Rezistencia (CZ) 2012 45. kapitola

KAPITOLA 45

Nevidím ho znovu umírat.
Ve chvíli, kdy zmáčknu spoušť, zavřu oči, a když je otevřu, na zemi leží
druhá Tris. Na zemi ležím já.
Upustím revolver a co nej rychleji běžím ke dveřím. Málem přes ni zakopnu.
Celou vahou se o dveře opřu, zaberu za kliku a propadnu na druhou
stranu. Malátně za sebou zavřu a vytřepu si ruce, aby se mi do nich
vrátil cit.
Místnost za dveřmi je dvakrát tak velká a také modře nasvícená, i když
v bledším odstínu. Uprostřed se vyjímá velký stůl. Na zdech visí fotografie,
nákresy, seznamy.
Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Začínám vidět jasněji
a můj tep se zpomaluje. Mezi snímky na stěnách poznávám svou vlastní
tvář, Tobiáše, Marcuse i Uriaha. Vedle našich fotografií je připíchnutý
dlouhý výčet nějakých látek, zřejmě chemických sloučenin. Každá je přeškrtnutá
červeným fixem. Tady zřejmě Jeanine vyvíjí simulační séra.
Někde vpředu zaslechnu hlasy a v duchu si vynadám. Co tady děláš?
Neztrácej čas!
„Jméno mého bratra,“ ozve se hlas. „Chci, abys ho vyslovila.“
Tori.
Jak se dostala přes simulaci? Je snad taky Divergentní?
„Nezabila jsem ho,“ řekne Jeanine.
„Myslíš, že tě to ospravedlňuje? Myslíš, že to znamená, že si nezasloužíš
zemřít?“
Tori ncječí, ale přímo kvílí. Z úst se jí dere všechen žal, který v sobě takovou
dobu nosila. Vyrazím ke dveřím, ale příliš zbrkle. Narazím bokem
do rohu stolu a bolestí sebou škubnu. Musím se na chvíli zastavit.
„Důvody mého jednání jsou nad možnostmi tvého chápání,“ prohlásí
Jeanine. „Byla jsem ochotná přinést oběť většímu dobru, ale tomu jsi ty
nikdy nerozuměla, ani tenkrát, když jsme spolu chodily do školy!“
Dokulhám se ke dveřím z mléčného skla. Dveře se rozsunou a já spatřím
Jeanine namáčknutou ke zdi a kousek od ní Tori, která na ni míří revolverem.
Za nimi je skleněný stůl a na něm stříbrná skříňka - počítač - a klávesnice.
Celou protější stěnu pokrývá jedna velká obrazovka.
Jeanine na mě upře zrak, ale Tori se nepohne. Jako by mě ani neslyšela.
Obličej má červený a zmáčený slzami. Ruka se jí třese.
Nemám vůbec žádnou jistotu, že ten soubor dokážu sama najít. Jestli
je Jeanine tady, můžu ji donutit, aby mi ten soubor vyhledala, ale jestli ji
Tori zastřelí...
„Ne!“ vykřiknu. „Tori, nedělej to!“
Ale Tori už drží prst na spoušti. Vší silou se vymrštím a ve výskoku do
ní strčím. Ozve se výstřel a po něm výkřik.
Narazím hlavou o dlažbu. Před očima mi vyskáčou hvězdičky, ale i tak
se na Tori vrhnu. Šťouchnu do pistole, až odletí z jejího dosahu.
Proč jsem j i radši nepopadla?!
Tori mi z boku vrazí pěstí do krku. Využije toho, že nemůžu dýchat,
a setřese mě ze sebe, aby se mohla natáhnout pro revolver.
Jeanine sedí zhrouceně u zdi. Na noze jí prosakuje krev. Noha! vzpomenu
si a udeřím Tori do stehna blízko místa, kam ji před časem postřelili.
Zavřeští bolestí a mně se mezitím podaří vstát.
Vykročím k revolveru, ale Tori je rychlejší, než jsem čekala. Ovine mi
ruce kolem nohou a podtrhne mi je. Praštím sebou na kolena, ale pořád
jsem nad ní. Vrazím jí pěstí do žeber.
Tori zaúpí, ale nevzdává se, a zatímco se škrábu směrem k pistoli, zakousne
se mi do ruky. Bolest, která mě ochromí, se nepodobá ničemu, co
znám, žádnému úderu ani střelnému zranění. Vykřiknu hlasitěji, než bych
si myslela, že je možné, a pohled mi rozmlží slzy.
Nedostala jsem se tak daleko jenom proto, abych teď Tori nechala zastřelit
Jeanine předtím, než z ní vytáhnu potřebné informace.
Vyškubnu se z jejího skusu. Zatmí se mi před očima. Jedním prudkým
pohybem se vymrštím k pistoli a obejmu její rukojeť. Otočím se a namířím
na Tori.
Moje ruka. Moje ruka je celá od krve, stejně jako Tónina brada. Mírně
ji svěsím, abych se na ni nemusela dívat a lépe tak zapomněla na bolest.
Postavím se. Nepřestávám na Tori mířit.
„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty nás zradíš, Tris,“ řekne. Zní to
jako zavrčení, kterého snad lidská bytost ani není schopna.
„Nejsem zrádce,“ namítnu. Zamrkám, aby se mi slzy skutálely na tváře
a lépe jsem na ni viděla. „Teď ti to nedokážu vysvětlit, ale... prosím tě,
věř mi. Existuje něco důležitého a jenom ona ví, kde
„Přesně tak!“ zvolá Jeanine. „Je to tamhle v tom počítači, Beatrice, a jenom
já k tomu znám přístup. Jestli mi nepomůžeš přežít, zemře to spolu
se mnou.“
„Je to lhářka,“ sykne Tori. „Lhářka, a jestli jí věříš, nejseš jenom zrádce,
ale taky idiot, Tris!“
„Věřím jí,“ řeknu. „Věřím jí, protože to dává dokonalý smysl! Je to ta
nejcitlivější informace, jaká existuje, a je ukrytá v tomhle počítači, Tori!“
Zhluboka se nadechnu a ztiším hlas. „Prosím tě, vyslechni mě. Nenávidím ji
stejně jako ty. Nemám důvod ji bránit. Říkám ti pravdu. Tohle je důležité.“
Tori mlčí. Na chvíli získám pocit, že jsem vyhrála, že jsem ji přesvědčila.
Ale pak řekne: „Nic není důležitější než její smrt.“
„Jestli jsi o tom pořád přesvědčená, nemůžu ti pomoct. Ale nedopustím,
abys ji zabila.“
Tori se zvedne na kolena a otře si krev z brady. Pak se mi podívá do očí.
„Jsem jeden z lídrů Neohrožených,“ prohlásí. „O tom, co udělám, ty
nerozhoduješ.“
A než mě cokoli napadne -
Než mě napadne vystřelit z revolveru, kterým na ni mířím -
Tori si z boty vytáhne dlouhý nůž, vyšvihne se a bodne Jeanine do žaludku.
Zavřeštím. Jeanine vydá příšerný zvuk - bublavý, chrčivý skřek umírajícího.
Vidím, jak Tori zatne zuby, slyším, jak zamumlá jméno svého bratra
- „George Wu“ - a podruhé zanoří nůž Jeanine do břicha.
V očích Jeanine se usadí skelný pohled.