Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 29. kapitola

Kapitola dvacátá devátá

Svarskyi jsme za sebou zanechali v plamenech. Když jsme opouštěli přístav, již se šeřilo; dobře si vzpomínám na to, jak

princ Kirill stál na zadní palubě, hleděl na své ztracené město a oheň mu vrhal do tváře mihotavé odlesky. Na břehu tančily a poskakovaly stovky řvounů a vylaenů, nebyl jsem si však jistý, zda se radují svému vítězství nebo se vztekají,

že jsme jim unikli. Jedna rota řvounů za námi běžela po vlnolamu a dotírala na nás nepříliš přesnými šípy. Dala však

poslední možnost k odplatě zbylým okranským lučištníkům, kteří byli součástí Princovy čestné stráže. Podařilo se jim

zabít nemálo řvounů, jejich mrtvá těla se pak svalila jako další oběti do Tagothchovy vodní náruče.

Vítr vanul příznivým směrem, a tak jsme mohli k Pevnosti Drakonis plout plnou rychlostí. Hladina Tagothchova panství

byla natolik hladká, že dokonce i Leigh přestal strádat mořskou nemocí. Stále byl slabý a používal Temmer jako berlu,

přesto se k němu vrátila alespoň část někdejšího smyslu pro humor. Bavil okranské vojáky recitací své básně o

temeryxech a občas dokonce rychle vymýšlel rýmy s jejich jmény.

Za soumraku druhého dne jsme se dostali velmi blízko k Vorquellynu. Lord Norrington sice nařídil, abychom se plavili

v bezpečné vzdálenosti od břehů ostrova a vyhnuli se tak aurolanské flotile, která se mohla vynořit z jeho zátok, ale

Tagothcha rozhodl jinak. Změnil směr mořských

proudů, takže jsme se nakonec dostali těsně k pobřeží a přídě našich lodí brázdily příbojové vlny, které se hned nato

tříštily o vorquellynské pláže. Nepustil nás ale ani o coul blíž, a tak jsme nedostali příležitost se na ostrově vylodit.

Stejně jako každý v naší eskadře jsem chápal, že by byl výsadek na Vorquellynu čirým bláznovstvím. Nevěděli jsme, na

jaké nepřátele tam můžeme narazit, neznali jsme ani jejich počet. Navíc by případné osvobození ostrova nijak

nepomohlo obležené Pevnosti Drakonis. Vítězství na Vorquellynu, byť třeba naprosté a zdrcující, by bylo vítězstvím

planým.

Ano, chápal jsem to. A přesto jsem si hrozně přál stanout na půdě ostrova. Chtěl jsem splnit to, co jsem přísahal

Rezolutovi, ačkoli mi bylo jasné, že zde sám nic nezmůžu. Mnozí vojáci se rovněž dívali na ostrov s touhou v očích, u

většiny však převládaly obavy. V pohledu žádného z nich se ale nezračila taková muka jako v tom Vřelině.

„Tagothcha to dělá schválně, vysmívá se mi." Elfka se opřela o zábradlí stožárového koše a černé vlasy jí zavlály ve

větru. „Ukázala jsem mu své opovržení a on se mi na oplátku snaží zlomit srdce."

Stál jsem po jejím boku, chvěl se pod doteky studeného vánku a prohlížel si ostrov, který byl kdysi jejím domovem. Jen

těžko se mi popisuje, co jsem tehdy spatřil, neboť mé vzpomínky ovlivnil její smutný hlas i vzdálená touha v jejích

očích. Jsem si jistý, že ostrov viděla docela jinak než já - krásnou, nádhernou, drahocennou zemi, jejíž hodnota se však

neměřila výnosy z jednoho akru, množstvím vytěženého dřeva ani kvalitou vody ve studních. Ne, Vřela potřebovala

Vorquellyn tak, jako jsem já k dýchání potřeboval vzduch a k uhašení žízně vodu.

Skutečný ostrov však nyní byl jen pouhým stínem jejich vzpomínek. Byl černý, úplně celý, černý jako svah kopce po

lesním požáru. Stromy tam stály holé, zbavené listoví, a drápaly oblohu ostrými pařáty větví. Krajinu rozrývala

navzájem se křižující údolí, černá a ještě černější, a zdálo se, že svahy pahorků vrhají stíny, z nichž se hned za nimi

stávají hory. I voda v potocích, které se vrhaly do moře ze strmých tmavých útesů, byla černější než olej.

Když ostrov osvětlovaly sluneční paprsky, nespatřil jsem na něm jedinou známku života. S příchodem noci však

Vorquellyn ožil. Milióny rudých světel se rozsvěcovaly kam až oko dohlédlo, připadalo mi, jako by v nitrech mrtvých

stromů stále doutnaly řeřavé uhlíky. Natáhl jsem ruce, abych zjistil, jestli neucítím teplo, ale místo toho se mi najednou

udělala ještě větší zima. A tou mrtvou krajinou se něco pohybovalo, čas od času zastřely rudá světla nezřetelné stíny.

Z úbočí kopců se ozýval odporný vřískot doprovázený hrozivým vrčením, ale neslyšel ani vznešené vytí šelem ani

vítězný řev dravce, kterému se podařilo ulovit kořist. Ne, všechny zvuky nočního ostrova se rodily ze strachu. Strachu

z tesáků a drápů číhajících ve tmě. Nebo strachu ze ztráty úlovku.

Vorquellyn se proměnil v mrtvou zemi a vlády se v ní ujala zvířecí krutost.

Levou rukou jsem se dotkl Vřeliných zad. „Moc mě mrzí, co se stalo s tvým ostrovem."

Chvíli se kousala do rtu, pak se ke mně otočila. Po levé tváři jí stékala osamocená slza. „Když přišli, byla jsem o tři roky

mladší než teď ty. Do obřadu mého připoutání k rodné zemi zbývalo ještě mnoho času. Na začátku nám řekli, že se

nemáme čeho bát, že nás naši válečníci ubrání. Podceňovali jsme Kree'chuca, nevěřili jsme, že z moře dokáže

podniknout tak soustředěný útok. Ale jeho lodě stále připlouvaly a připlouvaly, přistávaly na severu, na jihu i na

západě. Spoléhali jsme na moře, že nás ochrání, ale Tagothcha zradil.

Rodiče mi svěřili do péče sestru i mladšího bratra a já je ani na chvíli neopustila. Zachránila nás velká lidská flotila.

Obchodní loďstva Sebcie, Murosa a Saporcie se spojila a odvezla nás do bezpečí. A také rybáři - muži a ženy, kteří se

vždy drželi od Vorquellynu co nejdál kvůli divokým historkám o tom, co bychom s nimi udělali, kdybychom je přistihli

při lovu ryb našich vodách... I oni nám tehdy připluli na pomoc."

Popotáhla nosem, z levého oka jí vyklouzla další slza. Zvedl jsem ruku a opatrně ji setřel. „A co Loquelfové? Poslali

také lodě?"

„Ano, nějaké ano. Alespoň mi to později říkali. Loquelfové tvrdí, že většina jejich flotily v té době ničila aurolanské

lodě. Možná je to pravda. Pokud ale chtěli zabránit Kree'chucovi v přesunu posil na ostrov, tak to udělali pozdě. Má

vlast byla už dávno obsazena a znesvěcena."

Vřela se na mě smutně usmála. „Chceš vědět, proč většina Vorquelfů přežívá v hrozných podmínkách lidských měst, ve

čtvrtích jako jsou Doliny? Proč jsme si zvolili jména v lidském jazyce? To proto, že nám lidé, když nás zachraňovali,

ukázali svou odvahu a laskavost. Vážíme si toho. A také toho, že umíte rázně jednat, kdykoli je toho opravdu

zapotřebí."

„Co tím myslíš?"

Zvedla ruku a na oplátku mě pohladila po tváři. „Dlouhý život dovoluje nám elfům hledět na všechno v cyklech, jako

by čas a různé souvislosti ustupovaly a znovu se vracely jako mořský příboj. Chceme-li něco vykonat, čekáme vždy na

dobu, kdy se nám to povede jistě a nikoli jen možná. Lidé se naopak nebojí špatného načasování, dokáží se pustit do

nějaké práce, i když úspěch jejich počínání není zaručen. A Vorquelfové nemohou čekat na ideální čas ke znovuzískání

našeho ostrova. Ostatní elfové nám říkají, že správná doba ještě nenastala, zatímco lidé... No, zatím nevidí důvod, aby prolévali krev ve jménu osvobození země, která jim nikdy nepatřila. Rezolutův sen, že je přiměje k vyslání armády na

Vorquellyn, mi nyní připadá neuskutečnitelný. Ale přesto vidím v lidech naši jedinou naději. A proto jsem tady. Přidala

jsem se k této výpravě, abych bojovala po boku lidí a zachraňovala jejich životy. Doufám, že je tím přiměji, aby na

oplátku pomohli nám."

Slavnostně jsem přikývl. „Přísahal jsem Rezolutovi, že než zemřu, spatřím Vorquellyn znovu svobodný. A totéž

přísahám i tobě."

Vřela se na mě chvíli dívala mlčky, její zlaté oči nevyjadřovaly žádné pocity. Pak se však zničehonic usmála a na čele se

jí vynořila malá vráska, což dodalo její tváři trochu zmatený výraz. „Jsi zvláštní muž, Tarrante Hawkinsi. Mladý a přitom

starý, moudrý a zároveň neuvěřitelně hloupý. Umíš vidět věci jasně, ale nedokážeš dohlédnout do všech konců. Jedno

však o tobě vím jistě - vždy budeš neochvějně stát při svých přátelích a za svými ideály."

Těžce jsem polkl. „Nevím, co na to říct."

„A navíc jsi ještě skromný." Tiše se zasmála. „To je vůbec jedna ze tvých nejlepších vlastností."

Už už jsem měl na jazyku jednu z těch rychlých vemlouvavých poznámek, které při rozhovorech s dívkami používal

Leigh, ale včas jsem se ovládl. „Děkuji," řekl jsem jen.

„Za pravdu mi děkovat nemusíš, Tarrante." Znovu se usmála, pak se ode mě odvrátila, opřela se lokty o zábradlí a

sledovala rudá světla halící její vlast. „Vím, že své přísaze dostojíš. A těším se na okamžik, kdy spolu budeme stát v

srdci našeho obnoveného ostrova."

Trvalo nám jeden den, než jsme propluli kolem Vorquellynu. Celou tu dobu jsem strávil s Vřelou. Zahalil jsem ji do

přikrývky, kterou mi daroval Leigh, a spolu s ní podřimoval u zábradlí. Donesl jsem nám jídlo a vodu. Moc jsme toho

nenamluvili. Nemuseli jsme mluvit. Občasný dotek a teplo těla toho druhého - to bylo vše, co jsme potřebovali. Lidé

zachránili Vřelu z umírajícího Vorquellynu a nyní, když před ní ubíhalo pobřeží její vlasti, ji musela podpora člověka

připadat správná a přirozená.

Když jsme minuli ostrov, rozhodl lord Norrington, že navštívíme některé z četných zátok lemujících břehy Přízračných

plání. Chtěl vylodit malé průzkumné oddíly, aby zjistily co nejvíce o aurolanských jednotkách operujících v oblasti. Ze

zpráv arcanslata, které přicházely z Pevnosti Drakonis, jsme se dozvěděli, že poloostrov, na kterém stojí, odřízly od

okolního světa přinejmenším dvě nepřátelské armády. S tím se ostatně dalo počítat, protože si Chytrina během tažení

na jih nechtěla nechat v zádech nepokořenou pevnost, jejíž posádka mohla rušit její zásobovací trasy a napadat

postupující Aurolaňany z týlu.

Protivník zablokoval i přístav Pevnosti Drakonis, ale i když bychom jeho loďstvo nejspíš dokázali porazit, na

Chytrininy pozemní jednotky by nemělo námořní vítězství sebemenší vliv. Velitelé proto došli k názoru, že chceme-li

prolomit obležení, musíme se vylodit západně od pevnosti a postupovat k ní po souši. Naše flotila měla mezitím zničit

tu aurolanskou a zakotvit v přístavu. Nepřítel se bude domnívat, že je náš expediční sbor již v pevnosti, a my ho proto

zastihneme nepřipraveného.

Než jsme však tento plán mohli uskutečnit, museli jsme se ujistit, že se po Přízračných pláních nepohybují žádné

aurolanské jednotky, které by nám mohly vpadnout do zad. Každá loď naší eskadry proto vyslala člun s tuctem

válečníků, aby se vylodili na různých místech pobřeží. Měli jsme se porozhlédnout okolo, zjistit, co se dá, a po uplynutí

jednoho dne se vrátit zpátky.

Leigh, Ney, Vřela a já jsme tvořili třetinu průzkumné jednotky z Invicta. Lord Norrington by rád vyrazil s námi, ale jeho

postavení velitele výpravy mu to znemožňovalo. Prince Kirilla zase drželo na palubě lodě zraněné rameno. Doprovázeli

nás však dva Gyrkymeové, od nichž si sice Vřela udržovala chladný odstup, ale proti jejichž přítomnosti nic nenamítala.

To loquelfští průzkumníci společnost okřídlených elfů okamžitě odmítli, nic nedbali toho, že by s jejich pomocí mohli

snáze posílat zprávy na palubu Invicta. Nezajímalo je ani, že toho Gyrkymeové uvidí z výšky daleko více než my ze

země.

Loquelfové mi ovšem nebyli tak docela nesympatičtí. Naším expedičním sborem se totiž rozšířila zpráva, že jsem

sullanciriho luk obětoval Tagothchovi i přesto, že jsem svou starou zbraň ztratil ve Svarskyi. Jeden z elfských

lučištníků tedy vzal kus dřeva stříbrného cedru a vyřezal z něj luk velmi podobný tomu, který jsem předtím používal.

Vyrobil rovněž dva tucty šípů, hodící se k této kratší zbrani. Natřel je zeleně a bíle, tedy orioskými barvami, a poslal mi

je spolu s uctivou poklonou.

Nevěděl jsem, jak mám zareagovat na takovou laskavost, a už vůbec jsem netušil, co si počít se slávou, která mě tak

najednou obestřela. Myslím, že jsme toho já, Leigh a Ney udělali hodně, ale ten věhlas mi připadal poněkud

nezasloužený. V Západním lese jsme zabíjeli temeryxy, protože jsme neměli na výběr. Totéž se dalo říci i o boji na život

a na smrt v Atvalu. Leighův výstřel na oslavách v Yslinu, kdy zasáhl terč se zavázanýma očima, se stal legendárním,

ale dokonce samotný Leigh přiznával, že tu hrálo roli spíše pouhé štěstí a ne jeho dovednosti. Útok na Radojský most

a zabití dvou sullanciriů - to rozhodně byly památné činy, ovšem ani tehdy jsme vlastně neměli na výběr. To

nerozumnost mládí nás hnala do dobrodružství, kterým by se zkušení válečníci raději velkým obloukem vyhnuli.

Ney se se slávou vyrovnával s pomocí mlčení a nesmělých úsměvů. Leigh po svém zotavení přijímal chválu ostatních

se sobě vlastním humorem, snižoval své zásluhy neustálým zdůrazňováním role náhody, bavil všechny veselými

historkami z pozadí svých hrdinských skutků a dělal na každého velký dojem naprostou lhostejností ke všemu, čím

musel projít. Já sám se cítil velmi rozpačitě, ale zároveň jsem na nás byl hrdý. Děkoval jsem svým obdivovatelům a

snažil se před nimi ukrýt, ale přiznám se, že se mi zamlouvalo vidět úžas v jejich očích, když mě občas přiměli vylíčit

některé z našich dobrodružství. Chvála dokáže být velkým lákadlem a třebaže jsem ji nevyhledával, ani jsem se jí příliš

nevyhýbal.

Půltucet vojáků v našem člunu, po dvou z Oriosy, Alcidy a Okrannelu, hleděl na mě a Leigha v bláhovém očekávání, že

jim budeme velet. Já se však rozhodl spolehnout na Vřelu a přesvědčit o tom i Leigha - vždyť elfka měla oproti nám celé století zkušeností navíc. Mladý Norrington zvedl po mých slovech překvapeně obočí, pak však přikývl a významně na

mě mrkl, neboť nepochybně došel k názoru, že chci na Vřelu důvěrou v její schopnosti udělat dojem.

Pozdě odpoledne jsme přistáli v malé písčité zátoce, od níž vedla do lesa, který zde těsně svíral břeh, dobře prošlapaná

pěšinka. Vyšplhali jsme na nízký skalnatý hřeben a ocitli se v mokřině, zarostlé ostřicí a sítinou a zavalené kmeny

padlých stromů. Pokusili jsme se ji překročit, v čemž nám pomáhal jeden z Gyrkymeů, který letěl před námi a hledal

nejschůdnější cestu. Schůdná však zdaleka neznamenalo pohodlná, takže jsme museli přecházet po trouchnivých

kládách z ostrůvku na ostrůvek, přeskakovat bahnité kaluže a brodit se páchnoucí vodou.

Na popud Gyrkymea jsme trochu uhnuli na západ a narazili na stezku, po níž jsme mohli mokřinu na zpáteční cestě

překročit, aniž bychom se příliš namočili. Na ni navazovala další cestička klikatící se pod řetězem pahorků. Nejspíš

bychom se po ní vydali, kdyby si Ney nevšiml malého hloučku metholanthových stromů a nerozhodl se natrhat pár

léčivých listů. Ihned si všiml, že tu před ním už někdo byl. Listy byly na několika větvích otrhané a směrem na západ

odtud vedly něčí stopy. Ney je sledoval až vyšel na úzkou zvířecí stezku, která vedla rovnoběžně s předchozí

cestičkou, jen na opačné straně kopců.

Právě po této zvířecí stezce jsme vyrazili na sever. Pohybovali jsme se rychle. Vřela šla v čele, neboť dobře viděla ve

tmě. Leigh kráčel hned za ní a po něm já, Ney a zbytek vojáků. Zadní voj tvořili oba Gyrkymeové. Ačkoli jim hustý

porost bránil vzlétnout, jejich noční vidění se vyrovnalo Vřelinu, takže představovali ideální ochranu před útokem z

týlu.

Zničehonic se před námi ozvalo tichounké zadrnčení a o vteřinu později se Vřele do těla zabodl šíp. Padla k zemi a snad

ještě v tomtéž okamžiku se v Leighově ruce objevil Temmer. Mladý Norrington se vrhl vpřed, jeho zbraň přitom plála

jako zlatá pochodeň. Přeskočil Vřelu, pak opsal meč v jeho ruce široký oblouk a přesekl kmen statného stromku jako by

to bylo nějaké párátko. Strom se ihned skácel a já uslyšel, jak se něco snaží prodrat jeho propletenými větvemi. Leigh

zvedl meč nad hlavu a sekl. Zvuky v mžiku ustaly a můj přítel se rozběhl dál.

Padl jsem na kolena vedle Vřely. Šíp jí prošel svalem na levém předloktí. Sykla bolestí, pak mě však pravicí popadla za

gambeson a bolavou rukou ukázala směrem, kterým zmizel Leigh. „Běžte za ním. Běžte! Všichni!"

Zvedl jsem se a začal utíkat v těsném závěsu za Neyem. Leighovu cestu lemovaly zlomené větve a umírající muži.

Několik z nich mělo rozseknuté tváře či otevřená břicha, ale jak jsem běžel dál, přibývalo neustále těch s přeraženými

páteřemi nebo rozpolcenými lebkami. To, že je Leigh zabil, když prchali, ve mně nevzbuzovalo ani nejmenší soucit.

Nastražili nám past, ale my se do ní nenechali chytit, takže teď jen dostávali to, co si zasloužili.

Přehnali jsme se přes temeno kopce a začali sbíhat po jeho zalesněném úbočí. Ucítil jsem kouř mnohem dřív, než jsem

spatřil oheň. V plné rychlosti jsem se otřel ramenem o kmen stromu. Stačilo to, abych ztratil půdu pod nohama a začal

se kutálet dolů a lámat cestou keře, které se mě marně snažily chytit za kotníky. Celý potlučený jsem nakonec zůstal

ležet na kraji malé mýtiny. Hořel na ní oheň a v jeho světle jsem spatřil Leigha.

Temmer planul s takovou intenzitou, že mohl se září táborového ohně směle soupeřit. Při každém jeho pohybu tančily

na stanech i kmenech stromů tmavé stíny. Samotný Leigh vypadal velkolepě - tělo napjaté, každý pohyb precizní.

Hravě odrazil bodnutí vedené zespodu, a když meč znovu zvedal, jakoby mimochodem rozpáral soupeře od slabin po

prsní kost. Dalšímu výpadu se vyhnul bleskovým úkrokem stranou a vzápětí prohnal Temmer útočníkovými

vnitřnostmi. Sotva jej vyprostil, otočil se a sklonil hlavu - čepel nového nepřítele mu nad ní jen bezmocně zasvištěla.

Leigh odpověděl okamžitě. Krátkým seknutím přeťal útočníkovi podkolenní šlachu. Muž se bolestí předklonil a v tu

chvíli mu Temmer oddělil hlavu od krku.

Leigh se znovu otočil, zářící zbraň držel vysoko nad hlavou a v očích se mu odrážel její zlatý oheň.

„Leighu, ne!" Vydrápal jsem se na nohy a rozběhl se k němu. „Ne, Leighu!"

Temmer dopadl během chviličky, jako by ho snad urychlil můj výkřik. V tom smrtícím oblouku nebylo ani stopy po

váhání či pochybnostech. Klesl na svou oběť přesně, rovně a s obrovskou silou, lehce pronikl klíční kostí i hrudí a

zastavil se v srdci, které ještě chvíli hnalo krev vzhůru po zlaté čepeli.

Vyděšené dítě, jehož matka nyní vedle něj ležela mrtvá, se na Leigha podívalo velkýma očima a začalo plakat.

A Temmer se opět chystal k útoku. Jenže v tu chvíli jsem na Leigha po hlavě skočil a podrazil mu nohy. Přitiskl jsem si

jeho kotníky k hrudi, ale při tvrdém dopadu na zem mé sevření povolilo a jemu se z něj podařilo vyprostit. Zvedl se na

nohy a opět zvedl Temmer nad hlavu - nyní jsem se však cílem jeho útoku stal já. Zuřivost mu zkroutila obličej. Pak na

mě něco zavrčel v jazyce tak prastarém, až mě zamrazilo. Čepel meče mi zamířila přesně mezi oči a začala se snášet dolů.

Ney popadl palcát oběma rukama a zezadu přehodil dubovou násadu Leighovi přes hlavu a ramena. Pak jí vší silou trhl

k sobě a přitiskl mladého Norringtona na svou širokou hruď. Leigh se ho pokusil oběma patami kopnout do nohou, ale

Ney se stačil široce rozkročit. Když dával nohy znovu k sobě, zachytil jimi Leighovy kotníky, pak se otočil a svalil se

na bok. Překulil se doprava a znehybnil soupeře váhou svého těla, zatímco já rychle šlápl na Leighovo pravé zápěstí a

znemožnil mu použít Temmer.

Leigh otevřel dlaň a meč se mu z ní vykutálel na zem. Ney vyčkal ještě chvíli, pak povolil sevření a odkopl zbraň co

nejdál. „Co to udělal... Proč?"

Jeden z okranských vojáků šťouchl mrtvou ženu do zad špičkou boty. „Měla nůž."

A opravdu. Měla ho. Krátký tupý nožík, na který se přilepil kus slupky jakési jedlé lesní hlízy. Kousek od ní ležela celá

hromada stejných slupek, hrnec a několik podobných kořínků připravených k vaření. Podle stavu hlíz, které stačila

hodit do kotlíku, by její nůž nepronikl ani Leighovou koženou zbrojí a jen stěží by mu dokázal nějak ublížit.

Pohlédl jsem na bezvědomého Leigha a pak na Neye, který mu stále seděl na zádech. „Měla nůž. Byla nepřítel."

Ney zavrtěl hlavou. „Leigh v ní přece nemohl vidět hrozbu."

„Ne, Leigh ne." Kývl jsem směrem k Temmeru. „Ale muž, který drží v rukou tuto zbraň, není Leigh. Nevím kým nebo čím

je, ale modlím se ke všem bohům, aby našeho přítele nezničil."