Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 40. kapitola

Kapitola čtyřicátá

Naše předchozí tažení se nedalo v žádném případě nazvat snadným, vedle výpravy na sever však bylo pouhou

procházkou růžovým sadem. K průsmyku v Zářících horách jsme to neměli daleko a Pevnost Drakonis nám poskytla

více než dostatečné množství potravin i výstroje pro nevlídné podmínky severu. Během asi půl týdne jsme se měli

dostat na hranice Aurolanu. Měli. Ve skutečnosti jsme však za tu dobu nepřekonali ani polovinu této vzdálenosti. Vzpomínám si, jak jsem se za branou Pevnosti Drakonis otočil v sedle a ještě jednou se na ni podíval. Předměstí tvořilo

černý prstenec popela mezi prvním a druhým pásem hradeb. Ostrý hrot, který zabil draka, jasně zářil na slunci.

Skupinky mužů se hemžily kolem mršiny obrovského plaza a rozřezávaly ji na kusy. Věděl jsem, že Cavarre nařídil

netvorovu pitvu, aby mohl porozumět jeho tělesné stavbě, ale na tu vzdálenost mi hloučky řezníků připomínaly hmyz,

požírající zdechlinu.

Mířili jsme na sever, neustále v pohotovosti. Tady nám předchozí zkušenosti dobře posloužily - zavedli jsme totiž

opatření proti útokům ze zálohy. Vždy když jsme se přiblížili k nějakému místu vhodnému pro přepadení, rozptýlily se

po okolních lesích čety zkušených vojáků, aby zlikvidovaly číhající Aurolaňany. Objevili jsme a rozprášili několik

oddílů záškodníků, které měly zabít lorda Norringtona a další naše velitele. Zmaření každého Chytrinina vražedného

plánu nás vždy ohromně povzbudilo.

Ale aurolanská tyranka se poučila. Na vyslané čety vojáků útočily skupinky řvounů a zpomalovaly tak náš postup.

Boje byly místy velmi tvrdé, končily však pokaždé stejně - příchodem jádra našich sil, po němž se zbytky Aurolaňanů

dávaly na ústup. Největší nepřítelem však pro nás byla samotná krajina, neboť hustý les bránil účinnému nasazení

kavalerie i lučištníků. Pěšákům sice boj zblízka nevadil, než jsme však zaujali postavení, odrazili řvouny, postarali se o

zraněné a znovu vyrazili na cestu, uběhlo vždy několik hodin. Postup výpravy byl tedy oproti plánu mnohem

pomalejší.

Půl týdnu po odchodu z Pevnosti Drakonis se počasí zkazilo, studený vítr přivál ze severu sníh. Průsmyk v Zářících

horách již nebyl daleko. Za příznivých podmínek bychom k němu dorazili do konce týdne, nyní se nám však ztratil z očí.

Mraky zahalily jednotvárné horské štíty a sníh pokryl svahy kam až oko dohlédlo. Pokud by sněžení ustalo, možná by

se nám ještě podařilo dostat na druhou stranu průsmyku. Další vánice by nás ale odsoudila ke strávení pěti krutých

zimních měsíců v Aurolanu, návrat na jih by byl možný až v polovině jara.

Chytrina nás donutila, abychom v tomto ohledu přijali zásadní rozhodnutí, rozhodnutí osudovější nežli všechna

předchozí. Naši zvědové objevili dostatek důkazů, svědčících o tom, že se hlavní část aurolanské armády vydala na

západ do Přízračných plání. Princ Augustus a lord Norrington si ihned uvědomili, že ji tam Chytrina vyslala proto, aby

nás odlákala. Její jednotky mohly pochodovat až do Okrannelu a spojit se s tamními okupačními oddíly. To by

znamenalo přímé ohrožení Jerany, o lidech na Přízračných pláních ani nemluvě.

Podle jiných stop se dalo usuzovat, že Chytrina s malým doprovodem pokračovala na sever. Kdybychom ji

pronásledovali, mohli jsme ji dostihnout včas. Ale také nemuseli. Žádný z nás nepochyboval o tom, že to ona je

největší zlo a že by její smrt přinesla civilizovanému světu na dlouhá léta bezpečí. Avšak bez ohledu na to, zda se nám ji

podaří zabít, tu stále bude početná aurolanská armáda, operující v našem týlu. Armáda, která se může obrátit a

odříznout nás v divočině na úpatí Zářících hor, znovu napadnout Pevnost Drakonis nebo použít Okrannel jako

základnu pro tažení do Jerany. Dokud toto vojsko existuje, lidé budou umírat - tím jsem si byl jistý.

Věděl to i lord Norrington a to ho přimělo k rozhodnutí rozdělit naše síly. Velením jádra výpravy pověřil prince Augusta

a vyslal kavalerii zpět do Pevnosti Drakonis s příkazem pro Orioské průzkumníky, aby se - bez prince Scrainwooda,

samozřejmě - nalodili na transportní plavidla a vypluli ke břehům Přízračných plání. O takzvané Přízračném tažení

pojednává celá řada kronik a písní, proto vás nebudu zatěžovat jejími podrobnostmi. Povím jen, že žádné z těchto

vyprávění nepřehání, ba naopak - bledne ve srovnání se skutečnými hrdinskými činy prince Augusta a jeho

spolubojovníků, kterým se v těžkých podmínkách podařilo vystopovat a zničit Severní hordu. Jejich cesta začala u řeky

Dúrgrue a skončila na jeranských hranicích. To, že se princi během tažení podařilo zachránit svou budoucí manželku i

tisíce okranských uprchlíků, jejichž komunity dnes najdete v mnohých civilizovaných městech, vypovídá o jeho

nemalé odvaze a inteligenci.

My ostatní, kteří jsme se do dějin zapsali jako velitelská četa, jsme měli co možná nejrychleji vyrazit na sever s jediným

cílem - zabít Chytrinu. Každý z nás deseti si s sebou vedl dva rezervní koně, nesli jsme také zásoby potravin na celý

měsíc. Všichni jsme vtipkovali, že se alespoň jednou pořádně najíme, neboť celý náš podnik jistě nepotrvá déle než

týden. Ti, které čekala cesta na západ, se tomu smáli, spíše však proto, aby nám udělali radost. Věděli totiž stejně jako

my, že se už možná nikdy nevrátíme.

Klidně to můžete z mé strany brát jako projev vypočítavosti - vždyť jsem koneckonců přežil - ale Augustus, dnes král

Augustus, vám může má slova potvrdit. Byl to totiž právě on, kdo v předvečer odjezdu přišel s tím nápadem. Celá

velitelská četa seděla kolem velkého táboráku a jedla vařené fazole a nasolené vepřové, když tu se princ naklonil

dopředu a ukázal vidličkou na lorda Norringtona.

„Můj pane, je tu už jen jediná věc, o kterou bych tě v zájmu úspěchu svého tažení chtěl požádat."

Lord Norrington stěží zvedl hlavu od talíře. „A tou je, princi Auguste?"

„Všichni víme, že jsou aurolanští válečníci hloupí a pověrčiví, že snadno propadají hrůze a panice." Augustus

zamhouřil oči a podíval se na mě. „Proto bych s sebou rád měl člověka, který dokázal skolit sullanciriho. Dej mi svého

pobočníka, tady mladého Hawkinse. Samotná jeho přítomnost bude mít hodnotu celého praporu zkušených vojáků.“

Lord Norrington přikývl. „Tvá úvaha je správná, princi Auguste."

Ruce se mi chvěly, když jsem pokládal talíř na zem. „Nedělejte to, můj pane. Neposílejte mě pryč."

Lord Norrington vzhlédl a upřel na mě soucitný pohled. „Myslil si, že tě chci poslat pryč, protože tato výprava velmi

pravděpodobně skončí naší smrtí, je to tak? Myslil, že tě chci ušetřit bolesti a zachránit ti život?"

„Ano, lorde Norringtone."

„Mýlil se, Hawkinsi." Pomalu se rozhlédl kolem táboráku, naprosté ticho chvíli rušilo jen syčení a praskot poskakujících

plamenů. Ostatní přestali jíst a pozorně na nás hleděli. Zřetelně si vzpomínám na Drugiho, jak si utírá šedivé vousy

hřbetem ruky a zároveň po očku sleduje mou reakci. Každý z členů velitelské čety věděl, že se mi lord Norrington ve

skutečnosti snaží zachránit život, a všichni byli připraveni a ochotni mu v tom pomoci. „Mýlíš se, Hawkinsi, protože v bitvách, které čekají prince Augusta, můžeš zemřít stejně snadno jako s námi. Ani s ním

neunikneš nebezpečí a budeš se bít o život po boku ostatních. Ne, Hawkinsi, svým rozhodnutím ti vůbec neprokazuji

laskavost."

Pomalu jsem se postavil a marně se snažil zadržet slzy. „Se vší úctou, můj pane, bych chtěl říci, že nemáte pravdu.

Nepůjdu-li s vámi, ztratím příležitost položit konec zlu, které napadlo můj svět. Jistě jste nezapomněl, jak jsem první noc

svého Měsíce luny zabil temeryxe, abych zachránil přítele - a přece mu ta bestie stačila zničit život. Moji rodiče a

příbuzní ve Valsině jsou prý nadšeni zprávami o této výpravě, ale já vím, že je v hluboko v srdcích hlodá strach, a

stejný strach se skrývá v duši každého z nás. Kvůli Chytrině zemřelo mnoho mých přátel, další byl zlomen a nevím, zda

se z toho někdy vzpamatuje. Celý můj dospělý život se točí kolem jediné věci - zastavit ji. To, k čemu se chystá princ

Augustus je správné a nutné, svými Sny však pouze ztupí ostří jejího zla. Vaše skutky ji ale mohou zničit jednou

provždy. Jestliže půjdu s princem Augustem a vy neuspějete, budu vědět, že za to mohu já, že kdybych vás

doprovázel, dopadlo by všechno jinak."

Lord Norrington zamhouřil oči. „A co když neuspějeme i přesto, že námi budeš, Hawkinsi? Co když nás zabije mráz? Co

když ji nikdy nenajdeme, uvízneme v neprostupných horách a pomalu zemřeme hlady? Existuje tisíc možných příčin

neúspěchu. My všichni jsme už dost staří na to, abychom dokázali posoudit riziko. Víme, do čeho jdeme. Ale ty ne."

Zatvářil jsem se uraženě. „Říkám vám, můj pane, že za poslední měsíce jsem toho zažil tolik, co jiní nestihnou za celý

život. Chápu to riziko. Snad opravdu existuje tisíc možných příčin neúspěchu, ale já vím ještě o tisíc první - to když mě

s sebou nevezmete. I jediný člověk navíc může o něco zvýšit šance na úspěch, můj pane."

Lord Norrington chvíli upřeně zíral do ohně, pak se podíval na prince Augusta. „Děkuji ti za pomoc, příteli. Omlouvám

se, že jsem tě tím nechal projít."

Augustus jedinkrát přikývl. „Bylo mi potěšením ti pomoci. Ale Hawkinsi, věř mi, že to, co jsem o tobě řekl, byla pravda.

Skutečně bych tě rád viděl ve své armádě."

Lord Norrington se usmál a znovu se rozhlédl kolem ohně. „Zřejmě jsem si měl vše lépe promyslet. Promiňte mi tedy

tuto veřejnou podívanou. Tarranta Hawkinse znám od doby, kdy se teprve učil chodit. Je naším zvykem, jak možná

víte, že když mladík získá první dospělou masku - jako je ta, kterou teď nosí - dostane od přátel dárky. Nabídl jsem mu,

aby si vybral cokoli, co jen bude v mých silách poskytnout. A Hawkins mě poprosil o jedinou věc: o mou důvěru. Dal

jsem mu ji a nyní to znovu potvrzuji. Půjde s námi a věřte mi, že lepšího společníka si snad ani nelze přát."

Válečníci, shromáždění kolem táboráku, válečníci, kteří se nebáli postavit hrůzám Aurolanu, ti všichni přikývli či

zamručeli na souhlas a vrátili se k jídlu. Čas od času se na mě některý z nich zadíval a kývl, nikoli však s otcovskou

shovívavostí, nýbrž jako na rovnocenného společníka. Toho večera shořely v ohni všechny pochybnosti, které o mě

možná do té doby měli.

Během následujících let jsem o této události často přemýšlel. Dodnes však nevím, zda mi lord Norrington skutečně

nabízel šanci na záchranu nebo mi chtěl dát příležitost, abych ostatním dokázal, že budu stejně platným členem

výpravy jako oni. Snad v tom bylo něco z obojího. Co však bylo nejdůležitější, lord Norrington mě nechal převzít

odpovědnost za můj vlastní život.

Uvěřil jsem tehdy své hrdinské pověsti? Činy velkých válečníků z velitelské čety zajisté předaly ty mé, ale to, že mě

mezi sebe přijali, pro mě mnoho znamenalo. Byl jsem tam spolu s nimi, zasloužil jsem si to. Opravdu jsem věřil ve svou

klíčovou úlohu při lovu na Chytrinu a vůbec netušil, jak moc se má role pokřiví. Nemohu říci, že bych si občas nepřál,

abych se raději vydal na západ spolu s Augustem, přesto ale volbu, kterou jsem učinil u táborového ohně, považuji za

správnou - navzdory všemu, co z ní vyplynulo.

Loučení následujícího jitra proběhlo ve znamení všeobecné dobré nálady a veselého vychloubání. Museli jsme

Augustovým vojákům slíbit přinejmenším tisíc pramenů Chytrininých vlasů, každý z nich si navíc přál, abychom jeho

jménem zasadili aurolanské tyrance alespoň dvě rány do srdce. Řekl bych, že na nám většina z nich záviděla slávu,

která nás čeká, pokud uspějeme. Na druhou stranu, pochybuji, že by si to s námi chtěl někdo z vojáků - snad až na

hrstku těch nejstatečnějších - vyměnit.

Cesta k průsmyku nám trvala tři dny. Divočina mě ohromovala svou krásou a závěje sněhu navíc natolik změkčily rysy

krajiny, že jsem málem začal zapomínat, proč tu vlastně jsem. Sníh s sebou přinesl ticho a proměnil každý pruh lesa,

kterým jsme projížděli, v chrám mlčení. Myslel jsem na všechno hezké, co jsem zatím v životě prožil, a promítal si to do

budoucnosti - v mých krásných představách mi po boku vždy stála Vřela. Nepochyboval jsem o svém přežití a pošetile

předpokládal, že zůstanu-li naživu já, povede se to i všem ostatním.

Kvůli sněhu jsme nemohli cestovat tak rychle, jak bychom si přáli. Ačkoli jsem byl zvyklý na orioské zimy a dokázal se

se sněhem vypořádat, až Drugi a Arén mě naučili většinu z toho, co o přežití na studeném severu vím nyní. Některé

věci byly docela prosté, kupříkladu nikdy nerozdělávat oheň pod zasněženými větvemi, neboť sníh může vlivem tepla

spadnout dolů a uhasit plameny. Ukázali mi rovněž, jak číst stopy ve sněhu, žádný z nich však nebyl ani trochu

smutný, že mi nemůže nikde v okolí předvést otisky temeryxů. Docela jsem je chápal.

Další věci již byly podstatnější. Vodu jsme získávali rozpouštěním sněhu ve velkém kotlíku, museli jsme ho při tom

neustále míchat, aby se nevypařil. Ještě důležitější bylo to, že jsme nikdy nejedli sníh a pili pouze čaj nebo ohřátou

vodu. Měchy s pitím jsme proto schovávali pod kožichy, aby je zahřívala naše těla. Ze studené vody bychom mohli

snadno prochladnout, což za daných okolností hrozilo smrtí.

Na noc jsme si stavěli dvojmístné stany a sdíleli tělesné teplo pod tlustými přikrývkami a zvířecími kůžemi. Drugi nám

ukázal, jak stavět přístřešky ze sněhu, a tak jsme často chránili návětrné strany našich plátěných příbytků sněžnými

stěnami. Vřela a já jsme spali v jednom stanu. Byli jsme více než jen společníci, ale méně než milenci. Ačkoli jsme se

jeden k druhému choulili a tiskli se k sobě obnaženými těly, nemilovali jsme se. Opravdu toho nebylo potřeba – měli jsme jeden druhého a to nám bohatě stačilo. Usínali jsme ve vzájemném objetí, po východu slunce si srdečně a laskavě

přáli dobré ráno, a pak spolu s ostatními členy velitelské čety vyráželi na další cestu.

V poledne třetího dne vydal lord Norrington na temeni nevysokého pahorku příkaz k zastavení. Mraky nad i před námi

kamsi zmizely a my konečně znovu spatřili průsmyk, nyní vzdálený již jen asi půl dne jízdy. Obrysy příkrých horských

svahů byly pod vrstvou sněhu poněkud nejasné, i tak jsem se ale nedokázal zbavit dojmu, že hory kdysi rozštípala

gigantická sekyra. Sníh ležel i v samotném průsmyku a ačkoli jsme z naší pozorovatelny viděli na celé míle daleko, nikde

jsme nenacházeli jedinou známku Chytrininy přítomnosti.

„Buď se už dostala na druhou stranu nebo ji pohřbil sníh." Drugi si utrhl pořádný kus sušeného hovězího a strčil ho

do pusy. Zbytkem proužku masa ukázal na průsmyk. „Mohla ji tam zavalit lavina."

Lord Norrington vydechl skrze vlněnou zelenou šálu celý oblak páry. „Nevíme, co se s ní stalo. Víme jen, že se

neobrátila zpět, takže je naší povinností pokračovat do průsmyku. Otázkou ale zůstává, zda se nám tudy podaří projít.“

Arén Asvaldget si shodil z hlavy vlčí kapuci a podíval se na sever. „Lavina možná nechala proklouznout ji, ale nás

nepochybně dostane. Vidíte, kolik sněhu leží na skalních převisech východně odtud? Pokud spadne - a on spadne -

nikdo nás už nikdy nenajde."

Drugi souhlasně přikývl.

Lord Norrington zatáhl za otěže a jeho kůň se poslušně otočil. „Faryaah-Tse, hory, které tvoří východní stranu

průsmyku, jsou součástí Boragulu, že ano?"

Drobná urZrethi přikývla. „Příchod chladného počasí před dávnými časy zapudil můj lid na jih. Boragul byl opuštěn."

„Zcela opuštěn? Vůbec nikdo už tam nežije?"

Drugi zavrtěl hlavou. „Viděl jsem v horách stopy. Něco tam pořád ještě je."

Faryaah-Tse zvedla ruku. „Slovem ,opuštěn' jsem měla na mysli jen to, že každý, kdo měl dost síly a odvahy, vyrazil na

jih. Ti, kteří tam zůstali, tak učinili na vlastní nebezpečí. Už po staletí o nich nemáme žádné zprávy. Zda žijí či vymřeli, to

nevím."

„Dá se skrz Boragul dostat na druhou stranu hor?" Lord Norrington poplácal koně po šíji. „Mohla Chytrina použít

Boragul k návratu na sever nebo pro přesun posil na jih?"

UrZrethi se v sedle narovnala, zvedla levou nohu a pohodlně ji natáhla koni přes plece. „Ano, pod horami jsou tunely

vedoucí na druhou stranu, pokud ovšem za ty roky nezchátraly a nezřítily se. Troufám si dokonce říci, že do nich

dokáži najít vstup. Ale co se Chytriny a jejího možného využití Boragulu týče, nevím, opravdu nevím."

Chvíli váhala, a pak se dala do vysvětlování. „Vy lidé si myslíte, že jsou všichni elfové i urZrethiové stejní. Přiznávám,

že to platí i obráceně - ani já často nevidím mezi lidmi větší rozdíly. A přesto pocházíte všichni z různých národů a máte

rozdílné zvyky. Překvapí vás snad, když člověk z Valsogonu nebude nic vědět o Oriose? A právě tak je to i s námi.

Pocházím z Tsagulu. Během velkého stěhování jsme se dostali ze všech urZrethiů nejdál na jih a jsme na to hrdí. O ty,

kteří zůstali ve staré domovině, se nestaráme."

„Rozumím ti, ale prosím, nepovažuj svůj nedostatek vědomostí o Boragulu za nějakou chybu." Lord Norrington roztáhl

ruce. „Máme tedy na výběr - můžeme se vrátit zpět nebo pokračovat dál a pátrat po vstupu do podzemí. Zjistíme, zda

tunely pod horami stále existují a narazíme-li na urZrethie, pokusíme se od nich dozvědět něco o Chytrinině osudu.

Osobně jsem pro další cestu, ale podrobím se názoru většiny."

Nikdo nic nenamítal, a tak jsme pod vedením Faryaah-Tse vyjeli vstříc osudu, který nás měl všechny pozřít.