Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 34. kapitola

Kapitola třicátá čtvrtá

Král se vrátil. Na Šerodol se zvolna snášela tma a Will se do ní nořil jako do kalné vody. Nyní, když jeho tělo halil starý

dobrý plášť a hlavně stará a ještě lepší sebejistota, měl mladý zloděj pocit, že se jeho svět konečně znovu vrátil do

normálu. Zatímco prchal z Tesákové pevnosti, honily se mu hlavou prapodivné myšlenky. Od samého začátku věděl, že

před ním Havran a Rezolut zatajují nějaké informace, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že je pravda natolik odporná a zlá.

On přece doufal, že je princem nebo alespoň dědicem jakési mocné schopnosti a že ho očekává osud legendárního

hrdiny.

Místo toho zjistil, že je synem a vnukem sullanciriů. Zachvěl se. Hanba, která tížila toho meckanshii Hawkinse,

pramenila jen z toho, že byl bratrem velkého zbabělce. Klidně to mohlo být tak, že ti dva byli jen nevlastními bratry

nebo že byl ten zbabělec dokonce pouze adoptován. Prostě něco takového. Pro Hawkinse nemohlo být těžké se od

zbabělce distancovat, říci, že s ním vlastně nemá nic společného.

Ale u něj to bylo něco docela jiného. Z toho, že mu v žilách koluje krev sullanciriů, se nedalo jen tak snadno

vyvléknout. To pomyšlení bušilo zevnitř do Willovy lebky s takovou silou, až si mladík myslel, že mu pukne hlava.

Znovu si v duchu promítl vzpomínky na celý svůj dosavadní život včetně těch nejranějších, ale nebylo to nic platné —

nenašel ani jediný náznak, že by s ním byli Norringtonové nějak spřízněni. Bylo mu řečeno, že jeho matka za hynula při

požáru nevěstince a že se jemu samotnému podařilo z plamenů vyváznout, ale ani tím si vlastně nebyl jistý. Neměl

žádné šrámy, jež by to dokazovaly. Všichni lidé, které nyní znal, slyšeli o tom požáru pouze z jediného zdroje, a tím byl

on sám. Nevěděl ani, jestli ten příběh kdysi dávno pochytil správně.

O čem však nepochyboval, byla skutečnost, že ho před Estafou nikdo nikdy nenazval Norringtonem. Jistě by si na to

pamatoval, neboť existovaly i horší věci, než být bezejmenným sirotkem, a nosit příjmení té prokleté rodiny byla jedna z

nich. Zrádcové… Takoví se našli i v Šerově, byli to muži a ženy, kteří se dali do služeb yslinského policejního sboru a

pronásledovali své bývalé druhy a přátele. Říkalo se jim tady Šeří bojovníci — taková malá narážka na Chytrininy

sullancirie — a mezi místními bylo to jméno tou nejhorší nadávkou. Nazvat tak některého z obyvatel čtvrti znamenalo

koledovat si o rozbitou hubu, a to ještě v tom lepším případě. Ale být Norringtonem… To je stokrát, tisíckrát horši!

Ano, ta věc v Pravdině jeskyni a způsob, jakým se objevila a jakým mluvila — už tehdy se začal podivovat, co to asi znamená. Vrátil se ve vzpomínkách k onomu večeru a přehrál si v hlavě každičké slovo kozlího muže, každičkou emoci,

zaznívající v jeho hlase. Sullanciri okamžitě poznal, koho má před sebou. A tím Temným bojovníkem nebyl nikdo jiný,

než Nefrai-laysh, ten, který měl být podle všeho Willovým otcem. Opravdu ke mně promlouval tak, jak by to udělal můj

otec?

Mladík vzdorovitě zavrtěl hlavou. To všechno byla pouhá magie a každý přece ví, že kouzla častěji selhávají, než se

povedou. A krom toho to byl sullanciri, a těm se nedá věřit – tohle ví také každý. Ne, věřit se vlastně nedá skoro

nikomu. Ani Havranovi a Rezolutovi ne. Žil jsem fajnový život, než se mi do něj připletli ti dva. Než mě namočili do toho

svého pochybného proroctví.

Will se s tvrdohlavou umíněností, jež se v něm zrodila během života na ulici, rozhodl, že se Havran, Rezolut Estafa a

vůbec všichni, kdo si myslí, že je Norringtonem, prostě jenom strašlivě mýlí. Nejsem Norrington a basta. Jedinkrát

vážně přikývl vlastním myšlenkám a pak je všechny pustil z hlavy.

A bylo jedině správné, že to udělal, neboť měl mnoho daleko důležitějších věcí na přemýšlení. Rychle se zbavil roucha

Učedníka, neboť se obával, že by ho čarodějové mohli podle něho magicky vystopovat. Vyměnil ho u jednoho hadráře

za stařičké šaty, které nevypadaly až tak zle, a v těch se pak vloupal do jakéhosi domu, aby tam ukradl vhodnější

oblečení.

Kolem půlnoci mu již celé předchozí dobrodružství připomínaly pouze vzpomínky v jeho hlavě, což mu naprosto

vyhovovalo. Bylo mu jasné, že nemůže hned jít za Markem a Fábií, neboť Havran o nich věděl, a tak bude jejich dům

pravděpodobně prvním místem, které hledači navštíví. Will chápal, že Marka nejspíš ani trochu nepotěší, až za ním

přijdou nějací cizí lidi a budou se ho na něj vyptávat. Obával se, že by ho starý zloděj už potom nemusel chtít přijmout

zpátky, ale uklidňoval se tím, že pro něj něco pěkného ukradne, a vyslouží si tím jeho odpuštění. A kdyby se Markus

přece jen vzpíral, jistě se za mladíka postaví Fábia — bude-li se jí ovšem dostatečně zamlouvat jeho lup.

No, nejspíš mě zbije, ale to není nic hrozného.

Potřeboval však místo, kde stráví první noc. Prošmejdil několik šikovných úkrytů, které znal, ale zjistil že je již obsadili

nějací bezdomovci. Opatrně se pohyboval stíny a vyhýbal se pozornosti městských strážníků. Ačkoli Willovi na první

pohled připadalo, že jsou ti muži jen na pravidelných obchůzkách, něco mu našeptávalo, že tu jsou jen proto, aby ho

vylákali z úkrytu. Mladík však na jejich hru odmítl přistoupit.

Plížil se stále hlouběji do nitra Šerova a dostával se blíž a blíž k Dolinám. Luminu našel celkem snadno a hlavně právě

včas. Byla zrovna v úzké uličce s jedním ze svých zákazníků, sukni měla vyhrnutou a svými bílými stehny objímala ta

jeho, ale drsně vypadající chlapík přesto nebyl spokojený. Zrovna ji začal mlátit a nadávat jí. Zvedl ruku a v té se matně

zaleskla ostrá čepel nože.

První kámen uhodil muže do zápěstí a vyrazil mu z ruky zbraň, která pak s cinknutím dopadla opodál. Buch! Další kámen

odskočil od jeho čela, když se násilník začal otáčet k drzému útočníkovi. Muž zvedl oči v sloup a poroučel se přímo do

hromady odpadků, povalující se v uličce. Lumina ztěžka oddechovala a tiskla si dlaň na ústa. Dívala se střídavě na

Willa a omráčeného muže u svých nohou.

„Jsem rád, že jsem tě našel, Lumino.“ Will klesl na koleno a přivlastnil si mužovu peněženku, pak se postavil a vzal

dívku za ruku. „To jsem já, Will. Pamatuješ si na mě ještě?“

„Jak bych mohla zapomenout? Jsi přece můj dáreček od Arela.“

„Jasně, dítě štěstěny, to jsem já.“ Naléhavě ji zatahal za ruku. „Pořád ještě bydlíš nad barvířovým krámkem?“

„Ano.“ Znovu si sukní zakryla obnažená stehna a následovala ho. „Wille? Wille! Kde jsi byl celou tu dobu?“

„Cestoval jsem do hor, pak na měsíc a zase zpátky. Potřebuji někde přenocovat.“ Hodil jí poloprázdnou koženou

peněženku. „Není v ní toho moc, ale na koupi jedné noci to snad stačí, ne?“

„To rozhodně, ty můj malý hrdino.“

V tom okamžiku převzala Lumina vedení a zamířila spolu s Willem k sobě domů. Mladíkovi připadalo zvláštní, že teprve

před dvěma měsíci se mu její pokojík zdál být tak luxusním. Dokonce i na cestách poznal lepší ubytování, čistší a

zdaleka ne tak zchátralé. A ona sama byla předtím, než odešel z města, tou nejkrásnější ženou, kterou znal. Ve srovnání

se Sepni však vypadala hrozně ztrhaně, tak nějak odkvetle. A ve srovnání s Alexií… No, s tou ji bylo lepší raději vůbec

nesrovnávat.

Luminin vděk však každopádně vymazal celý svět mimo její malý pokojík a očistil Willovu mysl od znepokojivých

myšlenek. Nikdy předtím nepoznal mladík takovou vášeň a náruživost. Ačkoli se již dříve líbal a mazlil s dívkami, tvořilo

jeho zážitky pouze hihňání a udýchání, zvědavost a nevinnost. Jistě, bývalo to zábavné a některé ze vzpomínek

dokázaly pokrýt jeho tvář ruměncem, ale všechny ty věci byly součástmi světa mimo její komnatku, světa, který již pro

něj neexistoval.

Lumina mu však ukázala vášeň, vášeň neskonale štědrou a zbavenou veškerých pout a omezení. Jednou ho řídila

slovně, jindy zase pomalým pohybem či prudkým nádechem. Uměla též rozluštit jeho sténání, úpění a vzdechy a s jejich

pomocí ho vedla vzhůru po příkrých svazích rozkoše. Občas mu dovolila si odpočinout, vnímat vše zostřenými smysly,

soustřeďovat se na vlastní pocity, na jemné doteky jejích prstů, na hřejivé teplo jejího dechu. A potom znovu nahoru a

pak ještě a ještě, dál a dál až k bodu, kdy si byl jistý, že co chvíli vybuchne nebo z toho zešílí.

Odpočinek. Výstup. Odpočinek. A znovu výstup — do výšek, o jakých se Willovi dříve ani nesnilo.

Zdálo se mu, že než přišel úsvit, uplynul snad celý rok, během něhož ho zevnitř stravovaly divoké plameny. Ležel tam

zamotaný v jejích přikrývkách jako hrouda zpoceného masa bez kostí. Musel vyvinout strašlivé úsilí, aby se vůbec

dokázal usmát, ale kvůli ní to dokázal. A potom usnul.

Znovu se probudil až nedlouho před soumrakem. Lumina mu přinesla víno smíchané s vodou a trochu chleba. Jemně

ho políbila a řekla mu, aby se najedl. V přestávkách mezi jednotlivými sousty se jí vyptával na Marka a Fábii a prosil ji,

aby těm dvěma nevyprávěla o tom, že se vrátil do Yslinu, tedy přinejmenším do doby, než se rozhodne co dál. Lumina, která v měkkém žlutém světle lojových svící vypadala skutečně nádherně, se usmála. „Nemusíš se ničeho bát,

Wille. Fábia už s Markem nežije. Vykopl ji z domu před nějakým týdnem. Fábii to zlomilo srdce. Hrozně se opila a usnula

na ulici. Neprobudil ji ani příchod přílivu… Je pryč, Wille, a celé to je jen Markova vina. Už s ním nechci mít nic

společného, a přesně to jsem mu taky řekla.“

Mladík skoncoval se svým jídlem a poděkoval jí. „Chci se dneska v noci mrknout na pár věcí, ale co se mnou bude

potom, to opravdu netuším.“

Přikývla. „Můžeš se vrátit sem, jestli budeš chtít.“

„Opravdu?“

Usmála se na něj: „Jsi zloděj. Nemohla bych ti v tom zabránit, i kdybych chtěla. Krom toho strávím dnešní noc u

Predátora.“

„Aha.“ Willovi se najednou, sevřelo srdce.

Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Wille, víš přece…“

Políbil její dlaň a mrkl na ni. Byl rád, že to přijala, neboť si byl jistý, že by v tom okamžiku nedokázal promluvit. Will

sklouzl z postele a nazul si boty. Nad jednou z nich chviličku váhal, musel totiž spolknout pomyslný žmolek, jenž mu

ucpával hrdlo. Teprve poté se otočil k Lumině a věnoval jí úsměv.

„Když mě budeš potřebovat, najdu si tě.“

Přikývla a on vyšel z místnosti. Když sbíhal po schodech, vedoucích ke dveřím do špinavé uličky za barvířovým

krámkem, rozhalil si plášť a nechal večerní chlad, aby mu zakul srdce do ledového brnění. Předchozí noci kdy se mu

zdálo, že svět obývá pouze on a Lumina, podařilo se mu přesvědčit sebe sama, že ho miluje. Ale ve skutečném světě

tomu bylo jinak, to moc dobře věděl. Bolelo to, bolelo to hodně moc, ale s každým krokem, který ho vzdaloval od její

postele, utrpení sláblo. Chlad, jenž skoval jeho srdce, ztupil hrot bolesti a Will pochyboval, že by ho mohlo v nejbližší

době něco nabrousit.

Jsem Will Mrštný, král Šerodolu. Zahalil se do svého pláště. Král který se vrátil mezi své poddané.

Vynořil se z uličky a ihned spatřil Strupovitého Jacka, Garrowa a jejich bandu sirotků, jak někoho surově mlátí. Jedno z

dětí popadlo naditou peněženku a zvedlo ji nad hlavu jako trofej pro vítěze. Will se podíval pozorněji a mezerou ve

zmítajícím se klubku spatřil oběť malých lupičů. Toho člověka poznal a ihned si uvědomil, že on zase poznal jeho.

Natáhl k němu totiž ruku a úpěnlivě ho zaprosil o pomoc.

Když se na něj Strupovitý Jack podíval a dvě z dětí vyrazily jeho směrem, zvedl Will ruce. „Můj boj to není.“ Pak

poklusem zamířil dolů po široké ulici, za chvíli ji přeběhl a zmizel v dalším uzounkém průchodu. Chvíli se v něm proplétal

mezi odpadky, poté se vyhoupl na vratké schodiště a vystoupal po něm na střechu. Přeskočil neširokou mezeru, která ji

dělila od střechy vedlejšího domu, a tlapkal až k místu, kde se stěna této budovy opírala o zeď další, poněkud vyšší

barabizny. Úplně v rohu se na ni vyšplhal a pak pokračoval po čtyřech přes hrbolaté pálené tašky této třetí střechy.

Když se dostal na její hřeben, plížil se po něm zhruba do jeho poloviny. Tam si lehl na břicho a popadl jednu z tašek.

Zavrtěl s ní sem a tam, uvolnil ji a poté vzniklým otvorem obezřetně nakoukl dovnitř budovy.

Získal celkem dobrý výhled do podkrovní ložnice, v níž přespávaly děti, které pro Marka pracovaly. On samotný,

štíhlý, snědý a s nedobrým leskem v příliš blízko posazených očích, stál na jednom konci místnosti. Jeden z tlustých

trámů čas od času zakrýval Willovi výhled, neboť muž přecházel podél zdi sem a tam, ale jeho zlověstný hlas byl slyšet

neustále a snad až příliš dobře.

„Většina z vás Willa zná. I když teď byl nějakou dobu pryč, jistě si na něj vzpomínáte. Musím ho najít. Přesněji, vy ho

musíte najít. Musíte mu říci, že sem má ihned přijít. Ne, žádné násilí není nutné. Jsem totiž na Willa pyšný a věřte mi,

každý z vás by byl šťastný, kdybych byl stejně hrdý i na něho.“

Mladíkovi se začaly zvedat chloupky vzadu na krku. Studený tón Markova hlasu byl v přímém rozporu s jeho slovy,

ale všechna děcka souhlasně pokyvovala hlavami. Willa však zaráželo něco jiného. Všichni Markovi svěřenci totiž

seděli na podlaze, a to dokonce v pravidelných řadách. Pravidelných! Ti nejmladší a nejmenší seděli vepředu, aby

mohli všechno dobře vidět a slyšet. Ti starší dřepěli v zadních řadách, ale žádný z nich nevyváděl, žádný z nich se

nepotýkal s kamarády, nikdo dokonce ani nešeptal. Ani ten drzoun Lúďa se Markovi nevysmíval, což prostě nebylo

přirozené.

„Tak tedy běžte. Už ať jste pryč! Chci, abyste našli Willa. Dám zlaťák tomu, kdo ho sem přivede.“ Markus zamával

pravou rukou, ve které držel lesklou minci. „Chcete ho? Najděte Willa a bude váš! Ale teď už mazejte!“

Děti se postavily, nejprve první řada, pak druhá, třetí a tak dále. Všechny se v tichosti vytratily z ložnice a zamířily dolů

na ulici. Will sledoval, jak odcházejí, a uvědomil si, že je prozatím v bezpečí. Žádné z dětí se totiž nevydalo do jižního

pokojíku, aby odtud po žebříku vyšplhalo na střechu. Ostatně, nebylo divu. Většina Markových svěřenců ve Willově

věku se už bála lézt po chatrných střechách, zatímco mladší děti prostě jen nebyly dostatečně bystré. A ta jejich chůze,

když opouštěli místnost… divné. Všechno je to moc divné.

Sotva poslední z dětí zmizelo, otočil se Markus na podpatku a vstoupil do pokoje, který zabíral celou západní část

horního podlaží. Ještě donedávna ho sdílel s Fábií a Will měl příležitost nahlédnout dovnitř jedině tehdy, když Fábia

potřebovala s něčím pomoci nebo když ho tam přitáhl sám Markus, aby jej zbil za nějaký prohřešek. Mladík však o

tomto pokoji přece jen něco věděl, takže dal vyviklanou tašku zpátky na místo a vydal se zjistit, zda se věci mají stále

stejně jako v jeho vzpomínkách.

Po rukou a po nohou se odplížil ke komínu. Vycházela z něj jen trocha tepla a kouře, ale Will došel k názoru, že se jejich

zdroj nalézá v přízemí. Markus se totiž bál ohně — alespoň to sám tvrdil — což znamenalo, že nikdy nesměli topit,

dokonce ani v chladných zimních měsících. Mladík se ovšem domníval, že je starý zloděj prostě příliš lakomý a nechce

se mu utrácet peníze za palivové dříví.

Will se přitiskl ke komínu a zaposlouchal se. Tlumič komínového tahu byl v západním pokoji už dávno rozbitý a poté, co na to mladík přišel, začal sem pravidelně chodit a naslouchal rozhovorům, které spolu Markus a Fábia vedli. Párkrát

ho to zachránilo před výpraskem a sem tam mu to umožnilo rychle sehnat něco, o čem ti dva zrovna zjistili, že to došlo,

a vysloužit si tím alespoň na chvíli jejich přízeň.

Markův hlas se z kouřové trubky ozýval zcela zřetelně a nezkresleně. „Už odešli. Najdou ho, jsem si tím jistý.“

V odpověď se ozval docela odlišný hlas, podivně syčivý, který se spíše plazil vzhůru komínem a neozýval ozvěnou

jako ten jeho. Will si byl celkem jistý, že to není zdaleka jen tím, že promluvila žena. „Výtečně, můj sladký Marku. Potěšil

jsi mě.“

„A ty zase mě. To, co jsi udělala s těmi dětmi…“

„To nic nebylo, drahý. Ukáži ti, jak na to.“

„Je spousta věcí, které bych chtěl, abys mi ukázala.“

„Já vím, zlatíčko. Že by snad něco takového?“

Na jednu dvě vteřinky zavládlo ticho, které bylo náhle uťato hlučným hekáním a spokojeným chrochtáním, deroucím se

z Markova hrdla. Will chviličku uvažoval nad tím, kde zaslechl podobné zvuky. Vrátil se ve vzpomínkách k

dobrodružství předchozí noci a tváře mu zaplavil ruměnec. Ale, ale, to přece zabralo celé hodiny… Jak je tohle možné..?

Netrvalo to přece déle, než dva údery srdce, maximálně tři.

Po zádech mu přeběhl mráz a trpká pachuť, která se mu uhnízdila v ústech, ho donutila si odplivnout. To, jak se

chovaly děti, jak se choval samotný Markus — něco na tom všem bylo špatně, strašlivě špatně. Will si byl celkem jistý

— ačkoli ho to pomyšlení děsilo — že je do toho všeho zapletena magie. Hmm, to znamená, že se mé skrývání poněkud

ztíží.

Mladík zamhouřil oči. Stejně jsem skrývání nikdy neměl rád. Musím zjistit, kdo po mně vlastně pátrá. A až to udělám…

Usmál se. Až se dozvím, kdo po mně jde, tak toho někoho naučím, aby mi už nikdy nekřížil cestu. Postavit se králi

znamená říkat si o problémy. Veliké problémy.