Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 11. kapitola

Kapitola jedenáctá

Rounce jsme navštívili jak té památné noci, tak ještě několikrát během následujících dní. Vzpomínám si, jak se jeho tvář

při našich příchodech pokaždé rozzářila a jak nám děkoval za záchranu života i za to, že může chodit. Nikdy, ani tehdy

ani dnes, jsem nepochyboval o upřímnosti jeho slov, vždy jsem však v jeho hlase dokázal zachytit stopu hořkosti.

Léčitelé mu na koleno přiložili obvaz z pružné látky a vyztužili ho dubovými dlahami - noha tak zůstávala rovná a

neohebná. Ačkoli se na ni Rounce mohl na chviličku postavit i celou svou vahou - což ovšem dělal zřídka, neboť se po

většinu času belhal o berlích - bylo nám všem jasné, že normálně už chodit nikdy nebude.

Z Rounce by se asi nestal opravdový válečník, ale i když se k takovému životu příliš nehodil, fakt, že tak rychle a

nezvratně přišel o možnost vojenské kariéry, jej nutil k mučivému přemýšlení nad tím, jaký by jeho osud mohl být. Ve

všech kronikách, zaznamenávajících okolnosti jeho zranění, byl zmiňován jen jako oběť - občas si ho dokonce pletli s

pastýřem nebo dřevorubcem, kterého jsme my tři zachránili. Temeryx sice Rounce nezabil, zabil však člověka, kterým se

Rounce mohl stát. Ten, který přežil, mohl už jen snít o tom, co by se změnilo, kdyby se tehdy na jeho místě ocitl Leigh

nebo já.

Během dvou dní po našem návratu do Valsiny bylo rozhodnuto, že někdo musí zprávu o událostech v Západním lese

dovézt k orioskému panovnickému dvoru. Obvykle by to znamenalo šedesát leaguí dlouhou cestu do hlavního města

Mereda. Pokud bychom denně urazili pět leaguí, trvalo by nám jízda dvanáct dní, možná dokonce jen něco málo přes

týden. Naneštěstí pro nás však královna již odjela do alcidské metropole Yslinu, aby se setkala s ostatními vládci na

Oslavách žní - mezinárodních slavnostech, pořádaných jednou za čtyři roky pokaždé na jiném místě.

Zprávy, které jsme měli doručit - o tom, že se v Oriose náhle objevila skupina aurolanských příšer - byly Horní

sněmovnou Senátu shledány natolik závažnými, že se za královnou a ostatními vládci mělo vypravit početné

poselstvo, aby je varovalo před hrozícím nebezpečím. Lord Norrington dostal za úkol sestavení této skupiny a hned

mezi prvními si vybral Neye, Leigha a mě.

Ačkoli jsem tím byl poctěn více, než dokážu vyslovit, nemyslel jsem si, že je tato volba správná a byl jsem rozhodnut

odmítnout. Argumentoval jsem tím, že se ve městě najde mnoho lidí, kteří jsou daleko výřečnější a zkušenější v jednání

s vysokou šlechtou než já. Navíc, můj Měsíc luny sotva začal, na polích čekalo na sklizeň obilí a představa odchodu z

rodné Valsiny, kolem níž dost možná číhají ještě další stvůry, se mi ani trochu nezamlouvala.

Otec si mé protesty vyslechl mlčky a pak zavrtěl hlavou. „V tomto případě nemáš na výběr, Tarrante. Lord Kenwick

Norrington je našim lenním pánem. Jsme tu proto, abychom poslouchali jeho rozkazy. I když by mě nic nepotěšilo více,

než možnost vás doprovodit, jsem valsinským velitelem stráží. Moje místo je zde, musím připravovat město na možný

nepřátelský vpád. A tvé místo je zase po lordově boku na cestě do Yslinu."

„Ale můj Měsíc luny-"

„Aha, tak jsme se konečně dostali ke kořenům tvé neochoty, že?" Otec se pro sebe usmál. „Všechny ty oslavy,

všechno to naparování před děvčaty a povídání o svých hrdinských činech. Oslavy, které zmeškáš. A ty bouřlivé

večírky... Nepřijde ti to fér, co?"

Podíval jsem se na podlahová prkna. „Hmm, to ne."

„Život není vždycky fér." Otcův hlas se přiostřil. „To, co se stalo Rounceovi, není fér. Buď si jistý, že si s sebou

následky zranění ponese po celý život a po dobu Měsíce luny se mu nedostane žádné úlevy. Pro tebe platí totéž -

žádné odklady kvůli Měsíci. Práce především, zábava až na druhém místě. Kdybych o tom rozhodoval, snad bych ti

přál opak, ale nerozhoduji, a tak se s tím prostě musíš smířit.

Máš povinnosti, Tarrante, povinnosti vůči lordu Norringtonovi, vůči lidem z Valsiny a Oriosy. A také vůči sobě

samému. Kdybys zůstal tady, možná bys nikdy nezjistil, jak daleko můžeš v životě dojít."

Zamračil jsem se. „Ty tu ale zůstáváš."

„Ano, ale nezůstával jsem tu vždy. Můj život je již dávno za vrcholem, ty ale stojíš teprve na jeho úpatí. Musíš začít

šplhat."

Souhlasil jsem s tím, co mi řekl, a uvědomil si, že jsem byl sobecký a maličko vyděšený. Měsíc luny měl být jakýmsi

přechodným obdobím a já se svým nynějším skokem do víru opravdového života cítil o těch třicet dní maličko

ochuzen. Otcova poznámka o Rounceovi mi umožnila pochopit, jak hloupými byly mé myšlenky.

Naše výprava byla sestavena rychle. Lord Norrington do ní zahrnul Heslina a dva jeho učedníky, dále pak čtyři lovce a

deset vojáků. Každý z nás si přivedl tři koně a vezl s sebou jen základní cestovní potřeby jako přikrývky, nepromokavé

oblečení, zbraně, zbroj a zásobu jídla a obroku na několik týdnů. Na naše zásobení potravinami dohlédl Rounceův otec,

který také část svého zboží vyměnil za zbrojířovy výrobky, aby mně a Neyovi zajistil plné a kvalitní vybavení. Řekl, že

po nás nechce žádné peníze, my jsme mu však věnovali své Mince luny, které by nám byly na cestě stejně k ničemu.

Co se zbroje a zbraní týče, přiklonil jsem se k věcem, které co nejméně omezují rychlost a pohyblivost. Vzal jsem si tedy

dlouhou kroužkovou košili s kapuci a přilbici s otevřeným hledím, neodmítl jsem ani rukavice, ocelové náloketníky a

náholenky. Pro každodenní nošení jsem zvolil vycpávaný kožený gambeson a kalhoty. Mou výzbroj tvořil krátký

jezdecký luk se třemi toulci po třiceti šípech, meč, malá sekyrka a dvě dýky jako zbraně poslední záchrany. Meč byl

dlouhý něco přes yard, s třiceticoulovou oboustranně broušenou čepelí. Jednoduchá záštita chránila mé ruce a jílec

byl dostatečně dlouhý, abych ho mohl v případě nutnosti popadnout obouruč.

Leigh a Ney se ozbrojili podobně jako já, jen druhý jmenovaný odmítl meč. Místo něj si vzal hrůzostrašně vyhlížející

palcát, dlouhý snad čtyři stopy, zakončený trojúhelníkovým ocelovým bodcem. Osmipalcová hlavice této zbraně byla

pobita ocelí, jež téměř zdvojnásobovala průměr silné dubové násady, a táhly se po ní čtyři úzké ocelové proužky, mající odvrátit údery mečů a sekyr. Palcát vážil alespoň dvakrát tolik co můj meč, ale Ney ho třímal v ruce s takovou lehkostí,

jako by šlo o vrbovou větvičku.

Opustit rodiče pro mě nebylo snadné a byl jsem rád, že jsem se s nimi loučil doma a ne před očima svých druhů. Otec,

matka a já jsme toho rána posnídali bez masek. Matka se mě znovu a znovu ptala, jestli mám s sebou dost jídla, a v

pravidelných intervalech mě poučovala o tom, co si mám počít, když se spálím na slunci, dostanu vyrážku, udělám si

bouli či modřinu nebo se dokonce pořežu. Rovněž ze mě vymámila sliby, že si budu své šaty pravidelně spravovat,

abych nevypadal jako žebrák, a že jí budu o sobě dávat vědět tak často, jak to jen bude možné.

Otec mi sdělil vše co sám věděl o jednotlivých členech výpravy a nabádal mě, abych se hodně učil od lorda

Norringtona. Žádal mě také, abych se dříve než o sobe staral o své koně a abych pilně vykonával všechny táborové

práce. Řekl mi, že si ještě nikdy nikdo nestěžoval na příliš rychle naplněná vědra nebo nadbytek palivového dříví.

Varoval mě před stížnostmi na jídlo, i kdyby chutnalo nejhůře, a podělil se o nejméně tucet způsobů, jak uprostřed noci

neusnout na hlídce.

Radil mi, abych se vyvaroval krutým pomluvám a kladl mi důrazně na srdce, abych se o Leigha staral jako o vlastního

bratra. Věděl jsem, že spolu tyto dvě věci souvisí, neboť se našly zlé jazyky, které tvrdily, že za Leighův malý vzrůst a

nedostatečnou sílu může fakt, že jeho rodiči byli bratranec a sestřenice z prvního kolena. Takové řeči mého otce

strašně rozčilovaly a Leighovi způsobovaly bolest, proto jsem se vyhýbal sebemenší zmínce o nich a skutečně ho ve

všem bral jako svého bratra.

Nyní, na prahu daleké cesty, jsem cítil, že mi otec svou poslední radou předává také část zodpovědnosti, kterou cítil za

lorda Norringtona a celý jeho rod. Slavnostně jsem přikývl a dal otci najevo, že toto břímě s radostí přijímám. Usmál se.

Dalších slov již nebylo zapotřebí.

Políbil jsem rodiče na rozloučenou, setřel z obličeje matčiny slzy a nasadil si Masku luny. Než mi záclona zakryla

výhled, naposledy jsem si je prohlédl. Stáli tam bok po boku a s povzbudivými úsměvy na rtech mi mávali. Zasalutoval

jsem jim a pak milosrdným skřípotem otevíraných dveří přehlušil matčiny tiché vzlyky.

Setkali jsme se u jižní brány Valsiny a okamžitě vyrazili na cestu. Plánovali jsme jet podél Bokagulu - ani ne tak kvůli

obavám ze setkání s urZrethii jako spíše pro obtíže spojené s překročením hor. Lidé a urZrethiové se před staletími

střetli v krvavé válce, a i když mezi námi nyní vládl mír, obě rasy se navzájem spíše ignorovaly a staraly se o vlastní

záležitosti. Ačkoli jsem celý svůj život strávil ve stínu Bokagulského masívu, nikdy jsem žádného urZrethie neviděl a

znal je jen z otcových vyprávění o vzácných setkáních s nimi.

Po objetí hor jsme se chtěli obrátit na západ, minout severně zničené město Atval a pak pokračovat po hraniční silnici

až do Yslinu. Celá cesta byla dlouhá devadesát osm leaguí a měla nám zabrat osmnáct dní. V Yslinu jsme se tedy měli

objevit přímo uprostřed Oslav žní.

Na začátku cesty se nic zvláštního nestalo. Některé noci jsme trávili pod širým nebem, jiné v hostincích těch několika

málo vesnic. Protože naše zásoby sestávaly jen ze sušeného hovězího, oblázků - malých kulatých sušenek tak tvrdých,

že by se s nimi daly dláždit ulice - mouky, rýže a prosa, představovaly pro nás večeře v tavernách příjemné zpestření

jídelníčku. Také naši koně vítali možnost pohodlného ustájení a větších porcí obroku místo polní trávy.

Na otázky o důvodech naší cesty na jih odpovídal lord Norrington hostinským, že doprovází tři nositele Masky luny

na Oslavy žní do Yslinu, aby rozšířil jejich znalosti o světě. Toto vysvětlení připadalo štamgastům neuvěřitelně

zábavným, takže nám všichni začínali jeden přes druhého vyprávět vlastní příběhy, vztahující se k Oslavám. Některé z

nich byly celkem dobré, ale většina pouze na jeden poslech - my jsme se však museli se stejnými nudnými historkami

setkávat večer co večer.

Hodně jsme se toho dozvěděli i o místních událostech. Zprávy z Valsiny se ještě nestačily dostat sem na jih a tak zde o

našich činech nikdo nic nevěděl. Černá temeryxí pera na našich Maskách luny byla proto považována jen za přerostlá

pera havranů a několik lidí se nám kvůli nim posmívalo. Leigh se v takových případech pokaždé naježil, ale jeho otec jej

dokázal zdržet od neuvážených slov nebo činů. Ney a já jsme naopak nechtěli kazit zábavu a v odpověď na posměch

vyprávěli příběh o naší válce s havrany. Ten časem rostl a košatěl až nakonec svou zábavností překonal, řečeno

upřímně, většinu historek o Oslavách žní.

Jednoho dne jela naše mladá trojice vedle Leighova otce a já využil příležitosti, abych se lorda Norringtona zeptal, kdy

byli temeryxové, vylaenové a řvouni naposledy spatřeni v Oriose.

Na okamžik se zamyslel a pak se na mě podíval. „Mám-li být upřímný, nevím. Slyšel jsi přece všechny ty venkovské

příběhy o ovcích, které jejich pastýři našli mrtvé, nebo o krávách, které se beze stopy ztratily ze stád farmářů. Kdo za to

může? Vlci? Nebo temeryxové? Mohli tu být už po celá léta a úspěšně unikat naší pozornosti. I když o tom pochybuji,

na to se chovali příliš drze a nebojácně.

Co se ale zaručených setkání s nimi týče, budeš se muset vrátit v čase o více než století, do doby poslední aurolanské

invaze. V Aurolanu tehdy povstal velký vůdce, prý snad míšenec vylaena a urZrethie, jeho jméno bylo Kree'chuc.

Shromáždil obrovskou armádu a vyrazil s ní průsmykem v Zářících horách. Jeho vojsko se převalilo přes Norivu -

kterou nyní nazýváme Přízračnými pláněmi - a obsadilo Vorquellyn. Nikdo nevěřil, že to dokáží, že aurolanské příšery

proniknou do tajů stavby lodí a mořeplavectví, ale povedlo se jim to.

Jejich početné loďstvo pak vyplulo na jih, minulo Pevnost Drakonis a podniklo velký výsadek v Sebcii a Murosu."

Leigh se zamračil. „Myslel jsem si, že měla Pevnost Drakonis chránit Jižní země před invazí. V tom případě zklamala."

Ale jeho otec zavrtěl hlavou. „Pevnost Drakonis je umístěna tak, že může skvěle bránit přísunu zásob na jih - a to také

její posádka velice účinně prováděla. Poté, co elfové zničili větší část jeho flotily, zůstal Kree'chuc se svou armádou

uprostřed nepřátelského území bez možnosti zásobování. Několik jeho oddílů se pokusilo proniknout do Oriosy, jejich

postup však byl zastaven urZrethii z Bokagulu a Sarengulu. Lidská vojska pak zahájila velkou ofenzívu z území

Saporcie a zatlačila Aurolaňany zpátky přes celé Černé pláně. Posádka Pevnosti Drakonis jim ústup neustále znepříjemňovala a až u průsmyku byla převahou nepřítele sama donucena se stáhnout."

„Kree'chuc byl zabit u řeky Yvatsen," usmál se Ney. „Myslel si, že je v bezpečí, když jeho vojáci drží jediný brod široko

daleko. Ale přepočítal se."

Lord Norrington přikývl. „Znáš historii Soumračného tažení?"

„Matčin otec mi o něm vyprávěl. A ten o tažení slyšel zase od svého otce, který se ho osobně účastnil. To kvůli těm

vyprávěním jsem zatoužil stát se válečníkem."

„Jestli byl tvůj pradědeček účastníkem Soumračného tažení, pak jsi dědicem slavné tradice." Lord Norrington věnoval

Neyovi široký úsměv. „A máš pravdu. Celé zástupy urZrethiů přesunuly hory kamení a vytvořily jiný brod, po němž

pak armáda překročila řeku a dostala se Kree'chucovi do zad. Zahnala jeho vojska do vody, zcela je rozprášila a jeho

samotného zabila. Pak se spojila s posádkou Pevnosti Drakonis a pochodovala na sever s jediným cílem - zabít

Kree'chucovu paní. Protože on byl jen její loutkou, zástěrkou pro skutečné zlo... Ale Chytrina shromáždila nové síly a

zablokovala průsmyk."

Leigh nechápavě zavrtěl hlavou. „Když jsme rozbili aurolanská vojska, proč jsme neosvobodili také Přízračné pláně a

Vorquellyn?"

Lord Norrington poněkud upjatě pokrčil rameny. „Stalo se to dlouho předtím, než jsem se narodil, takže to nevím jistě.

Hlavním důvodem pro zastavení bojů byl zřejmě časný příchod zimy. Vojska se vrátila domů. Soumračné tažení stálo

mnoho životů a přineslo hodně utrpení. Jen málo vládců se mohlo odvážit chtít po svých poddaných, aby tím vším

prošli znovu.

A později... Později se objevily jiné důvody. Okrannel se za svou horskou hranicí s Přízračnými pláněmi cítil bezpečně a

nechtěl na své území pustit žádné cizí vojáky. Vzhledem k nákladům na uživení početné armády to ani nepřekvapuje.

Navíc mezi sebou Okrannel a Noriva často válčily o zátoku, která je odděluje, takže obnova odvěkého nepřítele nebyla

v žádném případě tím, co by okranští vládci chtěli."

Leigh se zahleděl do dálky. „Nepomohla by námořní invaze?"

„Možná že ano, ale podobné operace s sebou nesou mnoho obtíží. Logistika..."

Přimhouřil jsem oči. „Tato možnost se ale stále zvažuje, ne?"

„Zvažují ji především vojáci v odlehlých pevnostech, kterým podobné myšlenky pomáhají zahnat nudu." Lord

Norrington se tiše zasmál. „Možná během naší cesty vypracujeme nějaké podrobnější plány."

„To je důvod, proč nebyl osvobozen ani Vorquellyn?" Neyův pohled byl teď velmi studený. „Protože je to ostrov?"

„Je to ostrov, ale to není jediný důvod, proč nad ním stále vlaje aurolanská standarta." Lord Norrington odzátkoval

svou cestovní čutoru, zhluboka se napil a pak si pravou rukou otřel ústa. „Elfové žijí pouze ve svých vlastech, z nichž

jednou byl i Vorquellyn. Kdysi ovládali mnohem větší území, ale jak lidí přibývalo, stáhli se do svých současných

enkláv. Když nějaký elf dosáhne správného věku, zhruba stejného v jakém vy vstupujete do Měsíce luny, projde

rituálem, který jej pevně spojí se zemí, v níž se narodil. Je to magické pouto. Trpí-li vlast, trpí i její obyvatelé, proto se

také elfové o svá území starají daleko pečlivěji než lidé a jiné rasy.

Když aurolanské armády obsadily ostrov, elfové z Vorquellynu, kteří byli svázáni s touto zemí a přežili útok, trpěli

strašnými bolestmi. Někteří dokonce zemřeli steskem. Zbytek se vydal na západ. Co se s nimi stalo, když dorazili k

oceánu, nikdo neví - prostě zmizeli. Jiní, ti mladší a dosud nesvázaní poutem, si nedokázali najít jinou vlast, i když jim

elfové odjinud nabízeli azyl. Tito vorquellynští elfové jsou... velmi odlišní."

Narovnal se v sedle. „Vy tři jste asi nikdy neviděli elfy, urZrethie nebo příslušníky některé jiné rasy, že?"

Usmál jsem se. „Myslíte, kromě řvounů a vylaenů?"

„Dobrý postřeh."

„Tak potom ne."

Ney zavrtěl hlavou a stejně tak Leigh.

„Možná, že na nějaké narazíte v Yslinu. Čas od času vysílají na slavnosti své zástupce." Lord Norrington se poškrabal

na bradě. „Ke konci svého Měsíce luny uvidíte větší kus světa než mnozí za celý život. Možná-"

Ať už chtěl říci cokoli, bylo to přerušeno příjezdem jednoho z našich průzkumníků, které lord Norrington předtím vyslal

na sever. „Můj pane, narazili jsme v lesích na stopy jiných cestovatelů."

„Lidí?"

„Řvounů, řekl bych. Den staré otisky." Muž potřásl hlavou. „Alespoň tucet a vedou rovnoběžně s námi."

V očích lorda Norringtona se rozhořely plameny. „Terén je tady poměrně otevřený, takže nás mohli překvapit jedině

nočním útokem. Ten by ale v žádném případě neodkládali... Pokud by ovšem byli jen obyčejnými nájezdníky."

Heslin se k nám tryskem přihnal. „Potíže?"

„Průzkumníci narazili na stopy řvounů. Sledují nás."

Mág přikývl. „To znamená, že vědí kdo jsme a že nás pozorují už od Valsiny. Myslíte, že nám v Západním lese jeden ze

řvounů přece jen unikl?"

„To by vše vysvětlovalo. Ta stopa rovněž naznačuje, že se po Oriose pohybuje více podobných skupin a ty se nyní

stahují k nám. Čekají, až budou mít dostatečnou převahu nebo až najdou vhodné místo pro nastražení léčky." Leighův

otec se postavil ve třmenech a rozhlédl po širokém údolí, kterým jsme projížděli. „Žádný úkryt, žádná dobrá obranná

pozice. A lesy mohou být plné aurolanských příšer."

Heslin ukázal na jih, přes pás nízkých pahorků, lemujících údolí. „Ruiny Atvalu leží asi tucet mil tím směrem."

„Atval?" Lord Norrington zavrtěl hlavou. „Tam by se mohli vydat jedině šílenci."

„Nebo zoufalci," usmál se starý mág. „I kdyby Aurolaňané věděli o Atvalu, jistě cestu k němu nehlídají, protože

neočekávají, že bychom tam mohli vyrazit. Když to uděláme, možná je dokážeme odrazit. A i kdyby Atval opět

navštívila stejná zkáza, je možné, že zahubí i naše nepřátele." „Je to lepší, než zemřít někde na louce." Lord Norrington se podíval na průzkumníka. „Coopere, řekni to všem.

Pojedeme do Atvalu. Ať si oblečou brnění a přesednou na čerstvé koně. Musíme cestovat rychle, abychom na místo

dorazili před soumrakem."

„Jak si přejete, můj pane."

Norrington se znovu otočil k Heslinovi. „Jste si tím opravdu jistý?"

„Když už máme zemřít, tak proč tento svět neopustit v plamenech slávy?" Mág se suše zachechtal, otočil koně a rozjel

se zpět ke svým učedníkům.

Najednou mi vyschlo v ústech. „Co tím myslel?"

„Plameny slávy? Byl to vtip - a dost nepovedený."

„Ne, co myslel tou zkázou, která navštívila Atval? Říkal, že dostihne i nás. Ale to není možné, že ne?"

„Ale ano, Hawkinsi. Nejen možné, ale dokonce pravděpodobné." Lord Norrington si zhluboka povzdechl.

„Koneckonců, zkázou, která navštívila Atval, byli draci. Zničili město a vyhlásili, že se v něm už nikdy nesmí usadit

žádný člověk. Ukryjeme-li se tam, možná se zachráníme před řvouny, ale jestli draci přiletí splnit svůj slib..."

Přikývl jsem. „Dojde k zatmění našeho Měsíce luny."

„Úplnému a trvalému, Tarrante."