Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 5. kapitola

Kapitola pátá

„Mně osobně ani tak nevadí, že na večeři přijdeme pozdě. Ale znepokojuje mě, že bychom se večeří mohli sami stát."

Leigh se sehnul a zvedl ze země meč. „Hawkinsi, vezmi si dýku za jeho opaskem. A v botě má ještě jednu pro, tebe,

Rouncei."

„Chviličku, Leighu." Došel jsem k Neyovi a poklekl vedle něj. Stále se krčil na všech čtyřech a když jsem mu položil

levou ruku doprostřed širokých zad, prudce sebou škubl. „Jak to zvládáš, Neyi?"

Otočil ke mně hlavu - v měsíčním světle byla jeho tvář křídově bílá jako obličej mrtvoly. „Ještě nikdy jsem nic takového

neviděl."

„To žádný z nás."

Chabě se zasmál a odplivl si. Tenoučké provázky slizu mu líně stékaly z úst na borovým jehličím pokrytou zem. „Tak

takhle dopadla moje včerejší vroucí modlitba za odvahu," řekl hořce.

„Nesoudil bych Kedyna tak přísně. Koneckonců, udělal jsi jen jeden dva kroky stranou a pozvracel se. Kdybys neměl

odvahu, začal bys křičet a utíkat." Chytil jsem ho pod loktem. „Připraven vstát? A utři si ústa."

Ney si přejel kolem rtů rukávem košile, ještě dvakrát si odplivl a pak se konečně vydrápal na nohy. Otočil se, pohlédl

na mrtvolu a málem začal znovu dávit - tentokrát již však svůj vzbouřený žaludek dokázal ovládnout. „Díky, Hawkinsi.

Už jsem v pořádku."

Rounce mi podal opasek mrtvého muže i s dýkou a prázdnou pochvou. Přehodil jsem si ho přes pravé rameno.

„Pohřbíme ho?"

„Nejspíš bychom měli," přikývl Rounce, zatímco si do boty zasouval právě získanou dýku. „Leighu?"

Leigh, který dosud seděl skrčený a zkoumal rozrytou půdu, popadl do ruky jílec meče a postavil se. „Nemyslím, že by

na tom příliš záleželo, protože tu v okolí není moc kamenů. Ta věc, která ho zabila, ho bez větších obtíží znovu vyhrabe i

kdybychom se snažili sebevíc."

„Našel jsi nějaké stopy?" Obešel jsem mrtvé tělo a sehnul se nad místem, kde zpod rozdrásaného příkrovu spadaného

listí a jehličí vykukovala hnědá půda. Posadil jsem se do dřepu a prsty přejel trojici souběžných otisků, jaké jsem ještě

nikdy v životě neviděl. „Co to je?"

Leighova tmavá silueta rozpačitě pokrčila rameny. „Nejsem si jistý, ale otec mi kdysi o něčem podobném vyprávěl."

„Tak co si myslíš, že to je?"

„Temeryx."

Ucítil jsem na zádech ledové mravenčení a v mžiku jsem byl znovu na nohou. „Sněhodráp tak daleko na jihu? A v létě?"

„Ta myšlenka se mi nelíbí o nic víc než tobě, drahý Hawkinsi, ale tohle léto bylo chladné." Leigh ukázal špičkou meče

na mrtvolu. „Podívej se mu na záda. Na těch taky najdeš stopy po drápech."

„Ale není tu žádné peří. Nemohl to být temeryx."

Leigh potřásl hlavou. „Dobrá, dobrá, ať je po tvém. Byl to medvěd-samotář, který měl na každé tlapě jen tři prsty.

Zaútočil na ozbrojeného muže, zabil ho, ukousl mu ruku a pak zmizel o chvíli dřív než jsme sem stačili dorazit my."

Můj rozum odmítal uvěřit, že by se nějaký sněhodráp mohl zatoulat až sem do Oriosy - ani ne tak proto, že by to bylo

nemožné, ale spíše z toho důvodu, že byla-li to pravda, snižovaly se naše šance na návrat domů na minimum. Samozřejmě, ještě nikdy jsem neviděl žádnou z těchto příšer a byl jsem si jistý, že příběhy, které se o nich vyprávějí,

jsou přehnané. Ať už však toho muže zabilo cokoliv, pracovalo to rychle a tiše, což přesně odpovídalo popisům

temeryxů.

Ney ukázal prstem na obutou nohu mrtvoly. „Co tady asi dělal?"

„Je oblečen v rudém, stejně jako diváci na oslavě." Rounce zvedl mužův plášť a uvázal si ho kolem krku. „Možná ho

poslali, aby nás sledoval a pak jim podal hlášení."

„To dává smysl." Rychle jsem si sundal opasek z ramena a zapnul si ho kolem pasu. „Myslím, že bych byl raději co

nejdál, až se ta věc vrátí a bude chtít svou kořist zpátky."

Rounce se zamračil. „Nemůžeme tady to tělo jen tak nechat, aby ho to sežralo."

Ney si odfrkl. „Vůbec se mi nechce táhnout s sebou sněhodrápovu večeři. A mimochodem, na tom plášti je taky krev."

Téměř okamžitě sklouzl plášť k Rounceovým nohám. „Díky za upozornění."

„Dobrá, pánové, směr naší cesty je jasný. Půjdeme na severovýchod tak rychle, jak jen budeme moci." Leigh ukázal

mečem tam, kde ležela mnoho mil vzdálená Valsina. Musíme být pohotoví a ostražití."

Ney si zkřížil ruce na prsou. „Máš meč... To jsi z nás tedy nejspíš nejlepší šermíř, co?"

Rounce zavrtěl hlavou. „No vlastně, Hawkins je lepší."

„Tak proč má meč Leigh?"

„Mám meč, drahý Neyi, protože jsem Norrington.", Leighův překvapený výraz jasně napovídal, že vůbec nechápe, jak

si Ney může myslet, že by mohl mít někdo jiný právo zbraň nést. „Domníváš se snad z nějakého důvodu, že bys ho měl

u sebe mít ty?"

„Ne." Ney došel k padlému stromu a ulomil z něj tlustou, půldruhého yardu dlouhou větev. „S tímhle se mi budou

dobře rozdávat rány. Ale jestli je Hawkins s mečem lepší, tak by měl být jeho a ne tvůj."

Zvedl jsem ruce, abych utišil vznikající hádku. „Ať si ho Leigh nechá. Možná jsem lepší, ale ani on není vůbec špatný

šermíř. Je synem svého otce, takže určitě slyšel dost a dost o tom, jak se zabíjejí sněhodrápi. Třeba bude mít možnost

svých znalostí využít."

Leigh rozhodil rukama. „Ještě něco? Nebo už konečně vyrazíme?"

„Až po vás, můj pane." Pustil jsem Leigha dopředu a sám se zařadil za něj. Rounce mě následoval a náš malý průvod

uzavíral Ney.

Ačkoli to nebyla teplá a vlahá letní noc, na které jsem byl zvyklý, ve skutečnosti nebyla příliš velká zima. Přesto jsem

však byl prokřehlý až do morku kostí. Má levá ruka přejížděla sem a tam po jílci dýky, připravená ji během chviličky

vytasit. Bedlivě jsem naslouchal, aby mé pozornosti neunikl ani ten nejslabší zvuk, který jsem nevydal já nebo mí

společníci. Měsíc svítil jasně a přece ne dost jasně, sestup po severním úbočí kopce nás záhy dostal do stínů tak

hlubokých, že jsem měl potíže zahlédnout dokonce i Leighovu přízračnou postavu jen pár kroků před sebou.

Během cesty jsme mezi sebou neprohodili jediného slůvka. Přesvědčil jsem sám sebe, že mlčím jedině proto, abych k

nám nepřilákal sněhodrápovu pozornost. Mám-li však být upřímný, bylo to daleko prostší. Bál jsem se, hluboce jsem se

bál a nechtěl jsem, aby si toho všimli ostatní. Nevěděl jsem, jestli mají stejný strach jako já, jejich mlčení však bylo

neklamnou známkou toho, že vědí v jak nebezpečné situaci se nacházíme.

Dělal jsem co se dalo, ale nedokázal jsem temeryxe ani zahlédnout, ani zaslechnout, ani ucítit. Myslím, že lepší

podmínky pro útok si ta bestie snad nemohla přát. Vítr totiž vanul naším směrem, takže jsme neměli šanci zachytil její

suchý a těžký pach. Dělali jsme také tolik hluku, že by se v něm ztratil i příjezd jízdní brigády natožpak kroky příšery

tišší nežli padající sníh. A co se týká jejího spatření - temeryx se nechtěl nechat zahlédnout až do okamžiku útoku, což v

praxi znamenalo, že se zahlédnout prostě nedal, ledaže bych dokázal pohledem provrtat kopec a podívat se na jeho

opačnou stranu.

Kráčeli jsme v řadě po jelení stezce, mírně se svažující podél stráně kopce, když na nás shora zaútočil. Ney cosi zakřičel

a já se začal otáčet doprava, pohledem jsem přitom klouzal po úbočí nad námi. Ve stínech se tam cosi pohybovalo, bylo

to však příliš rychlé, abych na to stačil zaostřit. Temeryx v mžiku skočil po Rounceovi a sápal se po něm pařáty na

zadních tlapách. Dříve, než jsem se stačil zcela otočit, smetla bestie Rounce ze stezky. Náš přítel se už o setinu vteřiny

později kutálel dolů z kopce s krvelačnou bestií v patách.

Jak popsat temeryxe? Od špičky čumáku až po ocas je tato opeřená příšera deset stop dlouhá, v kohoutku má dobrých

šest stop. Zadní tlapy se značně podobají ptačím, přední jsou opatřeny zahnutými drápy a mají v sobě jen málo síly,

hodí se však pro přidržování kořisti. „Ptačí" zadní končetiny, veliké a svalnaté, však vládnou nejmocnějšími

temeryxovými zbraněmi. Jsou jimi velké srpovité drápy na obou vnitřních prstech, schopné rozříznout maso i svaly

rychleji a účinněji než meč. Oči na úzké hlavě nejsou jako u ptáků umístěny po stranách - obě hledí hladově kupředu.

Podlouhlá tlama skrývá několik řad ostrých zubů.

Temeryxovo černé peří jej částečně skrývalo před našimi zraky, Rounceovy divoké výkřiky však zcela jasně odhalovaly

jeho polohu. Bestie sklonila hlavu a zaťala zuby do levé nohy našeho přítele, pak se znovu napřímila a s pootevřenou

tlamou zasyčela směrem, odkud jsme přibíhali já a Ney. Její jazyk se svíjel jako had a děsivé zasyčení mi zmrazilo snad

všechnu krev v žilách, pohyboval jsem se však příliš rychle na to, abych včas zastavil.

Ney udeřil kyjem zespodu, rána dopadla na sněhodrápovu dolní čelist a zavřela otevírající se tlamu. Útok srazil příšeru z

Rounce, otřesený temeryx se zapotácel a ustoupil o jeden dva kroky dolů po svahu. Pak potřásl hlavou, poškrábal si ji

krátkými předními končetinami a zkusil se potočit mým směrem. Jeho špatně ohebný ocas se však zasekl o strom a

zabránil mu v dalším pohybu.

Vrhl jsem se po hlavě kupředu, prolétl jsem nad Rounceovým zle podrápaným tělem a narazil do pravého boku příšery.

Chytil jsem ji pravou rukou kolem krku a doslova se na ni pověsil, nohy jsem přitom zahákl mezi jejími stehny. Dýka v

mé levé ruce se jen mihla, když jsem ji z rozmachu zarazil mezi netvorova žebra. Temeryx zavřeštěl a začal se zběsile otáčet na místě ve snaze mě setřást. Drápy na předních končetinách se zachytil

mého rukávu a jal se trhat látku na cáry, jak se marně pokoušel odtrhnout od sebe mou ruku. Zesílil jsem sevření v

naději, že se mi podaří rozdrtit mu hrtan, sněhodrápův svalnatý krk však pro mě představoval nepřekonatelnou

překážku. Bestie narazila do stromu a málem mi rozdrtila pravou nohu, přesto jsem se na ní ale udržel a bodal znovu a

znovu a znovu, dokud se mi dýka nevysmekla z krví zalité levé ruky a okamžitě se nepropadla do tmy.

Krev stříkala z bestie při jejím sebemenším pohybu, ta se však nevzdávala a dál se pode mnou divoce vzpínala,

poskakovala a otáčela. Při každém nárazu bokem či ocasem do stromu přebíhal jejím tělem pod mýma rukama silný

záchvěv. Během výskoků se netvorův hřbet klenul do mohutných oblouků, aby se mi po opětovném dopadu na zem

bolestivě zabořil do hrudi a třísel. Každé takové přistání mě o kousek nadzvedlo a temeryx se ihned začínal točit

dokolečka, aby mě ze sebe smetl. Držel jsem se však pevně, s prsty levé ruky zabořenými hluboko do otvoru, který

jsem nestvůře otevřel mezi žebry. Ta praskala a jejich ostré úlomky mi drásaly prsty, ale já se odmítal pustit, neboť jsem

věděl, že ve chvíli, kdy odletím stranou, vrhne se bestie na mě a roztrhá na kusy.

Měsíc napjatého čekání před letním slunovratem mi připadal jako celý rok, byl ale pouhým mrknutím oka ve srovnání s

časem, který jsem strávil na sněhodrápových zádech. Má pravá noha se na okamžik uvolnila a nebezpečně mě

vychýlila z rovnováhy, ale temeryx se zachytil ocasem o další stromek a propásl tak jedinečnou příležitost se mě

konečně zbavit. Drápy na jeho předních končetinách se mi teď bez přestání bořily do předloktí a rozněcovaly ve mně

pekelný oheň bolesti, odtáhnout mou ruku ale nedokázaly. Nakonec temeryx klopýtl a zhroutil se na pravou stranu,

jeho hlava - a moje zrovna tak - teď byla natočena po svahu přímo dolů. Začali jsme zvolna klouzat tím směrem, takže

jsem napnul svaly a pootočil bestii, abych se při nárazu na strom, který nyní musel nevyhnutelně přijít, neocitl mezi ní a

tvrdým kmenem.

Ten poslední náraz mnou otřásl, přečkal jsem jej ale bez větší úhony. Naopak z temeryxe zbyla jen změť polámaných

končetin a jeho plíce už jen s velkými obtížemi nabíraly vzduch. Pevně jsem mu koleny stiskl hrudník a po několika

posledních pracných nádeších bestie ochabla a přestala se bránit. Zběsilý tlukot netvorova srdce kousek pod prsty mé

levé ruky začal zpomalovat a slábnout, údery se stávaly nepravidelnými až nakonec odumřely docela. Ale dokonce i

teď, když byla příšera nade všechny pochybnosti mrtvá, jsem tomu stále odmítal uvěřit a čekal na poslední škubnutí

jejího těla. Teprve poté, co bylo šílené bušení mého srdce přehlušeno Rounceovými vzdálenými výkřiky, pochopil

jsem, že je doopravdy po všem.

Vytáhl jsem levou ruku ze zející rány v temeryxově boku, pak jsem zpod těla mrtvé bestie vyprostil také levou nohu.

Překulil jsem se na záda, chvěl se po celém těle a ze všeho nejvíc se mi chtělo zvracet, čelisti mi drkotaly jedna o druhou

a ze zakrvácené ruky stoupaly vzhůru matné proužky páry. Podíval jsem se na mrtvou příšeru, odsunul se od ní ještě o

kousek a pak se postavil na všechny čtyři.

Začal jsem pomalu šplhat do svahu. Leigh a Ney klečeli nad Rouncem, aniž by byť jednou pohlédli směrem, kterým

jsem zmizel. Museli si myslet, že se mnou temeryx skoncoval a že mě už nikdy neuvidí. Ostatně, pokrytý krví nestvůry i

tou svou jsem nyní vypadal mnohem spíše jako mrtvola nežli živý člověk.

Asi v půli cesty nahoru se mi podařilo postavit na nohy a dál jsem se už potácel vzpřímeně. Leigh málem vyskočil z

kůže, když jsem se dotkl jeho ramena a zanechal na jeho bělostném kabátci krvavý otisk. „Je mrtvý."

„Ty taky, nebo tak alespoň vypadáš." Rychle se postavil a přelétl mě pohledem. „Zabil jsi ho? Zabil jsi ho sám?"

„Ney mi pomohl.“ Padl jsem na kolena a zblízka pohlédl na Rounce. „U všech bohů! Není mrtvý, že ne?"

Ney, klečící u Rounceových nohou, zavrtěl hlavou. „Omdlel bolestí."

Přikývl jsem. Několik škrábanců na jeho levém boku označovalo místo, kde jej temeryx zasáhl během prvního útoku,

vypadaly ale stejně povrchově jako rány na mé paži. Hrozný pohled však skýtala potrhaná krvavá změť, kterou bestie

udělala z jeho levého kolena. Z úhlu, který jeho noha svírala s kyčlemi, jsem pochopil, že je přinejmenším jedna kost

zlomená, rozdrcená v temeryxových čelistech. Z rány neustále vytékala krev a promáčela látku jeho kalhot. Ney

konečně Rounceovou dýkou odřízl nohavici kousek nad kolenem a odhalil nám zranění v celé jeho odpudivosti.

Leigh upřeně zíral na zmrzačenou nohu. „Je to moje vina."

Vzhlédl jsem k němu. „Jak to?"

„Šel jsem v čele. Nestačil jsem se vrátit a ta věc ho zatím dostala. Je to moje vina." Leigh zamhouřil oči, zároveň si

nervózně kousal nehet. „Musím něco udělat. Musím to napravit."

„Chceš to napravit, Leighu?" Ney si otřel dýku o vlastní košili. „Tak začni hned. Támhle je keřík Feseininy zhouby.

Uřízni mi jednu větev."

Leigh udělal, co mu Ney poručil. Ten pak vzal větev, začal z ní trhat listy a hned si je strkat do pusy. Ulomil také kratší

větvičky a podal je nám. „Pořádně ty listy rozžvýkejte. Pak s nimi obalte jeho rány."

Rychle jsme mu vyhověli a zatímco jsem žvýkal, cítil jsem, jak slábne bolest v mém vlastním těle. Vyplivl jsem sousto

rozžvýkaných listů Neyovi do dlaní. Ten s ním potřel ránu a nakázal nám, abychom ve své práci pokračovali. Když byl

léčivý obklad konečně hotov, omotal Ney nohu pruhy látky natrhané z uříznuté nohavice a pevně je utáhl. Pak nás

požádal o dva silnější klacky a zatímco jsme je hledali, utrhl si rukávy své košile. S jejich pomocí připevnil dlahy k

Rounceově noze nad a pod kolenem tak, aby zůstalo zcela nehybné.

Našel jsem ještě trochu metholanthu a rozžvýkal ho, abych si vzniklou kaši přiložil na podrápané předloktí. To jsem si

následně omotal cáry, které zbyly z pravého rukávu mé košile. Když jsem skončil s léčbou, rozhlédl jsem po Leighovi a

spatřil jej, jak se vleče zpátky do kopce, pryč od místa, kde ležel mrtvý temeryx. Kývl mi a hodil před nás na zem

donesené věci.

Leigh uřízl všechny čtyři temeryxovy tlapy a vyrval mu z tlamy asi půl tuctu nažloutlých zubů. Utrhl z něj také pořádný

kus kůže pokryté černým peřím. Zabodl meč do středu té zkrvavené hromady, pak si klekl a začal si rozepínat kabátec.

„Takový je plán, pánové." Sundal si kabátec a přikryl jím Rounceovu hruď. „Vy dva vyrobíte nosítka nebo sáně, Ney se zamračil. „A ty budeš..."

Leigh se opět postavil. „Poběžím do Valsiny napřed, abych přivedl pomoc." Zvedl ruku, aby zabránil případným

protestům. „Zeptej se Hawkinse, kdo má z nás tady největší výdrž a dokáže běžet nejdéle. Meč nechávám Hawkinsovi

pro případ, že by se ukázala další z těch věcí. Vzal bych si s sebou na oplátku jeho dýku, ale ta se ztratila."

Přikývl jsem. „Promiň. Je dobré, že poběžíš napřed, Leighu. Nechci nijak snižovat tvé léčitelské schopnosti, Neyi, ale

Rounce teď opravdu potřebuje odbornou pomoc."

„To je pravda. Ale jedna věc se mi nelíbí."

Leigh zvedl obočí. „A to je?"

Ney si vytáhl z boty Rouceovu dýku a jílcem napřed ji podal Leighovi. „Kyj mi bohatě stačí. Vezmi si ji."

Leighova sevřel jílec v ruce. „Díky. Přivedu pomoc, opravdu, a také to udělám rychle, co nejrychleji budu moci."

Oběma se nám uklonil, pak se sehnul a zvedl ze země jeden z temeryxových zadních pařátů. „Až uvidí tohle, dorazí ještě

mnohem rychleji. A vy směřujte na severovýchod. Budu dělat do stromů zářezy a u říčních brodů nechám hromádky

kamení, takže vás pak snáze najdu."

„Jdi, Leighu. Nechť bohové uspíší tvé kroky." Vytáhl jsem meč ze země a zasunul do prázdné pochvy, houpající se mi u

opasku. „A pozor na sněhodrápy."

„Ha," zasmál se. „Jsem Norrington! To oni by se měli bát mě."

Díval jsem se za ním, dokud jeho postavu nepohltila tma a zvuk jeho kroků neodezněl. „Myslíš, že ho ještě uvidíme?"

„Jestli ne, jestli se tu těch sněhodrápů potlouká víc, tak už nejspíš nikdo nikdy neuvidí žádného z nás," pokrčil Ney

rameny. „Ale to je teď jedno. Přemýšlením nad tím Rounce nikdy do města nedostaneme."

„Hezky řečeno." Vřele jsem se na něj usmál, a pak jsme spolu začali pracovat na tom, abychom dopravili Rounce domů.