Kapitola třicátá šestá
Na
první pohled to vypadalo jako dobrý nápad. Will si stanovil za cíl
zjistit, kdo po něm jde.
Ať už to byl kdokoli,
podařilo
se mu získat Markovu podporu a donutit neposedné děti,
aby se chovaly jako malí vojáci. Will se u svých
kamarádů
setkával s podobnou disciplínou jen vzácně
a pokaždé tomu ze strany Marka předcházelo
velké bití a
obvykle
také nenávratné zmizení jednoho z jeho starších svěřenců.
Taková
kázeň většinou
nevydržela déle než hodinu a navíc se zhoršovala přímo
úměrně
rostoucí vzdálenosti od
zlodějského
úkrytu. Mladík se rozhodl, že se bude chvilku držet stranou a pak
si odchytí některé z
mladších dětí a
vytáhne
z něj všechny potřebné
informace. Jeho výběr
padl na Skurri, asi devět
let starou holčičku,
která byla chytřejší
než
ostatní a se kterou se často
dělil o malé poklady.
Dělalo mu radost
sledovat, jak se její obličejík
při každém projevu
laskavosti
šťastně
rozzáří.
Něco
přes hodinu tedy strávil
vyčkáváním, přičemž
se zvolna blížil k části
Šerova, kde Skurri obvykle pracovala —
dělala
volavku starším a zkušenějším
kapsářům. Po celou tu
dobu přemítal, proč
ho vlastně chtějí
chytit. Byl si celkem
jistý,
že na jeho hlavu nikdo nikdy nevypsal žádnou oslnivou odměnu.
Ačkoli byl zručným
zlodějem, nikdy neukradl
nic
dostatečně
velkolepého, aby si pro sebe vysloužil tuto pochybnou čest.
Ne. Již od začátku znal
pravdu, jen si ji
odmítal
připustit. Ten důvod,
proč po něm
pátrali, byl stejný jako v případě
Havrana a Rezoluta. Činila
ho zajímavým
jen
jedna jediná věc, zato
však velmi podstatná — krev, která mu kolovala v žilách.
Will
si nevzpomínal na svou matku a svého otce nikdy neviděl,
dokonce o něm neslyšel
byť jen jedinou zmínku.
Netušil
tedy, jestli je skutečně
tím Norringtonem ze známého proroctví. Možnost, že by
tomu tak mohlo být, mu nikdy
nepřišla
na mysl, ačkoli tou jinak
vířila spousta sirotčích
fantazií ohledně opravdové
totožnosti jeho otce. Vždycky snil
o
tom, že si pro něj táta
jednoho dne přijde a
odvede ho z ulice vstříc
pohodlnému a bezpečnému
životu. Varianta, že by
byl
jeho otcem Norrington, prostě
jen nezapadala do Willova vysněného
schématu.
Tragédie
té prokleté rodiny byla dobře
známá a zpívalo se o ní v mnoha písních, které se lišily v
určitých detailech, ale
měly
stejný základ. Jistá věštkyně
z Vorquellynu prorokovala, že to bude právě
Norrington, kdo povede výpravu, která
zachrání
její ztracený ostrov. Will měl
pocit, že se jeho děd
vydal v čele výpravy do
severních zemí, ale neuspěl
a byl
polapen
Chytrinou. Ta z něho
udělala jednoho ze svých
sullanciriů. A jak
vyprávěl Distalus, jeho
syn se rovněž vydal
do
Aurolanu, aby očistil
jméno své rodiny, ale místo toho jen sám doplnil řady
Temných bojovníků.
„Krev značí víc
než
národ,“ zpívalo se v refrénu jedné z písní o poslední
výpravě Bosleigha
Norringtona a jeho pádu do osidel zla.
Myšlenka,
že by mohl být synem a vnukem Norringtonů,
se nikdy nevloudila do sirotkovy hlavy hned ze dvou
důvodů.
Za prvé, zjištění, že
je synem dvou hlavních velitelů
nepřátelských
vojsk, by nijak neprospělo
Willovu beztak
ubohému
společenskému postavení.
Mladý zloděj viděl,
jak byly děti bity jen
proto, že je ostatní považovali za
potomky
slabomyslných pohůnků.
Raději si ani vůbec
nezačínal představovat,
jak by si lidé vybili svůj
strach z
Chytriny
na někom, kdo je možná
z krve Norringtonů.
Druhým
důvodem, který měl
pro Willa nemenší váhu, byla skutečnost,
že jméno Norrington s sebou neslo tíživou
zodpovědnost
a též značnou šanci na
tragický život. Pokud by se události odvíjely podobným způsobem,
jak to viděl
během
společného putování s
Havranem a ostatními, znamenalo by to, že jeho život rozhodně
nebude plný veselí a
smíchu.
Použijí ho jako zbraň proti
Chytrině. Ať
už to budu chtít nebo ne.
Při
pomyšlení na příběh
o Bosleighovi Norringtonovi přejel
mladému zlodějovi po
zádech mráz. Ten muž byl hrdina.
Zabil
sullanciriho — a ne jednoho. Distalus ho popsal jako posledního
hrdinu Oriosy, a přece
uposlechl volání krve a
opustil
svůj národ. Jak by mohl
on, Will, prostičký
sirotek z Šerova, odolat pokušením, kterým podlehli jeho otec i
děd?
Copak mě s
nimi nespojuje krev? Copak nemohu dopadnout jako oni?
Ta
poslední, v duchu položená otázka, ho donutila sebou škubnout.
Vzpomínky na rituál, jehož se zúčastnil
v Pravdině
jeskyni,
ho nyní zasáhly plnou silou. Má krev! Já s nimi jsem spojený.
Takže ta věc… byl to
můj otec?
„Vem
je čert. Už mě
fakt točí, jejich
lživé oči!“ Will
zavrčel při
pomyšlení na klamání a podvody, kterých se na něm
Havran
a Rezolut dopustili. Musel si zarýmovat, aby se trochu uklidnil.
Nejprve mu řekli, že mu
nemohou nic vykládat,
protože
v případě,
že Will není tím pravým, mohla by pravda ublížit skutečnému
objektu jejich zájmu. Ale od toho
večera
v jeskyni si už byli jistí, kým jsem. Měli
mi to říct.
Ačkoli
těm dvěma
hrozně moc toužil dát
všechno za vinu, nedokázal v sobě
probudit spravedlivý hněv.
Koneckonců,
když
se konečně
dozvěděl
o svém původu,
zareagoval na to útěkem.
Oni věděli,
že to udělá a pomalu ho
zpracovávali,
měnili
ho v člověka,
který už před pravdou
prchat nebude. Jak mu Havran řekl,
on a Rezolut si sami vybrali za osud
věčný
boj proti Chytrině a
jejím poskokům. Will
naopak vůbec nedostal na
vybranou - byl násilně
zverbován podobně
jako
všichni ti lidé v Sangesu.
Navíc
ani Havran ani Rezolut za jeho původ
nemohli. Jeho krev byla jen a jen jeho. Jen on sám se mohl se svým
dědictvím
vypořádat. Ti dva se ho
ze všech sil snažili chránit. Třeba
při setkání se
sullancirim z něho
Rezolut skopl
toho
odporného kozlího muže. Dokonce i na Vilwanu ho skryli do bezpečí
a pokusili se mu zabránit, aby se účastnil
bitvy.
Ne,
byl prostě tím, kým
byl, a jednalo se čistě
o jeho vlastní problém. Věděl,
že ho Chytrina chce pro sebe, alespoň
tak
soudil
na základě Nefrai-layshových
slov. Havran a Rezolut ho už nyní jistě
hledají, ale nepovažoval za
pravděpodobné,
že by žádali o pomoc Marka — ti dva se vždycky spoléhali na
své vlastní síly a schopnosti. Ale když
to
nejsou oni, kdo jiný po něm
potom pátrá? Ta otázka stále přetrvávala.
Rozhodl
se soustředit na hledání
odpovědi a zahájit lov
na Skurri. Will se hnal po střechách
domů, skákal přes
úzké
uličky,
na druhé straně přistával
do dřepu či
dělal několik
kotrmelců a potom opět
pokračoval v běhu.
Konečně
pod
sebou
spatřil hnědovlasou
dívenku, jak vstupuje do jedné z uliček.
Žebráci, kteří
posedávali v jejím ústí, nechali Skurri
projít
bez jediné poznámky, neboť v
ní okamžitě poznali
člověka
svého druhu, jednoho z obyvatel Šerova.
Mladík
rychle seběhl po
schodišti dolů, a když
znovu stanul na špinavé dlažbě,
vyrazil vedlejší uličkou,
aby dívence
zkřížil
cestu. Kývnutím pozdravil jednoho známého žebráka, přeskočil
jeho spícího kolegu a pak doklusal k místu, kde
Skurri
právě rozmlouvala se
zmuchlanou hromádkou plesnivých hadrů.
„Skurri?
Na slovíčko.“
Otočila
se k němu velmi velmi
zvolna, nejprve hlavu a teprve potom ramena a zbytek těla.
Upřela na něj
pohled
nemrkajících
očí, ve kterých se
usadila zneklidňující
zelenkavá záře. „Je
tady.“ Jen stěží
zaslechl její šepot a vůbec
neviděl,
že by se jí pohnuly rty. Málem začal
pochybovat že vůbec
promluvila.
„Sestřičko,
kdo po mně jde?“ Popadl
ji za rameno a lehounce s ní zatřásl
v naději, že z jejích
očí vyžene omámený
výraz.
„Skurri?
Tak kdo, kdo to je? Nefrai-laysh?“
Sotva
to jméno vyslovil, dívenčiny
oči najednou zaplály.
Když znovu promluvila, byl již její hlas docela jiný, daleko
hlubší
a zlověstnější.
„Naučil ses toho mnoho,
maličký. Zranil jsi mého
bratra, ublížil jsi jeho tělu
i mysli. Ale teď jsi
můj.“
Skurri
mladíkovi bolestivě sevřela
zápěstí. Will vyjekl,
instinktivně zvedl ruce,
pak rozpažil a nakonec je spojil za zády.
Ten
velký kruh, který jeho paže ve vzduchu opsaly, ji donutil, aby ho
pustila. Mladík toho ihned využil, oběma
rukama
strčil
dívenku do prsou a srazil ji na dlažbu.
Jak
padala, dotkla se žebráka, se kterým předtím
rozmlouvala. V očích
muže, schovaného pod tlustou vrstvou hadrů,
se
rozsvítilo
stejné zelenkavé světlo.
Hubená ruka popadla Willa za pravý kotník. Vší silou dupl na
kostnaté předloktí,
uslyšel
nepříjemný praskot a
jeho pravá noha byla najednou volná. Nečekal
to, otočil se a padl k
zemi, podařilo se mu
však
zapřít rukama, okamžitě
se odrazit a vystartovat k ústí uličky.
Bez
problémů se dostal na
hlavní ulici, ale tady ho čekal
šok. Ze všech stran se na něj
upíraly tytéž zelenkavé oči
— z
tmavých
ústí uliček, ze střech
okolních domů, dokonce i
zpod jednoho dvoukoláku. Stejně
na něj hleděla
i kočka,
trůnící
na nedalekém okenním parapetu. Otočil
se za zvuky, které se mu ozvaly za zády, a spatřil
belhající se masu
žebráků,
jak se proti němu
nezadržitelně valí. Ve
většině
jejich tváří
hořel pár zelenkavých
očí, v některých
jen jediné.
Nepohybovali
se rychle, to ne, ale šli po něm
jediným souvislým proudem.
Will
se shýbl pro kámen a vší silou ho mrštil proti vedoucí
žebračce. Letěl
s neomylnou přesností a
zasáhl hrbatou
ženu
do čela. Náraz ji
odhodil zpátky, navíc strhla k zemi ještě
dalšího jednonohého muže a dočasně
zatarasila ústí
uličky.
Mladík
se otočil a rozběhl
se na jih. Neustále očima
pátral po třech
nejdůležitějších
věcech — vyvrácených
dlažebních
kostkách,
o které by mohl zakopnout, pak po kamenech, jež by mohl hodit po
svých pronásledovatelích, a nakonec po
vhodných
cílech. Vyhýbal se kalužím, neboť
nechtěl, aby se
opakovalo fiasko s členy
Šedé mlhy. Kameny, které zvedal
ze
země, mu vždy pěkně
padly do dlaně a
nepociťoval v nich
nedostatku — možných cílů
však bylo naneštěstí
pokud
možno
ještě víc. Házel tak
přesně,
jak jen dokázal, a pokud kámen neroztříštil
některé z dotěrných
krys lebku, alespoň ji
svým
dopadem vylekal a donutil vyhledat úkryt. Totéž platilo i pro
Willovy bývalé kamarády, ačkoli
se je mladík
nesnažil
zabíjet, jen jim způsobit
bolest dostatečně
velkou na to, aby upustili od pronásledování.
Mladý
zloděj si téměř
okamžitě uvědomil
dvě věci.
Za prvé musela být ve hře
nějaká skutečně
mocná magie, která byla
navíc
zřejmě
nakažlivá. Stačil
jediný dotek, aby Skurri přenesla
kouzlo na žebráky a ti ho zase zřejmě
mohli stejně
snadno
šířit dál. Willovi
nečinilo potíže si
představit, jak některé
z mladších dětí
chytají dole v kanálech krysy a pak je
posílají
do ulic, aby ho hledaly. Třebaže
zelenkavá záře v jejich
očích svědčila
o tom, že je kupředu
nežene vlastní vůle,
zabíjení
hlodavců mladíkovi
přesto ani v nejmenším
nevadilo.
Za
druhé mluvila lovkyně o
Nefrai-layshovi jako o svém bratrovi, což muselo znamenat, že je i
ona sullanciri. Na tohle
nebylo nijak zvlášť
obtížné přijít,
neboť Chytrina
měla na
jeho polapení větší
zájem, než kdokoli jiný na světě,
a její moc
byla
jistě více než
dostatečná, aby za ním
vyslala magické lovce. A používá proti mně
mé vlastní přátele
— úplně
stejně,
jako předtím použila
mého děda proti jeho
synovi a potom oba proti všem a všemu, co jim bylo kdysi drahé.
V
hlavě mu vířily
další a další myšlenky, byly dokonce rychlejší než jeho kroky
či přerývané
oddechování. Pokusil se
ukrást
Predátorův poklad, neboť
měl pocit, že
nastal čas, aby se
konečně
postavil na vlastní nohy. Ano, modlil se, aby
ho
k sobě vzal Markus
zpátky, zároveň však v
srdci choval tajnou naději,
že z něho udělá
něco jako svého
pobočníka.
To
by bylo prvním krokem na jeho cestě
k osamostatnění.
Možná by dokonce mohl časem
vytlačit Marka a získat
jeho
místo.
Jenže
Chytrina by mu to nikdy nedovolila. Využila by mě
k boji proti všem. Nefrai-laysh ho popsal jako klíč
k zámku, ale
on
byl něčím víc a sám
to moc dobře věděl.
Utíkat před osudem pro
něho nemělo
smysl — Chytrina by se stejně
postarala
o to, že by si nikdy neužil klidného a mírumilovného života.
Buďto by se stejně
jako jeho otec postavil na její
stranu,
nebo by ho bez milosti zabila. Představoval
pro ni takovou hrozbu, že pro něho
žádné jiné alternativy
nepřicházely
v úvahu.
Vlastně,
ještě jedna možnost by
tu byla - postavit se jí. Stal se objektem jejího zájmu kvůli
proroctví. Buď mohl
bojovat
proti
těm, kteří
doufali, že se věštba
splní, nebo naopak čelit
ženě, která se ze všech
sil snažila ujistit, že se nikdy
nepromění
ve skutečnost. Nemohlo
být sebemenších pochyb, na čí
straně je právo. Navíc
si plně uvědomoval,
že mu
chce
Chytrina upřít svobodu,
které si začínal cenit
čím dál víc. A to se
mu nelíbilo. Ne, ani trochu se mu to nelíbilo.
Will
zabočil do uličky
a náhle uslyšel divoké zavřísknutí.
Něco mu přistálo
na zádech a pravém rameni a o úder srdce
později
ucítil ostrou bodavou bolest. Hmátl za sebe a sevřel
v dlani chlupatý ocas. Potom si rozběsněnou
kočku strhl
ze
zad. Drápy se vysmekly z masa a způsobily
další vlnu bolesti. Will zavrčel
a šlehl zvířetem o zeď
s takovou silou, až
mu
praskla lebka a mozek se rozstříkl
na všechny strany.
Uličku
najednou naplnil bzučivý
zvuk, který, jak mladík běžel,
neustále sílil. Will se zarazil na křižovatce
s další úzkou
uličkou
a na okamžik zaváhal — byl si celkem jistý, že vydá-li se
doleva, dostane se znovu na hlavní třídu.
Než si to
stačil
promyslet, dosáhlo bzučení
největší intenzity jen
kousíček napravo od něj.
Pak náhle ztichlo a bylo nahrazeno
pronikavým
hlasem.
„Rychle,
rychle. Běž tudy, běž.
Rychle.“
Will
zaváhal. K odrolené cihle ve zdi domu po jeho pravici se dvěma
nohama a čtyřma
rukama tiskla humanoidní
bytůstka,
která jistě nebyla delší
než jeho předloktí. Z
jejích zad vyčnívalo
kvarteto poloprůsvitných
blanitých křídel a
nad
dvěma mnohofasetovýma
očima v téměř
lidském obličeji
vyrůstal pár dlouhých
tykadel. Tvorovo tělo
pokrýval
chitinový
krunýř, který v noční
tmě vypadal černě,
ale mladíkovi se zdálo, že z něho
na několika místech
prosvítá zářivá
zeleň.
Avšak
ta barva nebyla v očích
bytosti, což pro Willa v daném okamžiku mnoho znamenalo, a navíc
se jednalo o svěží
zeleň
jarních listů, ne
ten mrtvolně bledý
odstín, který ho pronásledoval ulicemi Šerova. „Tudy?“
„Ano,
ano. Tudy. Ano.“ Za zády bytosti zavířila
křídla. Vzlétla,
zakroužila Willovi kolem hlavy a poté zamířila
směrem,
kterým
chtěla, aby se mladík
vydal. O deset yardů dál
ústila ulička do malého
náměstí. Tady tvor
prudce ztratil výšku a
téměř
ihned se ozvalo vyděšené
krysí pištění.
Hlodavec se začal
převalovat po dlažbě
a marně zápasit
se třpytivými
vlákny,
která se mu omotala kolem tělíčka.
Tmavá okna domů,
obklopujících náměstíčko,
lhostejně přihlížela,
jak se
vlákna
neustále utahují, aby krysu nakonec zcela rozdrtila.
Will
utíkal za bytostí a následoval ji až k severní straně
náměstí. Za
klenutým průjezdem
spatřil ulici, na níž
nebylo ani
památky
po zářících zelených
očích. Cesta ke svobodě
však byla zatarasena. Průjezd,
kterým zřejmě
v lepších časech
drkotaly
kočáry, blokovala brána,
tvořená řadami
železných mříží.
Chytil se jich a zatřásl
s nimi, teprve potom si všiml
zámku.
Dokázal by ho otevřít
během minutky, pokud by s
sebou ovšem měl ty
správné nástroje. Jenže neměl.
Otočil
se a podíval se na svého nenadálého společníka,
který se pohodlně usadil
na jedné z příčných
mříží. „No, a co
teď?“
„Počkáme.
Chvíli.“
„Počkáme
na co?“
Bytost
pokrčila rameny.
„Počkáme.“
Will
se znovu otočil a opřel
se zády o bránu, pak si to však rozmyslel a vzdálil se od mříží
zhruba na délku píky. Stále
zůstával
hluboko ve stínu průjezdu,
ale příliš na tom
nezáleželo. Náměstíčko
totiž již začala
zaplňovat armáda bytostí
se
zelenkavýma
očima. Přicházely
sem uličkou, šplhaly
přes zdi a spouštěly
se i ze střech. Kočky
a krysy zaujaly
postavení
na křídlech, zatímco
hrstka toulavých psisek vytvořila
předvoj hlavní masy toho
podivného vojska. V té
převládali
žebráci, ale bylo mezi nimi také několik
mohutných a svalnatých mužů.
Will předpokládal, že
se jedná o opilé
námořníky,
kteří ve špatnou dobu
usnuli ve špatné uličce.
Jeden
z žebráků se vybelhal
kupředu a natáhl k
mladíkovi leprou postiženou ruku, na které již zbývaly jen dva
prsty.
„Máš
na výběr, Wille
Norringtone. Buď s námi
teď půjdeš
dobrovolně, nebo budou na
zbytcích tvého těla až
do úsvitu
hodovat
kočky, psi a krysy.“
Will
zvedl hlavu. „Je to podobná dohoda, jakou jste uzavřeli
s mým otcem a dědem?“
„Co
schází synovi, dlí nepochybně
ve vnukovi.“ V žebrákově
hlase zazněla
náhle téměř teskná
notka. „Budeš-li sloužit
naší
paní, dočkáš se
splnění všech svých
snů — dokonce i
takových snů, o kterých
ani nevíš, že je máš.“
Mladý
zloděj zavrtěl
hlavou. „Tak to asi nepůjde.“
„Ne?“
„Ne.“
Will se vzdorovitě usmál
a v pravé ruce si potěžkal
kámen. „Protože moje sny jsou pro tu vaši paní nočními
můrami.“
„Pak
tedy…“ Vržený
kámen zasáhl žebráka do krku a přerušil
cokoli, co se právě
snažil říci.
Will měl na
nejkratší ze všech chvil pocit,
že
ten hod byl natolik silný, že odmrštil muže do zelenooké řady
za ním, která zase povalila tu za sebou, a ta další a další
a
další, až se nakonec celá ta chátra válela po zemi. Věděl,
že to je nemožné, ale pokud mu Chytrina skutečně
hodlala
splnit
všechny tajné sny, tak tohle byl rozhodně
moc pěkný
začátek.
Zvláštním
však bylo to, že ačkoli
jeho hod neměl ani
zdaleka dostatečnou sílu,
aby dokázal něco
takového, tak lůza se
skutečně
hroutila. Z prázdných oken se na náměstíčko
snášel déšť šípů,
šipek z kuší, kamenů a
dokonce vrhacích
nožů.
Dveře se otevíraly a
vybíhali z nich lidé, kteří
se zuřivě
oháněli palicemi
a drtili pištící krysy, mňoukající
kočky a
vrčící
psiska. Willovi zachránci se na nepřátele
vrhli s divokým válečným
pokřikem a pustili se do
boje se zvláštní
nemilosrdnou
a efektivní úsporností, jakou mladík viděl
dosud jen jednou v životě.
V
Rezolutovi. Will zalapal po dechu. Vorkové. Všechno to jsou
Vorkové.
Půltuctu
Vorquelfů se probilo do
průjezdu a vytvořilo
mezi mladíkem a nepřáteli
na náměstíčku
neprostupnou hradbu
svalů
a oceli. Tasené meče
v jejich rukou vykřesávaly
o dlažbu hejna jisker — to když dopadaly a sekaly tělíčka
dotírajících
krys. Nic kolem nich nedokázalo proklouznout, snad jen klokotavé
prosby o slitování, ale ty byly pokaždé
rázně
utnuty drtivým dopadem palice na prosebníkovu lebku.
Vorquelfové,
kteří Willa chránili,
se najednou otočili a
obstoupili ho. Přímo
před něj
se postavil Predátor a mladíkovi se
na
okamžik zastavil dech. Dříve,
než stačil cokoli říci,
se však zástupem svých soukmenovců
prodral Rezolut a odtáhl
Predátora
stranou. Vzniklou trhlinou za ním proklouzl i Havran a ihned popadl
Willa za ramena.
„Jsi
zraněn?“
Will
zavrtěl hlavou a teprve
potom se odvážil vydechnout. Najednou se začal
chvět. Nad jeho hlavou se
k první
okřídlené
bytůstce přidala
ještě jedna. Obě
bzučely, vířily
vzduchem a opisovaly kolem sebe ty nejsložitější
křivky.
Jejich
pisklavé hlásky naplnily průjezd
a zanikly v nich dokonce i steny odtahovaných zraněných.
„Klid,
Rezolute.“ Predátor se osvobodil ze sevření
většího Vorquelfa a
narovnal si na sobě pomačkanou
tuniku. „Jenom
jsem
se na něj chtěl
podívat.“
„Moc
dobře si vzpomínám, jak
ses na něj díval
posledně, Predátore.“
Rezolutovy stříbřité
oči se zaleskly a přejely
členy
Šedé
mlhy, stojící nejblíže k Willovi. Všichni Vorquelfové ihned o
jeden dva kroky ucouvli. „Není mu nic?“
„Jistě
že ne. Všichni jsme tu byli, všechno viděli
a o všechno se postarali.“ Predátor ukázal prstem na poletující
bytůstky.
„Tenhle Spritha za námi přiletěl
a řekl nám, abychom v
tuhle dobu přišli na
tohle místo. Prý se nemáme ptát
proč,
že to zjistíme až tady. Ale naznačil,
že to má co dělat s
proroctvím. Takže jsme sem přišli,
udělali, co bylo třeba,
a
teď
je po všem. Ani jsme nepotřebovali
vaši pomoc.“
„Víte
přece, jací Sprithové
jsou,“ zavrčel Rezolut.
„Vědí, kdy kde mají
být, ale někdy netuší,
proč přesně.
Sprynt je starý
přítel.
Vyhledal mě a Havrana a
dovedl nás sem tak rychle, jak to jen šlo. Dorazili jsme právě
včas, abychom
viděli, že je
po
všem.“
Jeden
ze Sprithů přistál
Havranovi na rameni a kývl Willovi. „Sprynt. Rád poznávám
Norringtona. Rád.“
Druhý
Spritha slétl na rameno samotnému Willovi. Sprynt na svého druha
cosi ostře vyštěkl,
zelený tvoreček ihned
opět
vzlétl a zůstal viset ve
vzduchu kousek od mladíka.
„Qwc
prosí o prominutí. Prosí, Norringtone.“
Will
potřásl hlavou, aby si
ji pročistil. „Hmm, ne,
ne, to je v pořádku.
Takže ty jsi Sprynt a on Qwc, ano?“
„Zbrklý.
Dítě.“
„No,
ale stejně bych řekl,
že mu vděčím za
život.“ Will zvedl levé rameno. „Jenom se klidně
posaď, neostýchej
se.“
Spritha
přistál a sevřel
Willovu tuniku. Naklonil se dopředu
jak to jen šlo a vyplázl na Sprynta jazyk.
Tu
k mladíkovi přistoupil
Predátor. „Takže jsi v pořádku?“
„Jasně.
A díky.“
Elf
se safírovýma očima
přikývl. „Kdybych
tenkrát věděl,
kdo jsi…“
„Tak
bys mě stejně
nenáviděl,
Predátore.“ Will pokrčil
rameny, ale Qwc se na nich nějakým
záhadným způsobem
udržel.
„Ale to nic neznamená. Díky, že jsi mě
se svými lidmi zachránil.“
Vorquelf
přikývl a pak se podíval
na Rezoluta. „Bude vadit, když se mrkneme, co mají ti mrtví u
sebe?“
„Jen
si poslužte.“ Rezolut si založil ruce na prsou. „Dalo nám
docela práci tě najít,
chlapče.“
„Kdybych
nebyl dobrý ve skrývání, tak by mě
dávno dostali.“ Will si povzdechl. „No dobrá, jsem
Norrington, beru to.
Vůbec
se mi to nelíbí, ale když je o tom přesvědčena
samotná Chytrina, tak nejspíš nemám moc na výběr.
Děti snad
zatím
taky žádné nemám, takže budu zřejmě
váš člověk.“
Havran
přikývl. „Vím, že to
pro tebe nebylo snadné rozhodnutí.“
„No
jo, ale pořád snazší,
než zmizet všem těm
lidem, co po mně šli.“
Will kývl směrem k
zakrváceným nehybným tělům.
„Ve
městě
je sullanciri, která je ovládala, a v tom davu jsem neviděl
jediné ze známých děcek.
Dokonce vím, kde se
schovává.
No, když se mě Chytrina
tolik bojí jen proto, že jsem Norrington, tak pojďme
zabít jednu z jejích generálů,
ať
má
ke strachu konečně
opravdový důvod!“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.