Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 23. kapitola

Kapitola dvacátá třetí

Orla vešla do komnaty Magistra Obrany v nitru jeho kulaté věže, ale nesestoupila ani o krok do níže položeného

kotouče v jejím středu. Všude kolem něj byly do zdí vestavěny police plné knih, svitků, map, zbraní, kostí i dalších věcí,

majících přímo či nepřímo vztah k válce. Naproti dveřím, kterými sem vstoupila, se nacházel východ na balkón. Právě

tam stál Magistr s rukama pevně sevřenýma za zády a zamyšleně hleděl na severní moře.

Jeho komnata se dala snadno splést se sídlem nějakého generála a nemohly za to jen věci, které se v ní nacházely. Na

jednoduchém a strohém vybavení místnosti nebylo zhola nic mystického, vůbec se zde neprojevovala vytříbenost

vkusu, vlastní jiným čarodějům. Židle z tvrdého dřeva vypadaly nehostinně a ani trochu nevybízely k posazení.

Skládací lehátko vedle balkónu sice bylo rozestlané, ale leželo na něm jen prostěradlo a tenká vlněná přikrývka.

Zásuvky v jedné z polic musely skrývat Magistrovo oblečení, ale jejich mizivý počet naznačoval, že šaty nejsou tím, za

co by jejich majitel nějak zvlášť utrácel.

Samotný Magistr na sobě měl klasické šedé roucho staršího čaroděje, ale rozhodně se nedal považovat za otroka módy

— přinejmenším ne té vilwanské. Roucho si totiž přepásal vojenským opaskem a za něj zasunul své zbraně. Navzdory

tomu, že Orla viděla proti světlu spíše jen jeho siluetu, nemohla přehlédnout drobné šrámy a tmavší tetovaní na jeho

zádech a ramenech.

Ta ramena byla kdysi stejně široká a mocná jako samotný Magistr. Před mnoha lety se pyšnil postavou válečníka — a

byl zároveň natolik štíhlý a obratný, že mu mohli závidět i elfští bojovníci. Hlavu, kterou si nyní dennodenně holil,

pokrývaly kdysi dlouhé černé vlasy, jež splétal do copu podobného Orlinu.

Tiše si odkašlala. „Přišla jsem, jak jsi žádal, Magistře.“

Chviličku počkal, pak se otočil a vykročil zpátky do své komnaty. Zdálo se, že cestou stárne s každičkým překonaným

coulem. Nedostatky, ukryté předtím slunečními paprsky, se nyní stávaly nápadnými. Vysoký a hrdý muž, kterého Orla

znala už od mládí, se dnes tak nějak scvrkl, jako by ho váha moci a zodpovědnosti neúprosně přitlačila k zemi. Stále z

něho však cítila velikou sílu, doutnající mu v hnědých očích jako připomínka toho, že je hloupé posuzovat čaroděje

pouze na základě fyzického zjevu.

„Jistě si uvědomuješ hrozbu, kterou pro nás tato invaze představuje, Orlo. Chytrina chce udělat s Vilwanem totéž, co

před více než stoletím provedla s Vorquellynem.“ Mluvil plynule a vyrovnaně, ačkoli mu stáří v hlase přece jen

několikrát zaskřípalo. „Zítra, nejpozději pozítří, nezbude z klidu a míru tohoto ostrova vůbec nic.“

Pomalu přikývla. „Neřekla bych, že by byl její útok na Vilwan příliš rozumným.“

Magistr Obrany zvedl ruku, aby předešel jejím dalším poznámkám. „Ať už je rozumný nebo ne, přepadení našeho

ostrova je nemilou skutečností. Víme, že podnikla zkušební útok na jedno město v Alcidě. Ztratila při něm více

jednotek, než očekávala, a tak použila draka jako nástroj pomsty. Za poslední čtvrtstoletí získala mnoho sil a myslím, že

jí také přibylo arogance. Ona přichází a my se jí musíme postavit.“

Orla zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Co chceš, abych udělala já?“

Magistr Obrany se na ni usmál a jí se na okamžik zdálo, že jsou všechny ty roky, které je tížily, pryč a oni znovu stojí

bok po boku a zadržují nekonečný proud aurolanských netvorů v Okrannelu. „Chci se zeptat, jak si vede ten chlapec.“

„Takže takhle to je? Chtějí znát odpověď a pověřili tebe, abys mi položil jedinou otázku? Předpokládá snad Velký

Magistr, že mě naše dlouholeté přátelství přiměje, abych k tobě byla sdílnější než k ostatním?“

Zavrtěl lysou hlavou. „Kdyby se na mě obrátili s něčím takovým, velmi rychle bych je zbavil všech iluzí. Ale blíží se

invaze a já potřebuji vědět, jestli mi bude chlapec k užitku nebo ne.“

Orla si odfrkla. „Od mého posledního hlášení Koncilu nedošlo k žádným velkým změnám. Adept Reese je nepochybně

největším známým lidským čarodějem. Spojilo se v něm nadání obou jeho rodičů. Studuje tvrdě, ale mám takový pocit,

že byl dosud vychováván jako kůň s pomocí klapek na očích. Vyzná se v magii, ve všech jejích druzích jako málokdo.

Ovládl kouzla nesmírné síly a dokáže bez obtíží rozebírat, zkoumat, zdokonalovat, znovu skládat nebo dokonce

vymýšlet taková zaklínadla, o jakých se zatím žádnému člověku ani nesnilo.“

Magistr přikývl. „Přesně to jsme zamýšleli.“

„Ano, přesně to jste zamýšleli. Vy všichni jste to zamýšleli.“

„Vy?“ Magistr podrážděně zamhouřil oči. „Pokud si dobře vzpomínám, u zrodu celé té věci jsi spolu se mnou stála i ty

sama. Všichni jsme se přihlásili dobrovolně, všichni jsme v ten projekt věřili. Jak to, že najednou smýšlíš jinak?

Nechceš snad říci, že jsme se mýlili?“

„Ne.“ Rozhodně zavrtěla hlavou. „Máš pravdu, když říkáš, že jsme se všichni přihlásili dobrovolně. Všichni až na

jednoho — samotného Kerrigana. O jeho osudu jsme proti jeho vůli rozhodli ještě dříve, než mohl projevit vlastní

názor. Stvořili jsme ho a vytvarovali. Byl cvičen jako nějaký pes, za jediným účelem. Tedy, alespoň na začátku měla

jeho existence jediný účel, ale jak šel čas, cíle se měnily.“

Orla si povzdechla a ukázala na jih, směrem k srdci ostrova. „Jestlipak jsi ho viděl někdy jindy, než v době zkoušek?“

„Ne.“

„To bys ale měl. Celý Koncil by měl. Nemáš vůbec představu o tom, co s ním celý ten výcvik udělal. Koncil odsouhlasil

— také mým hlasem, přiznávám — že se Kerrigan ani žádný z ostatních nedozví o osudu, který je očekává. Vystavilo

by je to většímu tlaku, než jaký by dokázali unést. Jenže zatímco ostatní výcvik zlomil, Kerriganovi se podařilo vytrvat.

Proč? Protože se přestal ptát na to, jaký má jeho život smysl. Pochopil dostatečně brzy, že se mu na tuto otázku nikdy

nedostane odpovědi, takže se za touto vědomostí už vůbec nežene. Popravdě, ona ho vůbec nezajímá!“

„Ale přesto — nebo právě díky tomu — dosáhl takových úspěchů.“

„To je pravda, ale je to snad pro nás užitečné?“

Magistr Obrany se tlumeně zasmál. „Nezměrně užitečné, pokud vládne alespoň zlomkem té síly, o jaké mi tu vyprávíš.

Během testů jsem ostatně na vlastní oči viděl několik ukázek, takže o jeho schopnostech nemůže být pochyb.“

„Ale ano, může. Viděl jsi ho čarovat jen ve zkušební místnosti.“ Potřásla hlavou. „V boji, kde létají šípy, muži křičí, planou požáry a stoupá mastný dým, bude naprosto k ničemu. Dnes ráno, Magistře, si odřel koleno. Byla to ranka, na

kterou by kdokoli z nás zapomněl během jedné dvou vteřin, ale pro něj se stala centrem jeho bytí. Nikdy by na tu

odřeninku nepoužil kouzlo, kdybych mu to neřekla, a potom se zase chtěl převléknout do čistých šatů, že to prý jinak

nedokáže. Abych ho donutila seslat kouzlo vsedě na podlaze, musela jsem ho nejprve zahanbit. Pak už si vedl dobře,

ale to jen proto, že mohl čarovat bez vyrušení. V arcanoriu nemá Kerrigan rovných. Ale na bojišti bych před ním dala

přednost kterémukoli z nezkušených Učedníků.“

„Je tím nejlepším, koho máme.“ Magistr Obrany si ztěžka povzdechl. „A přece nám nebude v boji vůbec nic platný.“

„Mohl by vyléčit několik zraněných, ale obávám se, že to je v současné době maximum, co se od něj dá očekávat.“

Sevřela rty. „Pošli ho do nemocnice a postav k němu osobního strážce, kterému dáš rozkaz, aby ho zabil, budou-li mít

Aurolaňané vítězství na dosah. A ne, já tím osobním strážcem nebudu. Říkám ti upřímně — nabídni mi to, a já odmítnu

a nebudu přitom mluvit slušně. Je mě zapotřebí jinde.“

„V něčem máš pravdu, Orlo. A v něčem se mýlíš.“ Na Magistrových rtech se objevil nezřetelný náznak úsměvu. „Být to

v mé moci, bojovali bychom my dva bok po boku jako za starých časů a odráželi útoky pirátů.“

„Je to ve tvé moci. Jsi zodpovědný za obranu Vilwanu. Možná, že jsem stará a budu tě trochu zpomalovat, ale pořád

jsem jednou z nejlepších bojových čarodějek, které máš.“

„O tom jsem nikdy nepochyboval, Orlo. Nikdy.“ Složil ruce na hrudi, jejich bledost ostře kontrastovala s šedí jeho

roucha. „Pravdou ale zůstává, že tě čeká daleko důležitější úkol, než je obrana Vilwanu. Ne, počkej, vyslechni mě. Ten

úkol skutečně existuje. Je potřeba odvézt Adepta Reese pryč z ostrova a ty ho budeš doprovázet. Tvým úkolem je, aby

se v pořádku dostal do bezpečí.“

Orla pocítila, jak se v ní vzedmula vysokánská vlna vyčerpání. „To nemůžeš myslet vážně. Takový úkol — to je

plýtvání mými silami.“

„Nicméně je to přesně to, co musíš udělat.“ Magistr Obrany se jí uklonil. „Je tvým svěřencem a jen když budeš s ním,

nebudu se muset obávat o jeho osud. Navíc si stejně myslíš, že by měl více studovat mimo arcanorium, takže máš

skvělou příležitost ho něčemu naučit.“

Zvedla hlavu. „Aha, už tomu rozumím. Koncil se konečně rozhodl vyhovět mým požadavkům a využívá invaze jako

záminky. Je to pro něj přece o tolik pohodlnější, než prostě jen přiznat svou chybu.“

„Orlo, má drahá přítelkyně, víš přece dobře, že je příznivé zvraty osudu třeba přijímat tak, jak jsou a neptat se po jejich

příčinách.“ Magistr se usmál, přistoupil k ní a položil jí pravou ruku na pravé rameno. „Jdi a uč ho dobře. Když

zvítězíme, bude se sem moci znovu vrátit. Ale podlehneme-li, bude pro svět jedině dobře, že tu nezemře spolu s námi.“

Will měl pocit, že mu prasknou žebra — tak divoké záchvaty veselí s ním cloumaly. Upustil pytel s moukou, který nesl,

aby se mohl smíchy popadnout za břicho. Vidět překvapený výraz, jenž se objevil ve tváři toho tlustého dítěte o

vteřinku dříve, než mu těžký pytel spadl na hruď, bylo vskutku k nezaplacení. Jeho prudký přechod od vyrovnané

sebejistoty k čiré panice si musel Will přehrávat v paměti znovu a znovu a znovu.

A pak, snad aby to bylo ještě zábavnější, vyletěl pytel s moukou vzhůru a o chviličku později se opět zřítil k zemi.

Tentokrát se navíc roztrhl a ohodil chlapce svým obsahem. Ten se dal vzlykaje na útěk, až se za ním mouka prášila.

A to celé byla jeho vlastní vina. Rezolut na něj zavolal a dal mu tím najevo, že by se měl postavit do řady k ostatním.

Místo toho zůstalo dítě stát na místě a jen pánovitě gestikulovalo. Dokonce zavřelo oči, jako by tím vybízelo Vorquelfa,

aby mu hodil pytel. Kdybych tohle udělal já, tak by mi Rezolut určitě nepomáhal popadnout dech. Spíš by mě za to

stáhl z kůže.

„Už ses přestal smát, chlapče?“

Hrobový tón Rezolutova hlasu v mžiku uťal Willovo veselí. „Hmm, já… Ano.“

„Dobře.“ Rezolut mu sevřel pravé předloktí, pevně a bolestivě, jak to uměl jen on. „Tak se přestaň flákat a zvedni ten

pytel. Dones ho k vozu. Pak někde najdi koště. Zameť tu vysypanou mouku a nandej ji zpátky do pytle.“

„Cože?“

Rezolutovy oči se změnily ve stříbřité štěrbinky. „Z té mouky dost možná upečou poslední chleba, který v životě sníš.

Další zásoby už na ostrov nedorazí. Tohle je všechno, konec. Plýtvání si nemůžeme dovolit.“

„Rozumím.“ Will se pokusil vytrhnout z Rezolutova sevření, ale nepovedlo se mu to.

Vorquelf mu na okamžik stiskl paži ještě silněji a pak ho konečně pustil. „Pospěš si, chlapče.“

Will se sehnul, zvedl svůj pytel s moukou a donesl ho k vozu. Tam si ho od něj vzal Dranae a lehce ho položil na místo.

Vůz pod váhou nového nákladu slabě zapraskal.

„Pověz mi něco, Wille.“ Veliký muž zbavil jakéhosi Učedníka břemene a zvedl jeho pytel k sobě do vozu. „Proč ti to

připadalo tolik legrační?“

Mladík zamrkal. „Copak ty ses nesmál?“

„Měl jsem snad? Ten mladý muž připravoval kouzlo, aby přemístil pytel. Nejspíš měl dost sil, aby hnul s celým tímhle

vozem.“

Will se zamračil. „Proč si to myslíš?“

Dranae chviličku váhal a pak si přejel rukou přes bradu. „Prostě proto. Copak to není očividné? Jsme na Vilwanu. A on

měl na sobě roucho a gestikuloval.“

Mladý zloděj přikývl. „Aha. Už to chápu.“ Ale co nechápu je, jak jsi došel k tomu, že byl mocným.

„Tak proč ti to připadalo legrační?“

„No, protože ho ten pytel srazil k zemi. Protože vypadal tak překvapeně a protože byl úplně celý od mouky a utekl

odtud s pláčem jako nějaké děcko.“

„I když to celé bylo nedorozumění?“ Will už nevěděl, jak se z toho vykroutit. „Ale já přece nemohl vědět, že to bylo nedorozumění, ne?“

„I když ho to určitě dost bolelo?“

„Nevěděl jsem…“

Dranae zamhouřil modré oči a změřil si mladíka nepříjemným pohledem. „Ale věděl. Věděl jsi, jak těžké tyhle pytle jsou.

Věděl jsi, že ho to muselo bolet.“

„No…“ Will se najednou cítil úplně malilinkatý. „Ostatní se smáli.“

„No a co?“ Dranae poklepal Willa po obou ramenech tak silně, až mu podklesla kolena. „Ale ti ostatní, to byli většinou

čarodějové. Pamatuj, Wille, přimět čaroděje, aby si myslel, že se mu směješ, není ten úplně nejlepší nápad. Když si to

nebudeš neustále opakovat, dostaneš se tady na Vilwanu do spousty potíží.“

Will se zamračil, ale souhlasně přikývl. Ostatně, jeho nálada nebyla ani před tímto incidentem právě nejlepší. Plavba na

Vilwan se mu ani trochu nelíbila. Houpání paluby pod nohama sice přivykl celkem snadno, ale měl tu smůlu, že se

postavil vedle někoho, kdo takové štěstí neměl. Dříve, než se mladíkovi podařilo jakžtakž očistit šaty od zvratků, nařídil

mu Rezolut, aby umyl palubu — dobrovolně, jak se tehdy vyjádřil. Od té doby ho čekala spousta menších prací, takže

se celý den nezastavil, a i když se mu konečně podařilo získat příležitost k odpočinku, musel spát na visutém lůžku v

zatuchlém podpalubí.

Svaly ho bolely únavou a v břiše mu kručelo. Na lodi nebylo mnoho jídla a většina těchto potravin byla ještě starší, než

on sám. Tvrdé suchary vlastně nechutnaly špatně — nechutnaly totiž nijak, tedy až na brouky, kteří se mezi nimi

hemžili. Will se domníval, že král Saporcie posílá všechny ty lidi na Vilwan v naději, že tam najdou smrt. Vždyť po všem

tom nechutném jídle, ještě odpornější vodě a nekonečné plavbě po moři byl každičký z jeho vojáků připraven bez

váhání zaútočit na králův hrad a zbavit Fidelia trůnu.

Will oslovil jednu z Učednic, která se dala snadno poznat podle šarlatového roucha, a zeptal se jí, kde by mohl najít

koště. Dívka se záhadně usmála a řekla mu, že jsou všechna košťata uložena na sportovištích a ta že se nacházejí ve

středu ostrova.

Mladík jen pokrčil rameny a vykročil směrem, který mu ukázala, když tu ho zastavil Adept ve smaragdově zeleném

rouchu. Poté, co mu Will pověděl, kam ho dívka poslala, Adept zavrčel a řekl, že žádná sportoviště neexistují.

„Používáme košťata za stejným účelem jako všichni ostatní a té Učednici to již velmi brzy připomenu. Zkus se podívat

do některého z přístavních obchodů, určitě ti tam nějaké půjčí.“

Koště skutečně získal v jedné krčmě. Cestou tam a zase zpátky musel projít podél téměř celého přístavu, a dostal tak

příležitost se pořádně porozhlédnout po okolí. Vilwan ho poněkud zklamal, protože oblast kolem doků, již místní

nazývali Mořská, se velmi podobala přístavním čtvrtím měst, která již navštívil. Byla zašlá a špinavá, široké a rovné

ulice se zde daly spočítat na prstech jedné ruky, zatímco konce labyrintu úzkých a klikatých uliček, vedoucích do změti

skladišť a polorozpadlých domů, nešlo dohlédnout. Vlastně se tu cítil skoro jako doma, ale přece jen by uvítal něco

trochu exotičtějšího.

Také Adepti a Učedníci ho nudili. Někteří, jako třeba ten fracek, na něhož spadl pytel s moukou, poulili oči na

vyloďující se oddíly, které sem připluly hájit jejich domov. Jiní nad Willem neskrývaně ohrnovali nos, jako by byli

nějakými šlechtici a měli vznešenější krev než on. Mladíka ale nejvíce ze všeho štvalo, že žádný z místních nevlastní

jediný měšec, váček či peněženku. Nevadilo mu, pokud byli lidé nafoukaní, hlavně když byli nepozorní a on od nich

mohl vybrat svou „snobskou daň“.

Mladý zloděj si povzdychl a začal koštětem smétat vysypanou mouku na jednu hromadu. O chvíli později k němu

přistoupil Adept, s nímž předtím mluvil. Učednici, která Willa oklamala, vlekl s sebou za ucho. „Takže proto jsi sháněl

koště? Abys uklidil tu mouku?“

Mladík přikývl. „Ano, pane.“

„Velmi dobře.“ Adept se podíval na Učednici. „Takže ty mu teď pomůžeš.“

Učednice, rusovlasá dívka, která teprve nedávno vstoupila do puberty a musela tedy být jen o pár roků mladší než

Will, přikývla. „Ano, Adepte.“

Mladík zamával koštětem a pak kývl k prázdnému pytli: „Prostě ho jenom podrž, ať do něj můžu tu mouku zamést.“

Dívka pomalu poklekla a Will jednou dvakrát přejel koštětem přes rozsypanou mouku. Půjčené koště již toho mělo

zřejmě hodně za sebou a zvlášť dobře nemetlo — snáze by se dalo použít jako hrábě. Mladík se urputně snažil, ale

přesto se mu podařilo dostat do pytle více špíny než mouky.

Učednice mu věnovala zničující pohrdavý pohled. „Ach vy nicky. Tohle snad potrvá věčně.“ Udělala nenápadný

posunek a z její pravé ruky vylétla modrá jiskra. Zasáhla koště zhruba ve středu násady a vyškubla ho Willovi z rukou.

Koště zakroužilo a zavířilo, divoce se roztančilo po zemi a jalo se vlnu za vlnou hnát mouku do čekajícího pytle. Trvalo

to pouhou chviličku, než z místa dopadu pytle zmizela i ta nejnepatrnější ďubka mouky. Koště chtělo už už vyrazit po

bílých stopách, které zanechal utíkající chlapec, ale Učednice ho pohybem ruky přivolala zpátky a pak zrušila kouzlo.

Will zamrkal a užasle otevřel pusu. „Jak? Ten Adept přece říkal, že používáte košťata za stejným účelem jako všichni

ostatní.“

„To používáme,“ usmála se sladce. „Prostě to ale děláme trochu odlišným způsobem než vy. Fajn, pytel je plný. To

koště klidně vrátím za tebe.“

Zachvěl se. „Půjčili mi ho v…“

„Já vím, odkud je.“ Rychle předešla jeho další otázce. „Bylo to součástí toho kouzla.“

Will popadl pytel, jednou rukou sevřel jeho hořejšek a druhou rukou ho omotal provazem. Přehodil si pytel přes záda,

ale jeho tíhu téměř ani necítil. Když to dokázalo i dítě… Představil si hordu čarodějů, letící na takových samohybných

košťatech. Dranae má pravdu. Smát se čarodějům není dobrý nápad. A okrádat je — to je pokud možno ještě horší.