Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 37. kapitola

Kapitola třicátá sedmá

Vřela, lord Norrington a já jsme po schůdkách rychle seběhli z hradeb. Dole jsme narazili na Cavarreho a prince Kirilla,

kteří řídili činnost vojáků, táhnoucích balisty ke zničené bráně. O kus dál pomáhali Ney, Leigh, Augustus a dokonce

Scrainwood se stavbou barikád. V prostoru brány převrátili naši muži několik předem připravených vozů a položili

spoustu vřetenovitých špalků, z nichž na všechny strany čněly ostré bodce. Vojáci navíc dovlekli či dokopali zpět

ohořelé zbytky vrat pevnosti a i s nimi zablokovali cestu nepřátelské armádě.

Byli jsme teď příliš nízko a nemohli vidět přední řady Aurolaňanů plazící se zničeným předměstím. Teprve podle palby,

kterou zahájily katapulty a vrhače napthalmu, jsme poznali, že už jsou blízko. Vzduchem létaly kameny, vířila mračna

„ježků“ a strážní věže vyplazovaly na nepřátele ohnivé jazyky. Z dálky jsme slyšeli ječeni a viděli stoupat mastný černý

dým, ale tíživé bům-bům-bům aurolanských bubnů nepřestávalo.

V kouři se náhle objevily obrysy postavy, vysoké a vratké, vlekoucí za sebou po dlažbě těžký kyj. Když se k nám

přiblížila, kouř, který ji halil, neochotně ustoupil. Kůže toho tvora se barvou podobala dýmu, hojné otvory a trhliny v ní

odhalovaly zčernalé svaly. Nemotorně se pokusil vyhnout budově, zavadil o ni ramenem a - rozdrtil rám okna ve

druhém patře. Až tehdy jsem si uvědomil, jak veliký je. Byl to hoargoun a odporný puch, který se kolem něj vznášel, mě

přesvědčil, že je skutečně mrtvý. Či lépe řečeno nemrtvý, oživlá mrtvola a zároveň sullanciri.

Když se k nám dokolébal na dohled, staly se dvě věci. Nejdříve jsem pocítil totéž, co při prvním výstřelu drakonely.

Tentokrát se však dala bolest z nárazu do neexistující zdi stěží popsat, byla téměř nepostižitelná. Ne, žádná fyzická

bolest. Neotřásla se mnou, ale cítil jsem, že mnou prošla. Zachvěl jsem se odporem. A potom jsem pocítil skutečnou

bolest.

V pravé noze, v místě mého včerejšího zranění. V ráně, kterou jsem si nechal magicky vy hojit.

Ta se teď znovu otevřela, dírou v kožených kalhotách jsem viděl, jak z ní prýští krev. Všude kolem mě - na hradbách i

na ulicích - se hroutili naši vojáci. Zranění, která jim uzdravila kouzla, začínala opět krvácet. Leigh se sesunul k zemi,

oběma rukama si svíral pravý bok.

Lord Norrington přivřel oči. „Chytrině se podařilo zrušit všechnu léčivou magii. Evakuujte zraněné. Dostaňte je z

hradeb do věže. Rychle, pohyb!"

Podíval jsem se na Leigha. Ney mu pomohl na nohy, jiný muž již měl jeho ruku na rameni a postrkoval ho pryč. Asi

během půl sekundy mi došlo, kdo Leighovi pomáhá, a v tu chvíli mnou zacloumal vztek. Scrainwood! Ten zbabělec

používá mého přítele jako výmluvu, aby mohl opustit bojiště!

Rozběhl jsem se za nimi, přehoupl se přes vůz a přeskočil hromadu hořících klád, když mě zasáhla ta druhá věc. Kolem

sullanciriho se na všechny strany šířily vlny strachu a znovu se vracely jako ozvěna v obrovském sálu. Lidé všude

okolo mě měli v očích šílený výraz. Někteří odhazovali zbraně a zakrývali si rukama tváře, neboť se příliš báli, než aby

pohlédli na tu hnusnou věc, která se k ním blížila.

Jiní se motali na místě a zvraceli a spousta jich prostě jen stála a ječela.

Cítil jsem, jak se ve mně sullanciriho magie nimrá, pokouší se objevit nějaký tajný strach, aby ho mohla vynést na

povrch. Strach! Stačí jakýkoli, malý nebo velký - prostě něco, co by mi do duše vyrylo ránu. Odtud by se pak mohl

nerušeně šířit, růst a bujet, až by mě nakonec celého pohltila panika. Ztratil bych schopnost rozumně uvažovat a stal se

bezbrannou obětí Severní hordy.

Mihnul jsem se kolem balisty, obsluhované princem Kirillem. Právě vystřelil a jako munici použil desítky yard a půl

dlouhých oštěpů. Ty zasvištěly belhajícímu se obrovi vstříc. Mnoho z nich zasáhlo, zapíchlo se hoargounovi do paží a

stehen, provrtalo břicho a hruď. Jeden mu prošel skrznaskrz šíjí. Síla útoku vrhla sullanciriho zpět, klopýtl a pokusil se

chytit komína. Ten se rozletěl na kusy a příšera dunivě dopadla na zem. Hned se však sebrala a znovu se postavila na

nohy.

Během chviličky jsem se dostal nemrtvému obrovi z dohledu, strach na mě však stále dotíral. Asi jsem tehdy unikl šílenství jedině proto, že jsem se víc bál o Leigha než o sebe. Napadá mě, že jsem byl asi přece jen pod vlivem

sullanciriho kouzla, ale právě díky strachu, který ve mně roznítilo, jsem Scrainwooda a Leigha dohonil tak rychle.

Málem jsem je minul, neboť princ zatáhl mého přítele do boční uličky, posadil ho na zem a opřel zády o stěnu domu.

Sám si vedle něj dřepl na bobek a popadl pochvu Temmeru do obou rukou. Leigh svíral jílec meče v pravici, levicí se

chabě pokoušel Scrainwooda odstrčit.

Vší silou jsem udeřil prince do tváře hřbetem ruky a odhodil ho hlouběji do uličky. Přistál na zadku s koleny přitaženými

k hrudi. Rozsekl jsem mu ret. Na okamžik se objevila růžová špička jazyka a ochutnala krev, pak se bleskově stáhla, jako

by jí rána dala žihadlo.

Klekl jsem si před Leighem na koleno a položil mu ruce na ramena. „Leighu! Leighu! Musíš se sebrat. Musíš zabít

sullanciriho."

Divoce zavrtěl hlavou, oči neupíral na mě, ale skrze mě. „Ne, ne, ne!"

„Leighu!" Zvedl jsem ruku, abych ho uhodil.

Zavrčel na mě a udělal pohyb, jako by chtěl tasit meč. Pak však zakašlal a zkroutil se bolestí. „Nemohu, Hawkinsi."

„Musíš. Máš Temmer. Můžeš ho zabít."

„Nemohu, Hawkinsi." Leigh mě chytil za kroužkovou košili. „Copak jsi to neviděl? Meč mě nedokázal ochránit před

magií. Nikdy to nedokázal! Když... sullanciri... Nemohu! Slyšíš mě, Hawkinsi? Zemřu, když tam půjdu. Proroctví, které

se k meči vztahuje, se naplní."

„Když tam nepůjdeš, zemře tvůj otec, zemřou tví přátelé!" Zatřásl jsem s ním, ne příliš silně, ale dost na to, aby mu tvář

zhyzdila bolest. „Musíš to udělat, Leighu."

„Nemohu!"

Scrainwood k nám dolezl po čtyřech. „Nemůže to udělat, Hawkinsi, vždyť to vidíš. Leighu, dej meč mně. Zabiji ho za

tebe."

Leighovy oči se rozšířily a hlas mu nasákl hrůzou. „Ne, ne, ne, ne!" Sevřel meč ještě pevněji. „Ne, ne, ne!"

„Leighu!" Popadl jsem ho za hlavu oběma rukama a donutil se na mě podívat. „Musíš jít bojovat."

Nerozuměl mi, nedokázal na mě ani zaostřit. „Ne, ne, ne, ne...," opakoval jen.

„Neudělá to, Hawkinsi, nepůjde tam. Dej ten meč mně."

Odfrkl jsem si a uhodil Scrainwooda ještě jednou. „Jste hlupák, pane."

Dopadl na pravou hýždi a přitiskl si k obličeji levou ruku. „Hlupák? Já? Bez toho meče..."

„Ano, já vím." Pohlédl jsem na schouleného přítele. Tiskl meč k sobě jako matka své nejmilejší děťátko. A já si

vzpomněl na jiného Leigha, Leigha, který se směje a skládá básně, který se uklání svým ctitelkám na oslavě ve Valsině,

který galantně přijímá šál princezny Ryhope jako cenu za vítězství, který...

Který mi byl stejně blízký, ne-li bližší než moji bratři.

Ale muž stočený u mých nohou kolem meče - to nebyl Leigh.

„Je mi to líto. Hrozně líto, Leighu." Pravou rukou jsem ho tvrdě uhodil do zraněných žeber a z hrdla mu uniklo zakvílení.

Bolest vysála z Leighova těla všechnu sílu a já snadno osvobodil Temmer z jeho sevření.

Zavrčel jsem a mávl pochvou s mečem orioskému princi přímo před nosem. „Jste hlupák, protože jste o něj požádal,

Scrainwoode. Ale meč jako je tento lze jedině vyrvat původnímu majiteli."

Tasil jsem Temmer a spatřil svůj obraz, zrcadlící se na zlaté čepeli. A náhle jsem Leigha pochopil, poznal s čím takovou

dobu žil. Temmer byl zároveň nádherný i strašný, nejlepší přítel i nejzavilejší nepřítel. Toužil jsem po něm, nenáviděl ho

a zároveň se ho bál.

Když jsem sevřel v ruce jeho jílec a obnažil zlatou čepel, svět se v mých očích změnil k nepoznání. Spatřil jsem

duhovou paletu barev, o kterých jsem předtím nevěděl, že existují. Leigh žhnul strachem a bolestí, Scrainwoodova kůže

jasně planula nenávistí. Na okamžik jsem v něm spatřil nepřítele a uvědomil si, že by bylo správné ho zabít, zároveň

jsem ale nablízku ucítil větší kořist, po jejímž skolení dychtil meč mnohem silněji.

Strhl jsem si starý meč a odhodil ho stranou. Měl jsem Temmer, žádnou další zbraň jsem už nepotřeboval. Jen by mě

zdržovala, zpomalovala a obírala o slávu, kterou mi Temmer, jedině Temmer mohl získat.

Vyběhl jsem z uličky a vpadl do davu prchajících válečníků. Když jsem se jím probil, zabočil za roh a vyšel na malé

náměstíčko před zničenou bránou, spatřil jsem, jak se skrze ní se skloněnou hlavou dere sullanciri. Jeho směrem

svištěly jen ojedinělé šípy, většinou elfské. Obr se ježil opeřenými dříky, ale z tváře s ochablou spodní čelistí a

prázdnými očnímu důlky se nedalo vyčíst, zda cítí bolest nebo ne.

Valil se vpřed, každý těžký krok mu pod nohama uvolňoval dlažební kostky a strach, jenž kolem sebe šířil, nabíral na

intenzitě. Má mysl se chvěla po stále častějšími a prudšími útoky, které v ní pátraly po využitelných straších či

obavách. Před očima se mi jedna za druhou objevovaly různé děsivé situace, z nichž každá by mě byla schopna ve

vteřině zlomit - nebýt Temmeru v mé ruce.

Mám Temmer! Tak čeho se bát?

Vtom barikádu přeskočil muž a vyrazil kupředu s taseným mečem. Byl to Kirill, věděl jsem to, ale Temmer mi ho vykreslil

v nových barvách. Odvaha v něm vřela jako voda v sopečném jezeře, srdce mu hořelo zuřivostí. Proklouzl pod

zvednutým kyjem a ťal hoargounovi po nohách. Meč zasvištěl nalevo a zase napravo, přesekl sval a rozštípl kost. Kirill

proběhl příšeře mezi nohama a zezadu zaútočil znovu, v naději, že se mu ji podaří znehybnit či alespoň zpomalit. Byl

neuvěřitelně obratný a mohlo se mu to povést - ale to by musel být obr obyčejným netvorem z krve a kostí.

Jenže nebyl. Kirill stál proti sullancirimu, nejzáludnějšímu ze všech, a jeho děsivá zbraň konečně našla cíl.

Strach! Strach o jeho dcerku. Strach z toho, co by se s ní stalo, kdyby nyní selhal. Ledový pařát se mu zabořil do

žaludku, udeřil zákeřně jako had. Kirill zaváhal, znehybněl. Strach, že už svou dcerku nikdy neuvidí, z něho doslova

sálal a na okamžik ho ochromil. Palice Temného bojovníka dopadla a rozmačkala Kirilla o pevnostní stěnu. Utržené nohy se svalily na zem. Zbytek těla

se změnil v odpornou rudou kaši zvolna odkapávajíc z kráteru, který úder kyje v hradbě zanechal.

Rozběhl jsem se. Čím víc jsem se k sullancirimu blížil, tím větší díl své moci mi Temmer odhaloval. Pohyb nemrtvého

obra se v mých očích najednou zpomalil, viděl jsem kolem něj matné stíny napovídající, kam se v příští chvíli přesune či

odkud zaútočí svou palicí. Vyhnout se mu teď bylo směšně snadné. Skrčil jsem se a kyj mi prolétl nad hlavou, pak jsem

se dlouhým skokem dostal příšeře mezi nohy.

Sevřel jsem meč obouruč a vší silou ho zabořil do levého kolena Temného bojovníka. Když se ostří zahryzlo do masa,

kůže i svalstvo bestie jakoby náhle zprůsvitněly. Viděl jsem, jak meč přetíná šlachu a jen s občasným pootočením jsem

jej provedl celým kolenním kloubem, aniž bych ho zabořil do kosti. Temmer se vynořil na druhé straně a smrdutá

tekutina, nahrazující sullancirimu krev, vystříkla až na hradební ochoz.

Když se hoargoun začal hroutit, vyrazil jsem vpřed a ihned se otočil k dalšímu útoku. Rozsekl jsem mu zezadu levé

stehno, špička Temmeru maličko zadrhla o kost. Vyskočil jsem a ve chvíli, kdy nemrtvý obr dopadl na zem, jsem mu

přistál na zadku. Udělal jsem několik rychlých kroků vzhůru po širokých zádech. Netvor se zapřel do dlažby rukama a

pokusil se zvednout, tu se mu však čepel Temmeru zabořila do levé podpažní jamky a po chvilkovém zápolení s kostí

mu oddělila ruku od těla.

Sullanciri se svalil nalevo a odmrštil mě stranou. Očekával jsem to, skulil se do klubíčka a udělal na zemi dva kotrmelce.

Hned jsem byl opět na nohou a s vířícím mečem v ruce tančil k obrově hlavě. Ta se ještě posledním úsilím pravé ruky

zvedla alespoň o šest stop. Ačkoli byl Temný bojovník obrovský, ohavný a prosáklý smrtí, přiblížil jsem se k němu až

do nejtěsnější blízkosti a zarazil mu Temmer prázdnou levou oční jamkou hluboko do toho, co mu ještě zbylo z mozku.

Postříkala mě odporná sprška tmavé páchnoucí tekutiny. Pokusil jsem se Temmer vytáhnout, ale nešlo to, navíc mi ruka

svírající jílec sklouzla po mastné břečce. Prudký pohyb sullanciriho hlavy mi vyrval zbraň, netvor se otočil na záda a

týlem s rachotem narazil na dlažbu. Zapotácel jsem se. Mysl mi pulzovala strachem, když jsem sledoval, jak se

hoargoun začíná pomalu zvedat.

Byla to poslední připomínka děsivé síly netvora, který se dokázal napřímit i s pomocí jediné ruky. Pravá noha se

narovnala a obr by skutečně zůstal stát, nebýt toho, že bez levé paže nedokázal udržet rovnováhu ani se opřít o

zničenou bránu. Znovu se zapotácel, hlavou udeřil o opevnění a začal se naklánět doleva. Když se pahýlem nohy dotkl

dlažby, změnil jeho pád směr. Opět, podruhé a naposledy, se zhroutil kupředu tváří k zemi.

Sullanciriho hlava třískla o dlažební kostky. Uslyšel jsem praskot a křupnutí a spatřil špičku Temmeru vykukovat z týlu

obrovy lebky. O vteřinu později se jílec meče i s několika couly čepele mihl vzduchem, zacinkal na kamenech a zastavil

se mi u nohou.

Horda řvounů, která se právě objevila ve zničené bráně, vztekle zavyla a vyrazila ke mně s dlouhými noži připravenými

zabíjet.

„Hawkinsi, k zemi!"

Udělal jsem to na poslední chvíli, přitiskl se k dlažbě a balisty za mými zády zahájily palbu. Šípy a oštěpy svištěly nad

mrtvolou sullanciriho. První salva rozdrásala přední řady aurolanského vojska a vyryla do nich široké mezery, zastavit

je však nedokázala. Pokusil jsem se vstát na nohy, dlažební kostky však byly kluzké sullanciriho krví a tak jsem znovu

upadl. Ležel jsem roztažený na zemi a mou jedinou zbraní proti řvounské lavině byla dvoucoulová čepel zlomeného

Temmeru.

A pak se nade mnou s mečem v ruce objevil lord Norrington a okamžitě rozsekl tvář nejbližší bestie. Snadno srazil

stranou čepel dalšího útočníka, nakopl ho do břicha a v příštím okamžiku mu jílcem zbraně rozdrtil hlavu. Lord

Norrington mával mečem v širokých obloucích, čepel bez oddechu usekávala kusy lebek, mrzačila natažené ruce,

otevírala břicha a na všechny strany rozstřikovala krev. Stál tam a chránil mě - jeden muž proti živé skučící zdi.

Překulil jsem se doprava, vyhnul se svištící čepeli a popadl dlouhý nůž. Zvedl jsem se na nohy a po řvounské i

sullanciriho krvi sklouzl vlevo, přímo do cesty nestvůře plížící se k lordu Norringtonovi zezadu. Bleskovým výpadem

jsem jí přeťal krční tepnu. Cosi zabublala a padla mi k nohám, i v okamžiku smrti se mě ještě chabě snažila chytit za

kotníky, a tak jsem ji musel odkopnout. Zaujal jsem postavení za zády lorda Norringtona. Lehkým kývnutím vzal mou

přítomnost na vědomí. Stáli jsme tam společně a zabíjeli vše, co se k nám dostalo na dosah.

Naše smrt mi tehdy připadala jistá, vždyť se proti nám zničenou bránou valila snad celá Chytrinina armáda. Ano, slyšel

jsem kdesi pokřikovat muže a ženy. Drnčely tětivy, duněly katapulty, sekaly meče, dopadaly sekyry, bodaly oštěpy a

syčela kouzla, ale přesto jsem kolem mě a lorda Norringtona neviděl nic než řvouny, jak nás řada za řadou obtékají jako

říční proud nepoddajný kámen. Mrtvá těla se kolem nás vršila jako naplaveniny, tvořila bariéru, která se nedala snadno

překročit a naše čepele se stále nořily do nepřátelské vlny, aby jí způsobily co největší ztráty.

Sullanciriho moc rozptýlila naše jednotky a mně se zdálo, že aurolanskému útoku nedokáží odolat. Ukázalo se však, že

se muži a ženy zbavení strachu znovu vrátili do boje. Přestáli takové hrůzy, že pro ně nyní cokoli představovalo úlevu a

změnu k lepšímu. Jejich strach se změnil v odvahu, a tak se vrhli do boje s vervou až neskutečnou. Řvounská řeka,

tekoucí kolem nás, nejprve zpomalila, pak začala vysychat a nakonec změnila směr.

Zazněl dunivý klapot stovek podkov a skrze otvor v barikádě najela do husté masy řvounů na náměstíčku Augustova

kavalerie. Lučištníci na hradbách či jiných vyvýšených místech -jako schodiště nebo střechy blízkých domů - stříleli

bez přestání dolů na nepřátele. Aurolanský válečný pokřik zvolna odumíral a měnil se v bolestný vřískot, pak kdesi v

dálce zatroubily trubky k ústupu a zbytek Severní hordy se dal na útěk.

Naši lidé začali provolávat slávu, ale po vteřině vyděšeně ztichli. Aurolanský ústup byl zároveň i znamením pro draka.

Vznesl se do vzduchu a nyní plachtil nad našimi hlavami. Drze zařval, opsal nad pevností ještě jeden kruh a začal se

snášet ke Korunní věži. Ve vteřině jsem pochopil, co se stalo. Chytrina chtěla zničit Pevnost Drakonis, neboť ji urážela. Byla postavena krátce

po Kirúnově porážce, aby do budoucna zabránila jakékoli invazi ze severu. Samotná její existence byla Aurolanu trnem

v oku a Chytrina se rozhodla, že ji konečně srovná se zemí. Pevnost se však ukázala být silnější, než očekávala. Všichni

její velitelé byli mrtví a armáda se začala rozpadat.

Stále však ještě mohla získat pohádkovou kořist a nemusela kvůli tomu bořit hradby ani se probíjet zástupy

odhodlaných obránců. Tři úlomky Dračí koruny se skrývaly v Korunní věži. Kdyby jí padly do rukou, mohla k ním

přidat okrannelský úlomek a složit celou polovinu vzácného artefaktu. Její jediný drak již jednou předvedl svou moc,

tak proč ho nevyužít k získání největšího pokladu Pevnosti Drakonis?

V bitvě na zemi jsme zvítězili. Ale válku, tu vyhraje ona.

Drak složil blanitá křídla a přistál na věži. Všemi čtyřmi pařáty se zachytil opěrných pilířů, špička budovy ho stěží

škrábala na břiše. Zvedl hlavu a vítězně zařval, pak natáhl dlouhý krk dopředu a dolů. Jako pes hltající slepičí vejce

popadl do zubů velký kus střechy a urval ho. Mrsknul hlavou tam a zpátky a posypal pevnost troskami, pak odhodil

olovem pokované zbytky daleko do moře.

V dalším okamžiku... Naprosto jasně si z něj pamatuji jen dvě věci. Tou první byla hra světel úlomků koruny na

drakových zlatých břišních šupinách. Okřídlený plaz hleděl pod sebe téměř stejně láskyplně jako fena na svá

dovádějící štěňata. Zdálo se, že ho světlo úlomků na chvíli oslnilo.

Druhou věci, která mi utkvěla v paměti, byl klidný a vyrovnaný výraz tváře Dothana Cavarreho, který stejně jako my

ostatní upřeně pozoroval vrcholek věže. Všem kolem něj se v očích zračil děs a beznaděj, on však vypadal pokojně,

jako by čekal na něco, o čem s jistotou věděl, že to musí přijít. Ano, věděl, co se stane a byl jen zvědav, zda se celá

staletí příprav vyplatí nebo ne.

Věž dokonale chránila drahocenný poklad před lidmi, neboť ti neumějí a asi se nikdy nenaučí létat. Žádný smysl však

nedávalo umístění úlomků Dračí koruny do místnosti na samém vrcholku budovy - vždyť jediný okřídlený ještěr je

odtud mohl ukrást během několika vteřin. To si uvědomovali již první architekti, kteří začali pevnost v dávných dobách

stavět. Proto vymysleli past, o jejíž existenci věděl pouze drakoniský baron a hrstka dalších zasvěcenců.

Odstranění střechy Korunní věže uvolnilo čtveřici těžkých závaží, která dopadla na hřídele vestavěné do vnějších stěn

budovy. Lana, magicky upletená z oceli, se natáhla. Soustava kladek přenesla jejich sílu na přes třicet stop dlouhý a

jako jehla ostrý hrot, schovaný v ose točitého věžního schodiště. Závaží, padající k zemi, jej vymrštila z hlubin. Vyrazil

vzhůru skrze prohlubeň s plápolajícím ohněm a probodl drakovi srdce.

Drak poskočil a vrhl se stranou. Měl bleskurychlé reakce, kdyby ho neovládala Chytrina, možná by se mu podařilo

uniknout s pouhým škrábancem. Takhle ale jen dvakrát ztěžka mávnul křídly, odlepil se od věže a zamířil na sever, ocas

se mu kroutil a svíjel bolestí. Drak znovu zaburácel, jeho řev však byl už jen matným odleskem původní síly. Pak ten

zvuk přestal jako když utne, jedno křídlo se napůl složilo a druhé začalo zběsile mlátit do vzduchu.

Marně. Drak se zřítil.

Svalil se přímo do nového jezera, které protržené hráze vytvořily severně od pevnosti. Žádný z nás ten dopad neviděl,

musel však být strašný, neboť celou pevnost zahalil na okamžik příval vodních kapek. Všichni jsme několik vteřin stáli

v ohromeném tichu, žádný z nás si nebyl jistý, zda to všechno byla skutečnost nebo jen pouhý sen. Pak se začaly z

různých stran ozývat tu kletby, tu vítězné volání, které záhy přehlušilo sténání, kňourání a skučení zraněných a

umírajících nestvůr. Začal jsem se šťastně smát a objímat s lordem Norringtonem.

Každý, kdo přežil obléhání, burácel dosud nepoznanou radostí. Všeobecná vřava však trvala jen chviličku a odezněla

stejně rychle jako vypukla. Stále jsme měli před sebou nelehký úkol - vypudit aurolanské vetřelce z naší země.