Rezistencia (CZ) 2012 37. kapitola

KAPITOLA 37

Lehne si vedle mě, než usnu. Čekám, že budu mít zlé sny, ale asi jsem i na
ně příliš unavená, protože v mé hlavě zůstane prázdno. Když otevřu oči,
Tobias je pryč, ale na posteli leží hromádka oblečení.
Dojdu do koupelny. Cítím se obnažená, jako by mě někdo vydrhl kartáčem
od hlavy až k patě, ale klidná. S každým nádechem mě píchne na
prsou. Ani si v koupelně nerozsvítím. Vím, že by se objevilo jasné bledé
světlo, jako na základně Sečtělých. Potmě se osprchuju. Možná jsem si
spletla mýdlo s kondicionérem. V duchu si poručím, že z koupelny vyjdu
jako nový a silný člověk, že mě voda uzdraví.
Ještě než otevřu dveře, silně se štípnu do tváří, aby mi aspoň trochu
zčervenaly. Je to hloupost, ale nechci před ostatními vypadat neduživě
a vyčerpaně.
Když se vrátím k Tobiášovi do pokoje, na posteli leží Uriah, Christina
si prohlíží skleněnou sošku a nad Uriahem se s polštářem v ruce a šibalským
výrazem ve tváři tyčí Lynn.
Lynn praští Uriaha polštářem zezadu po hlavě, Christina řekne „Ahoj
Tris!“ a Uriah vykřikne: „Jau! Odkdy to polštářem tak bolí?“
„Přičítej to mý nadpřirozený síle,“ opáčí Lynn. „Tris, tebe někdo praštil?
Jednu tvář máš červenou.“
Asi jsem se do té druhé málo štípla. „Ne, to je jenom... můj ranní ruměnec.“
Ještě chvíli ten vtip převaluju na jazyku, je to nezvyk. Christina se zasměje,
možná až trochu moc - tak vtipné to zase nebylo. Ale cením si
toho. Uriah se na posteli několikrát zhoupne a přesune se na okraj.
„Takže to, o čem nikdo nechceme mluvit,“ spustí a ukáže na mě. „Tys
málem umřela, nějakej sadistickej meloun se nad tebou smiloval a všechny
nás teď čeká jedna menší válka se zajímavýma spojencema.“
„Meloun?“ zopakuje Christina.
„Zastaralej slang,“ vysvětlí Lynn a ušklíbne se. „Bývala to oblíbená nadávka,
ale ted už to nikdo neřekne.“
„Chápu, je to síla,“ řekne Uriah.
„Houby síla. Je to tak blbý, že nikdo rozumnej by to z huby nevypustil.
Meloun. Kolik ti je, dvanáct?“
„A půl,“ upřesní Uriah.
Mám pocit, že se tak škádlí kvůli mně a že nic říkat nemusím. Že se
mám radši jenom smát. A tak se směju, dokud ten kámen v mém žaludku
nezměkne.
„Dole je jídlo,“ řekne Christina. „Tobias udělal míchaný vajíčka. Vypadaj
docela nechutně.“
„No tak,“ ohradím se, „já mám míchaný vajíčka ráda.“
„Tak to je asi udělal kvůli tobě.“ Popadne mě za ruku. „Jde se.“
Všichni sejdeme dolů. Takový dusot by rodiče u nás doma nikdy nedovolili.
Táta mě za běhání po schodech často huboval. „Neupoutávej na
sebe pozornost,“ říkával. „Vůči lidem kolem tebe to není zdvořilé.“
Z obývacího pokoje se ozývají hlasy - celý sbor hlasů, do kterého se
občas vmísí smích nebo slabá melodie vydrnkávaná na banjo nebo kytaru.
Něco takového bych v domě Odevzdaných nečekala. V domě, kde je
vždy ticho bez ohledu na to, kolik přijde lidí. Hlasy, smích a hudba jako
by vdechly do jeho zasmušilých zdí život. Pookřeju.
Zůstanu stát ve dveřích. Na třímístné pohovce se těsná pět lidí. Hrajou
karty. Tu hru jsem viděla hrávat i Upřímné. Křeslo obsadil nějaký muž, na
klíně mu sedí žena a další člověk balancuje na opěradle s konzervou polévky.
Tobias sedí na zemi a zády se opírá o konferenční stolek. Vyzařuje
z něj pohoda - jednu nohu má pokrčenou, přes koleno má přehozenou
ruku a se zakloněnou hlavou si vychutnává písničku. Takhle uvolněného
jsem ho bez pistole ještě nikdy neviděla. Nevěřila jsem, že je to možné.
Žaludek mi sevře skličující pocit jako pokaždé, když zjistím, že mi někdo
lhal. Ale nevím, kdo mi lhal tentokrát nebo o čem. Tohle mě o životě
odpalíků neučili. Učili mě, že život bez frakce je horší než smrt.
Po několika vteřinách si mě lidé všimnou. Hovor utichne. Otřu si dlaně
o spodní část košile. Upírá se na mě příliš mnoho očí, je příliš velké
ticho.
Evelyn si odkašle. „Ráda bych všem představila slečnu Tris Priorovou.
Včera jste toho o ní slyšeli asi dost.ťť
„A Christinu, Uriaha a Lynn,“ doplní Tobias. Jsem mu vděčná, že se
pokusil odvést pozornost stranou, ale nezabralo to.
Dál stojím ve dveřích jako přikovaná. Pak jeden z odpadlíků - starší
muž s vrásčitou, potetovanou tváří - prolomí ticho.
„Nemáš být mrtvá?“
Několik lidí se zasměje. Pokusím se o úsměv. Ale vypadá to spíš jako
nepatrné ušklíbnutí.
„Mám,“ řeknu.
„Proč dávat Jeanine Matthewsové, co chce?“ řekne Tobias. Vstane
a podá mi plechovku od hrášku - je plná míchaných vajíček. Teplý kov
mě příjemně zahřeje do prstů.
Tobias si jde zpátky sednout. Přidám se k němu a dám si do pusy trochu
vajíček. Nemám hlad, ale jíst musím, a tak sousto rozžvýkám a spolknu.
Vím, jak to u odpadlíků s jídlem chodí. Podám konzervu Christině
a vezmu si od Tobiáše jinou, ve které je hrášek.
„Proč se sem všichni nahrnuli?“ zeptám se Tobiáše.
„Máma odsud Marcuse vyhodila. Řekla, že je to i její dům, že ho měl
Marcus celé roky sám pro sebe a teď je řada na ní.u Tobias se zazubí. „Venku
před domem se do sebe pustili, ale Evelyn nakonec vyhrála.“
Letmo se na Tobiášovu matku podívám. Je na opačné straně pokoje,
kde mluví s Peterem a přitom ujídá hrášek z další konzervy. Udělá se mi
nevolno. Tobias se teď o ní vyjadřuje téměř uctivě. Ale já si pořád pamatuj
u, co mi řekla - že v Tobiášově životě mám na rozdíl od ní jen epizodní
roli.
„Je tady i chleba.“ Tobias mi ze stolku podá ošatku s pečivem. „Vezmi
si dva. Potřebuješ to.“
Zakousnu se do kůrky a znovu se podívám na Evelyn a Petera.
„Myslím, že se ho snaží naverbovat,“ řekne Tobias. „Umí vylíčit život
odpadlíků v zářivých barvách.“
„Hlavně že zmizí z Neohroženosti. Je mi fuk, že mi zachránil život.
Stejně ho nemám ráda.“
„Doufejme, že až tohle všechno skončí, nebudem si s nějakým dělením
na frakce muset dělat starosti. Myslím, že to bude pěkný.“
Nic na to neřeknu. Nemám chuť se s ním tady hádat. Nebo mu připomínat,
že nebude jednoduché přesvědčit Neohrožené a Upřímné, aby se
připojili k tažení odpadlíků za novy systém bez frakcí. Mohlo by to znamenat
další válku.
Domovní dveře se otevřou a dovnitř vstoupí Edward. Dnes má na pásce
na obličeji namalované napůl přimhouřené modré oko. Kontrast mezi
absurdně velkým okem a jeho jinak pohlednou tváří je současně groteskní
a zábavný.
„Eddie!“ zvolá někdo na uvítanou. Ale Edward mezitím svým zdravým
okem zpozoroval Petera. Ráznými kroky k němu zamíří, až někomu málem
vyrazí plechovku s jídlem z ruky. Peter se tiskne do stínu v prostoru
dveří, jako by se v něm snažil rozplynout.
Edward se zastaví jen několik centimetrů od špiček jeho bot a prudce sebou
trhne, jako by mu chtěl jednu vrazit. Peter polekaně uskočí a narazí hlavou
do zdi. Edward se široce usměje a všichni odpadlíci se dají do smíchu.
„Za bílýho dne už tak statečnej nejseš, co?a poznamená Edward. Pak
se obrátí na Evelyn. „Nedávej mu do ruky žádný příbory. Člověk nikdy
neví, co s nima udělá.“
Při těch slovech vyškubne Peterovi vidličku z ruky.
„Dej to sem,“ ohradí se Peter.
Edward popadne volnou rukou Petera za krk a mezi prsty mu přitlačí
hroty vidličky na ohryzek. Peter ztuhne a do obličeje se mu nahrne
krev.
„Moc si na mě neotvírej hubu,“ pohrozí mu tiše, „nebo ti tam tu vidličku
příště už vážně zabodnu.“
„To stačí,“ ozve se Evelyn. Edward pustí vidličku na zem a nechá Petera
být. Přejde na opačnou stranu místnosti a přisedne si k člověku, který
na něho při příchodu zavolal „Eddie“.
„Nevím, jestli to víš,“ řekne Tobias, „ale Edward je tak trochu labilní.“
„Jo, vidím.“
„Ten Drew, kterej dělal Peterovi komplice,“ vysvětluje Tobias, „se snažil
připojit ke stejný skupině odpadlíků, když ho Neohrožení vyhodili. Asi
sis všimla, že tady Drew nikde není.“
„Zabil ho?“
„Přizabil,“ upřesní Tobias. „To stačilo, aby Myra - myslím, že se tak
jmenovala - nechala Edwarda plavat. Neměla na to žaludek.“
Když si představím, jak asi Edward s Drewem zamával, nic necítím.
I mě Drew napadl.
„Nechci se o tom bavit,“ řeknu.
„Fajn,“ odpoví Tobias. Položí mi ruku na rameno. „Je to pro tebe těžký,
tady být? Chtěl jsem se tě zeptat už dřív. Můžeme jít jinam, jestli budeš
chtít.“
Dojím svůj druhý krajíc. Všechny domy v Odevzdanosti vypadají stejně,
takže tento obývací pokoj znám z vlastního domu. Když se na něj pozorněji
zadívám, vyvolává ve mně vzpomínky. Jak do něj každé ráno přes
rolety pronikalo slunce - tátovi to na čtení stačilo. Jak v něm máma po ve
čerech cinkala při pletení jehlicemi. Ale nemám pocit, že se dusím. Vnímám
to jako novy začátek.
„Je,“ připustím. „Ale ne tak moc, jak si myslíš.“
Povytáhne obočí.
„Vážně. Ty simulace v Sečtělosti... mi vlastně pomohly. Se nevzdávat.“
Svraštím čelo. „Nebo možná ne. Možná mi spíš otevřely oči.“ Ano, tak to cítím.
„Jednou ti o tom povykládám.“ Můj hlas ke mně doléhá jakoby zdálky.
Dotkne se mé tváře, a přestože jsme v místnosti plné lidí a kryje nás jen
smích a rušný hovor, zvolna mě políbí.
„No tak, Tobiáši, brzdi,“ ozve se muž po mé levici. „Nebýval jsi náhodou
Odevzdanej? Já měl za to, že se tak nanejvýš... pohladíte po ruce nebo
tak něco.“
„Jak potom vysvětlíš všechny ty děti?“ Tobias zvedne obočí.
„Přicházejí na svět pouhou silou vůle,“ vysvětlí žena, která sedí na opěradle.
„To jsi nevěděl, Tobiáši?“
„Ne, nevěděl.“ Zazubí se. „Omlouvám se.“
Všichni se rozesmějou. My všichni se rozesmějeme. A mě napadne, že
jsem možná právě poznala frakci, do které Tobias skutečně patří. Nevyznávají
žádnou konkrétní ctnost. Jsou jim vlastní všechny barvy, činnosti,
ctnosti i neřesti.
Nevím, co je spojuje. Pokud vím, tak jediné, co mají společné, je životní
prohra. Ale ať už je to cokoli, očividně to stačí.
Když se na Tobiáše podívám, mám pocit, že jej konečně vidím takového,
jaký opravdu je, a ne jaký je ve vztahu ke mně. Jak dobře ho skutečně
znám, když jsem tohle předtím neviděla?
+++
Slunce pomalu zapadá. V sektoru Odevzdaných panuje stále čilý ruch. Po
ulicích se pohybují Neohrožení a odpadlíci, někteří s lahví v ruce, jiní navíc
s pistolí.
Zeke přede mnou tlačí Shaunu na kolečkovém křesle kolem domu Alice
Brewsterové, někdejší reprezentantky Odevzdanosti. Nevidí mě.
„Udělej to znova!“ vyzve Shauna Zeka.
„Určitě?“
„Jo!“
„Fajn...“ Zeke se za křeslem rozběhne. A pak, když už se mi téměř ztrácí
z dohledu, se odrazí a zůstane viset ve vzduchu jen na řidítkách. Společně
se řítí prostředkem ulice. Shauna ječí, Zeke se směje.
Na příští křižovatce se dám doleva a po rozpraskaném chodníku zamířím
k budově, kde se každý měsíc konala veřejná shromáždění Odevzdaných.
Zdá se mi to tak dávno, ale cestu si pořád pamatuju. Jeden blok na
východ, dva bloky na západ.
Slunce klesá k obzoru. Ve večerním světle se barvy z budov vytrácejí
a všechny působí stejně šedivě.
Průčelí centrály Odevzdaných má podobu obyčejného betonového
kvádru, který se ničím neliší od všech ostatních budov v tomto sektoru.
Když otevřu dveře, přivítá mě důvěrně známá dřevěná podlaha a řady
dřevěných lavic uspořádaných do čtverce. Uprostřed místnosti je střešní
okno, kterým dovnitř proniká čtverec oranžového slunečního světla. Jiná
ozdoba sál nekrášlí.
Posadím se na naši rodinnou lavici. Sedávala jsem vedle táty, Caleb
vedle mámy. Teď mám pocit, jako bych z rodiny zbyla jen já. Poslední
z Priorů.
„Pěkné, že?“ Do místnosti vejde Marcus a posadí se naproti mně. Ruce
složí do klína. Mezi nás dopadá sluneční světlo.
Na čelisti mu svítí veliká modřina, kterou mu způsobila Tobiasova
rána pěstí, a má strojkem ostříhané vlasy.
„Nic mimořádného,“ řeknu a napřímím se. „Co tady děláte?“
„Viděl jsem tě sem vejít.“ Pečlivě si prohlíží nehty na rukou. „A chci
si s tebou promluvit o těch informacích, které se dostaly k Jeanine
Matthewsové.“
„Co když už o ně nemám zájem? Co když už jsem je zjistila jinde?“
Marcus zvedne zrak od nehtů a přimhouří oči. Jeho pohled je plný
jedu. Tak by se Tobias nikdy na nikoho podívat nedokázal, přestože má
oči po otci. „To těžko.“
„To nemůžete vědět.“
„Ale můžu. Protože jsem viděl, jak se chovají ti, kteří se to dozvěděli.
Jako by zapomněli, co hledali, a bloumají sem a tam, aby si vzpomněli.“
Po zádech mi přejede mráz a začne se šířit do mých rukou. Dostanu
husí kůži.
„Vím, že Jeanine neváhala povraždit polovinu frakce, aby se k těm informacím
dostala, takže to musí být hodně důležitý,“ řeknu. Odmlčím se.
A vím ještě něco. Něco, co jsem si právě uvědomila.
Těsně předtím, než jsem po ní skočila, mi řekla: „Tohle se netýká ani
tebe, ani mě!“
A tímhle myslela to, co se mnou dělala - svou snahu vyvinout simulaci,
která by na mě účinkovala. Na všechny Divergentní.
„Vím, že to nějak souvisí s Divergencí,“ vyhrknu. „Vím, že se to týká
toho, co je za oplocením.“
„To není to samé jako vědět, co se za oplocením opravdu nachází.“
„Tak řeknete mi to, nebo mi to raději pověsíte nad hlavu, abych si pro
to musela vyskočit?“
„Nepřišel jsem se sem zbytečně hádat. A ne, neřeknu ti to, ale ne proto,
že nechci, ale proto, že nemám ponětí, jak bych ti to popsal. Musíš to
vidět sama.“
Zatímco mluví, všimnu si, že slunce získalo plně oranžový nádech
a vrhá mu na tvář tmavý stín.
„Myslím, že Tobias má pravdu,“ prohlásím. „Líbí se vám, že jste jedinej,
kdo to ví. Líbí se vám, že já to nevím. Cítíte se důležitě. Proto mi to
neřeknete, a ne proto, že byste to nebyl schopnej popsat.“
„To je lež.“
„A jak to poznám?“
Marcus na mě upře pohled, já na něj taky.
„Týden před útokem na Odevzdanost se její vedení rozhodlo, že tyto
důvěrné informace zveřejní. Aby o nich věděl každý ve městě. Mělo k tomu
dojít asi sedm dní po útoku. Z našeho záměru pochopitelně sešlo.“
„Jeanine nechtěla, aby se lidi dozvěděli pravdu o tom, co je za oplocením?
Proč ne? A jak se o tom dozvěděla ona sama? Myslela jsem, že jste říkal,
že o tom ví jen vedení Odevzdanosti.“
„Nikdo z nás není odsud, Beatrice. Jsme sem jenom umístěni za určitým
účelem. Před nějakým časem byla Odevzdanost donucena požádat
o pomoc Sečtělé, aby tento účel mohla naplnit. Ale kvůli Jeanine se to nepodařilo.
Protože Jeanine nechce udělat to, co se od nás očekává. Raději
se uchýlila k vraždění.“
Umístěni.
V hlavě mi začne hučet. Můj mozek zpracovává příliš mnoho nových
informací. Oběma rukama sevřu okraj lavice.
„A co se od nás očekává?“ zeptám se polohlasem.
„Řekl jsem ti toho dost na to, abys mi uvěřila, že nejsem lhář. Vysvětlit
ti zbytek je nad mé síly. A to, co jsem ti řekl, jsem řekl jenom proto, že
mě k tomu dohnala kritická situace.“
Kritická. Konečně rozumím tomu, k čemu se schyluje. Odpadlíci mají
v plánu obrátit základnu Sečtělých v trosky a pohřbít v ní nejen všechny
klíčové osoby, ale také všechna data.
Ten plán mi nikdy nepřipadal jako dobrý nápad, ale věděla jsem, že
se nemusím bát, protože Sečtělí budou pořád znát pravdu, i když přijdou
o všechna data. Tohle však není známo ani těm nejinteligentnějším
z nich. A jestli bude všechno srovnáno se zemí, nebudeme to schopni vytvořit
znovu.
„Když vám pomůžu, zradím Tobiáše. Ztratím ho.“ Ztěžka polknu.
„Musíte mi dát opravdu dobrej důvod.“
„Nestačí, že je to pro dobro celé společnosti?“ Marcus znechuceně
svraští nos. „To ti připadá málo?“
„Naše společnost se rozpadla na kusy. Takže ano, připadá.“
Marcus si povzdechne.
„Rodiče za tebe položili život, to je pravda. Ale ten večer, kdy tě tady
na základně Jeanine málem utopila, sem tvá matka nepřišla proto, aby tě
zachránila. Nevěděla, že tady jsi. Chtěla Jeanine vzít ten soubor s informacemi.
A když zjistila, že tvůj život visí na vlásku, běžela ti na pomoc a ten
soubor nechala Jeanine v rukou.“
„Máma mi řekla něco jinýho,“ namítnu rozčíleně.
„Lhala ti. Protože musela. Ale jde o to, Beatrice... Jde o to, že i když tvá
matka věděla, že se ze základny asi živá nedostane, přesto to zkusila. Byla
pro tu věc ochotná zemřít. Už to chápeš?“
Když si to okolnosti vyžádají, Odevzdaní jsou ochotni položit život za
druhého člověka, přítele i nepřítele. Možná proto je pro ně těžké v konfliktních
situacích přežít. Ale věcí, za které by nasadili život, příliš mnoho
není. Věci pro ně obyčejně nic neznamenají.
Takže pokud Marcus mluví pravdu a moje máma byla skutečně odhodlaná
zemřít, jen aby se tyto informace dostaly na veřejnost, pak... udělám
cokoli, abych její záměr uskutečnila.
„Snažíte se mě zmanipulovat. Nebo snad ne?“
„Myslím,“ řekne a do očí mu jako temná voda vpluje stín, „že na to si
musíš odpovědět sama.“