Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 35. kapitola

Kapitola třicátá pátá

Zjištění, že zbraň, kterou jsme pokřtili drakonela, není magické podstaty, bylo sice značně zajímavé, žádnou útěchu nám

ale nepřineslo. Pokud by za jejím fungováním stála zaklínadla, mohli by je naši mágové analyzovat a vytvořit vhodná

protikouzla. Drakonela se navíc nacházela příliš daleko, než aby se ona nebo její obsluha dala magicky zneškodnit. Padl

sice návrh, že by mágové mohli ovlivňovat kamenné koule v letu, k tomu jim ale scházely jejich úlomky, nutné k

navázání kontaktu.

Jediné naše štěstí pramenilo z Cavarreho prozíravosti. Baron totiž dal již krátce po zahájení obléhání evakuovat domy

poblíž vnějšího opevnění a mnoho z nich bylo na jeho rozkaz naplněno hlínou a sutí. Kameny z drakonely, které

přelétaly přes hradby a narážely do těchto budov, sice drtily fasády a rozhazovaly na všechny strany vířící střešní

tašky, samotné domy však zbořit nedokázaly. V podstatě tak vzniklo jakési nové opevnění, které bránilo vzniku větších

škod hlouběji v pevnostním předměstí. To Chytrinu nutilo střílet stále dále a většími oblouky, až se její kameny začaly s

rachotem odrážet od druhé hradby.

Drakonela měla sice poměrně nízkou kadenci, vyznačovala se však ničivou přesností. Katapulty a trebuchety mohly

vrhat kameny či zápalné střely směrem na cíl. V závislosti na své váze ale projektily často buďto přeletěly určené místo,

dopadly před ním nebo se pořádně odklonily stranou. Drakonela však na cíl střílela přímo a prakticky pokaždé jej

zasáhla. Dvě kamenné koule rozbily na kusy pevnostní bránu. Dodatečné výstřely rozemlely na prach barikádu, kterou

jsme na jejím místě postavili. Viděla-li obsluha drakonely cíl, znamenalo to, že ho určitě trefí, což činilo obranu pevnosti

velmi obtížnou a nebezpečnou.

Aurolaňané vyvlekli z tábora nedávno postavené obléhací věže. Byly to opravdové kolosy, neboť výškou alespoň o

deset stop překonávaly vnější opevnění. Úplně nahoře, na plošinách vybavených střílnami, stáli připravení řvounští

lučištníci. Z věží visely velké kusy vlhké plachtoviny, bránící napthalmu v přilnutí k samotné dřevěné konstrukci a jejím

zapálení. Stěny, které chránily přední část věží, se daly sklopit - vznikaly tak můstky, po nichž mohli nepřátelští

válečníci přeběhnout na naše hradby.

Chytrinina drakonela pokračovala ve střelbě celou první noc. Pomalé, pravidelné a rytmické dunění nedovolilo nikomu

v pevnosti usnout. Kámen za kamenem dopadal na domy i hradby. Několik přesně mířených výstřelů otevřelo průlomy

severně a jižně od hlavní brány, Aurolaňané tedy mohli za podpory obléhacích věží zaútočit hned ze tří směrů. Přes noc

se Chytrinina vojska přeskupila a rozdělila na tři sbory.

Útok začal za rozbřesku.

Dothan Cavarre na mě udělal velký dojem, neboť mu ani kritická situace nevzala klidnou rozhodnost. Také on rozdělil

své vojsko na tři části, velitelem té severní jmenoval lorda Norringtona, jižní svěřil do rukou prince Augusta. Baron

zůstal v čele středových oddílů, proti kterým měla s vybranými jednotkami zaútočit samotná Chytrina.

Přes noc strhli naši dělníci řadu budov na okraji předměstí a vytvořili mezi nimi průchody, do nichž jsme chtěli nepřítele

nalákat. V místech, kam zřejmě směřovaly obléhací věže, jsme vztyčili barikády, aby aurolanští válečníci uvízli ve

slepých uličkách pod smrtícím deštěm šípů a oštěpů obránců. Také válečné stroje na druhé hradbě byly připraveny k

palbě do těchto míst. Řada našich vojáků vyčkávala v bunkrech a do boje se měla zapojit až po smluveném zaburácení

trubky.

Rozbřesk byl toho dne kalný a studený, po krajině se plazila hustá mlha. Spolu s princem Kirillem, lordem

Norringtonem. Vřelou, Leighem a Neyem jsem čekal na hradebním ochozu poblíž severního průlomu. Přímo před námi

se ve vzdálenosti asi pěti set yardů šikovaly aurolanské voje v celé své odpudivé nádheře. Nad jejich hlavami vlály

četné standarty, duněly veliké pojízdné bubny a sprostě vřískaly trubky. Hrdelní válečné pokřiky, štěkot a divoké

vrčení plnily vzduch. Nepřátelské vojsko skučelo jako smečka toulavých psů, která se porvala o odpadky - ostatně,

dost podobně také vypadalo a zapáchalo.

Do čela jejich formace se postavil tvor, v němž jsem okamžitě poznal sullanciriho. Měl trup trochu podobný lidskému,

na který však v pase navazovalo tělo gigantického koně. Paže byly celkem čtyři, na každém předloktí se táhl zubatý

kostěný hřeben a dvojice delších zahnutých čepelí nejméně o tři stopy přesahovala konečky kloubnatých 'prstů,

vybavených drápy. Hadí oči a šavlovité tesáky odebíraly Temnému bojovníkovi sebemenší nádech civilizovanosti -

vypadal jako krutá bestie, která se vynořila z hlubin dávnověku. Jeho tělo pokrývaly od hlavy až po ocas pláty

krunýře, podobného želvímu.

Na jeho vzhledu, již beztak děsivě působivém, byla zvláštní ještě jedna věc - tělo mu bíle zářilo. Všichni urZrethiové, s

nimiž jsem se dosud setkal, měli barvu nějaké půdy, nerostu či kovu a tento zrovna tak -jeho kůže však byla jako

rozžhavené železo v kovářské výhni. Ta hrozivá běl ovládala většinu sullanciriho těla, jen některá chladnější místa byla

světle žlutá. Na tu dálku se mi nezdálo, že by z něj sálal žár, nijak jsem ale netoužil se k němu přiblížit a ověřit si to

zblízka.

Má ruka nahmatala Vřelinu nebo možná naopak - po všech těch letech si už nevzpomínám. Povzbudivě jsem se na ni

usmál. „Dostaneme se z toho, uvidíš."

„Jistě. Tak či onak, řekla bych." Natáhla ruku a zadrnkala na tětivu luku, která se mi táhla přes hruď. „Schovej jeden šíp

pro mě, jen tak, pro všechny případy. Nechci, aby mě dostali živou."

Zavrtěl jsem hlavou. „Nedostanou, to ti slibuji." Chtěl jsem ji věnovat jen letmý polibek, ona jej však proměnila v něco

mnohem delšího a vášnivějšího. Když jsme se od sebe konečně odtrhli, začervenal jsem se a princ Kirill se od nás

odvrátil s potutelným úsměvem na rtech.

Leigh upřeně zíral na sullanciriho a svíral přitom jílec Temmeru stejně pevně jako Vřela mou ruku. „Ano, můj drahý,

rozumím... Jmenuje se Vank-dae Ynl. Byl vyhnán z Boragulu, neboť tamní urZrethie podněcoval ke vzpouře. Chytrina z něj udělala prvního ze svých Temných bojovníků. Řekl bych, že bude můj."

Lord Norrington položil Leighovi ruku na rameno. „Nejsi jediný, kdo tady dnes bude bojovat, synu."

„Ale jsem jediný, kdo ho dokáže zabít."

Jeho otec se usmál. „Když se zapojí do boje, můžeš ho klidně vyzvat na souboj. Tuto bitvu ale vyhrajeme jen tehdy,

pobijeme-li hodně řvounů."

„Je jich opravdu spousta." Ney si položil palcát na rameno. „I když si Hawkins vezme vylaeny na starost, tak pro mě a

Leigha zbude potvor dost."

Leigh otočil hlavu a změřil si Neye pohledem. „Nebyl to náhodou rým?"

„Možná, že byl," zazubil se Ney. „Kovář u své práce většinou moc nepřemýšlí. Ale občas si může maličko pohrát se

slovy, ne?"

Leigh se usmál. „To bylo dobré, Neyi, překvapil jsi mě, opravdu. Nevsadíme se? Co zabitá příšera, to jeden bod - kdo

jich bude mít míň, ten pro vítěze složí oslavnou báseň."

„Platí!"

„Dobrá tedy." Leigh se podíval na mě. „Vsadili bychom se i s tebou, Hawkinsi, ale známe tě - určitě bys každou mrtvolu

s šípem v těle vydával za svou oběť."

Pokrčil jsem rameny. „Co se dá dělat. Stejně jsem strašně skromný a nesnesl bych, kdybyste mi vy dva museli pět

chválu. Ale přeji hodně štěstí vám oběma."

Leigh přikývl. „Staniž se vůle Kedynova."

Mrkl jsem na Neye. „Jsi si jistý, že si pro tuhle soutěž nechceš vzít meč, na kterém jsi tak usilovně pracoval?"

Usmál se, a pak se zadíval na špičky bot. „Byl by to pro Tsamoca určitě slavný boj, ale ještě musím meč pořádně

nabrousit. Tak snad v další bitvě, po tom, co je dneska odrazíme."

„V další bitvě, rozhodně." Přikývl jsem a pak se znovu otočil čelem k Severní hordě. Od východu přilétl nestoudný

zvuk velké trubky, rohy na severu i na jihu signál zopakovaly. Z téhož směru se poté ozvalo zahřmění, kamenná koule

udeřila do jedné z věží u brány a srazila nejméně půltuctů mužů dolů na ulici. Ten obrázek mi navždy utkvěl v paměti -

těla vojáků letící vzduchem a šípy, které se jim sypou z toulců.

„Přicházejí." Lord Norrington tasil meč a ukázal špičkou na katapulty a trebuchety za hradbou. „Připravit k palbě. Střílet

až na můj povel."

Severní oddíly Aurolaňanů vyrazily vpřed. Když se ponořily do mlhou zahalené nížiny, zmizely nám z očí - s výjimkou

vlajících různobarevných standart. Sledovali jsme, jak se k nám praporce blíží jako nesené předvojem armády přízraků.

Na druhém břehu mlžného proudu mával rukama sullanciri a pobízel své vojáky kupředu ostrým a pronikavým hlasem,

vysokým až na samé hranici slyšitelnosti - spíše než do ušních bubínků se nám bolestivě zařezával přímo do myslí.

Lord Norrington zvedl meč, pak s ním prudce sekl dolů. „Pal!"

Chraplavý šepot kamenů a klád, vymrštěných do vzduchu, zněl ve srovnání se sullanríriho hlasem nízce a uboze. Na

nepřítele se snášelo krupobití ocelových „ježků", které za letu směšně řinčely a cinkaly jako váček plný mina. Také

rachotu ramen katapultu scházel ten správný válečný říz, podivně znělo i vrzání rumpálů a supění mužů, kteří

připravovali stroje k dalším výstřelům.

Ne, žádný z těchto zvuků se do bitvy zdánlivě nehodil. A přesto zemřely za jejich doprovodu celé tucty Aurolaňanů.

Spatřil jsem, jak se veliká kláda zabořila do mlhy, a když se po odrazu od země znovu objevila, létala z ní na všechny

strany rudá tříšť. Pak mi znovu zmizela z očí a já už viděl jen lámající se standarty a děsivé výkřiky doprovázející její

krvavou pouť. Přední řady aurolanské formace zasáhl také veliký kámen a kutálel se dál. Trvalo dlouho, než se zastavil,

a po celou tu dobu za ním ve vzduchu vířila polámaná těla nepřátel. Pak konečně dopadly „ježky" a zasely další bolest.

Do boje se těžkými balvany zapojily i aurolanské obléhací stroje, nepřátelští lučištníci vystřelili první šípy. Zahvízdaly

mi kolem uší a já se musel schovat za cimbuří. Hradba se náhle zachvěla, když do ní kousek pode mnou narazil kámen.

Opevnění však vydrželo, balvan se od něj odrazil a odkutálel do mlhy, kde rozdrtil jednoho z nepřátel. A to bylo jen

dobře, neboť jsme, jak se brzy ukázalo, značně podcenili sullanciriho lstivost.

Standarty byly totiž zpočátku neseny před každou rotou, sotva však Aurolaňané vkročili do mlhy, hlavní masa vojáků

je předběhla a nechala daleko za sebou. Naše válečné stroje, které mířily na pomalu se pohybující vlajky, sice zasáhly

několik běžících válečníků, ti všichni ale byli z nejzadnějších řad. Řvouni vepředu utíkali co jim síly stačily a záhy se

vyrojili z mlhy jen kousek od nás.

Napnul jsem tětivu, vystřelil a na zem se bez hlesu svalil vylaen. Další lučištníci si vedli stejně dobře a sráželi útočící

řvouny i vylaeny, nepřítel se k nám ale blížil příliš rychle. Mířil k průlomu, jenž v opevnění otevřela drakonela. Hromady

trosek na jeho vnější straně tvořily dokonalou přístupovou cestu. Řvouni svírali dlouhé nože v zubech a po čtyřech se

drápali nahoru, těla spolubojovníků zabitých šípy přitom buďto shazovali zpět do mlhy nebo je jednoduše

přeskakovali.

Severní horda proudila do průlomu bez sebemenšího váhání. Nemyslící bestie neuvažovaly nad tím, proč zde na ně

nečekají žádní obránci. Zdolali rozedranou trhlinu ve stěně a na opačné straně se s jekotem vrhli dolů. A v tu chvíli dal

lord Norrington rozkaz k palbě balistám.

Tyto zbraně nejsou ničím jiným než obrovskými samostříly na dřevěné plošině opatřené koly. Nyní střelci uvolnili

napnutá lana, sloužící u těchto mohutných strojů jako tětivy, a ta vymrštila kupředu těžké, dobrých pět stop dlouhé

šípy. Ty mohly za běžných podmínek opsat ve vzduchu veliký oblouk a zasáhnout i pět set yardů vzdálené cíle.

Stávající podmínky však byly všechno jen ne běžné. Šípy zde nacházely oběti mnohem dříve, než jim let stačil odčerpat

sílu. Mnohé z nich proto provrtaly jednoho řvouna a zastavily se až v těle toho, který běžel za ním. Balisty ostřelovaly

průlom z mnoha různých úhlů, takže ho doslova zasypaly šípy a dokonale vyčistily vnitřní svah i vrcholek.

Ale řvouny zkáza jejich spolubojovníků neodradila. Na místě jednoho mrtvého se objevili alespoň dva živí, ječící a vyjící sebranka. Vylaenové sesílali kouzlo za kouzlem, tu hradby olizovaly zelené plameny, jinde zas pršela na hlavy

obránců čpící kyselina. Střílel jsem bez zastávky, bez oddechu, věděl jsem, že každý z mých šípů si v rozbouřeném davu

příšer najde cíl. Po zadrnčení tětivy vždy následoval pád mrtvého nebo umírajícího řvouna, nestvůra utonula v řadách

svých spolubojovníků a ty se za ní hned zase zavřely.

Když jsem vystřílel všechny šípy - až na jediný, dárek od Faryaah-Tse - začal jsem sbírat ty aurolanské, které dopadly

na hradby, a vracet je původním majitelům. Když mi došla i tato munice, přehodil jsem si luk přes záda a tasil meč.

Ostatně, už bylo stejně načase. Celému houfu řvounů se podařilo zdolat opevnění a nyní se rychle blížil k nám.

Do cesty se jim postavila Vřela. Vypadala opravdu nádherně. Od její postříbřené kroužkové košile se matně odrážely

ojedinělé sluneční paprsky, kterým se podařilo proniknout skrze mraky. Na hlavě měla okřídlenou přilbici korunovanou

ostrým bodcem, zpod jejích okrajů se draly černočerné vlasy, s nimiž si jemně pohrával vítr. Její meč sekal a bodal s

neomylnou přesností. Řvouni se od ní potáceli pryč, svírali si roztříštěné tváře, krev jim stříkala z přeseknutých tepen či

zejících ran na hrudích. Otáčela se a rozdávala rány, vířila a uskakovala, jako by snad vždy přesně věděla, co se všude

okolo ní děje. V místě, kde stála, se z hradeb bez přestání valila těla zabitých nepřátel, oblast jejího smrtícího dosahu

vyznačoval výmluvný krvavý kruh.

Ney a Leigh zaujali postavem dole, bránili jednu z balist, kterou její obsluha připravovala k dalšímu výstřelu. Ney

bojoval se zuřivostí, která překonávala i divokost Severní hordy. Jeho palcát dopadal s neuvěřitelnou prudkostí, lámal

ruce, rozbíjel hlavy a zarážel brnění hluboko do masa. Jeho kroužková zbroj byla sice už na několika místech

proděravělá a stejně tak i kožená vesta pod ní, žádný ze řvounů však nedostal příležitost ke smrtícímu úderu. Blízko se

k Neyovi dostali snad jen ti zneškodnění, provrtaní ocelovým bodcem, omráčení úderem násady nebo rozdrcení tvrdou

ránou těžké hlavice zbraně.

Toho rána předvedli všichni hotové divy chrabrosti, ale s Leighem se nemohl nikdo měřit. Mladý Norrington a Temmer

jasně žhnuli jako by je k tomu inspiroval sullanciri, jejich zář však byla zlatá a já skutečně cítil žár, sálající z čepele meče.

Maso řvounů syčelo a prskalo, když jim Leigh utínal údy a půlil hlavy. Jeho jediné seknutí ve většině případů přinášelo

smrt, ale můj přítel byl tak rychlý, že nepřítele dokázal zasáhnout ještě dvakrát či třikrát než jeho tělo dopadlo na zem.

Krev třísnila čepel meče vždy jen na chviličku, poté se vypařovala v oblaku příšerně páchnoucího kouře. Leigh se

hlasitě smál, lákal k sobě řvouny výsměšnými posunky, tlachal o své sázce s Neyem a prosil nepřátele, aby za ním přišli

a zemřeli - což mnozí, mnoho mnohých, také učinili.

Dole pod námi se aurolanští válečníci vlévali do úzkého průchodu sevřeného z obou stran stěnami budov a sutí.

Lučištníci, lidé i elfové, na ně stříleli z oken horních pater. Okranští kopiníci stáli za hromadami trosek a řvouni, kteří se

tudy snažili prorazit, se nabodávali na hroty jejich zbraní. Hlouběji v průchodu vítaly Aurolaňany pádné meče a sekyry

v rukou vojáků ze Sedmé orioské stráže. Muži a ženy jen s nevolí krůček po krůčku ustupovali pod tlakem hustého

proudu nepřátel.

Boj planul, kam až oko dohlédlo, a konečně jsem se do něj zblízka zapojil i já. Kousek ode mě vyšplhala na hradbu

dvojice řvounů a já na ni bez váhání zaútočil. Chvíli jsem si s jedním z nich vyměňoval rány, pak jsem náhle uskočil

stranou a Aurolaňanův výpad skonal zaskučením a tvrdým pádem z opevnění. Druhému řvounovi se mě podařilo

říznout těsně nad koleno, v odpověď jsem mu ale otevřel břicho a poslal ho zpět na zem v doprovodu svíjejících se

vnitřností.

Za hradbami se opět ozvalo odporné vřeštění trubek a kupředu se pohnuly poslední rezervy aurolanského vojska.

Jeden z našich vlastních trubačů použil svůj nástroj, aby na toto nebezpečí upozornil. Rychle jsem přelétl pohledem

postupujícího nepřítele, nikde jsem však neviděl sullanciriho. Srdcem mi projel osten mrazivé předtuchy a o setinu

vteřiny později dokázal radostný řvounský jekot, že je tomu skutečně tak.

Temný bojovník se zapojil do boje.

Sullanciri vyskočil z hlubin mlhy přímo na vrcholek průlomu, zpod jeho podkov létaly kameny a kamínky, které nečinily

rozdílu mezi lidmi a řvouny. Leigh již skosil svým kouzelným mečem tolik Aurolaňanů, že v nepřátelské formaci vytvořil

široký volný pás. A právě tudy se Temný bojovník pustil. Na sullanciriho ostrý rozkaz se řvouni stáhli a svými těly

ohraničili arénu pro oba soky. Pak zvedl aurolanský velitel všechny čtyři ruce a zakřičel výzvu.

Z Leighova hrdla se vydral chraplavý smích. Jeho zbraň za sebou zanechala stopu štiplavého kouře a poté mu zůstala

volně viset v pravé ruce. Leigh pomalu a nemotorně jako opilec vykročil k nepříteli, čas od času na něj nenucené

zamával levou rukou. Maska dokonale skrývala výraz jeho tváře, v očích mu však planul šílený oheň.

Sullanciri zaútočil a sekl po mém příteli čepelemi na obou pravých pažích. Leigh sklonil hlavu a vyhnul se té horní, pak

se bleskově pootočil a během plynulého pohybu doleva nastavil spodnímu ostří do cesty svůj meč. Ocel zazvonila o

ocel a mladý Norrington se okamžitě vymrštil do vzduchu, skrčil nohy pod sebe a lehce přeskočil sullanciriho spodní

paži. Temmer se zvedl, zasvištěl v zářivém zlatém oblouku a projel pravým spodním zápěstím Temného bojovníka jen o

chviličku dříve, než Leigh znovu dopadl na nohy.

Veliká pěst ozbrojená čepelemi se odkutálela mezi řvouny, prvního, kterého se dotkla, ihned zachvátily plameny. Z

pahýlu odkapával roztavený kov a bublal v kalužích krve dole na zemi. Sullanciri vykřikl bolestí a otočil se tváří k

Leighovi. Můj přítel zatím švihl mečem proti Aurolaňanům a postříkal přední řady nestvůr plamennou krví jejich

velitele.

Temný bojovník si přitiskl poraněnou končetinu k hrudi a opět na Leigha zaútočil. Nyní to zkusil šikmým seknutím

pravé horní paže, kterým chtěl protivníka rozpůlit od levého ramena po pravý bok. Leigh mu však snadno odtančil z

dosahu, pak skočil kupředu jako šipka. Rychlým bodnutím ponořil hrot Temmeru do sullanciriho boku. Ale ne dost

hluboko... Vystříkla rozžhavená krev. Temný bojovník zařval bolestí. A potom sám udeřil.

Hřbetem znetvořené pravé spodní paže zasáhl Leigha těsně pod ruku, v níž svíral meč, a síla té rány otočila mého

přítele čelem k průlomu. Mladý Norrington klopýtl a upadl, Temmer ale nepustil. Levou rukou se chytil za žebra a rozkašlal se, jeho tělem otřásly bolestné křeče. Byl jsem příliš daleko a nedokázal rozpoznat, jestli má na rtech krev,

věděl jsem však s jistotou, že je Leigh raněn vážněji než kdykoli předtím.

Sullanciri cosi zaječel a zvedl tři zdravé ruce ve vítězném gestu. Zvolna se kradl kupředu a pátravě se rozhlížel kolem

sebe. Odváží se někdo z nás zasáhnout? Vojáci ztráceli odvahu a vyhýbali se jeho pohledu. Pak Temný bojovník náhle

zvedl hlavu a naše oči se setkaly.

V mých se zračila celá duše.

V jeho jen to, že žádnou nemá.

Odhodil jsem stranou meč, popadl luk a vložil do tětivy poslední šíp. Když jsem natahoval zbraň ze dřeva stříbrného

cedru, stále jsem se díval sullancirimu do očí. Široký hrot jsem namířil přímo doprostřed jeho hrudníku. Temný bojovník

se na mě jen hladově usmál a zacvakal čelistmi, aby. ukázal, kde skončí mé vyrvané srdce, až si to vyřídí s Leighem. V

odpověď jsem slabounce zavrtěl hlavou a pustil tětivu. Šíp vyletěl, ten poslední šíp, který jsem si pečlivě šetřil.

Šíp, vyříznutý v Okrannelu z těla Faryaah-Tse, letěl rovně a přesně. Kouzlo, které do něj vložil jiný sullanciri, dosud

nevyprchalo - ať už proto, že urZrethi po zásahu nezemřela, nebo prostě kvůli podstatě použitého zaklínadla. Černý šíp

se zabodl Temnému bojovníkovi vysoko do hrudi, mezi oba páry ramen a když aurolanský velitel otevřel ústa k

bolestnému výkřiku, vytryskl mu z nich vodopád hořící krve jako roztavené olovo z tyglíku.

Sullanciri skočil poslepu vpřed a málem kopyty rozdrtil ležícího Leigha. Přistál na vrcholku průlomu a řítil se dál, pryč

od hradeb. Rukama svíral šíp ve své hrudi a snažil se ho zlomit, ale marně - černý dřík odolával. Vztekle se stavěl na

zadní, poskakoval sem a tam ve zjevné agónii, jeho tělo se znovu a znovu zvedalo nad řídnoucí mlhou.

Nakonec se rozhodl šíp místo lámání vytrhnout, ale ani to se mu nepodařilo. Chytrinin netvor se usmál tím

nejodpudivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl, a pak se na mě podíval. Jeho úšklebek se rozšířil a on uhodil pěstí do

konce šípu, aby si ho zabořil hlouběji do těla. Bolest, kterou si tím způsobil, ho donutila poskočit, přitom se maličko

otočil a já spatřil černý hrot, jenž mu vyčníval ze zad. Další úder posunul šíp ještě o nějakých šest coulů a aurolanský

velitel jej už mohl pevně sevřít v dlani. To také udělal. A pak pomalu, velmi pomalu začal šíp vytahovat z těla.

Planoucí krev tekla proudem, ze šklebících se úst, po zádech i po břiše. Neměl jsem tušení, za jak dlouho se sullanciri

zotaví, ale věděl jsem, že doutná-li v něm byť jen jiskřička života, uzdraví se. Ano, Leighův meč i můj šíp ho zranily,

pokud se však dá znovu do pořádku, nikdo a nic už ho nezastaví.

Na vyléčení ale sullanciri nedostal čas.

Zvuk trubky, upozorňující na příchod aurolanských rezerv, v sobě pro některé naše spolubojovníky skrýval i jiný

smysl. Pro urZrethie nastal čas jednat. Hluboko v podzemí se propadly stropy tajných tunelů a hráze, bránící řece

Dúrgrue v zaplavení nížiny, se zhroutily. Vlna kalné hnědé vody se valila po travnaté ploše, vyhazovala do vzduchu

drn, kameny, suť i mrtvoly, aby je za chviličku hltavě spolkla. Vtrhla do mlhy, nasadila si korunku ze světlehnědé pěny

a nezastavitelně se hnala kupředu. Až narazila na sullanciriho.

Ozval se hlasitý sykot a k nebi se vznesl veliký oblak páry - Bílá kůže se změnila v rudou, pak zešedla, zčernala a

nakonec popraskala. Proud vířil kolem monstrózní postavy, voda jí stříkala do obličeje a zchlazovala krev do podoby

černých rampouchů, visících z brady. Chvíli se zdálo, že chce Temný bojovník ještě bojovat, skákat, vzpínat se, ale tu

ho zadní nohy zradily. Zmizely v bublající vodě a o vteřinu později se i ty přední rozpadly na tisíc kousíčků. Zmrzačený

sullanciri se svalil na bok a doslova vybuchl.

Povodeň jej pohltila a uložila k věčnému odpočinku v neoznačeném bahnitém hrobě. Pak se řítila dál a brala s sebou

zástupy řvounů a vylaenů, které se právě blížily k průlomu. Několik temeryxů zoufale skřehotalo a snažilo se po tělech

řvounů vydrápat nad hladinu. Marně však sněhodrápi ze svých chvilkových útočišť chňapali po vodě a snažili se ji

zahnat na ústup. Nakonec je stejně stáhla dolů a znovu zamíchala do kňučící a prskající Severní hordy.

Stejná trubka, která spustila povodeň, přivolala navíc posily z bunkrů. Do řad kopiníků se vmísili lučištníci a střelci z

kuší. Šípy a šipky páraly řvouny a tupily hrot aurolanského útoku. Další střelci vtrhli do týlu nepřátelské formace a

spolu se znovu nabitými balistami likvidovali nestvůry po tuctech. Ney a další Oriosané vycítili svou šanci a jako

ocelový klín se zabořili do křídla Chytrininy armády. Vyrvali z obklíčení Leigha, jemuž se zatím podařilo postavit na

nohy a s Temmerem v levé ruce dokonce skolit několik řvounů.

Strážní věže po obou stranách průlomu začaly chrlit napthalm a oblékly vodní hladinu do ohnivého kabátce. Řvouni,

kteří plavali k trhlině, zjistili, že se přes plameny nedostanou, a obrátili se zpět. O kus dál podél opevnění se jedna z

obléhacích věží začala kácet, když pod ní stoupající voda rozmočila půdu. Nakonec se válečný stroj s hlučným

skřípotem rozpadl a lučištníci i kusy dřeva a plachtoviny skončili na hořící hladině.

Za méně než hodinu jsme rozdrtili severní sbor Chytrininy armády a zapečetili náš průlom plamenným jezerem. V

pevnosti však zuřily i další bitvy, jejichž výsledek byl dosud na vážkách. Věděli jsme, že aby bylo naše vítězství

úplným, musíme pomoci spolubojovníkům na ostatních úsecích opevnění, a tak jsme bez meškání vyrazili vstříc dalším

bojům.