Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 1. kapitola

Kapitola první

Den, kdy jsem dostal svou masku, mi připadal jako první den mého opravdového života.

Ačkoli se to stalo už před bezmála dvěma desítkami let, pamatuji si na to docela zřetelně, jako by to bylo včera. Dech

zimy se toho roku nikdy docela nevytratil ze vzduchu a těsně před příchodem letního slunovratu byly dny chladnější

než obvykle. Mnoha lidem takové počasí po strašlivých vedrech předchozího roku vyhovovalo a někteří dokonce

usuzovali, že by chladné léto mohlo být předzvěstí smrti Chytriny, metly Severních zemí. Já se však nestaral ani o

počasí ani o tyranku z dalekého Aurolanu, protože to léto bylo osmnácté v mém životě, a tudíž zvláštní, probouzející

zvědavost.

Maska, kterou jsem dostal, nebyla pochopitelně první jakou jsem kdy nosil a nebyla ani tou poslední. Byla to

jednoduchá Maska luny, stejně bílá jako nebeské těleso, po němž dostala své jméno. Budou-li mi bohové nakloněni a

já se toho ukáži být hoden, pak v době, kdy se měsíc na obloze znovu zakulatí, obdržím svou první dospělou masku,

zatímco Maska luny zůstane jako pouhá vzpomínka na můj přechod od dětské lehkovážnosti k dospělé zodpovědnosti.

Toho rána jsem chtěl vstát a obléci se velmi časně, abych si nového života, do něhož jsem měl vstoupit, užil co nejvíce.

Chtěl jsem svého otce pozdravit ve všech ohledech jako dospělý muž - až na Masku luny, kterou mi teprve přinese.

Naneštěstí jsem se ale probudil příliš brzy a dlouho se převaloval v posteli neschopen se rozhodnout, zda už mám či

nemám vstát. Pak mě opět přepadl spánek a já znovu otevřel oči teprve ve chvíli, kdy jsem na schodišti nejasně

zaslechl otcovy těžké kroky. Dříve než jsem si stačil setřít z očí ospalky, otevřely se dveře a otec vstoupil do mého

pokoje.

Jeho příchod onoho letního rána mám stále nesmazatelně vrytý do paměti - je to jedna z mých nejhezčích vzpomínek na

něj. Po celé Oriose dostávají děti v osmnáctém létě života masky. U většiny z nich však přihlíží jejich předání celá

rodina, ale mezi Hawkinsi vždy dávají otcové masky synům a matky dcerám, čímž celý rituál dostává daleko důvěrnější

a slavnostnější charakter. Vítal jsem tento poslední okamžik klidu před tím, co jsem v duchu nazýval měsícem řízeného

šílenství.

Otec stál kousek od kraje postele a díval se na mě. Jeho dospělá maska, kterou doma nosil jen zřídka, vypadala

hrůzostrašně. Bílá pera temeryxů po jejích okrajích hrála na světle všemi barvami duhy a chvěla se při sebemenším

pohybu. Zářez na spodním okraji masky byl zbroušen do podoby zahnutého jestřábího zobáku, zakrývajícího otcův

nos. Šlo zřejmě o připomínkou toho, že jej lord Norrington a předtím jeho otec často vysílali pronásledovat nepřátele

podobně, jako jiní využívají cvičených jestřábů k lovu lišek či králíků. Nad průřezy pro oči se nacházely dva osamocené

vroubky a na hnědé kůži, zakrývající jeho čelo, visely dvě zelené stuhy. Byla to vyznamenání za statečnost -jedno od

lorda Norringtona a druhé dokonce z rukou samotné orioské královny.

Do čela mu padal pramen stříbřitě bílých vlasů a odděloval tak obě stuhy od sebe. Otec odjakživa odmítal nosit kápi,

ačkoli na to měl plné právo, a tak mohl každý spatřit jeho bujnou hřívu vlasů. Skrze průřezy jsem měl možnost

nahlédnout mu do hnědých očí, v jejichž koutcích se téměř nepostřehnutelně leskly slzy. Můj otec nikdy neplakal

bolestí, myslím, fyzickou bolestí. Ale některé životní zvraty, ať smutně či veselé, dokázaly občas z jeho očí vyloudit

osamocenou slzu.

Ačkoli jsem jej již přerostl, stále to byl velký a silný muž, který měl širší hrudník i ramena než já. S přibývajícím věkem mi

otec kupodivu připadal stále větší a větší a dokonce i nyní, na prahu mé dospělosti, se mi ve srovnání se mnou zdál být

mohutnější a svalnatější. Soumrak života se k němu sice již nezadržitelně blížil, přesto vládl stejnou silou jako zamlada a

stále sloužil lordu Norringtonovi jako velitel stráží ve Valsině.

Pomalu zvedl ruce, v nichž držel jednoduchý proužek bílé kůže, který bude po celý příští měsíc zakrývat mou tvář.

„Povstaň, Tarrante Hawkinsi. Skončily bezstarostné dny tvého dětství. Na tuto masku i na mnoho jí podobných se

zapíše příběh tvého dospělého života."

Odhrnul jsem přikrývku. Když jsem vstával z postele, abych se ke svému otci postavil čelem, rušilo slavnostní ticho jen

slabé šustění slaměné matrace a skřípot starých prken na podlaze. Setřásl jsem si stéblo slámy z rukávu košile, pak

prsty přejel černé vlasy a nahmatal ještě jedno. Obě dopadla na podlahu a já vrátil ruce zpátky k bokům.

Zdálo se mi, že jsem na tento den čekal celou věčnost. Nejbližší úplněk před letním slunovratem byl dnem, kdy orioské děti dostávaly své Masky luny. Já i všichni mí vrstevníci jsme věděli, že tohoto roku připadne úplněk právě na den

slunovratu a přinese nám tím velké požehnání. Očekávaly se od nás velké věci a já hodlal udělat vše co bude v mých

silách, abych se ukázal být hoden onoho šťastného osudového znamení. Hned jak jsem zjistil, že se v mém roce

shoduje úplněk s letním slunovratem, začal jsem se pečlivě připravovat na tento den i na život, který přijde po něm.

Příprava na neznámá protivenství však není jednoduchá a to byl přesně můj případ. Jistě, věděl jsem zhruba co se se

mnou bude během Měsíce luny dít. Třebaže jsem měl zakázáno účastnit se podobných událostí, jimiž již dříve museli

projít moji bratři a sestry, výsledky jejich Měsíců luny rozhodně nešlo přehlédnout. Noni, má nejstarší sestra, se na

konci svého Měsíce zasnoubila, zatímco starší bratři získali místa u Pohraničních kopiníků nebo Orioských

průzkumníků. Bylo mi celkem jasné, že se během svého Měsíce nacházeli pod bedlivým dozorem, že byli neustále

testováni a hodnoceni, aby nakonec na základě svých výsledků nastoupili cestu, po níž se budou v životě ubírat.

Otec pomalu přiložil koženou masku k mému obličeji, pak mi zvedl levou ruku, abych ji přidržel na správném místě.

Otočil jsem se, poslušný tlaku jeho ruky na svém rameni, a poté ucítil, jak mi v týlu hlavy pevně utahuje provázky.

Pramínek vlasů se mi bolestivě chytil do uzlu, ale já věděl, že to nebyla nehoda. Vlasy i maska jsou nyní mými

rovnocennými součástmi. Já jsem maskou a ona je mnou.

„Otoč se, chlapče. Ať se na tebe mohu podívat."

Obrátil jsem k němu tvář a spatřil hrdý úsměv, rozjasňující spodní část jeho obličeje. „Už teď ti maska sluší, Tarrante."

„Děkuji, otče."

Ukázal mi zpátky na postel. „Posaď se na chvíli, musím ti něco říci." Ztlumil hlas, rychle pohlédl směrem ke dveřím a pak

si dřepl k mým kolenům. „Jsi poslední z mých dětí, které dostává masku, ale žádné nebylo tak dobře připraveno ji nosit

jako ty. Cvičil jsi tvrdě, opravdu tvrdě. Stále ještě děláš chyby, stále se ještě máš co učit, ale tvá životní dráha teprve

začíná a tvá věrnost přátelům, hlavně Norringtonům, mě hřeje u srdce.

Tvá matka je teď na tebe velmi pyšná, zároveň se ale může každou chvíli rozplakat, protože se bojí, že tě ztratí. Pamatuj

na to, Tarrante, a odpusť jí její nervozitu a přehnanou starostlivost. Až se konečně staneš mužem, naučí se tvá matka

držet trochu zpátky - a až tehdy ji pravděpodobně doceníš jako nikdy předtím. Zatím bys však měl vědět, že je pro ni

tvé dospívání stejně těžké jako pro tebe samotného."

Vážně jsem přikývl, konce provázků mé nové masky mě přitom jemně polechtaly na krku. „Nikdy neudělám nic, co by

zabolelo ji nebo tebe."

„Vím, že jsi hodný kluk." Poplácal mě po koleni mozolnatou rukou, na jejíž kůži se proplétaly jaterní skvrnky s

nesčetnými jizvami. „Také by sis měl zapamatovat, že musíš masku nosit všude, za všech okolností, a sundat ji můžeš

jedině doma, v kruhu své rodiny. Jistě, vím, že si někteří myslí, že odhalit tvář ve společnosti přátel je přijatelné, ale my

jsme stará rodina. Nosíme své masky již po celá staletí a nikdy se nevzdáme této tradice, pro jejíž zachování musela téci

krev našich předků. Slib mi, chlapče, že budeš vždy nosit svou masku."

Položil jsem svou ruku na jeho. „Máš mé slovo."

„Dobře." Chvíli nejistě upíral pohled na podlahu, pak pomalu přikývl. „Víš, tví bratři jsou skvělí muži, ale ne tak bystří

jako ty. Když jsem jim dával jejich masky, věnoval jsem jim také několik rad ohledně toho, co je během následujícího

měsíce očekává. Tobě ale nemohu říci nic, co bys už nevěděl. Pro některé lidi je Měsíc luny šancí začít žít. Pro jiné

příležitostí začít žít znovu. Tobě ale nabízí možnost pokračovat v učení, abys nakonec vyrostl v muže, kterým chceš

být."

Napřímil se, pak na mě seshora pohlédl. „Víš, Tarrante, že nemám mezi svými dětmi žádné oblíbence. Mám vás všechny

stejně rád, ale musím říci toto: kdybych se ztratil v hlubokém lese, pronásledován sněhodrápy, vím, že jen jeden z vás

by mě byl schopen najít a pomoci mi. Ty, chlapče. Nechápej mě špatně, ostatní by se o to jistě také pokusili, ale ty bys

to dokázal. Ať už s pomocí odvahy nebo štěstí - dokázal bys to. A to je jeden z důvodů, proč jsem na tebe tolik hrdý."

Vlna pýchy se mi vzedmula v hrudi a obrala mě o slova. Jen jsem se na otce usmál a ten mi kývl v odpověď.

„Pojď, chlapče. Musím tě teď představit tvé rodině." Otevřel dveře pokoje, aby mě doprovodil během sestupu po

schodišti, spojujícímu přízemí s horním patrem našeho domu. Matka a moji dva bratři již čekali ve vstupní hale, hned u

paty schodiště, ale věnoval jsem jim jen krátký pohled. V duchu tradice totiž vůbec nedali najevo, že mě vidí, byl jsem

pro ně v tu chvíli jako vzduch.

Dolů jsem začal sestupovat první, na posledních schodech mě však otec předhonil. Odkašlal si a mí odmaskovaní

příbuzní se na něj usmáli. „Dnes, jednadvacátého dne Zlatého měsíce, bych vám rád představil nového Hawkinse. Jeho

jméno je Tarrant."

Lehce jsem se svým příbuzným uklonil. „Těší mě, že vás poznávám."

Můj nejstarší bratr Doke měl ve tváři ohromně vážný, byť předstíraný výraz, když mi podával ruku. „Kapitán Doke

Hawkins Pohraničních kopiníků k vašim službám."

„A já jsem Sallitt Hawkins, poručík Orioských průzkumníků." Sallitt si odhrnul pramen zrzavých vlasů, který mu padal

do očí, a pak mi potřásl rukou. „Tarrant, říkáte? Kdysi jsem znal jednoho Tarranta Hawkinse. Hrozný otrava."

„Ticho, Sale," sykla na něj matka. „Jsem ráda, že se s vámi mohu seznámit, Tarrante."

„Potěšení je na mé straně." Jemně jsem uchopil matčinu ruku a políbil ji.

Otočila se tak rychle, že jsem jí nestačil pohlédnout do obličeje. Světlo ranního slunce, proudící velkými okny do haly,

však dopadlo do jejích hnědých vlasů a odhalilo v nich šedivé pramínky. Všiml jsem si jich pochopitelně už dříve a

dokonce jsem si matku kvůli nim někdy dobíral. Nyní mě však skrze oční průřezy Masky luny udeřilo studené vědomí

smrtelnosti. Otec i matka byli odjakživa nedílnými součástmi mého života nebo, přesněji, já byl až do dnešního dne

částí těch jejich. Nyní mě však očekával můj vlastní život, život, který mě možná zanese někam daleko od nich. Byl jsem

jako semínko spadlé ze stromu a záleželo jen na mně, zda vyklíčím a budu se mít k světu nebo zda zklamu všechny

naděje a bídně zajdu. Vypadalo to, že mi má matka dokáže číst myšlenky a pokouší se je obrátit jiným směrem. Ukázala totiž přes halu do

kuchyně, na hrubě otesaný stůl. „Chtěli bychom vás uvítat v našem domě, Tarrante. Prosím, posaďte se."

Vešel jsem do kuchyně a přistoupil ke stolu, k místu vyhrazenému hostům. Přede mnou ležel bochník chleba, zelené

jablko, malá miska se solí, kolečko sýra a džbánek s pivem. Talíře a džbánky byly připraveny ještě na čtyřech dalších

místech, jídlo i pití v nich však scházelo. Posadil jsem se a po mně i ostatní, z jejich očí vyzařovala zvláštní směsice

veselí a hrdosti.

Jako první jsem zvedl jablko a ukrojil z něj malý kousek. Nebylo ještě úplně zralé, vždyť léto teprve začínalo, a tak

chutnalo značně kysele, ale jablko bylo první opravdové jídlo, které jsem okusil po svém narození, takže bylo jedině

správné, abych první snídani svého nového života zahájil právě jím. Po chvíli žvýkání jsem konečně polkl, pak jsem

ovoce rozkrojil na čtyři díly a rozdal je členům rodiny.

Podobně jsem ochutnal také první kousíčky chleba a sýra, abych posléze zbytek rozdělil mezi své příbuzné. Nalil jsem

také pivo do všech džbánků a do každého přidal ještě špetku soli. Poté jsem pozvedl džbánek k tradičnímu přípitku

Měsíce luny. „Nechť se náš dům stane naší pevností a krevní pouta nechť drží tuto rodinu pohromadě na věky věků."

Všichni jsme se napili a s vážností postavili džbánky zpět na stůl. Jediným zvukem v kuchyni se na okamžik stalo

praskání ohně v krbu, pak se oba moji bratři tiše zasmáli a Doke odkudsi vytáhl veliký džbán s pivem. „Jak se těšíš na

svůj Měsíc luny, bratříčku? Bojíš se dobrodružství, která tě čekají?"

„Jestli se bojím? Ne." Usmál jsem se a přitom cítil, jak se mi kožená maska otírá o tváře. „Čeho bych se měl bát?"

Bratři se znovu zasmáli a tentokrát se k ním přidal dokonce i otec. Matka mu věnovala přísný pohled, položila mu ruku

na rameno a pak stejným pohledem obdařila i bratry. Otcův smích rázem změnil tóninu a odumřel v pokusu o odkašlání.

Pak otec podal džbánek Sallittovi a dělal jako by nic.

„Vím, že byste Tarranta rádi škádlili, ale jste snad už dost staří na to, abyste se oba dva chovali rozumně. Klidně mu

můžete namluvit stovky těch nejstrašnějších věcí," řekla matka. Otec si vzal zpátky plný džbánek a usrkl pěnu z jeho

nadýchané čepičky. „Snad si ale dokážete vzpomenout, jak zdvořile se k vám choval on během vašich Měsíců luny."

Vzpomněl jsem si, jak si mě otec v průběhu Dokeova Měsíce luny vzal stranou. Byl jsem tehdy ještě kluk, o dobrých

deset let mladší než Doke a otec mi řekl, abych si ho nedobíral, abych ho neobtěžoval. „Je to tvůj bratr, tak se k němu

tak chovej. Necháš ho na pokoji a nebudeš se ho na nic vyptávat. Rozumíš?"

Řekl jsem, že ano, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo, přesto se mi však v mysli hromadily otázky, na které bych rád

poznal odpovědi. Když jsem seděl v kuchyni u stolu, vzpomínal jsem na monokl na jednom z Dokeových očí - dost

velký na to, aby zvědavě vykukoval zpoza okrajů jeho masky. A vzpomínal jsem také na Sallitův Měsíc, o dva roky

později, kdy musel bratr po celou jeho druhou polovinu při chůzi kulhat a přebýval ve velmi mrzutém rozpoložení,

neboť se pro své poranění nemohl účastnit četných bujarých tanečních večírků.

Vzpomínky na jejich zranění mě nutily k zamyšlení nad tím, co mě vlastně očekává. Věděl jsem sice, jak pro mé bratry

Měsíce luny dopadly, měl jsem ale jen mlhavé tušení o tom, co mě během nich očekává. Příběhů o večírcích a oslavách

kolovalo nemálo a dostaly se do obecného povědomí. Nemohl jsem se jich sice jako dítě účastnit, spolu se všemi

svými vrstevníky jsem však měl příležitost spatřit přípravy na podobné akce. Oslavy však rozhodně netvořily hlavní

část Měsíce luny a o tom, co se dělo po zbytek času, jsem nevěděl skoro nic. Rozhodně jsem však své bratry během

jejich Měsíců viděl jen ojediněle.

Všechny příběhy, které jsem o dění během Měsíce luny znal, mi vyprávěli lidé z kupeckého a obchodnického stavu.

Slyšel jsem o dívce, kterou zamkli v chalupě, sela po celé dny vyrábět z ovčí vlny přízi. Slyšel jsem i o pekařském učni,

který dostal za úkol upéci za den tolik bochníků, kolik jen bude moci. Podobné příběhy o grandiózních úkolech však

většinou pocházely z nepříliš věrohodných zdrojů a tak jsem jim nepřikládal velkou váhu. Takže jsem stále nic

nevěděl... a právě napjaté očekávání nečekaného mě tehdy hlodalo v útrobách.

Doke se na mě podíval a usmál se, když v mých očích spatřil záblesk nejistoty, který do nich zasela jeho otázka. Dal mi

svou velkou ruku zezadu kolem krku a hravě se mnou zatřásl. „Nedělej si starosti, Tarrante. Všechno, co se stane s

tebou, se už dříve stalo spoustě jiných lidí. A ty to přežiješ - stejně jako oni."

„Jen přežiji? Rád bych dosáhl i něčeho lepšího."

„To chtějí všichni ostatní také, Tarrante." Otec mi věnoval široký úsměv. „Ale přežití je na prvním místě. Pamatuj na to

a získáš před ostatními náskok. Zůstaň sám sebou a nikdo se ti nikdy nedokáže vyrovnat."