Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 42. kapitola

Kapitola čtyřicátá druhá

A tak jsme utíkali, ale ne dost rychle, ani dost daleko. Tsamoc zpíval, když srážel stranou krátká kopí, a pak se nořil do

řvounských vnitřností. Jeden z nepřátel se mi pokusil dlouhým nožem rozpárat břicho, na poslední chvíli jsem do cesty

smrtícímu seknutí nastavil meč. Řvounova zbraň narazila na mou čepel těsně nad záštitou a vylétla překvapenému

netvorovi, který se již viděl být vítězem, z ruky. Bleskurychle jsem zvedl Tsamoca nad hlavu a ze všech sil ťal dolů.

Ukrojil jsem řvounovi snad třetinu obličeje, ten se v záplavě krve a kousků mozku svalil na podlahu a kupodivu kolem

sebe ještě chviličku tápal, jako by se snažil najít ztracený kus hlavy.

Vřela se strašlivě zašklebila, ve tváři, potřísněné řvounskou krví, jí zasvítily bílé zuby. Rozdrtili jsme první skupinku

nepřátel, která se nám postavila do cesty, dali se na útěk a zanechávali za sebou jen nehybná těla mrtvých a kňučící

zraněné. Hnali jsme se chodbami a co chvíli naráželi na další řvouny, šli po nás také urZrethiové s hejny malých

temeryxu. Obyvatelé Boragulu proměnili svá těla tak, jak si asi představovali válečníky, což znamenalo, že měli

nanicovaté brnění a chabou výzbroj. Faryaah-Tse by se při pohledu na ně musela rozesmát na celé kolo.

Nepřátelé na nás dotírali s lehkomyslnou neukázněností. Zřejmě si mysleli, že nás mají pevně v hrsti. Jejich pocit

převahy však naše meče sekaly na malé kousíčky a zanechávaly je na studených kamenných podlahách, kde je

ohleduplně sbírali a požírali místní ohyzdní mazlíčci.

Oba jsme věděli, že zemřeme, a toto vědomí v nás probudilo šílenství. Naše vytí bylo děsivější než skučení

pronásledujících řvounů. Ječeli jsme na ně, aby ukázali, co v nich je, aby si pro nás přišli, a oni nám divoce odpovídali.

Překvapili jsme je. Kdyby byli lidmi, řekl bych, že za to mohla smělost a zuřivost našich útoků, těmto bestiím však téměř

scházela inteligence. Překvapili jsme je, protože nás nezastrašilo jejich vrčení, protože jsme se na ně nebáli útočit a

hlavně proto, že jsme byli od hlavy až k patě zmáčení jejich lepkavou krví.

Následoval jsem Vřelu a běžel ze všech sil, abych jí zůstal na dohled. Díky svému zraku toho viděla daleko více než já,

ale v určitém směru jsem byl rád, že je pro mě okolí zastřeno tmavým povlakem stínů. Třepotající se proužky její

potrhané tuniky dávaly znát, že je pořezaná stejně ošklivě jako já. Žádná smrtelná zranění, ale postačující k tomu, aby

nás zpomalila a my se stali kořistí pronásledovatelů.

Před námi se objevila další z nesčetných křižovatek. Vřela na ní vyběhla a cosi, snad jakýsi šestý smysl, jí donutil otočit

se doprava. Pozdě. Kopí v ruce řvouna, skrývajícího se v boční chodbě, vystřelilo kupředu a zabodlo se jí do hrudi. Uslyšel jsem výkřik a spatřil zkrvavený ocelový hrot, vyčnívající z jejích zad. Vřela jen bezmocně kopala nohama a

mávala rukama, když jí řvoun pomalu zvedal do vzduchu a třásl kopím, aby sklidil další bolestný křik.

Ve vteřině jsem byl u útočníka. Tsamoc dopadl a čistě přesekl ratiště kopí. Narazil jsem do řvouna pravým ramenem a

odhodil ho do přítmí boční chodby.

Ale byli tu další. Otočil jsem a již během tohoto pohybu se rozmáchl k úderu. Se štěstím jsem se vyhnul hrotu kopí,

mířícího tentokrát na můj hrudník. Sekl jsem řvouna přes břicho a okamžitě srazil zbraň dalšího nepřítele vlevo. Udělal

jsem rychlý úkrok a nechal bestii proběhnout kolem sebe. Pak opsal meč ve vzduchu křivku a zaryl se do lebky

nestvůry. Odlétl z ní veliký kus, v tu chvíli mě z neznámého důvodu napadlo, že se hrozně podobá misce.

Ucítil jsem bolest. Řvounský nůž mi přejel zezadu po levém stehnu, nezanechal však na něm nic než pouhé škrábnutí.

Využil jsem sílu svého předchozího útoku a ťal po soupeři rovnou z otočky. Zasáhl jsem řvouna mezi ramenem a krkem,

ze strašlivé rány vytryskl krvavý gejzír. Netvor padl na podlahu, já se znovu otočil a sekl šikmo zprava doleva. V cestě

mé čepeli se ocitl první řvoun, ten, který zranil Vřelu. Uťal jsem mu obě ruce a podřízl krk. Za normálních okolností by

ho takové seknutí otevřelo od pravého ramena po levý bok, jenže nestvůra právě klečela na kolenou a kňourala o

slitování.

Rozběhl jsem se k místu, kde opřená o stěnu seděla Vřela. Od místa útoku se až tam táhla krvavá stopa, přeseknuté

ratiště se elfce v hrudi chvělo s každým nadechnutím. Tuniku jí hyzdila lesklá, tmavě rudá skvrna. Chtěl jsem se jí

dotknout, sevřít tu ránu, udělat cokoli, cokoli, tu však její studené ruce sevřely mé.

„Tarrante, běž. Nech mě tady."

„To nemohu."

Její hruď se ztěžka zvedala, jak namáhavě oddechovala. „Neuneseš mě. A sama utíkat nedokážu. Běž. Běž!"

Na okamžik se její postava rozplynula v slzách, které mi vstoupily do oči. „Nemohu tě opustit. Miluji tě."

Zasmála se. Byl by to krásný, nádherný zvuk, nebýt bolestných tónů, které v něm zaznívaly. „Drahý Tarrante. Musíš

jít. Jestli mě miluješ, slib mi toto." Slabě zakašlala a na rtech se jí objevila krev. „Nech mě zemřít s vědomím, že ty jsi

přežil."

„Vřelo, nemohu tě tady nechat."

„Musíš." Natáhla ruku, pohladila mě po tváří a palcem setřela velikou slzu. „Běž, Tarrante. Přiveď pomoc, ano?"

Přikývl jsem. „Hlavně neumírej. Vrátím se pro tebe."

„Vím, že ano." Lehce mě od sebe odstrčila. „Pospěš si, Tarrante. Najdi ostatní. A vrať se."

Zvedl jsem Tsamoca, postavil se a odvrátil od ní, neboť jsem ji nechtěl vidět umírat. Rozhlédl jsem se, nic mi zde ale

nepřipadalo povědomé, a tak jsem jednoduše zvolil jednu z chodeb a vběhl do ní. Chtěl jsem, aby viděla, že utíkám

rychle a ze všech sil, a uvěřila, že jí skutečně přivedu pomoc. Oba jsme věděli, že to nikdy nemohu stihnout, ale na tom

nezáleželo. Prostě jsem si přál, aby zemřela s nadějí a abych se mohl utěšovat, že jsem jí tuto naději poskytl právě já.

Stalo se podle Vřeliných slov. Našel jsem ostatní, jednoho tu, jiného tam, přičemž kousky a kousíčky jejich těl se

povalovaly všude okolo. Winfellis se ukázala v tom nejlepším světle, zanechala za sebou stopu roztrhaných a

spálených těl řvounů a vylaenů. Nakonec jí však, řekl bych, zradily síly a nepřátelé se na ni sesypali ze všech stran.

Brencis Galacos a Jeturna Costasiová zemřeli v boji bok po boku. Z těla každého z nich trčel přinejmenším tucet kopí.

Jeturně navíc scházela pravá ruka a po smrti jí musel někdo uříznout hlavu. Neměl jsem ponětí, kam se poděla, ale

zmrzačené tělo válečnice z Viarcy leželo roztažené u Brencisových nohou. Zavřel jsem oči a pokračoval dál.

Během svého hledání jsem několikrát narazil na řvouny, cítil jsem se však spíše jako dravec, než jako kořist. Hrál jsem

podle jednoduchých pravidel - musím zabít každého, na koho narazím, jinak sám zemřu. Neměl jsem žádný důvod držet

se zpátky, žádný důvod být opatrný. Cenil jsem na nepřátele zuby a vrčel se stejnou divokostí, jako oni na mě. Sekal

jsem do nich mečem, bodal dlouhým nožem, rozdával rány pěstí, kopal, kousal a proklínal je. Dělal jsem, co jsem mohl,

využíval každičké výhody, která se mi naskytla, a jen díky tomu jsem zůstal naživu.

Konečně jsem objevil křížky, které jsem vyryl do prachu, a brzy našel známé schodiště. Sestoupil jsem po něm a

namáhavě se dovlekl do našich komnat. Před vstupním portálem ležel mrtvý řvoun a podle polohy těla jsem usoudil, že

zemřel, když se snažil dostat do bezpečí. Obezřetně jsem ho překročil a vstoupil do tunelu. Tady leželo mrtvol víc,

všechny řvounské.

Dalších pět mrtvých bestií jsem objevil ve vstupní kouli, ještě jedna se válela zkroucená na schůdkách, vedoucích do

druhé poloviny místnosti. Kapičky krve vytvářely na podlaze téměř souvislou stopu, jež mířila do vedlejšího pokoje

patřícího lordu Norringtonovi. Vtrhl jsem dovnitř, zalapal po dechu a padl na kolena.

Lord Norrington seděl na podlaze s hlavou opřenou o plošinu, na které předešlou noc spal. Podle jejích krajů,

ušpiněných zaschlou krví, jsem si domyslel, že se na ni snažil vyšplhat, ale síly ho zradily. Na vteřinu jsem si pomyslel,

že je mrtvý, pak se mu však zachvěla víčka. Pomalu otevřel oči.

„Hawkins?" Mluvil jen s velkými obtížemi. „Živý?"

„Ano, živý.“

„A ostatní?"

„Někteří mrtví, o dalších nic nevím." Přehodil jsem si jeho pravou ruku kolem krku. „Držte se, dostanu vás na postel."

Sykal bolestí, když jsem ho zvedal. Podařilo se mu dát levou ruku na zkrvavené břicho a já spatřil, že má ošklivě

zlomené předloktí. Uložil jsem ho na kamenné lůžko a on se na něm s výdechem úlevy natáhl. Ještě jednou jsem si ho

prohlédl a zjistil, že také pravý kotník má rozdrcený a opuchlý.

„Můj pane, donesu vám bylinky z Arénových zavazadel. Vím toho o nich dost, abych poznal metholanth."

„Ne, Tarrante." Pravou rukou mi sevřel předloktí. „Neodcházej."

„Ale vy potřebujete lék, abyste se mohl uzdravit."

Pomalu zavrtěl hlavou. „Neuzdravím se." Namáhavě zvedl levou ruku. „Mám potrhané vnitřnosti. Neuzdravím se, ne bez pomoci magie. Už teď cítím, že se mi do rány dostala infekce."

„Ale metholanth vám pomůže."

„Měli jsme ho málo a teď už je na jeho použití stejně pozdě." Lord Norrington mi věnoval povzbudivý úsměv. „Chci,

abys něco udělal. Rytíř Fénixe musí být spálen, nikoli pohřben do země. Spálen, Tarrante. Musíš mé tělo spálit."

Přikývl jsem. „Spálit, ano, rozumím. Udělám to, ale nejdříve dojdu pro bylinky, získám čas, najdu pro vás pomoc..."

Vytlačil jsem z hlavy dotěrnou myšlenku, že je čarodějka Winfellis mrtvá. Musel existovat nějaký způsob, jak ho

zachránit, musel. „A pak, za spoustu let, až ve Valsině skonáte stářím, spálím vaše tělo. To vám přísahám celým srdcem

i duší."

V jeho hnědých očích se zablýsklo. „Sundej mi masku. Chci, aby ses dozvěděl, jak ve skutečnosti vypadám."

„To nemohu, můj pane."

„Udělej to, Tarrante. A říkej mi už konečně jménem."

Přikývl jsem, pomalu rozvázal provázky jeho masky a odložil ji stranou. Ve skutečnosti mě nic z toho, co jsem spatřil,

nepřekvapilo. Jistě, nepředstavoval jsem jeho nos tak rovný, nevěděl jsem ani, že mu již vlasy stářím o tolik ustoupily.

Snad mi mělo připadat, že hledím na úplného cizince, ale tak to vůbec nebylo. Naopak se mi zdálo, že tuto tvář znám po

celý život.

„Je to tak lepší, Kenwicku?"

„Ano. Děkuji ti." Pravou rukou zvedl masku a vtiskl mi ji do dlaně. „Dones ji Leighovi."

„Jak si přeješ."

Zavřel oči. „A chci, abys udělal ještě jednu věc, Tarrante."

„Ano, Kenwicku?"

Ruka mu sklouzla k mému levému zápěstí a pevně ho stiskla. „Zabij mě."

„Cože? Ne!"

„Ano, Tarrante. Jen mi otevři tepnu. Pak usnu a už se nikdy neprobudím."

„Nemohu."

„Musíš." Lord Norrington otevřel ústa v bezhlesém výkřiku, oči se mu rozšířily a tělo začalo třást. Tvář mu zkřivila

agónie, a když se konečně přestal chvět, pocítil jsem, že jeho sevření ochabuje. „Ta bolest. Nemohu..."

„Jsi přece lord Norrington. Nemůžeš se tak snadno vzdát. Nemůžeš podlehnout bolesti."

Ze rtů se mu vydral krátký smích. „Teď mluvíš o legendárním lordu Norringtonovi. Ale ten skutečný je jen z masa a

krve. To maso bolí. Ta krev teče. Nenech mě takto zemřít, Tarrante."

„Ne. Věnoval jsi mi svou důvěru a já ji nikdy nezklamu. Najdu způsob, jak tě zachránit. Musíš mi jen dál věřit."

„Hawkinsi, Hawkinsi." Usmál se na mě a opět zavřel oči. „Musíš mě zabít. A povím ti proč."

A tehdy mi umírající lord Norrington prozradil tajemství, o něž řekl, že ho kromě nás zná již jen jediný z žijících lidí. Právě

kvůli tomuto tajemství, šeptal, byla poslední část naší výpravy odsouzena k neúspěchu. Řekl, že to věděl od samého

začátku, ale sám sebe přesvědčil, že to teď může být jinak, když jsme dosáhli tolika slavných vítězství. To jeho

arogance nás všechny zahubila. Zavedl Vřelu do náručí smrti. Vystavil nebezpečí i mě - a to všechno jen proto, aby

sobě i světu cosi dokázal.

Z toho, co tehdy řekl, mi po zádech běhal mráz, nalezl jsem však v jeho slovech také odpovědi na mnoho maličkých

otázek, které jsem se předtím neodvažoval položit. To tajemství neodhalím. Ne tady, na těchto stránkách. Stále totiž

existují lidé, kterým by mohlo ublížit. Zmiňuji ho zde pouze proto, že tajemství, jehož prozrazením mě chtěl donutit,

abych ho zabil, mělo zcela opačný účinek. Přesvědčilo mě, že musím udělat vše, co je v mých silách, aby zůstal naživu.

Zpověď ho velmi vyčerpala, a tak jsem vyklouzl z jeho sevření a došel pro bylinky z Arénová zavazadla. Smíchal jsem

metholanth s vodou a obalil jím jeho rány, včetně dvou strašlivých stop po dlouhých nožích na břiše. Ošetřil jsem ho,

jak jsem nejlépe uměl, pak jsem začal do jeho pokoje nosit všechny naše rance a zásoby. Jídla jsme měli dostatek, ale

vody jen velmi málo. Samozřejmě, Tzindr-Coraxoc stačilo jen poslat několik dalších řvounů, aby se všechny mé

přípravy ukázaly jako naprosto zbytečné.

Dlouho, velmi dlouho jsem seděl vedle lorda Norringtona a nakonec mě přemohl spánek. Probudil jsem se s výkřikem.

Přede mnou stála urZrethi a šťouchala do mě dlouhým ukazováčkem. Tasil jsem meč a málem ji rozpoltil lebku, když tu

mi došlo, že je přede mnou tatáž bytost, která mě obsluhovala při včerejší slavnostní večeři.

„Máš jít za mnou." Otočila se a odšourala z pokoje.

Postavil jsem se a zasunul Tsamoca do pochvy. Pohlédl jsem na lorda Norringtona a u srdce mě zahřálo, že stále slabě

dýchá. Políbil jsem ho na čelo, ujistil se, že miska s vodou stojí na dosah jeho pravé ruky, a opustil kulatou

dvojmístnost. Snažil jsem se za svou průvodkyní kráčet zvolna a vyrovnaně, navzdory překážejícím řvounským

mrtvolám.

Proč jsem důvěřoval jedné z urZrethiů? Snad proto, že mi už nic jiného nezbývalo. Kdyby mě chtěli zabít, mohli to

klidně udělat, dokud jsem spal. To, že semnou chtěli mluvit, dávalo lordu Norringtonovi šanci na přežití a já se té malé

šance držel jako klíště. Byla to má jediná naděje.

Připadalo mi, že podzemními síněmi chodíme celou věčnost, urZrethi mě vedla dlouhými chodbami, nahoru i dolů po

schodištích i málo používanými úzkými tunely. Vychutnával jsem si klapot svých bot o podlahu a jeho ozvěnu, která se

ke mně vracela snad ze všech stran. Očima jsem pátral po známkách boje, žádné jsem však nenacházel. Všiml jsem si

však, že hromady svinstva, jimiž byly chodby předtím doslova ucpány, kamsi zmizely. Sochy, o nichž jsem si byl jistý,

že je předchozího dne špinil ptačí a netopýří trus, se přede mnou nyní objevovaly v celé své kráse. Také světlo bylo o

něco silnější a stíny tmavší, podzemí mi teď v mnoha směrech připadalo ponuřejším a odpudivějším než dříve.

Studené.

Prázdné. Mrtvé.

Průvodkyně mě zavedla do velké podlouhlé komnaty, o níž jsem si ihned pomyslel, že je tím pravým trůnním sálem.

Sloupy, podpírající klenbu, měly podobu urZrethiů s širokými rameny a svalnatými pažemi. Další sochy vytvářely ve

výklencích celé složité výjevy ze slavných či legendárních bitev podzemního lidu. Jeden z nich ukazoval urZrethie,

jemuž se podařilo přiblížit k drakovi a zabořit mu do spodní čelisti ruku-bodec Pouhá představa, že se nějaký tvor

dokázal dostat k okřídlenému ještěrovi tak blízko, aby ho mohl zabít holýma rukama, ve mně budila úctu.

Má průvodkyně mě opustila u vstupního portálu, ale volná cesta ke zlatému trůnu na vzdáleném konci sálu mě ani na

okamžik nenechala na pochybách o tom, kam musím zamířit. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ignoroval zástupy řvounů

a vylaenů, stojící mezi nosnými sloupy. Temeryxové, od malých hnědých, které chovali urZrethiové, přes větší,

podobné tomu, jehož jsem zabil dýkou, až po velké bestie s nádherným barevným opeřením, přecházeli sem a tam za

řadami řvounů, čas od času prostrčilo některé z mláďat hlavičku mezi koleny nestvůr, aby si mě prohlédlo. Ve stínech

posledních sloupů se tyčila mlčenlivá dvojice hoargounů. Obrovské svaly se jim vzdouvaly - každý totiž držel na řetězu

podrážděného hrůzověda.

Zástupy aurolanských příšer, které mě obklopovaly, byly zajisté děsivé, bledly však ve srovnání s tím, co na mě čekalo.

Na velkém trůnu, příliš obrovském pro její drobnou postavu, se rozvalovala Tzindr-Coraxoc. Za ní, po pěti na každé

straně, viseli ve vzduchu moji společníci včetně lorda Norringtona a mága Heslina. Vypadalo to, že Vřela, lord

Norrington, Heslin a další ještě žijí, ačkoli Brencis a Jeturna byli nade všechny pochybnosti mrtví. Drugiho jsem nikdy

neviděl, příliš povzbudivé mi to ale nepřipadalo.

Když jsem se k trůnu přiblížil asi na tucet kroků, zvedla Tzindr-Coraxoc hlavu a její tělo se začalo měnit. Opeření na

rukou a nohou zmizelo, končetiny se ztenčily a získaly daleko hezčí tvar. Malé soudkovité tělo se roztáhlo a vyplnilo

zlatou róbu, která na královně předtím volně visela. Její vlasy, do té doby krátké a šedivé, se prodloužily a stal se z nich

opravdový zlatý vodopád. Rysy se zostřily, ve tváři nezůstala jediná vráska, jediná unce přebytečného masa. Oči

nabyly exotické modrozelené barvy a neustále se v nich otáčely malé jiskřivé víry.

Uvolněně se opřela o opěradlo trůnu a shlédla na mě ze své vyvýšené pozice. „Pobavil jsi mě, Tarrante Hawkinsi." Hlas

měla jemný jako samet, postrádal však jeho hřejivost.

„Nikdy bych nevěřil, že tě někdo dokáže pobavit, Chytrino."

„Vzácně se to někomu povede. Tobě například. Tvá vynalézavost je obdivuhodná. Tvůj proslov o nejlepším kousku

pečeného psa mě včera nadchl, opravdu." Lehce se zasmála, jako když v koruně stromu zašelestí vánek, mně však ten

zvuk připadal spíše jako šustění šupin hada plazícího se spadaným listím. „Vidím všechno, co vidí moji sullanciriové,

měla jsem tedy možnost spatřit tě v akci a tvé činy mě skutečně pobavily. Ty, který jsi sotva dospěl v muže, ses odvážil

napadnout mé sullancirie! Nejdříve řetěz a kotva, to bylo velmi důmyslné. A stejně tak tvůj výstřel z luku. Proti mému

dalšímu výtvoru jsi použil jeden z mých šípů, máš můj obdiv, Hawkinsi! Posledního jsi skolil mečem, vskutku hrdinský

čin. Sama bych to nedokázala lépe."

„Jistě to všechno myslíš jako velikánskou pochvalu."

Přimhouřila oči a víry se v nich začaly otáčet ještě divočeji. „To ano, chlapečku, to ano. Přesně tak bys to měl brát."

„Tolik uznání si snad ani nezasloužím." Dělal jsem, co jsem mohl, abych vydržel její pohled a dařilo se mi to jedině díky

masce, skrývající mou tvář. „Tvé sullancirie zabil Leigh. Já udělal to, co jsem udělal, jen proto, abych zachránil ostatní."

„Ach, no samozřejmě, Tarrante. Tvá obětavost se mě opravdu dotkla - hluboce." Projela si rukou mezi ňadry. „A právě

kvůli ní ti dám možnost zachránit tvé přátele."

Ledabyle zvedla ruku a ukázala za sebe. Každý z mých společníků se ve vzduchu zkroutil, jako by ho zasáhl neviditelný

blesk. Vřela zpola otevřela oči a pohlédla na mě, nemyslím si však, že by mě byla doopravdy schopna vidět. Lord

Norrington však ano. Zamračil se, ten výraz ale ve tváři nedokázal udržet dlouho. Hlavy ostatních se pohupovaly na

krach, včetně té Jeturniny, kterou kdosi hrubě přišil zpátky na místo.

„Někteří z nich jsou mrtví."

„Ano. A mrtví také zůstanou, existují však horší věci než smrt a věř mi, že zklameš-li, nechám je projít každičkou z nich."

Natáhla ruku a několikrát rychle pohnula zahnutými prsty směrem k sobě. Někoho přivolávala. Po své pravici jsem

zaslechl odfrknutí, pak se mezi hrůzo vědy objevil velký temeryx. Jeho děsivé drápy zaklapaly na podlaze. Zastavil se

těsně přede mnou, chybělo málo a položil by mi mordu na rameno. Jeho dech mi v uších burácel jako hrom.

Chytrina do mě zabořila pohled. „Ujasníme si pravidla -pokud neselžeš, živí zůstanou naživu a mrtví budou nadále

mrtví. Rozumíš?"

„Ano."

„Souhlasíš s tím?"

Pohlédl jsem na své přátele visící přede mnou ve vzduchu, a přikývl jsem. „Ano."

„Dobře. Jediné, co musíš udělat, je předvést mi svou odolnost. Poznáš neskutečné utrpení, dej si však pozor, aby ses

během něj ani nepohnul a nevydal jediného hlásku. Pouze tak zachráníš své přátele."

Cosi zasyčela a temeryx se přesunul tak, aby stál maličko napravo ode mě. Bestie zvedla pravou zadní končetinu a

natáhla mým směrem velký zahnutý dráp. Ucítil jsem, jak se mi zabodává do temene hlavy a předháněn kapičkami krve

začíná pomalu, pomaloučku sjíždět dolů. Dráp na chvilku uvízl, pak pokračoval v sestupu přes mou masku.

Mučící nástroj těsně minul oko a já spatřil, že se za ním táhne stočený proužek kůže. Potom se mi dráp zaryl do pravé

tváře.

Rozdrásal mi maso těsně pod lícní kostí a pokračoval k sanici. Temeryx se ke mně ještě více přiblížil, aby dosáhl na

hrdlo a nakreslil rudou čáru bolesti přes klíční kost. Na další Chytrinin syčivý příkaz se do mého týrání zapojily dva

další drápy, o něco menší, ale stejně ostré. Znovu a znovu se mi bořily do masa, cupovaly šaty a vyrývaly do těla

krvavé brázdy. Mé utrpení se dalo jen stěží nazvat nepopsatelným, neboť rány, které jsem toho dne utržil, nebolely o nic méně. Nebyla

to nejhorší bolest, jakou jsem v životě zažil, alespoň jsem si to zpočátku myslel. Brzy jsem však změnil názor. To když

jsem zjistil, že bolest na zraněných místech neslábne, že se naopak stupňuje. Chtěl jsem řvát, škubat sebou, něco dělat,

cokoli, cokoli, jen aby se má pozornost nemusela soustřeďovat na děsivé linie, které se mi propalovaly tělem.

Podíval jsem za Chytrinu a najednou pochopil, na co se musím pohledem zaměřit. Arén Asvaldget vypadal, že mu snad

v těle nezbyla jediná celá kost. Kopí ve Vřelině hrudi sebou stále slabě pocukávalo. Levá ruka lorda Norringtona se

pořád bezmocně klátila, kotník Leighova otce byl zkroucen v nepřirozeném úhlu. Dokonce i Heslin, se sullanciriho

šípem zabodnutým v těle, ano, on i všichni ostatní na tom byli daleko hůř než já, ale neříkali nic. Zachránit je mohla

jedině má výdrž, nic jiného a já se nehodlal vzdát. Kdybych sebou trhl či kdybych vykřikl, znamenalo by to Chytrinino

vítězství, a to jsem jí za žádnou cenu nechtěl dopřát.

Připadal jsem si podivně odtržený od svého těla. Nemohl jsem z něj vystoupit a pozorovat ho z vnějšku, jen jsem ho

přestal vnímat, bylo pouhou maskou skrývající mého ducha. Stále jsem zaznamenával bolest, ta však byla neskutečně

vzdálená, stejně vzdálená jako kap-kap-kap krůpějí krve stékajících mi po bradě a dopadajících na hruď. Bolest se stala

mou součástí. Nemohl jsem jí uniknout a ani jsem pro to neviděl důvod. Kdybych uprchl, čekalo by mé přátelé

nekonečné strádání. To jsem nesměl dovolit.

Drápy velkého temeryxe mi roztrhaly boty a pak se konečně stáhly. Bestie o krůček ustoupila a chvíli na mě zvědavě

zírala. Potom se naklonila dopředu a očichala krev, prýštící z dlouhých šrámů, jimiž pokryla mé tělo. Její horký dech byl

jako žár ohně, téhož ohně, který mi planul v ránách od temene hlavy až po holeně.

Staccato krve, jež se řinula po mé tváři a odkapávala z brady, pro mě odměřovalo čas. Kapek bylo čím dál méně,

alespoň se mi to zdálo. To mohlo znamenat, že se krev konečně začíná srážet, v tu chvíli jsem však svým smyslům

nevěřil. Chytrina mě pozorně sledovala a oči jí vířily při pohledu na rudé jezírko pod mými potrhanými botami. Skrze,

zbytky šatů mi na kůži pronikl rezavý chlad podzemí, v mých ranách však s neztenčenou intenzitou planul oheň a já

věděl, že je jen otázkou času, než se zanítí.

Chytrina se na trůně konečně pohnula a její oči se maličko rozšířily. „Předtím jsi mě pobavil, teď zase udělal dojem. Tvá

odolnost je ohromující."

Dovolil jsem si jedno krátké kývnutí. Ani nevím, co mě v tu chvíli zadrželo, abych se nepustil do zběsilého tance,

kterým bych si z těla vyrval bolest. Jistě bych tím Chytrinu pobavil, zřejmě jsem si však uvědomil, že je za stávajících

okolností výhodnější na ni udělat dojem.

„Na něčem jsme se dohodli."

Přikývla. „Ano, já naší dohodě dostojím. Ti z tvých přátel, kteří jsou mrtví, mrtvými také zůstanou. Živí budou žít." Z

Chytrininých úst se vydral dušený smích. „Samozřejmě, o jejich dalším osudu rozhodly tvé činy. Je mi jasné, že jsem se

s vpádem na jih ukvapila, neboť moji velitelé byli neschopní a armády nedostatečné, aby splnily cíle, které jsem pro ně

vytyčila. A protože jsi ty zničil všechny mé sullancirie, musím je nyní někým nahradit. Ráda bych, aby v čele mých

vojsk stanuli zkušení a hrdinští velitelé. Myslím, že tví přátelé této charakteristice celkem odpovídají."

„Ne, ne, to přece nemůžeš udělat." Sevřel jsem ruce v pěsti. „Zaslouží si lepší osud. Zaslouží si svobodu."

„Skutečně?" Ostře zavrčela, nozdry se jí rozšířily a na okamžik nahlodaly její dokonalou krásu. „Snad bychom mohli

uzavřít další dohodu. Dám jim svobodu, ale výměnou za to budu chtít něco, co mi můžeš dát jedině ty."

Připadalo mi, jako by se kolem mého srdce omotaly desítky větví trnitých keřů. „A to je?"

„Tvé služby a tvou loajalitu." Naklonila se dopředu a svůdně se usmála. „Staneš se mým novým sullancirim. Tu poctu

si zasloužíš, koneckonců jsi zabil všechny ostatní. Udělám z tebe cokoli, co si jen budeš přát, a tví přátelé navíc získají

svobodu. Budeš mým generálem i milencem, brzy nám k nohám padne celý svět."

Mohlo by se zdát, že si taková nabídka žádala před konečným rozhodnutím dlouhé přemýšlení. Kdybych souhlasil,

moji přátelé by byli volní. Oni všichni toho věděli daleko více než já a také mě dobře znali, jistě by tedy dokázali

vymyslet způsob, jak mě porazit. Představa obrovské armády táhnoucí na jih, armády, při pohledu na kterou roztaje

Scrainwood strachy jako sníh na jaře, měla rovněž jistý půvab. Mohl bych dokonce vést invazi tak, abych splnil její dle

a přitom způsobil civilnímu obyvatelstvu co nejmenší škody.

Jistě, všechny tyto myšlenky mi v tu chvíli proběhly hlavou, ale hned zase zmizely, neboť jsem věděl, že Chytrině

nemohu nikdy věřit. Již jednou jsem s ní uzavřel dohodu a ona svůj slib skutečně dodržela - avšak způsobem, který byl

výhodný jen a jen pro ni. Oklamala mě a já si byl jistý, že se i v její druhé nabídce skrývá nějaký háček. Věnoval jsem jí

malé vítězství, ale rozhodl jsem se, že dalšího již dosáhnout nesmí. I kdybych za to musel zaplatit životem.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Ne. Nepřidám se k tobě. Nikdy se k tobě nepřidám."

Chytrina se na trůně narovnala. „Každý člověk má svou cenu. Myslela jsem si, že záchrana přátel je tou tvou."

„Ale ano, to je. Ovšem nepochybuji o tom, že bych se souhlasem s tvou nabídkou jen uvázal do tvých služeb a mým

přátelům bych vůbec nepomohl."

Krátce se zasmála, snad o něco rezavěji, než sama očekávala. „Dobrý postřeh, Hawkinsi, opravdu dobrý. Povím ti tedy,

že každý, každý z tvých přátel se ke mně přidal z vlastní vůle. Elfka z Vorquellynu uvěřila v posledních okamžicích

života, že jsi ji opustil, a tak přijala pomocnou ruku, kterou jsem jí nabídla. A tvůj lord Norrington hledal únik před

bolestí, jež ho stravovala. Ano, ten únik, který jsi mu odmítl poskytnout ty. Slíbila jsem, že jeho trápení ukončím, a on

mi na oplátku přísahal věrnost. A stejné to bylo i ostatními, dokonce i s mrtvými, kteří si jen strašně přáli setrvat na

tomto světě.

Takže jsi měl pravdu. I kdybych jim dala svobodu, přece by se mnou zůstali a sloužili mi jako sullanciriové. Vlastně,

sloužili by tobě jako tvoji sullanciriové, kdyby ses mi nerozhodl vzdorovat." Zpola zavřela oči. „Dokázal jsi svou

bystrost a oddanost. To tě šlechtí. Budeš mít ale žaludek na to, co již brzy přijde?"

Přeměnil jsem vlastní strádání v bolest, kterou ona způsobila tolika jiným, a tímto zuřivým hněvem naplnil svá další slova. „Žádná cena pro mě není dost vysoká, pokud její zaplacení znamená tvou porážku. Vždycky budu stát proti

tobě."

„Ach, jsem si jistá, že tomu v této chvíli věříš, takových nerozumných soudů by ses ale měl raději vyvarovat. Jinak se

staneš kořistí pošetilosti." Rukou před sebou opsala oblouk zahrnující celý trůnní sál. „Boragulští urZrethiové věřili, že

jen oni jsou hodni proměny v okřídlené bytosti. Přišla jsem k nim jako Tzindr-Coraxoc, s rukama i nohama pokrytýma

peřím, a oni mě uznali za svou vládkyni. Vy, lidé z jihu, nejste o nic chytřejší. Myslíte, že jste mě porazili? Ale naopak, to

já jsem zvítězila! Nyní vím, že se do vás musím pustit jinak. Vždyť všichni ti nicotní jižní králové si tak rádi dokazují

svou moc, tak rádi válčí s ostatními zemičkami. Nebo snad ne?"

„Dokonce i ten nejhloupější z jižních vládců ví, že skutečnou hrozbu pro něj představuješ ty, Chytrino."

„Opravdu? No, uvidíme." Znovu se usmála, naklonila se dopředu a pohlédla na mě jako matka na své hýčkané dítě.

„Nechám ti dvoudenní náskok, pak po tvých stopách vyšlu své lovce. Pokud se dokážeš dostat na jih, můžeš všem těm

králům a královnám říci, že přicházím. Vyprávěj ty nejděsivější, nejstrašnější věci, pověz jim, že má příští invaze bude

daleko horší než tato. Jejich nejlepší bojovníci jsou nyní mými a pokud se jižní hrdinové nenaučí množit stejně rychle

jako moji grichotkové- kterým vy říkáte řvouni - tak mi věř, že děti dnešních dětí nikdy nedospějí."

Chytrina se opět pohodlně opřela a zvedla obočí. „Zapamatoval sis můj vzkaz?"

„Ano. A doručím ho."

„Skutečně? Nebo tě dříve dostihnou moji lovci?" Sledovala mě zářícíma očima. „Skoro doufám, že se ti to povede."

„Tím si buď jistá. A budeš toho litovat."

„Nikdy, Hawkinsi." Postavila se a začala ke mně sestupovat po schůdkách před trůnem. „Já vždycky vyhrávám a

vítězství nad tebou si hodlám vychutnat."

Naklonila se ke mně a slízla mi z tváře krev. Ucukl jsem před dotekem jejího jazyka, ale ne dost rychle. Jednou rukou mi

pevně sevřela bradu, a pak mě políbila na rty.

Palčivá bolest během vteřiny předčila oheň v mých ranách a mně se náhle zatmělo před očima.