Rezistencia (CZ) 2012 44. kapitola

KAPITOLA 44

Místnost, do které vstoupíme, připomíná spíše chodbu: je široká, ale nijak
dlouhá. Na podlaze je modrá dlažba a stejně modré jsou i stěny a strop.
Všechno září, ale nedokážu říct, odkud světlo vychází.
Nejdřív nikde nevidím žádné dveře, ale jakmile mé oči přivyknou
modré barvě, ve zdi nalevo i napravo od sebe rozeznám obdélníkovitý obrys.
Jen dvoje dveře.
„Musíme se rozdělit,“ řeknu. „Nemáme čas je oboje vyzkoušet společv
ct ne.
„Které si bereš?“ zeptá se Marcus.
„Ty napravo,“ rozhodnu. „Ne, počkat. Ty nalevo.“
„Dobře. Mám ty vpravo.“
„Jestli ten počítač najdu já,“ řeknu, „co v něm mám hledat?“
„Jestli najdeš počítač, najdeš i Jeanine. Předpokládám, že znáš způsoby,
jakými ji donutit ke spolupráci. Na fyzickou bolest koneckonců není
zvyklá.“
Přikývnu. Oba dojdeme stejnou rychlostí ke svým dveřím. Ještě před
chvílí bych byla přesvědčená o tom, že oddělit se od Marcuse bude úleva.
Ale být najednou na všechno sám je také těžké. Co když se nebudu umět
dostat přes bezpečnostní opatření, kterými Jeanine svou laboratoř nepo-
chybně zajistila před nevítanými hosty? A co když, pokud se mi přes ně
nějakou náhodou podaří proniknout, nenajdu ty správné informace?
Položím ruku na kliku. Nevidím na dveřích žádný zámek. Když mi
Tori říkala, že je toto místo naprosto šíleně zabezpečené, myslela jsem,
že mluví o čtečkách oční sítnice a heslech a zámcích, ale zatím bylo všude
otevřeno.
Proč mě to znepokojuje?
Otevřu dveře a Marcus otevře svoje. Podíváme se na sebe. Pak vejdu
dovnitř.
+++
I tato místnost je celá modrá, avšak s tím rozdílem, že tady je zřejmé, odkud
se světlo šíří - ze středu každého panelu na stropě, podlaze a na stěnách.
Dveře se za mnou zaklapnou a ozve se tupá rána, jako když na své místo
zapadne závora zámku. Vezmu za kliku a vší silou za ni zaberu, ale ani
se nepohne. Jsem v pasti.
Ze všech úhlů na mě zamíří oslnivé paprsky bodových reflektorů. Musím
si rukama zakrýt oči, abych jejich jas odstínila.
Uslyším klidný ženský hlas:
„Beatrice Priorová, druhá generace. Frakce původu: Odevzdanost.
Zvolená frakce: Neohroženost. Potvrzená Divergence.“
Jak to, že tahle místnost ví, kdo jsem?
„Status: vetřelec.“
Někde něco cvakne. Roztáhnu prsty do úzké škvíry, abych se podívala,
jestli náhodou nezhasla světla. Nezhasla. Ale ze stropních svítidel teď
tryská lehce obarvená pára. Instinktivně si zakryju ústa dlaněmi. Během
několika vteřin padne na všechno modrá mlha. A pak už nic nevidím.
Najednou je kolem taková tma, že nerozeznám ani obrys vlastní ruky,
kterou si držím před obličejem. Měla bych vykročit dopředu a najít dveře
na opačné straně místnosti, ale mám strach se pohnout - kdo ví, co by se
mi stalo, kdybych to udělala?
Pak se rozsvítí světla a já zjistím, že stojím ve výcvikovém sálu Neohrožených
uprostřed kruhové arény, ve které jsme se cvičili v zápasení.
Mám na ni tolik smíšených vzpomínek. Některé triumfální, například
když jsem porazila Molly, jiné děsivé - když do mě Peter bušil tak dlouho,
dokud jsem neztratila vědomí. Nasaju vzduch do chřípí. Voní stejně,
potem a prachem.
Za kruhem se rýsují modré dveře, které sem nepatří. Při pohledu na
ně se zamračím.
„Vetřelec,“ ozve se znovu ten hlas, mohl by patřit Jeanine, ale možná
si to jen namlouvám. „Máš pět minut na to, dojít ke dveřím, než začne
jed účinkovat.“
nCozeT
Ale rozuměla jsem dobře. Jed. Pět minut. Nemělo by mě to překvapovat;
tohle je Jeaninina práce a jen odráží její krutost. Otřesu se. Jed už se
možná začíná projevovat, možná už mi pomalu zatemňuje mozek.
Soustřeď se. Nedostanu se odsud. Musím jít k těm dveřím, nebo...
Nebo nic. Musím jít k těm dveřím.
Jakmile udělám krok, někdo mi zastoupí cestu. Je malá, hubená, má
světlé vlasy a pod očima tmavé kruhy. Jsem to já.
Můj odraz? Zamávám na ni, jestli bude kopírovat mé pohyby. Nereaguje.
„Ahoj,“ řeknu. Neodpoví. Myslela jsem si to.
Co to má znamenat? Silně polknu, aby mi odlehly uši, ale jako bych
v nich pořád měla špunty. Jestli tohle všechno vymyslela Jeanine, nejspíš
půjde o test inteligence nebo logického uvažování, což znamená, že si musím
zachovat jasnou hlavu, což znamená, že se musím uklidnit. Přitisknu
si ruce k hrudníku a zatlačím. Doufám, že mi to dodá pocit bezpečí,
jako objetí.
Nedodá.
Ukročím vpravo, abych se vůči dveřím dostala do lepšího úhlu, můj
dvojník uskočí vlevo, aby mi opět zatarasil cestu. Podrážkami přitom seškrábne
špínu z podlahy.
Vím, co se asi stane, když teď vyrazím ke dveřím, ale musím to zkusit.
Rozběhnu se. Chci před ní uskočit, ale je ve střehu: popadne mě za zraněné
rameno a smýkne se mnou na stranu. Nelidsky zavřeštím. Do pravého
boku jako by mi čím dál hlouběji zajížděl nůž. Pomalu klesnu na kolena.
Kopne mě do žaludku. Zřítím se k zemi a nadechnu se prachu.
Chytím se za břicho a vtom mi to dojde. Přesně to samé bych udělala
i já, kdybych byla na jejím místě. Jestli ji chci porazit, musím přijít na
to, jak zvítězit sama nad sebou. Ale jak můžu být v boji lepší, když používá
stejné strategie a je stejně důmyslná a chytrá?
Opět se ke mně přiblíží. Rychle vstanu a bolest v rameni se snažím nevnímat.
Rozbuší se mi srdce. Chci ji udeřit, ale je rychlejší. V poslední
chvíli se sehnu a její pěst dopadne na mé ucho. Ztratím rovnováhu.
O několik kroků ucouvnu. Doufám, že na mě nebude hned dorážet,
ale mýlím se. Přiskočí ke mně, chytí mě za ramena a strhne mě na své pokrčené
koleno.
Ruce mi vyletí před tělo a podaří se mi od jejího kolene odtlačit. To nečekala.
Zavrávorá dozadu, ale nespadne.
Jdu po ní, chci ji kopnout. Ale sotva mě ta myšlenka napadne, uvědomím
si, že to ve stejné chvíli napadne i ji. Prudce se vychýlím do strany
- její chodidlo promáchne naprázdno.
Když něco chci, chce to i ona. V nejlepším případě si ji můžu jen donekonečna
držet od těla - ale já ji musím porazit, jestli chci projít těmi
dveřmi. Jestli chci přežít.
Snažím se přemýšlet, ale ona už se na mě opět chystá skočit. Soustředěně
vraští čelo. Chytí mě za paži, já ji taky, takže jsme do sebe zaklesnuté
za předloktí.
Ve stejném okamžiku obě škubneme loktem dozadu a vzápětí jej vymrštíme
vpřed. Na poslední chvíli se nakloním dopředu a vrazím jí loktem
do zubů.
Obě vykřikneme. Přes spodní ret se jí vyřine krev a steče mi na předloktí.
Zatne zuby a se zaječením se na mč vrhne. Překvapí mě, jak je silná.
Váha jejího těla mě srazí k zemi. Koleny mě přišpendlí k podlaze
a chystá se mě udeřit do obličeje, ale já před sebou zkřížím ruce. Její pěsti
tak narazí do mých paží. Jako by mi na ně dopadly dva kameny.
Ztěžka vydechnu a popadnu ji za zápěstí. Všimnu si, že v koutcích očí
mi tančí drobné jiskřičky.Jed.
Soustřeď se.
Snaží se mi vysmeknout. Přitáhnu si koleno k hrudníku a se zasupěním
ji od sebe oddacím, dokud se mi nepodaří umístit chodidlo na její žaludek.
Kopnu ji. Hoří mi tváře.
Logická hádanka: Který z dokonale vyrovnaných soupeřů může v boji
zvítězit?
Odpověď: Žádný.
Postaví se na nohy a otře si krev ze rtu.
Z toho plyne: nesmíme být dokonale vyrovnané. V čem se lišíme?
Opět se ke mně blíží, ale já potřebuju čas na rozmyšlenou. S každým
jejím krokem ustoupím o krok dozadu. Místnost se se mnou zhoupne
a zatočí. Přepadnu na stranu. Prsty se oddacím od země, abych se ustálila.
V čem se lišíme? Máme stejnou váhu, stejné schopnosti, stejné vzorce
myšlení...
Podívám se jí přes rameno na dveře a uvědomím si: Máme odlišný cíl.
Já musím projít těmi dveřmi, ona je musí ochránit. Ale přestože jsme v simulaci,
nemůže být stejně zoufalá jako já.
Rozběhnu se k okraji kruhu, kde stojí stůl. Ještě před chvílí byl prázdný,
ale znám pravidla simulace a vím, jak je ovládat. Stačí myšlenka. Na
stole se objeví revolver.
Přes mžitky před očima přestávám vidět. Vrazím do stolu, ale necítím
žádnou bolest. Cítím, jak mi ve tváři buší srdce, jako by se rozhodlo odejít
ze svého dosavadního místa a zakotvit v mé hlavě.
Před mou dvojnicí na opačné straně místnosti se také objeví zbraň.
Obě po té své sáhneme.
Ucítím váhu pistole v dlani, její hladký povrch, a zapomenu na ni. Zapomenu
na jed. Zapomenu na všechno.
Stáhne se mi hrdlo. Mám pocit, že mě někdo škrtí. Z nedostatku kyslíku
mi začne hučet v hlavě a nedokážu vnímat nic jiného než bušení vlastního
srdce.
Mezi mnou a mým cílem už nestojí má napodobenina, ale Will. Ne, to
ne. To nemůže být Will. Přinutím se nadechnout. Jed postupně omezuje
přísun kyslíku do mého mozku. Je to jen halucinace v simulaci. Se vzlyknutím
vydechnu.
Na okamžik před sebou znovu spatřím Tris, která v ruce svírá pistoli,
ale viditelně se chvěje. Drží zbraň co nejdál od těla. Je stejně slabá jako já.
Ne, ne tak úplně, protože ona na rozdíl ode mě neztrácí zrak a může normálně
dýchat. Ale téměř tak slabá.
Pak se Will vrátí zpátky. V očích má vlivem simulace prázdný výraz,
vlasy mu kolem hlavy vytvářejí plavou svatozář. Z obou stran se vynoří
cihlové budovy, ale za Willem jsou ty dveře. Dveře, které mě dělí od táty
a Caleba.
Ne. Jsou to dveře, které mě dělí od Jeanine a mého cíle.
A těmi dveřmi musím projít. Musím.
Překonám bolest v rameni a zvednu pistolu. Levou ruku přiložím na
pravou, abych ji ustálila.
„Já...“ Zajíknu se. Po tvářích mi až ke rtům stékají slzy. Na jazyku ucítím
sůl. „Mrzí mě to.“
A udělám to jediné, čeho má dvojnice není schopna, protože není dostatečně
zoufalá.