Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 15. kapitola

Kapitola patnáctá

Když jsme projížděli zapomenutými samotami a malými vesnicemi, cítil jsem lítost k jejich obyvatelům, odsouzeným k

životu na takových místech. Koneckonců, přijel jsem sem až z Valsiny a jen během cesty jsem poznal větší kus světa,

než se kdy podaří jim. Doma jsem navíc požíval všech výhod života ve městě, kde se dalo zajít do divadla či galerie a

kde můj časový rozvrh neurčovaly jen východy a západy slunce.

Zkrátka, když jsem viděl jejich umouněné tváře - celé tváře, neboť jen málo z nich mělo právo nosit masku - připadal

jsem si velmi světaznale.

A pak jsem spatřil hlavní město Alcidy - Yslin.

První věcí, která mě upoutala, zatímco jsme se k němu od severovýchodu blížili, byla jeho velikost. Jen do vnějších zdí

by se pohodlně vešly tři nebo čtyři Valsiny a městská zástavba u opevnění v žádném případě nekončila. Oslavy žní

okupovaly louku jižně od města a dodávaly mu tak zdání ještě větší rozlohy. Už ze vzdálenosti několika mil jsem v

Yslinu dokázal rozpoznat tři mocné pevnosti, které se rozměry vyrovnaly valsinskému Starému městu, a také několik

chrámových čtvrtí a tržišť.

Panská sídla se vypínala na pahorcích, které se vznešeně svažovaly k moři. Každé z nich bylo dostatečně velké na to,

aby v porovnání s nimi vypadala Norringtonova usedlost jako maringotka. Ve středu města jsem viděl tří či čtyřpatrové

budovy, a nebyly to jen chrámy nebo sídla místní správy, ale domy, které vlastnili obyčejní lidé, s obchody v přízemích

a byty v horních patrech. A v některých dokonce bydleli i tací, kteří nepracovali v přilehlých obchodech, nýbrž někde

úplně jinde.

Yslin měl rovněž přístav, který jsem viděl prvně v životě. Také sám oceán na mě opravdu hluboce zapůsobil. V den

našeho příjezdu bylo poněkud zataženo, od severu vanul větřík, a tak na pláž dorážely mírné vlny. Celá vodní plocha se

zdála být šedivá a rozzlobená, se stopami zeleně a modři. Na obzoru jsem spatřil obrysy ostrovů, ale, narozdíl od jezer

kolem Valsiny, jsem nikde nedokázal zahlédnout protější břeh.

V zátoce se tísnila spousta lodí, velkých i malých. Dlouhá mola umožňovala nakládání a vykládání zboží, břeh hustě

lemovala četná skladiště. U vody se sušily celé míle rybářských sítí a na přilehlých rybích trzích vládl čilý ruch.

Mou pozornost přilákala ještě spousta dalších zajímavostí, ale žádná ne tolik, jako krásně zbarvené koule, plující

vzduchem nad městem. Byly lapeny v sítích, připevněných ke košům pod nimi, a se zemí je spojovala dlouhá lana.

Rezolut prohlásil, že tyto věci viděl už předtím a řekl mi také jejich název - balóny. Pár těchto balónů poletoval nad

místem oslav. Pravidelnost, s níž přistávaly a opět se vznášely do vzduchu, naznačovala, že tu někdo provozuje lety za

peníze.

Další úchvatnou podívanou představovaly koše, zavěšené na silných provazech, které byly napnuty mezi jednotlivými

pevnostmi a dalšími výškovými budovami. Pohybovaly se z jednoho konce lana na druhý a v každém seděli lidé. Byly

mezi sebou zřejmě nějakým způsobem propojeny, neboť koše mířící jedním směrem míjely své protějšky zhruba v

polovině provazů a neustále uchovávaly stejnou rychlost. Výhled, který se z nich nabízel, se musel podobat výhledu

letícího ptáka a tento způsob cestování svým pohodlím jistě překonával brození se blátem a hnojem dole na ulicích.

Lord Norrington nás vedl podél městských hradeb k jihu. On a Leigh se od nás na okraji místa oslav oddělili a jeli dál,

aby navštívili několik velkých stanů, nad nimiž vlály orioské vlajky s bílým sokolem v zeleném poli. Vrátili se asi po

hodině. Lord Norrington udělil Cooperovi pokyny, kde má ustájit koně, a s námi ostatními vyrazil do města, do

hostince U jednonohé žáby. Ubytovali jsme se - lord Norrington, Heslin a Shales dostali vlastní pokoje, zatímco Leigh,

Ney a já jsme se dělili o jeden menší s velkým slamníkem. Tehdy nás Rezolut opustil, ačkoliv mu lord Norrington nabízel, že i jemu pronajme pokoj. Slíbil nám však, že se ještě

uvidíme, a zamířil hlouběji do města. Hostinský jménem Quint Severus řekl, že si Rezolut najde místo mezi příslušníky

své rasy v Dolinách, části města, kde, jak jsem se domníval, žili elfové. Nezeptal jsem se však, zda je má domněnka

správná, protože jsem nechtěl odhalit svou nevědomost.

Věd, k níž se mi v Yslinu a vlastně i v celé Alcidě nejobtížněji přivykalo, bylo, že zde lidé nenosili masky. Samozřejmě,

někteří Oriosané také neskrývali tváře pod maskou, ale to byli většinou přistěhovalci nebo nejchudší rolníci. Měli

daleko nižší postavení než kdokoliv s maskou a my jsme vyrůstali s vědomím, že se k nim tak musíme chovat. Tady v

Yslinu však baroni, hrabata či vévodové, kteří svou urozeností mnohdy převyšovali lorda Norringtona, chodili s

odkrytými tvářemi jako nějací zlodějové, takže jsem měl potíže se rozhodnout, jak s nimi vlastně jednat. My sami jsme tu

byli naopak považováni za jakési kuriozity, lidé si na nás ukazovali a šeptali si za našimi zády.

Mohlo by se zdát, že nám tento přechod ulehčilo setkání s odmaskovaným Rezolutem, ale nebylo tomu tak. I když elf

neměl masku, tetování na jeho těle vlastně sloužilo k podobným účelům. Rezolut sám navíc vypadal jako maska,

přehozená přes obvyklou lidskou představu o elfech. Ačkoli jsem s ním strávil mnoho času, nikdy jsem se ani

nepřiblížil k poznání toho, kým ve skutečnosti je.

Jakmile jsme se zabydleli ve svém pokoji, objednali jsme si podle instrukcí lorda Norringtona vanu a dostatek horké

vody na koupání. Losovali jsme a já měl štěstí, takže jsem získal právo umýt se jako první. Vydrhl jsem se silně a

pečlivě, kůže mi zrudla a pálila. Pak jsem vylezl z vany, omotal kolem sebe ručník a z jednoho jeho konce udělal cosi

jako kápi, která měla skrýt mou odhalenou tvář před pohledy obou spolubydlících.

S Maskou luny v pravé ruce jsem se stáhl do nejvzdálenějšího koutu pokoje a posadil se tam zády k Neyovi a

Leighovi. S pomocí malé misky s vodou, trochy mýdla a kartáčku jsem svou masku vyčistil. Nedokázal jsem z ní dostat

všechnu krev, takže na jejím povrchu zůstalo několik nejasných čmouh. Trochu mi připomínaly skvrny na kožešině

řvounů, takže mi ani příliš nevadily. Z temeryxího pera však šla krev setřít velmi snadno a tak má trofej opět získala

svou původní černočernou barvu.

Znovu jsem si masku přivázal a dal si přitom pozor, aby se mi do uzlu zachytilo několik pramínků vlasů. Rychle jsem se

oblékl do těch nejméně špinavých cestovních šatů, které jsem měl, a pak seběhl dolů do šenku. Objednal jsem si korbel

místního piva, které mělo, jak jsem zjistil, ostrou dřevnatou příchuť, bylo však zároveň sladké, bez jediné stopy po

hořkosti. Dostal jsem také chléb, sýr a velkou misku slepičí polévky, v níž sice neplavalo mnoho masa, ale o to více

zeleniny.

Ney a Leigh sestoupili dolů jeden po druhém. Ney stačil své jídlo před Leighovým příchodem už napůl spořádat, ale

než si mladý Norrington stihl objednat, vrátil se jeho otec v doprovodu dvou maskovaných sluhů v červeno-modrých

vestách značících, že jsou ve službách královské rodiny. Oba nesli přeplněné pytle a mířili nahoru do našeho pokoje.

Lord Norrington nás vybídl, abychom je následovali, a sám náš malý průvod uzavřel. Sluhové složili náklad a odešli,

my čtyři jsme pak v komnatě osaměli.

„Byl jsem navštívit královnu." Lord Norrington se otočil od dveří, které právě zavřel. „Nepodařilo se mi promluvit přímo

s ní, ale měl jsem dlouhý rozhovor s jejím komořím, vévodou Reedem Larnerem. Pověděl jsem mu o důvodu našeho

příjezdu a on řekl, že už zvěsti o podobných setkáních zaslechl od jiných návštěvníků slavností. Vévoda věří, že se

poprvé za celou dlouhou historii setkání hlav států během Oslav žní objevilo téma, o němž stojí za to rokovat. Až do té

doby však nemáme říkat nic o tom, co jsme viděli či zažili."

Dotkl jsem se temeryxího pera. „Co když se někdo zeptá, proč nosíme tohle?"

„Příběh ,Válka s havrany‘ fungoval cestou dobře. Zkuste ho ještě chvíli udržet při životě, chlapci." Lord Norrington se

na okamžik zachmuřil. „Dobře víte, že bych po vás nikdy nechtěl něco takového, kdyby to nebylo důležité. Vše, co jsme

zatím udělali, bylo vlastně prosté, protože jsme stáli tváří v tvář nepříteli, který se nás snažil zabít a my tomu museli

zabránit. Doufám, že vůdcové jednotlivých národů pochopí, že Aurolan neohrožuje jen některé státy, ale celý svět, že

to pochopí a spojí se proti společnému nepříteli. Ale mezi tímto cílem a našim současným postavením leží kluzké

bojiště, na němž hraje větší roli politika než meč. Dokud se naše královna nerozhodne, jak a kde vyvinout tlak na

ostatní, aby se zapojili do jejích plánů -plánů, které ochrání Oriosu a zároveň zničí hrozbu - do té doby potřebuje naše

mlčení."

„To tedy likviduje moje velké plány," zavrčel Leigh s předstíraným znechucením. „Rozhodl jsem se totiž, že si budu

dnes večer dole v šenku vydělávat na jídlo a pití recitací mé nové básně ,Jak se trápí sněhodrápi'."

Jeho otec se zasmál. „Nechci ti kazit zábavu, ale už kvůli té malé šanci, že se místní prostý lid po jejím vyslechnutí

vzbouří, ti musím sdělit, že dnes večer nebudeš mít volno. Vypadá to, že jsme dorazili právě v den, kdy Oriosa pořádá

hostinu. Podle protokolu tam nesmíme chybět."

Leigh okamžitě zvedl hlavu a oči se mu rozzářily. „Když nesmíme, tak nesmíme. Protokol rozhodně nemůžeme porušit."

Ney mi kývl hlavou. „Potom se Hawkins a já projdeme městem a budeme cestou děsit jiné básníky historkami o tvém

neuvěřitelném nadání."

„I když by to bylo jistě zábavnější než tato recepce, obávám se, že to není možné." Lord Norrington si povzdechl.

„Protože jsme všichni byli účastníky událostí v Atvalu, Cooper a ostatní se už museli hlásit v kasárnách, kde je

ubytována královnina Osobní stráž. Heslin a jeho učedník se setkají s Mistry Magie v městském Arcanoriu. Leigh a já

půjdeme na hostinu a vy dva nás doprovodíte jako pobočníci. Vévoda Larner řekl, že si nedovede představit

Norringtona bez Hawkinse, a rozhodl, že se bez pobočníka neobejde ani Leigh. Jeho sluhové pro nás v zavazadlech

jiných šlechticů našli vhodné šaty. Oblečte si je, kočár si nás tu vyzvedne za méně než hodinu. Pojedete tam, budete

mluvit jen tehdy, když vás o to někdo požádá, a budete se bavit. V rámci možností, samozřejmě."

K našemu překvapení jsme si všichni našli šaty, které nám dobře padly. Nakonec jsem byl oblečen do modrých kalhot,

červené hedvábné košile a černé kožené vesty s modrým lemováním. Jeden z chlapců, sloužících v hostinci, mi navoskoval boty, takže se leskly, a já v nich vypadal opravdu rázně. Ney si vybral červené kalhoty, modrou košili a

černou vestu, zatímco Leighovi se podařilo zahalit do červené barvy od kolen až po krk a zápěstí.

Cestou kočárem na hostinu, která se konala ve Velkém sále Tesákové pevnosti, jsme byli v rychlosti poučeni o

protokolu. Mně a Neyovi bylo řečeno, že budeme nejníže postavenými účastníky hodů - snad s výjimkou obsluhy - a

že se podle toho musíme chovat a nikoho zbytečně nehněvat svou troufalostí. Leigh se před námi chvíli naparoval,

dokud se nedozvěděl, že svým postavením převýší na hostině jedině právě nás. Přesto však bude jeho jméno díky

urozenému původu ohlášeno a on bude mít za povinnost popřát královně vše nejlepší k Oslavám žní.

Leigh se opřel ztracen v přemítám o tom, co přesně řekne, a já zahlédl v jeho očích lesk. Nepochyboval jsem, že právě

vymýšlí nějaký rým, a doufal jsem, že bude dobrý. Zdálo se mi, že si plně neuvědomuje plný význam hostiny i toho, co

tam budeme dělat. Já osobně jsem se hodlal držet co nejvíc stranou a vyhýbat se nepříjemnostem, přesto jsem si ale

nebyl vůbec jistý, že to zvládnu.

Dorazili jsme na místo celkem rychle a byli ihned uvedeni do menší boční haly. Tesáková pevnost, nacházející se ze tří

městských citadel nejblíže k přístavu, byla postavena z masivních kamenných bloků a vysmívala se každému, kdo by

byl dost šílený na to, aby se ji pokusil dobýt. Mohutné sloupy podpíraly klenuté stropy, které byly, jak mi připadalo,

výsledkem pozdějších renovací, neboť zde použité kameny měly jinou barvu než ty ve vnějších zdech.

Také různobarevná skla v oknech, skýtající na denním světle zajisté nádherný pohled, nebyla v žádném případě věcí,

kterou by pevnost vybavili původní stavitelé. Tesáková pevnost vypadala jako starý válečník, který v klidu dožívá

bouřlivý život a vypráví mladším generacím příběhy z minulosti.

Konečně začali lidé zvolna proudit z boční haly do Velkého sálu. Asi po hodinovém čekání jsme se dostali tak daleko

kupředu, že jsem zaslechl asi zvučný hlas ohlašovat každou novou delegaci. Když jsme dosáhli místa, odkud bylo

vidět, co se v sále děje, začalo mi být zřejmé, že se věci opravdu odehrají přesně tak, jak nám lord Norrington říkal. Jeho

jméno bude ohlášeno, já půjdu za ním, on poklekne před královnou na koleno, pozdraví ji a pak bude pokračovat dál.

Po dalších minutách čekání jsme se ocitli v čele. Komoří, odmaskovaný vyzáblý muž s několika pramínky vlasů na

hlavě a jen o málo více zuby v ústech, udeřil holí o podlahu. „Dovoluji si vám představit lorda Kenwicka Norringtona z

Valsiny v Oriose."

I když měl na sobě lord Norrington půjčené šaty jako my ostatní, přivezl si s sebou - což bylo jeho právo a povinnost -

svou formální masku, kterou nosil jen zřídka. Šlo o jakýsi cejch neohroženého válečníka a velkého vůdce lidí. I když se

mnozí z hostů dostavili v podobných, jen mnohem více zdobených maskách, jaké jsem nikdy předtím neviděl a už

nejspíš ani neuvidím, nevypadal žádný z nich tak působivě jako lord Norrington.

Spodní okraj jeho masky se téměř dotýkal koutků úst, celek pak vytvářel jakousi kápi, zakrývající nejen hlavu ale i

skoro celý zbytek těla. Maska byla vyrobena z kůže temeryxe, jehož zabil. Bílá pera hrála všemi barvami duhy s jemností

olejových skvrnek na klidné vodní hladině a chvěla se při každém pohybu. Válečné stuhy na masce scházely,

nahrazovalo je několik temeryxích per na čele, kterým se dostalo potřebného obarvení. Kápi přidržovala zlatá spona,

sepnutá na krku. Lordův háv se kolem něj jakoby uzavřel, když pomalu poklekl před královnou a sklonil hlavu.

„Výsosti, je pro mne ctí pobývat ve vaší společnosti, stejně jako ve vašich službách. Doufám, že se slavnosti ukáží jako

prospěšné a otevřou nám všem dveře do budoucnosti prosté strachu, avšak plné prosperity."

Královna Lanivette, štíhlá a elegantní, odměnila lorda Norringtona pronikavým pohledem modrých očí. Její světlé vlasy

se barvou vyrovnaly jeho kápi a úsměv, zvolna rostoucí na jejích rtech, byl přiměřenou odpovědí na jeho galantnost.

Naklonila se dopředu a dotkla se per, skrývajících lordovu levou tvář.

„Kenwicku, vždy jsi patřil k mým oblíbencům. Je mi potěšením tě opět spatřit, tím spíše, že je to potěšení neočekávané."

Její slova byla tichá, jen stěží hlasitější než pouhý šepot, ale snad každému v sále muselo být jasné, že jí příchod tohoto

hosta doopravdy přinesl radost. „Jistě si najdeme čas na delší rozhovor. Později."

Lord Norrington vstal a vykročil doprava, já šel přímo v jeho stínu. Otočil jsem se, abych sledoval Leighův příchod a

vyslechl si báseň, kterou si pro tuto příležitost přichystal, ale vše co jsem spatřil byl jen určitý neklid v davu. Vysoká

postava se vyhnula Leighovi a rázně pokračovala kupředu. Na sobě měl příchozí vysoké jezdecké boty barvy hořčice,

kalhoty a koženou vestu, zapnutou jen na jeden dva knoflíky. Tetování na jeho pažích a proužek bílých vlasů

uprostřed hlavy mi potvrdil, že jde skutečně o Rezoluta, a já se podivil, že jsem ho nepoznal okamžitě.

O vteřinu později mi to došlo. Rezolutova ramena totiž halil plášť, neuměle pošitý kousky kožešin. Jeho spodní okraj se

pohupoval v rytmu elfovy chůze. Když Rezolut přistoupil blíž, uvědomil jsem si, že ty věci, přišité k plášti hrubými

stehy, nejsou tak docela kožešiny. Byly to skalpy zabitých řvounů.

Rezolut se zastavil na místě, kde před chvílí klečel lord Norrington. Elfova kolena se však neohnula. Místo toho si

přiložil pravou ruku na prsa a rozhlédl se po okolí - nejen po královně Lanivette, jejím synovi Scraiwoodovi a dceři

Ryhope, ale po všech králích a šlechticích, jejichž přítomnost byla ohlášena před námi. Pak pomalu kývl hlavou. A

promluvil.

„Jsem Rezolut. Jsem Vorquelf. Nemám žádnou hodnost ani postavení a přesto jsem zde." Spustil ruku z prsou a celý se

zahalil do řvounského pláště. „Přicházím, abych vám sdělil, že aurolanské oddíly pronikly do Oriosy a dál na jih - až k

ruinám Atvalu. Chci vědět, co hodláte učinit, aby byla této hrozbě učiněna přítrž nyní a až na věky věků."