Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 36. kapitola

Kapitola třicátá šestá

Všichni naši vojáci, s výjimkou těch, kteří zůstali střežit průlom, se přesunuli na jih a vší silou udeřili na pravé křídlo

Chytrininy armády. Ta podobně jako severní sbor uvízla v labyrintu domů, barikád a slepých uliček a po našem útoku

se definitivně zhroutila. Chytrina se nás pokusila zastavit vysláním hejna velkých temeryxů. Tito sněhodrápi

vystavovali na odiv skvostné barevné opeření a byli o něco větší než bestie, s nimiž jsme se setkali dříve. Jejich útok

proti naší středové formaci byl v podstatě sebevražedný, zpomalil nás však a nedovolil odříznout a zničit značnou část

aurolanské armády.

Chytrina také nechala vypálit předměstí. Na vlastní oči jsem viděl vylaeny, jak používají magii, aby rozpoutali požáry.

Vím, co se říká, ale není to pravda - Cavarre ten oheň nezaložil, a ani nikdo z jeho lidí. Samozřejmě ale již dávno vymyslel způsob, jak se v podobné situaci zachovat, a tak dříve, než stačil předměstí zahalit dusivý kouř, zatroubily trubky k

ústupu a my se začali stahovat za druhou hradbu do posádkové čtvrti. Ustoupila i Chytrinina vojska, včetně jižního

sboru, jehož boj s vojáky prince Augusta ustrnul na mrtvém bodě.

Požár poskytl Aurolaňanům čas na oddech a nám ostatně také, ačkoli odpočívat či prostě jen dýchat v zakouřených

ulicích posádkové čtvrti nebylo vůbec snadné. Veškeré jídlo chutnalo po spálenině a drobné kousíčky popela

neodbytně lezly do úst, očí i nosu. Mnozí veteráni se tomu jen smáli a říkali, že nám teď možná vyroste na hrudi víc

chlupů nebo se třeba také naučíme zpívat sopránem, ani jedna z těchto věcí by nám však ve stávající situaci asi příliš

nepomohla.

Leigha jsem hledal dlouho, neboť jsem se zpočátku mylně domníval, že ho najdu na ošetřovně pro orioské vojáky.

Většina našich mužů na tom byla celkem dobře a podobně jako já utržila jen menší řezné rány. Jen několika válečníkům

prorazily meče nebo šípy plíce, dalším se zaryly hluboko do masa drápy temeryxů. Na ošetřovně vládla nečekaně dobrá

nálada, Oriosané se zabývali zašíváním ran, přípravou obkladů a uklidňováním těžce zraněných spolubojovníků, kteří

čekali na příchod elfských mágů.

Objevil jsem Leigha v malém kamenném domku poblíž brány posádkové čtvrti. Lidé, kterých jsem se vyptával, mě sem

poslali, neboť se zde nacházela ošetřovna pro šlechtice. Bylo mezi nimi jen málo, opravdu málo zraněných. Kdybych

byl už tehdy cynikem, asi bych musel dojít k závěru, že za nízké ztráty v řadách šlechticů nemůže jejich štěstí, ale spíše

neochota vystavovat se nebezpečí. Naivita mládí a hrdinské činy prince Kirilla a lorda Norringtona, které jsem měl v

živé paměti, mě ale nutily předpokládat, že aristokraty chrání před zraněním skvělý výcvik a inteligence.

Leigh ležel na polním lůžku v rohu místnosti a hned vedle něj trůnil Scrainwood. Princ po mně vrhl zachmuřený pohled,

ale můj přítel se usmál. S pomocí Temmeru se na lůžku posunul o kousek výš. Mladý Norrington byl od pasu nahoru

nahý a kolem žeber měl omotaný obvaz. Skrze něj prosvítala tmavá, zlověstně fialová barva obrovské podlitiny,

roztahující se téměř po celém pravém boku. Leigh se sice usmíval, věděl jsem však, že ho musí každé nadechnutí hrozně

bolet.

„Nech si k tomu přiložit metholanth, uleví se ti, uvidíš."

Leigh zahnal ten nápad mávnutím ruky. „Jiní ho teď potřebují daleko víc."

Scrainwood, který si tiskl obklad k ošklivé modřině na čele, se na mě opět nasupeně podíval. „Tady je to jen pro

šlechtice. O nohu se ti mohou postarat jinde."

Věnoval jsem mu pronikavý pohled, do něhož jsem vložil všechno opovržení, které jsem k němu cítil. Pak jsem zavrtěl

hlavou a kývl na Leigha. „Jak moc je to zlé?"

„Rozhodně mám zlomených pár žeber. Krev jsem ale nevykašlával." Vtom sebou škubl, dech měl najednou krátký a

přerývaný. „Elfka už je na cestě. Až se postará o prince...“

„Aha.“ Opět jsem se zadíval na Scrainwooda. „Co se vám stalo?"

„Kůň mě vyhodil ze sedla a já se uhodil do hlavy," řekl nedůtklivě.

Dělal jsem co se dalo, abych skryl své překvapení, neboť jsem věděl, že se princ do boje nikdy zvlášť nehrnul. Že by

ho obrana průlomu v řadách Augustových vojáků změnila? Ne. Zranění válečníci se obvykle alespoň zmíní o tom, kdo

nebo co je zasáhlo. Scrainwood to neudělal, což znamenalo, že jej z koně nestrhli Aurolaňané. Později jsem si skutečný

příběh jeho zranění vyslechl - nikoli z princových úst, pochopitelně. Scrainwoodovi se podařilo přivést skupinku mužů

ve špatnou dobu na špatné místo. Zaútočila na ně zbloudilá řvounská četa, princův kůň se splašil, upadl a jeho jezdec

narazil hlavou na požární cisternu. Vojákům se ho odtud sice podařilo dostat, ale jen za cenu dvou životů.

Leigh slabě zakašlal, pak zasykl bolestí. „Princ mi vyprávěl, že sullanciri, který velel jižnímu sboru, byl hoargoun. Říkal,

že má ze všech tu nejodpornější moc. Šíří se kolem něho strach a i ti nejstatečnější muži před ním v hrůze prchají. A co

je ještě horší - nelze ho zabít."

Scrainwood horlivě zakýval hlavou. „Ano, on už je mrtvý a znovu tedy zemřít nemůže. Naše šípy mu nedokázaly ublížit.

Naštěstí se v těch úzkých uličkách nemohl pořádně ohánět kyjem, jinak by nás všechny rozdrtil."

„Jak se daří Augustovi?"

„Je v pořádku, nezraněn."

„Princ Scrainwood povídal, že Augustus použil velký katapult jako vrhač napthalmu a podařilo se mu zasáhnout

sullanciriho. Ten začal hořet a stáhl se zpátky, jinak mu ale oheň vůbec neublížil."

Přikývl jsem a ukázal na Temmer. „Zdá se, že proti Temným bojovníkům jsou doopravdy účinné jen kouzelné zbraně.

Doufám, že až ten hoargoun přijde znovu, budeš už zase stát na nohou."

„To přesně mám v plánu." Usmál se a pohlédl kolem mě ke dveřím. „A tady je první krůček k jeho uskutečnění."

Otočil jsem se za zvukem slabě šustící látky a o vteřinu později si tu začal připadat nemístně, asi jako žebrák v

královském paláci. Elfka, která vstoupila do pokoje, měla na sobě dlouhé hnědé šaty, nikoli sváteční, ale přesto na

hony vzdálené válečné vřavě. Stál jsem před ní načichlý kouřem, potřísněný krví a umazaný od sazí, zatímco ona byla

čistá a svěží, s jasnýma očima a překrásným úsměvem.

Okamžitě přistoupila k Leighovi, ale ten zavrtěl hlavou. „Nejdříve se podívej na prince Scrainwooda."

Shovívavě se usmála. „Promiň, ale to já určuji, koho budu léčit jako prvního. Má síla je omezená, a proto ji chci použít

tam, kde je jí nejvíce zapotřebí."

„Mě ale bolí hlava." Scrainwood si strhl obklad, aby jí ukázal modřinu.

„Ano, a já dokonce vím proč." Natáhla levou ruku a prostředníčkem se otřela o princovu bouli. Modře se zablesklo.

Scrainwood vyjekl, uskočil zpět a bouchl se hlavou o zeď.

„Co jsi to udělala?" zavrčel princ.

„Aby mohla magie fungovat, žádá si velké množství energie. Mohu použít tu svou, avšak dá-li mi ten, koho léčím, své

svolení, uzdravím ho s pomocí síly jeho vlastního těla. To jsem udělala ve vašem případě, princi. Zmírnila jsem opuchlinu, ale za jistou cenu. Během jediné vteřiny jste pocítil všechnu bolest, která by vás jinak trýznila po dobu

přirozeného uzdravování."

Scrainwood se zamračil, opřel se o stěnu a začal si masírovat zátylek.

Elfka se na Leigha opět usmála. „Jmenuji se Jilandessa. U tebe musím nejdříve určit rozsah poranění, abych pak mohla

upříst to správné kouzlo."

Také mladý Norrington se usmál. „Jsem ti plně k dispozici."

Jilandessa si přehodila své jako uhel černé vlasy přes rameno, pak roztáhla dlouhé štíhlé prsty a podržela je nad

Leighovými žebry. Z dlaně se jí začala šířit měkká červená záře a zvolna se blížila ke kůži zraněného. Ani se jí však

nedotkla. Elfka odtáhla ruku a zamhouřila ocelově modré oči. „Něco ruší mou magii. Nemohu na tebe seslat kouzlo."

Leigh se zamračil, pak vrhl rychlý pohled na meč zasunutý v pochvě, jehož jílec pevně držel v pravé ruce. „Mohlo by to

být tím?"

Elfka přikývla. „Ano, to je pravděpodobné. Ty a tvá zbraň jste spojeni poutem. Dokud se jí dotýkáš, nemohu tě

uzdravit. Žádná jednoduchá kouzla tě nemohou ovlivnit."

Leigh se usmál a mrkl na mě. „Vidíš, Hawkinsi, na tom mostě ses kvůli mně nechal přismažit úplně zbytečně."

„Je příjemné to vědět."

Leigh se opět podíval na meč. „No dobrá, když tě tedy musím pustit..."

Scrainwood přistoupil k lůžku a napřáhl ruku, aby do ní vzal Temmer. „Podržím ti ho."

„Jste velmi laskavý, princi Scrainwoode, ale..." Leigh zavrtěl hlavou. „Nechci z vás dělat svého sluhu." Přehodil si

zbraň do levé ruky a natáhl ji mým směrem. „Hawkinsi? Mohl bys ho vzít na chvíli k sobě?"

Už už jsem chtěl zaprotestovat proti označení za jeho sluhu, uvědomil jsem si však, že to tak vůbec nemyslel. Přijal jsem

od něj meč a sevřel koženou pochvu, dotyku zbraně samotné jsem se pečlivě vyhýbal. Temmer byl lehký, daleko lehčí,

než na první pohled vypadal, a dokonale vyvážený. I bez kouzelné moci by to musela být úžasná zbraň.

V okamžiku, kdy Leigh pustil meč, jeho tvář ochabla a oči rozostřily. Pak mu je zavřela nesnesitelná bolest a můj přítel

se zkroutil na lůžku. Zkusil se usmál, ale zuby měl pevně zatnuté. „Jsem připravený," zamumlal.

Jilandessa se nad ním opět sklonila a seslala kouzlo. Nyní již čarovné světlo proniklo Leighovi pod kůži. Spatřil jsem,

jak se mu na pravém boku objevují pod obvazem žhnoucí stříbřité čáry, vyznačující zřejmě kontury zlomených žeber.

Byly neméně oslnivé než blesk a zřejmě působily strašlivou bolest, neboť na tváři mladého Norringtona vystoupily

kapičky potu. Nevydal ale ani hlásku.

Červené světlo proudící v Jilandessiny dlaně se změnilo v zelené, jeho vlivem stříbřité linie nejprve zmatněly a pak zcela

zmizely. Podlitina na Leighově boku začala blednout a zmenšovat se, její okraje se stahovaly ke středu jako ustupující

armáda. Můj přítel nyní dýchal rovnoměrněji a jeho zatnuté čelisti se rozevřely. Stále ležel bezvládně na lůžku, bylo to

však spíše vyčerpáním než silou zranění.

Ospale kývl na Jilandessu. „Cítím se mnohem lépe. Děkuji ti."

Elfka se usmála. „Teď musíš usnout a až se probudíš, uvidíš, že se k tobě síly vrátí."

Leigh se blaženě usmál, pak ke mně natáhl levou ruku. „Prosím, Temmer."

Připadal mi v tu chvíli jako malé dítě, které si chce vzít s sebou do postýlky oblíbenou hračku. Zaváhal jsem, ale ne

proto, že bych si chtěl meč nechat pro sebe. Toužil jsem mu znovu poskytnout klid, který spolu s nalezením zbraně

ztratil. Hluboko uvnitř jsem ale věděl, že se Leigh již klidu nikdy nedočká, a tak jsem mu Temmer podal, usmál jsem se,

když si meč láskyplně přivinul k hrudi, pak mi však došlo, že ho svírá stejně jako kostlivec ve zničeném městě Atval.

Jilandessa se otočila ke mně. „Mám se ti postarat o nohu?"

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Má paní, já ale nejsem šlechtic."

„Magie nezná společenské vrstvy." Lehce pokrčila rameny. „A navíc máš luk ze stříbrného cedru. Zasloužil sis mou

péči svými skutky."

„Dobře, ale nechci, aby ses léčbou mého zranění vyčerpávala. Je to jen povrchový škrábanec - spraví ho jehla a niť,

magie není vůbec zapotřebí."

Jilandessa se slabě usmála. „Potom tedy použiji tvou vlastní sílu, stejně jako jsem to udělala s princem Scrainwoodem."

Rozhodně to byla příležitost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Přikývl jsem a obrnil vůči bolesti. Vždycky jsem si

myslel, že mám vysoký práh bolesti - kde jiní trpěli, zůstával jsem já naprosto klidným, což mi pomohlo vybudovat si

reputaci velmi chladnokrevného člověka. Otočil jsem se tváří ke Scrainwoodovi a upřel přes jeho rameno pohled na bíle

omítnutou stěnu.

Elfka přejela prstem řeznou ránu na mém stehně. Měl jsem pocit, jako by mi do těla vmáčkla úlomek skla, otáčela s ním

sem a tam a hnala bolest stále hlouběji. Počítal jsem údery srdce, první, druhý, už by to mělo přestat, říkal jsem si, ale

bolest trvala a sílila. Chtěl jsem klít, brát do úst černé Feseinino jméno, ale vydržel jsem. Dech se mi nezrychlil a

lhostejný výraz se ve tváři udržel i poté, co bolest dosáhla vrcholu, a pak začala rychle ustupovat. Má úleva byla

neskutečná. Ani ji jsem ale nedal najevo.

„Tak, to je všechno." Jilandessa se na mě usmála, pak ustoupila o krok zpět a uklonila se princi a Leighovi.

„Nashledanou, vážení."

Kývl jsem jí na pozdrav. „Děkujeme ti za pomoc."

Vyklouzla z pokoje. Sledoval jsem ji pohledem, pak jsem se otočil a zadíval na spícího Leigha. Scrainwood na mě

rozzlobeně civěl. Vypadal, jako by za každou vteřinu bolesti, kterou jsem s klidem přetrpěl, musel vypít doušek něčeho

hodně trpkého a odporného.

Ignoroval jsem ho. Klekl jsem si a políbil Leigha na čelo. „Spi dobře, příteli. Zítra rozhodnou tvé činy o osudu Pevnosti

Drakonis." Ani nevím, jak se mi ve všem tom zmatku, který v pevnosti vládl, podařilo najít Vřelu. Skryli jsme se v Korunní věži a její

pokoj nám poskytl útočiště před celým světem. Ačkoli jsme byli špinaví, hladoví a vyčerpaní, shodili jsme ze sebe šaty

a společně padli na postel. Vrhli jsme se na sebe s divokou vášní a náruživostí, která se vyrovnala zuřivosti bitvy, a já

toho dne poznal větší rozkoš, než kdykoli předtím.

Slyšel jsem mnoho různých úvah o tom, proč lidé v podobných situacích tolik baží po milování. Někteří říkají, že boj -

všechna ta hrůza, krev a zabíjení - nám připomíná naši vlastní smrtelnost. Rozmnožování, či alespoň jeho samotný akt,

představuje podle nich jedinou záchranu před hrozící nicotou smrti. Jiní považují radost z přežití za natolik obrovskou,

že ji samy o sobě nedokáží vyjádřit slova, písně ani myšlenky. Člověk ji může vykřičet jedině tehdy, zapojí-li do toho

celé tělo i celou duši. A další tvrdí, že je to způsob, kterým se člověk snaží znovu zakotvit v normálním životě poté, co

se odvážil vstoupit do zvráceného a pokřiveného pekla války.

Ve mně se snoubily všechny tyto důvody a navíc se k nim přidávaly další. Ačkoli jsem byl ještě mladý a zcela

uchvácený Vřelinou krásou a osobností, jasná mysl, kterou mi poskytl Kedyn, mě nenechávala na pochybách o

konečném osudu našeho vztahu. I kdybychom tuto válku oba přežili, já zestárnu a ona ne. Časem ji unavím nebo, při

troše štěstí, bude sedět na mé smrtelné posteli a svírat stařeckou ruku. Myslím, že jsem se s ní toužil podělit o svou

vášeň právě teď, právě tady a právě za těchto okolností, aby jednou měla na co vzpomínat. Nechtěl jsem, aby na mě

byla schopna zapomenout, neboť jsem věděl, že já na ni nezapomenu nikdy.

Její pohnutky jsem mohl pouze odhadovat. Když naše horečné vzrušení na malý okamžik opadlo, všimla si, že mi ránu

na stehně uzdravila magie, a ihned mě laškovně obvinila z tajných schůzek s jinou elfkou. „Ale Hawkinsi, copak jsme tě

natolik zkazily, že tě už žádná lidská žena nedokáže uspokojit?“

Zasmáli jsme se tomu a znovu se pohroužili do milování, v její žertovné otázce jsem ale postřehl stopu smutku. Byla

původem z Vorquellynu a celý život si kvůli tomu připadala poněkud méněcenná, proto jí myšlenka, že by mi nějaká

elfka s poutem ke své vlasti mohla připadat přitažlivější, snadno zakořenila v srdci. Dělal jsem co jsem mohl, s pomocí

slov i činů, abych ji vymýtil - a tak postupně chřadla a nakonec zcela odumřela. Myslím si však, že na mně tolik lpěla

právě kvůli tomuto svému komplexu, strašně toužila k někomu patřit, dokázat, že méněcenná v žádném případě není.

Byli jsme natolik zaujati jeden druhým, že jsme téměř zapomněli na válku, zuřící za pevnými stěnami Korunní věže. Ona

se však uměla připomenout sama. Hustá mračna kouře, zakrývající slunce, způsobila, že se na krajinu začal předčasně

snášet soumrak - a právě tehdy otřásl pevností výbuch dostatečně silný, aby mě vymrštil z postele. V uších mi zvonil

jak rachot exploze, tak i Vřelin smích. Podíval jsem se na elfku s předstíranou zlostí, stáhl z ní přikrývku a tu si přehodil

přes ramena. Na chodbě jsem zaslechl dupot, a tak jsem vykoukl ven a hned prvního člověka se zeptal, co se stalo.

Nevěděl. Tehdy to vlastně nevěděl nikdo. Později však Dothan Cavarre na základě průzkumu místa exploze a výpovědí

svědků vytvořil věrohodnou verzi událostí toho večera. Vypadalo to, že během spěšného přesunu drakonely do

pevnostního předměstí, odkud měla rozstřílet bránu posádkové čtvrti, došlo k nehodě. Vylaen, řídící vůz plný černého

prachu, cestou zřejmě špatně odbočil a ocitl se ve slepé uličce. Všude kolem něj hořely domy a než stačil spřežení

otočit, zřítil se jeden z nich přímo na vůz. Prach se vzňal a následný výbuch srovnal se zemí šest městských bloků.

Exploze nám přinesla i určitý prospěch, neboť tlaková vlna uhasila některé z požárů - většina z nich už ale stejně

dohořívala. Když slunce zmizelo za obzorem a na jeho místě se objevil měsíc, začala se kouřová clona nad městem

protrhávat a vítr ji zvolna odnášel k Chytrininu táboru. Nemohli jsme proto přesně určit, jak moc jsme oslabili její

vojsko, ale hromady mrtvých těl na ulicích i hlášení různých velitelů napovídaly, že ztratila přinejmenším polovinu

armády.

Výbuch ji rovněž připravil o všechen prach, bez něhož drakonela nemohla střílet - žádné další zásoby na místě neměla.

O tom jsme samozřejmě nevěděli, i tak nám ale zastavení palby děsivého kanónu přineslo vítanou úlevu. Každým

okamžikem jsme očekávali její obnovení, ale to se nedostavovalo, a tak v nás víra, že pevnost uhájíme, neustále rostla.

Ztráta palebné podpory drakonely donutila Chytrinu udělat něco, čemu se, myslím, chtěla raději vyhnout. Prvním

náznakem toho, že její počínání slavilo úspěch, byla tmavá okřídlená silueta, která na chvíli zastřela měsíc. Já sám jsem ji

neviděl, ale několik vojáků začalo ječet, že právě spatřili draka. Cavarre je dal ihned izolovat a vyslýchat, zvěst se však

rozšířila a znepokojila dokonce i elfy a urZrethie. Draky jsem sice znal z legend, člověk se však může jen stěží bát tvorů,

s nimiž se nikdy nesetkal a které v hloubi duše považuje za bájné.

Je zvláštní, že navzdory ponurým vzpomínkám na Atval jsem dlouho nepociťoval strach. Viděl jsem, co draci dokázali

udělat s celým městem a dokázal si živě představit zkázu, kterou může jeden z nich přinést Pevnosti Drakonis. Přesto

jsem se začal třást až za svítání, když obrovský netvor roztáhl netopýří křídla a vznesl se do vzduchu.

V legendách a písních bardů jsou draci líčeni jako veliké šupinaté bestie s rohy, bodci na dlouhých ocasech, spáry,

křídly a ohnivým dechem. Ano, to všechno je pravda. O dvou věcech se ale pověsti nikdy nezmiňovaly - tou první je

ladná elegance, s níž se drak pohyboval. Rozhodně bych tohoto ještěra nenazval hravým, ale způsob, jakým za letu

kroutil ocasem či otáčel hlavu doleva a doprava, mi připomněl zvědavost psů a koček nebo pružnost lasiček.

Legendy rovněž opomíjely inteligenci, zářící v dračích očích. Poté, co netvor přistál před bránou posádkové čtvrti,

rozdrtil tělem doutnající ruiny domů a vyrval drápy tucty dlažebních kostek, upřel na nás svůj pohled. Oči měl zbarvené

opačně než zlaté šupiny s jemným nádechem smaragdů - v jejich zeleni hořely jasně žluté flíčky. Drak se na nás díval, a

když se jeho pohled setkal s mým, vycítil jsem z něj, že mě zná, že zná mé rodiče, rodiče jejich rodičů i všechny mé

předky až do úsvitu času. V zelených očích nebylo ani sympatie, ani slitování. Jen zvědavost a snad i náznak

intelektuálního uspokojení ze sledování proměn, kterými má rodina procházela v průběhu staletí.

Pak mu oči zmatněly a hrudník se začal nadýmat. Stál jsem na hradebním ochozu velký kus severně od brány, přesto

jsem ale cítil proudění vzduchu, který do sebe drak lačně vdechoval. Tu vítr náhle utichl. Nastalo ticho, ticho před

bouří. Rušily ho jen panické výkřiky mužů prchajících z hradeb v těsné blízkosti brány.

Potom drak vydechl. Do tváří mě uhodil žár, jako když za studené zimní noci vstoupíte do přetopeného domu, jen to horko bylo daleko větší

a jeho náraz silnější. Oči mi slzely a musel jsem je zamhouřit, když z netvorovy tlamy vyrazil oslnivý proud ohně.

Železné kování masivní brány se během mrknutí oka z černého proměnilo v rudé, a pak se doslova vypařilo. Dubové

klády nějakou dobu odolávaly a stejně tak i veliká závora. Nakonec se však i ony vzňaly a povolily. Uslyšel jsem

hlasitý praskot a hořící úlomky dřeva se rozletěly po ulicích posádkové čtvrti, jako když někdo kopne do řeřavých

uhlíků ve vyhasínajícím táborovém ohni.

Dračí dech srazil příliš pomalé vojáky z hradeb, jejich těla se ještě před dopadem na zem proměnila v popel. A jako slabá

připomínka Atvalu se začaly kameny kolem brány tavit a znovu tuhnout do podivných tvarů. Brána vypadala, jako by

na ni vyšplouchla kamenná vlna, která však ztvrdla dříve, než stačila odtéci. Ve své nové podobě na mě působila

poněkud překvapeným dojmem -jako by nemohla uvěřit tomu, co nebo kdo bude skrze ní již brzy procházet.

Drak vyzývavě zařval, pak vzlétl, opsal nad pevností velký kruh a zamířil zpět do Chytrinina tábora. Přistál hned za

velkým stanem aurolanské tyranky a opět zaburácel - tentokrát vítězoslavně.

Vřela, chvějící se po celém těle, mi vklouzla do náruče. Vedle mě se na ochozu náhle objevil lord Norrington. „Ovládá

ho s pomocí okrannelského úlomku Dračí koruny. Pokud jí padnou do rukou ještě ty, které jsou ukryty zde, už ji

nedokážeme zastavit. Místo jednoho draka ji bude poslouchat celá armáda."

Přikývl jsem. „To se nesmí stát."

„Nikdy."

Jako odpověď na náš rozhovor zaduněly v aurolanském táboře posměšně bubny a Chytrininy hordy se začaly šikovat

k poslednímu útoku.