Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 44. kapitola

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Že je něco špatně mi, myslím, mohlo dojít ještě předtím, než jsem vstoupil na palubu galéry Tectus. Za celou dobu

svého pobytu v Pevnosti Drakonis jsem nebyl ani jednou povolán na shromáždiště Rytířů Fénixe. Mám-li být upřímný,

ani jsem se nesnažil navázat kontakt se Společenstvím, neboť se vzpomínky na jejich obřady v mé mysli spojovaly s

představami Leigha, Neye a lorda Norringtona. Během té zimy jsem s nimi v duchu strávil více času, než s lidmi, kteří

mě skutečně obklopovali.

Přesto jsem očekával, že mě budou Rytíři chtít vidět -aby mě pochválili za přežití, zeptali se na okolnosti skonu lorda

Norringtona nebo dokonce potrestali za to, že jsem nezemřel spolu se svými spolubojovníky. Koneckonců, mohli mě

povolat třeba jen kvůli tomu, aby mě poučili o povinnostech vyplývajících z mé hodnosti. Měsíce však ubíhaly a nic se

nedělo. Ačkoli jsem trávil mnoho času s Cavarrem, baron mi nedal nikdy jediným posunkem či slůvkem najevo, že by

věděl o existenci nějakých Rytířů, jejichž lóži v Pevnosti Drakonis předsedal.

Loď, která pro mě připlula, Tectus, nebyla velká, měla jediný stěžeň a jen osm párů vesel. Bez pomoci příznivého větru

či mořských proudů nedokázala vyvinout nijak vysokou rychlost. Tagothcha nám však umožnil nerušenou plavbu.

Seslal nám severní vítr, jehož směr se po celou dobu, kterou jsme strávili na moři, nezměnil. Obepluli jsme Vorquellyn a

pak proklouzli kolem Wruony, Vaelu a Vilwanu, jako bychom byli neviditelní.

Strava - sušené maso, ryby a tvrdé, téměř zkamenělé suchary - byla jen o málo snesitelnější, než společnost, v níž jsem

se ocitl. Posádka mě téměř úplně ignorovala, zatímco kapitán se mnou mluvil pouze tehdy, když už mu začínalo být

trapné přehlížet mou existenci. Jediným člověkem, který se mnou pravidelně hovořil, byl Oriosan, posel, jenž mi přinesl

předvolání do Yslinu.

Cabot Marsham byl a stále je protivným mužíčkem, jenž během následujících let ještě více zatrpkl a zamotal se do svých

intrik. Pohrdání, které mi věnoval, jsem mylně považoval za projev závisti. Vždyť byl o pět let starší než já a přesto musel kvůli mně vydržet na moři dva studené týdny. Vlasy měl tento človíček řídké - v té době však měl alespoň nějaké

- a ruce a nohy tenké a slabé. V mnoha směrech mi připomínal dítě, které si hraje na dospělého, a nezřetelný maličký

knírek, jenž mu lemoval horní ret spíše jako nějaký poprašek, na tomto dojmu nemohl nic změnit.

Marsham se mě nepřetržitě vyptával na má dobrodružství a já, snad proto, že jsem neměl jinou společnost, jsem udělal

velkou chybu a mluvil s ním na rovinu. Svěřil jsem mu mnoho drobných detailů týkajících se různých setkání a

rozhovorů, detailů, které považuji za natolik nepodstatné, že jsem je v tomto vyprávění opomenul. Marshamovi se z

nich však, aniž bych si to uvědomil, podařilo uplést síť, do které jsem se zamotal.

Bez problémů jsme dopluli do Yslinu a já byl přímo z přístavu odveden do Tesákové pevnosti. Ubytovali mě ve

vícepokojovém apartmá, k ruce jsem dostal dva sluhy, takže jsem se nikdy necítil osaměle. Dohlédli na to, abych v

ničem netrpěl nouzí. Hned po svém příjezdu jsem například zjistil, že je šatník v mém apartmá plný oblečení, které mi

dokonale padlo.

Když uplynuly dva dny od mého připlutí do Yslinu, byl jsem shledán dostatečně „zotaveným“ po dlouhé cestě, abych

mohl být předvolán. Za doprovodu stráží jsem sestoupil do Velkého sálu pevnosti a ihned utrpěl první obrovský šok.

V této komnatě se, jak jsem si dobře pamatoval, naposledy shromáždila Rada králů tvořená zástupci asi tuctu zemí, kteří

se pravidelně scházeli v době Oslav žní. Nyní zde však stoly již netvořily kruh. Byly uspořádány podobně jako

veslařské lavičky na galérách - táhly se podél stěn místnosti v dlouhých řadách. Seděli u nich vládcové či velvyslanci

snad všech zemí civilizovaného světa. Nad každým z nich visela ze stropu jeho státní vlajka. Všiml jsem si, že přítomni

jsou zástupci všech tří elfských vlastí a dokonce i vyslanci několika urZrethijských království.

Vévoda Reed Larner, komoří orioské královny Lanivette, mě představil vznešenému shromáždění. Požádal mě, abych

přísahal, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu, což jsem samozřejmě udělal. Pak mě vyzval, abych vyprávěl

světovým vládcům o průběhu naší poslední výpravy. A já začal mluvit. Trvalo mi to dlouho, ale řekl bych, že byl můj

příběh tentokrát mnohem podrobnější a ucelenější, než když jsem ho prvně vyprávěl Dothanu Cavarremu a princi

Scrainwoodovi v Pevnosti Drakonis.

Fakt, že jsem souzen, jsem si plně uvědomil teprve poté, co jsem skončil a přítomní mi začali klást rozmanité otázky.

Úplně vzadu se ze svého místa zvedl nybalský velvyslanec. „Je pravda, že jsi v Pevnosti Drakonis uhodil prince

Scrainwooda ne jednou, ale dokonce dvakrát?"

Zaváhal jsem, neboť tyto události nebyly součástí mého vyprávění. „Ano, je to tak. Začal v hrůze utíkat před

nepřítelem. Chtěl jsem, aby se trochu vzpamatoval, a tak jsem mu vrazil facku. Vlastně dvě."

Po mé odpovědi proběhla řadami vládců vlna šepotu. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že vyprávět šlechticům o nutnosti

fackovat jednoho z nich, vůbec nebyl dobrý nápad. Jen jsem doufal, že se jejich nevole týká pouze mého zacházení s

princem Scrainwoodem. Pokud se však bouřili proti samotné možnosti, že někdo z jejich vznešené společnosti vůbec

mohl ztratit hlavu a dostat kvůli tomu pár facek, pak to s civilizovaným světem muselo a stále musí vypadat opravdu

bledě.

Další člověk se mě zeptal, zda jsem skutečně arogantně zahodil do moře jistou mocnou zbraň, která byla schopna zabít

dokonce sullanciriho. Jiný chtěl vědět, jak je možné, že všichni mí společníci, daleko starší a zkušenější válečníci než já,

v Boragulu zemřeli a mně se podařilo přežít.

„Tuto otázku si sám sobě kladu dnes a denně, pane."

„A přišel jsi na nějakou odpověď?"

„Kdybych na ni přišel, copak bych si musel stále klást tuto otázku?"

Čím déle slyšení trvalo, tím nanicovatější otázky se na mě sypaly. Týkaly se především zcela nepodstatných detailů.

Vládcové a velvyslanci chtěli, myslím, dokázat, že nevynechali jediné mé slůvko a hlavně - že pozorně naslouchali, jak

o mně mluví jiní. Když už i tyto otázky došly, byl jsem milostivě propuštěn. Stráže mě odvedly zpět do mého apartmá a

zamkly. Nic mi nechybělo, jen svoboda. Její nedostatek mě však tížil hůře, než by to dokázaly ty nejpevnější ocelové

řetězy. Byly mi zakázány návštěvy, nesměl jsem posílat ani dostávat vzkazy.

A domnívám se, že přinejmenším jeden člověk, někdo, kdokoli, si se mnou skutečně velmi přál promluvit.

Zákaz návštěv neznamenal, že by se do mého apartmá nemohl nikdo dostat. Posledního rána jsem se probudil a našel

na podlaze ložnice hromádku křehkého černého popela. Někdo si dal tu práci, aby jí dal podobu obřadního roucha, a já

věděl, že z tohoto popela již nikdy žádný Rytíř Fénixe nepovstane. Tento vzkaz se mnou zamával silněji, než cokoli

jiného v mém životě. Myslím, že díky jedinému pohledu na ono roucho z popela jsem dospěl více, než za celý uplynulý

rok.

Pro světové vládce jsem představoval problém. Minulý rok se na jejich rozkaz vydal do války expediční sbor a za cenu

velkých ztrát nakonec porazil aurolanskou armádu. Vojsko prince Augusta zachránilo a odvedlo do bezpečí tisíce

Okranů, ačkoli jejich země zůstala pod kontrolou nepřátelských sil, které se nyní změnily v loupeživé tlupy a milice

podřízené místním vojenským diktátorům. Jeranští vojáci poměrně snadno odolávali aurolanskému tlaku na hranicích

své země, pomáhali jim také okranští uprchlíci připravující se na osvobozovací tažení do své vlasti. Také jádro Severní

hordy, které oblehlo Pevnost Drakonis, bylo nakonec rozdrceno a Chytrina uprchla.

Všechno šlo jednoduše perfektně, až na ten úplně poslední úder proti aurolanské tyrance, a já byl jediným člověkem,

jenž špinil jména hrdinů, kteří se ji nebojácně vydali zabít. Museli mě tedy prohlásit za slabý článek, za člena výpravy,

který podlehl Chytrininým svodům a lákadlům. To já jsem přišel s tím, že naši hrdinové vstoupili do jejích služeb,

scházel mi ale jakýkoli důkaz. Chápal jsem tedy, že můj příběh musí vzbuzovat podezření.

Nebo se dá alespoň snadno překroutit tak, aby ho vzbuzovat začal.

V den, kdy jsem na koberci svého pokoje našel roucho z popela, jsem byl znovu předvolán před Radu králů. Stál jsem

před všemi těmi monarchy a diplomaty a naslouchal jednotlivým bodům vyvracejícím mou výpověď, které předčítal

vévoda Larner. „Členové tohoto shromáždění došli ke konečnému rozhodnutí a považují za pravdivé následující skutečnosti:

Za prvé, je nepředstavitelné, že by se osoby, do jejichž rukou bylo svěřeno blaho všech zde zastoupených národů,

mohly za jakýchkoli okolností přidat k silám zla, které byly vyslány zničit.

Za druhé, podle výpovědí dalších svědků zablokovaly letošní sněhové bouře průsmyk v Zářících horách tak, že potrvá

nejméně dalších třicet let, než se znovu zprůchodní. Lze tedy vyloučit jakékoli nebezpečí ze strany Aurolanu, s

výjimkou malých loupeživých oddílů, které mohou čas od času proklouznout přes hory."

Hlasitě jsem se zasmál. „Tohle můžete říkat prostým lidem, abyste zmírnili jejich strach, ale sami moc dobře víte, že to

není pravda. A i kdyby ano, Chytrina přece může k útoku použít Boragul."

Vévoda Larner nedal najevo, že má slova slyšel, nezvedl hlavu od listu papíru, na němž byly sepsány závěry Rady

králů. „Za třetí, podle urZrethijských zvědů, kteří v doprovodu Rezoluta z Vorquellynu vstoupili do Boragulu, je tato

podzemní pevnost zcela opuštěná. Je ponechána napospas živlům a zcela neobyvatelná. Průzkum neobjevil žádné

řvounské jesle, žádné temeryxy a další aurolanské příšery a ani žádné urZrethie.

Za čtvrté, je prokázáno, že Tarrant Hawkins z Oriosy, muž, jenž opakovaně napadl prince své rodné země, ukradl

očarovaný meč Temmer, aby během obléhání Pevnosti Drakonis sám sklidil všechnu slávu, a který zcela jistě nebyl

připraven na těžkosti výpravy na sever, se včas oddělil od skupiny hrdinů a jedině proto unikl jejich krutému osudu.

Lze předpokládat, že ho sami poslali pryč, ať už aby mu zachránili život nebo v naději, že přivede pomoc, ve svém

zmateném stavu by však podlehl útoku nepřátel, kdyby k němu včas nedorazili zachránci. Uvěřit jeho výpovědi by

znamenalo uvěřit tomu, že se aktivně podílel na zradě svých společníků, spolčil se s Chytrinou a tím se dopustil

těžkého zločinu na všech civilizovaných národech, za který by ho očekával spravedlivý trest."

Když dočetl onen poslední bod, doslova jsem zcepeněl. Žasnul jsem nad výtvorem politiků, neboť jsem ho shledával

stejně krásným a smrtícím jako křivky, které opisuje meč v rukou zkušeného šermíře. Dovolí mi, abych přiznal, že mě

zpět poslali moji společníci a že jsem, byť ne vlastní vinou, zklamal a nedokázal jim přivést pomoc. Neudělám-li to, budu

považován za zrádce a uměl si velmi živě představit jejich „spravedlivý trest", který by mě v tomto případě očekával. Ve

skutečnosti mi právě sdělili, že začnu-li polemizovat s jejich závěry, bez mrknutí oka mě pošlou na smrt.

A bude to marná a zbytečná smrt, to jsem chápal dokonce i já.

Vévoda Larner pomalu zvedl hlavu a podíval se na mě. „Rozuměl jsi všemu, co bylo právě řečeno?"

„Ano."

„A souhlasíš se závěry, ke kterým dospěla Rada králů?"

„Jestli s nimi souhlasím?" Přelétl jsem pohledem řady shromážděných šlechticů. „Průsmyk se znovu otevře, všichni to

víme. Boragul je nyní možná opuštěný, ale zůstane tomu tak navždy? Dobře víte, že jsem vám vyprávěl pravdu. Ale je

to pravda, která se vám nehodí. Kdyby se dostala na veřejnost, kdybych začal svůj příběh vyprávět prostým lidem,

pochopili by, že pocit bezpečí, který nyní mají, je falešný a pomíjivý. Této generaci již možná vskutku nic nehrozí. Ale

co té následující?"

Roztáhl jsem ruce. „Budu s vašimi závěry souhlasit jen tehdy, ujistíte-li mě, že jste mi vy sami uvěřili. Že chápete, že se

Chytrina vrátí, ať už za pět, za deset nebo za třicet let. Neuděláte-li nic, abyste se připravili na její novou invazi, ulpí

krev tisíců a stovek tisíc lidí právě na vašich rukou. Ať už to přežijete nebo ne, z vašich jmen se stanou nadávky a

vzpomínky na vás budou vždy plné hořkosti a nenávisti."

Scrainwood, dosud sedící po boku své matky, prudce vyskočil na nohy. Viditelnou část obličeje měl zrudlou vztekem,

prst, kterým na mě ukazoval, se chvěl. „Nejsi v postavení, aby sis kladl podmínky, zrádče!"

Čistá zloba v jeho hlase mi zřejmě měla ublížit, dokázala mě však jen rozesmát. „A vy, princi Scrainwoode, znáte lépe než

ostatní hrůzy, které nás zaplaví, až se Chytrina vrátí. Ani takový zbabělec jako vy přece nemůže zavírat oči před

pravdou."

Jeho hlas se změnil v krutý šepot. „Já znám pravdu, Tarrante Hawkinsi. Vládcové, kteří se zde shromáždili, jsou moudří

a milosrdní, rozhodli se dát ti svobodu a nechat tě žít, jak umíš. Ale my v Oriose nejsme nakloněni těm, kteří pohrdají

svými pány, napadají šlechtice a špiní pověst velkých hrdinů. Vyháním tě z Oriosy, Tarrante Hawkinsi, vyháním tě ze

své země až na věky věků."

Scrainwood kohosi pohybem ruky povolal do sálu. Zaslechl jsem klapot podpatků na podlaze a když jsem se otočil,

zjistil jsem, že stojím tváří v tvář otci. Šťastně jsem se usmál, tu jsem mu však pohlédl do očí. Zamrazilo mě.

Byly studené, tak hrozně studené.

„Otče?"

„Nechal jsi Kenwicka Norringtona zemřít a lhal jsi o tom."

„Otče, já..."

Zvedl ruku, jako by mě chtěl uhodit. „Již nemám syna jménem Tarrant." Dotkl se mého čela, sevřel horní okraj masky a

strhl mi ji.

Den, kdy mi vzali mou masku, byl dnem smrti Tarranta Hawkinse.