Rezistencia (CZ) 2012 39. kapitola

KAPITOLA 39

„Páni. Vážně vypadáš jako naivka, která nedělá nic jinýho, než že hraje na
banjo,“ prohlásí Christina.
„Vážně?“
„Ne. Právě že ani trochu. Ale to... spravíme, neboj.“
Zašátrá ve své tašce a vytáhne z ní krabičku. V ní má naskládané nějaké
tubičky a nádobky. Poznám, že jde o make-up, ale nevěděla bych, co
s tím mám dělat. Jsme v domě mých rodičů. Nenapadlo mě, kam jinam
bychom se mohly jít nachystat. Christina se bez ostychu rozhlíží kolem -
už stihla objevit učebnice, které měl Caleb zastrčené mezi komodou a zdí.
Nic by o jeho sklonech pro Sečtělost nemohlo svědčit lépe.
„Jestli to dobře chápu, tak ty ses vypravovala do války a... vzala sis s sebou
make-up?“
„Jo. Říkala jsem si, že jim bude zatěžko mě zastřelit, když uvidí můj
nadpozemskej půvab,“ poznamená a zvedne jedno obočí. „Nehýbej se.“
Z černé tuby velké jako můj prst sundá víčko a vysune z ní červenou
tyčinku. Rtěnka, tu poznám. Lehce mi s ní poklepe rty, až získají potřebný
odstín. Sama to vidím, když pusu našpulím.
„Pověděl ti už někdo o zázraku, kterýmu se říká vytrhaný obočí?“ zeptá
se a v ruce už drží pinzetu.
„Dej to ode mě pryč.“
„Fajn.“ Povzdychne si. „Nabídla bych ti tvářenku, ale ten odstín by ti
nesedl.“
„Jaká škoda. A mně přišlo, že jsme stejnej typ.“
„Haha,“ zasměje se.
Když z domu odcházíme, mám namalované rty, natočené řasy a na
sobě ostře červenou halenku a sukni. A k vnitřní straně kolena připevněný
nůž. Všechno sedí.
„Kde nás bude Marcus, ničitel lidských životů, čekat?“ zeptá se Christina.
Oblékla se do žluté barvy Mírumilovných, která na její pokožce září.
Zasměju se. „Za centrálou.“
Potmě kráčíme po chodníku. Všichni ostatní by ted měli večeřet -
o to jsem se postarala - ale pro případ, že bychom na někoho narazily,
jsme si přes šaty oblékly černé bundy. Ze zvyku přeskočím puklinu
v dlažbě.
„Kam máte namířeno?“ ozve se Peterův hlas. Ohlédnu se za ním. Stojí
na chodníku za námi. Jak dlouho už?
„Co ty tady? Večeře s tvou skupinou ti nechutnala?“ odpovím mu otázkou.
„Do žádný skupiny nepatřím.“ Poklepe si na ruku, do které jsem ho
střelila. „Zásah, potopena.“
„Věčná škoda!“ opáčí Christina.
„S odpadlíkama bojovat odmítám.“ Jeho zelené oči zasrší. „Takže zůstávám
tady.“
„Jako srab,“ podotkne Christina a opovržlivě ohrne ret. „Ať za mě ten
bordel uklidí někdo jinej, co?“
„Přesně!“ odsekne se zlomyslnou radostí. Tleskne rukama. „Užijte si
to umírání.“
Začne si pískat a přejde přes ulici. Zamíří opačným směrem.
„Měly jsme štěstí,“ řekne Christina. „Podruhý už se nezeptal.“
„Jo, ještě že tak.“ Odkašlu si. „Ten náš plán je dost uhozenej, co?“
„Není... uhozenej.“
„No tak. Věřit Marcusovi je uhozený. Myslet si, že se dostáném za
oplocení, je uhozený. Jít proti Neohroženým a odpadlíkům je uhozený.
A když se to posčítá... je to tak uhozený, že by tomu nikdo ani nevěřil.“
„Jo, ale lepší plán nemáme,“ zdůrazní Christina. „Jestli chceme, aby se
všichni dozvěděli pravdu.“
Věřila jsem, že Christina do toho půjde, když jsem si myslela, že umřu.
Byla by hloupost, kdybych jí teď přestala věřit. Bála jsem se, že se mnou
nebude chtít jít, ale zapomněla jsem, kde Christina vyrostla: v Upřímnosti,
a tam je touha po pravdě nejsilnějším hnacím faktorem. Možná je z ní
teď Neohrožená, ale jestli jsem se za celou tu dobu něco naučila, pak to, že
nikdo na svou původní frakci úplně nezapomene.
„Takže tady jsi vyrůstala? Líbilo se ti tady?“ Zamračí se. „Asi moc ne,
když jsi odsud chtěla vypadnout.“
Slunce pomalu klesá k obzoru. Nikdy jsem tohle večerní světlo neměla
ráda, protože v něm všechny budovy v Odevzdanosti působily ještě šedivěji.
Teď mě ta jednolitá šeď uklidňuje.
„Něco se mi líbilo a něco ne,“ odpovím. „A něco jsem ani nevěděla, že
mám, dokud jsem o to nepřišla.“
Jsme u centrály. I zepředu vypadá jako obyčejná řadová budova - betonová
krychle. Nej radši bych nahlédla do zasedací místnosti a nadechla
se vůně starého dřeva, ale na něco takového nemáme čas. Vklouzneme
do boční ulice, abychom se dostaly za budovu, kde se máme setkat
s Marcusem.
U chodníku stojí přistavená světle modrá terénní polododávka. Její
motor běží. Za volantem sedí Marcus. Nechám Christinu nastoupit jako
první, aby seděla uprostřed. Chci být od Marcuse co nejdál. Jako by má
nenávist k němu mohla zmenšit pocit viny, který ve mně hlodá.
Nemáš na vyber, připomenu si. Jiná možnost neexistuje.
S touto myšlenkou za sebou přibouchnu dveře a začnu hledat bezpečnostní
pás. Má roztřepený konec a přezka je rozbitá.
„Kde jste tu rachotinu vyhrabal?“ zeptá se Christina.
„Půjčil jsem si ji od odpadlíků. Oni tyhle věci spravují. Chvíli mi trvalo,
než jsem nastartoval. Dámy, ty bundy tady nechte.“
Sbalím bundy do klubka a z pootevřeného okénka je vyhodím ven.
Marcus vyjede na cestu, dodávka zaskřípe. Skoro bych čekala, že se neodlepí
z místa.
Pokud si dobře pamatuju, tak cesta na základnu Mírumilovných odtud
trvá přibližně hodinu a vyžaduje zkušeného řidiče. Marcus odbočí na
jednu z hlavních dopravních tepen a sešlápne plyn. S trhnutím vyrazíme
dopředu a jen tak tak mineme rozšldebený výmol. Musím se chytit palubní
desky, abych nespadla.
„Uvolni se, Beatrice,“ řekne Marcus. „Neřídím poprvé.“
„Taky spoustu věcí nedělám poprvé, ale to neznamená, že jsem v nich
dobrá!“
Marcus se usměje a strhne řízení doleva, abychom se vyhnuli spadlému
semaforu. Když dodávka nadskočí na dalším hrbolu, Christina zavýskne,
jako by se nikdy v životě nebavila víc.
„Tohle je vážně uhozený!“ křikne nahlas, aby přehlušila vítr, který se
prohání kabinou.
Chytím se sedadla a snažím se nemyslet na to, co jsem měla k večeři.
+++
Když dojedeme k oplocení, reflektory dodávky dopadnou na několik postav.
Brána je pod dozorem. Modré pásky na rukávech Neohrožených
ostře kontrastují s jejich černým oděvem. Snažím se tvářit mile. Jestli se
budu mračit, neuvěří mi mou novou totožnost ani na chvíli.
K okénku na Marcusově straně se přiblíží snědý ozbrojený muž. Nejprve
posvítí baterkou do obličeje Marcusovi, pak Christině a nakonec
mně. Zamžourám do světla a usměj u se na něj, jako by mi ani v nej menším
nevadilo, že mi svítí do očí a přitom mi míří pistolí na hlavu.
Mírumilovní jsou vážně blázni, jestli takhle skutečně přemýšlejí. Nebo
jedí příliš mnoho toho chleba.
„To by mě zajímalo,“ řekne muž, „co dělá Odevzdanej v dodávce se
dvěma holkama od Mírumilovnejch.“
„Jsou to dobrovolnice, které do města přivezly zásoby,“ odvětí Marcus.
„A já jsem se nabídl, že je doprovodím, aby se cítily bezpečněji.“
„Navíc neumíme řídit,“ vloží se do toho Christina a široce se usměje.
„Ne že by se mě to táta nesnažil naučit, ale pořád jsem si pletla brzdu
s plynem. No, dovedete si představit tu spoušť. Bylo to tady od Joshuy
vážně moc milý, že se nabídl, že nás zaveze zpátky, protože jinak by nám
to trvalo celou věčnost, a ty krabice byly pořádně těžký a - “
Muž zvedne ruku. „Dobrý, rozumím.“
„Jejda, omlouvám se.“ Christina se zahihňá. „Jenom jsem myslela, že
vám to vysvětlím, protože jste se tvářil tak zmateně, a já se vám nedivím,
protože to není zrovna obvyklý - “
„Přesně tak,“ přeruší ji muž. „Máte v plánu se vracet do města?“
„Ne v nejbližší době,“ odpoví Marcus.
„V pořádku. Můžete jet.“ Pokyne ostatním strážcům u brány. Jeden
z nich namačká číselný kód a brána se otevře. Cesta je volná. Marcus kývne
na člověka, který nám bránu otevřel, a vyjede na neudržovanou cestu
vedoucí na základnu Mírumilovných. Ve světle čelních reflektorů jsou vidět
vyjeté koleje, vysoká tráva u cesty a poletující hmyz. Ve tmě napravo od
sebe spatřím světlušky; rozsvěcují se v rytmu, který připomíná bušení srdce.
Po chvíli se Marcus letmo podívá na Christinu. „Co to ksakru mělo
znamenat?“
„Jestli něco Neohrožení ze srdce nenávidí, tak užvaněný puberťačky
z Mírumilovnosti,“ vysvětlí Christina a pokrčí ramenem. „Říkala jsem si,
že by ho to mohlo dostatečně otrávit, aby nám dal pokoj.“
Zazubím se na ni. „Júgeniální“
„Já vím.“ Pohodí hlavou, jako by si chtěla přehodit vlasy přes rameno,
ale nemá je na to dost dlouhé.
„Až na to,“ řekne Marcus, „že jméno Joshua se v Odevzdanosti nepoužívá.“
„To je fuk. Jako by na tom někomu záleželo.“
V dálce před námi zahlédnu rozsvícenou základnu. Poznávám dřevěné
domy i skleník v jejich středu. Projedeme jabloňovým sadem. Vzduch
voní jako teplá hlína.
Hlavou se mi mihne vzpomínka, jak se máma natahuje pro jablko,
když jsme tady před mnoha lety pomáhali s česáním. Zabolí mě na prsou,
ale dokážu se vzpamatovat rychleji než před několika týdny. Možná je to
tím, že jsem se vydala na misi, kterou uctím její památku. Nebo se tolik
bojím toho, co se má stát, že mi pro zármutek nezbývá místo. Tak jako
tak se něco změnilo.
Marcus zaparkuje za jednou z nocleháren. Teprve teď si všimnu, že
v zapalování nevisí klíčky.
„Jak jste to nastartoval?“ zeptám se.
„Otec se v mechanice a počítačích vyznal. Spoustu mě toho naučil,“
odpoví Marcus. „A já se to snažil předat zase svému synovi. Nebo sis myslela,
že to všechno má ze své vlastní hlavy?“
„Vlastně ano, myslela.“ Otevřu dveře a vylezu ven. Na chodidlech a lýtkách
mě zašimrá tráva. Napravo ode mě stojí Christina. Zakloní hlavu.
„Je to tady úplně jiný,“ řekne. „Člověk by skoro zapomněl, co se tam
děje.“ Namíří palcem na město.
„Jo, tady se snadno zapomíná.“
„Vědí, co je za městem, nebo ne?“ zeptá se Christina.
„Vědí asi tolik, co strážci hranice,“ upřesní Marcus. „A sice to, že oblasti
za městem jsou neprobádané a potenciálně nebezpečné.“
„Jak víte, co vědí?“ namítnu.
„Protože jsme jim to tak řekli,“ řekne a vykročí ke skleníku.
Vyměním si s Christinou pohled. Pak se rozběhneme, abychom jej dohonily.
„Co to má znamenat?“
„Když ti někdo svěří veškeré informace, je na tobě, co všechno lidem
prozradíš,“ vysvětlí Marcus. „Jakožto vůdci frakce jsme jim řekli to, co
jsme jim říct museli. Ted ale doufejme, že Johanna nezměnila svůj denní
režim. Touhle dobou obyčejně bývá ve skleníku.“
Marcus otevře dveře skleníku. Vzduch je hutný, stejně jako při mé poslední
návštěvě, ale tentokrát je vše zahaleno v lehkém oparu. Jeho vlhkost
mi ochladí tváře.
„Fíha,“ vydechne Christina.
Vnitřek skleníku osvětluje jen měsíc, takže je těžké rozeznat rostliny
a stromy od objektů, které vytvořila lidská ruka. Zvolna kráčím podél obvodu
skleníku, o tvář mi co chvíli zavadí listy. A pak uvidím Johannu, jak
s miskou v ruce dřepí vedle keře a trhá něco, co vypadá jako maliny. Vlasy
má stažené dozadu, takže je jí vidět jizva.
„Vás už jsem tady nečekala, slečno Priorová,“ promluví jako první.
„Nebylo to tím, že jsem měla být mrtvá?“
„Často říkám, že čím kdo zachází, tím také schází. Ale občas mě někdo
příjemně překvapí.“ Položí si misku na kolena a pohlédne na mě. „Ale tak
hloupá nejsem, abych si myslela, že jsi přišla, protože se ti po nás stýskalo.“
„Ne,“ připustím, „přišli jsme kvůli něčemu jinému.“
„Dobře,“ řekne a postaví se, „tak si o tom půjdeme promluvit.“
Odnese misku doprostřed skleníku, kde se konají veřejná shromáždění
Mírumilovných. Sedneme si jako ona na kořeny stromu. Nabídne mi maliny.
Trochu si jich naberu do hrsti a pošlu misku Christině.
„Johanno, tohle je Christina,“ řekne Marcus. „Přestoupila od Upřímných
k Neohroženým.“
„Vítám tě u nás, Christino.“ Johanna se chápavě usměje. Připadá mi to
tak zvláštní, že obě pochází ze stejné frakce, a přitom skončily na tak odlišných
místech, jako je Neohroženost a Mírumilovnost.
„Co vás sem přivádí, Marcusi?“ iniciuje Johanna rozhovor.
„Myslím, že by sis to raději měla poslechnout od Beatrice,“ řekne Marcus.
„Já jsem jenom řidič.“
Johanna na mě bez dalších otázek obrátí pozornost, ale podle toho, jak
ostražitě si mě prohlíží, by daleko raději hovořila s Marcusem. Kdybych
se jí na to zeptala, nepochybně by to popřela, ale jsem si jistá, že Johanna
Reyesová mě nemůže vystát.
„Ehm...“ začnu ne zrovna brilantně. Otřu si dlaně o sukni. „Situace se
dost zhoršila.“
A pak se ze mě slova sama vyhrnou, i když možná nevolím ty nejšikovnější
nebo nejoduševnělejší obraty. Vysvětlím jí, že se Neohrožení spojili
s odpadlíky a plánují společný útok na Sečtělost s cílem zničit úplně vše,
a připravit nás tak o jednu ze dvou životně důležitých frakcí. Prozradím,
že na základně Sečtělých se nachází soubor s důležitými informacemi, kromě
jiných cenných poznatků, jehož záchrana je v zájmu celé společnosti.
Když skončím, uvědomím si, že jsem jí nevysvětlila, co má to všechno
společného s ní a s její frakcí. Ale nevím, jestli to vůbec umím vysvětlit.
„Upřímně řečeno nevím, co si o tom mám myslet, Beatrice. Co přesně
po nás chcete?“
„Nepřišla jsem žádat o pomoc,“ řeknu. „Myslela jsem, že byste měli vědět,
že už velmi brzy zemře spousta lidí. A vím, že vy sama nebudete chtít
jen nečinně přihlížet, i když řada vašich lidí ano.“
Johanna sklopí pohled. Její pokřivený úsměv mi potvrdí, že mám pravdu.
„A chtěla jsem vás požádat, jestli bychom si nemohli promluvit se Sečtělými,
kteří u vás našli azyl,“ dodám. „Vím, že se skrývají, ale potřebuju
k nim získat přístup.“
„Co s nimi máš v plánu?“
„Postřílet je,“ odseknu a protočím panenky.
„Já nežertuji.“
Povzdechnu si. „Omouvám se. Potřebuju informace. To je všechno.“
„Budete muset počkat do zítřka,“ uzavře Johanna diskuzi. „Můžete tu
přespat.“
+++
Usnu hned, jak položím hlavu na polštář, ale probudím se dřív, než jsem si
naplánovala. Obzor již obarvila naoranžovělá záře; za chvíli vyjde slunce.
Na protější posteli leží Christina s tváří zabořenou do matrace a polštářem
přetaženým přes hlavu. Mezi našimi postelemi stojí komoda a na ní
lampa. Dřevěná podlaha vrže při každém kroku. Vlevo na zdi visí jakoby
náhodou zrcadlo. Všichni kromě Odevzdaných berou zrcadlo jako samozřejmost.
Pořád si na to nemůžu zvyknout.
Obléknu se, ani se nesnažím chovat tiše - Christinu by neprobudilo
ani pět set dupajících vojáků, když tvrdě spí, ale kdyby někde blízko
zašeptal jediný Sečtělý, byla by okamžitě vzhůru. V tomhle ohledu
je zvláštní.
Vyjdu ven. Větve stromů už prozařuje slunce. Nedaleko sadu zahlédnu
malou skupinku Mírumilovných. Dojdu k nim blíž, abych viděla, co
dělají.
Stojí v kroužku se sepnutýma rukama. Polovina z nich jsou dospívající,
druhá polovina dospělí. Nejstarší z nich, žena se šedivými vlasy zapletenými
do copu, promluví:
„Věříme v Boha, který dává pokoj a ctí jej. A tak i my dáváme druhým
pokoj a ctíme jej.“
Nepochopila bych, že jde o narážku, ale všichni přítomní se jako na
povel dají do pohybu a s někým se chytí za ruce. Takto zůstanou několik
vteřin stát a hledí si do očí. Někteří něco krátkého pronesou, jiní se usmějí,
další jen mlčí a nehýbou se. Pak se dvojice rozpojí a každý si najde někoho
jiného. Celý proces se opakuje.
Ještě nikdy jsem neviděla náboženský obřad Mírumilovných. Znám
jen náboženskou tradici Odevzdaných, kterou pořád na jednu stranu
uznávám a na druhou stranu ji zavrhuju jako pošetilost - modlitba před
jídlem, pravidelná setkávání, služba ostatním, básně o nesobeckém Bohu.
Tohle je něco jiného, tajuplného.
„Pojď se k nám připojit,“ vybídne mě žena se šedivými vlasy. Chvíli mi
trvá, než si uvědomím, že mluví na mě. S úsměvem na mě kývne.
„Ne, děkuju. Já jenom
„Jen pojď,“ zopakuje žena a já mám pocit, že nemám na výběr. Dojdu
blíž a vmísím se mezi ně.
Zena ke mně přistoupí a vezme mě za ruku. Prsty má suché a hrubé.
Trpělivě čeká, až se jí podívám do očí. Nejdřív se zdráhám, ale nakonec
se odhodlám.
Účinek je okamžitý a nečekaný. Znehybním, každou částí mého těla
prostoupí klid. Všechno jako by ve mně ztěžklo, ale není to nepříjemné.
Žena na mě upírá své hnědé oči, jejichž odstín se nikde ani trochu nemění.
„Pokoj s tebou i ve zlých časech,“ pronese tichým hlasem.
„Pokoj?“ téměř zašeptám, aby mě nikdo jiný neslyšel. „Po tom všem,
co jsem udělala...“
„O tom ty nerozhoduješ,“ řekne žena. „Je to Boží dar. Vlastním úsilím
jej nezískáš, od toho je to dar.“
Pak mě pustí a přejde k někomu dalšímu. Zůstanu stát s nataženou
rukou. Vzápětí mě za ni někdo chytí, ale ucuknu a začnu se od skupinky
rychlými kroky vzdalovat. Pak se rozběhnu.
V plné rychlosti se vřítím mezi stromy, a teprve když mám plíce jako
v ohni, se zastavím.
Přitisknu čelo k nej bližšímu kmeni, přestože mě kůra škrábe, a dusím
v sobě pláč.
+++
Později toho rána zamířím v lehkém dešti ke skleníku. Johanna svolala
mimořádné shromáždění. Zůstanu stát na kraji mezi dvěma obřími rostlinami
v živném roztoku, abych byla co nejvíce schovaná. Několik minut
marně hledám Christinu, než ji konečně zahlédnu. Na sobě má žluté šaty
a sedí v pravé části skleníku. Marcuse najdu hned, protože stojí spolu s Johannou
na kořenech obrovského stromu.
Johanna má ruce sepjaté před sebou a vlasy stažené do ohonu. Zranění,
po kterém jí zůstala jizva na tváři, jí poškodilo také oko — silně rozšířená
zornička překrývá duhovku a celé oko je méně pohyblivé, takže si dav
před sebou prohlíží jen jedním okem.
Nejsou tu jen Mírumilovní. Někteří lidé mají nakrátko ostříhané vlasy
nebo uhlazené drdoly - nepochybně Odevzdaní. Hned několik řad zaplnili
lidé s brýlemi - Sečtělí. Mezi nimi je i Cara.
„Včera v noci jsem z města obdržela zprávu,“ prohlásí, když se všichni
utiší. „A ráda bych se o ni s vámi podělila.“
Zatahá se za spodní okraj halenky, pak sepne ruce před tělem. Působí
nervózně.
„Neohrožení se spojili s odpadlíky,“ oznámí. „Za dva dny hodlají zaútočit
na Sečtělé. Útok přitom nebude veden na armádní síly, ale na nevinně
lidi a poznatky, které s velkou pečlivostí celou dobu shromažďovali.“
Sklopí pohled, zhluboka se nadechne a pokračuje: „Vím, že v naší frakci
neuznáváme žádného vůdce, a vím, že nemám žádné právo vás k čemukoli
autoritativně vyzývat. Doufám však, že mi odpustíte, když udělám
výjimku a požádám vás, abychom znovu zvážili naše rozhodnutí o zachování
neutrality.“
Lidé začnou mručet. Ale ne jako Neohrožení - mnohem jemněji, jako
když z korun stromů vzlétnou ptáci.
„Bez ohledu na to, jaký vztah jsme se Sečtělostí vždy měli, víme lépe
než kterákoli jiná frakce, že jejich role je pro naši společnost zásadní,“ pokračuje
Johanna. „Je třeba je ochránit před zbytečným vražděním, ne-li
proto, že jsou to lidské bytosti, pak proto, že bez nich nedokážeme přežít.
Navrhuji, abychom bez použití násilí vstoupili do města jako nezávislá
třetí strana, která použije všech dostupných prostředků k tomu, aby zabránila
extrémnímu násilí, k němuž se nepochybně schyluje. Prosím,
zahajte diskusi.“
Tabule skla nad našimi hlavami skropí déšť. Johanna se posadí na ko
řen stromu a čeká. Žádná bouřlivá debata, které jsem byla posledně svědkem,
se však nestrhne. Je slyšet šepot, téměř nerozeznatelný od deště, který
přechází v normální hovor. Několik lidí zvýší hlas, ale ani o těch se nedá
říct, že by křičeli.
S každým výraznějším hlasem sebou trhnu. Už jsem v životě zažila
pěknou řádku nepříjemných debat, zvláště v posledních dvou měsících,
ale takhle mě ještě nic nevyděsilo. Mírumilovní se přece nehádají.
Už nedokážu čekat. Zamířím podél okraje shromáždění blíž ke středu.
Protlačuju si cestu kolem těch, kteří stojí, přeskakuju lidem přes ruce a natažené
nohy. Někteří na mě zůstanou hledět - možná mám na sobě červenou
halenku, ale tetování na mé klíční kosti svítí i na dálku.
U Sečtělých se zastavím. Když mě Cara uvidí, vstane a založí si ruce
na prsou.
„Co tady děláš?“ zeptá se.
„Přišla jsem Johanně říct, co se děje,“ odpovím. „A požádat o pomoc.“
„Mě?“ podiví se. „Proč
„Ne tebe“ Snažím se zapomenout na to, co prohlásila o mém nosu, ale
moc mi to nejde. „Vás všechny. Mám plán, jak zachránit aspoň část vašich
dat, ale potřebuju, abyste mi pomohli.“
„Vlastně,“ ozve se Christina, která se vynoří nalevo ode mě, „my máme
plán.“
Cara přejede pohledem k Christině a zpátky ke mně.
„ Ty nám chceš pomoct?“ řekne Cara. „Nerozumím.“
„Ty jsi nám taky chtěla pomoct,“ namítnu. „Myslíš, že jsi jediná, kdo
jen slepě neposlouchá, co se mu říká?“
„Já myslela, že slepá poslušnost je v souladu s tvým vzorcem chování,“
odvětí Cara. „Nebo to snad není zvyk Neohrožených, zastřelit každého,
kdo se člověku postaví do cesty?“
Stáhne se mi hrdlo. Tolik se podobá svému bratru, má stejnou vrásku
na čele, stejné tmavší pramínky v jinak plavých vlasech.
„Caro,“ osloví ji Christina. „Pomůžeš nám, nebo ne?“
Cara si povzdechne. „Jistěže ano. A jsem si jistá, že i ostatní. Až skončí
shomáždění, sejdeme se v našem pokoji. Poslechneme si váš plán.“
+++
Shromáždění trvá ještě hodinu. Déšť mezitím ustal, ačkoli na skleník
stále mírně poprchává. Sedíme s Christinou u jedné stěny a hrajeme hru,
kde jde o to, chytit druhého za palec. Vždycky vyhraje.
Konečně se Johanna spolu s mluvčími jednotlivých skupinek postaví
na kořenech stromu čelem k ostatním. Vlasy jí teď splývají přes tvář. Má
nám sdělit výsledky debaty, ale zatím jen stojí se založenýma rukama a poklepává
si prsty o loket.
„Co se děje?“ zneklidní Christina.
Johanna vzhlédne.
„Dojít k nějakému závěru bylo pochopitelně obtížné,“ řekne. „Ale většina
z vás si přeje zachovat neutrální postoj.“
Je mi jedno, jestli se Mírumilovní vydají do města, nebo ne. Ale začínala
jsem doufat, že všichni nejsou zbabělci; jejich nynější rozhodnutí mi
však jako zbabělost připadá. Sklesle se opřu o okno.
„Podporovat rozkol společenství, které mi toho tolik dalo, není mým
přáním,“ pokračuje. „Ale mé svědomí mi velí s tímto rozhodnutím nesouhlasit.
Každý, kdo má v srdci podobné pocity, smí jít se mnou.“
Nejdřív mi - jako většině - nedochází, co Johanna říká. Nakloní hlavu
a jizva na její tváři opět vynikne. „Chápu, jestli to znamená, že pro mě
v Mírumilovnosti již nebude místo.“ Popotáhne. „Ale chci, abyste věděli,
že jestliže vás musím opustit, činím tak s láskou, ne s nenávistí.“
Pak se před lidmi ukloní, zastrčí si vlasy za uši a zamíří k východu. Několik
Mírumilovných se rychle postaví, další se k nim přidají a během
krátké chvíle je na nohou celá komunita. A někteří - není jich mnoho, ale
jsou takoví - se k Johanně připojí.
„Tak tohle jsem nečekala,“ zamumlá Christina.