Rezistencia (CZ) 2012 33. kapitola

KAPITOLA 33

„Beatrice.“
Trhnu sebou. Místnost, ve které se nacházím — za účelem dalšího experimentu,
který na mně hodlají provést - je prostorná. Na zadní stěně jsou
umístěné obrazovky, těsně nad podlahou svítí modrá světla a střed sálu
protíná řada polstrovaných lavic. Sedím na úplném konci řady vedle Petera
a hlavou se opírám o zeď. Pořád mám spánkový deficit.
Teď si přeju, abych se neprobudila. Kousek ode mě stojí Caleb. Váhu
přenesl na jednu nohu a působí nejistě.
„Odešel jsi od nich vůbec nékdyT zeptám se.
„Není to tak jednoduchý,“ odpoví. „Já
„Je to přesně takhle jednoduchý.“ Chce se mi ječet, ale můj hlas zůstane
nevýrazný. „Řekni mi, kdy jsi naši rodinu zradil? Předtím než rodiče
umřeli, nebo potom?“
„Udělal jsem, co jsem musel. Ty si myslíš, že tomu rozumíš, Beatrice,
ale nerozumíš. Celá tahle situace... je daleko větší, než tušíš.“ Očima mě
prosí o pochopení, ale já ten jeho tón poznávám - stejným způsobem se
mnou kdysi mluvil, když mi chtěl vynadat. Zní tak blahosklonně.
Domýšlivost je neduh, který postihuje většinu Sečtělých - vím to.
Znám ji z vlastní zkušenosti.
A často ji doprovází chtivost. Ta je mi cizí. Takže jsem opět půl na půl.
S obtížemi vstanu. „Neodpověděl jsi mi.“
Caleb udělá krok vzad.
„Nejde jenom o Sečtělé; jde úplně o všechny. O všechny frakce,“ řekne.
„O tohle město a o všechno, co se nachází za jeho hranicemi.“
„Na to ti kašlu,“ vyštěknu, ale není to pravda. Za jeho hranicemi. Rozbrní
se mi hlava. Za? Jak by tohle všechno mohlo mít něco společného
s tím, co je na opačné straně hranice?
V koutku mysli se mi rozdrnčí struna. Marcus řekl, že za útokem na
Odevzdanost stály informace, které Odevzdaní měli. Souvisí snad tyto informace
s tím, co je za oplocením?
Prozatím od sebe tu myšlenku zapudím.
„Myslela jsem, že ti vždycky šlo o fakta. O svobodnej přístup k informacím.
A co tenhle fakt, Calebe? Kdy —“ Roztřese se mi hlas. Kdy jsi
mámu a tátu zradil?“
„Vždycky jsem patřil sem,“ řekně mírně. „I když jsem byl v Odevzdanosti.“
„Jestli ses přidal k Jeanine, tak tě nenávidím. Stejně jako tě nenáviděl
táta.“
„Táta.“ Caleb si odfrkne. „Táta odsud sám pocházel, Beatrice. Stejný
ročník jako Jeanine. Řekla mi to.“
„Nebyl Sečtělej,“ řeknu po chvíli. „Rozhodl se odsud odejít. Zvolil si
jinou totožnost, stejně jako ty, a stal se jiným člověkem. To jenom ty sis
vybral tohle... tohle peklo.“
„A, právě promluvila slečna Neohrožená,“ odsekne Caleb. „Všechno je
černobílé, že? Nic mezi tím neexistuje. Jenže svět takhle nefunguje, Beatrice.
Záleží, na jaké straně toho pekla stojíš.“
„Je jedno, kde stojím. Pořád si myslím, že ovládnout myšlení všech lidí
ve městě je zrůdný.“ Cítím, jak se mi chvěje ret. „Pořád si myslím, že vydat
vlastní sestru na smrt je zrůdný.“
Je to můj bratr, ale chci jej roztrhat na kusy.
Místo abych se o to pokusila, zase se posadím. Nikdy bych mu nedokázala
ublížit tolik, aby mě jeho zrada přestala bolet. A ona mě bolí, v každé
buňce mého těla. Přitlačím si prsty na hrudník, abych ten pálivý tlak
na prsou rozmasírovala.
Právě když si otírám slzy z tváří, vejde do místnosti Jeanine se svou
armádou vědců a spřátelených zrádců. Rychle zamrkám, aby si ničeho
nevšimla. Stěží mi věnuje pohled.
„Přejděme rovnou k výsledkům,“ oznámí.
Caleb, který se mezitím přesunul k obrazovkám, stiskne nějaké tlačítko
v přední části místnosti a monitory se zapnou. Vzápětí na nich zazáří
slova a čísla, kterým nerozumím.
„Zjistili jsme něco skutečně velmi zajímavého, slečno Priorová.“ Ještě
nikdy jsem ji neviděla v tak dobré náladě. Téměř se usmívá - téměř. „Váš
mozek oplývá nadměrným množstvím jistého druhu nervových buněk,
kterým se zjednodušeně říká zrcadlové neurony. Mohl by někdo slečně
Priorové vysvětlit, co přesně zrcadlové neurony dělají?“
Většina Sečtělých se přihlásí o slovo. Jeanine ukáže na jakousi starší
ženu vepředu.
„Zrcadlové neurony se aktivují, nejen když člověk provede nějaký
úkon, ale i když pozoruje stejný úkon u jiného člověka. Umožňují nám
tak napodobovat chování druhých.“
„Co ještě?“ Jeanine přelétne očima po své „třídě“, stejně jako to dělávali
mí učitelé na vyšším stupni. O slovo se přihlásí nějaký muž.
„Jsou důležité při osvojování jazyka, pro pochopení motivace ostatních
lidí v závislosti na jejich činech, ehm...“ Svraští čelo. „A pro empatii.“
„Jinými slovy,“ řekne Jeanine a široce se na mě usměje, až se jí na tvářích
vytvoří záhyby, „člověk s velkým množstvím dominantních zrcadlových
neuronů bude mít flexibilní povahu - a daleko pravděpodobněji
v určité situaci napodobí ostatní, než aby zůstal věrný svému původnímu
přesvědčení.“
Chápu, proč se usmívá. Jako by mi otevřela lebku a všechna má tajemství
se vyřinula na podlahu a já je konečně uviděla.
„Flexibilní osobnost,“ pokračuje Jeanine, „bude mít zřejmě předpoklady
pro více než jednu frakci, nemyslíte, slečno Priorová?“
„Asi ano,“ opáčím. „Takže stačí, když vymyslíte simulaci, která tuhle
schopnost potlačí, a můžeme to skončit.“
„Jedno po druhém.“ Odmlčí se. „Přiznám se, že mě mate, jak se své
popravy nemůžete dočkat.“
„Ne, nemate.“ Zavřu oči. „Ani trochu vás to nemate.“ Povzdechnu si.
„Můžu už se vrátit do svý cely?“
Působím asi nenuceně, ale nejsem. Chci se vrátit do cely, abych se tam
mohla vybrečet. Ale nechci, aby to věděla.
„Příliš se tam nezabydlujte,“ zašvitoří. „Brzy na vás vyzkoušíme nové
sérum.“
„Bezva,“ řeknu. „Jak je libo.“
+++
Někdo mi zatřese ramenem. S trhnutím procitnu a vytřeštím oči. Nade
mnou klečí Tobias. Na sobě má bundu zrádce a jednu stranu hlavy celou
od krve. Krev vytéká z rány na jeho uchu - horní část boltce na něm chybí.
Škubnu sebou.
„Co se stalo?“
„Vstávej. Musíme si pospíšit.“
„Ještě to nebyly dva týdny.“
„Na vysvětlování není čas. Honem.“
„Bože, Tobiáši.“
Posadím se a vrhnu se mu do náruče. Obličej zabořím do jeho krku.
Pevně mě obejme. Mým tělem projede teplo a útěcha. Jestli je tady Tobias,
jsem v bezpečí. Mé slzy mu stékají po krku.
Postaví se a vytáhne mě na nohy. V ráně na rameni mi zaškube.
„Posily dorazí co nevidět. Pojďme.“
Nechám se vyvést z cely. První chodbou proběhneme bez problémů,
ale hned v druhé narazíme na dvojici strážců - mladého muže a ženu ve
středním věku. Tobias v těsném sledu dvakrát po sobě vystřelí a oba dva
zasáhne, muže do hlavy a ženu do hrudi. Zena se sesune k zemi, ale žije.
Pokračujeme v cestě. Další chodba, po ní další, všechny stejné. Tobias
mi stále pevně svírá ruku. Vím, že když dokáže vrhnout nůž tak, aby jen
lehce zavadil o špičku mého ucha, dokáže se stejnou přesností vystřelit
na vojáky, kteří nás obklíčí. Překročíme mrtvá těla — lidi, které zřejmě
Tobias zastřelil cestou ke mně - a konečně se ocitneme u nouzového východu.
Tobias mě pustí a otevře dveře. Požární alarm se pronikavě rozdrnčí,
ale běžíme dál. Nemůžu popadnout dech, ale je mi to jedno. Konečně
jsem blízko ke svobodě, konečně tahle noční můra skončí. Před očima
se mi udělají mžitky. Chytím se Tobiáše a věřím, že mě bezpečně dovede
po schodišti až dolů.
Už nejsem schopna udělat ani krok, otevřu oči. Tobias se chystá otevřít
dveře východu, ale zadržím jej. „Musím si... odpočinout...“
Zastaví se. Opřu se rukama o kolena a předkloním se. V rameni mi pořád
pulsuje bolest. Zkřivím obličej a podívám se na Tobiáše.
„Pojď, vypadneme odsud,“ řekne naléhavě.
Zvedá se mi žaludek. Zadívám se mu do očí. Jsou temně modré, jen na
pravé duhovce se vyjímá malá světle modrá skvrna.
Uchopím jej za bradu a přitáhnu si jeho rty ke svým. Pomalu jej políbím
a pak se s povzdechem odtáhnu.
„Nemůžeme se odsud dostat,“ řeknu. „Protože jsme v simulaci.“
Vytáhl mě na nohy za pravou ruku. Skutečný Tobias by si pamatoval,
že ji mám zraněnou.
„Cože?“ Zamračí se na mě. „Myslíš, že bych nepoznal, že jsem v simulaci?“
„Ty nejsi v simulaci. Ty jsi ta simulace.“
Zvednu oči a pak nahlas zvolám: „Budeš muset vymyslet něco lepšího,
Jeanine.“
Teď se jen musím probudit, a vím jak - už jsem to několikrát dokázala,
v krajině strachu, když jsem rozbila sklo nádrže jenom tím, že jsem na něj
přiložila dlaň, když jsem v trávě nahmatala revolver, kterým jsem postřílela
dotěrné vrány. Vytáhnu z kapsy nůž - nůž, který tam ještě před chvílí
nebyl - a poručím své noze, aby ztvrdla jako diamant.
Pak se bodnu do stehna a čepel se ohne.
+++
Probudím se se slzami v očích. Vrací se mi vědomí a do toho Jeanine
frustrovaně vykřikne.
„Co to má znamenat?“ Vytrhne Peterovi pistoli z ruky, přiskočí ke mně
a přitiskne mi hlaveň k čelu. Mé tělo strne, pocítím chlad. Nezastřelí mě.
Jsem problém, který neumí vyřešit. Nezastřelí mě.
„Jak na to pokaždé přijdeš? Dělej, ven s tím. Nebo tě zabiju.“
Pomalu se zvednu z křesla. Chladná hlaveň se mi ještě víc zaryje do
čela.
„Myslíš, že ti to řeknu?“ řeknu. „Myslíš, že uvěřím tomu, že mě zabiješ
předtím, než budeš na svou otázku umět odpovědět?“
„Hlupačko,“ zavrčí. „Myslíš, že mě zajímáš zrovna ty nebo tvůj abnormální
mozek? Tohle se netýká ani tebe, ani mě! Jde o to, zachránit tohle
město před těmi, kteří z něho chtějí udělat peklo!“
Seberu v sobě poslední síly a vrhnu se na ni. Seknu po ní nehty a zaryju
jí je co nejhlouběji do kůže. Jeanine zavřeští. Jako by se mi do žil vlila
nová krev. Udeřím ji pěstí do obličeje.
Vtom mě od ní čísi paže odtrhnou a dostanu ránu do žeber. Zasténám
a znovu po ní zkusím skočit, ale Peter mě drží v šachu.
„Nedonutíš mě bolestí. Nedonutíš mě sérem pravdy. A nedonutíš mě
ani simulací. Jsem vůči tomu všemu imunnní.“
Z nosu jí teče krev, na tvářích a na krku jí svítí rudé škrábance od mých
nehtů, které se plní krví. Zírá na mě a tiskne si nos. Vlasy má rozcuchané
a její volná ruka se třese.
Nepodařilo se ti to. Nedokážeš mě ovládnout!“ zakřičím z plných plic,
až mě zaškrábe v krku. Přestanu se Peterovi vzpouzet a v jeho sevření
ochabnu. „Nikdy mě nebudeš moct ovládnout!“
Pak se rozesměju, neveselým, šíleným smíchem. Vychutnávám si její
zachmuřený výraz, nenávist v jejím pohledu. Byla jako stroj; chladná
a bezcitná, řídila se jen čistou logikou. A já jsem ji zlomila.
Zlomila jsem ji.