Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 13. kapitola

Kapitola třináctá

Jejich jednotný útok zemřel pár sekund před nimi samotnými. Dva po mé levici se náhle prudce zastavili jako by narazili

do neviditelné zdi. Stříbřité měsíční světlo se zalesklo na dvou kulatých útvarech, které zasvištěly vzduchem a s

mlasknutím se zahryzly jednomu ze řvounů do hrudi a druhému do krku. První ještě stačil vydat krátké hrubé zakašlání,

pak se oba zhroutili do zkamenělých růžových keřů, které praskaly a lámaly se pod vahou jejich těl.

Třetí řvoun na mě skočil přes růžovou barikádu, dlouhý nůž připravený k bodnutí. Rychle jsem se otočil, a tak jeho

zbraň zasáhla jen vzduch, pak jsem sám bodl dýkou vzhůru. Zarazil jsem mu ji do prsou až po střenku. Špička dýky se

vynořila z jeho zad a mou pravou ruku zalil potok horké krve.

Řvounův skok však pokračoval, levým ramenem mi bestie narazila do hrudi. Nedokázal jsem tu ránu ustát, a tak jsem

dopadl na zem ve společnosti umírajícího soupeře. Náraz byl tvrdý, ale vzpamatoval jsem se rychle. Nadzvedl jsem se a

odhodil řvounovo tělo stranou, bohužel i s mou dýkou stále vyčnívající mezi žebry. Slyšel jsem, jak jeho hlava s

odporným křupnutím dopadla na neviditelný květináč, který dokončil to, co začal můj nůž.

Obrátil jsem se vlevo, abych čelil poslednímu řvounovi. Viděl jsem, jak se nade mnou objevil, pak však sebou horní polovina jeho těla najednou prudce škubla. Bestie se prohnula, uhodila se hlavou do kolena, pak se opět napřímila a

začala padat. Přistála tvrdě, čenichem napřed. Chviličku zůstávala v podivné poloze, balancovala na kolenou a mordě,

potom se s tichým vzdechem skácela na stranu. Z břicha se jí valily vnitřnosti.

Za místem, kde předtím stál řvoun, jsem poprvé zahlédl svého zachránce. Krev stékala po čepeli jeho meče. Měsíční

světlo vzalo jeho pleti přirozenou barvu, zato daleko jasněji vykreslilo podivná tetování, pokrývající jeho nahé paže.

Měl zašpičatělé uši, které nešlo přehlédnout, neboť jeho světlé vlasy byly po obou stranách hlavy vyholeny a

zůstávaly pouze v úzkém pruhu uprostřed. Podle profilu a tvaru uší jsem ho považoval za elfa, avšak ti všichni měli být

vysocí a štíhlí. On ne. Vysoký, to ano, velmi vysoký, ale také hodně svalnatý. Byl dokonce mohutnější než Ney.

Poklekl u mě na jedno koleno a já se na něj vděčně usmál. „Chtěl bych vám podě-“

Ruku zvlhlou krví mi položil na ústa a přitiskl mě na štěrkem posypanou střechu. „Ticho!" Jeho hlas byl hrubým

šeptem, chladnějším než severní vítr v zimě.

Otřel jsem si hřbetem ruky ze rtů krev a sledoval, jak můj zachránce vstává a míří k tělům mrtvých řvounů. Minul

jednoho, kterého málem přesekl vejpůl, a posadil se na bobek k tomu, jehož jsem zabil já. Stáhl dolů jeho spodní ret, pak

nespokojeně zavrčel a pokračoval dál. Vytáhl ze zbylých dvou mrtvol zvláštní zbraně, jimiž je zabil, poté zkontroloval

také jejich spodní rty. Něco, co objevil u toho druhého, jehož projektil zasáhl do hrudi, vyvolalo elfův tichý smích.

Ve světle měsíce bylo těžké pochopit, co přesně dělá, ale zdálo se mi, že nacpal špičky palců do netvorovy tlamy a

zbylými prsty zatlačil na jeho otevřené oči. Tiše zabroukal jakousi zvláštní melodii a najednou se zdálo, že stíny kolem

jeho rukou ještě zhoustly. Tetování na pravém předloktí mu zaplálo zlověstně tmavomodrým světlem. Připomnělo mi

Feseininu značku, neboť mělo tvar zlomené větvičky, bylo však obohaceno o spoustu ostrých zahnutých trnů.

Řvounovo tělo se zachvělo. Elf osvobodil ruce a mrtvá bestie se pomalu zvedla na nohy. Odhalila zuby v krátkém

děsivém zavrčení. Elf grimasu opětoval a pak vyštěkl rozkaz v ponurém hrdelním jazyce, při jehož samotném zvuku mě

zamrazilo. Řvoun se ihned otočil, ruce se mu volně zahoupaly podél těla, a potom klusem vyrazil zpátky do chrámu.

Nyní se elf obrátil ke mně, ve stříbrných očích se mu odráželo měsíční světlo. „V pořádku?"

Přikývl jsem.

„Kolik?"

„Řvounů? Dvě stovky."

„Vylaenové? Temeryxové?"

„Ano, několik."

„Dobře." Mávl rukou. „Pojď."

Překulil jsem se na nohy a sehnul se, abych ze řvouna vytáhl svou dýku, ale ostrý příkaz zastavil mou ruku.

„Nech ji." Elf ke mně natáhl jílec dlouhého nože jednoho ze řvounů. „S tímhle se lépe zabíjí."

Vzal jsem si zbraň a následoval ho k oknu, kterým jsem se dostal do zahrady. „Jak jste...?"

Opět mi zakryl ústa dlaní. „Ticho. Přežij a možná ti to vysvětlím."

Prolezl oknem jako první, pak mi ukázal, že ho mám následovat. Zaslechl jsem zaškrabání kovu o kámen a potom ucítil,

jak mě jílec mého meče šťouchá do žeber. Popadl jsem ho a kývl na znamení díků. Jeho skrčená postava se pak vyplížila

dveřmi na ochoz a ji těsně následoval.

Hlavní chrámová loď byla plná mrtvých těl. Heslinovy magické ohně stále hořely, takže jsem ihned spatřil, že se moji

společníci stáhli ke vchodu do jedné z vedlejších místností, kolem něhož byl navršen půlkruh převrácených stolů a

jiného nábytku. Barikáda omezovala počet Aurolaňanů, kteří se mohli najednou dostat k lordu Norringtonovi a

ostatním. Komnata za ní dávala vojákům možnost krátkého odpočinku, zatímco jiní nastupovali na jejich místo v první

linii.

Lord Norrington a Ney stáli hned za barikádou, kde rozdávali smrt a prolévali krev nepřátel s takovou lehkostí, jako by

snad nebylo únavy, která už musela tížit jejich paže. Norringtonova čepel stříbřitě zářila, utínala ruce, orala v mase

nepřátel mokré rudé brázdy, prorážela lebky. Neyův palcát dopadal znovu a znovu s rychlostí útočícího hada. Drtil

mordy, vyrážel zuby, jeho bodec pronikal do hrudníků, lámal žebra a trhal vnitřní orgány. Mrtví a umírající viseli

bezvládně na barikádě nebo byli hordou odtahováni dozadu, na schody prohlubně, odkud klouzali dolů mezi naše

plašící se koně.

Elfem očarovaný řvoun běžel před námi po kněžském ochozu a potom dolů po schodech, aby skočil do vyjící masy

svých bývalých druhů. Asi půl tuctu jich smetl na podlahu, pak se zvedl a bleskově se zakousl do hrdla vylaena.

Menší Aurolaňan se po něm zoufale ohnal drápy. Řvoun však trhl hlavou ze strany na stranu a rozerval vylaenův krk s

lehkostí psa, zabíjejícího krysu.

Zatímco ostatní řvouni trhali zabijáka na kusy, rozpažil elf ruce a vykročil po kněžském ochozu. Z jeho úst se vydral

hlasitý štěkot, který přehlušil i pekelný rámus, vydávaný bestiemi pod námi. Krutá a tvrdá slova z něj vyrážela jedno za

druhým v rychlém sledu. Nerozuměl jsem tomu, co říká, ale byl na něj přitom skvostný pohled. Stál tam, na sobě jen

koženou vestu, kožené kalhoty a vysoké ocelí okované boty a zuřivě vyl na celou aurolanskou hordu.

Vylaen zavrčel nějaký rozkaz a já spatřil, jak se několik bestií odděluje od zadních řad oddílu a míří k oběma schodištím,

vedoucím na kněžský ochoz.

Elf ukázal na vrcholek schodiště, které jsem předtím bránil. „Žádný neprojde."

„Jen přes mou mrtvolu."

Elfovy oči se po mé odpovědi zúžily, pak si odkašlal a vyrazil k místu, které měl bránit on sám.

Prvnímu řvounovi jsem se postavil na nejhořejších stupních a uvítal ho čepelí svého meče. Točité schodiště mi dávalo

obrovskou výhodu v boji, neboť jeho střední osa se vždy musela nacházet po pravici toho, kdo po něm stoupal.

Šermíř-pravák by zde měl zřejmě v boji potíže, mně se tu ale naopak otevíral dostatek prostoru pro povedená seknutí

zprava doleva. Můj první úder zasáhl řvouna do nataženého předloktí. Stáhl jsem čepel zpět a zvedl pravou ruku, abych ho bodl výš.

Meč ho propíchl mezi šíjí a ramenem a zajel mu do těla na dobrý loket, aby se pak opět vynořil za doprovodu mokrého

čvachtavého zvuku. Použil jsem dlouhého řvounského nože v levé ruce k odražení jeho chabého výpadu a vykopl

pravou nohou. Zasáhl jsem jej přímo do čenichu a poslal ho dolů mezi bestie, které se kupily za jeho zády.

Zatímco ho odstraňovaly z cesty, došlo mi, že jsem předtím udělal chybu, když jsem nebránil samotné schodiště. Jistě,

jeho vrcholek byl dobrou pozicí, ale tady se moji nepřátelé dostávali do mnohem nevýhodnějšího postavení. Moje

údery tu dopadaly na jejich hlavy a ramena, zatímco mě oni mohli bodat jen do obrněných nohou. Doopravdy

zranitelný jsem byl jedině zezadu, ale nemyslel jsem si, že by tam můj zachránce nechal někoho proniknout.

A řvouni stále přicházeli, nic nedbali na beznadějnost své situace. Klamnými údery jsem je nutil zvedat zbraně do

obranného krytu, pak stačila jen rychlá otočka, abych jim špičkou zbraně přejel přes hrdlo. Útoky zespoda jsem dokázal

snadno odrážet s pomocí dlouhého nože a okamžitě zatínat meč do nekrytých hrudníků nebo tváří. Jeden ze řvounů se

ze všech sil snažil spolknout mou čepel, pak vykašlal krev a zhroutil se. Dokonce i má špatně mířená rána utrhla

mnohdy ucho nebo přerazila ruku a druhý či třetí úder pak obvykle souboj ukončil a uvolnil místo dalším zájemcům.

Konečně se začal dolů kutálet i poslední řvoun s otevřeným krkem, z něhož ve stále menších dávkách stříkala krev.

Klouzal po zrudlých schodech a cestou bezmocně narážel na těla svých předchůdců až nakonec zmizel za otočkou

schodiště. Jeho sestup doprovázely slabé výkřiky a bolestné sténání.

Odvrátil jsem se od jatek, která jsem způsobil, a konečně znovu pohlédl do hlavní chrámové lodi. Stále jsem slyšel

zvuky boje, a tak jsem nedokázal pochopit, proč už na mě neútočí žádní další řvouni. Na druhém konci ochozu jsem

spatřil elfa, jak postává u vrcholku druhého schodiště, a pod sebou své druhy, stále hájící obranné postavení.

Ale v zadní části chrámu se dělo něco nového. Přicházelo to ze směru, odkud se v první fázi boje dostavil neočekávaný

útok temeryxů. Nejprve jsem viděl jen zlatou záři, jež mi nepřipadala příliš silná, avšak stíny řvounů, kteří k ní běželi,

byly na stěnách v jejím světle i přesto zcela ostré a zřetelné. Pohybovala se rychle. Žádný řvoun u ní dlouho nevydržel

a záhy se potácel pryč nebo padal k zemi krváceje ze strašlivých ran.

Náhle se v mém zorném poli objevil Leigh se zlatým mečem v ruce. Sekal s ním do řvounů s chladnou zuřivostí, s jakou

jsem se u něj ještě nikdy nesetkal. Zbraň se zvedala nahoru a dolu, opisovala složité křivky - zbavila hlavy jednoho

řvouna a hned se zas ocitla docela jinde, kde odrazila úder dalšího. Rychlé obouruční seknutí otevřelo zkoprnělého

nepřítele od boku k boku, pak Leigh odtančil doleva a přeťal život dalších dvou řvounů, kteří se mu snažili dostat do

zad.

V každičkém úderu jsem poznával Leighův styl boje. Neudělal nic, co by se nenaučil během výcviku, nyní to však

dokázal provádět mnohem obratněji a s daleko větší rychlostí než kdykoli předtím. Nízké výpady neomylně nacházely

stehna a slabiny, lehce přetínaly tepny. Bezchybné kryty odvracely čepele nepřátel právě tak, aby těsně minuly

Leighovo tělo, a následné protiútoky končily v srdcích, vnitřnostech nebo podřezávaly krky tak snadno, jako by

krájely ovoce.

Z klubka svých podřízených se Leighovi v cestě vynořil vylaen, v dlaních se mu hromadila magická energie. Tu elfova

levá ruka vystřelila kupředu. Vylaenova hlava sebou škubla nalevo, do lebky se mu ponořila stříbřitá hvězdice.

Aurolaňan padl na zem a kouzlo, které se chystal seslat na Leigha, mu jen spálilo tlapy.

Elf zavyl a přikrčil se na kněžském ochozu jako gargoyl. Jeho nelidský výkřik a Leighova pokračující zlatá sklizeň

řvouny zjevně vyvedla z míry. Řekl bych, že smrt vylaenů celou hordu zlomila. Se ztrátou jejich vedení a bez magického

vlivu, který na ně měli, převládla ve řvounech jejich přirozená zbabělost. Dav, který se tlačil proti barikádě, začal

řidnout až se nakonec úplně rozpadl. Otočil jsem se k oknům, z nichž jsem na začátku boje ostřeloval útočníky, a

sledoval, jak se řvouni ztrácejí ve stínech Atvalu.

Když se mi z očí ztratil poslední z nich, otočil jsem se k elfovi, ale ten už byl pryč. Poněkud vratkým krokem jsem začal

sestupovat po schodišti, které jsem uhájil. Minul jsem asi tucet těl a snažil se ignorovat slabé kňučení a mělké bublavé

vzdechy. Ze všeobjímající zápachu řvounů, jejich krve, moči a výkalů, valících se z rozpáraných střev, se mi dělalo zle.

Ucítil jsem, jak mi ranní jídlo stoupá až do krku, rychle jsem polkl a ihned za chvilkovou nepozornost zaplatil ztrátou

rovnováhy na kluzké podlaze chrámu, kde snad nebylo jediného místečka nepotřísněného krví.

Silná ruka mě zezadu uchopila za kroužkovou košili a znovu postavila na nohy. Rychle jsem se na elfa - neboť to byl on

- podíval. „Díky."

Přikývl, pak se podíval na zkroucená těla, rozházená po schodišti. „Dobrá práce."

„Ano, práce. Řezničina a ne boj."

Elf udiveně zvedl obočí. „Řezník by zemřel na vrcholku schodiště. Ale válečník v tobě se poučil a pochopil, že je

výhodnější bránit schody samotné."

„Jak jste to zjistil?"

„Stačil jediný pohled. Předtím jsi stál přímo pod obloukem na konci schodiště a řvounům se tě odtud podařilo vyhnat."

Zakašlal a přikryl si ústa levou rukou. „Vedl sis dobře. Proto se ti představím jako první. Jsem Rezolut."

Vteřinku jsem na něj civěl, překvapen jeho jménem. Všichni elfové, o kterých jsem slyšel v příbězích a písních, měli

dlouhá, komplikovaná a obtížně vyslovitelná jména. Rondelcyn nebo Arianvelle, Simsaran a Winfellis. Ale Rezolut,

alespoň podle toho, co jsem o elfech věděl, nebylo jménem pro jeho rasu ani trochu obvyklým.

Rezolut zkřížil ruce na široké hrudi. „Máš také nějaké jméno?"

„Ano, omlouvám se. Hawkins, Tarrant Hawkins. Já... my jsme z Valsiny."

Elf natáhl ruku a dotkl se prstem černého temeryxího pera, které zdobilo mou Masku luny. „Ozdoba?"

„Získal jsem ho v boji."

„Opravdu?"

„Spolu se svými přáteli." Ukázal jsem k místu, kde zbytek skupiny vylézal zpoza barikády. „Pojďme." Cestou jsem si všiml hned několika věci. Tou první bylo, že členů naší výpravy přežilo daleko méně, než jsem očekával.

Heslinova ruka se bezvládně houpala v rameni a ani všechny obvazy na světě by nedokázaly skrýt podivný úhel, v

němž bylo ohnuté jeho předloktí. Lord Norrington a Ney kráčeli tak, jako by spali za chůze. Naživu zůstal ještě jeden z

Heslinových učedníků a čtyři vojáci.

Leigh seděl na podlaze chrámu, v rukou pevně svíral jílec zlatého meče. Hlavu měl nakloněnou dopředu, takže se čelem

dotýkal ploché strany čepele, hruď se mu prudce dmula. Když jsem se k němu přiblížil, uslyšel jsem, že vzlyká, a z toho

zvuku se mi rovněž stáhlo hrdlo.

Lord Norrington došel k synovi a poklekl u něj. Chvíli spolu šeptem rozmlouvali a Leigh jednou přikývl. Pak jej otec

pohladil po hlavě, pomalu se postavil a vykročil ke mně. „Jsi zraněn?"

„Jen pár boulí. Nic vážného, můj pane." Kývl jsem směrem k Rezolutovi. „Ale byla by ze mě večeře pro řvouny, kdyby

nezasáhl on."

Lord Norrington si strhl zakrvácenou rukavici a natáhl pravou ruku. „Kenwick Norrington. Děkuji vám za jeho

záchranu."

Rezolut potřásl nabídnutou pravici. „Jednou jsem se setkal s Marlboroughem Norringtonem z Oriosy."

„Starší bratr mého otce."

„Zemřel?"

„Ano. Už asi před deseti lety."

Elf pomalu přikývl. „Jsem Rezolut. Kdo je ten chlapec se zlatým mečem?"

Lord Norrington se napůl otočil k Leighovi a usmál se. „Můj syn, Bosleigh."

„Aha." Znělo to těžce a ponuře.

Zamračil jsem se. „Proč? Co se děje?"

„Nic, pokud to ovšem není ta zbraň, která si myslím, že to je." Rezolut pokrčil rameny. „Protože jestli ano, pak... Je to

tragédie, když je někdo tak mladý odsouzen k smrti."