Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 14. kapitola

Kapitola čtrnáctá

Zachvěl jsem se a najednou ucítil studený lepkavý chlad krve, prosakující mým oblečením a stékající mi po obličeji.

Páchl jsem smrtí a euforie z vlastního přežití, která mě ještě před chvílí naplňovala, vlivem Rezolutových slov docela

zmizela. Rozhlédl jsem se po chrámu a spatřil jen zkázu, smrt a bolest. Leighovy slzy mi najednou připadaly jako

nejvhodnější reakce na to, čím jsme právě prošli.

Vydal jsem se k němu a lord Norrington a Rezolut mě následovali. Překročil jsem bezhlavého řvouna a natáhl k Leighovi

pravou ruku. Chvěla se již předtím, než se ho dotkla, ale až poté, co jsem na něj položil dlaň a ucítil slaboučké otřesy

jeho vzlyků, jsem dostal pocit, že začnu plakat také. Padl jsem vedle něho na kolena, objal ho rukou kolem ramen a

přiložil čelo k jeho levému spánku.

„Přežili jsme to, Leighu. Je po všem."

Jeho přilbice zavrzala o moji, když se otáčel, aby na mě pohlédl jedním zarudlým okem. „Já vím. Zabij nebo budeš zabit -

a my jsme zabíjeli."

„Zabíjeli, to ano. Moc a moc." Pokrčil jsem rameny. „Dostali jsme se z toho. Je po všem, už není třeba slz."

Leigh se pousmál, hruď se mu stále dmula po předchozí námaze. „Myslíš si, že pláču kvůli zabíjení?"

„A ne snad?"

„Ne." Otočil se ke mně celý a přitiskl si meč na prsa. „Pláču proto, můj drahý příteli, že všechno bylo příliš dokonalé.

Každé seknutí, každý kryt. Věděl jsem, kde mám očekávat jejich výpady, a nabízely se mi snad tisíce možností, jak se jim

vyhnout. Bylo to krásné, Hawkinsi, krásnější než si vůbec dovedeš představit. Všechno, o čem jsem kdy snil - a teď to

skonalo. Pláču proto, že už takovou dokonalost nikdy nepoznám."

„Aha. Chápu." Maličko jsem couvl a postavil se. Nezaslechl jsem v jeho hlase šílenství, i když k němu neměl daleko, ale

rozhodně v něm scházela jediná stopa lítosti. Seděl tam zalitý aurolanskou krví, z tváře mu stékaly těžké rudé kapky, a

vzpomínal, znovu a znovu si v duchu probíral vše, co učinil. Po zádech mi přeběhl mráz, pak jsem se sehnul a zvedl ho

na nohy.

Leigh se podíval na krvavou stopu, kterou po sobě zanechal, a pomalu přikývl. Pak se otočil a aniž by řekl jediné slovo,

sledoval svého otce a Rezoluta, jak se k nám blíží..

Elf k němu natáhl ruku. „Ten meč."

Leigh přimhouřil oči a sevřel zbraň ještě pevněji. Když se otáčel pryč od Rezoluta, měl jsem prvně čas si ji pozorně

prohlédnout. Zlatá čepel byla do asi dvou třetin své délky od prosté zlaté záštity naprosto rovná. Poslední třetina se

však zužovala do velmi ostrého hrotu, i když špička samotná byla zesílena, aby snáze pronikala kroužkovým brněním.

Po celé délce čepele byly vyryty podivné znaky, sestávající většinou ze smyček, křivek, uzlů a háčků. Jílec byl omotán

kůží obarvenou do nachová, a kulatou hlavici zdobil drahokam téže barvy, v jehož nitru hrála lesklá paleta duhy.

„Bosleighu, ať se na něj podívá. Nechce si ho nechat, jen určit, o jakou zbraň se jedná."

„Ano, otče." Leigh se otočil zpátky a natáhl zbraň k Rezolutovi. „Vy ji znáte?"

Elf si meč mlčky prohlížel. Jeho stříbrným očím scházely panenky, takže bylo obtížné určit, kam se právě dívá. Zvolna

však pohyboval hlavou, proto mě napadlo, že čte písmo na čepeli nejprve po pravé straně od jílce vzhůru, a pak po

levé od hrotu dolů. Zatímco studoval zvláštní znaky, všiml jsem si, že jsou některé nápisy, vytetované na jeho pravém

předloktí, tvořeny velmi podobnými symboly.

Rezolut konečně vzhlédl. „Kde jsi to našel?"

Leigh ukázal zpátky na dlouhou řadu řvounů, které skolil během krvavé cesty chrámem. „Tam." „Ukaž."

Leigh vykročil a my ostatní jsme ho následovali. „Zatoulal jsem se tam, když jsem hledal jiné vstupy do budovy. Sešel

jsem dolů po schodech a dál tím průchodem. A tehdy jsem najednou uviděl symbol, který mi byl povědomý."

Ukázal na stěnu a já spatřil známý symbol, znamení Opeřenců Rytířů Fénixe. Cihlová zeď tu byla celá popraskaná a

právě pukliny ve zdivu vytvářely dokonalou podobu onoho znaku, kterému jsme se před několika dny naučili. Hodil

jsem rychlý pohled na lorda Norringtona, přesvědčený, že nám nenápadně ukáže signál mlčenlivosti, ale ten zůstal

klidným.

Rezolut si stěnu zblízka prohlédl, pak vytáhl malý nožík a začal ostrou čepelí seškrabávat zdivo z cihly, umístěné těsně

pod vodorovnou čárou. Po chvíli se mu ji podařilo úplně odhalit. „Dotkl ses jí?"

„Ano."

Elf na cihlu zatlačil rukou. O něco hlouběji v průchodu zajel kus stěny s rachotem do stropu. Následovali jsme Rezoluta

do nevelké komnaty. V jejím středu se nacházel kamenný sarkofág s víkem odsunutým tak, že uvnitř ležící kostře

zakrývalo jen nohy.

Leigh na víko ukázal. „Ani jsem se ho nedotkl. Leželo tak už když jsem sem přišel. Ta kostra si tiskla meč na prsa. A já

najednou ucítil potřebu jí ho vzít. Když jsem ten meč popadl do ruky, najednou jsem věděl, co musím udělat. Vyplížil

jsem se ven a začal zabíjet řvouny."

Rezolut sfoukl prach z víka sarkofágu a přejel konečky prstů po runách, které do něj byly vyryty. „Záhada už není

záhadou."

Lord Norrington se zadíval na runy, ale potřásl hlavou. „Neumím je přečíst. Mohl byste nám to vysvětlit?"

Elf se napřímil, což znamenalo, že se mu vlasy otíraly o strop komnaty. „Zde leží poslední vládce Atvalu, baron Dordin

Ore. Vynikal v boji díky svému prastarému magickému meči. Věřil, že je neporazitelný. Věřil, že dokáže zabíjet draky. A

jednoho skutečně skolil..."

Užasle jsem otevřel ústa. „Tak proto odmítl Atval platit daně? To kvůli němu zničili draci celé město?"

„Kvůli němu. Nebo spíš kvůli tomuhle." Rezolut ukázal na meč. „Písmo, které zdobí podobné čepele, bývá obvykle

symetrické - pravá a levá polovina jsou zrcadlově souměrné. Tady tomu tak ale není, stojí tu dvě různé věci, záleží na

tom, kterým směrem čtete. Zezdola nahoru je napsáno hrdina, zatímco seshora dolů tragédie."

Leighovy rty se zachvěly. „Co to znamená?"

„Tento meč má dlouhou historii. Je znám pod mnoha jmény - nejobvyklejším však je Temmer. Říká se, že před eóny

věků smrtelný hrdina - elf, urZrethi nebo člověk, na tom nezáleží - přišel za sopečným weirunem a žádal ho, aby mu

vyrobil meč, který by ho v boji učinil neporazitelným. Udělám takový meč, odpověděl mu weirun, má-li však taková věc

existovat, musí být zaplacena strašlivou cenou. Zaplatím, řekl hrdina a weirun stvořil Temmer. Ten, kdo ho drží v ruce,

nepozná v boji nikdy chuť porážky."

Lordu Norringtonovi se nějakým zázrakem povedlo uchovat klidný hlas. „A cena?"

„Meč pohlcuje svého nositele." Rezolutovo konstatování znělo tak věcně a suše, že mi chvíli trvalo než jsem si

uvědomil celou jeho děsivou vážnost. „Už teď je mrtvý."

Leighův otec zvedl hlavu. „Meč ho zabije? Zemře? Zemře úplně? Přesně tohle říkají legendy?"

„Je to jen jedna z variant jejich výkladu. Všechny se ale shodují na tom, že poslední bitva nositele meče zlomí. Zničí ho.

Po fyzické, duševní nebo citové stránce - to je jedno. Váš syn spojení s tou zbraní nepřežije." Rezolut se otočil a ukázal

na zlatou čepel. „Nyní je tvůj, Bosleighu Norringtone. Přijal jsi ho. Dal mu napít krve. Je tvůj dokud tě nezničí."

Lord Norrington si zhluboka povzdechl a ramena mu maličko poklesla. Ucítil jsem, jak se mi svírá žaludek, a pohlédl na

Leigha v očekávání, že mu tvář zaplní hrůza.

Ten se však téměř beze rozrušení usmál, tasil meč, který s sebou nesl od Valsiny, a na jeho místo zasunul Temmer.

Klidně bych přísahal, že byl Temmer o dobrý loket delší než jeho stará zbraň, přesto však do pochvy zapadl dokonale.

„Aurolanské příšery pronikly do Oriosy. Je dobré, že se ta zbraň opět našla právě v takových časech. A cenu vzal

čert."

Položil jsem ruku příteli na rameno. „Leighu, copak jsi neslyšel, co říkal?"

Rezolut si Leigha pozorně prohlížel. „Jsou-li pověsti pravdivé, znali všichni ostatní cenu, když brali meč do ruky.

Možná tě tvá nevědomost a nevinnost ochrání."

„Možná." Leigh bezstarostně pokrčil rameny a rukou poplácal jílec meče. Usmál se a vyrazil ven z komnaty. „Dokud

držím v ruce Temmer, budou nám Aurolaňané krvavě platit za svou opovážlivost. V porovnání s tím je cena za jeho

použití nicotná."

My ostatní jsme ho mlčky následovali.

V chrámu jsme osvobodili naše mrtvé zpod hor řvounských těl. Prohledali jsme důkladně každý kout a vzali si každou

dobrou zbraň nebo užitečný předmět, na který jsme narazili. Osobní výbavy mrtvých vojáků jsme chtěli poslat zpátky

jejich rodinám, takže jsme je zabalili zvlášť. Svlečená těla našich padlých jsme složili na jednu hromadu a Shales,

Heslinův přeživší učedník, použil kouzlo, aby je spálil.

Roztřídili jsme i těla Aurolaňanů. Z lebky vylaena jsem vytáhl Rezolutovu zvláštní vrhací zbraň. Skládala se z několika

asi dva palce dlouhých čepelí, ulomených ze řvounských nožů, které byly připevněny k centrálnímu ocelovému jádru.

Čepele byly ostré jako žiletky a rýhy, vedoucí jejich středy, naplňovala jakási černá hmota - nejspíš jed.

Donesl jsem zbraň k místu, kde elf klečel mezi vlastnoručně zabitými řvouny. Vzhlédl ke mně, ruce se mu ale ani na

chvíli nezastavily a dál skalpovaly padlé nepřátele. „To jsi nemusel."

„Myslel jsem, že byste to mohl potřebovat."

Potřásl hlavou a přesunul se k dalšímu řvounovi. „Udělám si nové ze všech těch nožů, které se kolem válí. Nech to

tady. Chci, aby věděli, že tu byl Rezolut." „Jak jste se tady vlastně ocitl?"

„Nechceš mi začít tykat, chlapče?"

„Já... Ano, rád. Tak tedy jak?"

Pokrčil rameny. „Nějakou dobu jsem teď lovil na Přízračných pláních. Narazil jsem na stopu příšer, které mířily k jihu.

Vydal jsem se za nimi. Některé jsem zabil, zbytek sledoval. Před týdnem hodně zrychlili, spěchali k Atvalu. Doprovodil

jsem je."

„Proč ty skalpy? To kvůli odměně?"

„Odměně? Ne, nic takového nepotřebuji." Rezolut udělal řvounovi řez těsně nad obočím, pak zkušeně pokračoval k

uchu. Stáhl skalp dozadu a odhalil lebku, pak jej v týlu urval jediným prudkým trhnutím. „Mám pro ně jiné využití.

Můžeš si vzít svoje."

Ohlédl jsem se na svou hromadu. „Možná. Mám pro tebe otázku."

„Další?"

Podíval jsem se na něj a přikývl. „To, co jsi udělal s tím řvounem nahoře v zahradě... Jedno z tetování na tvé paži se

podobá Feseinině značce."

Rezolut zabodl nožík do řvounova těla, aby si uvolnil ruku, a pak se dotkl zmíněného tetování. „Feseinina značka. Ano,

je to něco podobného. Tvá Feseina je ale jen bledým stínem jiných věcí, daleko starších a temnějších. Pocházím z

Vorquellynu. Nemám žádný domov a žádnou vlast - musel jsem si tedy zvolit jiné ochránce."

Zvedl hlavu. „A to, co jsem udělal s tím řvounem, to byla magie. Řvoun se podle klanového tetování na spodním rtu

narodil na Vorquellynu. Byl spojen s tímto ostrovem stejně jako já a to mi nad ním dalo moc. Mohl jsem s ním dělat

cokoli. A já ho poslal proti jejich vůdci."

„Ale jsi válečník. Válečníci neumí používat magii."

„Ne lidští válečníci. Ale věř mi, mě se taková omezení netýkají."

Zahnal mě mávnutím levé ruky. „Jdi pryč, Hawkinsi. Udělej co musíš, abychom mohli toto místo co nejrychleji opustit.

Protože pokud sem draci už letí, rád bych mezi sebou a tímto místem nabral trochu vzdálenosti."

Přes všechnu únavu a zranění jsme shromáždili koně a vyvedli je z Atvalu ještě před východem slunce. Heslin

navzdory své mizerné náladě, způsobené zlomenou rukou, souhlasil s elfovým názorem, že i když draci nedovolí

nikomu se ve městě usídlit, nechají poutníky pobýt v jeho černých zdech přinejmenším jeden den, aniž by na jejich

přítomnost nějakým způsobem zareagovali. Koneckonců, bylo v zájmu samotných draků nechat lidi prohlédnout si

místo jimi způsobené zkázy, aby pak o něm mohli vyprávět dál a vzpomínka na dávné události nikdy nevybledla.

Naše skupina se z původního počtu jednadvaceti členů ztenčila na polovinu. Mělo to jedinou výhodu - nadbytek

potravin a koní, které jsme cestou do Yslinu mohli střídat. Rezolut se k nám rozhodl i se svými třemi černými hřebci

připojit. Jel v čele výpravy a pátral po známkách přítomnosti aurolanských vetřelců.

Zabralo nám to jen něco přes týden - osm dní, mám-li být přesný - než jsme se dostali do Yslinu. Na hraniční cestě k

jihozápadu provoz zhoustl, ale my se snažili lidem vyhýbat jak jen to šlo. Ostatně, nebylo to příliš těžké, neboť jsme

vypadali tak ošuntěle, že nás zřejmě mnozí považovali za bandity a drželi se od nás co nejdál. Samozřejmě se nám to

hodilo, protože únik jakýchkoli informací o našich zážitcích mohl vyústit ve vlnu divokých historek a následnou

všeobecnou paniku.

Jednoho večera jsme na toto téma mluvili. Zeptal jsem se lorda Norringtona, zda bychom neměli velitele stráží v

jednotlivých vesnicích varovat před možností útoků aurolanských záškodníků. Koneckonců, práce mého otce ve

Valsině spočívala právě v ochraně civilistů před podobnými hrozbami. Bez patřičného varování mohly mnohé vesnice

snadno podlehnout přesile nestvůr ze severu.

Lord Norrington si přejel rukou neholenou bradu. „Ano, takové varování může zachránit životy, avšak jen tehdy, když

lidé znalost nebezpečí správně využijí. K tomu ale potřebují vedení a protože vládcové Oriosy ještě neví, co se děje,

nemůžeme jim toto vedení nijak zajistit."

„Ale tím vedením by přece měli být velitelé stráží v každém městě. Nebo ne?"

„Ano, Tarrante, to by měli." Věnoval mi jemný úsměv. „Například tvůj otec je takovým vůdcem. On je důvodem, proč si

o bezpečí Valsiny nedělám starosti. Tvůj otec je voják a ví, co si počít v případě útoku. Co by udělal, kdyby se

dozvěděl, že někdo podnikl nájezd na Beljoz?"

„Vesnice není daleko od Valsiny, takže si myslím, že by shromáždil oddíl dobrovolníků a vyrazil na pomoc."

„Přesně tak." Lord Norrington si dopřál dlouhý hlt vody z čutory. „Tvůj otec ví, že je lepší se nájezdníkům postavit v

Beljozu, než čekat, až dorazí do Valsiny. Ale opakuji, tvůj otec je voják. Totéž ovšem neplatí pro většinu velitelů

vesnických stráží. Možná, že dokáží svolat hrstku mužů na obranu domovů, ale nikdy se neodváží je opustit a jít

zachraňovat jiné. Pokud však královna vydá nařízení, na jehož základě postaví každý okrsek vlastní milice, ubytuje je v

největší vesnici a bude je vysílat na ohrožená místa, pak to bude přesně tím, čeho je zapotřebí, aby se tento problém

vyřešil."

Rezolut zlomil klacík a hodil jeho kratší polovinu do ohně. „Zastáváte se zájmu většiny na úkor toho, co je dobré pro

menšinu."

„V tomto případě ano."

„A přitom to bylo stejné smýšlení, které nechalo mou vlast pod kontrolou Aurolaňanů."

Lord Norrington se poškrabal na tváři. „Nesouhlasím s tím, jak někteří definovali zájem většiny v případě Vorquellynu,

Přízračných plání nebo dokonce Černých plání. Příliš mnoho lidí vidí v Pevnosti Drakonis nepřekonatelnou hráz proti

invazi a zapomíná, že před stoletím nedokázala zastavit Kree'chuca. Vždyť každá aurolanská předsunutá pozice za

Zářícími horami je pozvánkou na nový vpád a dobytí celého světa." V Rezolutových očích tančily zlaté odlesky plamenů. „Máte vliv na své vládce?"

„Takový, že bych je mohl přesvědčit k vyslání výpravy na Vorquellyn?" Lord Norrington pomalu zavrtěl hlavou.

„Všechny mé předchozí pokusy byly marné, ale ještě nikdy jsem neměl v rukou důkazy o Aurolaňanech, zkoumajících

naše obranné možnosti. To, že se dostali tak daleko na jih aniž bychom si jich všimli, je opravdu zneklidňující."

„Mír je pouhou iluzí." Rezolut před sebou opsal rukama široký půlkruh, zahrnující všechny členy výpravy. „My, co tu

sedíme, víme, že se blíží válka. Bojovali jsme v její první bitvě. A přesto našemu svědectví nikdo neuvěří."

„Ne, to nedopustím." Norrington zvedl ruku. „Slibuji vám, že učiním vše, co bude v mých silách, aby bylo zahájeno

tažení na osvobození Vorquellynu."

Rezolut pomalu zavrtěl hlavou. „Upřímná snaha o dosažení nedosažitelného ještě nezaručuje vítězství."

„Stejně se o to pokusí. My všichni se pokusíme." Také jsem zvedl ruku. „Přísahám ti, Rezolute, na svůj život a čest při

všech bozích, kteří stvořili tento svět. Přísahám, že než zemřu, uvidím Vorquellyn znovu svobodný."

Elf zaklonil hlavu a zasmál se. Tváře mi z toho nečekaného výsměchu zrudly hanbou. Když se ně mě elf opět podíval,

musel si bolesti v mém obličeji všimnout, neboť smích rázem uťal.

Pohlédl na lorda Norringtona. „Mladíci, kteří vás doprovázejí, jsou velmi udatní. Ale žel také velmi naivní."

„Vím, co jsem řekl, Rezolute, a stojím si za tím."

„Opravdu?" Elf na mě upřel stříbrný pohled. „Taková přísaha nesvazuje jen tebe, ale také všechny, při kom jsi ji složil.

Uvedl jsi do pohybu nepředstavitelné síly, síly, které tě budou drtit, týrat a mučit. Budou tě nenávidět za to, co jsi

udělal. Udělají vše pro to, aby tě zničily. A pokud se jim to povede, bude to znamenat, že jsi zklamal."

Napřímil jsem se. „Rezolute, ztratil jsi svou vlast ještě ve dnech mého pradědečka, ale stále jsi nepřestal bojovat. Nyní

ohrožují Aurolaňané můj domov, chtějí mi vzít všechno tak jako kdysi tobě. Nic v přísaze, kterou jsem složil, nemůže

být horší. Zvítězíme jedině tehdy, když je zaženeme zpátky na sever od hor, a právě o to se postarám."

„Budu doufat, že máš pravdu, Tarrante Hawkinsi." Elf vážně pokýval hlavou. „Ale spíše kvůli tobě, než kvůli mně

samotnému."