a zavířil vzduchem ke konci schodiště, kde jsem stál.

Mág vyšel v doprovodu Kirilla na balkón, zatímco se vyčerpaná Vřela vrátila k nám ostatním, aniž by pohlédla jejich

směrem. Dobře totiž věděla, co nyní přijde. Princ zamával rukama a ani ne za minutu před ním přistál jeden z Gyrkymeů.

Okřídlený elf zasunul úlomek Dračí koruny do váčku, přivázaného k pravému stehnu, a opět vzlétl. Ihned ho těsně

obklopili tři další, ozbrojení luky. Celá čtveřice nabrala směr na vnitřní město a každé mávnutí křídel ji přibližovalo k

přístavu a lodím, které měly nás všechny dostat ze Svarskye.

Venku se zvedl mocný pokřik, a tak jsme všichni spěchali dolů po schodech a ven z věže. Ukázalo se, že naše počínání

neušlo pozornosti řvounského oddílu, který nyní zuřivě útočil na bránu. Několik nestvůr se pokoušelo vylézt na

cihlovou zeď, ale vlevo je vítaly šípy Loquelfu a srážely je zpět na ulici, zatímco napravo tančil po vrcholku stěny Leigh

a z Temmeru v jeho ruce tryskalo zlaté světlo. Znovu a znovu se s neuvěřitelnou rychlostí otáčel, vyhýbal se šípům,

kamenům i kopím a zatínal meč do rukou a tváří řvounů, kteří se snažili vyšplhat nahoru.

Faryaah-Tse znovu hladce překonala zeď jediným skokem a tentokrát dopadla přímo na skupinku příšer, které se v ulici

pod ní chystaly ke zteči. Já jsem střílel nad a kolem mohutné Neyovy postavy, která sebou zahradila otvor po vyražené bráně a palcátem srážela jednoho Aurolaňana za druhým. I můj velký přítel se však nakonec musel odpotácet pryč,

dlouhý řvounský nůž mu do stehna vyryl krvavou ránu. Vřela okamžitě vyrazila vpřed a vyplnila trhlinu, kterou po

sobě Ney zanechal. Leigh seskočil s divokým výkřikem dolů do ulice a o chvíli později přehlušil bitevní vřavu Kirillův

mocný hlas.

Naši vojáci sotva stačili splnit jeho rozkaz a vyklidit prostor kolem brány, když do houfu řvounů, deroucích se dovnitř,

narazila široká hruď princova válečného koně. Na svém hřebci jej následoval lord Norrington, sekající do vyjícího

davu, který se semknul kolem Kirilla a snažil se ho stáhnout ze sedla. Odhodil jsem luk, tasil meč a vyrazil kupředu,

abych napadl řvouny, věnující nyní veškerou pozornost oběma jezdcům. Zbraně Kirilla a lorda Norringtona se na

nepřátele snášely z výšky a nedaly se zastavit. Poltily lebky a lámaly paže, pozvednuté v marném pokusu odvrátit útok.

Hned za nimi se hnala Vřela. Její meč se míhal s rychlostí hadího jazýčku, aby se zabodl do břicha, otevřel vnitřní stranu

stehna nebo proklouzl pod malým štítem a proklál srdce.

V porovnání s jejím vybroušeným šermířským uměním jsem si připadal jako dřevorubec kácející stromy tupou sekyrou.

Vykryl jsem úder, směřující na mou hlavu, pak maličko posunul ruku svírající jílec, a prudce s ním řvou-na udeřil do

slintající zubaté mordy. Nestvůra zavrávorala a já měl spoustu času k seknutí seshora dolů, tak silnému, že se jí má

čepel zabořila hluboko do prsou. Vykřikl jsem bolestí, když mi dlouhý nůž dalšího řvouna přejel po levé straně

hrudníku, naštěstí však pořezal spíše kožený gambeson, jenž se nosí pod zbrojí, než mě samotného. Švihl jsem rukou,

chráněnou ocelovou rukavicí, a zasáhl ho do krku. Zakymácel se, udělal několik krůčků zpět, pak patou škobrtl o

umírajícího spolubojovníka a poroučel se na dlažbu. Jeden z okranských vojáků jej ihned rozpáral seknutím dlouhého

meče.

Řvouni nakonec nevydrželi nápor a rozprchli se na všechny strany. V naší četě jsem napočítal celkem osm mrtvých.

Faryaah-Tse pomáhala těžce zraněnému muži dostat se na nohy a od brány k nám pomalu kulhal Ney. Princ Kirill měl

jezdecké boty rozdrásané četnými zásahy dlouhých nožů a jeho kůň krvácel z řezné rány na pravé pleci. Krev potřísnila

i levou ruku lorda Norringtona a rudé kapky stékaly dokonce z Vřelina pravého předloktí. Nikomu z našeho oddílu,

snad s výjimkou Leigha, se nepodařilo vyváznout bez zranění.

Vyrazili jsme k vnitřnímu městu stejnou cestou, jakou jsme použili při útoku na věž. Hned po pár krocích se nám však

naskytl pohled, při kterém všem ztuhla krev v žilách. Na ulici totiž ležel Gyrkyme, křídla měl roztažená a ohnutá v

nepřirozených úhlech. Za jeho smrt mohl šíp, viděl jsem černé opeření, vyčnívající z hrudi okřídleného elfa. Nad jeho

tělem se právě skláněl velký bílý temeryx. Bestie chňapla přední tlapou po Gyrkymeově pravém stehně a drápy chytila

váček, skrývající úlomek Dračí koruny. Rychle jej odtrhla a dlouhými skoky se nám začala vzdalovat směrem na

východ.

Kirill nasadil koni ostruhy a tryskem vyrazil po ulici za sněhodrápem. Běžel jsem za ním, ale ne tak rychle jako Leigh,

Faryaah-Tse a Vřela. Sotva princ dosáhl křižovatky, na které ležel mrtvý Gyrkyme, zasvištělo od východu cosi černého

a zabodlo se jeho koni hluboko do prsou. Zvíře zařičelo a padlo na zem, Kirill se z něj svezl přímo na mrtvolu

okřídleného elfa. Ihned se pokusil zvednout na nohy, ale noha mu sklouzla po krví potřísněné dlažbě, a tak se opět

poroučel k zemi.

O setinu vteřiny později nad ním proletěl další šíp a roztříštil jednu z cihel domu na druhé straně ulice.

Doběhl jsem ke křižovatce sekundu nebo dvě po Leighovi, Vřele a Faryaah-Tse. Na východ, pryč od nás, uháněla

skupinka čtyř temeryxů. Na hřbetě jednoho z nich seděl vylaen a v rukou držel váček. Faryaah-Tse udělala

dlouhatánský, skok jeho směrem, tu však tmavá postava, vysoká a štíhlá, opustila stíny boční uličky asi sto yardů od

nás a zahradila nám cestu k unikajícímu úlomku Dračí koruny. Mezí ní a námi ležela těla gyrkymských válečníků,

znetvořená drápy temeryxu.

Tvor měl v sobě cosi elfského, to se nedalo popřít. Ten dojem ještě umocňoval tvar dlouhého luku, který držel v rukou.

Loquellynské luky se však vyráběly ze dřeva stříbrných cedrů, zatímco tento byl celý černý, jen s malými zlatými

skvrnkami. Za tmavou postavou vlál plášť, vlnil se v poryvech větru, nepocházejícího z našeho světa. Zdálo se, že je

utkán z nesčetných pramínků černého dýmu. V jednu chvíli skrze ně prosvítaly nezkrotné plameny, v tu další kouř

náhle mizel a propadal se do nicoty.

Vlasy onoho tvora měly stejnou barvu bezměsíčné půlnoci jako jeho šaty a plášť. Oči mu však žhnuly jedovatým

fialovým světlem, stejným jako to v pohledu Železného prince. Nyní již nebylo pochyb - aurolanský vpád do

Okrannelu neřídil jeden nýbrž dva sullanciriové. A tento, se svým lukem a zásobou smrtonosných šípů, nás mohl

všechny zabít dříve, než se k němu s kouzelným mečem dostane Leigh.

Temný bojovník znovu napnul tětivu. Viděl jsem, že se ke mně černý šíp blíží, ale nemohl jsem udělat nic, abych se mu

vyhnul. Vlastní smrt mi rostla přímo před očima, věděl jsem, že mi během chviličky roztříští prsní kost a ponoří se do

srdce. Chtěl jsem se o kus posunout, třeba jen pohnout ramenem v naději, že by mě mohl minout, ale něco mi

napovídalo, abych se nesnažil zbytečně. Cítil jsem podivnou jistotu, že tento šíp zasáhne cíl.

Pak se černý projektil náhle otočil, zabočil za roh a letěl dál přímo k vilwanskému velvyslanectví. Heslin stačil na

nečekané nebezpečí zareagovat jen zvednutím hlavy. Šíp jej zasáhl vysoko do hrudi, kousíček napravo od prsní kosti, a

mág se bez hlesu zhroutil na zem.

„Leighu, běž! Jdi po něm!"

Mladý Norrington po mém výkřiku vzhlédl, pak se podíval na meč ve své ruce a vystartoval proti sullancirimu. Běžel po

pravé straně ulice, zatímco Faryaah-Tse uháněla po levé. Naklonil jsem k tělu jednoho z Gyrkymeů a popadl jeho luk.

To, že byl delší než má předchozí zbraň a že se obtížněji napínal, mi ani trochu nevadilo. Vložil jsem šíp do tětivy, vší

silou ji napnul a vystřelil.

Můj šíp, zlatavý s jasně červeným opeřením, protrhl plášť Temného bojovníka. Přísahal bych, že mu rovněž projel

bokem, sullanciri však nevykazoval žádné známky zranění. Zklamaně jsem zavrčel. Došlo mi, že k tomu, abych mu ublížil, potřebuji kouzelnou zbraň. Smočil jsem tedy další šíp v krvi Gyrkymea a doufal, že to pomůže. Nepomohlo. Šíp

znovu bezmocně prošel tělem Temného bojovníka a ten jen letmo pohlédl mým směrem.

Pak sám napnul tětivu. Za cíl si nyní vybral Faryaah-Tse. UrZrethi vyskočila, aby se šípu vyhnula, ale ten sebou za letu

škubl a prudce změnil směr. Provrtal jí levé stehno a jeho síla byla taková, že se nezastavil, nýbrž pokračoval dál a

zabořil se i do pravého. Faryaah-Tse udělala ve vzduchu kotrmelec a s bolestným výkřikem dopadla na záda.

Leigh mezitím zkrátil vzdálenost mezi sebou a Temným bojovníkem o celou polovinu. Kolem čepele Temmeru vířily zlaté

plameny jako by byl meč pochodní ve větrné smršti. Leigh zakřičel na sullanciriho cosi nesrozumitelného a běžel dál,

aniž by se snažil kličkovat, uskakovat nebo se krýt za hromadami sutin.

Temný bojovník po něm vystřelil, z neznámého důvodu však šíp minul cíl. Nevěděl jsem proč, vždyť za neuvěřitelně

přesnou mušku našeho nepřítele mohla nade vší pochybnost kouzla a očarované šípy vždy zasahovaly své oběti. S

výskokem Faryaah-Tse přece sullanciri nemohl počítat a přece se mu ji podařilo vyřadit z boje. A co výstřel, který

minul Kirilla, projelo mi hlavou. Princ přežil jen proto, že uklouzl, že udělal něco, s ani nepočítal ani on sám! Náhle jsem

si uvědomil, že šípy nějakým záhadným způsobem čtou myšlenky těch, které mají zabít.

Ať už Leigha chránilo cokoli, dostal se nyní k nepříteli tak blízko, že ho mohl Temný bojovník snadno zasáhnout i bez

pomoci magie. Sullanciri pomalu vytáhl z toulce další šíp, vložil ho do tětivy, napnul ji a s rukou u pravé tváře čekal až

se k němu Leigh ještě více přiblíží. Žádný z nás ho nemohl zabít ani poranit, což znamenalo, že je mu mladý Norrington

vydán zcela napospas.

Odmítl jsem to vzdát. Nevím, kdy se mi ten nápad objevil v hlavě, ale už když jsem vkládal třetí šíp do tětivy, věděl jsem

přesně, co musím udělat. Zamířil jsem, vydechl rychlou modlitbu ke Kedynovi a vystřelil. A když už se můj šíp řítil k cíli,

pustil svou tětivu i Temný bojovník.

Zasáhl jsem široké lučiště jeho zbraně zhruba ve výšce sullanciriho zašpičatělého ucha. Náraz luk maličko naklonil.

Opravdu maličko, stačilo to však k tomu, aby šíp Temného bojovníka ztratil přesnost a proletěl Leighovi kousíček nad

levým ramenem. Černý hrot mu poškrabal levou tvář a natrhl ušní lalůček, ale můj přítel to snad ani nezaregistroval.

Temmer opsal široký oblouk. Ulicí otřásl nadpozemský výkřik, když se žhnoucí čepel zabořila sullancirimu přímo

doprostřed těla. Oči Temného bojovníka naplnil zlatý oheň, aby o chvíli později vytryskl ven podobný žhavým slzám.

Zlaté plameny se mu se zakašláním vydraly z úst, pak Chytrinin výtvor klesl na kolena a zvracel další a další

chuchvalce zářivého ohně. Nakonec padla tmavá postava na zem a uhodila se obličejem o dlažební kostky. Na okamžik

se nad ní vztyčil sloup zlatého ohně, který však záhy zmizel v oblaku mastného černého kouře.

Po samotném Temném bojovníkovi nezůstalo ani stopy, ačkoli jeho luk ležel na stejném místě, kde ho upustil. Leigh u

něj poklekl na koleno a vysíleně se opřel o meč. Ney se rozběhl k Faryaah-Tse a Vřela utíkala pomoci Leighovi. Lord

Norrington vytáhl prince Kirilla za sebe na hřbet koně a v doprovodu zbytku Zlodějské čety vyrazil k místu střetnutí.

Já stál nehybně a pohledem pátral po Heslinovi. „Mág... Kde je?"

Jeden z Loquelfů zavrtěl hlavou. „Heslin nám řekl, že umírá a že mu už není pomoci. Řekl, že se vrátí do věže a pokusí se

způsobit Aurolaňanům, kteří by ji chtěli obsadit, co nejtěžší ztráty."

Lord Norrington pevně sevřel rty až připomínaly pouhou pochmurnou čárku. Pak promluvil: „Pomozte zraněným.

Musíme se co nejrychleji vrátit do vnitřního města."

Vzhlédl jsem k němu. „Ale co bude s úlomkem Dračí koruny?"

Pomalu zavrtěl hlavou. „Nemáme lidi ani čas na to, abychom se ho vydali hledat. Chytrina tady v Okrannelu přišla o

dva Temné bojovníky. I tak se jí podařilo získat více než ztratila, s tím už teď ale nic nenaděláme. Navíc, úlomek Dračí

koruny stále není v jejích rukou a ještě existuje šance, že se nám ho podaří znovu vybojovat."

Pozorně jsem mu naslouchal a rozuměl každému jeho slovu, ale hluboko v srdci se mi uhnízdila nejasná předtucha

blížící se zkázy. Faryaah-Tse bojovala o život v Neyově náručí, Leigh se ztěžka opíral o Vřelu, Heslin a další byli mrtví

nebo umírali v uličkách kolem věže a poraněný hrudník mě pálil při každém nádechu. Velká výprava, která urazila tolik

mil aby zachránila Okrannel, zklamala na celé čáře a už tehdy jsem věděl, že je to zlé znamení.