Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 3. kapitola

Kapitola třetí

Will, Rezolut a Havran vyšli po schodech do prvního patra a úzkou chodbičkou se dostali do pokoje v zadní části

hostince. Mladíka místnost překvapila. Dešťové kapky bušily do taškami pokryté střechy v pravidelném rytmu, z toho

však Willův údiv nepramenil. Jeho příčinou byla prostá skutečnost, že voda zvenku neprosakovala dovnitř, a

překvapily ho také samotné rozměry pokoje. Vešla se sem nejen veliká postel a komoda, ale v rohu stál navíc malý

stolek, obklopený několika židlemi. Po chvíli vzplanula na stole svíčka a jedna z židlí útrpně zaskřípala, když se na ni

posadil Rezolut.

Havran pověsil mokré pláště na věšáky vedle dveří, pak kývl směrem k posteli. „Dej se do toho, Wille. Sundej si ty

promočené šaty a zabal se do přikrývky. Teď si nemůžeme dovolit, abys dostal kašel.“

Will, který vyrůstal v bandě sirotků, rozhodně netrpěl stydlivostí. Mokré šaty se rozletěly do všech stran a když se

ozvalo tiché zaklepání na dveře, stál mladík uprostřed pokoje zcela nahý. Havran otevřel dveře a Will škvírkou věnoval

Charitě zářivý úsměv. Vorquelfka zrudla, otočila hlavu a poslepu podala Havranovi úhledně složený balíček oblečení.

Muž jí poděkoval a zavřel za ní dveře.

Pak hodil šaty na postel. „Tu máš. Rychle si je obleč.“

Will, který právě držel v rukou váček s listem, překvapeně zamrkal a vzhlédl. „Ale teď je přece čas spát, ne?“

Rezolut si odfrkl. „Dneska v noci toho asi moc nenaspíš, chlapče. Obleč se.“

Havran vykoukl z okna a přelétl pohledem uličku za hostincem. „Vzduch je čistý.“

Sedě na posteli si Will rychle natáhl příliš velké kalhoty. „Nerozumím tomu. Říkali jste Návratoví…“

Muž se protáhl. „Návrat naší rase příliš nerozumí, Wille, a při pohledu na barvu mých vlasů a vousů si myslí, že jsem už

jednou nohou v hrobě. Je užitečné nechat jeho i všechny ostatní předpokládat, že snesu o trochu méně zátěže než ve

skutečnosti.“ „Řekli jsme Návratovi jen to, co jsme chtěli aby slyšel, chlapče.“ Vorquelf hodil Havranovi jeho plášť. „Teď už polovina

Dolin ví, že jsme tě našli a že hodláme vyrazit zítra. Ráno se tu budou tísnit davy lidí. To proto, aby tě mohli třeba jen na

chviličku spatřit. Většina z nich ti bude přát úspěch. Někteří ne. A hrstka by tě nejraději viděla mrtvého.“

Havran se zahalil do pláště. „Tím posledním si nejsem jistý, Rezolute.“

Vorquelf se velkou zjizvenou rukou poškrábal vzadu na krku. „Víš přece, že se najdou tací, kteří nás dva považují za

blázny. Myslí si, že jen zbytečně provokujeme nepřítele a že když jí o nás podají zprávu, mohla by jim na oplátku vrátit

Vorquellyn.“

Will si natáhl suchou vlněnou halenu. „O čem to mluvíte?“

Vorquelf vycenil bělostné zuby. „Co víš o světě, chlapče?“ zavrčel.

„Vím toho spoustu.“

„Tak povídej.“

Will chvíli váhal, pak se podíval na Havrana a ten povzbudivě kývl hlavou. „No, tak třeba vím, že je Augustus králem,

protože před strašně dlouhou dobou porazil Chytrininu armádu. Během tažení zachránil svou budoucí manželku,

královnu Jelenu. A taky vím, že Vorkové nemají kde žít, protože je Chytrina vyhnala z jejich vlasti. A ještě vím všechno

o Azurovém pavoukovi a o tom, jak získal srdce královny wruonnských pirátů, Vionny. Totiž, já toho o něm vím ještě

moc a moc, ale tohle je nejhezčí příběh, jaký znám. A, a… pak ještě vím, že pekařka z Vrabčí ulice podvádí manžela s

kovářem, co bydlí dole na Jižní.“

Rezolut zvedl hlavu a přísný výraz v jeho tváři změkl. „A to je všechno? Všechno, co víš?“ Najednou zvedl pěst a

praštil s ní do zdi s takovou silou, že praskla omítka. „Je to nemožné, Havrane. Jestli je on ten pravý…“

„Uklidni se, příteli. Víš stejně dobře jako já, že ani jeden z nás dosud neměl ponětí, že se Azurový pavouk nachází na

Wruonně.“ Muž položil ruku na Rezolutovo rameno a usmál se. „Je-li Will tím pravým, pak je naší povinností ho

vzdělat.“

„Havrane, i kdybych žil dvakrát tak dlouho, stejně bych ho nedokázal naučit dost.“

„Tak zlé to přece není, Rezolute.“ Havran se podíval na Willa. „Co víš o sullanciriích?“

Mladík se zachvěl. „O těch ví každý. Všichni si mysleli, že to jsou hrdinové, ale nebyla to pravda. Chtěli po králi

Augustovi, aby se svou armádou dobyl svět, ale on ty zrádné psy vyhnal — všech deset. A oni šli za Chytrinou a

nechali ji, aby jim pozřela duše. Na oplátku od ní dostali čarovné síly a tak vůbec. Velí jim Norringtonové, otec a syn,

stejně jako předtím za války. Všichni teď slouží jí. Až na toho, který je zradil.“

Vorquelf zvolna přikývl. „Znáš jejich jména?“

„Pár jsem jich možná slyšel. Ganagrei, Nefrai-kesh — ten jim velí. Není dobré ta jména vyslovovat, protože by je mohli

zaslechnout a přijít.“

Havran přikývl. „Opatrnost je moudrá.“

„No, já jsem rozhodně moudřejší, než byli oni,“ odfrkl si Will. „Ten zrádce, Hawkins se jmenoval, to on je přemluvil, aby

Augusta opustili. Všechny je přechytračil, víte. Vylákal je na sever, zmařil jejich poslání, a pak, když se setkal s

Chytrinou a ona ho chtěla odměnit za povedenou práci, najednou ztratil nervy. Utekl a snažil se zlo, které napáchal,

udržet v tajnosti. Jenže se mu to nepovedlo. Samotný král Augustus ho poslal do vyhnanství, a to byl předtím jeho

přítelem. Slyšel jsem vyprávět o tom, jak se ten Hawkins vrhl do Srpového moře a utopil se dříve, než ho stačili

dostihnout a zabít jeho pronásledovatelé. Teď slouží Tagothchovi, z kouzelného luku střílí do lodí harpuny a stahuje je

pod hladinu.“

Mladík se usmál. „Vsadím se, že spáchal sebevraždu, protože jste mu byli na stopě vy dva. Věděl, že spravedlnosti

neunikne, nemám pravdu?“

Havranova tvář postrádala jakýkoli výraz, zatímco Rezolutova pěst znovu udeřila do zdi, i když už ne s takovou silou.

Přesto však o podlahu zachřestily kousky omítky. Oba vypadali, že je jeho slova doslova ochromila. Divokost, s níž

bojovali, sebejistota, se kterou mluvili s Návratem, obojí bylo najednou pryč. Havran teď vypadal opravdu staře,

plamínky v jeho očích pohasly.

„Nemám?“

Rezolut široce otevřel oči. Vyzařoval z nich stejný úlek, jaký zažívá dítě, když zjistí, že něco, čemu dosud celým srdcem

věřilo, není ničím jiným než pohádkou nebo pověrou. Will se zachvěl. „Hmm, to vy jste se zeptali. Já vám to řekl, ale

zeptali jste se vy.“

Havran se vzpamatoval jako první a pomalu pokýval hlavou. Dokázal promluvit klidně a vyrovnaně, hlas se mu však

přesto sotva postřehnutelně chvěl. „Pochop, Wille, že Rezolut a já si poslední válku s Chytrinou pamatujeme. Bojovali

jsme v ní. A to, co jsi nám řekl, neodpovídá našim vzpomínkám. Během posledního čtvrtstoletí jsme hledali způsob, jak

naplnit proroctví a porazit Chytrinu. Tolik jsme se soustředili na tento úkol, že nám uniklo, jak moc se dějiny změnily.“

„Co tím myslíš změnily? Chytrina je zlá žena, která chce vládnout všemu a všem,“ zamračil se mladík. „V její armádě

bojují všelijaké příšery. A taky sullanciriové, samozřejmě. A ještě má hrozné zbraně, třeba drakonely. Naše vojska ji

nedokázala zabít, protože včas utekla, a teď jenom čeká na příležitost k pomstě. Ale vy tohle všechno víte, protože jste

hrdinové. To vy dva jste ji zastavili. O vašich dobrodružstvích jsem slyšel zpívat spoustu minstrelů.“

Rezolut zamhouřil oči. „Písně jsou jen pro pobavení, chlapče,“ zavrčel. „O pravdu v nich nejde. Možná z nás udělaly

hrdiny tady v Šerově, ale v lepších čtvrtích ani ve zbytku světa to vůbec nic neznamená.“

„Takže to, co jsem vám řekl, nebyla pravda?“

„Historie je jedna velká skládanka, chlapče, střípky pravdy se mísí s úlomky lží. Lží, které lidé říkají, aby se nemuseli

bát.“ Rezolut zatnul pěst a začal z ní oprašovat zbytky omítky. „Augustus porazil jednu armádu a osvobodil královnu.

To je pravda. Ale ten zbytek… to jsou jen zbožná přání.“

Will zvedl váček s listem a pohladil ho. „A co mají dějiny společného se mnou? Proč by mě měl někdo chtít zabít?“ Havran zvedl ruku, aby zabránil ostré Rezolutově odpovědi. „Existují věci, o kterých s tebou nemůžeme mluvit, Wille.

Alespoň do doby, než si budeme jistí, že bys je měl slyšet. Co když jsi někdo jiný a náhoda vedla tvé činy?“

Mladík se usmál. „Někdo jiný a jen náhoda vedla mé činy? Ten rým se mi líbí.“

Muž se tiše zasmál. „Ani mě to nepřekvapuje. Jestli jsi tím, kým doufáme, že jsi, pak ti jednoho dne všechno vysvětlíme.

Ale pokud ne, pak by vyzrazení tajemství mohlo zahubit toho, koho skutečně hledáme. Rozumíš tomu?“

„Myslím, že ano.“ Will přikývl a znovu si nazul vlhké boty. „Je to jako v té pohádce o princích — dvojčatech. Ten,

který vyrůstal daleko od královského hradu, se nesměl dozvědět nic o svém původu, protože by ho pak zabila vlastní

rodina.“ Zvedl hlavu. „Nechcete mi říci, že jsem třeba princ nebo něco takového, že ne?“

Rezolut se zasmál a v tom smíchu se skrýval hrot krutosti. „Princ tedy nejsi, chlapče. Ani v nejmenším.“

„Aha.“ Will měl podezření, že mu možná lžou, ale rozhodl se, že nedá nic najevo. Pokrčil tedy rameny a vstal, voda mu

začvachtala v botách. „Vlastně je to dobře, protože princ zmokne pod deštěm úplně stejně jako zloděj, ale jen zloděj to

dokáže klidně snést.“

Vylezli oknem a v neustávajícím dešti se po střechách vydali do tmavé noci. Na starého muže a mohutného Vorka se ti

dva pohybovali celkem obratně. Will je následoval cestou, kterou si zvolili, hlavně proto, že ho koleno stále ještě

bolelo, takže by pro něj náročnější trasa, po níž by se vydal on sám, představovala jisté nebezpečí. Vlastně se ani tak

nebál, že si natluče. Spíše měl starost, aby se něco nestalo s listem, a tato starostlivost ho samotného trochu

překvapovala.

Sestoupili na ulici a zmizeli ve stájích, kde rychle osedlali trojici koní. Dalších šest obtížili zrním a různými cestovními

zásobami, nákladní zvířata pak vytvořila řadu za Rezolutovým hřebcem, k němuž byla připoutána provazem. Na Willa

zbyl hnědý valach, který se ukázal být navýsost poslušným tvorem. Mladík si na to ovšem nestěžoval, neboť když

naposledy seděl v sedle, dorazil majitel dříve než stačil ujet, ukradený kůň se vzepjal a shodil Willa na dlažbu. Kulhat

zpátky k Markovi nebylo ani trochu příjemné.

Havran popadl otěže mladíkova hnědáka a vedl ho přes město. Déšť se změnil v mrholení a ulicemi se začala plazit

mlha. Minuli jižní okraj Šerodolu a opustili Yslin západní bránou. Probuzení strážní mžourali ospalýma očima a prohlíželi

si malou skupinku. Zazněla ukolébavka v podobě cinkotu Rezolutem hozené zlaté mince, která měla vojáky přimět, aby

znovu usnuli a do rána na projíždějící trojici zapomněli.

Nějakou dobu směřovali na západ, hustá černá mračna na obloze však Willovi bránila, aby podle polohy měsíce určil

přesný čas. Věděl jen, že to trvalo dost dlouho, než zabočili na severozápad, na cestu lemovanou četnými pařezy, která

vedla do kopců. Zastavili se u opuštěné dřevorubecké chatrče v malém údolíčku. Koně ustájili v jeskyni, vyhloubené v

úbočí kopce.

Zatímco se jeho dva společníci starali o zvířata, vešel Will do chatrče, našel si na podlaze suchý plácek a stočil se na

něm do klubíčka. Proběhlo jím slabounké bodnutí strachu, ale teplo, sálající z váčku s listem, udržovalo jeho obavy v

patřičných mezích. Velmi rychle se poddal plnému žaludku a únavě, zdály se mu sny o velkých dobrodružstvích, ze

kterých si ovšem po probuzení nepamatoval vůbec nic.

Ráno bylo jasné a svěží, Will však vstal s rychlostí medvěda po dlouhém zimním spánku. Líně si stíraje z očí ospalky,

překročil spícího Havrana a vyvlekl se ven na denní světlo. Vedle chatrče objevil skrčeného Rezoluta, jak tiše vrčí a

nadává v elfštině. Kousek od něj dováděli mezi pařezy králíci. Zvířátka, neustále poškubávající ušima a krčící čenichy,

se pásla nějakých deset yardů od chatrče a necelý yard od podivné vymyšlenosti, kterou kdosi postavil do trávy.

Will se zamračil. „Co to je?“

Rezolut mu zamračení vrátil. „To je past, do které by se měla chytit naše snídaně.“

„Jako králík? Ono se to dá jíst?“

Vorquelf překvapeně zvedl obočí. „Copak jsi nikdy…?“

Will zavrtěl hlavou. „Počítám, že chutnají asi jako kočky.“ Posadil se na bobek a ze suché půdy u vchodu do chatrče

vydloubl několik kamenů. „Proč prostě nějakého nezabiješ?“

„Od toho mám tu past, chlapče. A mluv tišeji. Nechceš je přece vyplašit.“

Mladík si povzdechl a pak zašeptal. „Je ale neplaší můj hlas, ale ten krám, který jsi vyrobil.“ Potěžkal tmavý kámen. „Já

osobně bych nějakého prostě zabil šutrem.“

„Opravdu? No dobrá, zkus to.“ Rezolut ukázal na baculatého králíčka. „Tref třeba támhletoho černobílého, strakatého

a…“

Rezolut nestačil doříct větu a Will už byl v pohybu. Padl na pravé koleno o dost rychleji, než by měl. Jeho pravá ruka

šlehla kupředu, dodala přitom kameni zpětnou rotaci. Valoun zasvištěl vzduchem a uhodil králíka ze strany do hlavy.

Zvířátko se překulilo na bok a několikrát sebou škublo, ale dříve, než se stačilo vzpamatovat, přihnal se k němu Rezolut

a zakroutil mu krkem.

Will zatnul zuby, aby překonal bolest v koleni. Byl pevně rozhodnutý nedat před Vorquelfem najevo slabost. Platil teď

za to, že se chtěl předvádět a byl zatraceně rád, že kámen skutečně zasáhl cíl. Kdybych se netrefil…

Rezolut po něm vrhl rychlý pohled a kývl. „Pěkný hod.“

Will pokrčil rameny a pomalu se postavil. „Je větší než krysy, trefovalo se mi do něj lip. A doufám, že taky bude lip

chutnat.“

„To bude.“ Rezolut ukázal prstem mezi pařezy. „Jen co přineseš nějaké to dříví, budu ho moci upéct.“

„Ale toho králíka jsem přece ulovil já.“

„To je pravda, jenže snídani jsi na starosti vůbec neměl. Sběr dříví ano.“

„Jenže to jsi mi předtím neřekl.“ „Neptal ses.“ Rezolut se sehnul a vytáhl z boty nůž. „Stáhnu ho a vykuchám během chvilky. Až se postaráš o dřevo a

vodu, budeme připraveni posnídat.“

Will se zamračil. „Proč zrovna já musím…“

„Je mnoho věcí, které já ovládám a ty ne, chlapče. Obzvlášť tady v lesích. Kdybych dělal tvou práci, neměl bych čas na

tu svou.“ Rezolut mu hodil prázdný měch na vodu. „Zrovna teď mám rozhodně co dělat. Takže běž pro vodu a dávej

pozor na sněhodrápy.“

„Sněhodrápy?“ Will podezřívavě zamhouřil oči. „Tady přece žádní sněhodrápi nejsou. Všichni žijí nahoře na severu.

Nejsem dítě, mně takovými pohádkami strach nenaženeš.“

„Ne? Tak pojď za mnou, chlapečku.“ Vorquelf jej vedl podél stěny chatrče ke vchodu do jeskyně, v níž nechali koně.

Tam se posadil na bobek a zabodl špičku nože do země. „Vidíš tuhle stopu?“

Mladík k němu došel a poklekl na levé koleno. Rezolut ukazoval na trojici souběžných otisků, z nichž byl prostřední o

něco delší a silnější než zbývající dva. Stopa nebyla nijak zvlášť zřetelná, vypadala jen jako několik mělkých vrypů v

bahně.

„Tak tenhle otisk patří sněhodrápovi? To teda nic moc.“

„Strávil jsi celý život mezi dlažebními kostkami. Je na čase, aby ses už konečně něco pořádného naučil.“ Vorquelf

ukázal zpátky směrem, odkud k němu Will přišel. „Vidíš otisk své boty? Vidíš, jak hlubokou stopu zanechal podpatek?

Půda je po dešti stále vlhká. Až ta stopa vyschne, začnou se jí drolit okraje a bude ji nahlodávat vítr. Když pak znovu

zaprší, okraje téměř úplně zmizí a otisk podpatku se změní v mělký ovál. Právě tohle se stalo s touto stopou — déšť

zahladil její okraje. Je ale jisté, že není starší než týden.“

„Ale… sněhodrápi tady přece nemohou být. Král Augustus se postaral, aby se sem už nikdy nedostali.“ Will se

zachvěl a náhle si uvědomil, že se nachází daleko od města, ve kterém vyrůstal. Byl uprostřed divočiny, vydán

napospas strašlivým věcem, s nimiž nechtěl mít vůbec nic společného.

„Chlapče, svět kolem tebe je velká skládanka, vzpomínáš? Některé střípky jsou pravdivé. Augustus skutečně na

nějakou dobu zajistil světu bezpečí. Zadržel Chytrinu — na chvíli. Ona ale za ta léta zesílila, stala se troufalejší. Vysílá

sněhodrápy, vylaeny a řvouny až sem na jih, zkouší, pátrá, hledá a zkoumá. Ona zaútočí, chlapče. A to už brzy.“

Rezolut se postavil a jediným prudkým pohybem nože vyvrhl králíka. „Augustus získal jednu generaci, během níž se

svět mohl připravit na její další vpád. Ale jestli jsi typickým příkladem toho, co zde na ni čeká, pak byl tento čas zcela

promrhán.“