Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 28. kapitola

Kapitola dvacátá osmá

Kerrigana probrala ostrá bolest, doprovázející zakašlání, ale tím, co ho přimělo otevřít oči, byl pořádný dloubanec

něčího prstu do hrudi. Skláněl se nad ním široký zvířecký obličej s hrudkovitou zelenohnědou kůží. Kolem

zašpičatělých uší tvora vyrůstaly trsy černé srsti a další podobný chomáč, jen o něco větší, zakrýval temeno jeho

hlavy. Bytost na Kerrigana překvapeně vykulila oči a čaroděj zareagoval úplně stejně. Chviličku se navzájem prohlíželi,

pak mladý Adept zaječel a tvor od něj odskočil.

Ten výkřik znovu přiměl Kerrigana ke kašli, který mu vyslal do celého těla palčivé šípy bolesti. Převalil se na pravý bok

a levou rukou slabě zahrabal v písku. Jeho roucho bylo celé promočené a vycházející slunce dosud nevystoupalo

dostatečně vysoko, aby ho svými paprsky vysušilo. Opět zakašlal, odplivl si a spatřil na písku trochu vlastní krve.

Bytost, která ho probudila, přes něj nyní skočila, přistála a otočila se, přičemž kolem sebe tlustým ocasem rozhodila

pořádnou dávku písku. Dřepla si na bobek, drápaté pracky si položila na kolena a jala se naklánět hlavu ze strany na

stranu a pečlivě mladého čaroděje zkoumat. Za chvíli se k ní přidala další a potom ještě jedna — přičemž oba nově

příchozí tvorové byli menší a bojácně se schovávali za svým sedícím druhem.

Kerriganovy myšlenky se rozběhly jako o závod. Léta studií nebyla marná a mladý čaroděj ihned pochopil s jakými

tvory má tu čest, ale právě to způsobilo, že mu srdce spadlo do kalhot. O Panquiích se říkalo, že jsou velmi divocí a

krutí. Měl sice sklon nepřikládat váhu příběhům, které o nich četl, ale to, že se lodě mířící k Vilwanu stávaly až příliš

často kořistí těchto zvířeckých pirátů, se nedalo popřít.

Bolest v hrudi jej ve vzpomínkách vrátila ke střetnutí Chytrininou lodí. V těle mu dosud vězel kus šípu, snadno si mohl

pod rouchem nahmatat zlomený dřík. Ještě si pamatoval, jak kouzlem rozdrtil pirátskou plachetnici, ale od okamžiku,

kdy černá a studená vlna převrátila jeho loď, si už nevzpomínal vůbec na nic. Pohledem přejel písčitou pláž, která se za

zády Panquiů táhla kamsi do dálky, ale nespatřil žádná těla dalších trosečníků, jen několik menších trosek a úlomků.

Orla je mrtvá. Ta dívka je taky mrtvá. Všichni jsou mrtví a mohu za to já. Bezmocně udeřil pěstí do písku. Existovaly

stovky kouzel, která by dokázala pirátskou loď zničit a která by zároveň nevytvořila takovou ničivou vlnu. Vždyť to

zaklínadlo, jímž zlikvidoval plachetnici, mohl použít i jinak — třeba s ním zvednout vlastní loď, a dostat ji z dostřelu

nepřátelských střelců. A znal také zaklínadla, která by je dokázala zcela ochránit před šípy i aurolanskou magií. Znal jich

přece tolik!

Ale nepoužil ani jedno z nich. Zabil jsem je. Zabil jsem je všechny.

Panquiho zřejmě přestalo dřepění bavit, a tak se po všech čtyřech začal blížit ke Kerriganovi. Začenichal, pak natáhl

pracku a prstem šťouchl mladého čaroděje do kotníku. Adept rychle odtáhl nohu. Pokusil se postavit, ale jen se

bezmocně převalil jako nějaká obzvlášť nešikovná, na břeh vyvržená velryba.

Zbylí dva Panquiové začali řvát smíchy. Strach je již nejspíš přešel, protože vystoupili zpoza zad svého ochránce. Vrhli

se ke Kerriganovi a pokusili se ho plácnout jeden do hlavy a druhý do stehna. Před prvním plesknutím zachránilo

mladého čaroděje rychlé sklonění hlavy, to další však s mlasknutím dopadlo na jeho levé stehno. Zasykl bolestí.

Překulil se na záda, avšak jen proto, aby vzápětí dostal pořádnou facku.

Menší Panquiové ho popadli za ruce, které zvedl, aby si chránil obličej. Neurvale ho postavili na nohy a otočili s ním

kolem dokola. Kerriganovi se zamotala hlava a zapotácel se. Další pohlavek mu přistál za pravým uchem a mladý

čaroděj udělal po pláži několik vrávoravých krůčků pryč od čáry příboje, ale hned přilétla ještě jedna facka, která ho

otočila a poslala zpátky k moři.

Větší Panqui přistoupil ke svým druhům a zařval na Kerrigana. Mladý čaroděj polekaně zaječel a ustoupil. Jeden z

menších netvorů do něj poté vší silou strčil. Kerrigan klopýtl a padl na jedno koleno, následný kopanec do zad jej

poslal tváří do vlhkého písku. Ten mu zaskřípal v zubech a zalepil oči, pak se mladý čaroděj rozkašlal a vyplivl trochu

jasně červené krve.

To donutilo Panquie, aby se začali řehtat a řvát ještě hlasitěji. Hlasy měli v jednu chvíli řezavé a pronikavé, ve chvíli druhou už se jim ale z hrudníků dralo mohutné chrochtání, přecházející až do burácivého řevu. V tom okamžiku se zem

před Kerriganem náhle otřásla, jak na ni dopadlo něco těžkého. Tři Panquiové se rozletěli na všechny strany. Dva

menší zavřeštěli a vrhli se do vody, zatímco ten větší krok za krokem ustupoval a podrážděně štěkal.

Dostalo se mu odpovědi v podobě temného zavrčeni.

Kerrigan zamrkal. Z očí mu vytryskly slzy a očistily je od písku. Pak vzhlédl. Tyčil se nad ním čtvrtý Panqui, o dobrou

polovinu těžší než ti dva menší a alespoň o hlavu vyšší než Kerriganův větší mučitel. Zatímco kůže prvních tří Panquiů

byla hráškově zelená, měly kostěné pláty nově příchozího sytou barvu jarních listů, kterou na několika místech rušily

tmavohnědé a černé skvrnky. Po obrněných zádech i ocasu se mu táhl souvislý pruh stříbřité srsti, sem tam se nějaký

stejně zbarvený chloupek objevil i na jeho uších a temeni hlavy. Netvor shlížel na ležícího Kerrigana a v jeho velikých

očích nebylo ani stopy po soucitu.

První Panqui vyzývavě zařval a vrhl se do útoku. Ten mohutnější mu stejným způsobem odpověděl a postavil se

protivníkovi do cesty jako pevná hora svalů a kostěných plátů. Menšího rázem přešla chuť útočit a začal se otáčet,

když tu k němu ten větší přiskočil a úderem pracky ho srazil do písku. První Panqui se převalil a nejistě se zvedl na

nohy. Hned však sebou opět praštil na záda, přičemž si mezi nohama prostrčil tlustý ocas a zakryl si jím svoje genitálie

a břicho.

Větší netvor stál nad poraženým protivníkem a řval. Zároveň neúnavně zasypával ležícího Panquie pískem, házel ho po

něm celými hrstmi, kopal ho na něj nebo ho na něj hrnul mohutným ocasem. Menší Panqui jen bezmocně kňučel. Stočil

se do klubíčka a sevřel si hlavu oběma rukama.

Kerrigan se trochu nadzvedl a podařilo se mu pod sebe dostat svá neposlušná kolena. Dělal co mohl, aby potlačil

zakašlání, přece se mu však vydralo z úst. Na jeho bradě ulpěl krvavý plivanec a on si ho hřbetem ruky rozetřel na

písčitou červenou kaši. Dech se mu zkrátil a každé nadechnutí způsobovalo bolest.

Mladý čaroděj neměl ponětí, kdy k němu jeho zachránce znovu obrátí pozornost, ale nedělal si žádné iluze o tom, že by

snad velikému Panquimu dokázal uniknout. Jeho jediná šance na přežití spočívala v použití magie na tuto svalnatou

bestii. Z hrudi mu ale trčel pořádný kus dřeva a plíce mu plnila krev, takže se nedokázal soustředit na seslání byť

jediného kouzla, které by mu zachránilo život.

Pravou rukou nahmatal dřík šípu, jenž mu vyčníval z prsou, a pokusil se ho dírou ve svém rouchu vytrhnout.

Nedokázal ho však pořádně sevřít, navíc pokaždé, když se dotkl zbytku šípu, vystřelila mu do prsou taková bolest, že

musel lapat po dechu. Zavřel oči, aby se pokusil soustředit, ale vtom mu cosi zastínilo slunce. Znovu je tedy otevřel a

zjistil, že se mohutný Panqui posadil do písku přímo před ním.

Netvor bez nějakých okolků natáhl pracku, popadl ho za roucho a roztrhl ho. Panquiho nozdry se rozšířily. Chvíli

čenichal a pak náhle promluvil lidským hlasem. „Rána páchnout.“

Kerrigan nevěřícně otevřel pusu. Až po chvíli se k němu vrátil dar řeči: „Cože?“

„Rána páchnout. Ty umřít.“ Panqui sebou zavrtěl a zadek se mu zabořil hlouběji do písku. „Rána páchnout — ty nikdy

neuzdravit.“

„To není pravda.“ Mladý čaroděj se zachvěl bolestí, ale neustal v pokusech sevřít zlomený šíp. V duchu se sám sebe

ptal, proč to vlastně dělá, neboť věděl, že nemá ani sílu ani odvahu k tomu, aby ho ze sebe vytáhl. Jen stěží se dokázal

dříku dotknout palcem a dalšími dvěma prsty. Jistě, mohl si ho z těla vyprostit kouzlem — zaklínadlo, kterým zničil

pirátskou loď, se k tomuto účelu hodilo přímo dokonale — ale měl pocit, že mu potom už nezbude dost sil, aby se

vyléčil. Nemám na výběr. Bud to udělám nebo zemřu.

Dva nejmenší Panquiové se vynořili z vody a s potměšilým hihňáním se k sobě přitiskli. Ten veliký na ně zavrčel a

potom se opět podíval na Kerrigana. „Dřevo pryč - rána páchnout dál.“

„Stejně ho ze sebe musím dostat.“ Kerrigan konečně pevně sevřel dřík a škubl za něj. Hned nato zaúpěl a prsty mu

sklouzly po vlastní krvi.

Panqui si ho blízka změřil pohledem a pak se k němu naklonil. Jeho pravá pracka těžce dopadla Kerriganovi na rameno a

znehybnila ho. Potom natáhl netvor i levou pracku a palcem a ukazováčkem přejel po zakrváceném dříku. Rameno

mladého čaroděje zaplálo pronikavou bolestí, když mu Panqui silně zatlačil na kůži, aby odhalil větší kus šípu. Netvor

ho pevně sevřel a pak, s maličkým pootočením, mu ho vyrval z těla.

Kerrigan zařval a naklonil se kupředu tak daleko, jak jen dokázal. Jeho tlusté tělo se otřásalo vzlyky a po tvářích se mu

kutálely slzy. Nabral do plic pořádný doušek vzduchu, a hned ho ze sebe dostal v silném zakašlání. Jeho hrůza a bolest

se zdvojnásobila, když si všiml, že se mu ze zraněného ramena vynořují praskající krvavé bubliny. Po buclaté hrudi mu

odkapávala krev smíšená s hnisem. Otevřel ústa v němém výkřiku a spodní ret se mu začal chvět, když vtom ho kdosi

znovu neurvale posadil do vzpřímené polohy.

Panqui se nad ním vztyčil. „Duše páchnout.“

Hrubost, se kterou ho zvedl, Kerrigana šokovala. Popotáhl nosem a utřel si ho rukávem svého roucha. „Cože?“

„Rána páchnout — ty umřít. Duše páchnout — ty mrtvý už. Panqui si pohrdavě odfrkl. „Lombo s ty neztrácet čas už.“

Panqui se opět posadil, ale už se nedíval na Kerrigana, nýbrž kamsi na moře, přičemž mladému čaroději ukazoval z

profilu svou napůl zvířecí tvář s vyčnívajícím čenichem.

„Ne?“ Kerrigan se vyškrábal na kolena. „Tak sleduj, Lombo.“

Mladý Adept si otřel pravou ruku o stehno a pak si ji pevně přitiskl k ráně. Bolelo to příšerně, krvavé bubliny mu

narážely do dlaně a praskaly. Donutil se tlačit na ránu opravdu silně, tak silně, že bolestí stěží popadal dech Přesto

však dýchal nosem natolik zhluboka, jak jen dokázal. Kerrigan pomalu zavřel oči a jeho mysl se dala do práce. V duchu

sevřel roztřepené okraje své rány a silou vůle je zkroutil do plynulé křivky elfského kouzla. Zvolna k němu přidával

další a další nitky bolesti a zaklínadlo pomalu nabíralo na síle.

Kouzlo udělalo přesně to, co udělat mělo — uspíšilo uzdravování. Jenže nic na světě není zadarmo a pro magii to platí dvojnásob. Kerrigan proto cítil každičký ždibeček bolesti a každou špetku nepohodlí, která by ho sužovala, kdyby se

rána hojila běžným způsobem. Měsíce agónie se zhustily do deseti vteřin. Pak do dvaceti. Uplynula celá půlminuta a

bolest se stále stupňovala a stávala se intenzivnější, avšak Kerrigan si vedl statečně. Zaryl si nehty do ramena, aby

udržel ruku na místě, ačkoli v něm sílil pocit, jako kdyby mu kdosi dezinfikoval ránu s pomocí doruda rozpáleného

železa.

Už uběhla minuta a bolest stále nepolevovala. Zatnul zuby, aby jí vzdoroval. Jeho tělo se otřásalo v krátkých

záchvěvech a chtělo se mu zvracet, ale i nevolnost se mu nějakým záhadným způsobem dařilo překonat. Úder srdce. A

ještě jeden. Pot ho pálil v očích a slaně mu prosakoval do úst. Zvedl hlavu a zavrčel, odmítl však vykřiknout.

A pak se bolest zlomila tak náhle, až se Kerriganovi zdálo, že slyší hlasité prasknutí. Otevřel oči, a když si odloupl dlaň

od ramena, našel pod ní kůži bez jediného kazu, růžovou a naprosto zdravou. Dýchal sice přerývaně, ale bezbolestně,

hruď se mu dmula přestálou námahou. Jako první zvedl pravou nohu, pak k ní přidal i levou a s pomocí trochy štěstí se

mu podařilo postavit.

Shlédl na sedícího Lomba. „Rána, co páchla, je pryč.“

Panqui mu pohled vrátil a začenichal. „Lidé mít elfská magie?“

Kerrigan sebejistě přikývl. „Alespoň já ano.“

Lombo se vymrštil ze země a dříve, než se Kerrigan stačil leknout, popadl jej a přehodil si ho přes rameno. Mladý

čaroděj by nejspíš zakřičel, kdyby mohl, jenže ten prudký pohyb mu vyrazil z plic všechen vzduch. Než stihl Kerrigan

něco říci nebo udělat, pelášil již s ním Panqui pryč z pláže. Proběhl po kmeni padlého stromu a pak se vyšvihl do větví

nějakých třicet stop nad zemí. Těžký netvor se bleskurychle přehnal po jedné větvi natolik tenké a křehké, až se

mladému čaroději svíral žaludek, a na jejím konci se odrazil a jednoduše skočil na další strom.

Jeho pád zpomalila jiná větev a husté zelené listoví, pak se Panqui vyhoupl vzhůru. Větve naříkaly a sténaly, když po

nich přebíhal ten těžký netvor, který se zjevně cítil v korunách stromů jako doma. Panqui se ocasem nechytal větví,

používal ho jiným způsobem. Kerrigan mohl ze své pozice snadno pozorovat, jak sebou ocas mrská ze strany na stranu

a vyvažuje svého majitele, doslova letícího mezi stromy.

Kerrigan již dávno ztratil ponětí o tom, jak dlouho už takto cestují nebo jakým směrem míří, když tu seskočil Lombo ze

stromu na paseku. Několik masivních staveb z těžkých klád a se střechami z propletených větví tvořilo na mýtině veliký

čtverec. Podlouhlým budovám scházely boční stěny, střechy však lemovaly široké dřevěné okapy, které je

nepochybně chránily před většinou dešťových kapek. Mezi stavbami se pohybovaly skupinky Panquiů a hrstka

menších netvorů, zřejmě mláďat, si v prachu hrála na honěnou nebo škádlila psa, přivázaného k jednomu z bočních

sloupů. Několik Panquiů lenošilo na visutých lůžkách, která mírně rozhoupávali svými ocasy.

Lombo si sundal Kerrigana z ramene a konečně ho znovu postavil na nohy. Poté ho napůl vedl a napůl táhl k jedné z

budov. Na visutém lůžku zde ležel postarší Panqui - Kerrigan to alespoň odhadoval podle většího množství stříbřitých

chloupků, pokrývajících netvorovo tělo, i podle bělobílé barvy jeho vlasů i chlupů kolem uší. Okolo postávalo několik

dalších Panquiů. Kerrigan předpokládal, že se jedná o samice, neboť měly veliké povislé prsy.

Lombo se vedle visutého lůžka posadil na bobek a sloupl kus mokrého hadříku z holeně staršího Panquiho. Zející rána

byla sice obalená spoustou kořínků a bylin, ale pod nimi spatřil Kerrigan zlomené konce kosti, vyčnívající skrze kůži. V

okamžiku, kdy mohutný Panqui zvedl mokrou látku a odkryl zranění, udeřil mladého čaroděje do nosu pronikavý

zápach hnijícího masa.

„Rána páchnout zle.“ Lombovy široké nozdry se zúžily. „Elfská magie.“

„Já nevím.“ Kerrigan se kolem sebe rozhlédl a začal se chvět. „Zkoušel jsem ji mnohokrát na sobě i na jiných, ale to byli

lidé a elfové. Nikdy jsem ještě neléčil Panquiho.“

„Musíš to udělat, Adepte Reesi.“ Ten hlas se ozval z hlubin dlouhé budovy a doprovázelo ho rachocení řetězu. „Dělala

jsem co se dalo, ale nestačilo to.“

Kerrigan se otočil a zůstal civět do stínů, halících vzdálený konec stavby. Orla, k smrti unavená a se zešedlou tváří, se

tam zády opírala o sloup. Krk jí svíral kovový obojek. V jejím náručí se choulila rusovlasá dívka s kolenem ovázaným a

— soudě podle toho, jak byla látka vyboulená — také obaleným léčivými bylinami. „Magistryně Orlo, jak to, že ses od

nich nechala spoutat?“

Zavrtěla hlavou. „Mám přeražená záda. Nemohu utíkat. Ani ona ne.“

Kerrigan k ní udělal první krok, když tu mu cestu zatarasil Lombo. „Xleniki.“

Orla si povzdychla. „Musíš vyléčit toho starého, teprve potom tě nechají, aby ses věnoval nám. Když to nedokážeš,

tak všichni umřeme.“

Kerrigan se zachvěl. „A co když se o to pokusím, ale nepodaří se mi to?“

„Stane se totéž, Adepte Reesi.“

Kerrigan přikývl a přistoupil ke starému Panquimu. Xlenikiho oči zůstávaly zavřené, netvor dýchal mělce a přerývaně.

Mladý čaroděj se zhluboka nadechl. „Uzdravím ho, ale má magie mu způsobí bolest.“

Lombo jedinkrát přikývl. Velmi vážně.

„Kerrigane, ne.“

Šlehl pohledem po Orle. „Cože, Magistryně? Říkala jsi přece, že ho mám vyléčit.“

„Ano, ale budeš muset vzít jeho bolest na sebe. Jinak by mohl zemřít šokem.“

„Ale… Vždyť má otevřenou zlomeninu nohy! A ta rána se mu navíc zanítila!“ Kerrigan poplašeně zamrkal. „Bude mě to

bolet! Hodně moc.“

„Všude kolem nás jsou Panquiové. Myslíš, že až nás budou zabíjet, bude to bolet méně?“

Mladý čaroděj ztěžka polkl a natáhl ke zraněnému pravou ruku. Panquiho kůže byla teplejší, než očekával, v okolí rány

dokonce spíše horká. Kerrigan věděl, že za to může infekce, která se v ní usadila, přesto k ní však přitiskl dlaň. Starý Panqui sebou maličko trhl, ale vtom k němu přikročil Lombo a položil mu na ramena své veliké pracky.

Kerrigan znovu zavřel oči a jal se vyvolávat elfské kouzlo. Jeho vědomí se zabodlo Panquimu hluboko do těla. Měl

stejný pocit, jako kdyby bosý sestupoval do hustého bahna, které mu zvolna obtékalo prsty na nohou a pak si podle

sílícího zápachu najednou uvědomil, že to není žádné bahno, nýbrž fekálie. Po zádech mu přejel mráz a jemu se náhle

hrozně zachtělo odtáhnout ruku a přerušit kouzlo neboť se mu vše zdálo být děsivě špatným a cizím.

Byl to však právě ten pocit cizosti, který ho nutil vytrvat a hroužit se stále hlouběji a hlouběji. Vzhledem k tomu že

teprve nedávno použil hojivé kouzlo sám na sebe, byly vzpomínky na prožité utrpení v jeho mysli stále velmi čerstvé.

Katalogizoval rozdíly mezi vlastním a tímto zraněním, soustřeďoval se na to, co je spojovalo, a s pomocí získaných

poznatků se tlačil dál. Nakonec narazil na proud bolesti, který v jeho mysli pulsoval jasným a silným světlem. Ten

palčivý tok měl rozeklané kraje ostré jako žiletky.

Ačkoli každičká žilka v jeho těle protestovala proti tomuto činu, přerušil mladý čaroděj proud bolesti a nasměroval ho

do sebe. Nechal magickou energii, aby se vlila do toku, zúžila ho, a tím zvýšila jeho rychlost a pak mu náhle bolest

bouřlivě vklouzla do celého těla. Ruce i nohy se mu zachvěly a musel zatnout zuby, aby nevykřikl. Jehličky agónie se

do něj zabodávaly a působily daleko větší utrpení, než pirátský šíp. Jedna z nich se mu zapíchla do beder a donutila ho

vyprázdnit močový měchýř. Jeho svaly sebou škubaly v kratičkých záchvěvech a po celém těle mu vyrašily krůpěje

potu. Stékaly mu po zádech, vlhčily masité záhyby na jeho tučném břiše a kapaly mu z nosu i z brady.

Kerriganova mysl vnímala každičké píchnutí, každičké zachvění, každičký nádech i každičký dotek horké moči, která mu

stékala po stehnech, a všechno to utrpení těla spojovala do slabounkého kňourání, unikajícího z hrdla mladého

čaroděje. Kerrigan se však ze všech sil snažil nebrat bolest v úvahu. Nejzvědavější část jeho mysli si vychutnávala

podivnosti Panquiho fyziologie. Podstata netvora, jehož léčil, ho fascinovala. Když začal tkát kouzlo určitým způsobem

a tělo proti tomu zaprotestovalo, jednoduše rozmotal jednotlivé nitky a zkusil to jinak. Zjistil, že jsou Panquiové velmi

srdnatými a odolnými tvory, kteří se obvykle uzdravují velmi rychle, a tak dokázal přimět Xlenikiho tělo, aby se samo

léčilo daleko rychleji, než tělo příslušníka kterékoli jiné rasy. Během své práce měnil a tříbil kouzlo, tu něco maličko

zastřihl, jinde zase cosi přidal. Nasával energii, kterou jeho tělo vytvářelo svými záchvěvy a otřesy, a ihned ji vléval do

zaklínadla.

Bolest, jež pulsovala jeho tělem, byla skutečně nesnesitelná, ale Kerrigan ji nenechal, aby ho přemohla. Úžas, který

pociťoval, když léčil Panquiho, mu umožňoval stopovat bolest a pohlížet na ni věcně a nezaujatě, vždyť byla ničím ve

srovnání s dalšími špetkami informací a novými vědomostmi, které znal ze všech lidí na světě pouze on sám. Touha

zjistit více ho hnala dál a dál, až si nakonec s určitou neochotou a smutkem uvědomil, že bolest slábne a že se tedy jeho

práce s nejvyšší pravděpodobností chýlí ke konci.

Otevřel oči a zvedl dlaň z nohy starého Panquiho. Rána se zavřela a potáhla se kůží, na které byl vidět pouze ten

nejnepatrnější náznak šrámu. Kerrigan se usmál a zatoužil něco říci, zjistil však, že se mu svírá hrdlo a jazyk má těžký

jako z olova.

Převalila se přes něj vlna vyčerpání a silou mu zavřela oční víčka. Pokusil se chytit visutého lůžka, ale prsty ho zradily.

Chvíli měl pocit, jako by jeho žilami proudilo roztavené železo a zevnitř mu spalovalo kůži. Pak mu svět přímo před

očima zčernal a on ztratil vědomí ještě dříve, než jeho tělo stačilo dopadnout na podlahu.