Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 21. kapitola

Kapitola dvacátá první

Alex zamhouřila oči — mohlo však za to spíše její vyčerpání než první paprsky vycházejícího slunce. Za poslední tři

dny se jí podařilo urvat jen pár minut neklidného spánku, po dlouhé vysilující jízdě, kterou překvapila aurolanskou

armádu, prakticky nedostala příležitost k odpočinku. S pomocí generála Cara se jí podařilo přesvědčit místní bohaté

obchodníky, že je jejich město odsouzeno ke zkáze. Caro pečlivě poukázal na to, že nebude-li evakuace Poraseny

probíhat ukázněně — čímž měl na mysli to, že jeho rozkazy nebudou do puntíku splněny — dojde pravděpodobně k

rabování. V takovém případě by obchodníci ztratili daleko více, než při pouhém přestěhování, a tak se všichni váhavě

podřídili.

Caro nenechal organizaci evakuace pouze v rukou obchodníků. Porasena byla rozdělena na několik okrsků, jejichž

zástupci, ať už obchodníci, zlodějové, kněží nebo učenci, se museli dostavit na radnici a vyslechnout si tam plán

opuštění města. Generál podotkl, že každý, kdo bude přistižen při rabování, bude na místě popraven. Na jeho pokyn byl

do sálu přivlečen vzpouzející se muž v uniformě jeho vlastní Královské jízdní stráže. Tvář mu zakrývala plátěná kukla,

takže slovům, která vykřikoval, nebylo pořádně rozumět.

Caro vlastnoručně tasil dýku, sklonil se nad vězněm a řekl mu: „Ale no tak! Jsi pořád voják! Tak se tak pokus zemřít!“

Vrazil zbraň mužovi do hrudi tak hluboko, že její zkrvavená špička vykoukla z jeho zad, a vytáhl ji teprve tehdy, když

sebou zajatcovo tělo přestalo škubat a zůstalo volně viset v rukou svých strážců.

Caro nepovažoval za vhodné vyprávět shromážděným, že muž, jehož právě zabil, byl vrahem, kterého nechal vytáhnout

z městské šatlavy a obléknout do jezdecké uniformy.

Generál se podíval na zástupce jednotlivých okrsků, z čepele dýky v jeho ruce dosud odkapávala krev, zatímco jeho

vojáci vlekli pryč těžké bezvládné tělo. „Jak jsem řekl, všichni drancovníci budou popraveni. Muži, ženy i děti. Každý

bude mít dost práce s tím, aby odtud odvezl svůj vlastní majetek, nebo aby s tím pomohl svým přátelům a sousedům.“

Na západním břehu Salerseny vyrostla stanová městečka, z nichž některá se stala novým útočištěm pro zboží z

vyprázdněných přístavních skladišť. Mnozí obchodníci rychle využili situace a jali se prodávat věci, které uprchlíci

potřebovali k životu. Jejich ceny však nebyly nijak přemrštěné, protože Caro prohlásil, že lichvářství a odírání

spoluobčanů se v jeho očích rovná rabování.

Alex si povzdechla. Celá evakuace by se nikdy nezdařila, kdyby z Yslinu nepřijela na pomoc skupinka jezdců. Těch

deset leaguí, které dělily Porasenu od hlavního města, překonal oddíl velmi rychle, neboť chtěl nepochybně stihnout

oslavy Alexina velkého vítězství. Odpoledne druhého dne vyhledali kurýři těchto nově příchozích ji a generála Cara ve

městě a požádali je oba, aby se co nejrychleji dostavili do vojenského ležení před Porasenou.

Na začátku bitvy o město neměla mladá žena s Carem ty nejlepší vztahy, ale organizování evakuace je sblížilo. Generál

si vážil toho, že jej pověřila velením této operace. Alex měla po svém rychlém a snadném vítězství na Senských pláních

v Poraseně skvělou pověst, a tak za ní Caro neváhal posílat ty, komu se jeho rozkazy nelíbily, s tím, že to ona je tady ve

skutečnosti tou nejvyšší instancí. Mladá žena stála v takových případech pokaždé na jeho straně a nespokojenci se

nakonec museli vždycky podvolit. S tím, jak odpor vůči evakuaci ve městě sílil, sílilo též její spojenectví s generálem. A

ani jednomu z nich se nelíbilo, že musí Porasenu opustit — byť pouze nakrátko.

Kurýr je oba zavedl zpátky do Alexina velitelského stanu. Tou dobou již byla mladá žena připravena toho, kdo za tímto vyrušením stál, roztrhat na kusy. Caro jí před vchodem povzbudivě kývl, aby dal najevo, že bude stát při ní, ale po

dvou krocích se jeho širokoplecí postava zastavila a zmenšila se, jak generál klesl na koleno před mužem, stojícím ve

středu stanu. Alex toho, kdo je sem zavolal, spatřila na pouhou vteřinku, než se za ní stanová chlopeň zavřela a odřízla

ji od slunečního světla, ale to stačilo, aby následovala generálova příkladu a rovněž poklekla.

Sklonila hlavu. „Nečekali jsme vás, Výsosti.“

„Rozhodl jsem se vás překvapit stejně, jako jste vy překvapili Chytrinina vojska. Vstaňte, oba dva. Sloužíte mi dobře.“

Když zvolna zvedla hlavu, uviděla na mužově tváři úsměv. Ačkoli byla Alex dostatečně vysoká, aby snadno spatřila

některé z bílých šrámů na jeho holé hlavě, vždycky si ve srovnání s alcidským králem Augustem připadala maličká.

Částečně, jak věděla, za to mohla skutečnost, že se s ním prvně setkala, když byla ještě dítě. Tehdy měl ještě tmavé

vlasy a ne právě málo. Během let mu ale kštice prořídla a zbělela stejně jako jeho dlouhatánské kníry, takže si král začal

holit hlavu. Neúprosný čas ho sice připravil o vlasy a zaryl se mu do čela v podobě hlubokých vrásek, ale nedokázal

uhasit sílu a vitalitu, čišící z jeho hnědých očí. To ony o něm odhalovaly pravdu — král Alcidy byl dosud mužem

plným takové energie, kterou by mu mohli závidět mnozí mladíci.

Caro se postavil a potřásl si s králem rukou. „Výsosti, vaše návštěva je pro nás nečekaným potěšením.“

„Lžeš stále stejně průhledně, Caro. Jsem tím úplně posledním, koho tady chceš, obzvlášť jsou-li zvěsti, které se ke mně

donesly, pravdivé.“ Augustus se otočil k Alex. „A ty, Alexie, přece víš, že jsem nepřijel proto, abych si přisvojil tvé

vítězství, že ano?“

Přikývla a potřásla si s ním rukou, vychutnávaje jeho pevný a suchý stisk. „Vítězství jsme získali pro vás, Výsosti. O

nějakém přisvojování nemůže být ani řeči.“

Král se usmál. „Nejsem tu proto, abych tě prohlásil Adrogansovou rivalkou, i když tvému rychlému přesunu k

Poraseně a následnému slavnému vítězství může i on jedině závidět. A abych pravdu řekl, těší mě to. Adrogans je

pravděpodobně schopný a má za sebou řadu úspěchů v bojích s Chytrininými jednotkami v Okrannelu, ale nerad bych

se spoléhal jen na něho samotného. Všichni ho neustále postrkují do popředí, jako by právě on byl tím Norringtonem,

který zahubí Chytrinu. A přiznám se, že mé vztahy s jeho největšími podporovateli nejsou tak úplně vřelé.“

„To je pochopitelné, Výsosti.“ Alex si povzdechla. „Ale navzdory tomu, že k němu mám určité výhrady, jeho názory na

stávající situaci bych rozhodně uvítala.“

„Ano, evakuace. Je to poněkud ožehavý problém, že ano?“

Caro přikývl. „Tomu, jak mají vyklidit město, rozumí víceméně všichni. Ale o tom, co si počít potom, nemá nikdo ani

potuchy. Jistě jste cestou sem narazil na nějaké uprchlíky, mířící do hlavního města.“

„To ano. A to mě přimělo k zamyšlení. Budu vám vyprávět o nápadu, který jsem dostal.“ Mávl rukou směrem ke stolu s

mapami. „Není to tak precizní řešení jako váš útok, ale řekl bych, že bude fungovat.“

Plán, který král nastínil, byl stejně troufalý jako podnětný. Dvě míle nahoru po proudu, jen kousek od dalšího

přírodního brodu, vytesala řeka svou nekonečnou poutí do úbočí nízkých kopců krásné údolí. Král předal

obchodníkům dekrety, kterými jim postupoval rozlehlé lány tamní půdy pod podmínkou, že se na nich trvale usadí a

budou jednat v souladu s jeho zájmy. Skutečnost, že se polovina země, kterou Augustus tak štědře rozdal, nachází v

Oriose, se zpočátku ztratila v nadšení všech, komu se nabízela šance začít nový život.

Další, o něco menší pozemky, připadly prostým obyvatelům města, kteří tak získali něco, o čem se jim dosud jen snilo.

Král zakázal prodej jím udělené půdy na dobu deseti let, ale vzhledem k tomu, že většina lidí v Poraseně stejně toužila

po vlastních pozemcích, uvítala Augustovu štědrost bouřlivá vlna veselí.

Vzhledem k nebezpečí, které hrozilo každému v okolí Poraseny, se zdálo být moudré, aby se král urychleně vrátil do

hlavního města. Augustus to ale odmítl učinit. Správně poznamenal, že pokud by nyní odjel do Yslinu, následovala by

ho záhy většina uprchlíků. Samotný král několikrát navštívil zanikající město, a dokonce pomáhal lidem vynášet z domů

jejich věci. Slíbil jim, že je navštíví v jejich novém domově a urychleně vyslal do rodící se Nové Poraseny zásobovací

kolonu, která měla dohlédnout na výstavbu města a pomoci uprchlíkům v těžkých začátcích.

Z místa, na kterém stála, viděla Alex hnědou linii rozbahněné cesty, vedoucí zhruba rovnoběžně s řekou. Klopýtali po

ní lidé, prohýbající se pod váhou svých nákladů. Celé rodiny se zvolna přesouvaly na jih. Když se nějaký přetížený

mezek nebo kůň odmítal hnout z místa, seběhl se kolem něj houf lidí a popostrkával ho tak dlouho, dokud zvíře

nepřekonalo obtížný úsek. Alcidští vojáci pomáhali uprchlíkům a ukazovali jim cestu.

Augustus se postavil vedle ní a nechal si kapuci černého vlněného pláště volně sklouznout na ramena. „Evakuace

probíhá dobře, Alex. A ano, vím, co mí teď povíš — že všechna chvála za to patří generálu Carovi. Jemu jsem již rovněž

poděkoval.“

Přikývla a ukázala na město. „Většina rodin už je pryč. Teď tam zůstali většinou jen hlupáci a odvážlivci. Sem tam si

zaběhnou do města, aby vynesli věci, na které během evakuace zapomněli. Dost možná to jsou jen výmluvy a špatně

maskované rabování, ale Caro zatím nedal nikoho popravit.“

„Rabování by bylo na překážku úspěšné evakuaci, ale teď…“ Král pokrčil rameny. „Pochybuji, že by ve městě ještě

zůstalo něco cenného.“

„Máte jistě pravdu, Výsosti.“

Augustus se usmál a koutky úst mu zmizely pod silnými křivkami jeho pyšných knírů. „Slyšela jsi, jak sullanciri vynesl

nad Porasenou rozsudek smrti. Nakolik tomu rozumím, nenaznačil vůbec, jak se to stane a kdy.“

Alex zavrtěla hlavou. „Divím se, že jsme vůbec dostali čas na evakuaci města. Myslím, že do západu slunce tu budeme

s prací hotovi. Otázkou zůstává, jestli bychom město měli sami zapálit nebo ne.“

„Myslím, že ano.“ Král se podíval na Porasenu a na její věže, nakupené v centru opuštěného města. „Když tady necháme nepoškozenou pevnost, kterou budou moci obsadit, jistě sem z Oriosy přijdou další Aurolaňané. To poslední,

co si přeji, je, aby Chytrina získala opěrný bod na území mého království.“

„Výsosti, nechci zpochybňovat vaše rozhodnutí, ale proč vlastně necháváte Oriosany poskytovat útočiště našim

nepřátelům?“

Král si rukou pohladil bradu a zádumčivě se podíval na druhou stranu říčního údolí. „Abychom změnili politiku Oriosy,

museli bychom podniknout invazi. Oriosané jsou schopnými a nelítostnými válečníky a budou-li bránit svou vlast,

jejich síla ještě vzroste. A co se týče diplomatického nátlaku… No, znáš přece příběh o tom, jak Scrainwood získal trůn,

že ano?“

„Jistě, Výsosti. Sullanciri mu zabil matku.“

„Zabil ji tím nejstrašlivějším způsobem. Toho roku měla Oriosa hostit Oslavy žní, ale kvůli smrti královny Lanivette je

bylo nutné odročit. Scrainwood býval kdysi mým přítelem, ale muž, se kterým jsem se setkal, když mě můj otec vyslal,

abych na pohřbu zastupoval Alcidu, byl naprosto zlomen na duchu. Stále měl mazanost původního Scrainwooda i jeho

obratnost v politice, ale ta špetka odvahy, která se v něm kdysi skrývala, byla nenávratně pryč.“

Král se zachvěl. „Neudělá nic, aby Aurolaňanům zabránil procházet Oriosou, ale bojí se jich natolik, že je neustále

sleduje. Má své špehy úplně všude a dělí se se mnou o získané informace, abych mohl předcházet invazím. Mám-li být

upřímný, zprávy o tvém vítězství zde ho přiměly, aby mi prozradil celou řadu velmi užitečných věcí. Vypadá to, že si

Chytrina začíná doopravdy troufat.“

„Takže mým příštím úkolem bude..?“

Augustus se hlasitě zasmál. Zdálo se, že se ten hluboký sytý zvuk rozléhá snad po celém údolí. „Vrátíš se se mnou do

Yslinu. Blíží se Oslavy žní a stejně jako v době poslední velké Chytrininy invaze je pořádá Alcida. Chci, abys tam byla.

V mnoha lidech budí Chytrina hrůzu a ty jsi lékem na jejich strach. Ona je nepochybně děsivá, ale nikoli neporazitelná,

a právě to je obyvatelům civilizovaného světa potřeba připomenout.“

„Vyhovím vaší žádosti, Výsosti. Ale mé skutečné místo je na bojišti.“

„To vím, Alexie.“ Král pevně sevřel rty do tenké čárky, ale pak mladé ženě věnoval slabý úsměv. „Vzpomínám si na

tvého otce, jak říkal úplně stejná slova. Byl by na tebe velmi hrdý, ale i on by ti musel říci, že tě další Chytrinin tah

nemusí znepokojovat. Ze zpráv arcanslata vyplývá, že se početná aurolanská flotila blíží k ostrovu Vilwan.“

Alex zvedla hlavu. Kolem vojenského významu čarodějů se vedla celá řada dlouhých a vášnivých debat. Bylo sice

pravdou, že se i ta nejjednodušší zaklínadla dala použít ve válce, ale existence protikouzel, která mohla magické účinky

zrušit, jejich užitečnost značně omezovala. Obvykle tedy setrvávali čarodějové za linií fronty a tam léčili zraněné vojáky,

opravovali vybavení nebo dělali to i to s meckanshii, kteří byli někde na hranici mezi živými bytostmi a stroji.

Ale navzdory všemu je útok na pevnost čarodějů naprostou pošetilostí. Zamračila se. „To by dávalo smysl jedině

tehdy, pokud by se jí podařilo vymyslet velké kouzlo nebo vynalézt nějaký stroj, který by čaroděje vymazal ze světa.“

„To je pravda, ale její pohnutky mohou být daleko přízemnější. Na této výpravě se k ní přidali i wruonští piráti, kteří

ovšem předtím napadali také její vlastní lodě. Je možné, že chce Chytrina vymazat ze světa právě je — a to tak, že

jednoho svého nepřítele poštve proti druhému. Všichni vládcové na světě by si měli uvědomit, že jednat s ní je velmi

riskantní.“

„Lámu si hlavu nad tím, Výsosti, co jí asi udělaly jednotky, které poslala zemřít k Poraseně.“

Na pláních severovýchodně od města náhle vzplanulo jasné světlo. Bylo stříbřité a oslnivé jako blesk. Zhaslo jen o

chviličku později a na jeho místě se zjevila postava sullanciriho, toho samého, kterého Alex viděla před třemi dny.

Temný bojovník se otočil k temeni kopce, na kterém stála spolu s králem.

„Znovu zde cítím vůni krve, však vznešenější nežli prve! Kdo proti nám stále brojí, vyzývá k zoufalému boji? Kdo je tím

velkým nepřítelem, který jih chrání vlastním tělem? Moc dlouho sis tu své hry hrál, brzy budeš jen Augustus — ne

král!“

Augustus zavřel oči a sklonil hlavu. Pak s ní zvolna potřásl. „Jsi pořád stejný. Stále si naivně myslíš, že jsi básník,

Leighu.“

Ačkoli král ta slova pronesl téměř šeptem, asi míli vzdálený sullanciri na ně zareagoval, jako by byla vražednou zbraní,

namířenou na jeho hruď. Zasyčel, nahrbil se a více se zahalil do planoucího pláště, jako by to bylo brnění. Pak se však

znovu vztyčil a v jeho postoji nezůstalo ani známky po zbabělosti. Zvedl ruku a ukázal na východ.

„Nebojte se, bude to prosté! Město již znovu nevyroste!“

Alex se podívala směrem k orioské hranici a pak bezděčně o krok couvla. Bez uvažování tasila meč a postavila se mezi

krále a věc, kterou spatřila. „Jděte, Výsosti. Musíte pryč!“

„Ne, Alexie. Už jsem se s tím setkal. Tady útěk nepomůže.“

Proti vycházejícímu slunci se letící netvor zdál být stejně černým jako jeho stín ve tvaru kříže, jenž se zavlnil po úbočí

kopce a poté sklouzl dolů na pláně. Sotva drak klesl do údolí, čerň se okamžitě ztratila. Ukázalo se, že jeho šupiny mají

ve skutečnosti barvu slonoviny a že jsou poseté zlatými skvrnkami — netvor vypadal jako nějaký obzvlášť povedený

výtvor zručného řemeslníka. Zdálo se nemožné, že by se ta obrovská bytost mohla pohybovat s takovým půvabem a

elegancí, přesto však byl drak pružný a ohebný jako kočka.

Netvor ještě trochu ztratil výšku, naklonil se doleva a zakroužil nad Porasenou. Ve velkých modrozelených očích

bytosti vířily barevné spirály tak rychle, jako by se snažily dohnat myšlenky, ženoucí se mozkem uvnitř rohaté lebky.

Vypadalo to, že drak sleduje lidi pod sebou, jak v panice prchají všemi směry. Netvor líně chňapl po muži, který v hrůze

ztuhl na balkónu jedné z věží. Ačkoli drak minul svou oběť — ta by pro něj ostatně musela být pouhým nepatrným

soustíčkem, jež by se ztratilo v jeho širokánské tlamě — člověk vyděšeně uskočil zpátky, klopýtl a zřítil se z věže vstříc

nevyhnutelné smrti.

Mocným mávnutím křídel drak doslova vystřelil vzhůru, kostěné konečky křídel a ocas zakončený trojzubým hrotem se vznesly nad město. O několik stovek yardů výš se drak schoulil do klubíčka a udělal ve vzduchu pozpátku kotrmelec.

Začal se řítit k zemi, stále rychleji, a vtom přišlo další mávnutí křídel. Pád se rázem změnil v takřka kolmý střemhlavý let,

mířící přímo doprostřed města.

Drak jen o kousíček minul špici nejvyšší věže a právě v tu chvíli se z jeho otevřené tlamy vyvalily plameny. Vlna horka

zasáhla Alex tak silně, že měla pocit, jako by jí někdo vrazil facku, ale to nebylo nic ve srovnání se žhavou mocí, která

se vrhla na Porasenu. Příval rudozlatých plamenů narazil do srdce města a most, po němž před třemi dny v čele svých

jednotek překračovala řeku, se během okamžiku vypařil. Pak oheň zaplavil ulice. Hromady opuštěného nábytku a

dalšího dřevěného haraburdí shořely během mrknutí oka. Plameny postrkovaly prchající lidi kupředu a valily se přes

opozdilce jako nějaká šílená povodeň. Oheň je měnil v popel a ten hned nato hltavě polykal.

Lidský křik zanikal ve všeobjímajícím burácení plamenů.

Alex připadal oheň spíše tekutým. Nejprve jen jemně skropil městské věže a pak se kolem nich sevřel jako moře. Ani je

tak nespaloval, jako spíše zvolna obrušoval, podobně jako příboj ohlodává hrady z písku na plážích. Věže, v jejichž

útrobách divoce planuly tapiserie i nábytek, se vlivem plamenů prohýbaly jako přehřáté svíčky. Alex uviděla jak se dvě

z nich navzájem dotýkají a pomaloučku začínají splývat, vytvářejíce gigantický oblouk nad peklem, které ještě před

chvílí bylo centrem města.

Drak znovu zakroužil nad ztýranou Porasenou. Sem tam mu z nozder vyšlehávaly plamenné jazýčky, opékající zaživa lidi

na hradbách nebo zapalující chatrče v chudinské čtvrti. Řeka odnášela hořící trosky na sever. Znovu a znovu kroužil

netvor nad městem a rozséval oheň do míst, kterým se plameny dosud vyhýbaly. Ačkoli již žádný z jeho útoků

nedosáhl síly prvního, měnila se Porasena rychle ve zčernalé ruiny a do vzduchu se nad ní zvedal mohutný sloup

šedivého kouře.

Drak udělal poslední ničivý kruh, několikrát mávl křídly, aby nabral rychlost, a zamířil zpět na východ. Jakmile netvor

zmizel za orioskou hranicí, vydal se sullanciri do města. Kráčel hořícími uličkami a jeho plameny byly jen o trochu méně

jasné, než oheň pekla, kterým procházel. Nebylo těžké ho sledovat. Až do okamžiku, kdy vstoupil do samotného středu

města.

Alex soustředěně pozorovala záři a čekala, že se Temný bojovník každou chvíli znovu objeví. Ale nestalo se tak. Místo

toho se během jednoho dvou úderů srdce plameny po celém městě zatřepotaly a zakolísaly, jako kdyby do nich narazil

drsný studený vichr. Vrhly se do zničeného centra Poraseny jako ohnivá bouře a tam naráz zmizely — doslova se

vsákly do sullanciriho i jeho hořícího pláště.

Malá postavička Temného bojovníka se uklonila a zamávala králi na pozdrav. Pak se otočila a její plášť vzplanul jasněji

než kdykoli předtím. Okamžik nato plameny zhynuly se slyšitelným prasknutím a na místě, kde stál sullanciri, zůstala jen

černá prázdnota.

Alex zamrkala a znovu se podívala na město. Potom zavrtěla hlavou. Nad pokroucenými a zvlněnými věžemi stoupal

dým. Tu a tam se z rozžhavených kamenů líhly nové požáry, které však byly pouhými matnými odlesky ničivých

dračích plamenů. Tam, kde předtím stával most, se nyní nacházela jakási miskovitá nádrž, zvolna se plnící vroucí říční

vodou. Téměř cítila, jak se zraněný weirun řeky svíjí v agónii, zatímco se z něj části jeho těla odpařovaly v bílých

oblacích páry.

Alex se zachvěla, ačkoli byla zima tím posledním, co právě cítila. „Chápu, že to měla být ukázka síly, ale pokud sullanciri

věděl, že tady jste, proč neposlal draka, aby vás zabil? Tím by přece zasadil těžkou ránu všem, kdo se odvažují

vzdorovat jeho paní.“

Král pomalu přikývl. „Ano. Ale ještě těžší ranou pro ně bude mé svědectví o tom, čeho jsem se tady stal svědkem. Před

čtvrtstoletím byl v jejích službách rovněž jeden drak. Zotročila ho s pomocí úlomku Dračí koruny. Toho netvora jsme

zabili. Lidem to dodalo odvahy — možná až příliš, řekl bych. Teď má Chytrina dalšího draka.“

„Co když ho prostě pošle do Yslinu, aby tam zabil vládce jižních zemí, shromážděné v Radě králů?“

„Vidíš, tohle bys udělala ty. Udělal bych to i já. Ale Chytrina…“ Král si opět natáhl kapuci a ta mu zastínila tvář.

„Varovala nás, že se vrátí. Tohle je jen další varování. Než své nepřátele porazí, chce je nejprve zlomit. Vzpomeň si na

má slova, Alexie — zničení Poraseny vezme mnoha statečným lidem vůli bojovat. Ve srovnání s tím je vítězství, kterého

jsi zde dosáhla, nicotné. Pokud se všichni nespojíme, abychom Chytrinu porazili, pak se obávám, že jí v ovládnutí světa

už nic nezabrání.“