Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 36. kapitola

Kapitola třicátá šestá

Na první pohled to vypadalo jako dobrý nápad. Will si stanovil za cíl zjistit, kdo po něm jde. Ať už to byl kdokoli,

podařilo se mu získat Markovu podporu a donutit neposedné děti, aby se chovaly jako malí vojáci. Will se u svých

kamarádů setkával s podobnou disciplínou jen vzácně a pokaždé tomu ze strany Marka předcházelo velké bití a

obvykle také nenávratné zmizení jednoho z jeho starších svěřenců.

Taková kázeň většinou nevydržela déle než hodinu a navíc se zhoršovala přímo úměrně rostoucí vzdálenosti od

zlodějského úkrytu. Mladík se rozhodl, že se bude chvilku držet stranou a pak si odchytí některé z mladších dětí a

vytáhne z něj všechny potřebné informace. Jeho výběr padl na Skurri, asi devět let starou holčičku, která byla chytřejší

než ostatní a se kterou se často dělil o malé poklady. Dělalo mu radost sledovat, jak se její obličejík při každém projevu

laskavosti šťastně rozzáří.

Něco přes hodinu tedy strávil vyčkáváním, přičemž se zvolna blížil k části Šerova, kde Skurri obvykle pracovala —

dělala volavku starším a zkušenějším kapsářům. Po celou tu dobu přemítal, proč ho vlastně chtějí chytit. Byl si celkem

jistý, že na jeho hlavu nikdo nikdy nevypsal žádnou oslnivou odměnu. Ačkoli byl zručným zlodějem, nikdy neukradl

nic dostatečně velkolepého, aby si pro sebe vysloužil tuto pochybnou čest. Ne. Již od začátku znal pravdu, jen si ji

odmítal připustit. Ten důvod, proč po něm pátrali, byl stejný jako v případě Havrana a Rezoluta. Činila ho zajímavým

jen jedna jediná věc, zato však velmi podstatná — krev, která mu kolovala v žilách.

Will si nevzpomínal na svou matku a svého otce nikdy neviděl, dokonce o něm neslyšel byť jen jedinou zmínku.

Netušil tedy, jestli je skutečně tím Norringtonem ze známého proroctví. Možnost, že by tomu tak mohlo být, mu nikdy

nepřišla na mysl, ačkoli tou jinak vířila spousta sirotčích fantazií ohledně opravdové totožnosti jeho otce. Vždycky snil

o tom, že si pro něj táta jednoho dne přijde a odvede ho z ulice vstříc pohodlnému a bezpečnému životu. Varianta, že by

byl jeho otcem Norrington, prostě jen nezapadala do Willova vysněného schématu.

Tragédie té prokleté rodiny byla dobře známá a zpívalo se o ní v mnoha písních, které se lišily v určitých detailech, ale

měly stejný základ. Jistá věštkyně z Vorquellynu prorokovala, že to bude právě Norrington, kdo povede výpravu, která

zachrání její ztracený ostrov. Will měl pocit, že se jeho děd vydal v čele výpravy do severních zemí, ale neuspěl a byl

polapen Chytrinou. Ta z něho udělala jednoho ze svých sullanciriů. A jak vyprávěl Distalus, jeho syn se rovněž vydal

do Aurolanu, aby očistil jméno své rodiny, ale místo toho jen sám doplnil řady Temných bojovníků. „Krev značí víc

než národ,“ zpívalo se v refrénu jedné z písní o poslední výpravě Bosleigha Norringtona a jeho pádu do osidel zla.

Myšlenka, že by mohl být synem a vnukem Norringtonů, se nikdy nevloudila do sirotkovy hlavy hned ze dvou

důvodů. Za prvé, zjištění, že je synem dvou hlavních velitelů nepřátelských vojsk, by nijak neprospělo Willovu beztak

ubohému společenskému postavení. Mladý zloděj viděl, jak byly děti bity jen proto, že je ostatní považovali za

potomky slabomyslných pohůnků. Raději si ani vůbec nezačínal představovat, jak by si lidé vybili svůj strach z

Chytriny na někom, kdo je možná z krve Norringtonů.

Druhým důvodem, který měl pro Willa nemenší váhu, byla skutečnost, že jméno Norrington s sebou neslo tíživou

zodpovědnost a též značnou šanci na tragický život. Pokud by se události odvíjely podobným způsobem, jak to viděl

během společného putování s Havranem a ostatními, znamenalo by to, že jeho život rozhodně nebude plný veselí a

smíchu. Použijí ho jako zbraň proti Chytrině. Ať už to budu chtít nebo ne.

Při pomyšlení na příběh o Bosleighovi Norringtonovi přejel mladému zlodějovi po zádech mráz. Ten muž byl hrdina.

Zabil sullanciriho — a ne jednoho. Distalus ho popsal jako posledního hrdinu Oriosy, a přece uposlechl volání krve a

opustil svůj národ. Jak by mohl on, Will, prostičký sirotek z Šerova, odolat pokušením, kterým podlehli jeho otec i děd? Copak mě s nimi nespojuje krev? Copak nemohu dopadnout jako oni?

Ta poslední, v duchu položená otázka, ho donutila sebou škubnout. Vzpomínky na rituál, jehož se zúčastnil v Pravdině

jeskyni, ho nyní zasáhly plnou silou. Má krev! Já s nimi jsem spojený. Takže ta věc… byl to můj otec?

„Vem je čert. Už mě fakt točí, jejich lživé oči!“ Will zavrčel při pomyšlení na klamání a podvody, kterých se na něm

Havran a Rezolut dopustili. Musel si zarýmovat, aby se trochu uklidnil. Nejprve mu řekli, že mu nemohou nic vykládat,

protože v případě, že Will není tím pravým, mohla by pravda ublížit skutečnému objektu jejich zájmu. Ale od toho

večera v jeskyni si už byli jistí, kým jsem. Měli mi to říct.

Ačkoli těm dvěma hrozně moc toužil dát všechno za vinu, nedokázal v sobě probudit spravedlivý hněv. Koneckonců,

když se konečně dozvěděl o svém původu, zareagoval na to útěkem. Oni věděli, že to udělá a pomalu ho zpracovávali,

měnili ho v člověka, který už před pravdou prchat nebude. Jak mu Havran řekl, on a Rezolut si sami vybrali za osud

věčný boj proti Chytrině a jejím poskokům. Will naopak vůbec nedostal na vybranou - byl násilně zverbován podobně

jako všichni ti lidé v Sangesu.

Navíc ani Havran ani Rezolut za jeho původ nemohli. Jeho krev byla jen a jen jeho. Jen on sám se mohl se svým

dědictvím vypořádat. Ti dva se ho ze všech sil snažili chránit. Třeba při setkání se sullancirim z něho Rezolut skopl

toho odporného kozlího muže. Dokonce i na Vilwanu ho skryli do bezpečí a pokusili se mu zabránit, aby se účastnil

bitvy.

Ne, byl prostě tím, kým byl, a jednalo se čistě o jeho vlastní problém. Věděl, že ho Chytrina chce pro sebe, alespoň tak

soudil na základě Nefrai-layshových slov. Havran a Rezolut ho už nyní jistě hledají, ale nepovažoval za

pravděpodobné, že by žádali o pomoc Marka — ti dva se vždycky spoléhali na své vlastní síly a schopnosti. Ale když

to nejsou oni, kdo jiný po něm potom pátrá? Ta otázka stále přetrvávala.

Rozhodl se soustředit na hledání odpovědi a zahájit lov na Skurri. Will se hnal po střechách domů, skákal přes úzké

uličky, na druhé straně přistával do dřepu či dělal několik kotrmelců a potom opět pokračoval v běhu. Konečně pod

sebou spatřil hnědovlasou dívenku, jak vstupuje do jedné z uliček. Žebráci, kteří posedávali v jejím ústí, nechali Skurri

projít bez jediné poznámky, neboť v ní okamžitě poznali člověka svého druhu, jednoho z obyvatel Šerova.

Mladík rychle seběhl po schodišti dolů, a když znovu stanul na špinavé dlažbě, vyrazil vedlejší uličkou, aby dívence

zkřížil cestu. Kývnutím pozdravil jednoho známého žebráka, přeskočil jeho spícího kolegu a pak doklusal k místu, kde

Skurri právě rozmlouvala se zmuchlanou hromádkou plesnivých hadrů.

„Skurri? Na slovíčko.“

Otočila se k němu velmi velmi zvolna, nejprve hlavu a teprve potom ramena a zbytek těla. Upřela na něj pohled

nemrkajících očí, ve kterých se usadila zneklidňující zelenkavá záře. „Je tady.“ Jen stěží zaslechl její šepot a vůbec

neviděl, že by se jí pohnuly rty. Málem začal pochybovat že vůbec promluvila.

„Sestřičko, kdo po mně jde?“ Popadl ji za rameno a lehounce s ní zatřásl v naději, že z jejích očí vyžene omámený výraz.

„Skurri? Tak kdo, kdo to je? Nefrai-laysh?“

Sotva to jméno vyslovil, dívenčiny oči najednou zaplály. Když znovu promluvila, byl již její hlas docela jiný, daleko

hlubší a zlověstnější. „Naučil ses toho mnoho, maličký. Zranil jsi mého bratra, ublížil jsi jeho tělu i mysli. Ale teď jsi

můj.“

Skurri mladíkovi bolestivě sevřela zápěstí. Will vyjekl, instinktivně zvedl ruce, pak rozpažil a nakonec je spojil za zády.

Ten velký kruh, který jeho paže ve vzduchu opsaly, ji donutil, aby ho pustila. Mladík toho ihned využil, oběma rukama

strčil dívenku do prsou a srazil ji na dlažbu.

Jak padala, dotkla se žebráka, se kterým předtím rozmlouvala. V očích muže, schovaného pod tlustou vrstvou hadrů, se

rozsvítilo stejné zelenkavé světlo. Hubená ruka popadla Willa za pravý kotník. Vší silou dupl na kostnaté předloktí,

uslyšel nepříjemný praskot a jeho pravá noha byla najednou volná. Nečekal to, otočil se a padl k zemi, podařilo se mu

však zapřít rukama, okamžitě se odrazit a vystartovat k ústí uličky.

Bez problémů se dostal na hlavní ulici, ale tady ho čekal šok. Ze všech stran se na něj upíraly tytéž zelenkavé oči — z

tmavých ústí uliček, ze střech okolních domů, dokonce i zpod jednoho dvoukoláku. Stejně na něj hleděla i kočka,

trůnící na nedalekém okenním parapetu. Otočil se za zvuky, které se mu ozvaly za zády, a spatřil belhající se masu

žebráků, jak se proti němu nezadržitelně valí. Ve většině jejich tváří hořel pár zelenkavých očí, v některých jen jediné.

Nepohybovali se rychle, to ne, ale šli po něm jediným souvislým proudem.

Will se shýbl pro kámen a vší silou ho mrštil proti vedoucí žebračce. Letěl s neomylnou přesností a zasáhl hrbatou

ženu do čela. Náraz ji odhodil zpátky, navíc strhla k zemi ještě dalšího jednonohého muže a dočasně zatarasila ústí

uličky.

Mladík se otočil a rozběhl se na jih. Neustále očima pátral po třech nejdůležitějších věcech — vyvrácených dlažebních

kostkách, o které by mohl zakopnout, pak po kamenech, jež by mohl hodit po svých pronásledovatelích, a nakonec po

vhodných cílech. Vyhýbal se kalužím, neboť nechtěl, aby se opakovalo fiasko s členy Šedé mlhy. Kameny, které zvedal

ze země, mu vždy pěkně padly do dlaně a nepociťoval v nich nedostatku — možných cílů však bylo naneštěstí pokud

možno ještě víc. Házel tak přesně, jak jen dokázal, a pokud kámen neroztříštil některé z dotěrných krys lebku, alespoň ji

svým dopadem vylekal a donutil vyhledat úkryt. Totéž platilo i pro Willovy bývalé kamarády, ačkoli se je mladík

nesnažil zabíjet, jen jim způsobit bolest dostatečně velkou na to, aby upustili od pronásledování.

Mladý zloděj si téměř okamžitě uvědomil dvě věci. Za prvé musela být ve hře nějaká skutečně mocná magie, která byla

navíc zřejmě nakažlivá. Stačil jediný dotek, aby Skurri přenesla kouzlo na žebráky a ti ho zase zřejmě mohli stejně

snadno šířit dál. Willovi nečinilo potíže si představit, jak některé z mladších dětí chytají dole v kanálech krysy a pak je

posílají do ulic, aby ho hledaly. Třebaže zelenkavá záře v jejich očích svědčila o tom, že je kupředu nežene vlastní vůle,

zabíjení hlodavců mladíkovi přesto ani v nejmenším nevadilo.

Za druhé mluvila lovkyně o Nefrai-layshovi jako o svém bratrovi, což muselo znamenat, že je i ona sullanciri. Na tohle nebylo nijak zvlášť obtížné přijít, neboť Chytrina měla na jeho polapení větší zájem, než kdokoli jiný na světě, a její moc

byla jistě více než dostatečná, aby za ním vyslala magické lovce. A používá proti mně mé vlastní přátele — úplně

stejně, jako předtím použila mého děda proti jeho synovi a potom oba proti všem a všemu, co jim bylo kdysi drahé.

V hlavě mu vířily další a další myšlenky, byly dokonce rychlejší než jeho kroky či přerývané oddechování. Pokusil se

ukrást Predátorův poklad, neboť měl pocit, že nastal čas, aby se konečně postavil na vlastní nohy. Ano, modlil se, aby

ho k sobě vzal Markus zpátky, zároveň však v srdci choval tajnou naději, že z něho udělá něco jako svého pobočníka.

To by bylo prvním krokem na jeho cestě k osamostatnění. Možná by dokonce mohl časem vytlačit Marka a získat jeho

místo.

Jenže Chytrina by mu to nikdy nedovolila. Využila by mě k boji proti všem. Nefrai-laysh ho popsal jako klíč k zámku, ale

on byl něčím víc a sám to moc dobře věděl. Utíkat před osudem pro něho nemělo smysl — Chytrina by se stejně

postarala o to, že by si nikdy neužil klidného a mírumilovného života. Buďto by se stejně jako jeho otec postavil na její

stranu, nebo by ho bez milosti zabila. Představoval pro ni takovou hrozbu, že pro něho žádné jiné alternativy

nepřicházely v úvahu.

Vlastně, ještě jedna možnost by tu byla - postavit se jí. Stal se objektem jejího zájmu kvůli proroctví. Buď mohl bojovat

proti těm, kteří doufali, že se věštba splní, nebo naopak čelit ženě, která se ze všech sil snažila ujistit, že se nikdy

nepromění ve skutečnost. Nemohlo být sebemenších pochyb, na čí straně je právo. Navíc si plně uvědomoval, že mu

chce Chytrina upřít svobodu, které si začínal cenit čím dál víc. A to se mu nelíbilo. Ne, ani trochu se mu to nelíbilo.

Will zabočil do uličky a náhle uslyšel divoké zavřísknutí. Něco mu přistálo na zádech a pravém rameni a o úder srdce

později ucítil ostrou bodavou bolest. Hmátl za sebe a sevřel v dlani chlupatý ocas. Potom si rozběsněnou kočku strhl

ze zad. Drápy se vysmekly z masa a způsobily další vlnu bolesti. Will zavrčel a šlehl zvířetem o zeď s takovou silou, až

mu praskla lebka a mozek se rozstříkl na všechny strany.

Uličku najednou naplnil bzučivý zvuk, který, jak mladík běžel, neustále sílil. Will se zarazil na křižovatce s další úzkou

uličkou a na okamžik zaváhal — byl si celkem jistý, že vydá-li se doleva, dostane se znovu na hlavní třídu. Než si to

stačil promyslet, dosáhlo bzučení největší intenzity jen kousíček napravo od něj. Pak náhle ztichlo a bylo nahrazeno

pronikavým hlasem.

„Rychle, rychle. Běž tudy, běž. Rychle.“

Will zaváhal. K odrolené cihle ve zdi domu po jeho pravici se dvěma nohama a čtyřma rukama tiskla humanoidní

bytůstka, která jistě nebyla delší než jeho předloktí. Z jejích zad vyčnívalo kvarteto poloprůsvitných blanitých křídel a

nad dvěma mnohofasetovýma očima v téměř lidském obličeji vyrůstal pár dlouhých tykadel. Tvorovo tělo pokrýval

chitinový krunýř, který v noční tmě vypadal černě, ale mladíkovi se zdálo, že z něho na několika místech prosvítá zářivá

zeleň.

Avšak ta barva nebyla v očích bytosti, což pro Willa v daném okamžiku mnoho znamenalo, a navíc se jednalo o svěží

zeleň jarních listů, ne ten mrtvolně bledý odstín, který ho pronásledoval ulicemi Šerova. „Tudy?“

„Ano, ano. Tudy. Ano.“ Za zády bytosti zavířila křídla. Vzlétla, zakroužila Willovi kolem hlavy a poté zamířila směrem,

kterým chtěla, aby se mladík vydal. O deset yardů dál ústila ulička do malého náměstí. Tady tvor prudce ztratil výšku a

téměř ihned se ozvalo vyděšené krysí pištění. Hlodavec se začal převalovat po dlažbě a marně zápasit se třpytivými

vlákny, která se mu omotala kolem tělíčka. Tmavá okna domů, obklopujících náměstíčko, lhostejně přihlížela, jak se

vlákna neustále utahují, aby krysu nakonec zcela rozdrtila.

Will utíkal za bytostí a následoval ji až k severní straně náměstí. Za klenutým průjezdem spatřil ulici, na níž nebylo ani

památky po zářících zelených očích. Cesta ke svobodě však byla zatarasena. Průjezd, kterým zřejmě v lepších časech

drkotaly kočáry, blokovala brána, tvořená řadami železných mříží. Chytil se jich a zatřásl s nimi, teprve potom si všiml

zámku. Dokázal by ho otevřít během minutky, pokud by s sebou ovšem měl ty správné nástroje. Jenže neměl.

Otočil se a podíval se na svého nenadálého společníka, který se pohodlně usadil na jedné z příčných mříží. „No, a co

teď?“

„Počkáme. Chvíli.“

„Počkáme na co?“

Bytost pokrčila rameny. „Počkáme.“

Will se znovu otočil a opřel se zády o bránu, pak si to však rozmyslel a vzdálil se od mříží zhruba na délku píky. Stále

zůstával hluboko ve stínu průjezdu, ale příliš na tom nezáleželo. Náměstíčko totiž již začala zaplňovat armáda bytostí se

zelenkavýma očima. Přicházely sem uličkou, šplhaly přes zdi a spouštěly se i ze střech. Kočky a krysy zaujaly

postavení na křídlech, zatímco hrstka toulavých psisek vytvořila předvoj hlavní masy toho podivného vojska. V té

převládali žebráci, ale bylo mezi nimi také několik mohutných a svalnatých mužů. Will předpokládal, že se jedná o opilé

námořníky, kteří ve špatnou dobu usnuli ve špatné uličce.

Jeden z žebráků se vybelhal kupředu a natáhl k mladíkovi leprou postiženou ruku, na které již zbývaly jen dva prsty.

„Máš na výběr, Wille Norringtone. Buď s námi teď půjdeš dobrovolně, nebo budou na zbytcích tvého těla až do úsvitu

hodovat kočky, psi a krysy.“

Will zvedl hlavu. „Je to podobná dohoda, jakou jste uzavřeli s mým otcem a dědem?“

„Co schází synovi, dlí nepochybně ve vnukovi.“ V žebrákově hlase zazněla náhle téměř teskná notka. „Budeš-li sloužit

naší paní, dočkáš se splnění všech svých snů — dokonce i takových snů, o kterých ani nevíš, že je máš.“

Mladý zloděj zavrtěl hlavou. „Tak to asi nepůjde.“

„Ne?“

„Ne.“ Will se vzdorovitě usmál a v pravé ruce si potěžkal kámen. „Protože moje sny jsou pro tu vaši paní nočními

můrami.“

„Pak tedy…“ Vržený kámen zasáhl žebráka do krku a přerušil cokoli, co se právě snažil říci. Will měl na nejkratší ze všech chvil pocit,

že ten hod byl natolik silný, že odmrštil muže do zelenooké řady za ním, která zase povalila tu za sebou, a ta další a další

a další, až se nakonec celá ta chátra válela po zemi. Věděl, že to je nemožné, ale pokud mu Chytrina skutečně hodlala

splnit všechny tajné sny, tak tohle byl rozhodně moc pěkný začátek.

Zvláštním však bylo to, že ačkoli jeho hod neměl ani zdaleka dostatečnou sílu, aby dokázal něco takového, tak lůza se

skutečně hroutila. Z prázdných oken se na náměstíčko snášel déšť šípů, šipek z kuší, kamenů a dokonce vrhacích

nožů. Dveře se otevíraly a vybíhali z nich lidé, kteří se zuřivě oháněli palicemi a drtili pištící krysy, mňoukající kočky a

vrčící psiska. Willovi zachránci se na nepřátele vrhli s divokým válečným pokřikem a pustili se do boje se zvláštní

nemilosrdnou a efektivní úsporností, jakou mladík viděl dosud jen jednou v životě.

V Rezolutovi. Will zalapal po dechu. Vorkové. Všechno to jsou Vorkové.

Půltuctu Vorquelfů se probilo do průjezdu a vytvořilo mezi mladíkem a nepřáteli na náměstíčku neprostupnou hradbu

svalů a oceli. Tasené meče v jejich rukou vykřesávaly o dlažbu hejna jisker — to když dopadaly a sekaly tělíčka

dotírajících krys. Nic kolem nich nedokázalo proklouznout, snad jen klokotavé prosby o slitování, ale ty byly pokaždé

rázně utnuty drtivým dopadem palice na prosebníkovu lebku.

Vorquelfové, kteří Willa chránili, se najednou otočili a obstoupili ho. Přímo před něj se postavil Predátor a mladíkovi se

na okamžik zastavil dech. Dříve, než stačil cokoli říci, se však zástupem svých soukmenovců prodral Rezolut a odtáhl

Predátora stranou. Vzniklou trhlinou za ním proklouzl i Havran a ihned popadl Willa za ramena.

„Jsi zraněn?“

Will zavrtěl hlavou a teprve potom se odvážil vydechnout. Najednou se začal chvět. Nad jeho hlavou se k první

okřídlené bytůstce přidala ještě jedna. Obě bzučely, vířily vzduchem a opisovaly kolem sebe ty nejsložitější křivky.

Jejich pisklavé hlásky naplnily průjezd a zanikly v nich dokonce i steny odtahovaných zraněných.

„Klid, Rezolute.“ Predátor se osvobodil ze sevření většího Vorquelfa a narovnal si na sobě pomačkanou tuniku. „Jenom

jsem se na něj chtěl podívat.“

„Moc dobře si vzpomínám, jak ses na něj díval posledně, Predátore.“ Rezolutovy stříbřité oči se zaleskly a přejely členy

Šedé mlhy, stojící nejblíže k Willovi. Všichni Vorquelfové ihned o jeden dva kroky ucouvli. „Není mu nic?“

„Jistě že ne. Všichni jsme tu byli, všechno viděli a o všechno se postarali.“ Predátor ukázal prstem na poletující

bytůstky. „Tenhle Spritha za námi přiletěl a řekl nám, abychom v tuhle dobu přišli na tohle místo. Prý se nemáme ptát

proč, že to zjistíme až tady. Ale naznačil, že to má co dělat s proroctvím. Takže jsme sem přišli, udělali, co bylo třeba, a

teď je po všem. Ani jsme nepotřebovali vaši pomoc.“

„Víte přece, jací Sprithové jsou,“ zavrčel Rezolut. „Vědí, kdy kde mají být, ale někdy netuší, proč přesně. Sprynt je starý

přítel. Vyhledal mě a Havrana a dovedl nás sem tak rychle, jak to jen šlo. Dorazili jsme právě včas, abychom viděli, že je

po všem.“

Jeden ze Sprithů přistál Havranovi na rameni a kývl Willovi. „Sprynt. Rád poznávám Norringtona. Rád.“

Druhý Spritha slétl na rameno samotnému Willovi. Sprynt na svého druha cosi ostře vyštěkl, zelený tvoreček ihned

opět vzlétl a zůstal viset ve vzduchu kousek od mladíka.

„Qwc prosí o prominutí. Prosí, Norringtone.“

Will potřásl hlavou, aby si ji pročistil. „Hmm, ne, ne, to je v pořádku. Takže ty jsi Sprynt a on Qwc, ano?“

„Zbrklý. Dítě.“

„No, ale stejně bych řekl, že mu vděčím za život.“ Will zvedl levé rameno. „Jenom se klidně posaď, neostýchej se.“

Spritha přistál a sevřel Willovu tuniku. Naklonil se dopředu jak to jen šlo a vyplázl na Sprynta jazyk.

Tu k mladíkovi přistoupil Predátor. „Takže jsi v pořádku?“

„Jasně. A díky.“

Elf se safírovýma očima přikývl. „Kdybych tenkrát věděl, kdo jsi…“

„Tak bys mě stejně nenáviděl, Predátore.“ Will pokrčil rameny, ale Qwc se na nich nějakým záhadným způsobem

udržel. „Ale to nic neznamená. Díky, že jsi mě se svými lidmi zachránil.“

Vorquelf přikývl a pak se podíval na Rezoluta. „Bude vadit, když se mrkneme, co mají ti mrtví u sebe?“

„Jen si poslužte.“ Rezolut si založil ruce na prsou. „Dalo nám docela práci tě najít, chlapče.“

„Kdybych nebyl dobrý ve skrývání, tak by mě dávno dostali.“ Will si povzdechl. „No dobrá, jsem Norrington, beru to.

Vůbec se mi to nelíbí, ale když je o tom přesvědčena samotná Chytrina, tak nejspíš nemám moc na výběr. Děti snad

zatím taky žádné nemám, takže budu zřejmě váš člověk.“

Havran přikývl. „Vím, že to pro tebe nebylo snadné rozhodnutí.“

„No jo, ale pořád snazší, než zmizet všem těm lidem, co po mně šli.“ Will kývl směrem k zakrváceným nehybným tělům.

„Ve městě je sullanciri, která je ovládala, a v tom davu jsem neviděl jediné ze známých děcek. Dokonce vím, kde se

schovává. No, když se mě Chytrina tolik bojí jen proto, že jsem Norrington, tak pojďme zabít jednu z jejích generálů, ať

má ke strachu konečně opravdový důvod!“