Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 35. kapitola

Kapitola třicátá pátá

Alex se probudila na zamlženém místě zalitém tlumeným světlem. Vlastně neprobudila, opravila se téměř okamžitě. Byla

sice rozhodně při vědomí, ale vzhůru — to zcela určitě ne. Necítila totiž ani horko ani chlad a opar, který se okolo ní

vznášel, měl namodralý nádech. To ji velmi mátlo, neboť pokud se jí to všechno skutečně jen zdálo, pak měla poprvé v

životě barevný sen.

Zvedla se z podřepu a překvapeně si uvědomila naprostou absenci vzpomínek na to, že by si vůbec sedala. Bílé róbě,

kterou měla na sobě, scházely rukávy, což jí připadalo neméně divné. Byla si jistá, že žádné podobné oblečení nikdy

nevlastnila. V jejím šatníku se nacházely jen samé praktické noční košile, ušité z teplého flanelu a s dlouhými rukávy. V

nejhorším případě mohla kterákoli z nich posloužit jako gambeson, oblékaný pod kroužkovou zbroj.

Tahle róba nejenže neměla rukávy, ale navíc byla vyrobena z tkaniny, kterou Alex nepoznávala. Byla bílá, tenká a

lehounká. Krk jí obepínal krátký pláštík ze stejné látky a splýval jí dolů po zádech. Měla pocit, že je jen o trošičku

hmotnější, než mlha, která ji na tomto podivném miste obklopovala.

V okamžiku, kdy si to pomyslela, se však něco změnilo. Ne, tkanina se nestala jinou, jen se v ní probudila jakási

odlišnost, která v Alex zanechala velmi zvláštní pocit. Ale potom, hned o malou chviličku později, se už ani nedokázala

rozvzpomenout, že by se někdy cítila jinak. Nyní zakrývaly její tělo od bradavek po břicho pásy plochých šupin, které

nahradily bílou látku. Stejné šupiny jí halily boky, od podpažních jamek klesaly až téměř do půli stehen. Obrostly

dokonce i její pláštík.

Náhlá proměna róby i podivné mlhavé okolí přivádělo mladou ženu do rozpaků. Předtím jí vždycky stačilo uvědomit si,

že sní, aby se okamžitě probudila. Pokaždé pak otevřela oči a před nimi jí začaly tát poslední zbytečky snových výjevů.

Nezdálo se však, že by toto podivné okolí začínalo mizet. Zamračila se a udělala rychlý krok kupředu, až jí kolem nohou

zavířily šupiny róby a všudypřítomná mlha. Zem pod jejíma bosýma nohama byla hladká a maličko studená. Čím déle

kráčela mlžným oparem, tím více jí před očima řídnul a odkrýval svá tajemství, výjevy dosud schované za namodralou

oponou.

Přímo před ní se ve vzdálenosti necelé míle rýsovaly špičaté vrcholky tmavých hor. Houfovala se kolem nich hrozivá

bouřková mračna, z jejichž srdcí rašily tu a tam oslnivé výhonky blesků. Jiné mraky, menší a ne tak tmavé, obklopovaly

vrcholky hor jako sněhová pole a bránily Alex spatřit, co se nachází na svazích pod nimi. I když napínala zrak, viděla

jen sem tam nejasné záblesky zelené barvy — to když se příkrov mraků trošičku roztrhl, aby se za okamžik opět zacelil.

Udělala jen jeden dva kroky, ale když opět vzhlédla, vynořilo se jí nad hlavou příkré úbočí nejbližší hory. Nebyla od něj

dál než nějakých sto yardů. Ve svahu zel otvor jeskyně a jí stačil jediný další krok, aby v něm stanula. Podezření, které

se v ní předtím zrodilo, se teď potvrdilo. Klenutý vchod byl nepochybně dílem něčích rukou a lemovala ho řada slov,

pečlivě vytesaných do skály.

„Tajemství uvnitř zůstanou tajemstvími i vně — pro blaho celého světa.“ Alex to přečetla nahlas, avšak neudělala na ni

žádný dojem ani hloubka, ani závažnost těchto slov, byla-li ovšem myšlena jako varování. Na druhou stranu ale to, že

je vůbec přečetla, svědčilo proti domněnce, že se jí všechno jenom zdá. Vždyť v žádném ze svých snů dosud

nedokázala nic přečíst.

Opatrně vstoupila do jeskyně a s úlevou zjistila, že se rychlost jejího postupu vrátila do normálu. Třebaže byl vchod do

sluje upraven zásahem rozumných bytostí, její zbytek vypadal nezměněn. Ze stropu visely dlouhé, tesákům podobné

stalaktity, které ji nutily, aby se proplétala mezi jejich ostrými špičkami. Poté přešla po úzkém mostíku, pod kterým

otevírala chřtán bezedná propast, a ubírala se dál klikatou chodbou, ústící do rozlehlého jeskynního dómu, jenž byl z

větší části zaplaven tmavými vodami jezera.

Nacházelo se zde malé přístaviště, u kterého na ni čekala loď. Neměla ani jeden stěžeň a svým vzhledem vzdáleně připomínala ležícího draka. Na její přídi i zádi planuly pochodně. U kormidla stály dvě postavy. Pozorně ji sledovaly, jak

kráčí po břehu podzemního jezera a obezřetně vstupuje na palubu lodi.

Menší z obou postav k ní udělala krok. Ukázalo se, že se jedná o muže a že ve skutečnosti vůbec malý není. Pozorně si

ho prohlížela a v duchu ho srovnávala s armádními důstojníky, které znala. Místo róby měl na sobě černý kabátec,

tvořený stejným materiálem jako její oblečení. Byl však hustěji pokryt šupinami, které vypadaly tak nějak reálněji, skoro

jako by pocházely z těla skutečného draka.

Draka? K té domněnce ji nepřivedla jen podoba lodi a mužův kabátec, byly tu totiž i další věci, související s okřídlenými

netvory. Například přepečlivě vyrobená pokrývka hlavy neznámého, stejně jako jeho rukavice a boty. Jejich špičky

byly zakončeny dračími drápy a podobné, jen o něco menší, zdobily každý z prstů mužových rukavic. Z jeho přilbice

vystupovala dračí tlama a zvedaly se nad ní i rohy a uši. Co však Alex na přilbici nejvíce znepokojovalo, byla

skutečnost, že se uši pohybují a z tlamy vykukuje rozeklaný jazýček, který se téměř nepostřehnutelně míhá sem a tam.

A vypadá to, že mi ty veliké zlaté oči nahlíží až do duše.

Mužova ústa se ani nepohnula, když promluvil. Místo něho otevřel tlamu Černý drak na jeho přilbici: „Vidím, že se

toužíš dozvědět, na jakém místě ses ocitla skoro stejně, jako toužíš pochopit, proč tu vlastně jsi.“

Alex pomalu přikývla. „Naposledy si vzpomínám, že jsem byla v Yslinu, přesněji v Tesákové pevnosti.“

„A jedna tvá část tam stále ještě je.“ Černý drak hovořil rozvážně a odměřeně. Dlouhá dračí tlama zkreslovala hlas do té

míry, že Alex nedokázala poznat, komu patří, měla však podezření, že před ní stojí generál Caro. „Kdyby se na tebe v

tuto chvíli někdo podíval, zdálo by se mu, že sladce spíš.“

„Ale tohle přece není sen.“

„Bylo mi vysvětleno, že sny jsou jako výlety duše do podivného divadla. Můžeš všechno vidět a všemu naslouchat,

získávat nové zkušenosti a zážitky. A tohle… ber to tak, že se tvá duše vydala o něco dál než obvykle. Ale věř mi, tady

se nemáš čeho bát.“ Černý drak škubl ušima dopředu a zase zpátky. „Toto místo se rovněž do jisté míry přizpůsobuje

našim představám ohledně toho, co bychom chtěli mít na sobě.“

Alex přikývla. Pocítila silné nutkání změnit svou šupinou róbu do podoby vesty, pokryté dračími šupinami, ale

uvědomila si, že naprosto netuší, jak na to. Byla si jistá, že by se její pokus setkal s neúspěchem a jen by ji ztrapnil.

„Navzdory všemu, co jsi mi prozradil, stále netuším, kde vlastně jsem.“

„Nacházíš se na shromáždišti Velkého Dračího Společenství. Povolali jsme tě sem, abychom ti nabídli členství a přijali

tě mezi sebe jako Bílou dračici.“ Helma Černého draka odhalila v úsměvu řady ostrých bílých zubů, zatímco jeho větší

ocelově šedý společník se ani nepohnul. „Je to velká pocta.“

Zamhouřila fialkové oči. „To si dovedu představit. Moc vynaložená na to, abyste mě sem dostali, musela být

nezměrná.“

„Pragmatická jako vždy. To je dobré.“ Černý pomalu přikývl. „Dračí Společenství je nejstarším z Velkých Společenství.

Všechna ostatní jsou jeho pouhými stíny. Zrodilo se ještě předtím, než byla založena Estinská říše. Předvídalo sílu,

které jednou nabude lidská rasa. Ačkoli se dnes mnozí dívají na draky jako na zuřivé netvory, vládnoucí ničivou mocí,

zakladatelé Společenství pochopili, že to jsou moudré bytosti, které svou sílu používají pouze tehdy, není-li vyhnutí.

Staví se proti špatnému chování a naopak vlídně podporují dobro. Jsou jako rodiče, vychovávající vzpurné ratolesti,

trestají je za chyby a odměňují za úspěchy. A my se snažíme zastávat v lidské společnosti stejnou funkci.

Také ostatní Společenství mají podobné cíle, ale pro jejich dosažení čerpají členy ze všech společenských vrstev. My

ovšem vybíráme pouze ty, kteří svým výcvikem, vychováním a úspěchy dokázali, že jsou hodni převzetí té obrovské

zodpovědnosti, jíž výchova lidstva nepochybně je.“

„A vy si myslíte, že já takové cti hodna jsem?“

„Doufám, že ano — přinejmenším až se ti dostane odpovídajícího výcviku.“ Černý se ohlédl na ocelového dračího

muže. „Tohle je Maroth. Není skutečný, jedná se o magického konstrukta, který řídí tuto loď. Až příště dorazíš na toto

místo, řekneš mu jen: ,Marothu, vezmi mě dál’. A on tě dopraví tam, kam bude zapotřebí.“

„A pokud loď neopustí přístaviště, bude to znamenat, že do Společenství nejsem přijata, že ano?“

„Ano, takové věci se již v minulosti staly. Myslím si ale, že kdyby to byl tvůj případ, nikdy by ses nedostala tak

daleko.“ Černý sevřel pravou ruku v pěst, a tu si pak stiskl levicí. „Výzvy k tomu, aby ses připojila k zasedání

Společenství, přicestovala sem a promluvila si se svými bratry a sestrami, bývají poměrně časté, ale je jen a pouze na

tobě, jestli jich uposlechneš. Na druhou stranu bývají taková setkání přínosná — diskutujeme, jeden druhému radíme

nebo urovnáváme spory. Někdy se stává, že čas i vzdálenost tají a mění se v pouhé nic. Vždy budeš pevně spojena se

svou fyzickou podobou a celé hodiny, strávené tady na shromáždišti, mohou v reálném světě trvat jen mrknutí oka.

Kdybych například seděl v křesle před planoucím krbem, tak pohár s vínem, který bych držel v ruce, by mi ani nestačil

vypadnout z ruky — a naše jednání tady by už dávno skončila.“

Alex bojovně zvedla bradu. „Když se k vám přidám, budu muset poslouchat rozkazy jiných? Nikdy na cizí povel

nezradím svůj národ ani své lidi.“

„Ostatní Společenství mají určitou hierarchii, která si žádá poslušnost, ale u nás je tomu jinak. Jak budeš nabývat

znalostí, tvá schopnost působit na ostatní se bude rozvíjet a zdokonalovat. Jak už jsem řekl, Draci diskutují, informují a

radí, ale nikdy nikoho k ničemu nenutí. V nejhorším případě se může stát, že se někteří členové spojí, aby vzdorovali

něčí neukázněnosti a přehnaným ambicím.“

Černý si pevně sevřel ruce za zády. „Naše Společenství není prostředkem pro získání moci. Má naopak zaručit, že bude

moc používána moudře a s co největší efektivitou. Takový je náš cíl, naše poslání.“

Přikývla. „Ty víš, kdo jsem. Kdy budu mít já tu čest zjistit, kdo jsi ty?“

„Všechno chce svůj čas. Každý ze členů odhaluje svou totožnost teprve v okamžiku, kdy to on sám považuje za

vhodné. Jsem si jistý, že mě považuješ za generála Cara, ale to jen proto, že jsem schválně převzal něco z jeho podoby. Mohu však vypadat i jinak.“ Černý se jedinkrát bleskurychle otočil a jeho postava se svalnatými údy a dračí přilbou na

hlavě se rázem změnila. Najednou jí natekla ňadra a kolem nohou zavířila sukně. Na vteřinku vypadala velmi podobně

jako velkovévodkyně Taťána, poté plynule přešla do daleko příjemnější podoby královny Jeleny. „Teprve až získáš

důvěru některého z Draků, budeš ho moci spatřit takového, jakým je ve skutečnosti. Do té doby se nenech

znepokojovat podobou žádného z nás, byť by ti třeba připadala povědomá. Často je to pouhá hra, kterou někteří

členové Společenství hrají s určitými záměry.“

Alex se přistihla při pomyšlení, zda to, že na sebe Černý vzal na okamžíček podobu její pratety, bylo úmyslné nebo

neúmyslné, ale pak si uvědomila, že je to úplně jedno. Pouhá hra, správně řečeno. Pomalu se usmála. „Přivedl jsi mě

sem tedy, abys získal mé svolení a mohl Společenství předložit žádost o mé přijetí?“

„Přesně tak, dcero.“

Alex prudce zvedla hlavu. „Dcero? Teď sis dovolil dost.“

„Prosím o prominutí. Je to prostě jen způsob, jakým se Draci navzájem oslovují. Můžeš mi říkat otče nebo strýčku,

pokud se ti to zamlouvá víc. Bratranče, synovče, bratře, dědečku a tak dále a tak dále. Děláme to jen proto, abychom

zdůraznili pouta, která nás spojují. Nejsou to žádné tituly nebo hodnosti.“

Pomaloučku přikývla. „Zřejmě se toho ještě musím hodně naučit… strýčku.“

„A budeš na to mít dostatek času.“ Kývl jí v odpověď. „Nebude-li ti to vadit, rád bych tě varoval před určitými

nástrahami, které na tebe číhají v Radě králů.“

„Nástrahami?“

„Jsi velmi schopná, vlastně přímo brilantní — dokonce lepší, než od tebe kdokoli z nás očekával. Snadno bys mohla dát

komukoli z Rady hned několik zásadních lekcí. Například stejných lekcí, jaké jsi udělila Carovi u Poraseny. Ovšem

Chytrina není nepřítelem, který se zhroutí pod prvním úderem a ani pod druhým či pod třetím. Naslouchej a uč se.

Pozoruj silné stránky i slabiny jednotlivých státníků a vojenských velitelů. Studuj své přátele stejně pozorně, jako

studuješ nepřátele, neboť je možné, že přijde den, kdy již nebudou stát na tvé straně a ty jim budeš muset vzdorovat.“

Alex se na okamžik zamyslela, pak přikývla. „Dobrá rada. Zaslouží si, abych se podle ní řídila. Děkuji ti, strýčku.“

„Těší mě, že má slova shledáváš užitečnými.“ Postava opět prošla bleskovou proměnou a o úder srdce později stál

před mladou ženou stejný Černý drak, který ji uvítal na palubě lodi. „Máš nějaké další otázky?“

„Je v Radě králů někdo, komu mohu důvěřovat?“

Černého smích se rozletěl do hloubi jeskynního dómu, ozvěna ho však nezopakovala — žádná zde nebyla. „Augustovi,

tomu nepochybně. A pak také tvému dědovi — musí vsak k tobě promlouvat vlastními ústy. Také Cavarremu se dá ve

většině věcí věřit, jeho problémem však je, že se příliš soustřeďuje na svou pevnost, a kvůli ní mu uniká mnoho

podstatných, detailů. A nakonec Havran. Také on je hoden tvé důvěry.“

„Havran?“

„Kedynův havran.“

„Ale ten přece neexistuje. Je to jen duch, jen přelud. Legenda, která prý doprovází jednotky Vorquelfů.“ Usmála se.

„Vymysleli si ho potulní pěvci, aby povzbudili prosté lidi. Vždyť co může být v dnešní době povzbudivějšího, než že

po světě chodí člověk, který se nebojí postavit sullancirimu?“

„Je skutečný, věř mi. Znám ho už mnoho, opravdu mnoho let. Nepatří k Drakům, ale lze mu plně důvěřovat.“ Černý

zamhouřil zlaté oči. „A co se těch pěvců týče… No, kdyby věděli jen zlomek toho, co Havran ve skutečnosti dokázal,

neodvážili by se o něm složit jedinou píseň, protože by jim nikdo neuvěřil.“

Alex udiveně zvedla obočí. „Už jsem podobné věci slyšela o spoustě lidí, ale prvně v životě se dozvídám, že by nějaké

písně zaostávaly za skutečnými hrdinskými skutky a ne je zveličovaly.“

Černý se usmál. „Zábavná hodnota historie nezáleží ani tak na přesnosti jejího podání, jako spíše na dramatičnosti. A v

případě, že si tyto dva aspekty navzájem odporují, pak dramatičnost vítězí na celé čáře.“

„A co Norrington? Až bude nalezen, budu mu rovněž moci důvěřovat?“

„Nevím. Ještě jsem se s ním nesetkal. A na tvém místě bych se spolehl na úsudek Havrana a krále Augusta.“

„Dobrá tedy.“ Opatrně se usmála. „Jak se dozvím, zda jsem byla přijata?“

„Dostane se ti znamení.“

„Předpokládám, že o těchto událostech nesmím s nikým mluvit, že ano?“

Černý zvolna zavrtěl hlavou. „Jak sis přečetla u vchodu do jeskyně, vše, co se zde odehrává, je přísně důvěrné a

takovým také vždycky zůstává. Ačkoli si budeš všechno pamatovat, nedokážeš o tom promluvit, napsat o tom,

namalovat obrázek nebo udělat cokoli podobného. Neptej se, proč je to nemožné — prostě je tomu tak. Až se v reálném

světě setkáš s Draky, budou ti připadat povědomí a něco ti bude našeptávat, že jim můžeš důvěřovat, třebaže

nedokážeš pochopit proč. Ostatně, vůbec tě to nebude znepokojovat.“

Otevřel dlaně a roztáhl ruce. „Vítám tě tedy jménem celého Společenství, ale alespoň pro tuto chvíli se s tebou loučím.“

Jeho tělo se začalo zvětšovat, až se změnilo v černou kouli, která Alex pohltila. Svět jí před očima ztmavnul a ona se

začala dusit.

Jala se s tou hustou černotou bojovat, pak najednou odhodila přikrývku, poplašeně se posadila na posteli a začala do

sebe z plných plic nasávat noční vzduch. Alex si odhrnula z čela prameny světlých vlasů a znovu se ponořila do

měkkých polštářů.

Hrozně se jí chtělo uvěřit, že to celé byl jen pouhý sen, ale nešlo to. Stalo se toho příliš, co jí připomínalo, že se jí nic

nezdálo, že to vše bylo skutečné. A třebaže nereálné prvky přece jen převládaly, nedalo se popřít, že viděla barvy a

také že dokázala číst, což znamenalo, že se shromáždiště Draků nezrodilo pouze v její rozbouřené fantazii.

Alex pokrčila rameny. Ať už to byl sen nebo realita, její podivný zážitek jí jen potvrdil některé skutečnosti, které již

předtím považovala za pravdivé. Mohla důvěřovat králi Augustovi, svému dědovi a Dothanu Cavarremu. První dva znala již dlouho a její důvěra k nim vyplývala z toho, že věděla, co od nich může očekávat. Co se Cavarreho týče,

setkala se s ním poprvé až na zahajovacím zasedání Rady králů, ale už na ni stačil zapůsobit příznivým dojmem. To, že

se dokázal postavit velkovévodkyni Taťáně, a dokonce to udělat bez jediné známky strachu, mluvilo rovněž v jeho

prospěch.

Ale zmínka o Havranovi ji překvapila a byla to další věc, svědčící o tom, že nešlo o žádný sen. Kedynův havran byl pro

ni pouhou legendou a ona neměla jediný důvod se domnívat, že se zúčastní Rady. I kdyby vskutku existoval,

pochybovala, že by právě pobýval v Yslinu. Vždyť muž s takovou pověstí by byl pro ně pro všechny jistě velmi

užitečný a účastnil by se zasedání hned od prvního dne. Na druhou stranu, jeho všeobecně známé přátelské vztahy s

Vorquelfy a jeho touha stanout jednoho dne na půdě osvobozeného ostrova do značné míry snižuje jeho význam.

Vždyť tento cíl s ním sdílí jen velmi málo lidí.

Přejela si prsty po vlasech, na chviličku se zamyslela a pak rázně zavrtěla hlavou. Byl to jen hodně divný sen. Zachvěla

se a pokusila se přes sebe přehodit přikrývku, ale ta již stačila sklouznout z postele na podlahu. Když se naklonila, aby

ji zvedla, náhle se zachvěla znovu a strnula uprostřed pohybu. Její zmuchlaná přikrývka ležela na kamenné podlaze,

zalité stříbřitým měsíčním světlem. To, jak ležela, však bylo přinejmenším zarážející. Tmavá vlněná deka totiž vytvářela

obrysy hlavy a ocasu a v jednom z cípů se maličko zvedala jako dračí křídlo. Ačkoli se ze všech sil snažila připodobnit

přikrývku k něčemu jinému, stále se jí v mysli zjevoval drak. Ještě chvíli se na ni dívala, když tu tvář měsíce zakryl mrak

a světlo zmatnělo.

Její přikrývka ležela na podlaze v beztvaré hromádce. Byla jen obyčejným kusem ložního prádla, ve kterém nebylo již

zhola nic zlověstného.

Alex popadla deku a tichounce zavrčela. „To není možné. Viděla jsem to přece docela zřetelně! Ledaže bych prostě

chtěla ve všem vidět…“ Chtěla dodat „znamení Draků“, ale ta slova se jí odmítla vydrat z úst.

Povzdechla si a zachvěla se pod svou přikrývkou. Když se jí konečně zmocnil spánek, nepřinesl s sebou žádné sny —

ať už o mracích, horách nebo dracích. To Alex velmi potěšilo, neboť se oprávněně obávala, že ji Rada králů o nerušený

spánek již brzy připraví.