Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 19. kapitola

Kapitola devatenáctá

Willovi se zamlouvalo, že se k nim Dranae připojil. Ačkoli veliký muž zůstával povětšinou zticha, neboť se jeho hrdlo

hojilo jen pomalu, nečinilo mu žádné problémy pomáhat s nejrůznějšími pracemi. Sbíral dříví a nosil vodu, aniž by ho o

to někdo musel žádat. V dešťových lesích Saporcie nacházel mnoho bylin a listů, jimiž se dalo okořenit dušené králičí

maso. A navíc mu zřejmě nevadilo brát si poslední hlídku těsně před úsvitem, kterou Will z celého srdce nenáviděl.

Obléci Dranaeho nebylo ani trochu snadné, protože mu nepadly žádné šaty, které měli k dispozici. Nakonec kolem něj

museli omotat jednu z přikrývek — vypadalo to tak trochu, jako by měl velký muž na sobě sukni. Zpočátku si její

spodní lem protahoval mezi nohama a strkal si ho za opasek, ale posléze ho již jednoduše nechával viset ve výši kolen.

Will si myslel, že to vypadá celkem legračně, ale Rezolut jen suše poznamenal, že se spousta námořníků, plavících se

po Srpovém moři, obléká podobně. To jen zvýšilo mladíkovo podezření, že je Dranae jedním z nich nebo snad dokonce

pirátem z obávaného ostrova Wruona. Will se na to nového společníka při jedné příležitosti zeptal, ale ten si nedokázal

vzpomenout ani na jméno pirátské královny, natož na nějaká dobrodružství na širém moři.

Havran sešil dva opasky, které vzal mrtvým řvounům, aby vyrobil jeden, jenž by se hodil Dranaemu. Obtáčel se mu

kolem pasu a vybíhala z něj kožená smyčka, táhnoucí se přes celé tělo od levého boku po pravé rameno. Ve dne

chodíval Dranae s obnaženou hrudí, sotva však začala noc vysávat ze vzduchu teplo, halil se do přikrývky jako do

podivného pláště.

Ze zbytku kůže, který měli řvouni u sebe, dal Havran dohromady pár provizorních sandálů. Všichni souhlasili, že tato

obuv dlouho nevydrží, doufali však, že se jim v Sangesu podaří pro Dranaeho nohy najít něco vhodnějšího.

Cestovali rychle, brzy zůstaly hranice Alcidy za nimi a oni se ponořili do dešťových lesů Saporcie. Drželi se méně

používaných stezek a pěšin, což je sice poněkud zpomalovalo, zato se tím však vyhýbali odhalení. Willovi se tohle

skrývaní nelíbilo a dokonce se několikrát odvážil nahlas protestovat — koneckonců se na své druhy stále zlobil za to,

že ho zatáhli do tohoto dobrodružství. Dranae však jen moudře přikyvoval, když ho Rezolut informoval o svých dalších

plánech. Veliký muž nebral jeho obavy o bezpečnost skupinky na lehkou váhu, za což se mu od Vorquelfa dostávalo

občasných projevů uznání nebo dokonce díků, které u něj byly skutečnou vzácností. Dešťové lesy Saporcie se lišily od obyčejných alcidských lesů. Byly totiž daleko hustší a také vypadaly mnohem

starší. Kolem stezek, po kterých projížděli, se hromadilo více podrostu. Stromy dorůstaly větších výšek a vládlo mezi

nimi pochmurné šero. Viditelnost nebyla nijak skvělá, přesto však nedaleko od stezky mnohokrát spatřili mechem

obrostlé kmeny povalených lesních velikánů. Na některých místech pokrývaly úbočí kopců kameny, zpola ukryté pod

kobercem rezavého borového jehličí. Dešťová voda po nich stékala a dole vytvářela potůčky, jež se v závislosti na

terénu buďto stávaly malými řekami, či se měnily v močály, které musela skupinka obcházet nebo se jimi namáhavě

brodit.

Will pokrčil nos nad smrdutým puchem bažiny. „Proč jsou tyhle lesy tak jiné než ty, kterými jsme zatím projížděli?“

Rezolut se po něm ze své čelní pozice ohlédl. „Víc tu prší. A je tu méně lidí.“

„Víc deště, víc mokro. Tomu rozumím.“ Mladík se otočil k Havranovi a Dranaemu. „Ale jak to, že je tu méně lidí?“

Vorquelf mu odpověděl dříve, než mohl kterýkoli ze zbývajících dvou přijít s nějakým vlastním vysvětlením. „Saporcie

tvořila velmi dlouho nárazník mezi Estinskou říší a Loquellynem. Jak lidí přibývalo, elfové ustupovali a spolu s nimi i

hranice Loquellynu. Většina lidí se ale usadila na pobřeží velké zátoky, která tuto zemi rozděluje. V průběhu let se pak

do této „země nikoho“ přestěhovalo mnoho Panquiů. I kdyby se tu teď chtěli nějací lidé usadit, oni jim to nedovolí. Tak

si to přejí draci.“

Will se zamračil. „O čem to mluvíš?“

Rezolut zavrtěl hlavou. „Jak můžeš být tak starý a nevědět nic o tom, jak se vyvíjel tvůj svět? Nejsi už přece malé dítě!

Jako první přišli do elfských vlastí urZrethiové a postavili hory, aby zahnali původní obyvatele. Pak ale přiletěli draci,

vypudili urZrethie z jejich sídel a sami si z nich udělali domovy. Draci dovolují Panquiům, aby žili v těchto horách nebo

okolních oblastech s tím, že do nich nebudou pouštět lidi. Proč? Protože lidé dobývají kameny pro stavbu svých měst

a ničí tak hory.“

„Aha! Takže teď jen zbývá, aby přišli elfové a znovu rozšířili své vlasti. Zaženou lidi a celý cyklus začne znovu, že

ano?“

„Ne, chlapče. To elfové neudělají. A to je důvod, proč jednoho dne nezbude na tomto světě jediný živý elf.“

Studená definitivnost v Rezolutově hlase Willem otřásla. Vorquelf řekl věcně a nevzrušeně něco, z čeho vyplývalo, že

bude jeho lid jednoho dne vypuzen z tohoto světa a již se do něj nikdy nevrátí. A přece tu teď Rezolut byl a bojoval za

to, aby cyklus, o němž vyprávěl, nepřerušila invaze ze severu. Will samozřejmě spatřoval ve snaze o zastavení Chytriny

jistou logiku, neboť by její vítězství pro elfy stejně znamenalo zkázu. Přesto, kdyby se on sám nacházel na Vorquelfově

místě, bylo by ostří jeho vůle bojovat řádně ztupeno vědomím nezvratného osudu.

Dranae promluvil tichým hlasem. „Příteli Rezolute, to je velmi zajímavý úhel pohledu na svět. Slyšel jsem teorii, že

elfové neustále hledají místo, které je předurčeno se stát jejich domovem. Když o jednom světě zjistí, že jim

nevyhovuje, jdou prostě dál.“

Rezolut přitáhl koni otěže a otočil se, aby pohlédl svému společníkovi do očí. V jeho tváři se mísily rozpaky s

nespokojeností. „Elfové, které s Vorquellynem ještě před jeho znesvěcením spojovalo pouto, skutečně odešli na

druhou stranu. Naše řeč má pro to vlastní výraz a toto je jen velmi volný překlad. Nedokáže vystihnout celou podstatu

jejich činu. Někdo říká, že je světů mnoho, že jsou jako perly na šňůře. Elfové cestují z jednoho do druhého — ať už

tak, že se vydají na druhou stranu, nebo s pomocí vlastní smrti a znovuzrození. Já sám to nevím, je to pro mě stejná

záhada jako pro vás. Tuto znalost mi odepřel sám osud.“

Mladý zloděj pečlivě prozkoumal Rezolutův obličej a pokusil se vtisknout do paměti tón jeho hlasu. Dosud ho nikdy

neslyšel mluvit tak jako nyní, snad s výjimkou jejich rozhovoru v Pravdině jeskyni. Rezolut mu povětšinou ukazoval

jen zlobně nabroušenou, nepřívětivou stránku své osobnosti. Dranaemu se ho nějakým způsobem podařilo přimět, aby

odhalil víc. Willovi chvíli trvalo, než si uvědomil rozdíl mezi přístupem jejich nového společníka a svým vlastním. Já

Rezoluta neustále provokuji a vyzývám. On u něj jen hledá znalosti.

Dranae pokrčil širokými rameny. „Už jsem slyšel podobná vyprávění o vývoji světa. Ale myslím si, že Panquiové sami

vyhledávají okolí dračích sídel. Je koneckonců jen málo lidí, ochotných se k nim dobrovolně přiblížit. A tyto husté lesy

jsou pro Panquie dokonalým útočištěm.“

„Už jsi nějakého viděl?“ Will se ostražitě rozhlédl a marně se pokusil něco spatřit v tmavých lesních stínech. „Já ano,

myslím. Ukazovali ho v kleci na jedné šerovské ulici.“

Havran zavrtěl hlavou. „To musel být muž v kostýmu. Panquiové jsou velcí, velmi velcí — tedy alespoň samci.

Obrovští.“

„Zabil jsi nějakého?“

Rezolut se zasmál. „Nikdy jsem se k žádnému nedostal dost blízko, abych mu zasadil smrtící ránu. A ani Havran za

celou dobu, co je se mnou.“

„A abych pravdu řekl, příliš toho nelituji.“ Havran se slabě usmál. „To proto, že Panquiové mají tesáky dlouhé jako tvé

prsty a na rukou pořádné zahnuté drápy, které dokáží zatahovat. Ale co je nejhorší, jejich těla chrání různě zbarvené

kostěné pláty — jedni je mají želvově zelené, jiní třeba zlaté. Jaký mají ty odlišné barvy význam, opravdu nevím. Ale

vím, že pláty dokáží zastavit šíp a pravděpodobně také sekyru. Tváře, hrdla a klouby jim pokrývá tuhá černá kůže.

Panquiové mají také silné ocasy, které mohou posloužit jako nebezpečná zbraň. Nejsou to žádní hloupí netvoři a

ovládají umění mořeplavby. Dokonce se plaví po Srpovém moři jako piráti.“

Will se celý shrbil a začal se rozhlížet ještě bedlivěji. „A my nejsme na hlavní cestě… Proč?“

Ostatní se hlasitě zasmáli. Rezolut zavrtěl hlavou. „Chlapce, copak jsi zase nic nepochopil? Oni nejsou hloupí. Jestli si

nás všimli, tak už určitě pochopili, že útokem na nás nic nezískají. Navíc se Panquiové v létě většinou stahují blíž k

pobřeží. Ve vnitrozemí přebývají jenom v zimě. Pravděpodobně jsme v naprostém bezpečí.“

„Opravdu?“ Will se podíval na ostatní, aby mu potvrdili Vorquelfova slova. Havran přikývl. Dranae rovněž, potom mu zaškubaly koutky úst a vyprskl smíchy.

Will se zamračil. „Všichni ze mě máte jenom legraci.“

Tmavovlasý muž odmítavě zavrtěl hlavou. „Když jsme před chviličkou viděli tvoji reakci, nejspíš jsme si všichni

vzpomněli na dobu, kdy jsme byli stejně staří jako ty. Tenkrát jsme se chvěli při vyprávěních o Panquiích a řvounech.

Ty úsměvy a smích nepatří tobě. Patří nám samotným ve tvém věku.“

„Co se vás dvou týče, věřím. Ale ohledně Rezoluta ne.“ Will po něm střelil postranním pohledem. „On v mém věku

nikdy být nemohl.“

„Chyba, chlapče. Byl. Jen jsem ve tvém věku nebyl tak nevinný.“ Vorquelf věnoval mladíkovi slabý náznak úsměvu. „A

doufejme, že tvé dospívání nebude ani zdaleka tak bolestné jako to moje.“

O tři dny později již více nemohli postupovat po zvířecích stezkách a lesních pěšinách, neboť se všechny dříve nebo

později vlévaly do hlavní cesty do Sangesu. Všichni čtyři dospěli k názoru, že se do Pevnosti Drakonis nejrychleji

dostanou lodí. Pokud v Sangesu nenajdou žádnou, která by mířila jejich směrem, jistě zde naleznou alespoň nějakou

plachetnici, jež je dopraví do Narrizu, kde budou moci opět zkusit štěstí. V hlavním městě Saporcie se navíc nacházela

elfská ambasáda, kde by mohl Rezolut získat povolení k návštěvě Loquellynu a sehnat tam pro ně jednu z pověstných

lodí svého lidu.

Město Sanges se rozkládalo na příkrých svazích říčního údolí. Řeka zde vtékala do Srpového moře a ve svém ústí

dosahovala řádné šíře. Končila vodopádem, který rozděloval přístav na dvě poloviny. Do zátoky vybíhalo několik

dlouhých mol a ke každému z nich bylo připoutáno několik lodí. Další plavidla kotvila nedaleko od břehu. Ačkoli byl

Yslin daleko větším městem, Will si nevzpomínal, že by v jeho přístavu někdy viděl tolik lodí najednou.

Hlavní cesta do Sangesu vedla mezi svahy kopců jižně od řeky, nad kterou se klenuly oblouky mnoha mostů. Střechy z

pálených tašek a silné zdi budov chránily jejich obyvatele alespoň částečně před letním horkem. Drtivá většina domů

ve městě byla natřena světložlutou barvou, kterou však zpestřovaly četné jasné a veselé obrázky květin a zvířat, umně

zdobící okenice a dveře. Jak zvolna sestupovali směrem k přístavu, stávaly se budovy kolem nich staršími a zašlejšími.

Pořád byly ale nádherné ve srovnání s tmavými a plesnivými baráky v Šerodolu.

Bez problémů našli hostinec, v němž se mohli za nevelký peníz ubytovat a pronajmout stáje pro své koně. Jakmile

uložili do pokoje všechny své věci, vyrazili dolů k dokům. Willovi se nezdálo, že by se přístavní čtvrť Sangesu nějak

zvlášť lišila od té yslinské, jen zde bylo všechno menší. Také se tu vysoko nad městem nevznášely balóny s

pozorovateli, kteří dávali vědět obchodníkům, že se blíží jejich loď. Scházely tu i koše zavěšené na lanech, rychle a

snadno přepravující lidi vysoko nad ulicemi. Mladík cítil při pohledu na místní „zaostalost“ převahu nad zdejšími

obyvateli, a tak se městem nesl se značnou dávkou pýchy a nadutosti.

Rezolut a Havran se v Sangesu zřejmě celkem vyznali. Nejprve zamířili do kanceláře jedné obchodní společnosti a chvíli

rozmlouvali s úředníkem. Pak se vydali uličkou, směřující pryč od moře, a ta je záhy zavedla na malé nádvoří. Budova na

jeho druhé straně byla očividně jejich cílem, protože Havran ukázal na dřevěný štít, který se ve větru se skřípotem

pohupoval nade dveřmi. To, že je od vchodu odděloval celý zástup lidí, válečníka zjevně ani v nejmenším

neznepokojilo.

Čtveřice mužů v rudozlatých uniformách, z nichž tři nesli dlouhé píky, obešla dav a zamířila k cestovatelům.

Neozbrojený muž, boubelatý chlapík s tak málo vlasy, že by se daly všechny uchopit dvěma prsty, rozvinul

pergamenový svitek, zatímco pikenýři obklopili příchozí. Pak začal mužík číst — hlas měl poněkud vysoký, zato však

mluvil hodně nahlas, aby dodal svým slovům patřičnou váhu.

„Z vůle krále Fidelia, nechť se všichni námořníci bez meškání hlásí na svých lodích. Ti, kdož jsou toho času bez

zaměstnání, ať se urychleně shromáždí u Velkého mola, kde jim bude loď přidělena. Všichni muži dobrého zdraví ve

věku od patnácti do šedesáti let pak pozvednou zbraně, aby se ctí sloužili Saporcii. Tuto oběť po vás vyžaduje vaše

vlast.“

Znovu sroloval pergamen. „Přidejte se k ostatním.“

Rezolut pomalu zavrtěl hlavou. „Tvé rozkazy se na mě nevztahují. Nejsem námořník a nejsem ani poddaný tvého krále.

Nejsem člověk a šedesát let už mám dávno za sebou. Takže zmiz.“

Byrokrat svraštil husté tmavé obočí. „Podle mě vypadáš dostatečně mladě, elfe, ale na tom nezáleží. Tví společníci

podmínkám vyhovují. Půjdou k ostatním.“

Vorquelf významně položil ruku na jílec svého meče. „Jsou tu se mnou. Proto tvým rozkazům ani oni nepodléhají.“

Muž opět nahlédl do svitku a přelétl očima jeho obsah. „Nic takového se tu nepíše. Podívejte, nechci žádné problémy,

ale…“

„Jestli nechceš problémy, tak běž pryč.“

Mužík významně kývl pikenýrům, ale žádný z nich nevypadal, že by ho vyhlídka na střet s Rezolutem nějak zvlášť

lákala. Zástup námořníků, který držel pohromadě jen strach z ozbrojenců, začal reptat a rozptylovat se. Několik mužů se

shýblo pro kameny a Will následoval jejich příkladu. Napětí naplnilo vzduch kletbami a nadávkami a na čele byrokrata

vyrašil pot.

Než ale stačilo propuknout násilí, proklouzl davem námořníků štíhlý muž. Působil celkem nenápadně, alespoň na Willa,

zajímavým bylo snad jen to, že jeho tvář od lícních kostí až po linii vlasů zakrývala modrá maska. To znamenalo, že

pocházel z jednoho ze tří národů, které považovaly nošení masek za poctu. Tu, pod níž se schovával obličej příchozího,

zdobilo mnoho nejrůznějších značek a námořníci při pohledu na ně okamžitě ztichli. Neznámý muž přistoupil k

byrokratovi. „Počkejte chvíli, správce, tito muži patří mně.“

Správce se k němu otočil a dal si ruce v bok. „Kapitáne Dunhille, posádka vaší lodi je již kompletní. Sám jste mi to

nedávno říkal.“ „To ano, Cirrisi, ale už tehdy jsem mezi své námořníky počítal tyto čtyři muže, jejichž příchod jsem očekával každým

dnem.“ Dunhill udělal krok kupředu a nabídl Havranovi ruku. „Rád vás znovu vidím, kapitáne Havrane. I tebe, Rezolute.

Vůbec ses nezměnil. A tohle budou nejspíš ti, o kterých jste mi vyprávěli. Život na pevnině vás začal nudit, a tak jste

se rozhodli zkusit štěstí na moři, že ano?“

Havran rychle přikývl. „Ano, tady Will je můj synovec a Dranae vzdálený bratranec. Omlouváme se, že jsme dorazili

pozdě, ale v dnešní době se na cestách vyhne zdržení jen málokdo.“

Správce Cirris opět sroloval pergamen do stažené trubičky a poklepal s ní Dunhilla po rameni. „Měl jste mi sdělit jejich

jména. Tohle silně odporuje předpisům, kapitáne.“

Dunhillovy oči zaplály hněvem. „Že to odporuje předpisům, správce? Víc než to, že jste násilně zverboval každého

muže ve městě?“ Kapitán si poklepal ukazováčkem na malou značku, namalovanou na jeho masce kousíček pod

pravým okem. „Tuto masku nezískáte jen tak, správce. Spolu s ní přijímáte také odpovědnost za svou posádku.

Všechnu odpovědnost, abych byl přesný. Co vám řeknu a co ne, je jen a pouze moje věc. Tito lidé se u mě přihlásili,

což je stejné, jako by se přihlásili na mé lodi. Vaše práce tady skončila. Odejděte.“

Lodní kapitán se otočil a mávl čtveřici společníků, aby ho následovala. „Pojďme do kanceláře. Tam si budeme moci

nerušeně promluvit.“

Will vykročil jako poslední a nechal si kámen nenápadně vyklouznout z dlaně tak, aby dopadl správcovi na nohu.

Tlusťoch zaječel a začal poskakovat dokolečka na jedné noze. Kameny, vrhané jeho směrem davem námořníků, ho

donutily, aby v podivném tanci pokračoval. Dokonce i pikenýři se začali smát a napětí z nádvoří zvolna vyprchávalo.

Dunhill je zavedl do kanceláře obchodní společnosti. Cestou minuli mnoho stolů, u kterých písaři studovali listy

papíru, srovnávali je s dalšími listy a pak cosi čmárali na ještě jiné listy. Willovi to připadlo zbytečně komplikované,

navíc ze všeobjímajícího škrabání brků o papír dostával husí kůži. Ulevilo se mu, teprve když za Dunhillem vyšli po

schodech do většího pokoje, který zřejmě sloužil jako společná ložnice pro námořníky, čekající na odplutí svých lodí.

Škrabání zde bylo slyšet jen velmi tlumeně. Kapitán jim ukázal na obdélníkový stůl ze všech stran obklopený lavicemi.

„Vy opravdu jste Havran, že ano? Chci říci, že se na Rezoluta nedá zapomenout, ale vy jste se od té doby poněkud

změnil.“

Havran přikývl a posadil se. „Už je to deset let. Divím se, že si na mě vůbec vzpomínáte.“

„Jak bych mohl zapomenout? Navštívili jste mě v Yslinu s průvodním listem, který podepsal samotný Rounce Playfair.

Stálo v něm, že mám udělat všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohl. A pak jste po mně vy dva chtěli,

abych vyplul na sever a vysadil vás na březích Přízračných plání.“ Dunhill potřásl hlavou. „Říkal jsem si, jak a jestli

vůbec se dostanete zpátky. Ale přece jen jsem se o vás doopravdy nebál, to ne. Něco mi říkalo, že vás dva nikdy

nedostanou.“

„Nedostali. Měli jsme štěstí.“ Havran se rozhlédl. „Všechna lůžka jsou prázdná, ale v přístavu kotví plno lodí. Co se to

děje?“

„Nic, co by vás mělo znepokojovat. Přikážu písařům tam dole, aby vám vyrobili propustky — ani to nebude dlouho

trvat. Pak budete moci jít, kam se vám jen bude chtít. Mořeplavec vyplouvá o půlnoci, takže mi jen slibte, že se na jeho

palubě budete hlásit včas, jinak budu nucen vyrazit bez vás.“

Rezolut se oběma lokty opřel o desku stolu. „Je od vás hezké, že nám to říkáte, ale ještě jste pořád neodpověděl na

Havranovu otázku.“

Dunhill se usmál. „Já vím. Zní to šíleně, skutečně, ale dorazily sem zprávy o tom, že se Chytrina dala dohromady s

královnou Vionnou. Společně vytvořily z wruonských pirátských lodí silnou a soudržnou flotilu. Chytrina ji ještě

posílila vlastní eskadrou. A tohle spojené loďstvo teď míří na jih.“

Havran přikývl. „A proto král rozkázal, aby byli všichni bojeschopní muži přepraveni do Narrizu a bránili hlavní město.“

Kapitán se slabě zasmál. „Tak tohle by rozhodně dávalo smysl, ale pravda je taková, že Narriz není našim cílem. Ne.

Poplujeme na západ. Do Vilwanu.“

Rezolut překvapeně zamrkal. „Vilwanu?“

„Přesně tak.“ Dunhill pokrčil rameny. „Z důvodů, které zná jen ona samotná, si Chytrina myslí, že dokáže zničit pevnost

těch nejmocnějších čarodějů našeho věku. A my se ji pokusíme zastavit.“