Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 30. kapitola

Kapitola třicátá

Vše, co jsme během výpravy zjistili, odpovídalo hlášením ostatních průzkumných jednotek. Chytrininy armády opustily

Aurolan průsmykem v Zářících horách a pochodovaly přímo proti Pevnosti Drakonis. Soutěskou každý den proudily

další oddíly, aby posílily ty již obléhající pevnost. Muži, kteří na nás zaútočili, však nepatřili k Severní hordě. Číhali na

každého, kdo procházel touto zemí - ať už to byli lidé nebo Aurolaňané.

Do našeho zajetí padly především ženy a děti loupeživé tlupy. Ačkoli by Leighův útok na onu ženu dokázal zastrašit

snad každého, většina zbylých členů bandy nevykazovala žádné známky obav. Ubohý život, který vedli, z nich už

dávno vypudil poslední zbytky lidskosti. Když jsme pohřbívali jejich mrtvé, vypadali skutečně překvapeně. Měl jsem

pocit, že kdybychom je nechali být, dostalo by se maso zabitých lupičů brzy do společnosti jedlých kořínků v jejich

hrncích.

Zvěsti o aurolanských armádách kolem Pevnosti Drakonis, které se dostaly k uším našich průzkumníků, nebyly ani

trochu příjemné. Oddíly, které vyrazily na západ a napadly Okrannel, se sestávaly především ze řvounů, vylaenů,

hrstky elfských odpadlíků a několika málo temeryxů. Chytrina zde zjevně kladla důraz především na rychlost a moment

překvapení. Jádro armád, táhnoucích na jih, sice rovněž tvořili řvouni a vylaenové, doprovázeli je však hrůzovědi,

hoargouni a zotročení lidé.

Hrůzovědy a hoargouny jsem znal jen z pohádek a pověstí. Ti první se prý nejvíce podobali medvědům a žili v

ledových pustinách na sever od Zářících hor. Měli být obrovští, mít dlouhé šavlovitě zahnuté tesáky a bílou kožešinu

se světle modrými pruhy. Podle jedné zprávy řídil urZrethijský sullanciri válečný vůz tažený právě hrůzovědy, ale

nevěřil jsem tomu, neboť se mi nezdálo, že by se tyto bestie daly tak dobře ochočit. V boji ale museli netvoři stejně

představovat strašlivé soupeře, protože jim nedostatek obratnosti bohatě vynahrazovala hrubá zvířecí síla. Podle

pověstí byli jejich oblíbenou kořistí temeryxové, což mi na klidu příliš nepřidávalo.

Slovem hoargoun se v jazyce Aurolanu označují ledoví obři. Někteří lidé říkali, že je jejich tělo tvořeno ledem, ale k

tomuto mylnému názoru je zřejmě přivedly bílé vlasy, vousy a bledá pleť těchto mohutných tvorů. Měřili prý dva až

třikrát více než dospělý člověk a měli veliká chodidla, aby se při chůzi nebořili do sněhu. Ze zbraní dávali podobně jako

Ney přednost kyjům a představa monstra, které se mi tyčí vysoko nad hlavou a v ruce třímá železem okovaný kmen

dubu, byla mírně řečeno znepokojivá. Představa, která se člověku zjevuje v nočních můrách, a on se pak s výkřikem

probouzí zmáčený potem.

Ale ze všeho nejhorší bylo to, že se jeden z hoargounů stal údajně sullancirim. Ti, kteří ho viděli, říkali, že jeho pravý

původ poznali i přes uhlově černou kůži - vlasy, vousy a oči Temného bojovníka totiž zůstaly mléčně bílé. Dokonce i

dnes, po všech těch letech, mi při pouhém pomyšlení na obřího sullanciriho běhá mráz po zádech.

Po výměně zpráv arcanslata s drakoniským baronem, Dothanem Cavarrem, jsme vypracovali jednoduchý plán, který se

dal podle průzkumníků provést velmi úspěšně a bez většího rizika. Naše hlavní síly se vylodily na severozápad od

poloostrova, asi deset mil západně od řeky Dúrgrue. Aurolanské oddíly, směřující na jih, ji obvykle míjely východně a

přes lesy, které lemovaly pláně kolem pevnosti, procházely v dlouhých kolonách. Podle Cavarrových zvědů,

působících v této oblasti, tudy nepřátelé pochodovali zcela beze strachu a byli proto ideálním terčem náhlého přepadu.

Dothan Cavarre chystal pro Aurolaňany ještě jedno malé překvapení, které si však schovával pro nejvhodnější

příležitost. Vody řeky Dúrgrue kdysi vytvářely severozápadně od Pevnosti Drakonis rozlehlé mělké jezero, ale po

poslední aurolanské invazi byla tato přírodní nádrž vysušena a opásána hrázemi, které ji chránily před povodněmi.

Cavarrovi urZrethijští ženisté pod nimi vykopali celou síť tunelů a byli připraveni hráze během okamžiku strhnout a

odvodněnou plochu znovu zaplavit. Baron počítal s tím, že při našem přiblížení přesunou aurolanští generálové své

oddíly právě do této nížiny, aby nám zablokovali cestu k pevnosti, a dostanou se tak přímo do cesty vodnímu přívalu.

Vylodili jsme tři a půl tisíce vojáků na stanoveném místě a spojili se s drakoniskými zvědy - elfy z Croquellynu a

Harquellynu. Naše lodě zatím vypluly na jih, aby prolomily blokádu pevnosti. Měli jsme jen sto dvacet jezdců a princ

Augustus je rozdělil do dvou korouhví, které chránily naše pravé křídlo. Půltucet Gyrkymeů zkoumal ze vzduchu

krajinu před námi a těšil se okázalému nezájmu elfů -jak těch, kteří s námi byli od začátku, tak i našich nových

spolubojovníků. Zbytek výpravy byl podle národností rozdělen na jednotlivé roty, přičemž hrstka „přebytečných"

vojáků, jako byl například Leigh, Ney, Vřela, Faryaah-Tse Kimp a já, sloužila ve velitelské četě lorda Norringtona.

Když jsem psal o pasti, kterou na nás nastražila loupeživá tlupa z Přízračných plání, zmínil jsem se o tom, že útok ze

zálohy považuji za zbabělý čin. Myslím, že v případě lupičů tomu tak skutečně bylo - chtěli nás zabít jen proto, aby se

na náš účet obohatili. Zaútočili na nás se stejným zápalem, jaký cítí prospektor, který se hrabe v zemi a doufá, že v ní

objeví zlato nebo drahokamy.

Nejspíš to bude znít pokrytecky, ale v našem překvapivém útoku na aurolanský oddíl nevidím naopak vůbec nic

zbabělého. Jeho cílem bylo zničit nepřítele, který pochodoval na jih, aby zabil naše druhy v Pevnosti Drakonis. Chtěli

jsme vymazat protivníka ze světa takovým způsobem, že to do řad obléhatelů zaseje hrůzu. Věděli jsme, že náš čin

nikdy neopředou mýty - bardové nebudou zpívat o podrobnostech, nýbrž pouze o výsledcích.

Udělali jsme prostě to, co jsme udělat museli.

Pro svůj útok jsme zvolili poměrně rovný úsek cesty, vedoucí lesem. Toto místo se nacházelo hned za údolím, které by

bylo pro přepadení ideálním místem - věděli jsme, že Aurolaňané při jeho průchodu alespoň trochu znervózní. Jistě si

oddechnou, když jim konečně zůstane za zády, a právě v této chvíli uvolnění budou nejzranitelnější. Kopce, tvořící

západní svahy údolí, se i zde tísnily těsně u cesty, ale jen na jedné straně. Tu druhou brázdila nehluboká rokle s

mělkým potokem na dně a teprve na druhém břehu říčky, nějakých dvacet yardů od silnice, se zvedal další pahorek.

Porost byl na něm tak hustý, že mohl pozorovatel z cesty spatřit jen asi prvních deset yardů lesnatého svahu, a schoval-li se někdo na samém temeni kopce, stával se prakticky neviditelným.

Lord Norrington rozmístil své jednotky dokonale. Okranská garda, vyzbrojená kopími, sekyrami a meči, obsadila vrchol

pahorku. Jižně od ní se po obou stranách cesty schovali oriosští a alcidští válečníci. Lučištníci stanuli na západním

kopci, odkud mohli nerušené střílet šípy dolů na Aurolaňany. Princ Augustus zůstal se svými jezdci na malé pasece

západně od silnice. Po zaklapnutí pasti měl tryskem vyrazit po úbočí kopce a nájezdem smést všechny nepřátele, kteří

by se pokoušeli uniknout na sever. Úkolem zbylých rot bylo zablokovat cestu ještě severněji a zabránit možným

posilám přispěchat na pomoc napadenému oddílu.

Mé místo bylo mezi lučištníky a střelci z kuší, nacházel jsem se tedy blízko lorda Norringtona, na jehož znamení jsme

měli zahájit útok. Leigh, Ney, Vřela a celá orioská rota nás chránili před případným úderem Aurolaňanů. Ne snad, že

bychom se my, lučištníci, nedokázali ubránit sami. Ale ostřelováním nepřátel na silnici jsme mohli k vítězství přispět

daleko víc, než soubojem se řvouny na svahu kopce.

Vřela mi s mečem v ruce stála po boku. Šíp, který ji zasáhl předchozího dne, se podařilo celkem snadno vytáhnout a já

dostal příležitost splatit dluh a zašít pro změnu její ránu. Nebyl jsem v tom zdaleka tak zručný jako ona, ale dělal jsem co

se dalo, neboť jsem nechtěl, aby jí hladkou pleť hyzdily nějaké šrámy.

Ney stál vedle Leigha a palcát mu spočíval na pravém rameni. Mladý Norrington ještě netasil Temmer a v pravé ruce

držel samostříl. Levou však přesto jemně spočíval na jílci kouzelného meče. Když jsme se včera vrátili na Invicta, Leigh

se mi omluvil a poděkoval mně i Neovi, že jsme ho včas zadrželi. Upíral pohled do prázdna a natahoval ruku jako by se

snažil setřít slzy z tváře té malé holčičky. „To, co jsem málem udělal...," opakoval pořád dokola. „Už nikdy. Nikdy."

Když jsem se na něj díval, jak stojí a znovu čeká na boj, připadal mi odhodlaný. Věděl, řekl bych, že se ho meč včera ve

zmatku nočního útoku zmocnil. Věděl to a chtěl za každou cenu zabránit tomu, aby se to opakovalo. V jeho tváři se

uhnízdil stejný nezdolný výraz, jaký jsem u něj už tolikrát viděl, když nás můj otec cvičil ve válečnickém umění. Byl

jsem rád, že se k němu tento výraz opět vrátil.

Aurolaňané pochodovali po cestě s takovou bezstarostností, jako by se účastnili slavnostní přehlídky a ne tažení v

hloubci nepřátelského území. Myslím, že proti nám stála jedna rota - osm čet po třiceti řvounech, asi dva tucty velících

vylaenů a hrstka mladších řvounů, kteří nesli standarty jednotlivých oddílů. Za nimi drkotalo několik provizorních vozů

naložených zbraněmi, zbrojemi, jídlem a dalším vybavením nezbytným pro dlouhodobé tažení. Za poslední četou se

belhal hoargoun a vlekl po zemi velikánský kyj.

Nepřátelé směřovali na jih v pochodových kolonách, každou četu tvořilo šest řad po pěti řvounech. Díky tomu jsme si

mohli rozdělit cíle předem a daleko snáze, než kdyby šli v neuspořádaném houfu. Sotva lord Norrington pohnul rukou,

vyskočili jsme na nohy. S prvním zatroubením rohu jsme vystřelili, luky zazpívaly, kuše temně zamručely. Šípy a šipky

svištěly vzduchem a zasahovaly nepřátele s mokrými mlaskavými zvuky, ostrým praskotem či hlasitým řinčením. První

četa se rázem zhroutila jako by ji tvořili cínoví vojáčci, povalení na zem plácnutím ruky rozzlobeného dítěte.

Začal jsem střílet na další četu a až tehdy mi došlo, jak skvělou zbraní můj elfský luk je. Natahoval se neuvěřitelně

snadno a vysílal šíp za šípem s téměř neomylnou přesností. Dalšího vylaena jsem trefil s takovou silou, že ho náraz

otočil kolem jeho osy, teprve pak se netvor složil na zem. Ze slábnoucí ruky mu vyklouzla velitelská hůlka a hned nato

jej zavalilo mrtvé tělo řvouna s šípem v lebce.

Vystřelil jsem znovu a pak ještě jednou, abych ukončil trápení řvouna, zasaženého do břicha. Uviděl jsem dalšího, jak k

nám šplhá po úbočí kopce, a přesně mířeným šípem mu přišpendlil ruku ke kmenu stromu, jehož se přidržoval. Ještě dva

šípy se pak sešly ve řvounově hrudníku, mrtvá bestie se chvíli volně houpala, pak její váha vyrvala ruku ze sevření

mého šípu a Aurolaňan se skutálel po svahu zpátky na cestu.

Tam mezitím zavládla vřava. Koně, táhnoucí vozy, se splašili, sotva se jim do boků zavrtaly první šipky. Vozy jeden za

druhým sjížděly z cesty, převracely se a lámaly na kusy. Jídlo a vybavení padalo s třeskotem a řinčením do rokle a

pohřbívalo pod sebou prchající řvouny. Viděl jsem jednoho vozku opouštět rozpadající se dopravní prostředek, když

však seskočil na zem, narazil do něj pár těžkých kol a doslova ho zamáčkl do hlíny.

Řvouni se hrnuli přes okraj cesty a brodili se potokem na druhou stranu ve snaze uniknout našim šípům. Mnozí se

hnali po čtyřech, ve své panice se velmi podobali vyplašeným zvířatům. V hustém porostu se mi rychle ztratili z očí,

brzy jsem ale odtud uslyšel zatroubení rohu, následované válečným pokřikem ze stovky lidských hrdel. Řvouni vřískali

a sténali, jedni padali dolů s rozpolcenými lebkami, druzí, ti o maličko šťastnější, klopýtali po svahu zpátky do potoka.

O chvíli později se v mém zorném poli objevili jejich alcidští pronásledovatelé.

Jiní řvouni se otočili našim směrem, a tak Leigh odhodil samostříl a vyrazil proti ním. Sestupoval po svahu kopce

studeným rozvážným krokem a Temmer mu v ruce jasně zářil. Jeden ze řvounů se na něj vrhl, dlouhý nůž připravený k

bodnutí. Vypadalo to, že Leigh tento útok jednoduše nevzal na vědomí. Prostě se rozmáchl a jediným třpytivým

seknutím zarazil čepel do krku dotěrného nepřítele. Hlava nestvůry poskakovala po svahu kopce až se zastavila

ostatním řvounům u nohou. Ti na ni i na Leigha jen s hrůzou civěli. Můj přítel na ně kývl, uklonil se jejich směrem a

nepříjemně se usmál. Lákal je k sobě a mně v tu chvíli připadalo, že i kdyby na něj zaútočili všichni najednou, během

minuty by zemřeli a on by neutržil ani škrábnutí.

Poslední četa, s výjimkou hoargouna, začala utíkat na sever, přímo do náruče Augustovy kavalerie. Řvouni neměli

proti nájezdu sebemenší šanci a padli do jednoho, jejich těla rozdrtila koňská kopyta. A jezdci se řítili dál, mávali kolem

sebe meči a snadno doháněli každého, kdo se jim pokoušel uniknout. Drtili řadu za řadou, četu za četou a zbylé řvouny

hnali před sebou jako stádo ovcí.

Hoargoun seskočil ze silnice a valil se po svahu kopce přímo proti nám. Volnou rukou lámal mladé stromky a odhazoval

je stranou, obrovskými chodidly dupal po keřích a řvounských mrtvolách. Stal se terčem desítek šípů, zabodávaly se

mu do tváře, hrudi, břicha i nohou, ale on šel stále dál jako by svá zranění nevnímal. Země úpěla pod jeho těžkými

kroky a řvouni, dotírající na Leigha, se před ním raději rozestoupili. Hoargoun pomalu zvedl kyj a ten zaskřípal o větve stromů nad jeho hlavou. Ještě dva kroky, už jen jeden a bude moci zaútočit na malého muže se zlatým mečem.

Leigh ještě jednou mávl svou zbraní, pak ztuhl a upřeně se na obra zadíval.

V tom pohledu byl vzdor.

A děs.

A ochota zemřít.

Hoargounův těžkopádný kyj se již snášel na Leighovu hlavu, ale dříve než stačil dopadnout, zapojil se do boje Ney.

Seběhl z temene kopce na poslední chvíli a proti rychlému úderu jeho palcátu nedokázal obr udělat vůbec nic. Neyova

zbraň mu ze strany narazila na koleno, roztříštila kost a přetrhla šlachu. Hoargoun zaburácel bolestí a upustil kyj. Ten

dopadl přímo mezi Neye a Leigha. Země se otřásla, mladý Norrington ztratil rovnováhu a bezvládně se svalil na svah

kopce.

Ney se však udržel na nohou a odtančil doprava. Další úder jeho palcátu směřoval vzhůru. Zasáhl obra do levého lokte

a za doprovodu zvuku, připomínajícího praskot lámajícího se stěžně, ho rozdrtil. Hoargoun se pokusil chytit za

zraněnou paži, ale v tu chvíli ho nohy zradily a on se zřítil k zemi. Bradou vyryl hlubokou rýhu do jílovité půdy a jen

statný kmen dubu zastavil jeho začínající pád.

Poslední Neyův úder dopadl obrovi tvrdě na pravý spánek. Zvuk praskající kosti téměř zanikl v kakofonii bitevní

vřavy, ale promáčklina, kterou palcát zanechal v hoargounově lebce, se nedala přehlédnout. Obr sebou škubl a

poslední trhaný výdech zahalil Leighovo tělo do přikrývky ze spadaného listí.

A znovu létaly šípy, znovu se ozýval řvounský jekot, znovu tekla krev. To vše však ustalo během několika dalších

minut, kdy již z vojáků aurolanské roty nezůstal naživu ani jediný. Náš útok byl rychlý a smrtící. Měli jsme jen několik

málo zraněných, ale nijak zvlášť vážně - nebylo to nic, o co by se nepostaraly dlahy a pár stehů. Za méně než

čtvrthodinu se nám podařilo zničit celý nepřátelský oddíl. Naše radost z vítězství byla veliká, ale věděli jsme, že to je

jen začátek.

To, co jsme udělali potom, mělo vnést strach do srdcí Chytrininých vojáků. Nejsem si jistý, zda její vojáci kdy nějaké

srdce měli. Pokud si však něčím jistý jsem, tak tím, že jsme svým činem ukázali nepříteli, že tuto válku bereme smrtelně

vážně a pro dosažení vítězství klidně sáhneme k jakýmkoli prostředkům. Ano, udělali jsme opět jen to, co jsme udělat

museli. A přesto se ke mně ten obraz stále vrací v nočních můrách.

Celou věc vymyslel Scrainwood a byl to také on, kdo se s jakýmsi zvrhlým potěšením ujal jejího řízení. Podle

princových pokynů jsme zvedli mrtvého hoargouna a opřeli ho o několik stromů, jako by právě sešel z cesty a posadil

se, aby si chvíli odpočinul. Kyj jsme mu dali na kolena a na něm složili svalnaté ruce. Hlavu jsme přiložili ke kmeni

stromu, aby nebyla vidět prolomená lebka, takže se zdálo, že obr právě usnul.

Řekl bych ale, že ten, kdo se rozhlédl okolo, už nikdy klidně usnout nemohl - ani teď ani nikdy jindy.

Všem řvounům i vylaenům jsme uřezali hlavy a rozmístili je na silnici řadu po řadě, do stejných kolon, v jakých kolem

nás ještě před necelou hodinou procházeli. Standarty jednotlivých oddílů jsme před nimi vkopali do země, aby se dalo

snadno určit, o jakou četu se jednalo. Zachránili jsme dva z jejich vozů a naplnili je zbraněmi, zbrojemi a další kořistí.

Scrainwood také trval na tom, abychom s sebou vzali kousky řvounských kožešin - po jednom pro každého z nás a

další pro krále a královny, kteří nám vládli. Mrtvoly jsme pak odtáhli ke kraji silnice a svrhli do rokle.

Když jsme opouštěli místo boje, mezi stromy se již zvolna plížilo večerní šero. Ohlédl jsem se a ještě jednou se podíval

na výsledek naší práce. Na tu vzdálenost a při špatném osvětlení to skoro vypadalo, jako by se Severní horda nějakým

způsobem ponořila až po krk do bahna. Z celé scény dýchal klid a mír a já věděl, že to není správné.

Ale co přesně je špatně, to jsem v té době ještě netušil.

Vřela pevně stiskla mou levou ruku ve své pravici. „Bude lepší, když odtud co nejrychleji odejdeme."

„Bojíš se duchů, Vřelo?"

„Ne, Tarrante, nebojím se duchů." Ohlédla se na dlouhé řady hlav a já ucítil, že se najednou zachvěla. „Bojím se

vzpomínek."