Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 24. kapitola

Kapitola dvacátá čtvrtá

Nechal jsem Leigha sklouznout na palubu, tasil meč a na poslední chvíli téměř přesekl prvního řvouna, sápajícího se po

mně přes tělo sullanciriho. Proletěl mi vedle levého ramena, stočený do klubíčka kolem otevřeného břicha, narazil na

stěnu předního kastelu a natáhl se na palubě. Sekyra nejbližšího námořníka rozpůlila lebku dalšího, pak prorazil Ney

hradbu útočících řvounů a postavil se mi po boku. Společně jsme chránili Leigha před nepřátelským náporem.

Sullanciriho smrt vzala mnoha řvounům ochotu bojovat. Jen několik se stále pokoušelo zvrátit průběh bitvy, i oni se

však stáhli na své malé lodě, když zjistili, že již nemají šanci na vítězství. Odsekli jsme jejich kotvičky a s radostí je

nechali běžet, výbuch smíchu u nás na palubě vyvolal šíp z velkého samostřílu jedné galéry, který z těsné blízkosti

provrtal trup aurolanského plavidla a způsobil vysokánský vodní gejzír.

Černé mraky se shromáždily nad našimi hlavami a přinesly s sebou ledový déšť. S každým zaburácením hromu se pod

námi paluba galéry otřásla. Vyjící vítr ohýbal provazce deště a smýval z palub krev. Jeho jediným přínosem bylo, že

uhasil těch několik požárů bouřících na našich lodích.

Změna počasí byla stejně děsivá jako náhlá a lordu Norringtonovi nezbývalo než stáhnout flotilu do přístavního města,

kde na nás již čekaly nákladní kogy. Vyslal malou posádku na brigu a ukořistěná aurolanská loď nás doprovodila do

bezpečí. Získali jsme i několik dalších nepřátelských plavidel, včetně dvou galér. Pár našich veslic vlekl menší

aurolanské lodě za sebou, neboť mu pro jejich obsazení scházel čas nebo námořníci.

Prchali jsme před bouří do Mirvostoku. Minuli jsme malý poloostrov a vpluli do zátoky s ústím nevelké řeky. Nad

krajinou se stále proháněl vítr, hladina zde však byla daleko klidnější než na širém moři. Malé rybářské lodi nám vypluly

v ústrety a bezpečně nás provedly kolem nebezpečných mělčin. Protože Invictus nemohl použít kotvu, přivázali jsme

galéru k Venatoru. Většina posádky ovšem zastávala názor, že bychom měli starou kotvu odříznout a nahradit ji mrtvým

tělem sullanciriho.

Jakmile jsme zakotvili, přenesli jsme Leigha do hostince a přichystali pro něj horkou koupel, trochu polévky a malé

pivo. Ney a já jsme stáli u jeho lůžka a čekali, až se začne probírat. Konečně se mu začala barva kůže zlepšovat, trošce

růžové se podařilo proniknout šedým závojem. Navzdory přísnému zákazu jeho otce se Leigh zvedl z postele, teple se

oblékl a vyrazil zpátky na Invictus pro meč. Vytáhl jej z těla sullanciriho tak lehce, jako by trčel z kupky sena, schoval

do pochvy a vrátil se spolu s námi do hostince.

Nahoře ve svém pokoji se Leigh bezvládně zhroutil do postele. Ney mu stáhl boty a mladý Norrington přes sebe

namáhavě přetáhl deku. Sotva se uvelebil na polštářích, kývl směrem k Temmeru, který visel v pochvě na pelesti

postele. „Hawkinsi, prosím, podej mi ho." Poklepal rukou na polštář vedle sebe a já na něj zbraň položil.

Dotkl se ho rukou a na sekundu zavřel oči. Na jeho unavené tváři se rozhostil klid. „Děkuji, příteli."

„Rádo se stalo."

Otevřel oči a pravou rukou pohladil jílec Temmeru. „Ano, tobě také, Hawkinsi. Nebýt tvého rychlého uvažování,

všechno by bylo mnohem mnohem těžší."

Ney se zamračil. „Kdyby nebylo Hawkinse, vrtal by se ti teď Železný princ v mozku ukazováčkem."

Leigh se zasmál. „Ha, ani náhodou! Stačil bych Temmer znovu popadnout včas."

„To tvoje ,včas' jsi prováděl hlemýždí rychlostí. Kdyby Hawkins neomotal Wresaka řetězem, tak bylo po tobě. Vlastně,

nejspíš po nás po všech."

Leigh na okamžik přivřel oči. „Wresak... Ano, byl to Wresak."

Pohlédl jsem na Neye. „Znáš sullanciriho jméno? Jak to?"

„Tenhle příběh se vypráví mezi zbrojíři. Král Norivy měl slabého a nemocného syna jménem Wresak. Napadlo ho, že

pro něj nechá kováře vyrobit železné tělo. Tělo, které by pro něj udělalo totéž, co Temmer pro Leigha. Princi se v něm

ale vůbec nelíbilo. Vylezl z něj a už nikdy ho nepoužíval. Zůstalo v norivském paláci až do útoku Kree'chuca. Wresakův

nejmladší pravnuk, který se také jmenoval Wresak, se domníval, že Železného prince využije k porážce aurolanských hord. Na začátku s nimi skutečně bojoval, ale pak v něm převážila touha po moci. Stal se Chytrininou hračkou. Zradil

své bratry. A zradil svůj národ."

Leigh pomalu přikývl. „Znal jsem ten příběh, ale myslel si, že se mi jen zdál. A možná se mi skutečně zdál - když jsem v

ruce držel Temmer."

Ney se zamračil na zasněného Leigha a pak pokrčil rameny. „Alespoň si myslím, že to byl právě on. Když ne, tak někde

venku běhá ještě jeden."

Leighovi se rozzářily oči. „Ať si přijde. Udělám s ním stejně krátký proces jako s tímhle."

Vyměnil jsem si s Neyem rychlý pohled a poplácal Leigha po noze. „Pořádně se vyspi." Vykoukl jsem oknem za jeho

postelí a spatřil jen déšť, valící se z tmavé oblohy. „Nejspíš se tady trochu zdržíme."

Dali jsme si s Neyem něco malého k snědku a vyrazili hledat lorda Norringtona. Našli jsme ho v jiném hostinci ve

společnosti prince Augusta, prince Scrainwooda a několika dalších poradců. Scrainwood měl námitky proti naší

přítomnosti, ale lord Norrington nad nimi mávl rukou. „Kdyby nebylo jich, neseděl bych tady. Zůstanou."

Velitelé výpravy se chmuřili nad mapou pobřeží Okrannelu. Mirvostok se nacházel na východním břehu, třicet nebo

čtyřicet mil od Croztu. Pobřežní cesta, vedoucí do Croztu a odtud na jih do Svarskye, představovala nejrychlejší

pozemní spojení s hlavním městem Okrannelu. Průchod nitrem poloostrova činily nemožným nejvyšší hory v zemi bez

jediného schůdného průsmyku. Jedinou opravdu velkou překážkou na pobřežní cestě do Croztu byla řeka Dnivep, jež

téměř dokonale oddělovala poloostrov od okolní pevniny. Nad říčním údolím se klenul jediný most - Radojský, který

mohla i jediná četa snadno ubránit třeba proti celé armádě.

Plavba do Svarskye po moři kolem Croztu však rovněž představovala problém. Starousedlíci nám řekli, že se moře takto

chová jedině tehdy, když je Tagothcha vzhůru, takže nebylo těžké uhodnout, že Chytrinini vojáci probudili mořského

weiruna. I když nás weirun zátoky dokázal ochránit a udržet ve svém panství klidnou hladinu - díky hojným darům

místních rybářů - hněv Tagothchy znamenal, že tu jsme uzavřeni a nemůžeme vyplout dříve, než ho celá záležitost

přestane bavit.

Situaci ještě zhoršovalo to, že po pobřežní cestě již dorazili uprchlíci z Croztu a shromáždili se v Mirvostoku. Jejich

vyprávění nebyla ani trochu hezká a nezdálo se, že by příliš přeháněli. Bylo pravděpodobné, že alespoň část sil, které

dobyly Crozt, nyní vyrazí podél pobřeží k nám. Obranné možnosti města nebyly ze strany pevniny špatné, ale

soustředěnému aurolanskému útoku mohly odolat jen stěží. Ostatně, Chytrina neměla vůbec zapotřebí Mirvostok

dobývat. Stačilo v něm jen uzavřít náš expediční sbor, aby nemohl posílit obranu ohrožené Svarskyi.

Princ Scrainwood se prstem dotkl mostu na mapě. „Navrhuji, abychom sem vyslali oddíl. Pouhá hrstka vojáků zde

dokáže zastavit Aurolaňany, pronásledující uprchlíky. Kavalerie prince Augusta a Orioská garda by to měly zvládnout.

Vy ostatní se pak budete moci nepříteli vyhnout a vyrazit na pomoc Svarskyi."

Princ Augustus se usmál. „Ano, tak to bude nejlepší. Přesun vojáků odtud k mostu zvládneme během chviličky."

Pochmurné úsměvy a přikyvování všech přítomných naznačovalo, že plán bude přijat, ale lord Norrington stále mlčel a

upíral pohled na mapu. Přiložil si levou ruku na ústa a pravou přejel po jílci dýky u pravého boku. Podivil jsem se, po

čem tak usilovně pátrá, a pak mi to najednou došlo.

„Samozřejmě." Usmál jsem se a hned zvedl ruce, abych se omluvil za svou šeptem pronesenou poznámku. „Odpusťte

mi."

„Ne, ne, Hawkinsi, nemusíš se omlouvat." Lord Norrington ukázal levou rukou na mapu. „Řekni mi, co vidíš."

Protlačil jsem mezi lidmi kolem stolu až do první řady. „Vidím hned několik vědí. Flotila, se kterou jsme se utkali, připlula

pravděpodobně z Croztu, muselo jí trvat alespoň osm hodin, než na nás mohla zaútočit. To znamená, že špehové na

Wruoně použili arcanslata, aby o nás Aurolanany informovali. Svým útokem a také tím, že získali samotné Srpové moře

na svou stranu, učinili z Mirvostoku jediný přístav, do kterého jsme se mohli uchýlit. Když se o nás jejich loďstvo

dozvědělo s předstihem osmi hodin, pak totéž platí i o pozemní armádě. Je tedy pravděpodobné, že jejich vojáci už

obsadili Radojský most nebo jsou dokonce na naší straně."

Lord Norrington se podíval na prince Scrainwooda. „Myslím, že to Hawkins vysvětlil velice přesně. Kdybych nechal

vás dva jít, mohli byste narazit na početnou aurolanskou armádu - větší, než byste dokázali zvládnout."

Scrainwood vrhl mým směrem zlý pohled, pak kývl lordu Norringtonovi. „Uvědomuji si ten risk, ale máme snad jinou

možnost?" Z jeho následující otázky čišel sarkasmus: „Máš snad jiný plán, Hawkinsi?"

Zřejmě očekával, že budu mlčet, ale spletl se. „No, pokud by se nám podařilo vylodit oddíl severně od mostu a obsadit

ho nebo zničit, odřízli bychom vojska, která proti nám nyní táhnou. Zároveň bychom tak snížili počet nepřátel, na něž

narazíme v Croztu nebo Svarskyi."

Scrainwood sledoval na mapě prstem čáru pobřeží kolem mostu. „Je to tu dokonale nepřístupné, samé skály a útesy.

Nejbližší místo vhodné k vylodění se nachází dvacet mil severně od mostu."

„Vodpusťte, Blahorodí, ale vono to nejní ouplně tak." Prošedivělý místní rybář se poškrabal na krku. „Tuhle mapu

kreslili z královskýho nařízení. Ale pašeráci vodtud a z vokolí přej věděj vo místech, kde je s loďma možný přistát. Skály

tam sice sou vysoký, ale hnízděj na nich ptáci a vobčas tam uvízne vovce, takže se tam vylízt dá. Aspoň se tím teda

chvástaj ti pašeráci."

Scrainwood zrudl, ale princ Augustus se tiše zasmál. „Dobrá, Hawkinsi, řekl bych, že tvůj plán má něco do sebe. Jediný

problém je, že žádná z našich lodí nemůže po takto rozbouřeném moři doplout až k útesům. Nebo jsi snad vyřešil i

tohle?"

Nejistě jsem pokrčil rameny. „Jak pozná Tagothcha lodě, které mu přinesly dary výměnou za bezpečnou plavbu?"

Rybář se usmál a odhalil asi půltucet žlutých zubů, nerovnoměrně roztroušených po čelistech. „My mu dáváme víno.

Vono Tagothchovi ani moc nejde vo ňákou velkou kvalitu a taky se dá snadno voklamat. Vobčas, když sou špatný časy, tak mu tam lijeme i vocet. Dycky necháme víno stéct po boku lodi. A von pak po čichu pozná, kerá loď

vobětovala a kerá ne."

„Jen loď? A nezáleží na tom, kdo se na ní plaví?"

„Řek bych, že ne, mladej pane."

Tleskl jsem rukama. „Skvělé. Heslin mi vysvětloval, jak funguje arcanslata, a říkal, že tu platí magický Zákon nákazy -

když se nějaká věc dotýká jiných věcí, získává část jejich podstaty. Ukořistili jsme několik menších lodí, na kterých

můžeme vyslat na sever oddíl, aby zničil most. Ale i zbytek naší flotily může vyplout na moře, když se nám podaří

Tagothchu oklamat. A to tak, že rozebereme některé aurolanské lodě a kusy dřeva z nich přibijeme na trupy těch našich

- díky této ,magické nákaze‘ si bude weirun myslet, že celá naše eskadra má právo plout po Srpovém moři."

Lord Norrington zamhouřil oči a věnoval mi uznalý pohled. „Chceš tím naznačit, že tak dobře rozumíš magii, Hawkinsi?"

„Ne, můj pane. Ale můžete se zeptat Heslina a ten vám má slova potvrdí."

„Tak jak tedy..."

Začervenal jsem se. „Je to jen kamufláž, můj pane. Dokud budeme vypadat jako aurolanská flotila, nic nám nehrozí. Než

náš podvod někdo odhalí, budeme už dávno ve Svarskyi nebo se dokonce Chytrina na Tagothchu rozzlobí, přestane

mu přinášet oběti a dá nám šanci získat ho na svou stranu."

„Ano, už rozumím. Děkuji ti."

Princ Augustus se zamračil. „Hlavní potíž vidím v tom, že pokud náš plán uspěje, vyplujeme odtud a necháme velkou

aurolanskou armádu tady na jihu, jen několik mil před Mirvostokem."

„To je pravda. Což znamená, že musíme město evakuovat. Začneme se tím zabývat, hned jak vyšleme jednotku na sever

k mostu." Lord Norrington kývl a pak ukázal na prince Augusta. „Nebudeš s sebou sice moci vzít koně, ale i tak se

ujmeš velení této výpravy. Tvým zástupcem bude princ Scrainwood. Navrhuji, abyste s sebou vzal lidi, kteří umí dobře

šplhat."

„To udělám. A dám také přednost lidem s jasnou myslí." Princ kývl na mě. „Pokud dovolíš, lorde Norringtone, vyberu

si do svého oddílu tvého pobočníka, tvého syna a dokonce tady Mistra Carvera."

Scrainwood se zamračil. „Jsou to jen chlapci, Auguste."

„Chlapci to byli v Atvalu, Scrainwoode. Ale sullanciriho zabili opravdoví muži. Neptej se, proč je beru s sebou. Ptej se

raději, proč bych to neměl udělat."

Lord Norrington se podíval na Neye a na mě. „Kdybyste byli jen chlapci, nepustil bych vás - je to nebezpečný podnik.

Ale důvěřuji vám. Jděte a nechť vás ochraňuje sám Kedyn."