Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 37. kapitola

Kapitola třicátá sedmá

Alex se celá situace nelíbila. Ani trochu. Poté, co se probudila po svém setkání se zástupcem Dračího Společenství, se

jí sice podařilo opět usnout, ale jen asi na hodinku. Pak ji totiž probralo zabušení na dveře. Jen stěží stačila odhodit

přikrývku a odhrnout si z obličeje neposedné vlasy, když se dveře otevřely a do jejího pokoje vstoupil král Augustus.

Mladá žena seskočila z postele a padla na koleno. „Můj pane.“

„Postav se, Alexie. Objevila se jistá záležitost, která nesnese odkladu, a ty se o ni budeš muset postarat.“ Král

odstoupil od otevřených dveří a nechal dovnitř projít dva sluhy, kteří nesli koženou vestu, pobitou kovovými cvočky,

krátký kroužkový kabátec, náloketníky, holenice a přilbici. „Rychle se obleč a pak běž do poradní místnosti ve Východní věži. Je ve druhém patře, nemůžeš ji minout. Ostatní tam už na tebe čekají.“

Zívla a dlaní si zakryla ústa. „Co se děje?“

Augustus se podíval na dvojici sluhů a pak zavrtěl hlavou. „Už brzy se to dozvíš. Hodně štěstí.“ Krátce jí zasalutoval,

rychlým krokem opustil její pokoj a zavřel za sebou dveře.

Alex se rychle oblékla. Jeden ze sluhů se zřejmě vyznal ve zbrojích, a tak ochotně přijala jeho pomoc s nasazováním

náloketníků a holenic. Druhého sluhu poslala, aby jí donesl měch s vodou. Vystřelila z pokoje ještě dříve, než se stačil

vrátit, cestou do poradní místnosti však do něj narazila a měch mu vzala.

V komnatě nalezla celou spoustu lidí, z nichž ale osobně znala jen dva. Válečnice, oděná v barvách Alcidských

korunních stráží, se opírala o stůl ve středu poradní místnosti a pozorně si prohlížela starou mapu města. Vedle té ležel

na stole malý kousek pergamenu, na němž byl načrtnut plánek jakési budovy i s přilehlými ulicemi a uličkami. Tristi

Exemia poklepala na mapu ukazováčkem, pak si zvedla prst ke rtům a začala si hryzat nehet.

„Ty mapy se od sebe liší. Údaje na velké mapě, kterou zhotovili královští zeměměřiči, neodpovídají tomuhle plánku.“

Zelenooký mladík, na jehož rameni trůnil malý zelený Spritha, do ní zabodl nahněvaný pohled. „Moje mapa je správná.

Byl jsem tam. Všechno si pamatuji.“

„Jsem si jistá, že si myslíš, že si na všechno pamatuješ, ale…“

Mladík si povzdechl. „Podívej, jsem zloděj, že ano?“ řekl vyčerpaně. „Zjistit přesné detaily — to je moje práce.

Koneckonců, závisí na tom můj život.“

„A teď i ty naše, jak to tak vypadá.“

Alex přistoupila ke stolu, přičemž vklouzla mezi toho velkého Vorquelfa, Rezoluta, a staršího muže, oblečeného v

podobné kožené zbroji, jako byla ta její, ale skrývajícího svou tvář pod kápí koženého loveckého pláště. Podívala se na

Agitareho, stojícího na druhé straně stolu. „Vylož mi to stručně, kapitáne.“

Muž úsečně přikývl a pak ukázal na mladíka, který sám sebe nepokrytě prohlásil za zloděje. „Dnes večer se v Šerově

podařilo zachránit tohoto Norringtona. Uvedl, že někdo, koho považuje za sullanciriho, operuje ze druhého patra

budovy na Černé ulici u Přístavního kanálu. Odhadujeme početní stav nepřítele na jednoho dospělého muže a zhruba

třicet dětí, ale pravdou je, že sullanciri používá magii, aby získal nové bojovníky. Nemáme žádné zprávy o přítomnosti

řvounů nebo dalších jednotek ze severu.“

Alex se po vyslechnutí tohoto hlášení zamračila. Střetnout se se sullancirim tam venku v nížinách byla jedna věc, ale

najít jednoho z nich přímo v srdci Yslinu a obzvlášť v době setkání vládců civilizovaného světa — to představovalo

vážný problém. Shromáždili se zde, aby rozhodli, co si počít s Chytrininou hrozbou, a najednou se tu objevil jeden z

aurolanských generálů, který svou přítomností zesměšňoval Radu i celou její snahu. Vždyť jak si asi chce poradit s

Chytrinou, když se její vazalové nerušené toulají jedním z největších měst jihu?

A aby toho nebylo málo, mise samotná jí připadala nemožná. Alex si povzdechla. „Útok nahoru po schodišti proti

místu, kde se skrývá sullanciri s neznámým počtem vojáků? A v srdci Šerova? Ne, tohle se mi vůbec nezamlouvá.“

Vorquelf si odfrkl. „Zatím ses dostala jen k jádru problému. Jenže je na něj nabalena spousta dalších vrstev, a ty jsou

horší. Dozvědí se o naší přítomnosti, ještě když budeme spoustu mil odtud. A utečou do stok jako krysy.“

„Navíc stojíme před problémem, jak se vypořádat se sullancirim,“ promluvil jemně muž za jejími zády. „Zabít jej není

snadné. Chce to mocnou magii.“

„A to je možná ten důvod, proč poslali pro mě.“ Do místnosti vstoupila šedovlasá žena a zavřela za sebou dveře. „Jsem

Orla, Magistryně bojové magie z Vilwanu. Ví někdo, kterému ze sullanciriů budeme čelit?“

Mladík pokrčil rameny. „Ne kterému. Které. Mluvila o Nefrai-layshovi jako o svém bratrovi.“

„Nejsou příbuzní, jen si tak navzájem říkají.“ Orla položila obě ruce, poseté spoustou jaterních skvrnek, na konec své

ebenově černé hole. „Takže je jednou z pěti ženských sullanciriů a s těmi se dosud nesetkal prakticky nikdo. Je těžké

odhadnout, jaké schopnosti vlastně má.“

Norrington se zamračil. „Může vidět očima jiných bytostí, včetně krys a podobné havěti. A taky je dokáže ovládat.“

„Jasnovidná kouzla se sesílají poměrně snadno, ale zároveň si vybírají svou nepříjemnou daň. Vidět mnoha očima je

těžké, někteří lidé z toho mohou i zešílet.“ Orla se na okamžik zamyslela. „Znám nějaká utajovací zaklínadla, kterými

dokáži skrýt několik málo lidí před zraky těch, které očarovala.“

Alex se usmála. „Výborně, to nám pomůže.“ Natáhla ruku a otočila k sobě mapu města, aby do ní mohla pořádně

nahlédnout. Exemia ukázala na budovu, ve které se podle všeho skrývala sullanciri. Alex přikývla. „Kolik je hodin?“

„Něco kolem čtyř,“ odpověděl Vorquelf. „Za hodinu a půl bude svítat.“

„Dobře, tak potom máme dostatek času.“ Podívala se na kapitána Agitareho. „Probuď Vlky a odveď je na západ do

chrámové čtvrti. Pak se přesuňte do Šerova a jděte po Černé ulici až k zadní stěně tohoto domu. Kapitáne Exemio, ty

budeš pochodovat v čele větší části Korunních stráží odtud z Tesákové pevnosti. Nejprve na západ po Široké ulici,

pak zabočíte dolů na Zednickou a nakonec na Černou. Vlci i Stráže ať se pohybují pomalu, ať se okázale předvádějí, ale

hlavně ať jsou krátce po svítání připraveni se spojit na určeném místě.“

Tmavovlasá válečnice přikývla. „Řekla jsi, že budu pochodovat v čele větší části Korunních stráží. Co ten zbytek?

Koho mám vyčlenit?“

„Potřebuji šest tvých námořních pěšáků, těch nejlepších.“ Alex ucítila, jak jí po zádech přejel mráz. „Orla ji možná

dokáže oslepit, ale v sullanciri to určitě probudí podezření, když nebude mít na co se dívat. Dáme jí tedy více než dost

objektů pro pozorování, díky kterým si nevšimne příchodu nás ostatních.“

„Nás ostatních?“ Muž v kápi se k ní otočil. Alex se opřela o stůl a pohlédla na něj přes pravé rameno. „Koho tím máš na

mysli?“

„Šest námořních pěšáků, Rezoluta, Orlu, Norringtona aby nám řekl, jestli je někde past nebo ne — mě a tebe. Je mi

jasné, že bys tu nebyl, kdybys nebyl užitečný.“ Norrington se usmál. „Havran je legendární.“

Ach, takže tohle je Havran. Alex si pozorně prohlédla jeho stíny zahalený obličej. Bílý vous a prošedivělý pramen vlasů

vepředu vzbuzoval iluzi stáří, stejně jako drobounké vrásky v koutcích očí či šrám, brázdící jeho pravou tvář. Mužovy

hnědé oči však planuly s intenzitou, která dokonale rozptylovala veškeré klamavé iluze. Alex to překvapovalo, s něčím

takovým se dosud nikdy nesetkala. Nedokázala odhadnout jeho věk, ale s jistotou věděla, že se v něm život dosud

skrývá v nadbytku.

„Havran? Bylo mi řečeno, že ti mohu důvěřovat.“

Starší muž sklonil hlavu. „Jsi příliš laskavá.“

„Ne, brzy zjistíš, že laskavá nejsem ani trochu.“ Alex se podívala na Agitareho a Exemii. „Jakmile budeme uvnitř, tak

zahvízdáme a vy ztečete budovu.“

Kapitán Exemia zvedla ruku. „Pořád ale budou mít dost času, aby utekli do stok. Možná je nestačíme zastavit.“

Alex zavrtěla hlavou. „Neutečou. Zapomínáš na to, proč se ta ulice jmenuje Černá. V době přílivu, která nastane zhruba

za hodinku, se voda zvedá tak vysoko, že naplňuje stoky, a ještě kanálovými mřížemi vytéká na povrch. Přináší s sebou

všelijakou tmavou špínu, která nejde vyčistit. Ne, stokami utéct nedokáží.“

Velitelka Korunních stráží přikývla, pak se jí oči rozšířily náhlým pochopením. Usmála se. „Chystáš se plout na člunu

po Přístavním kanálu a v době přílivu přistát u schodů přede dveřmi toho domu, že ano?“

„Chytrinin obojživelný útok proti Vilwanu zklamal na celé čáře, takže pochybuji, že by od nás očekávala použití stejně

bídné taktiky.“ Alex si k sobě přitáhla náčrtek budovy a jala se ho studovat. „Můžeme uspět jedině tehdy,

zkombinujeme-li rychlost, moment překvapení a magii. Budeme muset dovnitř dostat Orlu, aby se postarala o tu

sullanciri.“ Z Rezolutova hrdla se vydral nízký burácivý smích. „Není z nás jediná, kdo dokáže zabít jednoho ze

sullanciriů.“

„To je mi jasné, znám ty příběhy a vím, jak zemřeli ostatní. Jestli máš očarovaný šíp nebo víš, kde se nachází Temmer,

tak je přines. Obojí by se nám docela hodilo.“ Pravdou bylo, že nejsnazší způsob, jak se vypořádat se sullancirim,

představovalo sestavení úderné jednotky z vilwanských Magistrů bojové magie, která by budovu srovnala se zemí.

Třebaže by takové řešení bylo zřejmě nejefektivnějším, pouze by znovu podtrhlo, jak obtížné bude Chytrinu porazit.

Přála si, aby její plán proběhl úspěšně především proto, že by tím dokázala zranitelnost výtvorů aurolanské tyranky

dokonce i v boji tváří v tvář.

A právě proto s námi půjde i ten Norrington. Pokud s jeho pomocí uspějí, vlije to naději do srdcí všech lidí, kteří

vzdorují aurolanské hrozbě, a Chytrině samotné to dá pořádný důvod k obavám. Zklamou-li, budou se jednotlivé

národy jihu natolik obávat moci tyranky, že se s ní možná pokusí uzavřít separátní mír za podmínek, výhodných jen a

jen pro ni. Veškerý odpor bude postupně zlomen bez použití zbraní. A pokud Norrington dneska v tom domě zemře, tak

už na tom nebude záležet, protože proti Chytrině již stejně nikdo nepozvedne zbraň.

Kapitánové Agitare a Exemia zasalutovali Alex a opustili místnost. Mladá žena obešla stůl a natáhla ruku k mladému

Norringtonovi. „Jmenuji se Alexie. Jsem si jistá, že nechceš, abych tě oslovovala Norringtone, navíc si nedovedu

představit, že bych na tebe takhle dlouhým jménem měla křičet někde v boji.“

„Jsem Will. A tady Spritha se jmenuje Qwc.“ Mladík jí pevně potřásl rukou. „Ty jsi Zlatá vlčice, že ano? Viděl jsme tě ve

Stellinu.“

Stáje. Pomalu se otočila a změřila si pohledem Rezoluta a Havrana. „Začíná to dávat smysl. Který z vás vystřelil ten

šíp?“

Will ukázal přes stůl. „To Havran. Myslel jsem si, že střílí na tebe, a pokusil jsem se mu v tom zabránit. Jsem rád, že se

mi to nepovedlo.“

Alex na staršího muže kývla. „Nejenže ti lze důvěřovat, ale musím říci, že střílíš skutečně impozantně.“

„Když někdo stráví tolik času ve společnosti Rezoluta, tak od něj pochytí spoustu užitečných věcí.“

Vorquelf přikývl. „Ale většinou těch, které se točí kolem zabíjení. To je moje práce.“ Zabodl ukazováček do náčrtku

doupěte sullanciri. „Jen nás dostaň dovnitř, princezno. A hned uvidíš, že své řemeslo ovládám dobře.“

Dva námořní pěšáci se bidly zapírali o dno Přístavního kanálu a jejich dlouhý člun zvolna a lehce klouzal po jeho klidné

hladině. Orla jim oběma nařídila, aby se pohybovali pomalu a plynule, neboť to usnadňovalo spřádání utajovacích

zaklínadel. „Lidé i zvířata vidí pohyb velmi dobře. Moje kouzlo jen vytváří iluzi, že náš pohyb vlastně patří něčemu

docela jinému. Zatímco se pozorovatelé budou snažit pochopit, co se tady vlastně hýbe, tak už budeme daleko.“

Havran klečel na přídi člunu, za ním Will a za jeho zády Rezolut. Alex se posadila do středu plavidla a Orle přenechala

širší záď, kde ji obklopovala hradba svalnatých námořních pěšáků. Korunní mariňáci, jak se jim také říkalo, sloužili

obvykle na králově vlajkové lodi a prosluli jako nejdrsnější jednotka alcidské armády. Každý měl na sobě kožené brnění

a ozbrojen byl párem krátkých bodných mečů. Tyto zbraně se dokonale hodily pro boj na nejkratší vzdálenost a nikdy

nezklamaly ani v těch nejstísněnějších prostorách.

Rezolut a Will se ozbrojili řvounskými dlouhými noži. Alex připustila, že na této jejich volbě, stejně jako na volbě zbraní

námořních pěšáků, nejspíš něco bude, a tak nechala svou šavli v Tesákové pevnosti. Vzala si tedy krátký meč a malý

kulatý ocelový štít, z jehož středu vyčníval ostrý hrot. Mohla s ním bodat, odrážet nepřátelské výpady, a silný úder

plochou nebo hranou štítu dokázal navíc snadno přerazit protivníkovi pár kostí.

Pouze Orla a Havran měli odlišné zbraně. Čarodějka nesla svou hůl, která byla trochu moc dlouhá na účinné použití ve

stísněných prostorách. Alex však nehodlala její volbu nijak zpochybňovat. Havran si k levému boku připnul dlouhý

meč a přes záda si přehodil toulec plný šípů. Černě nalakovaný luk opíral o bočnici člunu a hrot šípu, vloženého do

tětivy, zlověstně ukazoval na každičký možný cíl.

V jednom z přízemních oken zaplály zelenkavé oči, jejich pohled však přejel člun, aniž by se na něm byť jen na chvíli zastavil. Alex, která Havrana viděla střílet ve Stellinu, si byla jistá, že by starší muž dokázal majitele těch očí zabít během

jediného úderu srdce. To by však varovalo sullanciri a poslední, co kdokoli z nich chtěl, bylo, aby si jejich skupinky

všimla předčasně. Všichni doufali, že se o nich dozví teprve ve chvíli, kdy už jí bude z těla unikat krev a spolu s ní i její

temný život.

Dlouhý člun tichounce narazil na schody před vchodem do budovy. Will po nich bleskurychle vyběhl a otevřel dveře.

Kradmě nakoukl dovnitř, pak se otočil a chytil lano, které mu hodil Havran, aby přivázal člun. Rezolut nehlučně

sestoupil do vody a popadl do náručí Orlu, aby ji přenesl na schody. Na pravoboku slezla i Alex do té studené a

špinavé břečky. Námořní pěšáci následovali s tasenými meči jejich příkladu a celá skupinka vkročila do sešlé vstupní

haly budovy.

Vzhůru odtud vedlo úzké schodiště, končící malým odpočívadlem. Tam se otáčelo a stoupalo opačným směrem do

prvního patra. Totéž se opakovalo i u schodů, vedoucích do druhého podlaží. Will začal po čtyřech šplhat vzhůru, celý

skrčený, svaly napnuté, oči bedlivě pátrající po známkách nebezpečí. Teprve na pokyn, kterým naznačoval, že je zatím

všechno v pořádku, se dali do pohybu i ostatní. Rezolut postupoval hned za mladým zlodějem, pak Alex a za ní Orla s

námořními pěšáky. Havran zůstal stát dole v hale, díval se kolem sebe i nahoru schodišťovou šachtou a byl připraven

ke střelbě na cokoli, co by se v domě třeba jen hnulo a nebylo to přátelské.

Takto dosáhli prvního patra a Will již prozkoumával odpočívadlo pod druhým podlažím, když tu se nad nimi ozvalo

pronikavé zakvílení. Ke stropu nad schodištěm se tiskla veliká a bledá příšera nevídaného vzhledu. Měla lidskou tvář,

tělo podobné pavoučímu a její oči žhnuly zrádnou zelení. Roztáhla ruce a začala padat na zkoprnělou skupinku, ale ještě

než proletěla těch deset stop, hvízdl zezdola Havranův černě opeřený šíp a rozpůlil netvorovi prsní kost.

Příšera těžce dopadla na schody a jedinkrát se odrazila, pak zůstala ležet. Rezolut ji skopl přes zábradlí, aby jim

nepřekážela v dalším postupu. Všech jejích osm údů sebou chvíli škubalo a pocukávalo, poté však pohyby netvora

zmalátněly, zpomalily a nakonec ustaly docela. A spolu s nimi i zvuky, které bez přestání vydával. Vůbec to však

neznamenalo, že by se v budově rozhostilo ticho. Vřískot zabitého netvora nahradil šílený jekot dalších, ozývající se

snad ze všech stran a oznamující sullanciri, že jsou v domě vetřelci. Dveře se otevíraly a z nich vybíhaly pokřivené

bestie. Jejich oči — a většinou jich měly více než dvě, navíc byly rozesety po různých místech jejich těl — hořely

pekelnými nefritovými plameny.

Rezolut několika dunivými kroky minul Willa a začal bodat a sekat do nestvůry, která střežila odpočívadlo. Měla čtyři

ruce — jeden pár byl lidský, ten druhý však tvořily přední tlapy velikého psa. Obličej se snad trochu podobal tváři

člověka, vyčnívala z něj ale špičatá psí morda, cenící nažloutlé tesáky. Bestie chňapla po Vorquelfovi, rozdrtila ocelové

kroužky jeho zbroje a zahryzla se mu do pravé ruky. Rezolut ale nepropadl bolesti. Jen zavrčel a ponořil dlouhý nůž

nestvůře přímo do prsou.

Narazil do ní s takovou silou, že vrhl bestii na druhou stranu odpočívadla a hrot jeho zbraně, vyčnívající z jejích zad, se

zabořil do stěny. Příšera zaskučela bolestí a zaskřípala zuby. Chytila jílec dlouhého nože a pokusila se ho vyrvat z těla

— jediné, co uvolnila, však byl proud horké rudé krve. Spolu s ní unikala z bestie i její síla, takže nakonec zůstala zplihle

viset u zdi na dlouhém noži, přičemž se její nohy pohupovaly pár coulů nad podlahou.

Rezolut zařval v elfštině jakousi nesrozumitelnou výzvu a vykopl dveře, vedoucí do hlavní místnosti druhého patra.

Sotva vkročil dovnitř, skočilo na něj cosi ze stropu nade dveřmi. Zareagoval pohotově. Udělal přemet, a tím dostal

bytost pod sebe. Zároveň vyčistil vchod a dovolil Alex, aby za ním vběhla do komnaty.

Bleskově přejela místnost pohledem. Ke stěnám a stropu se zde tisklo několik pavoukům podobných bestií. Na

schodišti vládlo šero, které před jejíma očima skrylo určité detaily, tady však dostatečně jasně svítily lampy, odhalující

vše, co předtím pouze tušila. Ty příšery měly lidské tváře proto, že lidmi byly — tedy lépe řečeno bývaly. Jakési kouzlo

rozpustilo maso dvou osob, přitisklo je zády k sobě a donutilo srůst. Výsledkem byly bytosti se čtyřma nohama,

čtyřma rukama a obličeji vepředu i vzadu. A ty nyní vyrazily jejím směrem. Cupitaly po podlaze či po stěnách a upíraly

na ni zeleně planoucí oči. Pak zaútočily.

Jedna z příšer po ní střemhlav skočila, ale Alex ji srazila stranou úderem štítu. Pak shora zabodla meč do těla další, která

se jí snažila zakousnout do kolena. Koutkem oka postřehla, že se k ní žene třetí, a začala se otáčet. Vtom ale cosi s

hlasitým bzučením rozseklo vzduch, ozval se nepříjemný čvachtavý zvuk a na čele té věci vykvetla hvězdice. Netvor se

svalil obličejem napřed, jedna z čepelí hvězdice se zabodla do dřeva a přišpendlila mrtvé tělo k podlaze.

Will hodil do místnosti novou hvězdici, která skončila v noze další pavoučí příšery, chystající se k útoku ze stropu.

Bestie se bezmocně houpala na místě a pokoušela se vysvobodit lapené chodidlo. Z mladíkova ramena vzlétl Spritha a

vrhl se na jiného netvora. Qwc vyplivl chomáč pavučinových vláken, který zakryl oči příšery a zbavil ji zraku. Zatímco

se marně snažila seškrábat si tu lepkavou hmotu, vstoupila do místnosti Orla a spálila bestii syčícím proudem

magického ohně.

Asi v době, kdy se Rezolut zvedl na nohy a odhodil stranou nestvůru, které před chviličkou zlomil vaz, otevřely se

dveře v západní stěně pokoje. Dovnitř skočila nahá mužská postava a ihned se nahrbila — to když kočičí hlava,

vyrůstající mu z ramen, otevřela tlamičku a vztekle zaprskala. Ukázalo se, že se tvor už ve skutečnosti podobá člověku

jen velmi vzdáleně. Prsty mu nahrazovaly kočičí tlapky a tělo měl porostlé pruhy kožešiny. V očích mu jasně zářilo

zelené světlo, nezaútočil však.

Ze stejného pokoje se totiž vynořila sullanciri, k níž se ihned obrátila pozornost všech přítomných, Rezoluta

nevyjímaje. Její pleť, stejně jako róba z jemné vzdušné tkaniny, jíž měla na sobě, měla tu nejbělejší barvu, kterou jen

místy narušovala zářící modrá tetování. Mnohé ze vzorů, zdobících její kůži, se podobaly Rezolutovým a doslova

pulsovaly mocí. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a z nich i z její róby pramenily toky magických energií, které vířily

kolem jejího těla jako lehounký letní vánek. Oči Temné bojovnice se pyšnily barvou roztaveného zlata a kolem panenek

se míhaly drobounké rudé blesky, přece se však Alex pod jejich žhavým pohledem zachvěla. Zlaté oči zaplály ještě intenzivněji. „Ach, to je snad vznešenější návštěva, než si mé malé hřišťátko vůbec zaslouží!“

Orla prudce mávla holí směrem k sullanciri. Z ebenově černého dřeva vyšlehl oheň, ale dříve, než stačil zasáhnout

Chytrininu poddanou, postavil se magii do cesty muž s kočičí hlavou. Kouzlo ho dokonale pohltilo, zbyla z něho však

pouhá kapička ohně, která si prorazila cestu skrze mužova záda a rozstříkla se Temné bojovnici o stehno.

Její róba vzplála, ale ona plameny jednoduše uhasila dlaní, jako by se jednalo jen o nějakou nepříjemnou jiskřičku.

Chvilku sledovala, jak ke stropu stoupá sloup mastného dýmu, který před okamžikem býval mužem s kočičí hlavou. Pak

zavrčela: „Tvá magie, Magistryně, je mi známá a toto je důkaz, že mi nedokáže ublížit.“ Zvedla ruku a ukázala, že ani její

dlaň, ani stehno a ani róba nenesou sebemenší stopu po ohni.

Sullanciri se podívala na Rezoluta. „Víš přece že vaše magie nestačí na to, aby mě zabila. Jen jeden z vás pro mě

představuje hrozbu.“

Hlas sullanciri se najednou vytratil a ona náhle vyrazil přímo k Willovi. Rychlost jejích pohybů mladíka natolik

překvapila, že se ani nepokusil o útěk. Mezi jejími prsty zakončenými ošklivými drápy, vířila zelená energie a Will cítil

podivnou jistotu, že neunikne, že se mu během chviličky zaboří do břicha a roztahají jeho vnitřnosti po celé místnosti.

Náhle zazvonila ocel, to když Havran tasil meč a postavil se mezi mladíka a Chytrinin děsivý výtvor. „On není hrozba.

Ale tady Tsamoc ano.“ Mléčně bílý drahokam, vsazený do zesílené čepele zbraně těsně před záštitou, se rozzářil

vnitřním světlem.

Sullanciri uskočila zpátky a pak jí rty zkřivil studený úsměv. Když zvedla ruce a popadla si róbu za ramínka, vystoupala

vířící magická energie vzhůru podobná mlze a najednou beze stopy zmizela. Úsměv Temné bojovnice se ještě rozšířil,

když si svůj oděv stáhla až k pasu a odhalila ňadra. „To je možné, ale nikoli ve tvých rukou, drahý. Ty bys ho do mě

nikdy zabořit nedokázal.“

Havran zvedl meč. Čepel se v jeho ruce ani nezachvěla. „Neváhal bych ani chviličku.“

Zasmála se, ale ustoupila o další krok. „Brzy zjistíš, že je srdce Myrall'mary stejně tvrdé jako to tvé, hloupý muži. Ba

ještě tvrdší.“ Sullanciri jim všem kývla na pozdrav a pak se opět usmála. „Dosud ale nepřišel můj čas, takže tu

nezůstanu a nebudu si užívat škodolibé radosti z vítězství. Neochotně vás opustím, neboť je mě zapotřebí jinde. Než se

znovu setkáme, nechte si to projít hlavou. Zjistíte, jak moc jsem k vám byla laskavá.“

Přejela si prstem přes tetování na svém pravém ňadru. Modrá barva jasně zaplála a na okamžik Alex oslepila. Když se k

ní vrátil zrak, byla už Myrall'mara pryč, zmizela bez jediné stopy. Mladá žena se otočila, aby pohlédla na své druhy, ale

vtom přitáhlo její pozornost něco jiného, než jejich šokované tváře.

A ona to nazývala svým malým hřišťátkem.

Alex se zachvěla, a nebylo to zimou. Tam, kde před chvílí ležely pavoučí příšery, povalovaly se nyní mrtvolky dětí,

které po odchodu sullanciri získaly původní podobu. Z netvora, jehož zabila, se stala dvě tělíčka a každé mělo

probodnuté srdce. Jednomu zela krvavá rána v hrudi, druhému v zádech.

Will se posadil na podlahu, v dlaních držel hlavu jedné dívenky a hladil ji po tváři. Setřel z ní krev a zastrčil špinavé

vlásky za uši. „Tohle byla Skurri. Moje kamarádka.“

Havran schoval meč zpět do pochvy. „Donutila nás, abychom bojovali proti dětem. Tebe, princezno Alexie, i tebe,

Norringtone. Vy a vaši druzi jste zabíjeli děti. Možná se nám ji podařilo vyhnat, ale…“ Posunul si kápi dopředu a jeho

tvář se skryla ve stínech.

„Takže proto nás nechala žít?“ Orla zvolna zavrtěla hlavou. „Potom existuje zlo ještě temnější, než jsem si dříve dokázala

představit.“

„Hráli jsme její hru. Bojovali jsme proti dětem.“ Alex si všechny změřila planoucím pohledem. „Nejprve ta dětská jatka

na lodích z Vilwanu a teď tohle. Až se zprávy o těchto událostech rozšíří, začne mnoho lidí přemýšlet, jestli je Chytrina

skutečně ta zlá.“

Will se zvolna postavil a otřel si zakrvácené prsty o stehno. „Jen ať si přemýšlí. A ona? Může si klidně říkat, že vyhrála,

ale pravda je, že sem přišla hlavně pro mě, a to se jí nepovedlo. Nezáleží na tom, jaké ji k tomu vedly důvody. Prostě

udělala chybu. Zabila moje přátele a za to mi ještě zaplatí.