Kapitola dvacátá osmá
Kerrigana
probrala ostrá bolest, doprovázející zakašlání, ale tím, co
ho přimělo
otevřít oči,
byl pořádný dloubanec
něčího
prstu do hrudi. Skláněl
se nad ním široký zvířecký
obličej s hrudkovitou
zelenohnědou kůží.
Kolem
zašpičatělých
uší tvora vyrůstaly
trsy černé srsti a další
podobný chomáč, jen o
něco větší,
zakrýval temeno jeho
hlavy.
Bytost na Kerrigana překvapeně
vykulila oči a
čaroděj
zareagoval úplně stejně.
Chviličku se navzájem
prohlíželi,
pak
mladý Adept zaječel a
tvor od něj odskočil.
Ten
výkřik znovu přiměl
Kerrigana ke kašli, který mu vyslal do celého těla
palčivé šípy bolesti.
Převalil se na pravý bok
a
levou rukou slabě zahrabal
v písku. Jeho roucho bylo celé promočené
a vycházející slunce dosud nevystoupalo
dostatečně
vysoko, aby ho svými paprsky vysušilo. Opět
zakašlal, odplivl si a spatřil
na písku trochu vlastní krve.
Bytost,
která ho probudila, přes
něj nyní skočila,
přistála a otočila
se, přičemž
kolem sebe tlustým ocasem rozhodila
pořádnou
dávku písku. Dřepla si
na bobek, drápaté pracky si položila na kolena a jala se naklánět
hlavu ze strany na
stranu
a pečlivě
mladého čaroděje
zkoumat. Za chvíli se k ní přidala
další a potom ještě jedna
— přičemž
oba nově
příchozí
tvorové byli menší a bojácně
se schovávali za svým sedícím druhem.
Kerriganovy
myšlenky se rozběhly
jako o závod. Léta studií nebyla marná a mladý čaroděj
ihned pochopil s jakými
tvory
má tu čest, ale právě
to způsobilo, že
mu srdce spadlo do kalhot. O Panquiích se říkalo,
že jsou velmi divocí a
krutí.
Měl sice sklon
nepřikládat váhu
příběhům,
které o nich četl, ale
to, že se lodě mířící
k Vilwanu stávaly až příliš
často
kořistí těchto
zvířeckých pirátů,
se nedalo popřít.
Bolest
v hrudi jej ve vzpomínkách vrátila ke střetnutí
Chytrininou lodí. V těle
mu dosud vězel kus šípu,
snadno si mohl
pod
rouchem nahmatat zlomený dřík.
Ještě si pamatoval, jak
kouzlem rozdrtil pirátskou plachetnici, ale od okamžiku,
kdy
černá a studená vlna
převrátila jeho loď,
si už nevzpomínal vůbec
na nic. Pohledem přejel
písčitou pláž, která
se za
zády
Panquiů táhla kamsi do
dálky, ale nespatřil
žádná těla dalších
trosečníků,
jen několik menších
trosek a úlomků.
Orla
je mrtvá. Ta dívka je taky mrtvá. Všichni jsou mrtví a mohu za
to já. Bezmocně udeřil
pěstí do písku.
Existovaly
stovky
kouzel, která by dokázala pirátskou loď
zničit a která by
zároveň nevytvořila
takovou ničivou vlnu.
Vždyť to
zaklínadlo,
jímž zlikvidoval plachetnici, mohl použít i jinak — třeba
s ním zvednout vlastní loď,
a dostat ji z dostřelu
nepřátelských
střelců.
A znal také zaklínadla, která by je dokázala zcela ochránit před
šípy i aurolanskou magií. Znal jich
přece
tolik!
Ale
nepoužil ani jedno z nich. Zabil jsem je. Zabil jsem je všechny.
Panquiho
zřejmě
přestalo dřepění
bavit, a tak se po všech čtyřech
začal blížit ke
Kerriganovi. Začenichal,
pak natáhl
pracku
a prstem šťouchl mladého
čaroděje
do kotníku. Adept rychle odtáhl nohu. Pokusil se postavit, ale jen
se
bezmocně
převalil jako
nějaká obzvlášť
nešikovná, na břeh
vyvržená velryba.
Zbylí
dva Panquiové začali
řvát smíchy. Strach je
již nejspíš přešel,
protože vystoupili zpoza zad svého ochránce. Vrhli
se
ke Kerriganovi a pokusili se ho plácnout jeden do hlavy a druhý do
stehna. Před prvním
plesknutím zachránilo
mladého
čaroděje
rychlé sklonění hlavy,
to další však s mlasknutím dopadlo na jeho levé stehno. Zasykl
bolestí.
Překulil
se na záda, avšak jen proto, aby vzápětí
dostal pořádnou facku.
Menší
Panquiové ho popadli za ruce, které zvedl, aby si chránil obličej.
Neurvale ho postavili na nohy a otočili
s ním
kolem
dokola. Kerriganovi se zamotala hlava a zapotácel se. Další
pohlavek mu přistál za
pravým uchem a mladý
čaroděj
udělal po pláži několik
vrávoravých krůčků
pryč od čáry
příboje, ale hned
přilétla ještě
jedna facka, která ho
otočila
a poslala zpátky k moři.
Větší
Panqui přistoupil ke svým
druhům a zařval
na Kerrigana. Mladý čaroděj
polekaně zaječel
a ustoupil. Jeden z
menších
netvorů do něj
poté vší silou strčil.
Kerrigan klopýtl a padl na jedno koleno, následný kopanec do zad
jej
poslal
tváří do vlhkého
písku. Ten mu zaskřípal
v zubech a zalepil oči,
pak se mladý čaroděj
rozkašlal a vyplivl trochu
jasně
červené krve.
To
donutilo Panquie, aby se začali
řehtat a řvát
ještě hlasitěji.
Hlasy měli v jednu chvíli
řezavé a pronikavé, ve
chvíli druhou už se jim ale z hrudníků
dralo mohutné chrochtání, přecházející
až do burácivého řevu.
V tom okamžiku se zem
před
Kerriganem náhle otřásla,
jak na ni dopadlo něco
těžkého. Tři
Panquiové se rozletěli
na všechny strany. Dva
menší
zavřeštěli
a vrhli se do vody, zatímco ten větší
krok za krokem ustupoval a podrážděně
štěkal.
Dostalo
se mu odpovědi v podobě
temného zavrčeni.
Kerrigan
zamrkal. Z očí mu
vytryskly slzy a očistily
je od písku. Pak vzhlédl. Tyčil
se nad ním čtvrtý
Panqui, o dobrou
polovinu
těžší než ti dva
menší a alespoň o hlavu
vyšší než Kerriganův
větší mučitel.
Zatímco kůže prvních
tří Panquiů
byla
hráškově zelená, měly
kostěné pláty nově
příchozího sytou
barvu jarních listů,
kterou na několika
místech rušily
tmavohnědé
a černé skvrnky. Po
obrněných zádech i
ocasu se mu táhl souvislý pruh stříbřité
srsti, sem tam se nějaký
stejně
zbarvený chloupek objevil i na jeho uších a temeni hlavy.
Netvor shlížel na ležícího Kerrigana a v jeho velikých
očích
nebylo ani stopy po soucitu.
První
Panqui vyzývavě zařval
a vrhl se do útoku. Ten mohutnější
mu stejným způsobem
odpověděl
a postavil se
protivníkovi
do cesty jako pevná hora svalů
a kostěných
plátů. Menšího rázem
přešla chuť
útočit a začal
se otáčet,
když
tu k němu ten větší
přiskočil
a úderem pracky ho srazil do písku. První Panqui se převalil
a nejistě se zvedl na
nohy.
Hned však sebou opět
praštil na záda, přičemž
si mezi nohama prostrčil
tlustý ocas a zakryl si jím svoje genitálie
a
břicho.
Větší
netvor stál nad poraženým protivníkem a řval.
Zároveň neúnavně
zasypával ležícího Panquie pískem, házel ho po
něm
celými hrstmi, kopal ho na něj
nebo ho na něj hrnul
mohutným ocasem. Menší Panqui jen bezmocně
kňučel.
Stočil
se
do klubíčka a sevřel
si hlavu oběma rukama.
Kerrigan
se trochu nadzvedl a podařilo
se mu pod sebe dostat svá neposlušná kolena. Dělal
co mohl, aby potlačil
zakašlání,
přece se mu však vydralo
z úst. Na jeho bradě ulpěl
krvavý plivanec a on si ho hřbetem
ruky rozetřel na
písčitou
červenou kaši. Dech se
mu zkrátil a každé nadechnutí způsobovalo
bolest.
Mladý
čaroděj
neměl ponětí,
kdy k němu jeho zachránce
znovu obrátí pozornost, ale nedělal
si žádné iluze o tom, že by
snad
velikému Panquimu dokázal uniknout. Jeho jediná šance na přežití
spočívala v použití
magie na tuto svalnatou
bestii.
Z hrudi mu ale trčel
pořádný kus dřeva
a plíce mu plnila krev, takže se nedokázal soustředit
na seslání byť
jediného
kouzla, které by mu zachránilo život.
Pravou
rukou nahmatal dřík
šípu, jenž mu vyčníval
z prsou, a pokusil se ho dírou ve svém rouchu vytrhnout.
Nedokázal
ho však pořádně
sevřít, navíc
pokaždé, když se dotkl zbytku šípu, vystřelila
mu do prsou taková bolest, že
musel
lapat po dechu. Zavřel
oči, aby se pokusil
soustředit, ale vtom mu
cosi zastínilo slunce. Znovu je tedy otevřel
a
zjistil,
že se mohutný Panqui posadil do písku přímo
před ním.
Netvor
bez nějakých okolků
natáhl pracku, popadl ho za roucho a roztrhl ho. Panquiho
nozdry se rozšířily.
Chvíli
čenichal
a pak náhle promluvil lidským hlasem. „Rána páchnout.“
Kerrigan
nevěřícně
otevřel pusu. Až
po chvíli se k němu
vrátil dar řeči:
„Cože?“
„Rána
páchnout. Ty umřít.“
Panqui sebou zavrtěl a
zadek se mu zabořil
hlouběji do písku. „Rána
páchnout — ty nikdy
neuzdravit.“
„To
není pravda.“ Mladý čaroděj
se zachvěl bolestí, ale
neustal v pokusech sevřít
zlomený šíp. V duchu se sám sebe
ptal,
proč to vlastně
dělá, neboť
věděl,
že nemá ani sílu ani odvahu k tomu, aby ho ze sebe vytáhl. Jen
stěží se dokázal
dříku
dotknout palcem a dalšími dvěma
prsty. Jistě, mohl si ho
z těla vyprostit kouzlem
— zaklínadlo, kterým zničil
pirátskou
loď, se k tomuto účelu
hodilo přímo dokonale —
ale měl pocit, že mu
potom už nezbude dost sil, aby se
vyléčil.
Nemám na výběr. Bud to
udělám nebo zemřu.
Dva
nejmenší Panquiové se vynořili
z vody a s potměšilým
hihňáním se k sobě
přitiskli. Ten
veliký na ně zavrčel
a
potom
se opět podíval na
Kerrigana. „Dřevo pryč
- rána páchnout dál.“
„Stejně
ho ze sebe musím dostat.“ Kerrigan konečně
pevně sevřel
dřík a škubl za něj.
Hned nato zaúpěl a prsty
mu
sklouzly
po vlastní krvi.
Panqui
si ho blízka změřil
pohledem a pak se k němu
naklonil. Jeho pravá pracka těžce
dopadla Kerriganovi na rameno a
znehybnila
ho. Potom natáhl netvor i levou pracku a palcem a ukazováčkem
přejel po zakrváceném
dříku. Rameno
mladého
čaroděje
zaplálo pronikavou bolestí, když mu Panqui silně
zatlačil na kůži,
aby odhalil větší kus
šípu. Netvor
ho
pevně sevřel
a pak, s maličkým
pootočením, mu ho vyrval
z těla.
Kerrigan
zařval a naklonil se
kupředu tak daleko, jak
jen dokázal. Jeho tlusté tělo
se otřásalo vzlyky a po
tvářích se mu
kutálely
slzy. Nabral do plic pořádný
doušek vzduchu, a hned ho ze sebe dostal v silném zakašlání.
Jeho hrůza a bolest
se
zdvojnásobila, když si všiml, že se mu ze zraněného
ramena vynořují
praskající krvavé bubliny. Po buclaté hrudi mu
odkapávala
krev smíšená s hnisem. Otevřel
ústa v němém výkřiku
a spodní ret se mu začal
chvět, když vtom ho
kdosi
znovu
neurvale posadil do vzpřímené
polohy.
Panqui
se nad ním vztyčil.
„Duše páchnout.“
Hrubost,
se kterou ho zvedl, Kerrigana šokovala. Popotáhl nosem a utřel
si ho rukávem svého roucha. „Cože?“
„Rána
páchnout — ty umřít.
Duše páchnout — ty mrtvý už. Panqui si pohrdavě
odfrkl. „Lombo s ty neztrácet čas
už.“
Panqui
se opět posadil, ale už
se nedíval na Kerrigana, nýbrž kamsi na moře,
přičemž
mladému čaroději
ukazoval z
profilu
svou napůl zvířecí
tvář s vyčnívajícím
čenichem.
„Ne?“
Kerrigan se vyškrábal na kolena. „Tak sleduj, Lombo.“
Mladý
Adept si otřel pravou
ruku o stehno a pak si ji pevně
přitiskl k ráně.
Bolelo to příšerně,
krvavé bubliny mu
narážely
do dlaně a praskaly.
Donutil se tlačit na ránu
opravdu silně, tak silně,
že bolestí stěží
popadal dech Přesto
však
dýchal nosem natolik zhluboka, jak jen dokázal. Kerrigan pomalu
zavřel oči
a jeho mysl se dala do práce. V duchu
sevřel
roztřepené okraje své
rány a silou vůle je
zkroutil do plynulé křivky
elfského kouzla. Zvolna k němu
přidával
další
a další nitky bolesti a zaklínadlo pomalu nabíralo na síle.
Kouzlo
udělalo přesně
to, co udělat mělo
— uspíšilo uzdravování. Jenže nic na světě
není zadarmo a pro magii to platí dvojnásob. Kerrigan
proto cítil každičký
ždibeček
bolesti a každou špetku nepohodlí, která by ho sužovala, kdyby
se
rána
hojila běžným způsobem.
Měsíce agónie se
zhustily do deseti vteřin.
Pak do dvaceti. Uplynula celá půlminuta
a
bolest
se stále stupňovala a
stávala se intenzivnější,
avšak Kerrigan si vedl statečně.
Zaryl si nehty do ramena, aby
udržel
ruku na místě, ačkoli
v něm sílil pocit, jako
kdyby mu kdosi dezinfikoval ránu s pomocí doruda rozpáleného
železa.
Už
uběhla minuta a bolest
stále nepolevovala. Zatnul zuby, aby jí vzdoroval. Jeho tělo
se otřásalo v krátkých
záchvěvech
a chtělo se mu zvracet,
ale i nevolnost se mu nějakým
záhadným způsobem
dařilo překonat.
Úder srdce. A
ještě
jeden. Pot ho pálil v očích
a slaně mu prosakoval do
úst. Zvedl hlavu a zavrčel,
odmítl však vykřiknout.
A
pak se bolest zlomila tak náhle, až se Kerriganovi zdálo, že
slyší hlasité prasknutí. Otevřel
oči, a když si odloupl
dlaň
od
ramena, našel pod ní kůži
bez jediného kazu, růžovou
a naprosto zdravou. Dýchal sice přerývaně,
ale bezbolestně,
hruď
se mu dmula přestálou
námahou. Jako první zvedl pravou nohu, pak k ní přidal
i levou a s pomocí trochy štěstí
se
mu
podařilo postavit.
Shlédl
na sedícího Lomba. „Rána, co páchla, je pryč.“
Panqui
mu pohled vrátil a začenichal.
„Lidé mít elfská magie?“
Kerrigan
sebejistě přikývl.
„Alespoň já ano.“
Lombo
se vymrštil ze země a
dříve, než se Kerrigan
stačil leknout, popadl
jej a přehodil si ho přes
rameno. Mladý
čaroděj
by nejspíš zakřičel,
kdyby mohl, jenže ten prudký pohyb mu vyrazil z plic všechen
vzduch. Než stihl Kerrigan
něco
říci nebo udělat,
pelášil již s ním Panqui pryč
z pláže. Proběhl
po kmeni padlého stromu a pak se vyšvihl do větví
nějakých
třicet stop nad zemí.
Těžký netvor se
bleskurychle přehnal po
jedné větvi natolik
tenké a křehké, až se
mladému
čaroději
svíral žaludek, a na jejím konci se odrazil a jednoduše skočil
na další strom.
Jeho
pád zpomalila jiná větev
a husté zelené listoví, pak se Panqui vyhoupl vzhůru.
Větve naříkaly
a sténaly, když po
nich
přebíhal ten těžký
netvor, který se zjevně cítil
v korunách stromů jako
doma. Panqui se ocasem nechytal větví,
používal
ho jiným způsobem.
Kerrigan mohl ze své pozice snadno pozorovat, jak sebou ocas mrská
ze strany na stranu
a
vyvažuje svého majitele, doslova letícího mezi stromy.
Kerrigan
již dávno ztratil ponětí
o tom, jak dlouho už takto cestují nebo jakým směrem
míří, když tu seskočil
Lombo ze
stromu
na paseku. Několik
masivních staveb z těžkých
klád a se střechami z
propletených větví
tvořilo na mýtině
veliký
čtverec.
Podlouhlým budovám scházely boční
stěny, střechy
však lemovaly široké dřevěné
okapy, které je
nepochybně
chránily před
většinou dešťových
kapek. Mezi stavbami se pohybovaly skupinky Panquiů
a hrstka
menších
netvorů, zřejmě
mláďat, si v
prachu hrála na honěnou
nebo škádlila psa, přivázaného
k jednomu z bočních
sloupů.
Několik Panquiů
lenošilo na visutých lůžkách,
která mírně rozhoupávali
svými ocasy.
Lombo
si sundal Kerrigana z ramene a konečně
ho znovu postavil na nohy. Poté ho napůl
vedl a napůl táhl k
jedné z
budov.
Na visutém lůžku zde
ležel postarší Panqui - Kerrigan to alespoň
odhadoval podle většího
množství stříbřitých
chloupků,
pokrývajících netvorovo tělo,
i podle bělobílé barvy
jeho vlasů i chlupů
kolem uší. Okolo postávalo několik
dalších
Panquiů. Kerrigan
předpokládal, že se
jedná o samice, neboť měly
veliké povislé prsy.
Lombo
se vedle visutého lůžka
posadil na bobek a sloupl kus mokrého hadříku
z holeně staršího
Panquiho. Zející rána
byla
sice obalená spoustou kořínků
a bylin, ale pod nimi spatřil
Kerrigan zlomené konce kosti, vyčnívající
skrze kůži. V
okamžiku,
kdy mohutný Panqui zvedl mokrou látku a odkryl zranění,
udeřil mladého čaroděje
do nosu pronikavý
zápach
hnijícího masa.
„Rána
páchnout zle.“ Lombovy široké nozdry se zúžily. „Elfská
magie.“
„Já
nevím.“ Kerrigan se kolem sebe rozhlédl a začal
se chvět. „Zkoušel
jsem ji mnohokrát na sobě i
na jiných, ale to byli
lidé
a elfové. Nikdy jsem ještě
neléčil
Panquiho.“
„Musíš
to udělat, Adepte Reesi.“
Ten hlas se ozval z hlubin dlouhé budovy a doprovázelo ho rachocení
řetězu.
„Dělala
jsem
co se dalo, ale nestačilo
to.“
Kerrigan
se otočil a zůstal
civět do stínů,
halících vzdálený konec stavby. Orla, k smrti unavená a se
zešedlou tváří, se
tam
zády opírala o sloup. Krk jí svíral kovový obojek. V jejím
náručí se choulila
rusovlasá dívka s kolenem ovázaným a
— soudě
podle toho, jak byla látka vyboulená — také obaleným
léčivými bylinami.
„Magistryně Orlo, jak
to, že ses od
nich
nechala spoutat?“
Zavrtěla
hlavou. „Mám přeražená
záda. Nemohu utíkat. Ani ona ne.“
Kerrigan
k ní udělal první krok,
když tu mu cestu zatarasil Lombo. „Xleniki.“
Orla
si povzdychla. „Musíš vyléčit
toho starého, teprve potom tě
nechají, aby ses věnoval
nám. Když to nedokážeš,
tak
všichni umřeme.“
Kerrigan
se zachvěl. „A co když
se o to pokusím, ale nepodaří
se mi to?“
„Stane
se totéž, Adepte Reesi.“
Kerrigan
přikývl a přistoupil
ke starému Panquimu. Xlenikiho oči
zůstávaly zavřené,
netvor dýchal mělce a
přerývaně.
Mladý
čaroděj
se zhluboka nadechl. „Uzdravím ho, ale má magie mu způsobí
bolest.“
Lombo
jedinkrát přikývl.
Velmi vážně.
„Kerrigane,
ne.“
Šlehl
pohledem po Orle. „Cože, Magistryně?
Říkala jsi přece,
že ho mám vyléčit.“
„Ano,
ale budeš muset vzít jeho bolest na sebe. Jinak by mohl zemřít
šokem.“
„Ale…
Vždyť má otevřenou
zlomeninu nohy! A ta rána se mu navíc zanítila!“ Kerrigan
poplašeně zamrkal. „Bude
mě to
bolet!
Hodně moc.“
„Všude
kolem nás jsou Panquiové. Myslíš, že až nás budou zabíjet,
bude to bolet méně?“
Mladý
čaroděj
ztěžka polkl a natáhl
ke zraněnému pravou
ruku. Panquiho kůže byla
teplejší, než očekával,
v okolí rány
dokonce
spíše horká. Kerrigan věděl,
že za to může infekce,
která se v ní usadila, přesto
k ní však přitiskl
dlaň. Starý Panqui
sebou maličko
trhl, ale vtom k němu
přikročil
Lombo a položil mu na ramena své veliké pracky.
Kerrigan
znovu zavřel oči
a jal se vyvolávat elfské kouzlo. Jeho vědomí
se zabodlo Panquimu hluboko do těla.
Měl
stejný
pocit, jako kdyby bosý sestupoval do hustého bahna, které mu
zvolna obtékalo prsty na nohou a pak si podle
sílícího
zápachu najednou uvědomil,
že to není žádné bahno, nýbrž fekálie. Po zádech mu přejel
mráz a jemu se náhle
hrozně
zachtělo odtáhnout
ruku a přerušit kouzlo
neboť se mu vše zdálo
být děsivě
špatným a cizím.
Byl
to však právě ten pocit
cizosti, který ho nutil vytrvat a hroužit se stále hlouběji
a hlouběji. Vzhledem k
tomu že
teprve
nedávno použil hojivé kouzlo sám na sebe, byly vzpomínky na
prožité utrpení v jeho mysli stále velmi čerstvé.
Katalogizoval
rozdíly mezi vlastním a tímto zraněním,
soustřeďoval
se na to, co je spojovalo, a s pomocí získaných
poznatků
se tlačil dál.
Nakonec narazil na proud bolesti, který v jeho mysli pulsoval jasným
a silným světlem. Ten
palčivý
tok měl rozeklané kraje
ostré jako žiletky.
Ačkoli
každičká žilka v jeho
těle protestovala proti
tomuto činu, přerušil
mladý čaroděj
proud bolesti a nasměroval
ho
do
sebe. Nechal magickou energii, aby se vlila do toku, zúžila ho, a
tím zvýšila jeho rychlost a pak mu náhle bolest
bouřlivě
vklouzla do celého těla.
Ruce i nohy se mu zachvěly
a musel zatnout zuby, aby nevykřikl.
Jehličky agónie se
do
něj zabodávaly a
působily daleko větší
utrpení, než pirátský šíp. Jedna z nich se mu zapíchla do
beder a donutila ho
vyprázdnit
močový měchýř.
Jeho svaly sebou škubaly v kratičkých
záchvěvech a po celém
těle mu vyrašily krůpěje
potu.
Stékaly mu po zádech, vlhčily
masité záhyby na jeho tučném
břiše a kapaly mu z nosu
i z brady.
Kerriganova
mysl vnímala každičké
píchnutí, každičké
zachvění, každičký
nádech i každičký
dotek horké moči, která
mu
stékala
po stehnech, a všechno to utrpení těla
spojovala do slabounkého kňourání,
unikajícího z hrdla mladého
čaroděje.
Kerrigan se však ze všech sil snažil nebrat bolest v úvahu.
Nejzvědavější
část jeho mysli si
vychutnávala
podivnosti
Panquiho fyziologie. Podstata netvora, jehož léčil,
ho fascinovala. Když začal
tkát kouzlo určitým
způsobem
a
tělo proti tomu
zaprotestovalo, jednoduše rozmotal jednotlivé nitky a zkusil to
jinak. Zjistil, že jsou Panquiové velmi
srdnatými
a odolnými tvory, kteří
se obvykle uzdravují velmi rychle, a tak dokázal přimět
Xlenikiho tělo, aby se
samo
léčilo
daleko rychleji, než tělo
příslušníka kterékoli
jiné rasy. Během své
práce měnil a tříbil
kouzlo, tu něco maličko
zastřihl,
jinde zase cosi přidal.
Nasával energii, kterou jeho tělo
vytvářelo svými
záchvěvy a otřesy,
a ihned ji vléval do
zaklínadla.
Bolest,
jež pulsovala jeho tělem,
byla skutečně
nesnesitelná, ale Kerrigan ji nenechal, aby ho přemohla.
Úžas, který
pociťoval,
když léčil Panquiho, mu
umožňoval stopovat
bolest a pohlížet na ni věcně
a nezaujatě, vždyť
byla ničím ve
srovnání
s dalšími špetkami informací a novými vědomostmi,
které znal ze všech lidí na světě
pouze on sám. Touha
zjistit
více ho hnala dál a dál, až si nakonec s určitou
neochotou a smutkem uvědomil,
že bolest slábne a že se tedy jeho
práce
s nejvyšší pravděpodobností
chýlí ke konci.
Otevřel
oči a zvedl dlaň
z nohy starého Panquiho. Rána se zavřela
a potáhla se kůží, na
které byl vidět pouze
ten
nejnepatrnější
náznak šrámu. Kerrigan se usmál a zatoužil něco
říci, zjistil však, že
se mu svírá hrdlo a jazyk má těžký
jako
z olova.
Převalila
se přes něj
vlna vyčerpání a silou
mu zavřela oční
víčka. Pokusil se chytit
visutého lůžka, ale
prsty ho zradily.
Chvíli
měl pocit, jako by jeho
žilami proudilo roztavené železo a zevnitř
mu spalovalo kůži.
Pak mu svět přímo
před
očima
zčernal a on ztratil
vědomí ještě
dříve, než jeho
tělo stačilo
dopadnout na podlahu.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.