Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 8. kapitola

Kapitola osmá

Slova proudila z Pravdiných rtů, podmanivá a melodická. Některá zněla jasně a čistě, zvonila jako tisíce křišťálových

zvonků, jiná byla hrubá a drsná jako zvuky plně naloženého vozu, drkotajícího po dlážděné ulici. Každé z těch slov se

přelévalo do vzduchu a zůstávalo v něm viset. Willovi se chvílemi zdálo, že je vidí — mlhavá a záhadná v záři

Rezolutových tetování.

Zvuky se ve vzduchu nevznášely nehybně, vytvářely naopak dlouhé řetězy. Ty sílily i s tou nejslabší ozvěnou a ještě

více se prodlužovaly, aby nakonec zcela obklopily Willa i kozla. Mladík stále držel dlaň na čele zvířete a nevnímal

horkou vlhkost, která je spojovala. Ruka ho brněla, ozvěna Pravdiných slov se do ní jakoby vlévala a následně

přecházela do kozlova těla.

Vorquelfka začala mluvit rychleji, její řeč nabrala na důrazu i naléhavosti. Rytmus se ustálil a každičký zvuk nyní

doslova tepal mocí. Will měl pocit, jako by vzduch okolo něj začínal tuhnout, bodal ho do kůže jako mráz za studené

zimní noci. Ta bolest sílila. Nepůsobila mu sice žádné krvavé rány, přece však do sebe vstřebávala kousek jeho

samotného.

Kozel se najednou odvrátil od Willa a přerušil jejich spojení. Mladík padl na zadek a začal se pozpátku plížit pryč od

zvířete, které zběsile mečelo, vzpínalo se a ohánělo se kolem sebe ostrými kopýtky. Řetěz se napnul až na doraz, kozel

uklouzl a ztěžka se svalil na bok. Začal se zmítat na dně prohlubně, jeho mečení se stávalo stále řezavějším a

pronikavějším, až se nakonec změnilo v příšerné skřehotání.

Pak začaly zvířetem otřásat série krátkých škubavých záchvěvů. Páteř se mu narovnala, nohy sebou začaly cukat ještě

rychleji. Čenich se zkrátil a tvář se zploštila do podoby vzdáleně připomínající obličej člověka. Kopýtka na předních

nohách se naopak prodloužila — změnila se v pár prstů, které ihned pevně sevřely řetěz. Těžiště se o něco posunulo a

zadní nohy se stavbou připodobnily lidským.

Horším než tělesné změny však byl zápach vzniklého tvora. Samotný kozel sice také nijak zvlášť nevoněl, ale nechutný

puch, který tu věc obklopoval nyní, Willem přímo otřásl. Bylo v něm něco od zkaženého, mnoho dní hnijícího masa a

ještě cosi jiného, neméně odporného, z čeho mladíkovi naskakovala husí kůže.

Tvor se naposledy divoce otřásl a pak se rychle posadil na bobek. Řetěz byl za ním napnutý, jak jen to šlo. V

tvorových očích zářilo fialové světlo a poškubávalo mu v nich, jak zvolna zaostřovaly. Černé rty se odchlíply a

odhalily zuby, které se změnily v ostré zahnuté tesáky, jaké mívají velcí masožravci.

Věc se podívala nalevo a zase napravo, pak naklonila svou rohatou hlavu směrem k Willovi. „Hle, staří přátelé nemizí,

však ty jsi tu pro mě cizí. Nebudu mlít prázdné seno, pověz mi, prosím, své jméno.“ Jeho hlas byl jemný, ale plný

výsměchu a doprovázený znepokojivým sykotem.

Will se posadil do dřepu a přitiskl si pořezanou dlaň ke stehnu. „Jsem Will.“

„Wille, Wille, zabít tě bude milé.“ Tvor naklonil hlavu a křivě se po něm podíval. „Jak nečekané setkání — s bastardem,

co svět zachrání!“

Mladíkovi poklesla ramena a po zádech mu přejel mráz. „Co jsi zač?“

„Nefrai-laysh, stále samý rým,“ Kozlí muž se pobaveně uklonil. „Sloužím své paní, té, jež hraje prim.“

„Jsi Temný bojovník!“

„To jistě, ale proč jsem tady? Máš si snad poslechnout mé rady?“ Sullanciri ukázal na Havrana, Rezoluta a Pravdu,

stojící kolem prohlubně. „Nevěř jim, můj malý Wille, oni touží jen po tvé síle. Ti proradní zlí lidi, klíč k zámku v tobě

vidí.“

„Lže ti, Wille. Dělá to teď neustále.“ Havran udělal krok k okraji prohlubně, luk stále připravený k výstřelu. „Nedá se mu

důvěřovat.“

„Máš prázdná slova na jazyku, sám’s mi kdys do zad vrazil dýku!“ Tvor zamhouřil oči, natáhl ruku a jediným pohybem

přetrhl řetěz — jednoduše prsty přeštípl jeden z článků. „Teď marně kydáš na mě hnůj, však přijde čas a budeš můj!

Zdá se mi o tom každou noc, má bude tvá krev i tvá moc! Ten čas tu ale ještě není, takže jen trochu pobavení!“

Nefrai-laysh zvedl ruku a začal ve vzduchu črtat ovál — tak vysoký, jak jen klečící tvor dosáhl, a široký jako ramena

dospělého muže. Jeho pařáty za sebou zanechávaly tenkou fialovou čáru. Když byl netvor s prací hotov, náhle zabořil

loket přímo do středu oválu. Realita se v něm roztříštila jako sklo a zanechala po sobě ve vzduchu černočerný otvor.

Než stačil sullanciri tímto otvorem proskočit, rozpůlil mu Havranův šíp prsní kost a přibodl srdce k páteři. Ve stejný

okamžik se z díry vyřítila trojice netvorů. Dva větší, s těly podobnými lidským, ale porostlými skvrnitou kožešinou,

drželi v rukou tasené dlouhé nože. Vrhli se přímo na Havrana a Rezoluta. Třetí, o něco menší a s hnědou srstí, se

vynořil z otvoru a skočil po Willovi.

Zlověstně ostrou dýku v pravé ruce měl pozvednutou ke smrtícímu bodnutí.

Will se téměř bez přemýšlení svalil na záda, ihned vykopl oběma nohama a vší silou zasáhl netvora do hrudi. Žebra

zapraskala a bytost odlétla zpátky. Se zaduněním dopadla na podlahu, ale velmi rychle se vzpamatovala. Ohnula ruce a

ukázala zahnuté drápy, naneštěstí pro ni však ještě dřív, než zcela nabyla rovnováhy. S vyceněnými zuby zavrávorala a

o krůček ustoupila, aby znovu neupadla.

A pak zakopla o řetěz.

Články pod netvorovýma nohama kovově zachřestily. Bestie se začala potácet, mávat rukama a hledat oporu, ale kraje černého otvoru se nedokázala zachytit. Alespoň to tak Willovi zpočátku připadalo — až do chvíle, kdy spatřil, že se

palec bytosti oddělil od těla a padá na podlahu podzemní komnaty.

Kraj černého otvoru zasáhl netvora mezi ramenem a bokem a zařízl se mu do hrudi s lehkostí, s jakou vrbový prut

roztíná vzduch. Čistě oddělená horní polovina těla zmizela v díře, zatímco dolní polovina se roztáhla na zemi. Krev z ní

stříkala na všechny strany a zamotané chuchvalce vnitřností se valily na podlahu prohlubně.

Napravo od Willa se Havran rychlým úkrokem vyhnul výpadu svého obludného protivníka, pak ho popadl za zápěstí a

stiskl mu ho tak silně, že netvora donutil upustit zbraň. Následoval silný úder luku ze stříbrného dřeva, který válečník

stále držel v levé ruce. Ozval se čvachtavý praskot drceného loketního kloubu. Havran pustil bolestně vyjící příšeru,

jediným plynulým pohybem poklekl a zvedl z podlahy dlouhý nůž. Když se okamžik nato narovnal, byl již netvor mrtev

— v hrudi mu zela hluboká krvavá rána.

Pravda hbitě ustoupila z cesty příšeře, řítící se na Rezoluta. Vysoký Vorquelf tasil dlouhý nůž pravou rukou a odrazil

seknutí, mířící mu na břicho. Pak bleskově udeřil levicí a zabořil pěst do protivníkova hrdla. Netvor cosi neartikulovaně

zabublal a pozpátku zavrávoral, ruku si tiskl k rozdrcenému hrtanu. Rezolut lehce srazil stranou chabý pokus o

protiútok a pak příšeře shora zabodl dlouhý nůž hluboko mezi rameno a hrdlo. Když ho vytáhl, vytryskla hotová

fontána krve a chlupatý netvor se zhroutil.

Will se už už začal otáčet, aby se znovu podíval na černý otvor, když tu na něm přistálo něco těžkého. Kozlí muž se na

něj obkročmo posadil, pevně ho popadl za halenu a přitáhl si ho k sobě, zatímco mladíkova stehna zůstala uvězněná na

zemi. Temný bojovník přiblížil svou obludnou mordu k Willovu obličeji, byla od něj tak blízko, že horká krev ze

sullanciriho úst stékala mladíkovi po tváři.

„Můj Wille, chceš snad zemřít mladý? Pojď se mnou, nech tady ty hady!“ Krůpěje krve třísnily mladíkův obličej při

každém slově a zanechávaly na něm rudé skvrnky. „Pojď se mnou a služ, jinak bude hůř! Dvakrát tě žádat nebudu,

nechám tě zlému—“

„Pro všechno utrpení Šerodolu — ne!“ Will vyrval šíp z hrudi kozlího muže a zarazil jeho ztupený hrot do krku

Temného bojovníka. Ten se napřímil, jednu ruku pozvednutou k probodnutému hrdlu, rty se mu dál pohybovaly, ale

místo slov z nich plynuly jen krvavé bubliny. Sullanciri zvedl ruku, aby mladíka udeřil, ale než rána stačila dopadnout,

kopl Rezolut kozlího muže do obličeje a shodil ho z Willa.

Zloděj se doplazil Vorquelfovi pod nohy a teprve nyní se odvážil ohlédnout po Temném bojovníkovi. Ležel tam, ani ne

stopu od zkrvavené dolní poloviny těla jiného netvora, a jeho srst černala a tála přímo před očima. K hnusnému

zápachu zkaženého masa se přidal odporný puch rychlého rozkladu, po kterém zůstávaly jen bílé kosti, vyčnívající z

černé břečky jako žebroví lodi, vyvržené na písčitou pláž.

Z prázdných očních důlků vyskočil záblesk fialového světla a zmizel v černém průchodu. Ten se začal okamžitě zavírat,

ovál se bleskurychle zmenšil do maličké tečky, která dopadla na podlahu a vytvořila na ní bublající loužičku. Tekutina

vteřinu divoce vřela a pak odtekla prasklinkami, které sama vytvořila v předtím hladké podlaze prohlubně.

Will se zachvěl.

Rezolut na něj shlédl a zamračeně pokýval hlavou. „Vedl sis lépe, než jsem očekával.“

Mladíkovi se obrátil žaludek, během chvíle skončilo to málo, co v něm zůstalo z jejich posledního jídla, na zemi.

Vorquelf jej zezadu jednou rukou popadl za halenu a bez větší námahy ho zvedl na nohy. „Očisti si obličej. A zhluboka

dýchej.“

Havran zvedl ruku. „Nebuď na něj tak tvrdý. Něco takového přece nečekal ani žádný z nás.“

Will si otřel ústa rukávem. „Byl to opravdu Temný bojovník? A je mrtvý?“

Starší muž se posadil do dřepu na kraji prohlubně a položil si luk na kolena. „Jen jeho část. Část, kterou sem byl

schopen na dálku promítnout.“

„Jeho část, kterou jsme sem přivolali.“ Pravda se k nim tiše přiblížila a upřela na Willa své slepé oči. „Omlouvám se, že

jsem tě vystavila takovému nebezpečí, Willburforci. Když jsme se rozhodli, že jako část pouta použijeme kozu, mysleli

jsme si, že k přerušení spojení bude stačit, když zvíře zabijeme. Není to často používaná magie, ale fungovala správně

už po celé věky. Tady ale ne.“

Rezolut usadil Willa na kraj prohlubně. Mladík se silou vůle přinutil dívat na Pravdu a ne na ohyzdné zbytky kozla.

„Proč nefungovala?“

Vorquelfka jen zavrtěla hlavou. „Chytrina je sama schopnou čarodějkou, takže se jí možná podařilo kouzlo rozplést a

najít způsob, jak ho změnit. Je jisté, že Nefrai-layshe udělala velmi silného. V budoucnu budeme muset být mnohem

opatrnější.“

„Opatrnější? Opatrnější?“ Will nevěřícně zamrkal. „Když může Chytrina vytvářet sullancirie jako byl tenhle, tak mocné

jako byl tenhle… chci říct — někteří z nich už mají být mrtví, nebo ne? A ještě navíc umí kouzlit.“

Havran zvedl ruce. „Žádnou paniku, Wille. Sullanciriové jsou skutečně velmi mocnými a nebezpečnými protivníky.

Ano, kdysi to byli naši velcí hrdinové, ale věř mi, ani oni nejsou neporazitelní.“

Rezolut vážně přikývl. „A jejich moc není neomezená. Lze je zabít a když se tak stane, ublíží to i samotné Chytrině. Ty

jsi Nefrai-layshovi také způsobil bolest, když jsi ho bodl tím šípem. Chytrina teď ví, že i ona sama musí být opatrnější.“

Mladík váhavě přikývl. Připadalo mu to jako vhodná odpověď, ačkoli ve skutečnosti skoro ničemu nerozuměl. „Co

vlastně znamená, že se tady objevil? Bylo to dobře nebo špatně? Tedy, jistě, že to bylo špatné, ale když je mrtvý,

tak…“

Havran si povzdechl. „Mrtvý není, i když mu celá tahle záležitost jistě ublížila. Bude unavený. Ale ta jeho schopnost

měnit se v jiné věci mě znepokojuje. Může se stát kým chce a kdy se mu to jen hodí. Je velmi, velmi nebezpečný.“

„Ale to, kým je v jádru, změnit nikdy nedokáže,“ zavrčel Rezolut. „A právě tam ho musíme zasáhnout a zabít ho.“

Slepá Vorquelfka Willa jemně pohladila po vlasech. „A co se jeho objevení na tomto místě týče, nepochybuji, že je to dobré znamení. Vyplývá z toho, že jsi tím, koho hledáme, nebo tě k němu alespoň váže velmi silné pouto.“

„Krátká lekce přírodovědy, chlapče.“ Rezolut shodil mrtvolu netvora, jehož zabil, do prohlubně, Willovi přímo k nohám.

„Téhle potvoře se říká řvoun. Jemu podobní tvoří páteř Chytrininy armády. Dost silní, nijak zvlášť chytří, ale vždycky

pamatuj na jejich čelisti. Tahle tlama by ti dokázala ve vteřině urvat ruku. Dají se zabít, ale ztuha.“

Will zamrkal. „Ale ty i Havran jste si s nimi poradili tak snadno.“

Rezolut se naklonil, aby měl obličej v jedné rovině s Willovým. „Ztratili jsme Vorquellyn před spoustou let. Od té doby

nedělám nic jiného, než zabíjím řvouny. Dneska už to dělám skoro poslepu a nevynechám žádnou příležitost, abych se

v tom zdokonalil.“

„Řekl bych, že byli trochu dezorientováni po průchodu portálem.“ Havran lehce pokrčil rameny. „Ten tvor, kterého jsi

zabil ty, se nazývá vylaen. Menší, chytřejší, vypadají skoro jako děti v medvědích kostýmech, ale umí používat magii a

umí to dobře. V Chytrinině armádě slouží jako nižší velitelé. Tenhle útok určitě nebyl předem připravený, jinak by jich

sem vtrhlo víc. Mnohem víc.“

„Ta představa se mi ani trochu nelíbí.“ Will potřásl hlavou. „Chci se vrátit domů a na všechno zapomenout. Prosím,

nechte mě jít.“

Pravda poklekla a otřela mu ústa rukávem svého roucha, na bělostné tkanině zůstaly krvavé pruhy. „Na to se nedá

zapomenout, Willburforci. Nelze před tím uprchnout, ani se před tím schovat. Žijeme v osudové době a tvá role v

budoucích událostech se teprve začíná vyjasňovat. A i když ti to možná připadá jako katastrofa, věstící další

katastrofy, i v sebevětším zlu se skrývá špetka dobra a naděje.“