Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 10. kapitola

Kapitola desátá

Stáli jsme před planoucím znamením zlatého ptáka, na sobě jen bílá roucha a Masky luny. Neměl jsem ani ponětí, co

mám dělat dál, a hlas se již nevrátil, aby nám pomohl. Začal jsem ke znamení natahovat ruku, abych zjistil, zda neucítím

jeho žár, ale Leigh se pohnul rychleji a předešel mě. Dotkl se obrazu, ihned však bleskově ucukl jako by se mu do prstu

zabodla jehla.

Kamenný blok se pomalu zvedl a odkryl tak malou komůrku, do které se mohl vejít jen jeden z nás. Ney a já jsme o krok

ustoupili a oba najednou pohlédli na Leigha. Ten chvíli stál zcela nehybně, pak se na nás podíval a překvapeně

zamrkal. O vteřinu později se jeho modré oči zúžily do dvou škvírek, Leigh přikývl a vstoupil do komůrky.

Stěna se za ním znovu zavřela.

Neslyšel jsem žádný křik ani žádné marné pokusy dostat se ven a to mě trochu uklidnilo. Koneckonců, pokud by nás ti

lidé chtěli zabít, mohli to udělat daleko jednodušeji - dýkou ve tmě nebo jedem ve víně. Jistě by si nepřidělávali

zbytečné starosti tím, že by nás lákali na toto utajené místo. Navzdory vší logice jsem se ale nedokázal zbavit mrazivé

předtuchy něčeho zlého.

Ney mi ukázal, abych vstoupil jako první, ale já zavrtěl hlavou. „Běž ty přede mnou."

„Nevím, jestli chtějí někoho tak neurozeného jako já."

„Kdyby tě nechtěli, nebyl bys tady. Kněz by tě od nás mohl snadno oddělit nebo by sem mě a Leigha přivedli někdy

jindy." Lehce jsem se na něj usmál. „A navíc, Neysmith je v abecedě před Tarrantem a stejně tak i Carver před

Hawkinsem. Když půjdeš jako první, uleháš práci tomu, kdo vede jejich záznamy."

Ney se zamračil. „Podle toho co říkáš by měl Leigh jít až jako poslední. Koneckonců, jmenuje se Norrington."

„Nepřemýšlej o tom. Ber to prostě tak, že mu tu čest vyhrálo křestní jméno." Kývl jsem mu. „Uvidíme se na druhé

straně."

Ney se dotkl znamení a stěna ho spolkla.

Chvíli jsem váhal a naposledy se rozhlížel po komnatě a hromádkách šatů, které jsme měli na sobě v době příchodu.

Museli jsme odvrhnout vše, čím jsme byli předtím, abychom se mohli stát tím, k čemu jsme byli předurčeni. Věděl jsem,

že je Měsíc luny vlastně stejným procesem, ale průchod stěnou měnil naše pasivní čekání na budoucnost v aktivní

podílení na jejím vytváření. Věci se hnaly kupředu rychleji, než jsem očekával a zatímco byla jedna část mého já s

takovým postupem spokojená, ta druhá se strachovala, že bych při tom zběsilém běhu mohl snadno klopýtnout.

Dotkl jsem se rukou symbolu a nechal ji na něm navzdory bodavé bolesti, která se mi zakusovala do prstů. Bylo to

nepatrné vítězství nad Leighem, vítězství, umožněné jen pohledem na jeho předchozí reakci, přesto jsem se mu ale

radoval. Leigh mi byl po celý život společníkem a přítelem. Jeho poněkud sobecká povaha byla něčím, s čím jsem se už

dávno naučil žít, uměl jsem ignorovat její nepodstatné projevy a bránit těm vpravdě zhoubným, ale občas se přece

stávalo, že se mi dostal pod kůži. Měl jsem schováno jen málo podobných vítězství, která mě mohla hřát u srdce ve

chvílích, kdy byl Leigh opravdu nesnesitelným.

Vstoupil jsem do komůrky a průchod se za mými zády okamžitě uzavřel. V těsném prostoru mi bylo horko a vzduch mi

jako těžké závaží dopadal na ramena. Mohl jsem dýchat, ale při silnějším nádechu narážela má hruď na přední a záda na

zadní stěnu. Mohl jsem pohnout rukama nejvíce o jeden dva palce a posunout nohy o zhruba stejnou vzdálenost.

Vzduch houstnul a já se cítil, jako by mě pohřbívali zaživa, mé bázlivější já se zoufale toužilo rozkřičet.

Leigha jsem ale křičet neslyšel, takže jsem se odmítl vzdát.

A pak se vrátil hlas. „Byl jsi vybrán, aby ses stal členem organizace nejschopnějších mužů a žen, z nichž většinu

neznáš a nikdy ani nepoznáš. Všichni však pracují ve jménu téže myšlenky, jejich mysli se upírají stejným směrem -

odvrátit pád civilizace do propasti vražedného barbarství. Správnost jejich úkolu nepodléhá diskusi, jediným otazníkem

je tvá ochota se k ním přidat. Jsi ochoten?"

„Ano."

„Nyní, Tarrante Hawkinsi, složíš slavnostní přísahu. Zradíš-li nás a odhalíš někomu tajemství naší existence, tvá pravá

ruka uschne, tvé pravé oko oslepne, tvůj jazyk oteče a bude tě dusit a z tvých uší se vyvalí krev. Zopakuj to." „Já, Tarrant Hawkins, přísahám, že zradím-li vás a odhalím někomu tajemství vaší existence, má pravá ruka uschne, mé

pravé oko oslepne, můj jazyk oteče a bude mě dusit a z mých uší se vyvalí krev."

Nad mou hlavou se objevila zlatá záře a po chvíli klesla dolů. Zalechtala mě po celém těle, zbavila údy síly a navodila

omamný pocit ospalosti. Nohy mi podklesly, neschopny již vydržet mou váhu. Komůrka byla pro podobné případy

zřejmě nějak uzpůsobena, protože jsem se z ničeho nic ocitl na zemi, kolena těsně pod bradou a ruce obtočené kolem

nich.

Na tomto místě musím poznamenat, že řádky, které jsem napsal a které nyní čtete, mohou být chápány jako porušení mé

přísahy. Má pravá ruka je ale stále silná, na pravé oko vidím skvěle, jazyk mi neopuchl a z uší mi neteče krev. Mohu jen

předpokládat, že buďto nemá společenství moc si splnění přísahy vynutit - tomu ale příliš nevěřím - nebo nějaká

mystická bytost, která nad přísahou bdí, nepovažuje tento text za zradu.

Teplota v komůrce neustále stoupala, zlatá záře sílila až nakonec vybuchla přívalem svíjejícího se zeleného plamene.

Kroutil se kolem mě stále rychleji a rychleji, přitom mi z plic hladově rval vzduch. Během okamžiku pohltil oheň mé

roucho, pak se mi zrak zakalil a svět se ztratil v černotě.

Probudil jsem se zmáčený potem, dokonale uzavřen v průsvitné modré skořápce. Stále jsem seděl s koleny těsně u

hrudníku, nyní však zcela nahý. Pohnul jsem pravou rukou jen o několik coulů a dotkl se modré stěny, která nyní

tvořila hranici mého světa. Byla studená a hladká, konečky prstů však ucítily také její křehkost. Zatlačil jsem na ni

jedním prstem, maso pod nehtem mi na okamžik zbělalo a pak stěna praskla. Použil jsem více prstů a zatlačil silněji -

uvolnil se malý trojúhelníkový střípek.

Do otvoru zavál studený vzduch a přinesl mi na rty úsměv. Dal jsem se do práce a začal díru opatrně zvětšovat.

Konečně jsem vytvořil širokou štěrbinu, která se táhla přes celou přední část mého vězení. Pak jsem prudce zatlačil

lokty do stran. Po povrchu skořápky se rozběhly další praskliny. Udeřil jsem hlavou dozadu a nahoru a rukama se

chytil za okraj štěrbiny. Další rychlý pohyb hlavy odhodil vršek modrého vejce stranou a já se postavil na nohy.

Po mé levici prorazil Ney své vejce jedním mocným úderem pěsti a pak se osvobodil několika kopanci, drtícími jeho

přední část. Za ním se Leigh vynořil z vejce vrškem, podobně jako já, pak si uvolnil nohy a proměnil zbytek skořápky

ve střepy. Díval jsem se na ně, jak vylézají ven, a zároveň se snažil setřepat ze sebe popel, v nějž se proměnilo mé

roucho - podařilo se mi ho ale pouze rozmazat po zpocené kůži.

Naše trojice zaujímala prostřední z pěti míst na kraji miskovité prohlubně. Pod námi se nacházely ještě tři úrovně

spojené schodišti, každá o něco níž než ta předchozí. Všechny byly plné mužů a žen v nádherných rudých, žlutých a

oranžových rouchách s kápěmi. Ve středu prohlubně se tyčilo malé kulaté pódium, na němž stáli dva muži. Oblečeni

byli do podobných rouch jako ostatní, u jednoho z nich však měl oděv modré a u druhého, menšího, černé lemování.

Za nimi, na spodní části k nám obrácené strany prohlubně, vedlo kamsi do podzemí klenuté ústí tunelu.

Zpod roucha menšího shrbeného muže se vynořila ruka a ukázala na nás. „Pohleďte, bratři a sestry, z plamenů povstala

vejce a z těch se vynořila Malá Ptáčata, aby se k nám připojila. Vězte, že jejich jména jsou Bosleigh Norrington,

Neysmith Carver a Tarrant Hawkins. Poznejte je, veďte je, hledejte u nich pomoc. Neodhalte jim předčasně žádné z

našich tajemství, hlaste činy, které jim slouží ke cti i ty, které je naopak haní, a chraňte jejich bezpečnost stejně jako

budou oni chránit vaši."

Všichni lidé v místnosti pozvedli současně pravé ruce, dotkli se čel a pak je spustili dolů, aby je s otevřenými a

vztyčenými dlaněmi chvíli podrželi ve výši pasu, než je znovu skryli pod svá roucha.

Malý muž pokračoval v proslovu. „Nyní jste všichni tři spatřili první z našich znamení, to nejdůležitější. Znamená, že

jste porozuměli tomu, co bylo řečeno, a že se tím budete řídit. Klesající ruka zaťatá v pěst nebo hlava odvrácená od

zvedající se ruky naznačuje nesouhlas nebo nepochopení. Rozumíte?"

Dotkl jsem se pravou rukou obočí a pak ji pomalu spustil dolů, s dlaní otočenou ke středu prohlubně. Totéž udělali i

oba moji společníci.

„Dobře, velmi dobře." Starý muž uznale pokýval našim směrem. „Jsme Prastaré a Nejtajnější Společenství Rytířů Fénixe.

V dobách, kdy weirunové teprve přicházeli do našeho světa a bohové dosud jen snili své tajné sny, toulalo se lesy a

pláněmi mnoho magických tvorů. Draci přežili až do dnešních dní, ale jiné bytosti se zachovaly už jen v legendách.

Jeden z nich, fénix, pravidelně nacházel smrt v plamenech, aby pak opět povstal z popela. A my, lidé z rozličných zemí,

jsme se zde shromáždili, abychom zajistili znovuzrození světa, jemuž hrozí plameny krize. Vede nás Erlinsaxina

moudrost, jež nám umožňuje prosazení Graegenovy spravedlnosti - často za použití dovedností, kterým vládne Kedyn.

Rozumíte?"

Znovu jsme zopakovali naučené gesto.

„Velmi dobře." Malý muž široce rozpažil ruce. „Kdo z vás navrhl přijetí těchto Malých Ptáčat do našeho hejna?"

Muž za jeho zády promluvil a já okamžitě poznal hlas lorda Norringtona. „To já. Nejctihodnější Vládce Hejna."

„A jaké důvody vás k tomu vedou?"

„Navzdory svému nízkému věku a nedostatku bojových zkušeností, zabili tito tři několik temeryxů a jednoho vylaena.

Jejich bystrá mysl a odvaha zachránila životy jejich druhů a upozornila na hrozbu, číhající v Západním lese. Díky jejich

činům byla tato hrozba odstraněna a my se můžeme včas připravit na ještě větší nebezpečí, týkající se celého světa."

Malý muž - měl jsem podezření, že je to Heslin - se otočil kolem dokola, aby pohlédl na ostatní Rytíře, shromážděné v

podzemním sále. „Chce někdo promluvit v jejich neprospěch?"

Odpovědí mu bylo ticho.

„Chce někdo promluvit v jejich prospěch?"

Rytíř pod námi udělal krok vpřed. „Prosím o dovolení promluvit, Nejctihodnější Vládce Hejna."

„Uděluje se, Velký Bílý Fénixi."

„Bratři a sestry, všichni jsme slyšeli o tom, co tito tři dokázali. Každý z nás musí uznat, že jejich činy dalece překonávají vše, co obvykle očekáváme od Ptáčat. Chtěl bych proto navrhnout, abychom je mezi sebe přijali jako Malé Opeřence s

tím, že se musí naučit vše, co potřebují znát jak pro svou novou hodnost, tak i pro tu, kterou přeskočili."

Heslin se znovu rozhlédl po sále. „Chce někdo vznést námitky proti tomuto povýšení?"

Opět bylo odpovědí na jeho otázku ticho. Heslin pomalu přikývl a pak se na nás podíval. „Dostalo se vám zde velké cti.

Cti, které si budete s rostoucími znalostmi vážit stále více a více. Jako Opeřenci se musíte okamžitě dozvědět tři věci. Ta

první..."

Mág shodil kápi. Pod ní byla jednoduchá černá maska velikostí a tvarem podobná našim Maskám luny. Heslin zavřel

levé oko a dotkl se ho levým ukazováčkem. „Když před vámi někdo učiní toto a pak na něco ukáže, ať už to je maličkost

jako rozlité víno nebo vážná věc jako tekoucí krev, budete dělat, že to nevidíte a nepromluvíte o tom s nikým,

nebudete-li k tomu přímo vyzváni shromážděním Rytířů. Ani nejstrašnější pozemské tresty vás nedonutí odhalit

tajemství, neboť svým mlčením pomáháte společenstvu."

Pak se levým ukazováčkem dotkl vnějšího koutku levého oka a následně jej posunul k levému ušnímu lalůčku.

„Když uvidíte toto, vězte, že osoba před vámi je jedním z Rytířů a chce si s vámi promluvit v soukromí. Vy pak při

nejbližší vhodné příležitosti, aniž byste vyvolali pozdvižení nebo k sobě přitáhli nežádoucí pozornost, vyhledáte tuto

osobu a pohovoříte s ní."

Poté zvedl Heslin pravý ukazováček a načrtl ve vzduchu před sebou zvláštní tvar, který plál stejnou zlatou září jako

znamení na stěně. Začal jednou dlouhou vodorovnou čárou, k níž přidal dvě kratší svislé linie, které se té první

dotýkaly asi ve třetině vzdálenosti od jejích konců. Na levý konec nakreslil ještě jednu stejnou linii, jež však klesala

pod vodorovnou čáru stejně hluboko jako se dvě předchozí tyčily nad ní.

„Tento symbol je zvláštním znamením pro Opeřence. Když ho spatříte, poznáte, že je vaší přítomnosti zapotřebí.

Následujte ho a dostanete se na místo, kde společenstvu nejlépe posloužíte. Zapamatovali jste si všechna znamení?"

Zvednutím a opětovným spuštěním ruky jsem dal najevo souhlas. Ney a Leigh učinili totéž.

„Dobře. Jako Opeřenci budete poučeni o našich způsobech - v tomto shromáždišti nebo v některém jiném. Vaše

povinnosti na této úrovni jsou jednoduché: poslouchejte své nadřízené, dodržujte zákony společenstva a poskytujte

pomoc Rytířům, když vás o ni požádají. Prastaré a Nejtajnější Společenství Rytířů Fénixe je hrdé na to, že vás mohlo

přijmout do svých řad."

Heslin nám zatleskal a ostatní se k němu přidali. My jsme nedělali nic, jen jsme se šťastně usmívali. A až v tu chvíli mi

to došlo, tehdy, když začala vlna různobarevných rouch opouštět sál - po celou dobu jsem byl úplně nahý. Podíval

jsem se dolů a trochu se uklidnil zjištěním, že mě od hlavy až k patě pokrývá šedivý popel. Navíc bylo tady na nejvyšší

úrovni shromaždiště tak málo světla, že se má nahota z větší části ztrácela ve stínech.

Heslin, lord Norrington a třetí muž, v němž jsem rychle poznal svého otce, k nám stoupali po schodech. Můj otec se

zcela otevřeně usmíval, zbylí dva dokázali své city skrývat o něco lépe. Každý z nich nesl jedno z větší části hnědé

roucho, ušité z malých kousků látky, které se tvarem podobaly perům. Jen nejspodnější řada těchto per měla žlutou

barvu.

Heslin podal své roucho Neyovi. „Tyto oděvy budete nosit zde. Označují vaši příslušnost k Malým Opeřencům. Až

budou staženy kůže vámi zabitých temeryxů, dáme každé z rouch olemovat jejich peřím."

Otec mi podal roucho. „Ani nevíš, jak velkou radost jsi mi udělal, Tarrante."

Usmál jsem se na něj. „A ty nevíš, jak skvělé je to od tebe slyšet. Budu se ti snažit dělat radost dál."

„Nejen ty, ale i ostatní. O tom jsem přesvědčen." Lord Norrington si sáhl pod roucho a vytáhl tři černá temeryxí pera.

„Každý z vás si zasloužil čest nosit jedno z nich na své Masce luny. To by mělo ukončit všechny řeči o tom, co jste

udělali nebo neudělali v Západním lese."

„Jedno pírko neuklidní neposedný jazyk."

Lord Norrington přikývl. „To je pravda, Neyi, ale může ho alespoň zpomalit." Otočil se a ukázal dolů na ústí tunelu.

„Můžete ze sebe setřást popel a znovu se obléci do svých šatů. Mám pocit, že jste se všichni chystali zajít za svým

přítelem. Mistrem Playfairem. Ten již o vašem zdržení ví a hrnec fazolí k němu byl bezpečně dopraven."

„Děkuji." Málem jsem začal říkat, že se Rounce určitě podiví, až se dozví, co se nám dnes přihodilo, ale uvědomil jsem

si, že mu o našem zasvěcení nesmím nic prozradit. Další myšlenka následovala první s rychlostí vlka, vrhajícího se na

jehně. „Rounce se nikdy nestane Rytířem Fénixe, že?"

Otec ztuhl a pak pomalu zavrtěl hlavou. „Jeho zranění je zlé, Tarrante, velmi zlé. Nepřijde o nohu, ale ta už nikdy nebude

pracovat správně. Jeho otec může poslat pro elfa, jehož magie by snad mohla dát koleno zase do pořádku, ale není

vůbec jisté, zda nějaký přijde a jestli bude úspěšný."

Lord Norrington položil otci ruku na rameno. „Jeho zranění není na překážku, ale Rytíři Fénixe se snaží do svých řad

přijímat hlavně vojáky. Tvůj přítel je dobrý muž a má před sebou velkou budoucnost. Pravděpodobně ne s námi, ale

jsem si jist, že vzbudí zájem jednoho z dalších Velkých Společenství."

Ney zvedl hlavu. „Dalších Velkých Společenství?"

„Jsou tu i jiní, kteří s námi sdílejí společné cíle, avšak snaží se jich dosáhnout odlišnými prostředky." Heslin spojil prsty

obou rukou. „S žádným z nich nejsme ve válce, ačkoli rozdíly mezi námi činí spolupráci mnohdy velmi obtížnou. Ale to

není nic, o co byste se měli v danou chvíli zajímat.“

Mág zvedl ruku. „Je tu ještě jedna poslední věc, na kterou musíte pamatovat: víte, kdo jsme, a jiní Rytíři Fénixe vám

mohou odhalit svou totožnost. Nikdy se však nikoho neptejte, zda k nám patří. Svá znamení ukazujte nenápadně a

stejně tak konejte i své povinnosti. Jistě, nemáme žádné opravdové nepřátele, pro mnohé však nejsme ani přáteli. Vy

musíte vyčkávat, pozorovat a učit se - to jsou vaše nynější úkoly."

Dotkl jsem se rukou obočí a pak ukázal svou dlaň. Leigh a Ney učinili stejné pohyby.

Heslin přikývl. „Vypadá to, že se v tomto hnízdě vylíhli bystří a slibní ptáčci. To je dobře. Protože vzhledem k událostem, které vás přivedly do našich řad, jsme ještě nikdy nepotřebovali schopné lidi tolik, jako právě nyní."