Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 22. kapitola

Kapitola dvacátá druhá

Přišití utrženého lemu noční košile netrvalo Kerriganovi ani zdaleka tak dlouho jako znovunabytí ztraceného

sebevědomí, ale nakonec se mu podařilo zvládnout obojí. Jehla i niť se vzpírala jeho neobratným prstům, měl však

celkem štěstí, takže se píchl jen párkrát. Pevně se rozhodl, že co nejdříve vyhledá nějakou švadlenu, aby se od ní naučil

jejím kouzlům a již nikdy si nemusel cucat zraněné prsty. Poté přistoupil k praní noční košile. Od Učedníků, kteří byli za

nějaké prohřešky potrestáni prací v prádelně, vypozoroval, jak se má prádlo správně ždímat a jak zavěšovat na šňůry,

aby uschlo.

Žádný z jeho ostatních učitelů by po něm nikdy nechtěl, aby dělal takové věci, a Kerrigan věděl, že Orlin důvod —

tedy nedostatek sluhů v souvislosti s připlutím početné flotily — je jen pouhou zástěrkou. Kterýkoli jiný učitel, se

kterým měl za ta léta co do činění, by ho za trest přinutil čarovat. Musel by bezduše opakovat kouzla, která se již dávno

naučil.

Věděl, že s ním jeho učitelé manipulují. Vždycky mu ukázali nová kouzla, naučili ho novým postupům a pak ho

potrestali procvičováním těch nejsnazších a nejjednodušších prvků. A protože ho to nudilo, o to dychtivěji a ochotněji

se upínal na novou látku, kterou s ním probírali.

Alespoň oni si to mysleli. Kerrigan velmi brzy zjistil, že lze jeho učitele rozdělit do dvou skupin. Ta první se starala jen o výsledky — dostala totiž

za úkol dosáhnout určitého cíle. O jaký cíl se jednalo se mladý Adept většinou dozvídal teprve v době, když už bylo po

všem. Tehdy totiž jeho starý učitel odcházel, aby byl nahrazen novým. Učitele z první skupiny měl rád, protože se s

nimi dalo pěkně pohrát. Mohl předstírat, že se mu to, co po něm chtějí, už už povede, a vtom narazit na celou řadu jím

vymyšlených „překážek“. A pak, když už se zdálo, že je vše ztraceno, najednou předvést alespoň malou ukázku toho,

co dovede. Radost a zklamání těchto učitelů se pak zábavně střídaly jako mořský příliv a odliv. Protože lidé z první

skupiny zjevně nechtěli nic jiného, než udělat svou práci a rychle se ho zbavit, rád je trestal předstíráním vlastní

nešikovnosti. Oni si pak začínali myslet, že s ním stráví celou věčnost. A zoufat si.

Druhou skupinu učitelů nezajímaly jen výsledky. Šlo jí o preciznost provedení. Do této skupiny patřila většina učitelů,

kteří se kolem něho točili v průběhu posledních sedmi let. Mnozí z nich ani nebyli lidmi a všichni neskrývaně

pochybovali, že dokáže ovládnout kouzla, která mu předvádějí. Ačkoli byli lidští čarodějové často desetkrát starší než

on a mágové jiných ras žili ještě mnohokrát déle, přece se Kerriganovi pokaždé podařilo rozplést jejich zaklínadla a

naučit se jim. Většina učitelů tomu nedokázala uvěřit, a tak ho nutila opakovat nová kouzla znovu a znovu. Právě díky

tomu se naučil preciznosti — ve skutečnosti neměl na výběr. Orla mu mohla přikázat, aby si magicky vyléčil koleno v

nepohodlné poloze na podlaze, ale za stejnou věc by ho například Magistr Phyreynol trestal alespoň týden.

Dělat radost učitelům ze druhé skupiny nebylo zdaleka tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Kerrigan měl rád řád a

preciznost. Dával přednost míru a klidu, netoužil po žádném vzrušení. Jen to mu umožňovalo dokonale pocítit a prožít

podstatu kouzel, která pečlivě tkal. Bylo to pro něj, jako by naslouchal podmanivé melodii, hnané větrem. Slyšel též

ozvěny jiných velkých kouzel, o nichž věděl jen to, že existují, ale která mu zatím byla příliš vzdálena, než aby je pevně

zachytil.

Velmi brzy objevil další nástroj, s jehož pomocí mohl manipulovat svými učiteli. Jídlo. Trval na tom, aby spolu s ním

snídali, obědvali i večeřeli. Když odmítli, stával se rozmrzelým a vzpurným dokud mu nevyhověli. Postupně na nich

zkoušel všechny možné pokrmy a rychle odhaloval, co jim chutná a co přímo nenávidí. Protože si museli učitelé dávat

stejná jídla jako on, mohl je Kerrigan trestat či odměňovat například správným výběrem večeře. Mladému Adeptovi se

také ohromně líbilo vykrmovat obzvlášť hubené čaroděje.

Zatímco seděl na pevné stoličce v rohu kuchyně, obrátily se Kerriganovy myšlenky k Orle. Všude kolem něj tvrdě

pracovali Magistrové, Adepti i Učedníci, vláčeli se s velikými pytli mouky, míchali těsto v mamutích miskách či

přihazovali dříví do kamen. Říkal si, proč si asi při všech těchto činnostech nepomáhají stejně jako obvykle magií, ale

pak mu došlo, že si svá kouzla schovávají pro jiné účely.

Orlu by, jak věděl, potěšilo, že na tohle sám přišel, ale pravděpodobně by jí to nestačilo a ptala by se dál. „Proč?“ zněla

otázka, kterou kladla takřka neustále. Chtěla po něm, aby se hluboce zamýšlel i nad věcmi, které ostatní jeho učitelé

nepovažovali za významné. A také po něm vyžadovala plnění takových úkolů, jež jiným čarodějům, s nimiž se setkal,

pravděpodobně ani nepřišly na mysl.

Zatímco žvýkal svůj chleba, přemýšlel Kerrigan o tom, proč si všichni ponechávají magii do rezervy. Chápal, že se ta

práce dá udělat i bez pomoci kouzel. Stačila jen fyzická síla a trocha té zručnosti a obratnosti. Jistě, těsto bylo třeba

míchat déle, déle trvalo, než vykyne, a více času zabíralo i samotné pečení chleba. Ale všechno to šlo i bez magie. Malý

bochníček v jeho ruce měl jeden konec připálený, což ještě nikdy předtím neviděl. Stále však chutnal dobře a zaháněl

svíravý pocit hladu.

Pokrčil rameny. Za šetřením magií stál zřejmě samotný Velký Magistr, který tento rozkaz vydal z důvodů, známých jen

jemu samotnému. Kerriganovi byla takto vysvětlována většina věcí, kterým nerozuměl, a jemu takový výklad celkem

vyhovoval. Koneckonců, pokaždé, když se ptal, proč musí udělat tu či onu věc, dostávalo se mu této odpovědi.

Od všech. Jen ne od Orly. Ta mu vždy radila, aby si nad příčinami lámal hlavu. Dělal co se dalo, aby se dobral ke

smysluplným výsledkům, a ona jeho vývody pokaždé přijímala. Přesto z ní ale mnohdy cítil zklamání. Zjevně od něj

očekávala něco jiného. Jeho odpovědi však přesto jistě nebyly chybnými, a tak bylo nad Kerriganovo chápání, co po

něm Magistryně chce, aby jí ještě řekl.

Dojedl svůj chleba — až na připálenou patičku, kterou hodil psovi — a zalil ho pivem s vodou. Chutnalo opravdu

hrozně, ale on ho stejně vypil. Zvedl se a vydal se ke dveřím. Cestou zanechal svůj hrnek ve velikém mycím džberu.

Učednice, která měla ruce až po lokty ponořené v kouřící mýdlové vodě, mu věnovala nasupený pohled. Kerrigan se na

ni na oplátku zamračil a bezstarostně pokračoval v chůzi.

Dlaní si na chviličku zastínil oči, nepřivyklé ostrému slunečnímu světlu a pak se vydal po klikatém chodníku k malému

přístavu. Když se cesta ponořila mezi svahy zalesněných pahorků, ztratilo se mu moře i lodě z očí. Proti němu se ale

valil mohutný proud lidí, mířících do vnitrozemí, a tak mladému Adeptovi nečinilo potíže udržovat správný směr.

Vilwan byl vždycky jeho domovem a ačkoli z komplexu věží, kde žil a studoval magii, nevycházel příliš často, přece se

na ostrově celkem dobře vyznal. Vegetace na úbočích okolních pahorků byla hustá a bujná — připomínala spíše umně

utkaný duhový koberec. Barva rostlin se nedala v žádném případě nazvat jednotnou. Na šarlatových keřících například

často vyrůstaly modré bobule spolu se stříbřitými květy. Na základě reakcí cizinců usuzoval Kerrigan, že takové věci

jsou ve světě považovány za exotické.

Stejně exotickými však mladému Adeptovi připadali cizinci samotní. Pohled na ně ho bavil i děsil zároveň. Jejich

oblečení hýřilo všemi možnými barvami a mělo mnoho vrstev. Většina z nich měla na sobě kalhoty — roucha by se mezi

nimi dala spočítat na prstech jedné ruky — a mnozí nosili u pasu meče a dýky nebo měli přes rameno přehozené luky a

toulce plné šípů. Kůži jim brázdily šrámy, v úsměvu odhalené zuby byly často křivé a zkažené, a jak někteří z nich

zapáchali! Kerrigan si byl jistý, že by cestu do přístavu dokázal najít jen s pomocí čichu.

Cizinci byli snad úplně všude. Na Vilwanu disponovala každá z rozličných škol magie svým vlastním věžovým

komplexem, zatímco hlavní Magistrova věž se tyčila přímo ve středu ostrova. V ní žil Kerrigan a učitelé tam za ním docházeli, místo toho, aby je on sám navštěvoval v jejich sídlech. Kromě Učedníků, kteří museli za trest vykonávat

špinavé práce, viděl na Vilwanu jen vzácně lidi svého věku a ještě řidčeji se setkával s čaroději, majícími stejný titul

jako on.

Ačkoli byl průvod lidí, směřující do nitra ostrova, zajímavým a skýtal stále nová překvapení, vypadalo to, že je ještě

jakžtakž organizovaný. Oproti tomu vládl v samotném přístavu naprostý chaos. Kotvící lodě se neklidně pohupovaly,

zvedaly se a znovu klesaly na vlnách. Smějící se a pokřikující Učedníci zde vytvářeli nepřehlédnutelné skupinky. Když

začali mladí lidé námořníkům příliš překážet, objevil se vždycky nějaký Adept a poslal je nahoru na přístavní můstek,

aby z některé plachetnice pomohli vyložit náklad.

V tom víru aktivity se snad jen Kerrigan pohyboval vlastním tempem. Žasnul úplně nad vším a snažil se si všechno

zapamatovat. Chtěl si události co nejlépe uložit do paměti, aby je pak mohl porovnat s oficiální historií. Ze stránek

Velké knihy dějin se toho dozvídal mnoho, ale téměř nic z popisovaných událostí si nedokázal živě představit. Teď a

tady toho viděl více než kdykoli předtím, a tak se kochal tou nádhernou složitostí.

Samotná podívaná, zvuky, zápachy, slova, přízvuky — to všechno do něj tlouklo ze všech stran. Vítal každou vlnu

nových vjemů a proti své vůli se usmíval. Všímal si pohledů, které po něm Adepti vrhali, a viděl, jak pokyvují hlavami.

Měl za to, že zřejmě mluví právě o něm, ale nedokázal pochopit proč. Tady v docích se cítil být stejným jako všichni

ostatní.

„Hej, ty! Co kdybys nám třeba trochu pomohl?“

Kerrigan překvapeně zamrkal zelenýma očima a otočil se za zvukem toho hlasu. U zábradlí nejbližší lodě stál elf. V jedné

ruce držel řádně napěchovaný pytel. Na přístavním můstku pod ním pracovali Učedníci a mladíci z lodě pilně jako

mravenci, tahali těžké pytle a nakládali je na připravený vůz.

„Volal jste m—mě?“ Kerriganovi se zachvěl hlas, ale nemohla za to jeho nervozita. Tento elf nevypadal jako žádný z

jeho elfských učitelů, neboť mu kůži pokrývala tetování a na hlavě měl jen úzký proužek bílých vlasů. Mladému

Adeptovi chvíli trvalo, než v něm poznal Vorquelfa — teoreticky sice věděl, jak vypadají, ale ještě nikdy v životě

žádného neviděl. Spokojeně se usmál, potěšen dalším novým zážitkem.

Vorquelf přikývl. „Ano, tebe.“

„Pomohu rád.“ Kerrigan si vykasal rukávy svého hnědého roucha. Ohnul prsty, natáhl před sebe ruce a začal tkát

kouzlo. Měl v úmyslu použít stejné zaklínadlo jako ráno na svou knihu. Chtěl, aby pytel na lodi vzlétl a přistál na voze.

Odhadnout vzdálenost bylo poněkud ošemetné. A ještě obtížnějším bylo přibližné určení váhy pytle. Podle toho, že jej

Vorquelf držel bez větší námahy, však Kerrigan usoudil, že moc těžký jistě nebude.

Připravil se k seslání kouzla, na okamžik zavřel oči, aby složil jednotlivé komponenty a pak je zase otevřel. Pohlédl na

svůj cíl, ale nikde ho nespatřil. Všiml si však, že ostatní zvedají tváře k obloze, a tak je napodobil. Říkal si, na co že se to

asi dívají, protože on samotný neviděl vůbec nic. Jako by mu cosi zakrylo nebe.

O jediný úder srdce později mu na hruď spadl padesátilibrový pytel s moukou. Jeho váha mu podrazila nohy a těžce ho

povalila na záda. Hlavou se uhodil o zem a před očima mu rázem vybuchly tisíce hvězdiček. Jedenkrát se odrazil, ale pak

zůstal ležet nehybně, neboť mu hrudník přitlačila hrozitánská váha, která mu vzala dech. V záblesku hněvu seslal

připravované kouzlo a odpálil pytel s moukou vysoko do vzduchu, přesto však stále nemohl dýchat.

Adept, kterého neznal, klesl na koleno po jeho boku. Pokusil se sevřít Kerrigana kolem pasu, aby mu narovnal záda, ale

obě ruce se mu jen bezmocně svezly po jeho těle. „Je moc velký. Pomozte mi s ním někdo.“

Kerrigan v panice kopal nohama, plíce měl v jednom ohni, jak se zoufale dožadovaly vzduchu. Chtěl křičet, protože ho

hlava i záda bolely, ale s ochromenými plícemi nedokázal vydat ani hlásku. Po tváři se mu začaly koulet slzy, zprvu je

vyvolala bolest, ale brzy se jejich viníkem stal smích, ozývající se všude kolem. Skrze slzy viděl rozmazané postavy,

prohýbající se veselím, které znovu a znovu vyprávěly všem okolo, co se tu právě odehrálo.

Pak se nad ním obkročmo postavil Vorquelf a svou mohutnou postavou mu zakryl výhled. Kerrigan ucítil, jak se mu

silné prsty zarývají do masitých záhybů na zádech. Vorquelf ho nadzvedl a do plic mladého Adepta se vlil studený

vzduch. Jeho zachránce ho pak opět položil a umožnil mu zvolna vydechnout. Ještě třikrát pomohl Vorquelf

Kerriganovi s výdechy a nádechy a pak zpod něj vytáhl ruce.

Shlédl na mladého Adepta ze své výše. „Divím se, že s tou spoustou tuku vůbec dokážeš dýchat.“

Kerrigan ihned zrudl. Převalil se na pravý bok, aby se zvedl na nohy, ale dříve, než se stačil byť jen opřít o koleno,

někdo do něj silně narazil. Kerrigan se znovu ocitl na zemi a odkutálel se o několik stop. Davem přeběhlo výstražné

„Pozor!“, ale on nedokázal pochopit proč. Až do chvíle, kdy se ohlédl na místo, kde předtím ležel.

Plný pytel konečně s hlasitým žuchnutím přistál na zemi a vybuchl v bílém oblaku, který ho dokonale zahalil. Kerrigan

potřásl hlavou a zafrkal ve snaze pročistit si nos od mouky. Ta mu ještě navíc naplnila ústa bledým povlakem. Zbavil se

mouky, jež mu zalepila oči, zvolna je otevřel a pak se potácivě postavil na nohy.

Všude okolo si na něj Učedníci, Adepti, námořníci i vojáci ukazovali a smáli se. Podíval se dolů a zjistil, že má

vystouplé břicho pokryté světlehnědým popraškem a stejně tak i paže. O stavu částí těla, na které nedohlédl, si nedělal

iluze — pravděpodobně vypadaly stejně směšně. Obličej mu zaplál hanbou a Kerrigan si přál, aby mu mouka zalepila

uši a on nemusel poslouchat ohlušující výbuchy smíchu, ozývající se ze všech stran.

Připadal si jako na pranýři. Zmocnila se ho panika, tvář mu pod vrstvou mouky zrudla hrozným vědomím vlastní

bezmocnosti. Na ponižování, hrozby a zastrašování si již zvykl a dokázal se s nimi vypořádat, ale proti posměchu neměl

obrany. Osamělý, bolavý a pokořený nevěděl, co si má počít. Nedokázal vymyslet vůbec nic, a tak jednal bez

uvažování, pudově.

Poprvé ve svém životě se Kerrigan Reese dal na útěk.