Päťdesiat odtieňov slobody (CZ) Konflikt s Elenou

Konflikt s Elenou

Anastasiin úhel pohledu

Christian stojí ve dveřích. Nezabere mu to ani nanosekundu než odhadne situaci – já
bledá jako stěna a klepající se, ona promáčená a rozzuřená. Jeho krásný obličej
tmavne a křiví se vzteky jak se přichází postavit mezi nás.
„Co to, kurva, děláš, Eleno?“ řekne, jeho hlas ledový a opentlený hrozbou.
Podívá se na něj nahoru. „Ona pro tebe není ta pravá, Christiane,“ zašeptá.
„Cože?“ zařve, překvapuje nás obě. Nevidím jeho obličej, ale jeho celé tělo je
napjaté a vyzařuje nepřátelství.
„Jak můžeš do prdele vědět, co je pro mě to nejlepší?“
„Máš své potřeby, Christiane,“ řekne, její hlas je jemnější.
„Už jsem ti to řekl předtím – tohle není tvoje věc,“ zaburácí. A sakra – Velmi
Naštvaný Christian zavrtěl svou ne zcela-chladnou-hlavou. Lidé to uslyší.
„Co je to?“ Odmlčí se, zírá na ní. „Ty si myslíš, že jsi to ty? Ty? Ty si myslíš, že
jsi pro mě ta pravá?“ Jeho hlas je jemnější, ale skrývá opovržení, a najednou tu být
nechci. Nechci být svědkem tohoto intimního setkání. Překážím tu. Ale jsem
zaseknutá – moje končetiny nejsou schopné pohybu.
Elena polyká a vypadá to, že se napřímila. Její postoj se nepatrně mění, stává
se více dominantní a udělá krok směrem k němu.
„Já byla tou nejlepší věcí, která se ti v životě stala,“ zasyčí na něj arogantně.
„Podívej se teď na sebe. Jeden z nejbohatších, nejúspěšnějších podnikatelů ve Státech
– kontrolovaný, hnaný – nepotřebuješ nic. Jsi pánem svého vesmíru.“
Ustoupí zpět, jako kdyby ho udeřila a zírá na ní pobouřeně, s nedůvěrou.
„Miluješ to, Christiane, nesnaž si něco nalhávat. Byl jsi na cestě k sebezničení
a já tě před tím zachránila, zachránila tě před životem za mřížemi. Věř mi, zlato, tam
bys býval skončil. Naučila jsem tě vše, co umíš, vše co potřebuješ.“
Christian bledne a zírá na ní. Když promluví, jeho hlas je nízký a nevěřící.
„Naučila jsi mě jak šukat, Eleno. Ale to je prázdné, jako ty. Není divu, že tě
Linc opustil.“
Ucítím žluč v ústech. Neměla bych tu být. Ale jsem přimrzlá k podlaze,
morbidně fascinovaná jak se chtějí navzájem vykuchat.
„Ani jednou jsi mě neobjala,“ zašeptal Christian. „Nikdy jsi mi neřekla, že mě
miluješ.“
Přivírá oči. „Láska je pro hlupáky, Christiane.“
„Vypadni z mého domu.“ Grace je nesmiřitelná, zuřivý hlas nás poleká. Tři
hlavy se rychle otáčí k místu, kde Grace stojí, na prahu pokoje. Zírá na Elenu, která
bledne pod opálením ze St. Tropez.
Čas jakoby se zastavil, všichni musíme nabrat dech a Grace vkráčí do pokoje.
Její oči žhnou naštváním, nespouští je z Eleny, až do té doby, než stojí přímo před ní.
Eleniny oči těkají rozrušením a Grace ji tvrdě udeří přes obličej, zvuk plesknutí se
ozvěnou roznáší po pokoji.
„Dej svoje špinavé pracky z mého syna, děvko, a vypadni z mého domu –
hned!“ zasyčí skrz zatnuté zuby.
Elena si drží svou rudou tvář a chvíli se dívá s hrůzou, šokovaná a pomrkává
na Grace. Potom spěchá pryč z pokoje, neobtěžuje se za sebou zavřít dveře.
Grace se pomalu otočí obličejem ke Christianovi a napjaté ticho nás zakryje
jako tlustá deka, Christian a Grace na sebe zírají. Po chvíli Grace promluví.
„Ano, předtím než ti ho vrátím do rukou, dala bys mi minutku, abych si
mohla promluvit se svým synem o samotě?“ Její hlas je tichý, chraplavý, ale stále
dost silný.
„Samozřejmě,“ zašeptám.

Christianův úhel pohledu

Koutkem oka sleduju Anu, jak odchází a zavírá dveře. Máma se na mě zlostně dívá,
nic neříká, dívá se na mě, jakoby mě viděla poprvý. Dívá se na to monstrum, který
vychovala, ale nestvořila. Kurva… jsem ve velkým problému. Vlasy na hlavě mi při
tom zjištění vstanou a cítím, jak mi z obličeje mizí všechna krev.
„Jak dlouho, Christiane?“ řekne nakonec mírným hlasem. A ten tón znám – je
to klid před bouřkou. Do prdele. Kolik toho slyšela?
„Pár let,“ zamumlám. Nechci, aby to věděla. Nechci jí to říct. Nechci ji ranit…
vím, že jí to raní. Věděl jsem to už od patnácti.
„Kolik ti bylo?“
Polknu a tepová frekvence mi zrychlí jako motor Formule jedna. Tady musím
bejt opatrnej. Nechci Eleně způsobit problémy. Zírám na mámu, snažím se
odhadnout, jak zareaguje. Měl bych jí lhát? Mohl bych jí lhát? A část mě ví, že jsem jí
lhal pokaždý, když jsem byl s Elenou a říkal jí, že se učím s kamarádem.
Máminy oči se rozšíří a bledne.
„Řekni mi to. Kolik ti bylo, když tohle všechno začalo?“ řekne skrz zaťaté
zuby.
Je to ten hlas, kterej jsem slyšel jen vzácně a vím, že jsem ztracenej.
Nepřestane, dokud nedostane odpověď.
„Šestnáct,“ zašeptám.
Zúží oči a nakloní hlavu na jednu stranu.
„Zkus to znova,“ zašeptá mrazivě tichým hlasem.
Kurva… jak to ví?
„Christiane,“ pobízí mě varovně.
„Patnáct…“
Zavře oči, jako bych jí probodnul a ruce jí letí k ústům, jak potlačuje vzlyk.
Když je otevře, jsou plné bolesti… a pomalu se v nich hromadí slzy. Och, sakra.
„Mami…“ zkusím a přemýšlím co říct, abych dostal tu bolest pryč. Udělám
krok k ní a ona zvedne ruce, aby mě zastavila.
„Christiane. Právě teď jsem na tebe tak naštvaná. Doporučuju ti, abys nechodil
nijak blíž.“ Hrozí mi vášnivě. Kurva, kdyby jen věděla…
„Jak to víš? Že jsem lhal,“ zeptám se.
„Proboha, Christiane – jsem tvoje matka,“ vyštěkne podrážděně, jak si otírá
spadlou slzu z tváře.
Myslím, že skutečně červenám, cítím se pitomě a lehce dotčený zároveň. Jen
má matka mě může donutit cítit se takhle – má matka, a teď i Ana. Sakra, myslel
jsem, že umím lhát dobře. Ale jsem v tom mnohem lepší než Ana. Ona je ve lhaní
opravdu mizerná.
„Ano, měl bys vypadat zahanbeně. Jak dlouho? Jak dlouho jsi nám lhal,
Christiane?“
Och, sází na pocit viny. Pokrčím rameny. Nechci, aby to věděla.
„Řekni mi to!“ vyštěkne.
„Pár let.“
„Let! Let!“ zařve, až sebou cuknu. Křičí jen vzácně.
„Nemůžu tomu uvěřit… ta zkurvená ženská.“
Zalapám po dechu. Nikdy jsem neslyšel mámu zaklít. Nikdy. Šokuje mě to
skrz na skrz. Otočí se a pochoduje k oknu. Zůstává stát. Ochromená. Šokovaná.
Máma právě zaklela.
„A při pomyšlení, že pokaždý když tady byla…“ Máma hlasitě zasténá
a vezme si hlavu do dlaní. Už dál nemůžu stát. Jdu k ní a obalím kolem ní paže.
Tohle je pro mě taky tak nový… držet svou mámu. Přitáhnu si jí na hrudník a ona
začne tiše plakat.
„Už jsem si tenhle týden myslela, že jsi umřel, a teď tohle…“
„Mami – není to tak, jak si myslíš.“
„Ani to nezkoušej, Christiane. Slyšela jsem tě, slyšela jsem, co jsi řekl. Že tě
naučila jak šukat.“
Řekla to znova. Trhnu sebou – tohle není ona… ona nekleje. Je zahanbující
vědět, že s tím mám něco společnýho. Nikdy jsem nechtěl Grace ranit. Zachránila
mě. A v tu chvíli mě zaplaví výčitky svědomí a pocit viny.
„Věděla jsem, že se něco stalo, když ti bylo patnáct. To ona byla den důvod,
že? Ten důvod, že ses tak najednou zklidnil, chápu to správně? Ach Christiane… co
ti to udělala?“ vzlykne.
Mami! Proč tak přehání? Mám jí říct, že mě Elena dostala pod kontrolu?
Nemusím jí říkat jak.
„Ano,“ zašeptám.
Znovu zasténá.
„Ach, Christiane. Já s tou ženskou chodila na drinky, tolikrát jsem si do ní
vylila duši… a při pomyšlení…“
„Můj vztah s ní nemá vůbec co dělat s vámi dvěma.“
„Nekecej mi tady voloviny, Christiane! Zneužila mou důvěru. Zneužila mého
syna!“
Hlas jí selže a ještě jednou si zaboří hlavu do dlaní.
„Mami – takhle to nebylo.“
Odstoupí a pleskne mě po hlavě, nutí mě skrčit se.
„Docházejí mi slova, Christiane. Docházejí. Co jsem udělala špatně?“
„Mami, s tebou to nemá co dělat!“
„Jak? Jak to začalo?“ Zvedne ruce nahoru a rychle pokračuje, „tohle nechci
vědět… Co řekne tvůj otec?“
Sakra… Carrick se zblázní. Najednou mi je zase patnáct, děsím se další z jeho
nekonečných přednášek o osobní zodpovědnosti, přípustném chování a typicky
Americkým přístupu.
„Ano, bude sakra naštvanej,“ vyštěkne máma, správně si vykládá můj výraz.
„Věděli jsme, že se něco stalo. Změnil ses přes noc – a při pomyšlení, že to bylo,
protože jsi šoustal s mou nejlepší kamarádkou.“
Právě teď chci, aby mě spolkla podlaha.
„Mami – to bylo, je s tím konec, je to pryč. Ona mi nijak neublížila. Myslím, že
byla silou dobra.“
„Christiane, slyšela jsem, co jsi řekl. Řekl jsi jí, že tě nikdy nemilovala. Nikdy
nedržela. Slyšela jsem její chladnou odpověď… a při pomyšlení…“ Ještě jednou si
vezme hlavu do dlaní.
Najednou jí oči vyletí k mým, vytřeštěné hrůzou.
Kurva… co zas?
„Ne!“ vydechne.
„Co?“
„Ale ne. Řekni mi, že to není pravda, protože jestli je, najdu starou pistoli
tvého otce a zastřelím tu děvku.“
Kurva… mami!
„Co?“
„Vím, že Eleniny choutky táhnou do exotiky, Christiane.“
Už podruhý tenhle večer mám lehkou závrať. Do prdele… tohle nesmí vědět.
„Byl to jen sex, mami,“ zamumlám rychle – pojďme s tím hned skončit. Mámě
tuhle část svýho života nesmím ukázat v žádným případě. Zúží na mě oči.
„Nechci odporný detaily, Christiane. Protože takový to je… špinavý, odporný,
nechutný. Co za ženskou tohleto udělá patnáctiletýmu klukovi? Je to nechutný. Měla
přijít se zdravým varováním… Ježíši! Při pomyšlení, jaký věci jsem tý děvče říkala.
No – můžeš si být jistý, že tady už nebude vítána.“ Sevře rty k sobě s pevným
odhodláním. „A ty bys s ní měl utnout všechny kontakty.“
„Mami, ehm… Elena a já spolu vedeme velice úspěšný podnikání.“
„Ne, Christiane. Zpřetrháš s ní všechny vazby.“
Zírám na ní neschopnej slova. Jak mi může říkat, co mám dělat? Kurva, vždyť
je mi dvacet osm, proboha.
„Mami…“
„Ne, Christiane – myslím to vážně. Jestli to neuděláš, půjdu na policii.“
Zblednu.
„To bys neudělala.“
„Udělám. Předtím jsem to zastavit nemohla, ale můžu teď.“
„Jsi prostě jen opravdu naštvaná, mami, a nechci tě z ničeho nařknout – ale
přeháníš.“
„NEŘKEJ MI, ŽE PŘEHÁNÍM,“ zaječí. Do prdele! „Nebudeš udržovat žádnej
druh vztahu s někým, kdo zneužívá problémový, nevyspělý dítě!“
Vztekle se na mě dívá. Kriste!
„Okay…“ Zvednu ruce na obranu a zdá se, že se uklidňuje.
„Ana to ví?“
„Ano, ví.“
„Dobře. Neměl bys začínat manželství s tajemstvími.“ Lehce se zamračí… jako
kdyby mluvila z vlastní zkušenosti. Matně přemýšlím, o co jde.
Vzpamatuje se. „Zajímalo by mě, co si o Eleně myslí.“
„To samý co ty.“
„Rozumná holka. S ní ses alespoň polepšil. Milá mladá žena, která je ve
správném věku. Někdo, s kým můžeš najít štěstí.“
Můj výraz jihne. Ano. Dělá mě šťastnějším, než jsem kdy myslel, že bych se
mohl cítit.
„S Elenou to skončíš. Zpřetrháš všechny vazby. Rozumíš?“
„Ano mami. Plánoval jsem to udělat jako svatební dar pro Anastasii.“
„Cože? No, raději bys měl vymyslet něco jiného! Tohle je těžce romantické,
Christiane,“ nadává mi.
Och!
„Myslel jsem, že by se jí to líbilo.“
„Namouduši, chlapi! Ty někdy nemáš vůbec žádné nápady.“
„Co myslíš, že bych jí měl dát?“
„Ach, Christiane,“ vzdychne, pak se usměje, malý nevýrazný úsměv. „Ty to
opravdu nechápeš, viď? Víš, proč jsem rozrušená?“
„Ano, samozřejmě.“ Sakra… Skoro už jsem jí měl.
„Pak mi to teda řekni.“
Zírám na ní a vzdychnu. „Já nevím, mami. Protože jsi to nevěděla? Protože je
tvoje přítelkyně?“
Natáhne se a něžně mě pohladí po vlasech, jako to dělala, když jsem byl malej.
„Pro všechny tyhle důvody… a protože tě očividně nemilovala. Zneužívala tě,
drahoušku. A ty jsi tak hoden lásky.“
Kurva. Cítím, jak mě píchá vzadu v očích. „Mami…“ zašeptám.
Obejme mě, teď už klidnější a já její objetí opětuju.
„Raději bys měl jít najít svou snoubenku. Tvému otci to řeknu, až party skončí.
Není pochyb, že s tebou bude chtít taky mluvit.“
„Jistě, mami.“ Och, do prdele… Chci se vyhnout Carrickovi za každou cenu.
Můžu si jen představit, co řekne.
„Pořád jsem na tebe naštvaná. Ale na ní víc…“ Je jí tvář ztrácí všechny stopy
pobavení. Nikdy jsem si neuvědomil, jak děsivá může Grace být, když chce.
„Já vím,“ zašeptám.
„Běž… běž. Najdi svou dívku.“ Pouští mě, ukročí dozadu a prsty si promne
pod okem, aby setřela rozmazaný make-up. Vypadá překrásně. Tahle báječná žena,
která mě opravdově miluje… jako já miluju ji. Zhluboka se nadechuju.
„Nechtěl jsem ti ublížit, mami.“
„Já vím. Jdi.“
Přikývnu a skloním se, něžně jí políbím na čelo, překvapuju ji. Odcházím
z pokoje najít Anu.