Rezistencia (CZ) 2012 43. kapitola

KAPITOLA 43

Christina se stáhne zpátky dovnitř. Všichni ztichneme.
„Nechci být necitlivý,“ prolomí Marcus ticho, „ale musíme se odsud
dostat dřív, než budovu obsadí Neohrožení s odpadlíky. Pokud se tak už
nestalo.“
Zdá se mi, že něco zabubnovalo o parapet. Trhnu hlavou k oknu. Na
zlomek vteřiny věřím, že je to Fernando, který se snaží dostat dovnitř. Ale
je to jen déšt.
Zamíříme za Čarou z toalety ven. Teď nás povede ona. Nejlépe se tu
vyzná. Za Čarou jde Christina, po ní Marcus a nakonec já. Ocitneme se
na chodbě, která vypadá jako všechny zdejší chodby: bledá, jasná, sterilní.
Ale takový ruch jsem ještě na žádné chodbě v Sečtělosti nezažila. Lidé
v modrém oblečení pobíhají sem a tam, ve skupinkách i sami, a pokřikují
na sebe: „Jsou dole u dveří! Běžte co nejvýše!“ a „Zablokovali výtahy! Utíkejte
po schodech!“ Teprve tady, uprostřed chaosu, si uvědomím, že jsem
na těch záchodech nechala paralyzér. Jsem opět bezbranná.
Kolem nás předbíhají i zrádci z Neohroženosti, i když ne tak horečně.
Zajímalo by mě, co v tomto zm|tku dělá Johanna a lidé, kteří sem spolu
s ní přišli. Ošetřují zraněné? Nebo se staví jako živý štít před nevinné lidi
ze Sečtělosti a ve jménu míru umírají?
Záchvějů se. Cara nás dovede k zadnímu schodišti a společně se skupinkou
vyděšených Sečtělých vyběhneme troje schody. Pak Cara s pistolí
přitisknutou k hrudi rozrazí ramenem dveře vedle odpočívadla.
Tu podlahu poznávám.
Je to moje podlaha.
Všechno kolem se zpomalí. Tady jsem málem umřela. Tady jsem si
přála, abych už byla mrtvá.
Zůstanu za ostatními pozadu. Nedokážu se ze svého omráčení vzpamatovat.
Kolem mě pobíhají lidé a Marcus na mě něco křičí, ale jeho hlas
přichází odněkud zdálky. Christina se pro mě vrátí a dotáhne mě do Dozorny-
A.
Uvnitř místnosti se nacházejí řady počítačů, ale vidím je jakoby přes
zamlžené sklo. Zamrkám. Marcus se posadí k jednomu z počítačů, Cara
k jinému. Rozešlou z nich data do počítačů ve zbývajících frakcích.
Dveře za mnou se otevřou.
„Co tady děláte?“ zaslechnu Calebův hlas.
+++
Jeho hlas mě probudí. Otočím se a před očima uvidím hlaveň pistole.
Má oči po mámě - matně zelené, téměř šedé, ačkoli jeho modrá košile
jim propůjčuje živější výraz.
„Calebe,“ řeknu. „Co chceš udělat?“
„Zastavit vás, ať už vás sem přivedlo cokoli!“ Hlas se mu třese. Stejně
jako revolver v jeho ruce.
„Přišli jsme zachránit informace, které jinak odpadlíci zničí,“ řeknu.
„Ještě pořád nás chceš zastavit?“
„Lžeš!“ Pohodí hlavou k Marcusovi. „Proč bys ho brala s sebou, kdyby
vám nešlo o něco jinýho? O něco daleko důležitějšího než všechny naše
vědomosti dohromady?“
„Ona ti o tom řekla?“ řekne Marcus udiveně. „Toběl Dítěti?“
„Nejdřív ne,“ odpoví Caleb, „Ale nechtěla, abych si vybral, koho budu
podporovat, a neznal přitom fakta!“
„Fakta,“ řekne Marcus, „jsou taková, že Jeanine se děsí reality, ale Odevzdaní
ne. Ani předtím, ani teď. Stejně jako tvá sestra, což ji ctí.“
Svraštím čelo. Mám chuť mu jednu vrazit, přestože mi skládá kompliment.
„Má sestra,“ opáčí Caleb mírně a znovu se na mě podívá, „netuší,
k čemu se propůjčila. Netuší, co ve skutečnosti chcete lidem ukázat... Netuší,
že to bude znamenat konec úplně všeho!“
„Jsme tady, abychom naplnili jistý účel!“ Marcus již téměř křičí. „Dokončili
jsme naši misi a je čas, abychom udělali to, kvůli čemu jsme sem
byli posláni!“
Nevím, o jakém účelu nebo misi Marcus mluví, ale zdá se, že Caleb
ano.
„Nikdo nás sem neposlal,“ oponuje Caleb. „Nemáme odpovědnost
k nikomu kromě nás samotných.“
„Takové sebestředné uvažování se u vás dá samozřejmě očekávat, protože
jste s Jeanine Matthewsovou strávili příliš mnoho času. Natolik se odmítáte
vzdát svého pohodlí, že z vás vaše sobectví učinilo zvířata!“
Už nechci slyšet ani slovo. Zatímco Caleb zírá na Marcuse, obrátím se
a prudce jej kopnu do zápěstí. Samým překvapením mu pistole vypadne
z rukou. Špičkou nohy ji odkopnu z jeho dosahu.
„Musíš mi věřit, Beatrice,“ řekne. Třese se mu brada.
„Potom, co jsi jí pomáhal s mým mučením? Potom, co jsi jí dovolil,
aby mě málem zabila?.“
„Nepomáhal jsem jí s —“
„Ale nijak jsi ji nezastavil! Byl jsi tam a jenom ses díval- “
„A co jsem mohl dělat? Co - “
„Mohls to aspoň zkusit, ty srabe!“ Křičím tak nahlas, až jsem ve tváři
celá rudá a do očí mi vhrknou slzy. „Aspoň to zkusit, z lásky ke mně!“
Zalapám po dechu. Slyším jenom, jak Cara ťuká do klávesnice. Ca-
leb neví, co by mi odpověděl. Jeho prosebný výraz postupně nahradí vyhaslý
pohled.
„To, co hledáte, tady nenajdete,“ řekne. „Něco tak důležitého by do
veřejného počítače nedala. Jeanine uvažuje logicky.“
„Takže to nezničila?“ zeptá se Marcus.
Caleb zavrtí hlavou. „Jeanine informace neničí. Jen je drží pod kontrolou.“
„Díkybohu,“ oddechne si Marcus. „Kde to schovala?“
„To vám neřeknu.“
„Myslím, že vím,“ ozvu se. Caleb řekl, že veřejnému počítači by Jeanine
tyto informace nesvěřila. Takže je musí mít u sebe. To znamená buď ve
své kanceláři, nebo v laboratoři, o které mi pověděla Tori.
Caleb se na mě nepodívá.
Marcus zvedne Calebův revolver a protočí jej v ruce. Z pěsti mu zůstane
trčet jeho rukojeť. Pak se prudce otočí a udeří jí Caleba pod čelist. Caleb
obrátí oči v sloup a zhroutí se k zemi.
Nechci vědět, kde se Marcus tenhle manévr naučil.
„Nemůžeme ho nechat, aby o nás běžel někomu říct,“ ospravedlní se.
„Pojďme. Cara už se o zbytek postará, je to tak?“
Cara přikývne, aniž by z obrazovky spustila oči. Chce se mi zvracet.
Vyběhnu za Marcusem a Christinou směrem ke schodišti.
+ + +
Chodba se mezitím vylidnila. Po zemi se válí papíry, na dlažbě jsou vidět
šlápoty. Běžíme za sebou. Zabodávám pohled Marcusovi do zátylku. Skrz
nakrátko ostříhané vlasy mu prosvítá obrys lebky.
Při pohledu na něj nevidím nic než řemen, kterým mlátí mladého
Tobiáše, a pažbu revolveru, kterou před chvílí omráčil Caleba. Je mi
jedno, že Caleba zranil - udělala bych to taky - ale najednou už ho nedokážu
tolerovat jako člověka, který umí druhým ublížit a který sou321
časně vystupuje jako altruistický vůdce Odevzdaných. Zatmí se mi před
očima hněvem.
A já jsem mu dala přednost. To príwb jemu jsem dala přednost před
Tobiášem.
„Tvůj bratr je zrádce,“ prohodí Marcus, když zahneme za roh. „Zasloužil
by horší trest. Nemusíš se na mě tak nenávistně dívat.“
„Drž hubu!“ zařvu a prudce ho strčím proti zdi. „Nenávidím tě, a ty
to víš! Nenávidím tě za to, co jsi mu udělal, a nemluvím o Calebovi!“ Nahnu
se k němu a zašeptám: „A to, že tě sama nezastřelím, neznamená, že
ti pomůžu, když se o to pokusí někdo jinej. Takže se modli k Bohu, aby
k tý situaci nedošlo.“
Lhostejně na mě hledí. Pustím ho a vyrazím ke schodišti. Christina je
v těsném závěsu za mnou, Marcus několik kroků za ní.
„Kam chceš jít?“ zeptá se Christina.
„Caleb řekl, že to, co hledáme, na veřejných počítačích nenajdem, takže
to musí být na jejím osobním. Pokud vím, tak Jeanine má takový jenom
dva — jeden u sebe v kanceláři a druhej ve svý laboratoři,“ vyložím jí
svou teorii.
„Tak kam nejdřív?“
„Tori mi řekla, že její laboratoř má to nejpřísnější bezpečnostní opatření,“
vysvětlím. „A v její kanceláři jsem byla; je to jenom obyčejná místnost.“
„Takže... do laboratoře.“
„Je úplně nahoře.“
Konečně jsme u dveří do schodišťové šachty. Když je rozrazím, vyřítí
se na nás dav Sečtělých, včetně dětí. Všichni sbíhají dolů. Přitisknu se
k zábradlí a loktem se skrz ně začnu prodírat nahoru. Nedívám se jim do
tváří. Nevnímám je jako lidi, ale jako živel, kterým se musím probojovat.
Čekám, že jejich příval ustane, ale po schodech sbíhají stále další a další,
v jednom nekonečném modrém proudu, na který dopadá tlumené
modré světlo. Jen bělma jejich očí kontrastují se vším okolo jako rozsví
cené lampy. Jejich vystrašené naříkání, které se nese betonovou šachtou,
umocňuje mnohonásobná ozvěna. Jako by proti nám běželi vřískající démoni
s planoucíma očima.
V sedmém poschodí dav prořídne a nakonec se zcela vytratí. Přejedu
si rukama po pažích, abych ze sebe setřásla otisky jejich vlasů, rukávů
a holé kůže, které na mě cestou ulpěly. Z místa, kde stojíme, již dohlédnu
na konec šachty.
Ještě před ním však leží tělo strážce, jehož bezvládná paže visí přes
okraj schodiště, a nad ním stojí muž s páskou přes oko.
Edward.
+++
„No, to se podívejme,“ řekne Edward. Stojí nahoře krátkého ramena schodiště,
které má jen sedm schodů, a já pod ním. Mezi námi leží tělo Neohroženého
zrádce. V očích má skelný pohled a na hrudi tmavou skvrnu
kolem místa, kam jej někdo - pravděpodobně Edward - střelil.
„Docela zvláštní úbor na někoho, kdo má Sečtělostí opovrhovat,“ poznamená.
„Nemělas být náhodou doma a čekat, až se tvůj přítel vrátí
z boje jako hrdina?“
„Asi sis domyslel, že k tomu nikdy nemohlo dojít,“ odpovím a vystoupím
na první schod.
Modré světlo vrhá do Edwardových mírně propadlých tváří stíny. Sáhne
si za záda.
Jestli je Edward tady, znamená to, že Tori už musí být nahoře. Což znamená,
že Jeanine už by mohla být mrtvá.
Cítím, že Christina je těsně za mnou; slyším, jak dýchá.
„Jdeme nahoru,“ řeknu a postoupím o další schod.
„To těžko,“ opáčí. V ruce se mu objeví pistole. Přes tělo mrtvého strážce
po něm skočím. Edward vystřelí, ale strhnu mu zápěstí stranou, takže
kulka mine cíl.
Zazvoní mi v uších. Pokusím se získat zpátky rovnováhu - stojím na
zádech mrtvého.
Kolem mé hlavy se mihne Christinina pěst. Zasáhne Edwarda do
nosu. Déle se už na nohách neudržím. Přepadnu na kolena a zaryju nehty
do Edwardova zápěstí. Smýkne se mnou na stranu a znovu vypálí. Tentokrát
zasáhne Christinu do nohy.
Christina zalapá po dechu, vytáhne pistoli a střelí. Kulka se mu zavrtá
do boku. Edward vykřikne, upustí pistoli a sletí přímo na mě. Praštím se
hlavou o schod. Do páteře se mi zarývá ruka mrtvého strážce.
Marcus popadne Edwardův revolver a namíří jej na nás oba.
„Vstávej, Tris,“ vybídne mě. „A ty se nehýbej,“ přikáže Edwardovi.
Nahmatám roh schodu a vysoukám se zpod Edwarda. Edward se na
těle strážce s námahou posadí - jako by byl nějaký polštář - a oběma rukama
se chytí za bok.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se Christiny.
Zkřiví obličej. „Sss. Jo. Nešlo to do kosti.“
Natáhnu se k ní, abych jí pomohla vstát.
„Beatrice,“ řekne Marcus. „Musíme ji tady nechat.“
„.Nechaů Nemůžeme ji tady nechat! Co když se jí něco stane?“
Marcus mi zabodne ukazováček do důlku mezi klíčními kostmi a nakloní
se ke mně.
„Poslouchej mě,“ sykne. „Jeanine Matthewsová se při první známce
útoku stáhne do své laboratoře, protože to je v celé téhle budově nejbezpečnější
místo. A pak už je jenom otázkou času, kdy jí dojde, že prohrála
a že je lepší všechny informace vymazat než riskovat, že je někdo objeví.
A tím naše slavná mise skončí!“
A já o všechno přijdu: o rodiče, Caleba a také Tobiáše, který mi nikdy
neodpustí, že jsem se spojila s jeho otcem. Tím spíš, že mu nebudu moct
dokázat, že to mělo smysl.
„Proto tady tvou přítelkyni teď necháme.“ Páchne mu z úst. „A pohni
sebou, nebo půjdu sám.“
„Má pravdu,“ ozve se Christina. „Nemáme čas. Zůstanu tady a postarám
se o to, aby se za váma Ed nešel podívat.“
Přikývnu. Marcus oddálí svůj ukazováček. Zůstane mi po něm bolestivý
otlak. Přejedu si po něm prsty a otevřu dveře na podestě schodiště. Než
jimi projdu, ohlédnu se. Christina se na mě ztrápeně usměje; jednou rukou
se drží za zraněné stehno.