Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 18. kapitola

Kapitola osmnáctá

Alex seděla hrdě vzpřímená v sedle Vítěze, krásná a zářivá ve své pozlacené zbroji, a pozorovala aurolanský tábor. Ten

žil dál klidným a nerušeným životem, bez dunění bubnů či troubení na poplach. Hořely tam ohně a mezi stany

přecházeli různí netvoři, ale zdálo se, že nikdo nevěnuje pozornost kavalerii, šikující se na východě. Věděla, že ji mohou řvouni a vylaenové vidět stejně dobře jako ona je, a tak ji nedostatek nepřátelského zájmu na malou chvíli zarazil.

Pak však zvolna pokývala hlavou. Řvouni se na svůj zrak nespoléhali zdaleka tolik jako lidé a mdlý větřík, vanoucí od

jihu, odnášel zápach jejích oddílů pryč od Aurolaňanů. Navíc tu byly stovky pachů města u řeky. A úplně naposledy

— Alex sem své jednotky přivedla pod příkrovem noci a rozestavila je tak, aby měly během nájezdu vycházející slunce

za zády. Kopce je stále halily svými dlouhými stíny, zatímco do nepřátelského tábora se již před hodnou dobou

vloudily první sluneční paprsky.

Podle všech pravidel poctivého vedení války by měl nyní trubač její roty zatroubit na svůj nástroj a tou halasnou

výzvou probudit Aurolaňany. Alex věděla, že generál Caro by to na jejím místě udělal, nikoli však kvůli nějakému

smyslu pro čest, nýbrž proto, aby si nepřátelé mohli prohlédnout jeho praporec a dozvědět se, kdo proti nim stojí.

Vedla by ho k tomu jen a jen jeho arogance, a vůbec ne ušlechtilost.

Zavrtěla hlavou. Ve válce není místo ani pro aroganci, ani pro ušlechtilost. Otočila se a slabě se usmála na svou sestru.

„Co myslíš, Peri — jsou úplně hloupí, nebo nám nastražili past?“

Gyrkyma zamrkala velikýma očima. „Nebo že by hloupě věřili, že jejich past sklapne?“

Alex se tiše zasmála. „To by mohlo být ono. Víš, na které dva velké stany máš zaútočit?“

Peri přikývla a potěžkala v ruce jeden z ohnivců, kterými byla vybavena. Zařízení, které nebylo o mnoho delší, než její

předloktí, tvořila keramická koule vepředu, na ni navazující litinová objímka a suché kukuřičné slupky na konci.

Vzdáleně připomínalo nepovedenou panenku s velkou hlavou a sukýnkou. „Ten červený a pak ten s tou malou

vlaječkou. Jsem připravená vyrazit.“

„Leť. A hodně štěstí.“

„To nepotřebuji, stačí mi důvěra ve tvůj plán.“ Gyrkyma roztáhla křídla a jediným silným mávnutím se vznesla vysoko

do vzduchu.

Alex tasila meč a mávla s ním nad hlavou. Vlci, tvořící střed její linie, odpověděli zvednutím kopí a totéž učinily i oba

oddíly lehké kavalerie na křídlech. Všechny tři jízdní korouhve vyrazily klusem kupředu. Na smluvené znamení měly

všechny přejít do trysku. Hodlaly udeřit na aurolanský tábor jako neúprosná vlna oceli a koňského masa a projet jím

jako nůž projíždí máslem.

Půjde-li všechno podle plánu.

Znamení se dostavilo velmi rychle. Peri, kroužící vysoko nad nepřátelským táborem, hodila dolů první ohnivec. Jeho

litinová komora skrývala trochu dřevěného uhlí. Když Gyrkyma otočila objímkou, otevřela tím několik otvorů do

komory. Jak ohnivec padal, proudil do něj vzduch a žhavil dosud jen doutnající uhlíky. Nějakých sto yardů nad zemí již

byla jejich teplota taková, že zapálily kukuřičné slupky. Ohnivec zasáhl červený stan a snadno protrhl plátno, po

dopadu na zem rozdrtila objímka keramickou kouli, plnou oleje. Z hořících kukuřičných slupek se oheň okamžitě přenesl

na rozlitý olej a během jednoho dvou úderů srdce stan zachvátily divoké plameny.

Také druhý ohnivec zasáhl a zapálil svůj cíl. Řvouni začali se spoustou štěkotu a vrčení pobíhat po táboře. Jejich

zvířecké hlasy však přehlušil hromový dusot kopyt útočící kavalerie. Někteří netvoři se chopili zbraní a rozhodli se

postavit na odpor, ale mnozí se jednoduše dali na útěk směrem k řece.

Alex si zakryla tvář hledím, když jí k nepřátelskému táboru zbývalo posledních padesát yardů. Vlci předhonili jednotky

lehké kavalerie jen proto, že se ostatní jezdci schválně drželi zpátky, jak jim to kázal bitevní plán. Vlci, chránění přece jen

o něco lepšími zbrojemi, vytvořili hrot útočící formace. Ten bez obtíží prorazil tenkou obranu v zadní části tábora a

zabodl se hluboko do aurolanské armády.

Napravo i nalevo od ní se ozývaly řvounské výkřiky. Z kopí odletovaly třísky a vzduchem vířila nabodnutá těla.

Nadzvedla se ve třmenech a sekla dolů, řvoun, který se jí ještě před vteřinkou snažil bodnout, jednoduše nemohl ten

úder odrazit. Již ho takřka minula, když ucítila, že její ostrá čepel zajela do živého masa. Když zbraň opět zvedla, byla

zčernalá netvorovou krví.

Vlci se hnali aurolanským táborem jako zkázonosný vichr. Po Alexině levici se do nepřátel pustila Sedmá lehká jízdní

korouhev, jejíž křídlo chránila řeka. Po její levici se do boje zapojila Králova lehká jízdní korouhev a nedlouho poté již

před sebou hnala prchající řvouny na západ k řece. Alex viděla, že se mnozí Aurolaňané vrhají do vody a snaží se

dosáhnout bezpečí protějšího břehu, pochybovala však, že většina z nich zvítězí v boji se silným říčním proudem. A ti

zbývající jistě podlehnou říčnímu weirunovi, jehož hlad po nenáviděných řvounech byl rozhodně nemalý.

Kousek vpravo zazněl ohlušující rachot a veliký stan, nad kterým se třepotala vlaječka, náhle explodoval. Pocítila, jak

se do ní opřela tlaková vlna. Že by černý prach pro drakonelu, která měla rozbořit pevnostní stěny? Hořící mrtvoly

řvounů odletovaly od místa výbuchu velikými oblouky. Exploze splašila některé z koní a jezdci s nimi museli zápolit v

dešti plamenů a spáleného masa. Několik vojáků spadlo, ale Alexin hřebec jen přidal na rychlosti a řítil se dál

aurolanským táborem. V čele svých Vlků opět prorazila roztříštěné nepřátelské linie a za ní se prosekala i Králova lehká.

Alex se usmála. Takže můj plán skutečně funguje.

Vlci tryskem vyjeli na východní cestu do Poraseny. Ve chvíli, kdy dorazili k hradbám, se křídla masivní východní brány

široce otevřela a její jednotky se vlily do města. Koňské podkovy vykřesávaly na dlažebních kostkách jiskry a kavalerie

doslova letěla úzkými uličkami, pak přes kamenný most, klenoucí se nad řekou, a nakonec opět městem, směrem k

západní bráně. Vojáci ve strážních věžích i na baštách nad otevírajícími se křídly vrat se na své projíždějící zachránce

usmívali a mávali jim, zatímco se kolem nich Alexina kavalerie hnala vstříc západní polovině Senských plání.

Chybou, kterou udělali jak Aurolaňané, tak i generál Caro, bylo to, že si neuvědomili existenci ještě jednoho brodu —

samotného obleženého města. Dokud ho kontrolovali alcidští vojáci, nepředstavovalo překročení řeky žádný velký

problém. Nepřátelé se takto na druhý břeh dostat nemohli, avšak ona tak mohla učinit bez problémů.

Aurolanské jednotky na západní pláni využily jednoho dne navíc, aby zpevnily svou obranu a připravily se na útok

Alcidanů, kteří se před nimi shromažďovali. Ve svém týlu navršili nepřátelé jen jednoduché valy, aby zadrželi těžkou kavalerii. Obranné pozice, určené k odražení případného výpadu z města, byly zato poměrně silné a těžká pěchota by se

při jejich zteči jistě dostala do nemalých potíží. Po zahájení útoku na druhém břehu se Carovy jednotky vynořily z lesa a

začaly zvolna postupovat kupředu — tím donutily Aurolaňany, aby stáhli mnoho vojáků do týla a oslabili tím čelní linii

obrany.

Vlci narazili do nepřátelské linie asi ve čtvrtině vzdálenosti od jejího konce. Tento konec vypadal sám o sobě jako

nějaká pevnost, ale zbytek obranného perimetru již zdaleka tak pečlivě postavený nebyl. Protože se aurolanská linie

ohýbala do oblouku, považovali nepřátelé místo útoku Vlků za bezpečné před nájezdem těžké kavalerie a výška i kvalita

valů tomu odpovídaly. Navíc ho ani nijak zvlášť nechránili, takže se nyní musela do ohrožené oblasti vyřítit přes celý

tábor rámusící horda aurolanských obránců.

Periin průzkum pozic protivníka odhalil trhlinu v jejich obraně, kudy Aurolaňané čas od času vyráželi k výpadům.

Skupina jezdců předhonila Alex a poté, krytá šípy ostatních Vlků, ovinula lana s háky na koncích kolem zaostřených

kůlů, blokujících trhlinu. Vojáci odtáhli překážku stranou, poté do útoku vyrazil Agitare v čele svých Červených přilbic.

Následovala je Alex a její osobní strážcové a po nich zaplnili trhlinu i zbylí Vlci. Jako ničivý příval vrazili do

aurolanského tábora, sekali a bodali, dupali po tělech padlých řvounů, stříleli šípy po vylaenech a vůbec rozsévali

zkázu a zmatek.

Aurolanská armáda nápor nevydržela. Někteří ze řvounů se rozběhli k řece, jiní se vrhli k jihu přes své vlastní valy a

pak dál k městu, vstříc pomalu postupující těžké pěchotě. Další vyrazili na západ a škrábali se vzhůru po úbočích kopců

— přímo do náruče čekajících pěších lehkooděnců. Ale většina se rozhodla prchnout na sever, pryč od Vlků. Zvolili si

pro svůj útěk ten nejsnazší směr, ve své panice zde viděli nejkratší a nejjistější cestu do bezpečí.

Jenže bezpečí severu se ukázalo být pouhou iluzí.

Alex zarazila koně na jedné z vyvýšenin v bývalé aurolanské linii a sledovala, jak řvouni peláší, co jim jen nohy stačí.

Přímo před nimi lemovala okraj lesa tmavá čára — sešikovala se tam Králova jízdní korouhev. Celkem snadno si mezi

vojáky v těžkých zbrojích všimla ve středu jejich linie generála Cara. Hned za ním čekali dva jezdci, z nichž jeden držel

bitevní standartu jednotky a druhý generálův rodinný praporec. Kavalerie zůstávala na místě, koně však netrpělivě

přešlapovali a v chladném ranním vzduchu jim od hub stoupala pára. Těžká jízda vyčkávala, až se k ní nepřítel sám

přiblíží.

Věděla, že generála zahanbila, když mu řekla, že je pro jeho vojáky ideální vzdáleností pro nájezd sto yardů. Alex napůl

očekávala, že vyrazí dřív, jen aby jí ukázal její omyl, ale k jejímu překvapení se tak nestalo. Držel se přesně jejích rozkazů

a čekal, dokud se řvouni nedostali na nějakých sto padesát yardů, vlastně ani netasil meč. Když se tak stalo, zvedl

zbraň zvolna nad hlavu a jakmile netvoři dosáhli neviditelné stoyardové hranice smrti, prudce s ním mávl dolů. A těžká

kavalerie se dala do pohybu.

Neuspořádaná a neorganizovaná masa pěchoty je pro jízdu něčím jako zralé obilí pro žencovu kosu. Těžká kavalerie

narazila do řvounů jako stěna oceli. Do vzduchu vylétla znetvořená těla s přelámanými či useknutými údy. Umírající

netvoři se zmítali na hrotech kopí jako hadrové panenky. Zahnuté šavle dopadaly znovu a znovu, každý jejich úder

přinášel smrt a rozstřikoval na všechny strany horkou rudou krev. Koňská kopyta zadupávala řvounská těla do

rozbahněné půdy a zanechávala po sobě jen kvílející hromádky rudého masa. Někteří netvoři se sice pokusili otočit a

uprchnout zpátky, v cestě jim však stál hustý dav jejich druhů, který je vzápětí natlačil přímo na kopí těžké jízdy.

Kavalerie se přes ně ihned převalila, jako by to byli nějací duchové — kterými se ostatně o úder srdce později také

skutečně stali.

Nájezd na okamžik ztratil sílu, ale to jen Caro a jeho muži odhazovali nyní zbytečná kopí a chápali se jiných zbraní.

Meče se neúprosně prosekávaly řvounskými řadami. Palcáty drtily paže i lebky. Válečné sekyry se zatínaly do těl.

Někteří vojáci neodhodili kopí a nyní, v boji nablízko, používali jejich hroty jako nože, které snadno pronikaly hustou

srstí ječících řvounů. Boj, již od samého začátku nerovný, se nyní změnil v jatka. Ale těžká kavalerie masakrovala

nepřítele bez sebemenšího váhání, hnal ji spravedlivý hněv těch, kteří bránili svou vlast před nenáviděnými vetřelci.

Alex se odvrátila od Carových mužů a pohlédla na konec aurolanské linie. Tady byly valy o něco vyšší a skýtaly lepší

krytí. Obránci zpoza nich častovali jezdce šípy, ale jejich dostřel byl povětšinou nedostatečný. Těch několik, které

zasáhly vojáky, se jen zabodlo do brnění nebo se neškodně odrazilo. Pár ohnivců a chvíle ostřelování by měla stačit

pro oslabení obrany. Pochybovala, že by se vylaen, velící poslednímu hnízdu odporu, chtěl vzdát, ale rozhodla se to

zjistit dříve, než nařídí další jatka.

Na jihu a západě zaútočila na prchající řvouny pěchota. Vlci a těžká kavalerie se setkali přibližně ve středu bývalé

aurolanské linie a pak společně zamířili na západ, aby zabránili netvorům v útěku do kopců. Podél řeky se na severu

roztáhla dlouhá řada přeživších řvounů a právě ta se stala dalším terčem nájezdu těžké jízdy. Aurolaňané měli na výběr

jen mezi jistou smrtí na břehu a možnou záhubou ve vodě. Většina zvolila druhou variantu a valná část z nich se

neslavně utopila.

Na hladině se pohupovaly chlupaté mrtvoly, zvolna odnášené proudem. Tu a tam se zpod vody vynořovala další těla,

nahá, zbavená brnění i všech cenností. Alex slyšela, že je weirun řeky Salerseny velmi hrabivý a má rád zlato, které mu

hojně obětují městští obchodníci. Napadlo ji, zda se věci, uloupené utopencům, časem neobjeví na městském tržišti a

při pomyšlení, že by se tak skutečně mohlo stát, ji lehce zamrazilo.

Alex vyslala kapitána Agitareho, aby navrhl vylaenovi, velícímu pevnůstce na konci aurolanské linie, čestnou

kapitulaci. Agitare přivázal k lučišti svého jezdeckého luku pruh bílé látky, přiblížil se k posledním obráncům a

promluvil k nim. Ve vylaenových dlaních se začala hromadit energie, avšak dříve, než stačil Aurolaňan seslat kouzlo,

vytáhl kapitán z toulce šíp, vložil ho do tětivy, natáhl ji a vystřelil.

Šíp s šarlatovým opeřením se zabodl vylaenovi přímo do srdce. Magická energie stekla po jeho předloktích podobná

břečťanu, plazícímu se po zdi věže, a cestou spálila kůži i maso. Vylaen se zhroutil. Agitareho ústup doprovodil hotový příval aurolanských šípů, z něhož však vyvázl bez úhony. Peri zakřičela vysoko nad nepřátelskými pozicemi a okamžik

nato vybuchl ve středu pevnůstky ohnivec. Červené přilbice vyrazily kupředu. Netrvalo dlouho a poslední aurolanský

odpor vydechl naposledy.

Narychlo uspořádaná polední recepce na počest Alexina vítězství se konala vysoko ve věži porasenské radnice.

Generál Caro nešetřil uznáním na adresu mladé ženy, která tak brilantně naplánovala útok, zároveň se však nijak

nebránil chvále, určené jemu samotnému, a ta se na něj z úst bohatých obchodníků sypala ze všech stran. Většina

těchto zbohatlíků, jak se ukázalo, zasedla v pevnostních věžích ke snídani s čajem a při jídle sledovala bitvu. Jejich

dcery i mladé manželky s neskrývaným zájmem bavily některé z mladších důstojníků. Ženy s široce otevřenýma očima a

občasnými soucitnými vzdechy naslouchaly jejich vyprávěním, plným neuvěřitelné odvahy a tisíců zabitých řvounů.

Kdyby byly všechny důstojnické příběhy pravdivé, musela by být na Senských pláních pobita snad celá aurolanská

branná moc.

Alex nad tím jen zavrtěla hlavou a s číší vína vyšla na balkón věže, z něhož se otevíral výhled daleko na sever. Řeka z té

výše připomínala klikatou modrou stuhu, posetou stříbřitými záblesky. Proudila na sever jen zvolna, přece však již

stačila odnést do dáli většinu řvounských mrtvol, zatímco dýmající hranice po obou březích se postaraly o zbytek.

Hubená kořist, která zůstala v opuštěných aurolanských táborech, zmizela, jen co se přestalo bojovat.

„Jestlipak jdou aurolanské artefakty na trhu na odbyt?“

Peri pomaloučku zamrkala svýma jantarovýma očima. „Většina opravdových věcí je pryč, ale zase byla vyrobena

spousta nových. Jeden chytrý muž už dokonce začal razit památeční mince na počest této bitvy.“

Mladá žena postavila svou číši na kamennou balustrádu balkonu. „Lidé oslavují, jako bychom dosáhli nějakého

velkého vítězství. A přitom to neznamená nic. Chytrina nám tady těch několik oddílů nechala, abychom je zabili — z

důvodů, které zná jen ona sama. Je dobré, že jsme ji donutili zaplatit víc, než možná čekala, ale i tak je pravděpodobné,

ze tady jen zkoušela naše síly a obranné možnosti.“

„Ano, sestřičko, máš pravdu.“ Peri udělala několik kroků a stanula Alex po boku. Vzala do ruky její číši a trochu se z ní

napila. „Musíš ale uznat, že pro obyvatele Poraseny to velké vítězství bylo. Tohle údolí je jejich světem a my jsme jim

ho zachránili. Nemůžeš po nich přece chtít, aby se chovali jinak.“

Alex zavrtěla hlavou. Věděla, že má Peri pravdu, ale tak naprostý, přímo ochotný nedostatek zájmu o osud celého světa

ze strany obyvatel města ji jednoduše udivoval. Alex viděla daleko větší kus světa než většina lidí v Poraseně.

Koneckonců se narodila v Okrannelu a její let ze ztracené vlasti k vrcholkům Gyrvirgulu byl jen první z jejích velkých

cest. Pečlivě studovala historii a znala i zapomenuté detaily o živlech a silách, které stvořily svět a i nadále ovlivňovaly

jeho osud.

A věděla také, jak obrovské nebezpečí pro stávající řád představuje Chytrina. Před čtvrt stoletím zemřelo mnoho

skvělých válečníků včetně Alexina otce během obrany jihu před rozsáhlou Chytrininou invazí. Ačkoli se pokus o její

definitivní zničení nezdařil, přece se podařilo aurolanské hordy zastavit a mnoho let je udržovat na uzdě. Neustále se

množící vpády poslední doby však svědčily o tom, že síla tyranky roste a stejně tak její potřeba ukázat svou moc

nepokornému jihu.

„Tvá slova jsou pravdivá, sestřičko, ale já jen…“ Zachvěla se. „Je to, jako by před velikým lijákem spadla první

dešťová kapka a ti lidé oslavovali, že zrovna je nenamočila.“

„Nikdy jsem neřekla, že je to od nich chytré. Jen že je to nevyhnutelné.“ Peri se zamračila. „Lidé jsou hloupí, protože pijí

moc takového vína. Ani ocet nemá tak trpkou chuť.“

„Pořád lepší než pivo. Je vodnaté a barvu má jako tvé oči.“ Alex si vzala svou číši zpátky a už už se z ní chtěla napít,

když tu si přes kraj poháru povšimla něčeho podezřelého. „Co je to?“

Peri zamhouřila oči a pohlédla na řeku. „Nějaká vlna, ale žene se proti proudu. Je rudá. Rudá jako krev.“

Trvalo to asi tucet úderů srdce, než se vlna přiblížila natolik, že si ji Alex mohla prohlédnout, neboť její lidské oči

nebyly ani zdaleka tak bystré jako Periiny. Byla skutečně zbarvena tak, jak říkala Gyrkyma, ale mladá žena si s údivem

všimla, že její vrcholek nekorunuje pěna. Vlna se pohybovala vzhůru po řece, proti proudu a pohybovala se velmi

rychle.

Z města vyklouzla jiná, větší vlna, která se během několika okamžiků vzedmula až do výše městských hradeb. Začala se

valit na sever a dál se zvedala a nadouvala, až nakonec narazila na menší šarlatovou vlnu. Ta na chvíli zmizela v bouři

vodních kapiček, vyvolané tím mocným střetem, ale pak z ní vyrašil ostrý krvavý výhonek a zajel hluboko do míst, kde

by se mělo nacházet srdce větší vlny. Říční voda vystříkla na všechny strany a Salersena se vylila z břehů — smetla

toulavé psy, požírající zapomenuté mrtvoly, zatímco hodující havrany donutila spěšně vzlétnout.

Když voda opět ustoupila, zanechala po sobě na březích mnoho mrskajících se ryb. Další, ohlušené nárazem, byly

zvolna odnášeny dolů po proudu. Na hladinu se vynořilo několik zapomenutých řvounských mrtvol. Voda se vařila

tisíci velikými bublinami, které praskaly a zanechávaly po sobě nechutný zápach hnijících nečistot.

„Co to bylo?“

Peri zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá. Ale ta velká vlna, to byl weirun. Tím si jistá jsem.“

Alex se opět podívala na rudé cosi, jehož zašpičatělý a oštěpu podobný tvar se mezitím úplně roztekl. Zůstala po něm

jen amorfní hrouda, která se zvolna pohupovala na uklidňující se hladině. „A ta věc ho zabila?“

„Ne, řeka dál žije.“

Rudý cákanec se pomalu a neúprosně přibližoval k západnímu břehu. Jemně zakulacené chapadlo olejovité

protoplazmy se natáhlo k pevné půdě. Jeho konec se zvolna změnil v lidskou ruku, která pevně sevřela trs vysoké

trávy. Zbytek rudé odpornosti se kolem té ruky začal hromadit, vypadalo to, jako by tekutý vosk plnil neviditelnou

formu ve tvaru nahého muže. Sotva se zhmotnila druhá ruka i obě nohy, vylezla ta věc z vody a stanula na pláni. Zůstala nahá snad jen jedinou vteřinku, neboť potom se její kůže zvrásnila a připodobnila se šatům. Vypadalo to, jako

by jí oblečení vyrostlo přímo z masa. Šarlatová barva vybledla a zmizela a šaty se staly dokonale černými — boty,

kalhoty i tunika. Bytost se zahalila do ještě před chvílí neexistujícího tmavého pláště s kapucí a na její tváři se objevila

maska, zakrývající obličej od horního rtu až k čelu.

Také oči té věci nezůstávaly dlouho pouhými černými otvory do neznáma. Během chvíle v nich vzplanuly jasné

žlutooranžové plameny a vyšlehly ven. Lemu jejího pláště se dotkla jiskra a ihned se ho zmocnil stejný oheň. Ten

rychle zachvátil celý plášť, který za chvíli vypadal, jako by ho tvořilo nesčetné množství plamenných jazýčků, vůči

kterým však byl zbytek oblečení i kůže bytosti zjevně imunní.

Některý ze střelců na hradbách vypustil na zlověstného příchozího šíp. Ten zamířil neomylně ke svému cíli, avšak téměř

na dosah ruky od té věci najednou zpomalil. Alex měla pocit, jako by byl šíp vystřelen do vody nebo snad něčeho ještě

hustšího. Bytost jednoduše natáhla ruku a ledabyle chytila zpomalený šíp přímo v letu. Řekla něco podivným syčivým

jazykem a šíp vzplanul a záhy se změnil v pouhou hrstku popela.

Na hradbách zachvátil oheň také zbytek šípů v toulci nešťastného střelce. Muž si ho ihned strhl z ramena a

kolemstojící vojáci se jali hasit plameny na jeho zádech s pomocí pláště jednoho z nich. Další dupali po hořícím toulci.

Sotva vzaly ostré překvapené výkřiky obránců města za své, zazněl z úst bytosti studený smích, který se přehnal

městem jako ledové mrholení.

Podivný tvor si otřel jednu ruku o druhou, aby očistil dlaně od popela a pak je pomaloučku sepnul před sebou.

Mrazivý smích se vytratil, aby byl nahrazen hlasem silným a melodickým zároveň. Navzdory tomu však byl neméně

zlověstný, než předchozí výbuch veselí. Po nějaké vřelosti v něm nebylo ani stopy.

„Slyš mě, ó lide hloupého města, již brzy, brzy skončí tvá cesta! Dnes totiž slavíš naposledy, pak se nad tebou zavřou

ledy!“ Bytost se rozhlédla a silně dupla nohou, aby rozehnala smečku prašivých psisek, která se kolem ní stahovala.

„Krev — to je moc a než odešla noc, prolili jste jí dosti. Však přilétne má ohnivá múza, vy poznáte, co je to hrůza, a

nezbudou z vás ani kosti.“

Tvor si prudkým pohybem ruky přehodil kapuci přes hlavu. Pak obě jeho ruce vystřelily k protějším ramenům, sevřely

ohnivý plášť a dokonale do něj zahalily celou jeho postavu. Během mrknutí oka se bytost změnila v ohnivý sloup, jenž

se okamžik nato rozpadl a stal se chuchvalcem černého mastného dýmu. Zafoukal větřík a dal městu pocítit jeho

zápach, jenž byl snad ještě odpornější, než smrad bahenních plynů.

Alex se napila vína a nechala si ten doušek v ústech tak dlouho, dokud jeho výpary nerozpustily puch v jejím nose.

Teprve poté namáhavě polkla. „To byl sullanciri.“

Peri přikývla. „Nepochybuji o tom ani na okamžik, sestřičko.“

„Takže to celé byla jen návnada, která nás sem měla dostat, abychom spatřili něco, co Chytrina chce, abychom spatřili.

A jeho sem poslala pro jistotu. Aby nám řekl, že to všechno byla jen předehra.“

„Potom by bylo moudré, abychom odjeli.“

Alex otočila číši vzhůru nohama a vytřásla z ní poslední kapky na město pod sebou. „Když odjedeme, strhne se tady

panika, dojde ke vzpourám, k rabování. Znamenalo by to, že jsme město zachránili pro nic za nic. Musíme odjet, ale

předtím město evakuujeme a to disciplinovaně.“

„To nebude nic snadného.“

„To ne, sestřičko, ale udělat to musíme.“ Alex si povzdechla. „Pojď se mnou. Nebude to lehký souboj, ale pokud na

svou stranu dostaneme generála Cara, tak bychom mohly dokázat, že alespoň někteří z těch lidí zůstanou naživu.“