Rezistencia (CZ) 2012 47. kapitola

KAPITOLA 47

Má mysl se tvrdošíjně vrací ke vzpomínkám na Lynn, aby mě ujistila, že
Lynn už nežije, ale já jim odmítám věnovat pozornost. Jednou se k tomu
všemu možná v duchu vrátím, pokud mě nepopraví jako zrádce, nebo cokoli
se mnou noví lídři hodlají provést. Ted se však snažím udržet mysl
prázdnou a namlouvám si, že nic kromě této místnosti nikdy neexistovalo
a ani existovat nebude. Mělo by mi to činit potíže, ale nečiní. Naučila
jsem se svůj zármutek odsouvat stranou.
Zanedlouho se v hale objeví Tori a Harrison. Tori se dobelhá k židli -
skoro jsem na její zraněnou nohu zapomněla; dokázala Jeanine zabít s takovou
hbitostí. Harrison jde za ní.
Za nimi kráčí jeden z Neohrožených, který má přes rameno přehozené
Jeaninino tělo. Shodí jej před zajatce na stůl jako těžký balvan.
Lidé za mnou zalapají po dechu a začnou si mumlat, ale nikdo nepláče.
Jeanine nepatřila k těm vůdcům, pro které by člověk plakal.
Zvednu oči a podívám se na její tělo. Působí tak drobně, mnohem
drobněji než zaživa. Byla jen o několik centimetrů vyšší než já, vlasy měla
jen o pár odstínů tmavší. Tváří se klidně, téměř pokojně. Jen s obtížemi
v tomto těle poznávám ženu, kterou jsem znala, ženu bez svědomí.
I ona byla komplikovanější, než jsem myslela. Pečlivě střežila tajem-
ství, které kvůli svému zvrácenému ochranitelskému instinktu považovala
za příliš hrozivé, než aby mohlo být zveřejněno.
Do vestibulu vstoupí Johanna Reyesová. Je promáčená až na kůži. Na
jejích červených šatech se rýsují tmavě rudé skvrny. Odpadlíci ji ve vteřině
obklopí, ale ona si nevšímá ani jich, ani zbraní v jejich rukou.
„Zdravím,“ řekne Harrisonovi a Tori. „Tak co mi chcete?“
„Takovou zdvořilost jsem od vůdce Mírumilovných nečekala,“ řekne
Tori a jízlivě se usměje. „Není to proti vašemu manifestu?“
„Kdybyste o našich zvycích skutečně něco věděla, pak byste také věděla,
že žádného oficiálního vůdce nemáme,“ opáčí Johanna jemně, a přitom
důrazně. „Já už však Mírumilovné nezastupuji. Své pozice jsem se
vzdala, abych mohla přijít sem.“
„Jo, viděla jsem, jak se s tím svým houfem mírotvorců pletete všem do
cesty,“ řekne Tori.
„Ano, to byl náš záměr,“ odvětí Johanna. „Protože plést se vám do cesty
znamenalo postavit se mezi vaše zbraně a nevinné lidi, a zachránit tak
mnoho životů.“
Zrůžoví jí tváře a mě opět napadne, že Johanna Reyesová je pořád
krásná. Teď si však myslím, že není krásná navzdory své jizvě, ale krásná
díky ní. Podobně jako Lynn se svou oholenou hlavou; jako Tobias se svými
vzpomínkami na krutého otce, které nosí jako štít; jako moje máma
v obyčejných šedých šatech.
„Napadlo nás, že když jste tak velkorysá, mohla byste od nás svým lidem
doručit zprávu,“ řekne Tori.
„Nemám v úmyslu opustit vás a vaši armádu ve chvíli, kdy má dojít
k takzvanému rozdělování spravedlnosti,“ prohlásí Johanna. „Ale mohu
zařídit, aby vaši zprávu doručil Mírumilovným někdo jiný.“
„Dobře,“ souhlasí Tori. „Vyřiďte jim, že v nejbližší době bude zřízen
nový politický systém, ve kterém nebudou mít Mírumilovné žádné zastoupení.
Domníváme se, že je to spravedlivý trest za jejich nevyhraněnost během
tohoto konfliktu. Pochopitelně budou i nadále povinni zásobovat město
potravinami, ale budou tak činit pod dozorem jedné z vůdčích frakcí.“
Na chvíli mám pocit, že se Johanna na Tori vrhne a začne ji škrtit. Ale
ona se jen napřímí a řekne: „To je vše?“
„Ano.“
„Dobře,“ odpoví Johanna. „Teď bych ráda udělala něco užitečného.
Předpokládám, že nám nedovolíte, abychom se postarali o tyto zraněné?“
Tori se na ni výmluvně podívá.
„Myslela jsem si to,“ řekne Johanna. „Ale pamatujte si jednu věc. Lid,
který je utlačován, vyjde ze svého boje posílen.“
Obrátí se a vyjde z budovy ven.
Něco mě na jejích slovech upoutá. Jsem si jistá, že je myslela jako hrozbu,
i když velmi jemnou. Zároveň však cítím, že se v nich skrývá víc - jako
by nemluvila jen o Mírumilovných, ale o jiné utiskované skupině. Odpadlících.
Rozhlédnu se po vestibulu po všech přítomných vojácích a spatřím jasný
vzorec.
„Christino,“ řeknu. „Odpadlíci mají u sebe všechny zbraně.“
Christina přelétne pohledem po hale a zachmuřeně se na mě podívá.
V duchu znovu uvidím, jak Therese bere Uriahovi pistoli, i když sama
jednu má. Jak Tobias sevře rty do tenké linky, když se jej zeptám na problematické
spojenectví Neohrožených s odpadlíky a ucítím, že mi něco tají.
Do haly vznešeně vkráčí Evelyn. Nese se jako královna, která se vrací
na své panství. Tobias ji však nedoprovází. Kde je?
Evelyn se postaví za stůl, na kterém leží tělo Jeanine Matthewsové. Za
ní se do vestibulu s obtížemi vbelhá Edward. Evelyn pozdvihne pistoli, namíří
na Jeaninin rozpadlý portrét a vystřelí.
Zavládne ticho. Evelyn upustí revolver na stůl vedle Jeanininy hlavy.
„Děkuji,“ řekne. „Vím, že vás všechny asi zajímá, co se bude dít dál.
Proto jsem tady, abych vám to řekla.“
Tori se na židli napřímí a nakloní se k Evelyn, jako by chtěla něco poznamenat,
ale Evelyn jí nevěnuje pozornost.
„Frakční systém, který takovou dobu přetrvával na úkor vyhoštěných
lidských bytostí, bude s okamžitou účinností zrušen,“ oznámí Evelyn.
„Víme, že tato změna bude pro řadu z vás obtížná, ale —“
„ Víme?“ vpadne jí do řeči Tori. Tváří se šokované. „O čem to mluvíte,
zrušen?“
„Mluvím o tom,“ prohlásí Evelyn a poprvé se na ni podívá, „že vaše
frakce, která ještě před několika týdny spolu se Sečtělými volala po tom, že
přísun potravin a jiných nezbytností pro odpadlíky musí být omezen, a jejíž
volání vyústilo v likvidaci Odevzdanosti, přestane existovat.“
Evelyn se pousměje.
„A jestli proti nám budete chtít pozvednout zbraně, obávám se, že žádné
nenajdete.“
Dívám se, jak každý odpadlík zvedne ruku se zbraní. Jsou rozmístěni
po obvodu celé haly a obsadili také jednu schodišťovou šachtu. Obklíčili
nás.
Je to tak elegantní, tak chytré, že se málem rozesměju.
„Mé polovině armády jsem nařídila, aby hned po dokončení mise vašim
lidem odebrali zbraně,“ pokračuje Evelyn. „Mohu s potěšením konstatovat,
že v tomto úkolu uspěli. Je mi líto, že jsme k vám nemohli být
upřímní, ale věděli jsme, že jste byli vycvičeni svou frakci bránit jako vlastní
matku a že vám budeme muset přechod do nastávající nové éry usnadnit.“
„Usnadnit?“ zopakuje Tori. S námahou vstane ze židle a dokulhá se
k Evelyn. Ta s klidem zvedne revolver ze stolu a obrátí jej proti Tori.
„Nehladověla jsem přes deset let jenom proto, abych teď ustoupila nějaké
ženské z Neohroženosti se zraněnou nohou,“ nechá se slyšet Evelyn.
„Takže jestli nechcete, abych vás zastřelila, běžte se posadit ke členům své
někdejší frakce.“
Všechny svaly na paži má napjaté a v očích se jí zračí nikoli chladný
výraz jako Jeanine, ale rafinovanost, přemýšlivost, zvažování. Nechápu,
jak se tato žena mohla kdysi Marcusovi podrobit. Tehdy musela být jiná.
A zocelila ji až zkouška ohněm.
Tori před ní zůstane chvíli stát. Pak se k ní obrátí zády a odbelhá se na
okraj haly.
„Ty z vás, kteří nám v našem úsilí svrhnout nadvládu Sečtělých pomáhali,
po zásluze odměníme,“ pokračuje Evelyn. „Ty, kteří se postavili na odpor,
budeme soudit a potrestáme je úměrně podle zločinů, kterých se dopustili.“
Při poslední větě zvýší hlas. Překvapí mě, jak zvučně se halou nese.
Schodišťové dveře za ní se otevřou a do vestibulu téměř nepozorovaně
vklouzne Tobias a za ním Marcus a Caleb. Téměř. Já jsem si ho všimla,
protože jsem se naučila si ho všímat. Dívám se mu na boty. Černé tenisky
s chrómovými poutky na tkaničky. Zastaví se těsně u mě a dřepne
si vedle mého ramene.
Podívám se na něj. Čekám, že jeho oči budou chladné a neústupné.
Ale nejsou.
Evelyn stále hovoří, ale její hlas už nevnímám.
„Měla jsi pravdu,“ řekne Tobias tiše a balancuje přitom na bříšcích
chodidel. Pousměje se. „Já vím, kdo jsi. Mrzí mě, že jsi mi to musela připomenout.“
Otevřu ústa, ale nic už říkat nemusím.
Nato se všechny obrazovky v hale — alespoň ty, které nebyly při útoky
zničeny - rozsvítí, včetně projektoru nasměrovaného na zeď, kde dřív
visel Jeaninin portrét.
Evelyn se zadrhne uprostřed věty. Tobias mě vezme za ruku a pomůže
mi vstát.
„Co to má znamenat?“ dožaduje se Evelyn.
„Tohle,“ zašeptá mi Tobias do ucha, „jsou ty informace, které všechno
změní.“
Úlevou i obavami se mi roztřesou nohy.
„Ty jsi to dokázal?“ řeknu.
„ Ty jsi to dokázala,“ opraví mě. „Já jsem jenom přinutil Caleba, aby se
mnou spolupracoval.“
Vrhnu se mu kolem krku a políbím jej. Uchopí mou tvář do dlaní a poli
bek mi vrátí. Přitisknu se k němu. Vzdálenost, která nás od sebe dělila, zmizí
a spolu s ní zaniknou i všechny tajnosti, které jsme před sebou měli, všechna
podezření, kterými jsme jeden druhého zahrnuli - doufám, že navždy
A pak uslyším hlas.
Obrátíme se ke stěně, na které se objeví obraz ženy s krátkými hnědými
vlasy. Sedí se založenýma rukama za kovovým stolem, ale to místo nepoznávám.
Pozadí za ní je příliš špatně osvětlené.
„Ahoj,“ řekne žena. „Jmenuji se Amanda Ritterová. V tomto krátkém
snímku vám sdělím pouze to, co je třeba, abyste věděli. Zastupuji organizaci,
která bojuje za spravedlnost a mír. V posledních několika desetiletích
nabyl tento boj na důležitosti - a v důsledku toho je v něm téměř nemožné
pokračovat. Příčinou je toto.“
Na zdi se začnou v rychlém sledu za sebou promítat hrůzné záběry. Téměř
je nestačím sledovat. Nějaký muž klečí na kolenou s pistolí u hlavy.
Žena, která na něj míří, má kamennou tvář.
V dálce je na telefonním sloupu oběšená malá postava.
Díra v zemi velká jako dům, plná lidských těl.
A další a další záběry, které se střídají stále rychleji, až mi z nich v hlavě
zůstanou jen obrazy krve, kostí, smrti, krutosti, prázdných tváří, bezduchých
pohledů, vyděšených očí.
Právě když mám dost, když se mě zmocní pocit, že s dalším záběrem
vykřiknu hrůzou, na obrazovku se vrátí žena za stolem.
„Nic z toho si nepamatujete,“ řekne, „ale pokud si myslíte, že se jedná
o činy nějaké teroristické skupiny nebo diktátorského režimu, máte pravdu
jen napůl. Polovina z těch, kteří se na těchto snímcích dopouští krutých
zločinů, byli vaši sousedé. Vaši příbuzní. Vaši kolegové. Náš boj není
veden proti nějaké konkrétní skupině. Je veden proti samotné lidské povaze
- nebo alespoň proti její zdegenerované podobě.“
Kvůli tomuhle byla Jeanine ochotná zotročit lidské mysli a vraždit -
abychom se o tom nikdy nedozvěděli. Aby nás všechny udržela v nevědomosti,
v bezpečí a uvnitř oplocení.
Částečně ji chápu.
„Proto jste pro všechny tolik důležití,“ pokračuje Amanda. „Náš boj
proti násilí a krutosti jen mírní příznaky nemoci, ale nemoc samotnou vyléčit
nedokáže. Ale vy to dokázat můžete.“
,Abychom vás udrželi v bezpečí, vymysleli jsme způsob, jak vás před
námi uchránit. Před naším zdrojem vody. Před našimi technologiemi. Před
naší společenskou strukturou. Vytvořili jsme vaši společnost s nadějí, že znovu
objevíte mravní zákon, který většině z nás již nic neříká. Doufáme, že se
postupem času začnete měnit, protože většina z nás se již změnit nedokáže.“
„Tento záznam vám poskytuji proto, abyste věděli, kdy nastal čas nám
pomoci. Bude to tehdy, až se mezi vámi objeví mnozí takoví, jejichž mysl
bude tvárnější než mysl běžných lidí. Takovým jedincům byste měli dát
jméno Divergentní. Jakmile jich bude dostatek, vaši vůdci by měli vydat
rozkaz k trvalému otevření brány, abyste mohli vystoupit ze své izolace.“
Přesně o to mým rodičům šlo: využít to, co jsme se naučili, k pomoci
ostatním. Odevzdanost až do konce.
„Informace z tohoto záznamu jsou určené jen do rukou členů vlády,“
podotkne Amanda. „Budete mít čistý štít. Ale nezapomeňte na nás.“
Pousměje se.
„I já se k vám připojím. Stejně jako vy, i já dobrovolně zapomenu na
své jméno, na svou rodinu i domov. Vezmu na sebe novou totožnost, s falešnými
vzpomínkami a uměle vytvořenou minulostí. Abyste však věděli,
že informace, které jsem vám svěřila, jsou důvěryhodné, prozradím vám
jméno, které zanedlouho přijmu za vlastní.“
Rozšíří rty do úsměvu a mně se na chvíli zdá, že ji znám.
„Mé jméno bude Edith Priorová,“ řekne* „A s radostí zapomenu na
mnoho zlého.“
Priorová.
Video skončí. Místo něj se na stěnu promítá jen modrá záře. Stisknu
Tobiášovi ruku. Na chvíli se rozhostí ticho, jako by všichni zatajili dech.
Pak se strhne povyk.