Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 6. kapitola

Kapitola šestá

Will strávil na podlaze Králíka a Kotce dlouhou a těžkou noc. Zpočátku mu bylo příliš horko, pak zase příliš zima, části

těla mu dřevěněly z nepohodlného spaní na tvrdých prknech. Neustále sebou vrtěl a převaloval se ze strany na stranu,

v tom nepříjemném polospánku by dokonce klidně uvítal kopanec od Havrana nebo Rezoluta, který by ho docela

probudil.

Horší než fyzické podmínky však byly jeho sny. Viděl střípky a útržky vzpomínek, které, jak věděl, nepatřily jemu. Cítil,

jak seskakuje ze sedla planoucího koně, roztahujícího svá obrovská křídla. Plášť, do kterého se halil, tvořily tisíce

ohnivých jazýčků, které zanechávaly černé spálené pruhy na rudém koberci. Kráčel po něm k vysokému trůnu, na němž

seděla vzdorovitá žena, jež vypadala jako Sephi. Mluvili spolu, zpočátku celkem srdečně, byť napnutě, potom drsněji.

Žena ho mávnutím poslala pryč, ale on jen natáhl ruku a sevřel její hrdlo. Se stejnou lehkostí, s jakou člověk trhá

květinu, jí urval hlavu a vtiskl ji do dlaní ženina syna.

Na okamžik zahlédl v zrcadle svůj odraz — měl Havranovu tvář, jen o mnoho mladší.

Ten sen jej málem probudil, pak ho ale do náručí spánku vrátily jednoduché idylické výjevy. Ruku v ruce se Sephi a

někdy i s elfkou Charitou se procházel po jarních loukách, trávu a květiny kolem nich čechral slabounký vánek. Již cítil,

jak se v něm rozněcuje vášeň, a viděl ji hořet i v očích svých společnic, když tu se nad loukou přehnala sněhová bouře

a zastřela mu oči neproniknutelným bělostným závojem. Když se mu zrak opět vrátil, zjistil, že se dívka jeho snů změnila

v ženu z čistého ledu, která vyzařovala chlad, ženu neuvěřitelně přitažlivou i odpudivou zároveň, neboť se v jejím

náručí skrývalo jak studené pohodlí, tak i smrtící agónie. A pak se konečně, po hodinách děsivých snů, dostavilo ráno. Julianova dcera — jménem Malva, jak mu sama

pošeptala — ho probudila, když prohrabovala doutnající uhlíky v krbu a přikládala dřevo, aby znovu rozdmýchala

oheň. Will se záhadným způsobem dokázal zvednout na nohy, došel si do kůlny ulevit a pak se dobrovolně přihlásil, že

naštípá dříví. Když už mám být unavený, tak ať to alespoň není bezdůvodně.

Julianova žena — nikoli však Malvina matka, kterou před dvěma lety zahubila zlá horkost — připravila snídani pro

svou rodinu, Havranovu skupinku, Distala a Sephi. Distalus bavil ostatní vyprávěním o Zlaté vlčici, banditce, která prý

ze svého horského sídla podniká nájezdy do nížin. Will by sice raději poslouchal o dobrodružstvích Azurového

pavouka, ale Distalovy příběhy byly natolik znepokojivé, že mladíka úplně probudily a donutily ho přemýšlet, jestli na

slavnou lupičku cestou do hor náhodou nenarazí.

Havran zaplatil za ustájení koní a vyrovnal tak jejich účet, pak dali všichni tři hospodě sbohem. Will se ještě několikrát

ohlédl — a viděl, že Julian a Distalus sedí vedle sebe a tiše se o něčem dohadují. Sephi mu zamávala a sledovala, jak

odchází, když se však otočil naposledy, již se dívala na Distala a naslouchala mu.

Když nasedli na koně a opustili Stellin, jeli ještě nějakou dobu po cestě na západ, ale pak, čtvrtého dne po opuštění

Yslinu, zabočili na severozápad. Přejeli přes rozlehlou slatinu a poté začali konečně stoupat po horských svazích.

Cesta, či spíše stezka, kterou se ubírali, byla málo používaná a silně zarostlá.

„Už je to hodně dávno, co tudy někdo jel.“

Rezolut pokrčil rameny. „Rok.“

„Řekl bych, že dva, příteli.“

Vorquelf se v sedle otočil. „Jsi si jistý?“

„Opustili jsme tohle místo na konci léta, ještě jsme pomáhali se sklizní. Přezimovali jsme v Jeraně, jaro jsme strávili v

Přízračných pláních. V létě cesta zpátky na jih, ale ne sem do hor a pak poslední zima v Murosu.“

„Všechny ty roky mi splývají.“

„Máš daleko víc vzpomínek než já, Rezolute.“

„To mě neomlouvá.“ Vorquelf se na Havrana zašklebil. „A máš pravdu. Skutečně tomu budou dva roky, co jsme tady

byli naposledy.“

Will si opatrně odkašlal. „Kde přesně znamená tady?“

Rezolutův úsměv ihned zmizel. „Jaký je v tom pro tebe rozdíl, chlapče? Stejně si tohle místo nedokážeš nikam zařadit.

Nevíš totiž o světě vůbec nic.“

„Třeba bych se chtěl nechat poučit.“ Will ukázal na cestu před nimi. „Chceš vědět, jak jsem zjistil, že tudy už pěkně

dlouho nikdo nejel? Třeba támhlety zvonky, už kvetly celý rok a teď vytvářejí tyhle… tobolky, aby se jejich semínka

mohla šířit dál. Kdyby se tady objevili nějací jezdci, určitě by ty rostliny rozdupali.“

„Na tohle by přišlo i dítě,“ zavrčel Vorquelf.

„To jistě. Ale já ne. Ne bez toho, co jsem se stačil naučit.“

Rezolut byl chvíli zticha, pak přikývl. „Jsi v Gyrvirgulu, blízko Srpového moře. Říká ti to něco?“

Will málem řekl, že ano, ale pak zaváhal. Když kývnu, tak se mě určitě zeptá co a já nebudu znát odpověď. Ne, ne. „Říká

mi to, že jsem dost daleko od domova. Říká mi to, že bychom mohli uvidět nějakého Gyrkyma.“

„O tom pochybuji. Okřídlení se zdržují kolem nejvyšších hor hlouběji ve vnitrozemí.“ Rezolut ukázal prstem na

jihozápad, na vzdálené špičaté vrcholky, obklopené hustými mraky. „A taky pochybuji, že bychom potkali tu Zlatou

vlčici.“

„Proč ne? Máte přece zlato.“

Vorquelf se rychle podíval po měšci, který měl přivázaný k opasku. „Pro někoho takového bychom byli dost ubohým

úlovkem.“

Mladík se už už začal dožadovat, aby mu Rezolut svou poznámku vysvětlil, ale včas se zarazil a jal se přemýšlet.

Distalovy příběhy byly přinejmenším mlhavé, vypravěč většinou popisoval banditku jako krásnou a silnou válečnici,

velící celé hordě jezdců. Podle Distala směřovaly její nájezdy především za alcidské hranice do Helurcy, což znamenalo,

že se Stellin nachází na samém okraji jejího pole působnosti.

Will se zamračil. „Je na ní něco divného, na téhle Zlaté vlčici.“

Havran odvrátil pohled od náhradních koní, kteří, svázaní k sobě provazem, poslušně klusali v řadě za nimi. „Proč si to

myslíš?“

„Dobrá, podívej — my jsme tři a máme devět koní. Můžeme najít nějakou chatrč nebo si postavit stan, můžeme nechat

koně se pást nebo jim v případě potřeby dát zrní. Můžeme ulovit králíka a upéct si ho, můžeme v lese najít kořínky nebo

nějaké jedlé rostliny. Nám třem to stačí, ale tak velká skupina, jako je ta její — i kdyby třeba Distalus přeháněl — by

potřebovala mnohem víc potravy a taky prostornější přístřeší.“

Starší muž přikývl. „A k jakému tě to vede závěru?“

„Nejsem si jistý, ale zdá se mi, že jsou lidé ve Stellinu příběhy o ní spíš uchváceni, netřesou se strachy jako při

vyprávěních o Chytrině.“ Pokrčil rameny. „Oni se Zlaté vlčice nebojí.“

„Ani v nejmenším, takže se jí nebudeme bát ani my.“

„Ale jak může být lupičkou, když z ní lidé, které by měla okrádat, vůbec nemají strach?“

„Na tuhle otázku se nedá odpovědět, chlapče. Ale až příště potkáme Distala, tak se ho klidně zeptej, on už si jistě něco

vymyslí.“

Havran se zasmál. „Až ho příště potkáme, bude to v některé šerovské krčmě. Bude tam propíjet těch pár drobných, co

dostane za Sephi.“

Rezolut přikývl. „Byla celkem pěkná.“

Ta prostá poznámka donutila Willa, aby si v hlavě znovu přehrál celý předchozí večer. „Jede do Yslinu, aby tam dělala šlapku?“

„Pravděpodobně, i když to nejspíš sama ještě neví.“ Havran potřásl hlavou. „Dost možná to neví ani její rodiče.

Distalus jim dal nějaké peníze a slíbil, že jich časem bude víc. A oni se určitě zaradovali, že mají o jeden hladový krk

méně.“

„Kéž bych mu ty peníze opravdu ukradl.“

Rezolut se zasmál. „Copak? Ve zloději se probudila ušlechtilost?“

„I nám něco říká slovo čest a…“ Willovy protesty odumřely pod pekelnou září Rezolutova stříbrného pohledu. „Měla

by dostat na vybranou.“

„Třeba dostane. Jen to bude příliš těžká volba.“ Havran kývl směrem vzhůru po cestě, která před nimi šplhala na kopec

a pak odbočovala doleva. „Už jsme skoro na místě.“

Will se ohlédl zpátky na východ. Doufal, že by odtud mohl spatřit Stellin, ale ve skutečnosti dobře věděl, že je to

nemožné. „Měli jsme něco udělat.“

Rezolut se naklonil, aby se vyhnul nízké javorové větvi. „Nemohli jsme udělal vůbec nic, chlapče. Jestli naše poslání

selže, nebude už její osud důležitý.“

„A tím posláním je..?“

Vorquelf se krutě usmál. „Zjistíme, jestli jsi z oceli nebo bronzu, chlapče. Pokud to první, tak zachráníš svět. A pokud to

druhé, tak budeš rád, když dokážeš zachránit sám sebe.“

Cesta je zavedla nahoru na kopec, pak se vnořila do úzké soutěsky plné ostrých kamenů, které Willovi pořádně odřely

a poškrábaly holeně. Soutěska se záhy rozšířila a zaplnila křehkými břízkami a potom klesla do neuvěřitelného údolí,

nad kterým se mladíkovi zatajil dech. Povolil svému koni otěže a nechal ho sejít ze stezky a spokojeně okusovat

šťavnatou trávu. Will samotný jen nehybně seděl v sedle. A zíral.

Před začátkem této cesty a před všemi Rezolutovými lekcemi nedokázal mladík rozeznat jednu rostlinu od druhé. Ačkoli

putovali jen krátce, stačil Will vstřebat pořádné množství znalostí. Dokázal by dokonce říci o svém listu, že se značně

podobá dubovému, ačkoli stříbřitě kovová barva se zcela lišila od všeho, co viděl růst v polích a lesích.

Alespoň do této chvíle…

Cestu do údolí strážily řady stříbrných cedrů. Lnuly k nim další rostliny, vystavovaly na odiv oslnivé květy, oblé a

kypré a barevné. Větve keřů těžkly pod vahou plodů, které vypadaly jako maliny, ale byly tykvově oranžové. Další

květiny a trávy se Willovi zdály povědomé, jen jaksi zvláštně vibrující, zelenější, daleko živější než rostliny, které míjeli

před pouhými několika leaguemi.

Havran přijel až k Willovi a vzal do ruky otěže jeho koně. „Pospěš si, tohle ještě nic není.“

Ta poznámka mladíka překvapila. „Co je tohle za místo?“

„Pouhý stín jiného místa.“

Havran zabořil svému koni paty do slabin a obě zvířata vyrazila klusem do aleje stříbrných cedrů. Na úpatí povlovného

kopce se cesta stáčela doleva, lemovala ji s velkou péčí obdělávaná půda. Will neviděl mezi rostlinami žádný z jemu

známých druhů zeleniny, ale slepice, které se, sotva je spatřily, rozprchly na všechny strany, vypadaly docela

obyčejně. O kus dál spatřil ohradu s kozami a ovcemi, ale po farmě, která by mezi pole a hospodářská zvířata dokonale

zapadla, tu nebylo ani stopy.

Havran přitáhl otěže a zastavil koně hned za Rezolutem a náhradními koňmi poblíž ústí jeskyně. Po chvilce z něho vyšla

elfka, pravděpodobně z Vorquellynu, jak si Will ihned pomyslel. Téměř celé její oči měly totiž barvu mědi, ve středu

každého z nich však byla bílá tečka. Ta kmitala sem a tam, jako by se dívala, jak sesedají z koní, ale mladík si brzy

uvědomil, že její pohled nesleduje je, nýbrž jen zvuky, které vydávají.

Po jistou dobu uvažoval, jestli to náhodou není Rezolutova žena. Pochyboval sice, že by nějaká byla tak hloupá a vzala

si ho za manžela, ale pokud ano, pak to jistě vysvětlovalo, proč žije na tak vzdáleném místě, které je pro něj těžké

navštívit.

Rezolut k ní přišel a klesl před ní na jedno koleno. Vzal její pravou ruku do své a políbil ji. „Naše dlouhá nepřítomnost je

neomluvitelná.“

Jemně ho poklepala po hlavě, jako by to byl pes. „Vše, co je nevyhnutelné, musí být prominuto. Viděla jsem, kde jsi

byl, Rezolute. Ty i Kedynův havran, který tě stále doprovází.“

Havran seskočil ze sedla a sevřel elfku v náručí. „Byli jsme pryč příliš dlouho.“

Vymanila se z jeho stisku. „A ten, koho jste přivedli? Kdo je to?“

Její hlas ho pohladil na duši a zrychlil mu tep. Will neměl ponětí, s kým má tu čest, ale podle toho, že před ní Rezolut

poklekl, musela být důležitá. Ostatně, mladík nepotřeboval žádný důkaz elfčiny zvláštnosti a výjimečnosti. Cosi v jeho

nitru si uvědomovalo, že jsou spolu nějakým způsobem spřízněni, že je spojuje jakési pouto.

Will sklouzl ze sedla a zpod své haleny vylovil váček s listem. Natáhl k ní ruku. „Jsem Will, posel. Tohle je pro tebe.“

Nechtěl, ani trochu nechtěl o svůj list přijít, ale hluboko uvnitř věděl, že ho nikdo nikdy neměl vlastnit. List bylo třeba

nějakým způsobem použít a ona byla tou, která to mohla a měla udělat.

„Jsem Pravda, Orákulum, a děkuji ti, Wille.“ Její štíhlé prsty se mu otřely o ruce, když z nich brala váček. Usmála se a

Will si byl jistý, že za tím úsměvem stojí právě list. „Willburforce, že ano? Úžasné jméno. Myslím to vážně.“

„Já… ehm… děkuji.“ Will zjistil, že má v ústech najednou úplně sucho.

Jen přikývla a znovu se na něj čarovně usmála, pak zavřela oči a otevřela váček. Zdálo se, že stříbrný list v jejích rukou

a za plného denního světla září silněji než kdykoli předtím. Když ho sevřela v dlaních, byl jeho třpyt a lesk natolik

pronikavý, že elfce proudil pod kůží a rámoval její kosti hustou černí. „Ó ano, ano. Toto je důležitý, významný střípek.

A nyní pojďte, pojďte všichni za mnou.“ Otočila se na podpatku a téměř vběhla zpět do jeskyně. Will za ní málem vyrazil stejnou rychlostí, ale Havran jej popadl

za rameno. „Pomalu, Wille. Ona tu jeskyni zná dokonale a její temnota ji neděsí.“

Mladík přikývl. „Její oči… je slepá, že ano?“

„O část zraku přišla,“ zabručel Rezolut. „Ale stále vidí všechno, co je podstatné.“

Will se zamračil. „To nemůžeš alespoň jednou prostě říci ano?“

„Na některé otázky nelze odpovědět jednoduše, chlapče.“

Havran stiskl mladíkovo rameno. „Ano, je slepá. Je slepá už mnoho let, Wille.“

Zlodějovy oči se rozšířily. „Jak se jí to stalo?“

„Oslepila se sama,“ řekl Rezolut zachmuřeně, s tváří zpola skrytou ve stínech jeskyně.

„Cože? Proč?“

„Konečně se dočkáš jednoduché odpovědi, chlapče…“ Rezolut již zcela zmizel v ústí jeskyně, a tak jeho slova

donekonečna opakovala ozvěna. „Nechtěla, aby její oči použil někdo jiný.“