Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Že
je něco špatně
mi, myslím, mohlo dojít ještě
předtím, než
jsem vstoupil na palubu galéry Tectus. Za celou dobu
svého
pobytu v Pevnosti Drakonis jsem nebyl ani jednou povolán na
shromáždiště Rytířů
Fénixe. Mám-li být upřímný,
ani
jsem se nesnažil navázat kontakt se Společenstvím,
neboť se vzpomínky na
jejich obřady v mé mysli
spojovaly s
představami
Leigha, Neye a lorda Norringtona. Během
té zimy jsem s nimi v duchu strávil více času,
než s lidmi, kteří
mě
skutečně
obklopovali.
Přesto
jsem očekával, že mě
budou Rytíři
chtít vidět -aby mě
pochválili za přežití,
zeptali se na okolnosti skonu lorda
Norringtona
nebo dokonce potrestali za to, že jsem nezemřel
spolu se svými spolubojovníky. Koneckonců,
mohli mě
povolat
třeba jen kvůli
tomu, aby mě poučili
o povinnostech vyplývajících z mé hodnosti. Měsíce
však ubíhaly a nic se
nedělo.
Ačkoli jsem trávil mnoho
času s Cavarrem, baron mi
nedal nikdy jediným posunkem či
slůvkem najevo, že by
věděl
o existenci nějakých
Rytířů, jejichž lóži
v Pevnosti Drakonis předsedal.
Loď,
která pro mě připlula,
Tectus, nebyla velká, měla
jediný stěžeň
a jen osm párů vesel.
Bez pomoci příznivého
větru
či
mořských proudů
nedokázala vyvinout nijak vysokou rychlost. Tagothcha nám
však umožnil nerušenou plavbu.
Seslal
nám severní vítr, jehož směr
se po celou dobu, kterou jsme strávili na moři,
nezměnil. Obepluli jsme
Vorquellyn a
pak
proklouzli kolem Wruony, Vaelu a Vilwanu, jako bychom byli
neviditelní.
Strava
- sušené maso, ryby a tvrdé, téměř
zkamenělé suchary
- byla jen o málo snesitelnější,
než společnost, v níž
jsem
se
ocitl. Posádka mě téměř
úplně ignorovala,
zatímco kapitán se mnou mluvil pouze tehdy, když už mu začínalo
být
trapné
přehlížet mou
existenci. Jediným člověkem,
který se mnou pravidelně
hovořil, byl
Oriosan, posel, jenž mi přinesl
předvolání
do Yslinu.
Cabot
Marsham byl a stále je protivným mužíčkem,
jenž během následujících
let ještě více zatrpkl
a zamotal se do svých
intrik.
Pohrdání, které mi věnoval,
jsem mylně
považoval
za projev závisti. Vždyť
byl
o pět
let starší než já a přesto
musel kvůli
mně
vydržet
na moři
dva studené týdny. Vlasy měl
tento človíček
řídké
- v té době
však
měl
alespoň
nějaké
-
a ruce a nohy tenké a slabé. V mnoha směrech
mi připomínal dítě,
které si hraje na dospělého,
a nezřetelný maličký
knírek,
jenž mu lemoval horní ret spíše jako nějaký
poprašek, na tomto dojmu nemohl nic změnit.
Marsham
se mě nepřetržitě
vyptával na má dobrodružství a já, snad proto, že jsem
neměl jinou společnost,
jsem udělal
velkou
chybu a mluvil s ním na rovinu. Svěřil
jsem mu mnoho drobných detailů
týkajících se různých
setkání a
rozhovorů,
detailů, které považuji
za natolik nepodstatné, že jsem je v tomto vyprávění
opomenul. Marshamovi se z
nich
však, aniž bych si to uvědomil,
podařilo uplést síť,
do které jsem se zamotal.
Bez
problémů jsme dopluli do
Yslinu a já byl přímo z
přístavu odveden do
Tesákové pevnosti. Ubytovali mě
ve
vícepokojovém
apartmá, k ruce jsem dostal dva sluhy, takže jsem se nikdy necítil
osaměle. Dohlédli na to,
abych v
ničem
netrpěl nouzí. Hned po
svém příjezdu jsem
například zjistil, že
je šatník v mém apartmá plný oblečení,
které mi
dokonale
padlo.
Když
uplynuly dva dny od mého připlutí
do Yslinu, byl jsem shledán dostatečně
„zotaveným“ po dlouhé cestě,
abych
mohl
být předvolán. Za
doprovodu stráží jsem sestoupil do Velkého sálu pevnosti a ihned
utrpěl první obrovský
šok.
V
této komnatě se, jak
jsem si dobře pamatoval,
naposledy shromáždila Rada králů
tvořená zástupci
asi tuctu zemí, kteří
se
pravidelně scházeli v
době Oslav žní. Nyní
zde však stoly již netvořily
kruh. Byly uspořádány
podobně jako
veslařské
lavičky na galérách -
táhly se podél stěn
místnosti v dlouhých řadách.
Seděli u nich vládcové
či velvyslanci
snad
všech zemí civilizovaného světa.
Nad každým z nich visela ze stropu jeho státní vlajka. Všiml
jsem si, že přítomni
jsou
zástupci všech tří
elfských vlastí a dokonce i vyslanci několika
urZrethijských království.
Vévoda
Reed Larner, komoří
orioské královny Lanivette, mě
představil
vznešenému shromáždění.
Požádal mě, abych
přísahal,
že budu mluvit pravdu a nic než pravdu, což jsem samozřejmě
udělal. Pak mě
vyzval, abych vyprávěl
světovým
vládcům o průběhu
naší poslední výpravy. A já začal
mluvit. Trvalo mi to dlouho, ale řekl
bych, že byl můj
příběh
tentokrát mnohem podrobnější
a ucelenější, než když
jsem ho prvně vyprávěl
Dothanu Cavarremu a princi
Scrainwoodovi
v Pevnosti Drakonis.
Fakt,
že jsem souzen, jsem si plně
uvědomil teprve
poté, co jsem skončil a
přítomní mi začali
klást rozmanité otázky.
Úplně
vzadu se ze svého místa zvedl nybalský velvyslanec. „Je
pravda, že jsi v Pevnosti Drakonis uhodil prince
Scrainwooda
ne jednou, ale dokonce dvakrát?"
Zaváhal
jsem, neboť tyto události
nebyly součástí mého
vyprávění. „Ano, je
to tak. Začal v hrůze
utíkat před
nepřítelem.
Chtěl jsem, aby se trochu
vzpamatoval, a tak jsem mu vrazil facku. Vlastně
dvě."
Po
mé odpovědi proběhla
řadami vládců
vlna šepotu. Příliš
pozdě jsem si uvědomil,
že vyprávět šlechticům
o nutnosti
fackovat
jednoho z nich, vůbec
nebyl dobrý nápad. Jen jsem doufal, že se jejich nevole týká
pouze mého zacházení s
princem
Scrainwoodem. Pokud se však bouřili
proti samotné možnosti, že někdo
z jejich vznešené společnosti
vůbec
mohl
ztratit hlavu a dostat kvůli
tomu pár facek, pak to s civilizovaným světem
muselo a stále musí vypadat opravdu
bledě.
Další
člověk
se mě zeptal, zda jsem
skutečně
arogantně zahodil
do moře jistou mocnou
zbraň, která byla
schopna zabít
dokonce
sullanciriho. Jiný chtěl
vědět,
jak je možné, že všichni mí společníci,
daleko starší a zkušenější
válečníci než já,
v
Boragulu zemřeli a mně
se podařilo
přežít.
„Tuto
otázku si sám sobě kladu
dnes a denně, pane."
„A
přišel jsi na nějakou
odpověď?"
„Kdybych
na ni přišel, copak bych
si musel stále klást tuto otázku?"
Čím
déle slyšení trvalo, tím nanicovatější
otázky se na mě sypaly.
Týkaly se především
zcela nepodstatných detailů.
Vládcové
a velvyslanci chtěli,
myslím, dokázat, že nevynechali jediné mé slůvko
a hlavně - že pozorně
naslouchali, jak
o
mně mluví jiní. Když
už i tyto otázky došly, byl jsem milostivě
propuštěn. Stráže
mě odvedly zpět
do mého apartmá a
zamkly.
Nic mi nechybělo, jen
svoboda. Její nedostatek mě
však tížil hůře,
než by to dokázaly ty nejpevnější
ocelové
řetězy.
Byly mi zakázány návštěvy,
nesměl jsem posílat ani
dostávat vzkazy.
A
domnívám se, že přinejmenším
jeden člověk,
někdo, kdokoli, si se
mnou skutečně
velmi přál
promluvit.
Zákaz
návštěv neznamenal, že
by se do mého apartmá nemohl nikdo dostat. Posledního rána jsem
se probudil a našel
na
podlaze ložnice hromádku křehkého
černého popela. Někdo
si dal tu práci, aby jí dal podobu obřadního
roucha, a já
věděl,
že z tohoto popela již nikdy žádný Rytíř
Fénixe nepovstane. Tento vzkaz se mnou zamával silněji,
než cokoli
jiného
v mém životě. Myslím,
že díky jedinému pohledu na ono roucho z popela jsem dospěl
více, než za celý uplynulý
rok.
Pro
světové vládce jsem
představoval problém.
Minulý rok se na jejich rozkaz vydal do války expediční
sbor a za cenu
velkých
ztrát nakonec porazil aurolanskou armádu. Vojsko prince Augusta
zachránilo a odvedlo do bezpečí
tisíce
Okranů,
ačkoli jejich země
zůstala pod
kontrolou nepřátelských
sil, které se nyní změnily
v loupeživé tlupy a milice
podřízené
místním vojenským diktátorům.
Jeranští vojáci poměrně
snadno odolávali aurolanskému tlaku na hranicích
své
země, pomáhali jim také
okranští uprchlíci připravující
se na osvobozovací tažení do své vlasti. Také jádro Severní
hordy,
které oblehlo Pevnost Drakonis, bylo nakonec rozdrceno a Chytrina
uprchla.
Všechno
šlo jednoduše perfektně,
až na ten úplně poslední
úder proti aurolanské tyrance, a já byl jediným člověkem,
jenž
špinil jména hrdinů,
kteří se ji nebojácně
vydali zabít. Museli mě
tedy prohlásit za slabý článek,
za člena výpravy,
který
podlehl Chytrininým svodům
a lákadlům. To já jsem
přišel s tím, že naši
hrdinové vstoupili do jejích služeb,
scházel
mi ale jakýkoli důkaz.
Chápal jsem tedy, že můj
příběh
musí vzbuzovat podezření.
Nebo
se dá alespoň snadno
překroutit tak, aby ho
vzbuzovat začal.
V
den, kdy jsem na koberci svého pokoje našel roucho z popela, jsem
byl znovu předvolán před
Radu králů. Stál jsem
před
všemi těmi monarchy a
diplomaty a naslouchal jednotlivým bodům
vyvracejícím mou výpověď,
které předčítal
vévoda
Larner.
„Členové
tohoto shromáždění
došli ke konečnému
rozhodnutí a považují za pravdivé následující skutečnosti:
Za
prvé, je nepředstavitelné,
že by se osoby, do jejichž rukou bylo svěřeno
blaho všech zde zastoupených národů,
mohly
za jakýchkoli okolností přidat
k silám zla, které byly vyslány zničit.
Za
druhé, podle výpovědí
dalších svědků
zablokovaly letošní sněhové
bouře průsmyk
v Zářících horách
tak, že potrvá
nejméně
dalších třicet
let, než se znovu zprůchodní.
Lze tedy vyloučit
jakékoli nebezpečí ze
strany Aurolanu, s
výjimkou
malých loupeživých oddílů,
které mohou čas od času
proklouznout přes hory."
Hlasitě
jsem se zasmál. „Tohle můžete
říkat prostým lidem,
abyste zmírnili jejich strach, ale sami moc dobře
víte, že to
není
pravda. A i kdyby ano, Chytrina přece
může k útoku použít
Boragul."
Vévoda
Larner nedal najevo, že má slova slyšel, nezvedl hlavu od listu
papíru, na němž byly
sepsány závěry Rady
králů.
„Za třetí, podle
urZrethijských zvědů,
kteří v doprovodu
Rezoluta z Vorquellynu vstoupili do Boragulu, je tato
podzemní
pevnost zcela opuštěná.
Je ponechána napospas živlům
a zcela neobyvatelná. Průzkum
neobjevil žádné
řvounské
jesle, žádné temeryxy a další aurolanské příšery
a ani žádné urZrethie.
Za
čtvrté, je prokázáno,
že Tarrant Hawkins z Oriosy, muž, jenž opakovaně
napadl prince své rodné země,
ukradl
očarovaný
meč Temmer, aby během
obléhání Pevnosti Drakonis sám sklidil všechnu slávu, a který
zcela jistě nebyl
připraven
na těžkosti výpravy na
sever, se včas oddělil
od skupiny hrdinů a
jedině proto unikl jejich
krutému osudu.
Lze
předpokládat, že ho
sami poslali pryč, ať
už aby mu zachránili život nebo v naději,
že přivede pomoc, ve
svém
zmateném
stavu by však podlehl útoku nepřátel,
kdyby k němu včas
nedorazili zachránci. Uvěřit
jeho výpovědi by
znamenalo
uvěřit tomu, že se
aktivně podílel na zradě
svých společníků,
spolčil se s Chytrinou a
tím se dopustil
těžkého
zločinu na všech
civilizovaných národech, za který by ho očekával
spravedlivý trest."
Když
dočetl onen poslední
bod, doslova jsem zcepeněl.
Žasnul jsem nad výtvorem politiků,
neboť jsem ho shledával
stejně
krásným a smrtícím jako křivky,
které opisuje meč v
rukou zkušeného šermíře.
Dovolí mi, abych přiznal,
že mě
zpět
poslali moji společníci
a že jsem, byť ne
vlastní vinou, zklamal a nedokázal jim přivést
pomoc. Neudělám-li to,
budu
považován
za zrádce a uměl si
velmi živě představit
jejich „spravedlivý trest", který by mě
v tomto případě
očekával. Ve
skutečnosti
mi právě sdělili,
že začnu-li polemizovat
s jejich závěry, bez
mrknutí oka mě pošlou
na smrt.
A
bude to marná a zbytečná
smrt, to jsem chápal dokonce i já.
Vévoda
Larner pomalu zvedl hlavu a podíval se na mě.
„Rozuměl jsi všemu, co
bylo právě řečeno?"
„Ano."
„A
souhlasíš se závěry,
ke kterým dospěla Rada
králů?"
„Jestli
s nimi souhlasím?" Přelétl
jsem pohledem řady
shromážděných
šlechticů. „Průsmyk
se znovu otevře, všichni
to
víme.
Boragul je nyní možná opuštěný,
ale zůstane tomu tak
navždy? Dobře víte, že
jsem vám vyprávěl
pravdu. Ale je
to
pravda, která se vám nehodí. Kdyby se dostala na veřejnost,
kdybych začal svůj
příběh
vyprávět prostým lidem,
pochopili
by, že pocit bezpečí,
který nyní mají, je falešný a pomíjivý. Této generaci již
možná vskutku nic nehrozí. Ale
co
té následující?"
Roztáhl
jsem ruce. „Budu s vašimi závěry
souhlasit jen tehdy, ujistíte-li mě,
že jste mi vy sami uvěřili.
Že chápete, že se
Chytrina
vrátí, ať už za pět,
za deset nebo za třicet
let. Neuděláte-li nic,
abyste se připravili na
její novou invazi, ulpí
krev
tisíců a stovek tisíc
lidí právě na vašich
rukou. Ať už to
přežijete nebo ne, z
vašich jmen se stanou nadávky a
vzpomínky
na vás budou vždy plné hořkosti
a nenávisti."
Scrainwood,
dosud sedící po boku své matky, prudce vyskočil
na nohy. Viditelnou část
obličeje měl
zrudlou vztekem,
prst,
kterým na mě ukazoval,
se chvěl. „Nejsi v
postavení, aby sis kladl podmínky, zrádče!"
Čistá
zloba v jeho hlase mi zřejmě
měla ublížit,
dokázala mě však jen
rozesmát. „A vy, princi Scrainwoode, znáte lépe než
ostatní
hrůzy, které nás
zaplaví, až se Chytrina vrátí. Ani takový zbabělec
jako vy přece nemůže
zavírat oči před
pravdou."
Jeho
hlas se změnil v krutý
šepot. „Já znám pravdu, Tarrante Hawkinsi. Vládcové, kteří
se zde shromáždili, jsou moudří
a
milosrdní, rozhodli se dát ti svobodu a nechat tě
žít, jak umíš. Ale my v Oriose nejsme nakloněni
těm, kteří
pohrdají
svými
pány, napadají šlechtice a špiní pověst
velkých hrdinů. Vyháním
tě z Oriosy, Tarrante
Hawkinsi, vyháním tě ze
své
země až na věky
věků."
Scrainwood
kohosi pohybem ruky povolal do sálu. Zaslechl jsem klapot podpatků
na podlaze a když jsem se otočil,
zjistil
jsem, že stojím tváří
v tvář otci. Šťastně
jsem se usmál, tu jsem mu však pohlédl do očí.
Zamrazilo mě.
Byly
studené, tak hrozně studené.
„Otče?"
„Nechal
jsi Kenwicka Norringtona zemřít
a lhal jsi o tom."
„Otče,
já..."
Zvedl
ruku, jako by mě chtěl
uhodit. „Již nemám syna jménem Tarrant." Dotkl se mého
čela, sevřel
horní okraj masky a
strhl
mi ji.
Den,
kdy mi vzali mou masku, byl dnem smrti Tarranta Hawkinse.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.