Päťdesiat odtieňov slobody (CZ) Konflikt s Elenou

Konflikt s Elenou

Anastasiin úhel pohledu

Christian stojí ve dveřích. Nezabere mu to ani nanosekundu než odhadne situaci – já
bledá jako stěna a klepající se, ona promáčená a rozzuřená. Jeho krásný obličej
tmavne a křiví se vzteky jak se přichází postavit mezi nás.
„Co to, kurva, děláš, Eleno?“ řekne, jeho hlas ledový a opentlený hrozbou.
Podívá se na něj nahoru. „Ona pro tebe není ta pravá, Christiane,“ zašeptá.
„Cože?“ zařve, překvapuje nás obě. Nevidím jeho obličej, ale jeho celé tělo je
napjaté a vyzařuje nepřátelství.
„Jak můžeš do prdele vědět, co je pro mě to nejlepší?“
„Máš své potřeby, Christiane,“ řekne, její hlas je jemnější.
„Už jsem ti to řekl předtím – tohle není tvoje věc,“ zaburácí. A sakra – Velmi
Naštvaný Christian zavrtěl svou ne zcela-chladnou-hlavou. Lidé to uslyší.
„Co je to?“ Odmlčí se, zírá na ní. „Ty si myslíš, že jsi to ty? Ty? Ty si myslíš, že
jsi pro mě ta pravá?“ Jeho hlas je jemnější, ale skrývá opovržení, a najednou tu být
nechci. Nechci být svědkem tohoto intimního setkání. Překážím tu. Ale jsem
zaseknutá – moje končetiny nejsou schopné pohybu.
Elena polyká a vypadá to, že se napřímila. Její postoj se nepatrně mění, stává
se více dominantní a udělá krok směrem k němu.
„Já byla tou nejlepší věcí, která se ti v životě stala,“ zasyčí na něj arogantně.
„Podívej se teď na sebe. Jeden z nejbohatších, nejúspěšnějších podnikatelů ve Státech
– kontrolovaný, hnaný – nepotřebuješ nic. Jsi pánem svého vesmíru.“
Ustoupí zpět, jako kdyby ho udeřila a zírá na ní pobouřeně, s nedůvěrou.
„Miluješ to, Christiane, nesnaž si něco nalhávat. Byl jsi na cestě k sebezničení
a já tě před tím zachránila, zachránila tě před životem za mřížemi. Věř mi, zlato, tam
bys býval skončil. Naučila jsem tě vše, co umíš, vše co potřebuješ.“
Christian bledne a zírá na ní. Když promluví, jeho hlas je nízký a nevěřící.
„Naučila jsi mě jak šukat, Eleno. Ale to je prázdné, jako ty. Není divu, že tě
Linc opustil.“
Ucítím žluč v ústech. Neměla bych tu být. Ale jsem přimrzlá k podlaze,
morbidně fascinovaná jak se chtějí navzájem vykuchat.
„Ani jednou jsi mě neobjala,“ zašeptal Christian. „Nikdy jsi mi neřekla, že mě
miluješ.“
Přivírá oči. „Láska je pro hlupáky, Christiane.“
„Vypadni z mého domu.“ Grace je nesmiřitelná, zuřivý hlas nás poleká. Tři
hlavy se rychle otáčí k místu, kde Grace stojí, na prahu pokoje. Zírá na Elenu, která
bledne pod opálením ze St. Tropez.
Čas jakoby se zastavil, všichni musíme nabrat dech a Grace vkráčí do pokoje.
Její oči žhnou naštváním, nespouští je z Eleny, až do té doby, než stojí přímo před ní.
Eleniny oči těkají rozrušením a Grace ji tvrdě udeří přes obličej, zvuk plesknutí se
ozvěnou roznáší po pokoji.
„Dej svoje špinavé pracky z mého syna, děvko, a vypadni z mého domu –
hned!“ zasyčí skrz zatnuté zuby.
Elena si drží svou rudou tvář a chvíli se dívá s hrůzou, šokovaná a pomrkává
na Grace. Potom spěchá pryč z pokoje, neobtěžuje se za sebou zavřít dveře.
Grace se pomalu otočí obličejem ke Christianovi a napjaté ticho nás zakryje
jako tlustá deka, Christian a Grace na sebe zírají. Po chvíli Grace promluví.
„Ano, předtím než ti ho vrátím do rukou, dala bys mi minutku, abych si
mohla promluvit se svým synem o samotě?“ Její hlas je tichý, chraplavý, ale stále
dost silný.
„Samozřejmě,“ zašeptám.

Christianův úhel pohledu

Koutkem oka sleduju Anu, jak odchází a zavírá dveře. Máma se na mě zlostně dívá,
nic neříká, dívá se na mě, jakoby mě viděla poprvý. Dívá se na to monstrum, který
vychovala, ale nestvořila. Kurva… jsem ve velkým problému. Vlasy na hlavě mi při
tom zjištění vstanou a cítím, jak mi z obličeje mizí všechna krev.
„Jak dlouho, Christiane?“ řekne nakonec mírným hlasem. A ten tón znám – je
to klid před bouřkou. Do prdele. Kolik toho slyšela?
„Pár let,“ zamumlám. Nechci, aby to věděla. Nechci jí to říct. Nechci ji ranit…
vím, že jí to raní. Věděl jsem to už od patnácti.
„Kolik ti bylo?“
Polknu a tepová frekvence mi zrychlí jako motor Formule jedna. Tady musím
bejt opatrnej. Nechci Eleně způsobit problémy. Zírám na mámu, snažím se
odhadnout, jak zareaguje. Měl bych jí lhát? Mohl bych jí lhát? A část mě ví, že jsem jí
lhal pokaždý, když jsem byl s Elenou a říkal jí, že se učím s kamarádem.
Máminy oči se rozšíří a bledne.
„Řekni mi to. Kolik ti bylo, když tohle všechno začalo?“ řekne skrz zaťaté
zuby.
Je to ten hlas, kterej jsem slyšel jen vzácně a vím, že jsem ztracenej.
Nepřestane, dokud nedostane odpověď.
„Šestnáct,“ zašeptám.
Zúží oči a nakloní hlavu na jednu stranu.
„Zkus to znova,“ zašeptá mrazivě tichým hlasem.
Kurva… jak to ví?
„Christiane,“ pobízí mě varovně.
„Patnáct…“
Zavře oči, jako bych jí probodnul a ruce jí letí k ústům, jak potlačuje vzlyk.
Když je otevře, jsou plné bolesti… a pomalu se v nich hromadí slzy. Och, sakra.
„Mami…“ zkusím a přemýšlím co říct, abych dostal tu bolest pryč. Udělám
krok k ní a ona zvedne ruce, aby mě zastavila.
„Christiane. Právě teď jsem na tebe tak naštvaná. Doporučuju ti, abys nechodil
nijak blíž.“ Hrozí mi vášnivě. Kurva, kdyby jen věděla…
„Jak to víš? Že jsem lhal,“ zeptám se.
„Proboha, Christiane – jsem tvoje matka,“ vyštěkne podrážděně, jak si otírá
spadlou slzu z tváře.
Myslím, že skutečně červenám, cítím se pitomě a lehce dotčený zároveň. Jen
má matka mě může donutit cítit se takhle – má matka, a teď i Ana. Sakra, myslel
jsem, že umím lhát dobře. Ale jsem v tom mnohem lepší než Ana. Ona je ve lhaní
opravdu mizerná.
„Ano, měl bys vypadat zahanbeně. Jak dlouho? Jak dlouho jsi nám lhal,
Christiane?“
Och, sází na pocit viny. Pokrčím rameny. Nechci, aby to věděla.
„Řekni mi to!“ vyštěkne.
„Pár let.“
„Let! Let!“ zařve, až sebou cuknu. Křičí jen vzácně.
„Nemůžu tomu uvěřit… ta zkurvená ženská.“
Zalapám po dechu. Nikdy jsem neslyšel mámu zaklít. Nikdy. Šokuje mě to
skrz na skrz. Otočí se a pochoduje k oknu. Zůstává stát. Ochromená. Šokovaná.
Máma právě zaklela.
„A při pomyšlení, že pokaždý když tady byla…“ Máma hlasitě zasténá
a vezme si hlavu do dlaní. Už dál nemůžu stát. Jdu k ní a obalím kolem ní paže.
Tohle je pro mě taky tak nový… držet svou mámu. Přitáhnu si jí na hrudník a ona
začne tiše plakat.
„Už jsem si tenhle týden myslela, že jsi umřel, a teď tohle…“
„Mami – není to tak, jak si myslíš.“
„Ani to nezkoušej, Christiane. Slyšela jsem tě, slyšela jsem, co jsi řekl. Že tě
naučila jak šukat.“
Řekla to znova. Trhnu sebou – tohle není ona… ona nekleje. Je zahanbující
vědět, že s tím mám něco společnýho. Nikdy jsem nechtěl Grace ranit. Zachránila
mě. A v tu chvíli mě zaplaví výčitky svědomí a pocit viny.
„Věděla jsem, že se něco stalo, když ti bylo patnáct. To ona byla den důvod,
že? Ten důvod, že ses tak najednou zklidnil, chápu to správně? Ach Christiane… co
ti to udělala?“ vzlykne.
Mami! Proč tak přehání? Mám jí říct, že mě Elena dostala pod kontrolu?
Nemusím jí říkat jak.
„Ano,“ zašeptám.
Znovu zasténá.
„Ach, Christiane. Já s tou ženskou chodila na drinky, tolikrát jsem si do ní
vylila duši… a při pomyšlení…“
„Můj vztah s ní nemá vůbec co dělat s vámi dvěma.“
„Nekecej mi tady voloviny, Christiane! Zneužila mou důvěru. Zneužila mého
syna!“
Hlas jí selže a ještě jednou si zaboří hlavu do dlaní.
„Mami – takhle to nebylo.“
Odstoupí a pleskne mě po hlavě, nutí mě skrčit se.
„Docházejí mi slova, Christiane. Docházejí. Co jsem udělala špatně?“
„Mami, s tebou to nemá co dělat!“
„Jak? Jak to začalo?“ Zvedne ruce nahoru a rychle pokračuje, „tohle nechci
vědět… Co řekne tvůj otec?“
Sakra… Carrick se zblázní. Najednou mi je zase patnáct, děsím se další z jeho
nekonečných přednášek o osobní zodpovědnosti, přípustném chování a typicky
Americkým přístupu.
„Ano, bude sakra naštvanej,“ vyštěkne máma, správně si vykládá můj výraz.
„Věděli jsme, že se něco stalo. Změnil ses přes noc – a při pomyšlení, že to bylo,
protože jsi šoustal s mou nejlepší kamarádkou.“
Právě teď chci, aby mě spolkla podlaha.
„Mami – to bylo, je s tím konec, je to pryč. Ona mi nijak neublížila. Myslím, že
byla silou dobra.“
„Christiane, slyšela jsem, co jsi řekl. Řekl jsi jí, že tě nikdy nemilovala. Nikdy
nedržela. Slyšela jsem její chladnou odpověď… a při pomyšlení…“ Ještě jednou si
vezme hlavu do dlaní.
Najednou jí oči vyletí k mým, vytřeštěné hrůzou.
Kurva… co zas?
„Ne!“ vydechne.
„Co?“
„Ale ne. Řekni mi, že to není pravda, protože jestli je, najdu starou pistoli
tvého otce a zastřelím tu děvku.“
Kurva… mami!
„Co?“
„Vím, že Eleniny choutky táhnou do exotiky, Christiane.“
Už podruhý tenhle večer mám lehkou závrať. Do prdele… tohle nesmí vědět.
„Byl to jen sex, mami,“ zamumlám rychle – pojďme s tím hned skončit. Mámě
tuhle část svýho života nesmím ukázat v žádným případě. Zúží na mě oči.
„Nechci odporný detaily, Christiane. Protože takový to je… špinavý, odporný,
nechutný. Co za ženskou tohleto udělá patnáctiletýmu klukovi? Je to nechutný. Měla
přijít se zdravým varováním… Ježíši! Při pomyšlení, jaký věci jsem tý děvče říkala.
No – můžeš si být jistý, že tady už nebude vítána.“ Sevře rty k sobě s pevným
odhodláním. „A ty bys s ní měl utnout všechny kontakty.“
„Mami, ehm… Elena a já spolu vedeme velice úspěšný podnikání.“
„Ne, Christiane. Zpřetrháš s ní všechny vazby.“
Zírám na ní neschopnej slova. Jak mi může říkat, co mám dělat? Kurva, vždyť
je mi dvacet osm, proboha.
„Mami…“
„Ne, Christiane – myslím to vážně. Jestli to neuděláš, půjdu na policii.“
Zblednu.
„To bys neudělala.“
„Udělám. Předtím jsem to zastavit nemohla, ale můžu teď.“
„Jsi prostě jen opravdu naštvaná, mami, a nechci tě z ničeho nařknout – ale
přeháníš.“
„NEŘKEJ MI, ŽE PŘEHÁNÍM,“ zaječí. Do prdele! „Nebudeš udržovat žádnej
druh vztahu s někým, kdo zneužívá problémový, nevyspělý dítě!“
Vztekle se na mě dívá. Kriste!
„Okay…“ Zvednu ruce na obranu a zdá se, že se uklidňuje.
„Ana to ví?“
„Ano, ví.“
„Dobře. Neměl bys začínat manželství s tajemstvími.“ Lehce se zamračí… jako
kdyby mluvila z vlastní zkušenosti. Matně přemýšlím, o co jde.
Vzpamatuje se. „Zajímalo by mě, co si o Eleně myslí.“
„To samý co ty.“
„Rozumná holka. S ní ses alespoň polepšil. Milá mladá žena, která je ve
správném věku. Někdo, s kým můžeš najít štěstí.“
Můj výraz jihne. Ano. Dělá mě šťastnějším, než jsem kdy myslel, že bych se
mohl cítit.
„S Elenou to skončíš. Zpřetrháš všechny vazby. Rozumíš?“
„Ano mami. Plánoval jsem to udělat jako svatební dar pro Anastasii.“
„Cože? No, raději bys měl vymyslet něco jiného! Tohle je těžce romantické,
Christiane,“ nadává mi.
Och!
„Myslel jsem, že by se jí to líbilo.“
„Namouduši, chlapi! Ty někdy nemáš vůbec žádné nápady.“
„Co myslíš, že bych jí měl dát?“
„Ach, Christiane,“ vzdychne, pak se usměje, malý nevýrazný úsměv. „Ty to
opravdu nechápeš, viď? Víš, proč jsem rozrušená?“
„Ano, samozřejmě.“ Sakra… Skoro už jsem jí měl.
„Pak mi to teda řekni.“
Zírám na ní a vzdychnu. „Já nevím, mami. Protože jsi to nevěděla? Protože je
tvoje přítelkyně?“
Natáhne se a něžně mě pohladí po vlasech, jako to dělala, když jsem byl malej.
„Pro všechny tyhle důvody… a protože tě očividně nemilovala. Zneužívala tě,
drahoušku. A ty jsi tak hoden lásky.“
Kurva. Cítím, jak mě píchá vzadu v očích. „Mami…“ zašeptám.
Obejme mě, teď už klidnější a já její objetí opětuju.
„Raději bys měl jít najít svou snoubenku. Tvému otci to řeknu, až party skončí.
Není pochyb, že s tebou bude chtít taky mluvit.“
„Jistě, mami.“ Och, do prdele… Chci se vyhnout Carrickovi za každou cenu.
Můžu si jen představit, co řekne.
„Pořád jsem na tebe naštvaná. Ale na ní víc…“ Je jí tvář ztrácí všechny stopy
pobavení. Nikdy jsem si neuvědomil, jak děsivá může Grace být, když chce.
„Já vím,“ zašeptám.
„Běž… běž. Najdi svou dívku.“ Pouští mě, ukročí dozadu a prsty si promne
pod okem, aby setřela rozmazaný make-up. Vypadá překrásně. Tahle báječná žena,
která mě opravdově miluje… jako já miluju ji. Zhluboka se nadechuju.
„Nechtěl jsem ti ublížit, mami.“
„Já vím. Jdi.“
Přikývnu a skloním se, něžně jí políbím na čelo, překvapuju ji. Odcházím
z pokoje najít Anu.

Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 Stretnutie z pohľadu Christiana

Pondělí 9.05.2011

"Zítra," zamumlal jsem a propouštím Clauda Bastille, jak stojí na prahu mojí kanceláře.
"Dáme tento týden golf, Greyi?" Bastille se arogantně šklebí, protože ví, že jeho vítězství na golfovém hřišti je zajištěno.
Mračím se na něj, jak se otočí a odejde. Jeho slova na rozloučenou nasypal jako sůl do mé
rány, protože i přes mé hrdinské pokusy v tělocvičně dnes ráno mi můj osobní trenér nakopal zadek. Bastille je jediný, kdo mě může porazit, a teď chce další libru masa na golfovém hřišti. Nenávidím golf, ale nejvíc byznysu se uzavře právě na fairway, musím tam tedy snášet jeho lekce… i když
nerad to přiznávám, Bastille do určité míry zlepšuje moji hru.
Když jsem se díval na panorama Seattlu, důvěrně známá nuda proniká do mého vědomí.
Moje nálada je mdlá a šedá jako počasí. Mé dny se prolínají bez rozdílu, a já potřebuju nějaké povyražení. Pracoval jsem celý víkend a teď, v trvalém omezení své kanceláře jsem neklidný. Neměl bych tenhle pocit, ne po několika jednáních s Bastille. Ale mám.
Mračím se. Pravdou je, že jediná věc, která zachytila můj zájem v poslední době bylo mé rozhodnutí poslat dvě nákladní letadla do Súdánu. To mi připomíná - Ros má přijít ke mně s čísly a logistikou.
Co ji sakra zdrželo? Dívám se do svého denního plánu.
Kristepane! Musím vydržet rozhovor s vytrvalou slečnou Kavanaghovou pro studentský WSU časopis. Proč jsem sakra souhlasil? Nenávidím rozhovory - stupidní otázky, špatně informovaní a nudní idioti. Telefon zabzučí.
"Ano," obořím se na Andreu jako by byla na vině. Alespoň můžu mít tento rozhovor krátký.
"Slečna Anastasia Steelová je zde, pane Greyi."
"Steelová? Čekal jsem, že přijde Katherine Kavanaghová. "
"Je tu slečna Anastasia Steelová, pane."
Mračím se. Nenávidím nečekané. "Přiveďte ji," zamumlám, s vědomím, že zním jako rozmrzelý puberťák.
No, dobře… Slečna Kavanaghová není k dispozici. Vím, že její otec, je majitel Kavanagh Media. Udělali jsme spolu obchod, a on vypadá jako chytrý podnikatel a rozumný člověk. Tento rozhovor udělám z laskavosti, vydělám na tom později, když mi to bude vyhovovat. A musím přiznat, že jsem byl zvědavý na jeho dceru, zajímalo mě, jestli jablko nespadlo daleko od stromu.
Rozruch u dveří mě staví na nohy. Vír dlouhých kaštanových vlasů, bledé končetiny a hnědé boty letí po hlavě do mé kanceláře. Protočím oči a potlačuji moji přirozenou mrzutost k takové nešikovnosti,
jak jsem spěchal k té dívce, která přistála na ruce a kolena na podlaze. Sepjala štíhlé ramena, když jsem jí pomohl na nohy.
Jasné, bystré, modré oči vyvedené z míry se setkají s mými a zastaví mě v mých krocích.
Její oči jsou mimořádně barevné, bezelstné a v jeden strašný okamžik si myslím, že je vidět skrz mě. Cítím se… nechráněný. Ta myšlenka je znervózňující. Má malou, sladkou tvář, která se červená, nevinná bledá růže.
Zajímalo by mě, jestli celá její kůže je takhle bezchybná a to, jestli by vypadala tak růžově až ji zahřeje rákoska. Sakra. Musím přestat s mými nevyzpytatelnými myšlenkami, jsem zděšen, kam směřují. Na co to sakra myslíš, Greyi. Tato dívka je příliš mladá. Ona na mě civí, a já mám chuť znovu protočit oči. Jo, jo, bejby, je to jen obličej, a krása je jen povrchní. Chci jen rozptýlit ten nestřežený a obdivný pohled těch velkých modrých očí.
Show začíná, Greyi. Pojďme se bavit. "Slečna Kavanaghová? Jsem Christian Grey. Jste v pořádku? Chtěla byste se posadit? "
Znovu zčervená. Prohlížím si ji znovu. Je velmi atraktivní tím neohrabaným způsobem, bledá, s hřívou mahagonových vlasů sotva držící v culíku. Brunetka. Jo, ona je atraktivní. Podávám jí svou ruku a ona vykoktá omluvu a podává mi její malou ruku.
Její kůže je chladná a měkká, ale její podání ruky je překvapivě pevné.
"Slečna Kavanaghová je indisponována, takže mě poslala místo sebe. Doufám, že Vám to nevadí, pane Greyi. "Její hlas je tichý s váhavou muzikálností, mrká nepravidelně dlouhými řasy vlající nad těmito velkými modrými oči.
Nelze udržet pobavení z mého hlasu, jak si vzpomínám na její méně-než-elegantní vstup do mé kanceláře, ptám se jí tedy kdo je.
"Anastasie Steelová. Studuji anglickou literaturu s Kate, um. . . Katherine. . . um. . . slečnou Kavanaghovou na Washingtonské státní. "
Nervózní, stydlivá, literární typ, co? Vypadá příšerně v tom oblečení, skrývá její postavu pod beztvarým svetrem a áčkovou hnědou sukni. Kriste, ona nemá vůbec cit pro oblečení? Dívá se nervózně všude kolem po mé kanceláři ale ne na mě, všimnu si toho s pobavenou ironií.
Jak může tato mladá žena být novinářkou? Nemá jedinou asertivní kost v těle. Je roztomile nervózní, pokorná, mírná… submisivní.
Zavrtěl jsem hlavou, zmatený z toho, kam moje nevhodné myšlenky směřují. Mumlám některé fráze, nabídnu jí, ať se posadíme zatím co si prohlíží obrazy v kanceláři.
"Místní umělec. Trouton.“ Vysvětluji.
"Jsou krásné. Povyšuje obyčejné na neobyčejné, "říká zasněně, ztracená v překrásném, jemném umění mých obrazů. Její profil je jemný, vyhrnutý nos, měkké, plné rty a podle jejích slov přesně odráží moje pocity.
"Obyčejné pozvedl na neobyčejné." Slečna Steelová je chytrá. Zamumlám svůj souhlas a sleduji jak se jí ruměnec ještě jednou rozlézá pomalu po tváři. Jak jsem se posadil naproti ní, snažím se držet na uzdě moje myšlenky.
Loví zmačkaný list papíru a diktafon z příliš velkého batohu. Kristepane, ona má obě ruce levé, upustila tu zatracenou věc dvakrát na konferenční stolek. Zřejmě to ještě nikdy nedělala, ale z nějakého důvodu to nemohu pochopit, připadá mi to legrační. Normálně mě tento druh neohrabanosti dráždí, ale teď skrývám svůj úsměv pod mým ukazováčkem.
Jak její nervozita narůstá, napadne mě, že bych mohl zdokonalit její motorické dovednosti s pomocí některého z jezdeckých bičíků. Zbloudilá myšlenka mě nutí poposednout v mém křesle. Ona po mě pokukuje a kousne si do jejího plného spodního rtu. To mě poser! Jak jsem si jen mohl nevšimnout těch úst předtím?
"Promiňte, nejsem na to zvyklá."
Mohu ti říci bejby-moje myšlenka je ironická, ale teď to mám u prdele, protože nemohu odtrhnout oči od tvých úst.
"Vezměte si tolik času, kolik potřebujete, slečno Steelová." Potřebuji ještě chvilku k uspořádání mých nezvládnutelných myšlenek. Greyi… zastavit, teď.
"Nebude vám vadit, když si nahraju Vaše odpovědi?" Ptá se, tvář upřímná a v očekávání.
Chci se smát. Oh, děkuji Bože.
"To se mě ptáte teď? Když jste s tím tak zápasila?" Zamrká, oči velké a na chvíli ztracené a já cítím neznámé bodnutí viny. Do prdele přestaň být takový, Greyi.
"Ne, mně to nevadí," zamumlám, nechtěl jsem být zodpovědný za ten pohled.
"Vysvětlila Vám Kate-teda slečna Kavanaghová-k čemu je to interview určeno?"
"Jistě, objeví se v promočním vydání studentských novin, protože budu předávat diplomy na letošním promočním ceremoniálu. "Proč jsem s tím kurva souhlasil, to teda nevím. Sam v PR mi říká, že je to čest, a fakulta životního prostředí ve Vancouveru potřebuje publicitu, aby přilákala další takové investory, kteří by poskytli grant, jaký jsem jim dal já.
Slečna Steelová zamrká, jako kdyby moje slova byly překvapení a sakra-ona vypadá nesouhlasně! Nezná snad pravý důvod tohoto rozhovoru? Měla by. Ta myšlenka zchladí mou krev. To je… znepokojující, není to to, co očekávám od ní ani nikoho jiného, komu věnuji svůj čas.
"Dobře. Mám tu pár otázek, pane Greyi. "Zastrčí si pramen vlasů za ucho a odvádí tak mou pozornost od vzteku.
"Myslel jsem si to," zamumlám suše. Narovnává se a zpevňuje ramena, aby vypadala vyšší a hrozivější. Nakloní se dopředu a stiskne tlačítko START na diktafonu a zamračí se, jak se podívá na zmačkané poznámky.
"Na to, že jste vybudoval takové impérium jste velmi mladý. Čemu vděčíte za takový úspěch? "
Kristepane! Nezmůže se na nic lepšího než na tohle? Co je to sakra za nudnou otázku.
Ani jeden náznak originality. Je to zklamání. Pochlubím se mojí obvyklou odpovědí.
„Obchod je jenom o lidech a já jsem v posuzování lidí velmi dobrý. Vím, co je pohání, co je
povznáší, co je oslabuje, co je inspiruje a taky jak je pobízet. Zaměstnávám velmi mnoho dobrých lidí a odměňuji je štědře."bla, bla, bla… Ale slečno Steelová, prostý fakt, je, že jsem kurva génius v tom, co dělám. Nákup churavějících, špatně řízených společností a jejich uzdravení, nebo v případě, že jsou opravdu rozbité, odizolování od jejich aktiv a prodej nejvyšší možné nabídce. „Veškerá rozhodnutí činím na základě logických úvah a faktů. Mám přirozený talent pro vytipování a rozvíjení solidních nápadů a také mám schopné lidi. A to je to podstatné, všechno nakonec stojí na schopných lidech.“
"Možná máte prostě štěstí," říká tiše.
Štěstí? Mrazení vede skrze mne. Štěstí? Žádné posrané štěstí, slečno Steelová. Vypadá nenáročná a tichá, ale tato otázka? Ne nikdy nikdo by se mě zeptal, jestli jsem měl štěstí.
To co dělám, dělám dobře. Nemá to co dělat se štěstím! No, kurva, že. Vychloubám se mojí sečtělostí a cituji slova mého oblíbeného amerického průmyslníka.
"Mluvíte jako někdo, kdo je posedlý kontrolou," říká, a tak naprosto vážně.
Co to kurva je?
Možná ty bezelstné oči do mě mohou vidět. Ovládání je moje prostřední jméno.
Zamračil jsem se na ní. "Ovšem, já praktikuji kontrolu v každé situaci, slečno Steelová." A rád bych ji měl nad tebou, právě tady, právě teď.
Její oči se rozšířily. Ten atraktivní ruměnec se krade přes její obličej ještě jednou, a kouše si znovu do rtu. Šílím z toho, snažím se rozptýlit od jejich úst.
„Mimoto, obrovská moc spočívá v tom, když se ve svých tajných snech dokážete přesvědčit, že jste se narodila proto, abyste ovládala“
„Vy si myslíte, že máte obrovskou moc?" ptá se mě měkký uklidňujícím hlasem, ale krčí u toho čelo, její oči mě odsoudily. Moje zlost roste. Záměrně se mě snaží popudit? Jsou to její otázky, její postoj, nebo to, že najdu její atraktivitu v tom, že na mě sere?
„Zaměstnávám víc než čtyřicet tisíc lidí, slečno Steelová. To mi dává jistý pocit odpovědnosti - moci,
chcete-li. Pokud se rozhodnu, že už mě nezajímá telekomunikační byznys a rozprodám ho, dvacet tisíc lidí bude řešit, jak následující měsíc zaplatí hypotéku."
Padá ji čelist, když slyší moji odpověď. To už je lepší. Jedna nula, slečno Steelová. Cítím, jak se moje rovnováha vrací.
„Nemáte snad dozorčí radu, které byste se z toho zodpovídal?" „Já svou společnost vlastním. Žádné radě se zodpovídat nemusím." odpovím ostře, to by měla vědět. Zvedám tázavě obočí.
"A máte nějaké zájmy kromě své práce?" Pokračuje rychle, správně odhadla mou reakci. Ona ví, že jsem naštvaný, a z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě to nesmírně těší.
"Mé zájmy jsou pestré, slečno Steelová." Usmál jsem se. Představy o ní v rozmanitých pozicích v mojí herně mi blesknou v mysli: Spoutaná na kříži, na posteli, na lavici. Do prdele! Odkud to přichází? A hle- znovu se červená. To je jako obranný mechanismus. Uklidni se, Greyi.
„Když tedy tak tvrdě pracujete, co děláte pro to, abyste se po práci uvolnil?"
„Uvolnil?" zašklebím se, ta slova z jejich inteligentních úst zní podivně.
Navíc kdy já mám čas na uvolnění? Nemá ani ponětí o počtu podniků, které ovládám? Ale ona se na mě podívá těmi bezelstně modrýma očima a k mému překvapení přemýšlím nad její otázkou. Co dělám pro uvolnění? Plachtění, létání, šukání. . .zkoušení mezí malých brunetek, jako je ona, a přivádět je k poslušnosti… Ta myšlenka mě nutí poposednout, ale odpověděl jsem jí bez problémů, vynechal jsem moje dva oblíbené koníčky.
"Investujete do výroby. Proč, konkrétně? "
Její otázka mě táhne hrubě zpátky do přítomnosti.
„Rád tvořím. Líbí se mi, když vím, jak věci fungují: co je uvádí do chodu, jak se skládají a zase rozkládají. A mou vášní jsou lodě. Co k tomu dodat?"
„Teď to skoro znělo, jako by mluvilo vaše srdce namísto logiky a faktů."
Srdce? Já? Ale ne, bejby.
„To je možné. Nicméně existují lidé, kteří by řekli, že žádné srdce nemám."
„Proč by to říkali?"
„Protože mě dobře znají," ironicky se usměju. Ve skutečnosti mě nikdo tak dobře nezná, snad s výjimkou Eleny. Zajímalo by mě, co by si myslela o malé slečně Steelové. Ta dívka je hromada protikladů: plachá, neklidná, samozřejmě bystrá, a žhavá jako peklo. Ano, v pořádku, to přiznávám. Je to pro mě malá výzva.
Recituje následující otázku nazpaměť.
„Řekli by vaši přátelé, že je snadné vás dobře poznat?"
„Jsem velmi uzavřený člověk, slečno Steelová, a dělám všechno pro to, abych si ochránil soukromí.
Rozhovory neposkytuji často. "
„Tak proč jste souhlasil s tímhle?"
„Protože jsem sponzorem univerzity. A proto, že se mi, přes veškerou snahu, nepodařilo slečnu Kavanaghovou odbýt. Velmi dlouho a neoblomně naléhala na mé lidi z propagačního a já takovou houževnatost dokážu ocenit." Ale jsem rád, že jsi to ty, kdo se objevil a ne ona.
„Investujete také do zemědělských technologií. Proč se zabýváte právě tímto odvětvím?"
„Peníze se jíst nedají, slečno Steelová, a na této planetě je příliš mnoho lidí, kteří nemají co do úst." Zírám na ni.
„To zní velmi filantropicky. Je to něco, co vás naplňuje? Krmit hladovějící?" Pohlíží na mě s tázavým výrazem jako bych byl pro ni nějaký druh hádanky co musí vyřešit. Chci ty velké modré oči, co vidí do mé temné duše. To není oblast pro diskusi. Napořád.
„Je to prostě dobrý byznys." Oklepu se, předstírám nudu a představil jsem si ji. Šukám její
chytrou pusu naprosto odtržen od všech myšlenek hladu. Ano, ta ústa potřebují školení. Ta myšlenka je tak přitažlivá a dál si ji představuji, na kolenou přede mnou.
„Zastáváte nějakou životní filosofii? Jestli ano, jaká to je?" recituje znovu nazpaměť.
„Nemám životní filosofii jako takovou. Možná vůdčí princip -Carnegieho: Člověk, který dokáže plně vlastnit svou mysl, si dokáže přivlastnit cokoliv, na co má oprávněný nárok. A já jsem velmi ukázněný, jdu si za svým. Mám rád kontrolu - nad sebou i nad svým okolím."
„Takže vy chcete věci vlastnit?" její oči se rozšířily.
Ano, bejby. Tebe, jednou.
„Chci si zasloužit svoje právo je vlastnit, ale ano, sečteno a podtrženo, chci."
„Teď jste zněl jako nefalšovaný prototyp konzumenta." Její hlas je zabarvený nesouhlasem. Zní jako bohaté děcko, které mělo vše, co kdy chtělo ale jak jsem se podíval blíž, její oblečení je z Walmartu nebo možná z Old Navy. Nevyrostla v bohaté rodině. Mohl bych se o ni opravdu postarat.
Do prdele, kdo si myslí, že je? I když, teď když nad tím uvažuji, potřebuji novou sub. Jsou to dva měsíce co to skončilo se Susannah? A teď slintám nad touto brunetkou. Snažím se o úsměv a souhlasím s ní. Není nic špatného na konzumenství, koneckonců pohání to, co zbylo z americké ekonomiky.
„Jste adoptovaný. Nakolik si myslíte, že vás tato skutečnost formovala?"
Zamračil jsem se na ni. Co je tohle za směšnou otázku? Kdybych zůstal u té zfetované děvky, pravděpodobně bych byl mrtvý. Je neodbytná, chce vědět kolik mi bylo. Umlč ji, Greyi.
„To jsou všechno veřejně dostupné informace, slečno Steelová," Můj hlas je ledově chladný. Měla by o těchto věcech vědět. Teď vypadá zkroušeně. Bezva.
„Kvůli práci jste obětoval rodinný život."
„To není otázka," Odseknu. Zčervená a zkousne si ten zatracený ret. Ale má slušnost se omluvit.
„Musel jste kvůli práci obětovat rodinný život?"
Co furt má s tou rodinou?
"Mám rodinu. Mám bratra a sestru a dva milující rodiče. Nemám zájem ji dál rozšiřovat. "
"Vy jste gay, pane Greyi?"
Co to kurva?! Nemůžu uvěřit, že to řekla nahlas! Na to se neodváží zeptat ani moje vlastní rodina. Jak se opovažuje! Bojuji s nutkáním ohnout si ji přes koleno a naplácat ji a pak ji ošukat nad mým stolem s rukama svázanýma za zády. To by byla odpověď na její otázku. Jak frustrovaná je ve skutečnosti tato žena? Zhluboka se nadechnu. Těší mě, že je sama v rozpacích nad tou otázkou.
„Ne, Anastasie, to nejsem." Zvednu obočí, ale držím si lhostejný výraz.
Anastasie. Je to krásné jméno. Líbí se mi způsob, jak si s ním můj jazyk pohrává.
"Omlouvám se. Je to tu um... napsané. "Nervózně si zastrčí vlasy za ucho.
Nezná své vlastní otázky? Možná, že to není její. Ptám se jí, a ona bledne. Do prdele, ona je opravdu velmi atraktivní. Dokonce bych řekl, že je krásná.
"Ehm… no. Kate-slečna Kavanaghová-ona sestavila ty otázky. "
"Vy nejste kolegyně ze studentských novin?"
"Ne, je to moje spolubydlící."
Není divu, že je všude kolem. Promnu si bradu.
„Nabídla jste se jí dobrovolně?" Zeptám se a jsem odměněn submisivním pohledem: velké oči, nervózní z mé reakce. Líbí se mi vliv, který na ní mám.
„Byla jsem vybrána. Ona se necítí dobře," říká tiše.
„Tím se ovšem mnohé vysvětluje."
Ozývá se zaklepání na dveře a v nich se objevuje Andrea.
„Pane Greyi, omlouvám se, že vyrušuji, ale za dvě minuty máte další schůzku."
„Ještě jsme neskončili, Andreo. Prosím, zrušte to."
Andrea na okamžik zaváhá, nevěřícně na mě zírá a já na ní. Ven! Teď tu mám malou slečnu Steelovou. Andrea zrudne ale rychle se vzpamatuje.
„Samozřejmě, pane Greyi" otočí se na podpatku a odchází.
„Kde jsme to skončili, slečno Steelová?"
„Jenom se se mnou, prosím vás, zbytečně nezdržujte."
Ale ne bejby, teď jsem na řadě já. Zajímá mě, jestli se za těma krásnýma očima skrývá nějaké tajemství.
„Teď se chci pro změnu já něco dozvědět o vás. Myslím, že jedině tak to bude spravedlivé." Jak se opřu o lokty a prsty stisknu své rty. Šlehne očima po mých rtech a polkne. Ano, obvyklý efekt.
„O mně se toho moc říct nedá."
„Jaké máte plány, až doděláte školu?" Pokrčí rameny.
„Nemám žádné plány, pane Greyi. Teď hlavně potřebuju udělat státnice."
„Máme tu výborný program pro absolventy." Sakra. Co mě to napadlo, tohle říkat? Mám přece pravidlo, nikdy nešukat se zaměstnanci. Greyi, ty nejsi pro tuhle dívku! Vypadá překvapeně a zuby si zase zkousne ret. Proč je to tak vzrušující?
„Aha. Budu to mít na paměti." Zamumlá. Pak dodatečně poznamená. „I když si nemyslím, že bych se sem hodila."
Proč sakra ne? Co je špatného na mé společnosti?
„Proč něco takového říkáte?“ ptám se.
„To je snad zřejmé, ne?"
„Mně ne.“ Jsem zmatený z její odpovědi.
Znovu znervózní a natahuje se o diktafonu. Sakra, ona chce jít. V duchu proběhnu můj denní plán. Nemám tam nic, co by nemohlo počkat.
„Chtěla byste tu provést?"
„Jsem si jistá, že máte hodně práce, pane Greyi, a mě čeká dost dlouhá cesta."
„Vracíte se zpátky do Vancouveru?" Podívám se z okna a začalo pršet. Sakra. Neměla by řídit v tomhle počasí, ale zakázat jí to nemůžu. Ta myšlenka mi vadí.
„Tak to byste měla jet opatrně." Můj hlas je vážnější než jsem měl v úmyslu. Zápasí s diktafonem. Chce odejít z mé kanceláře a z neznámého důvodu nechci aby odjela.
„Máte vše, co jste potřebovala?" snažím se prodloužit chvíli v její přítomnosti.
"Ano, pane," říká tiše.
Její odpověď mě dostala, to, jak ty dvě slova zní, jak vycházejí z těch chytrých úst a krátce jsem si představil, že mluví jen na můj příkaz.
"Děkuji vám za rozhovor, pane Greyi."
„Potěšení bylo plně na mé straně," odpovím popravdě-, protože jsem dlouho nebyl nikým tak fascinován. Ta myšlenka je znepokojující.
Ona stojí a já natáhnu svou ruku, toužím se jí dotknout.
„Dokud se zase nesetkáme, slečno Steelová." Můj hlas je hluboký, když vkládá svou malou ruku do mé.
Ano, chci bičovat a šukat tuto dívku v mé herně. Chci ji mít svázanou a chtivou… potřebnou, důvěřivou. Polknu. To se nestane, Greyi.
"Pane Greyi. " přikývne a stáhne rychle ruku… příliš rychle.
Sakra, nemůžu ji nechat jít takhle. Je zřejmé, že se zoufale snaží opustit moji kancelář. Podráždění
a inspirace mě praštila současně, když ji vidím.
„Jen se ujišťuji, že projdete bez úhony, slečno Steelová." Zrudne jako na zavolanou, její vynikající odstín červené.
„To je od vás velice ohleduplné, pane Greyi," řekla kousavě.
Slečna Steelová má zuby! Šklebím se jí za zády, když vychází z kanceláře a já jsem jí v patách.
Obě, Andrea i Olivia zírají v šoku. Jo, jo. Já vidím jen tu dívku.
"Měla jste kabát?" Ptám se.
"Ano."
Zamračím se na Olivii, okamžitě vyskočí, podá námořnicky modré sako. Vezmu ho, zamračím se na ni aby se posadila. Kriste, Olivia je otravná, sní o mě pořád.
Hmm. Kabát je od Walmartu. Slečna Anastasia Steelová by měla být lépe oblečená. Přidržím jí ho, a když ho dávám přes její štíhlá ramena, dotknu se kůže na temeni krku. Při tom kontaktu bledne. Ano! Mám na ní vliv. Ta skutečnost je nesmírně potěšující. Jdu k výtahu, stisknu tlačítko, zatímco ona stojí a ošívá se vedle mě. Ach, mohl bych tě zbavit toho ošívání, bejby.
Dveře se otevřou a ona rychle vejde a pak se ke mně otočí.
„Anastasie“ zamumlám na rozloučenou.
„Christiane“ zašeptá. A dveře výtahu se zavřou, mé jméno opuštěně visí ve vzduchu, zní divně, cize, ale žhavě! No do prdele. Co to bylo? Musím mít víc informací o téhle dívce.
"Andrea," ozve se.
"Dejte mi Welche, hned."
Jak sedím u psacího stolu a čekám na výzvu, podívám se na obrazy na stěnu moji kanceláře a slova slečny Steelové se snášejí zpátky ke mně. "Povyšují obyčejné na neobyčejné."
Mohla tak snadno popisovat sebe.
Můj telefon bzučí.
"Mám pro Vás na lince pana Welche."
"Dejte mi ho."
"Ano, pane."
"Welchi, potřebuji někoho prověřit."

Sobota, 15.5. 2011

ANASTASIA ROSE STEELOVÁ
NAROZENA 10.9.1989, Montesano, WA
ADRESA 1114 SW Green Street, Apartman 7
Haven Heights, Vancouver, WA 98888
MOBILNÍ ČÍSLO 360 959 4352
ČÍSLO SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ 987-65-4320
BANKA Wells Fargo Bank, Vancouver, WA 98888
Číslo účtu: 309361, zůstatek $683,16
POVOLÁNÍ vysokoškolský student
WSU Vancouver fakulta svobodných umění-Angličtina
DOSAŽENÉ VZDĚLÁNÍ Montesano JR-HR High school
ZAMĚSTNÁNÍ Claytonovo železářství
NW Vancouver Drive, Portland
OTEC Franklin A. Lambert
Nar. 1.9.1969, † 11.9.1989
MATKA Carla May Wilks Adams
Nar. 18.7.1970
Vdaná: Frank Lambert, 1.3.198, rozvod 11.9.1989
Raymond Steele 6.6.1990 rozvod 12.7.2006
Stephen M. Morton 16.8.2006 rozvod 31.1.2007
Robbin (Bob) Adams 6.4.2009
POLITICKÁ PŘÍSLUŠNOST nezjištěna
NÁBOŽENSKÁ PŘÍSLUŠNOST nezjištěna
SEXUÁLNÍ ORIENTACE neznámá
VZTAHY v současnosti žádné
Studuji ten stručný souhrn informací snad posté, protože jsem jej obdržel před dvěma dny, pokouším se nahlédnout do záhadné slečny Anastasii Rose Steelové. Nemůžu tu zatracenou ženu dostat z mé mysli, a to mě vážně začíná srát. Minulý týden, během zvláště nudném setkání, jsem zjistil,
že si sám přehrávám náš rozhovor v hlavě. Její tápající prsty na diktafonu, způsob, jakým si zastrčila vlasy za ucho, kousání rtu. Ano. Sakra to kousání rtů mě dostane pokaždé.
A teď, tady jsem, zaparkoval jsem na okrajové části Portlandu před Claytonovým skromným železářstvím, kde pracuje.
Jsi blázen, Greyi. Proč jsi tady?
Věděl jsem, že to k tomu vede. Celý týden… Věděl jsem, že ji chci vidět znovu.
Věděl jsem to od té doby, co pronesla moje jméno ve výtahu a zmizela do hloubky mé budovy. Snažil jsem se odolat. Čekal jsem pět dní, pět posraných dní na to, jestli bych na ni zapomněl. A já nečekám. Nesnáším čekání… na cokoliv.
Nikdy předtím jsem tak aktivně neusiloval o ženu… Ženy pochopily, co jsem od nich očekával. Obávám se, že slečna Steelová je prostě příliš mladá a nebude mít zájem o to, co jí mohu nabídnout… nebo ano? Bude submisivní? Zavrtěl jsem hlavou. Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit… tak jsem tady, do prdele, sedím v příměstském parkovišti v bezútěšné části Portlandu.
Její osobní spis nevypovídal o ničem pozoruhodném, kromě poslední skutečnosti, která byla v popředí mé mysli. To je důvod, proč jsem tady. Proč nemáte přítele, slečno Steelová? Sexuální orientace neznámá, snad není lesbička. Odfrknu si, myslím si, že je to nepravděpodobné. Vzpomínám si na otázku, na kterou se mě zeptala během rozhovoru, její akutní rozpaky, jak její bledá kůže zrudla… Sakra. Trpěl jsem těmito směšnými myšlenkami, od setkání s ní. To je důvod, proč jsem tady.
Nemůžu se dočkat, až ji znovu uvidím, ty modré oči mě pronásledovaly dokonce i v mých snech.
Nezmínil jsem se o ní Flynnovi a jsem rád, protože se teď chovám jako stalker. Možná bych mu to měl říct, protočím oči, nechci, aby mě pronásledoval svým nejnovějším řešením na bázi sraček. Potřebuju jen rozptýlení… a teď jen pro rozptýlení chci prodavačku ze železářství.
Uvidíme, jestli je malá slečna Steelová tak atraktivní jak si pamatuji. Showtime, Greyi. Vylézám z auta a procházím přes přední dveře. Když jsem vešel dovnitř, zvonek zahrál elektronický tón.
Obchod je mnohem větší, než jak vypadá zvenku a přestože je téměř poledne, místo je klidné, na sobotu. Jsou tam uličky a uličky, obvykle byste čekali blbosti. Zapomněl jsem, jaké možnosti železářství skýtá pro někoho, jako jsem já. Pro své potřeby nakupuji hlavně on-line ale když jsem
tady, možná do zásob vezmu pár věcí… provaz, svorky, dělené kroužky-Jo. Najdu
rozkošnou slečnu Steelovou a trochu se pobavím.
Trvá mi celé tři vteřiny, abych ji zahlédl. Je shrbená u pultu, upřeně hledí na obrazovku počítače a ukusuje bagetu. Bezmyšlenkovitě. Utírá si ubrouskem drobky z koutku rtů, k ústům a olízne
si prst. V penisu mi škubne… kurva! Co mi je čtrnáct? Moje reakce je sakra dráždivá. Možná tahle reakce puberťáka zastaví, pokud ji spoutám a zbičuji ji… a ne nutně v tomto pořadí. Jo. To je to, co potřebuju.
Ona je důkladně pohlcena svým úkolem a to mi dává příležitost, abych ji pozoroval. Chlípné myšlenky stranou, je atraktivní, vážně atraktivní. Pamatuji si ji dobře.
Podívá se nahoru a zamrzne, přišpendlí si mě s inteligentníma, náročnýma očima-nejmodřejší modré oči, které zdá se, vidí skrz mě. Je to skličující jako poprvé když jsem ji potkal.
Ona jen zírá, šokována myslím a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
"Slečna Steelová. Jaké příjemné překvapení. "
"Pan GREY, "zašeptá, nezvučně a nervózně. Ah… dobře.
"Byl jsem v této oblasti. Musím se zásobit pár věcmi. Je mi potěšením vidět Vás znovu, slečno Steelová. "opravdovým potěšením. Je oblečená v těsném tričku a džínách, nejsou to beztvaré hadry, co měla tenkrát. Má dlouhé nohy, úzký pas a perfektní prsa. Pořád na mě hledí a musím odolat nutkání, abych ji naklonil bradu tak až zavře ústa. Letěl jsem ze Seattlu jen, abych ji viděl a způsob, jakým se dívá právě teď, to stálo za tu cestu.
"Ana. Jmenuji se Ana. Jak vám mohu pomoci, pane GREYI? "Hluboce se nadechne, narovná ramena jako při rozhovoru a věnuje mi falešný úsměv. Jsem si jistý, že si jej vyhrazuje pro zákazníky. Hra na slečnu Steelovou.
"Existuje několik věcí, které potřebuji. Chcete-li začít, rád bych nějaké kabelové svorky. "
Její rty se pootevřou, jak se ostře nadechne.
Divila byste se, co se dá dělat s několika kabelovými svorkami, slečno Steelová.
"Máme skladem různé délky. Mám Vám je ukázat? "
"Prosím. Veďte mě, slečno Steelová. "
Vystoupí zpoza pultu a gestem ukáže směrem k jedné z uliček.
Má obuté conversky. Zajímalo by mě, jak by vypadala na vysokých podpatcích Laboutins… nic než Laboutins.
"Jsou u elektrotechnických výrobků, ulička osm." Její hlas kolísá a ona
se červená ... znovu.
Je mnou ovlivněna. V tom případě není lesba. Ušklíbnu se.
"Až po Vás," zamumlám a gestem ruky ji naznačuji, aby šla. Nechám ji jít napřed a to mi dává prostor obdivovat její fantastický zadek. Ona je opravdu kompletní balíček: sladká, zdvořilá a krásná se všemi fyzickými atributy. Ale otázka za milion dolarů je, zda by mohla být submisivní? Nejspíš neví nic o tom životním stylu-mém životním stylu, ale já si ji v něm umím představit, moc. Předbíháš, nejdřív dohoda, Greyi.
„Jste v Portlandu obchodně?" ptá se a přerušila moje myšlenky. Její hlas je vysoký, snaží se předstírat nezájem. To mě nutí se smát, což je osvěžující. Ženy mě jen zřídka rozesmějí
„Zastavil jsem se ve Vancouveru na zemědělské fakultě vaší univerzity“. Lžu, opravdu. Jsem tu, abych Vás viděl, slečno Steelová. Zrudne a cítím se jako idiot. „V současné době tam podporuji výzkum týkající se střídání plodin a nauky o půdě," Tohle je přinejmenším pravda.
„To je taky součástí vašeho plánu, jak nakrmit svět?" Její rty se pousmějí.
„Dalo by se to tak říct," Ona se mi posmívá? Oh, jak rád bych ji zastavil. Ale jak začít? Možná s večeří, namísto obvyklého pohovoru… teď to bude nové, vzít potencionální sub na večeři.
Přicházíme ke kabelovým svorkám, které jsou uspořádány v sortimentu délek a barev. Roztržitě prsty přecházím přes jednotlivé balení. Mohl bych se jí zeptat na večeři. Stejně jako na rande? Mohla by
přijít? Když se na ni podívám, zkoumá svoje propletené prsty. Nemůže se na mě dívat… to je slibné. Vyberu si delší svorky. Jsou pružnější, konec konců – vystačí pro oba kotníky a obě zápěstí najednou.
"Tyhle budou vyhovovat," zamumlám a ona znovu zrudne.
"Ještě něco dalšího?" Říká rychle a buď je pozorná, nebo mě chce dostat z obchodu, nevím.
"Snad nějakou širokou lepicí pásku."
"Tapetujete?"
Potlačím odfrknutí. "Ne, netapetuji." Kdy naposled jsem vůbec držel štětec? Nad tou myšlenkou se pousměju, mám na to lidi.
"Tudy," zamumlá, dívá se rozzlobeně. " Lepicí páska je v oddělení dekorací."
Pojď Greyi. Nemáš tolik času. Zapoj ji do nějakého rozhovoru.
"Pracujete tu už dlouho?" Samozřejmě, že jsem už odpověď znal. Na rozdíl od některých lidí, dělám si svůj průzkum. Zrudne ještě jednou-Ježíši, tahle holka je tak plachá. Otočí se rychle a jde uličkou směrem k sekci označené Dekorace. Jdu za ní dychtivě. Co jsem, štěně kurva?
"Čtyři roky," zamumlá, jak se dostaneme k lepicím páskám. Sehne se a uchopí dvě role, každá jiná šířka.
"Vezmu si tuhle," řekl jsem. Širší páska je mnohem účinnější. Jak mi ji podává, špičky našich prstů se krátce dotknou, to proudění rezonuje až v mém rozkroku. Sakra!
Ona zbledne. "Ještě něco?" Její hlas je měkký a ochraptělý.
Kriste, já mám na ni stejný vliv jak ona na mě. Možná…
"Nějaký provaz, myslím."
"Tudy." Rychle uhání uličkou, že mi dává další šanci ocenit její pěkný zadek.
"Jaký byste si představoval? Máme tu syntetické, z přírodních vláken… různé motouzy… kabelové šňůry… „
Sakra-stop. V duchu zasténám a snažím se zahnat obraz, jak je zavěšená od stropu v mé herně.
„Dejte mi pět metrů toho z přírodních vláken, prosím." Je hrubší a více se odřeš, pokud budeš bojovat proti mně… můj výběr provazu.
Třesou se jí prsty, ale efektivně odměří pět metrů. Vytáhne nůž z pravé kapsy a řeže lano v jednom rychlém gestu, úhledně ho stáčí do smyčky a váže na něm volný uzel. Působivé.
"Chodila jste do Skauta?"
"Organizované skupinové aktivity mi opravdu nesvědčí, pane Greyi."
"A co Vám svědčí, Anastasie?" Chytím její pohled, a její zorničky se rozšíří, jak na ni hledím. Ano!
"Knihy," zašeptá.
"Jaké knihy?"
"No, znáte to. Nic neobvyklého. Klasika. Hlavně britská literatura… „
Britská literatura? Bronteová a Austenová, to se vsadím. Všechny ty romantické knihy typu srdce a květiny. Sakra. To není dobré.
"Potřebujete ještě něco dalšího?"
"Já ani nevím. Co byste mi doporučila? "Chci vidět její reakci.
"Myslíte něco, co by se Vám hodilo, až budete kutit?" Ptá se překvapeně.
Chci řvát smíchy. Oh baby, kutilství opravdu není moje věc. Přikývl jsem, dusím svůj smích. Její oči přejedou po mém těle a jsem napjatý. Ona si mě měří! To mě poser.
"Montérky," vyhrkne.
Je to ta nejneočekávanější věc, kterou jsem slyšel z jejích sladkých, inteligentní úst, od otázky "Vy jste gay".
"Nechcete si přece zničit oblečení." Gestem ukáže na moje džíny, v rozpacích ještě jednou.
Nemohu odolat. "Vždycky si je můžu sundat."
"Ehm." Zrudne jak červená řepa a dívá se dolů na podlahu.
"Tak já si nějaké vezmu. Bůh chraň, abych si zničil oblečení, "zamumlám, abych jí pomohl z jejího utrpení. Beze slova se otočí a odchází rychle uličkou, a znovu ji následuji.
"Potřebujete ještě něco?" Říká udýchaně a podává mi modré montérky. Je ponížená, oči stále sklopené, zrudla. Kriste, dělá pro mě všechno.
„Jak jste na tom s tím článkem?" Ptám se v naději, že by se mohla trochu uvolnit.
Pohlédla a usmála se. Konečně.
„Já ho nepíšu, to Katherine. Slečna Kavanaghová. Moje spolubydlící, to ona je jeho autorka. A je z něj unešená. Katherine je šéfredaktorkou našich novin a samozřejmě byla zdrcená, že s vámi nemohla ten rozhovor udělat sama."
Je to nejdelší věta, kterou mi řekla od doby, co jsme se poprvé setkali, a mluví o někom jiném, ne o sobě. Zajímavé.
Než to stihnu komentovat, dodává „Jen ji mrzí, že k němu nemá žádné vaše nové fotky." Houževnatá slečna Kavanaghová chce fotografie. To mohu udělat. Umožní mi to strávit více času s delikátní slečnou Steelovou.
„A jaké snímky by si představovala?" Dívá se na mě chvíli a pak zavrtí hlavou.
„No, ještě se tu zdržím. Co zítra.?“ Možná mohu zůstat v Portlandu, můžu pracovat z hotelu. Snad pokoj v hotelu Heathman. Budu potřebovat, aby mi Taylor přivezl laptop a nějaké oblečení. Nebo Elliot, pokud souloží někde kolem, jak je jeho víkendovým zvykem.
„Vy byste souhlasil s fotografováním?" Nemůže skrýt její překvapení.
Přikývnu. Vy byste se divila, co bych udělal, kdybych s Vámi strávil více času, slečno Steelová… Ve skutečnosti, stejně jako já.
„Kate by byla nadšená - tedy pokud seženeme fotografa." Usmála se a její tvář svítí jako letní úsvit. Pane jo, ona je úžasná.
„Tak mi dejte vědět, pokud mě budete zítra potřebovat." Sahá do zadní kapsy a vytahuje
peněženku. „To je moje vizitka. Je tam číslo i na mobil. Musela byste zavolat ráno, před desátou." A když nezavolá, vrátím se do Seattlu a zapomenu na tento stupidní pokus. Ta myšlenka mě deprimuje. „Tak jo," usmívá se na mě.
„Ano!" Oba se otočíme a na druhém konci uličky stojí mladý muž, ležérně, ale draze oblečený. Usmívá se na slečnu Anastasii Steelovou. Kdo je sakra tenhle zmrd?
„Ehm, omluvte mě na chvíli, pane Greyi."
Kráčí k němu, a ten zmrd si ji bere do gorilího-jako objetí. Moje krev rázem ochladla. Je to prvotní reakce.
Dej z ní ty pracky ty zkurvysyne. Zatnu ruce v pěst a jsem jen mírně uklidněn, když jsem ji viděl, že neudělala žádný pohyb, aby ho obejmula.
Šeptají si. Sakra, možná se Welch spletl. Možná je ten chlap její přítel. Vypadá ve stejném věku, a on z ní nemůže spustit oči. Drží ji na chvíli na délku paže, zkoumá ji, pak stojí s jeho paží zvolna položenou na jejím rameni. Je to zdánlivě příležitostné gesto, ale já vím, že si tím na ni vymezuje nárok a říká mi tak, abych se stáhl. Ona vypadá, že je v rozpacích, přešlapuje z nohy na nohu.
Sakra. Měl bych jít. Pak mu říká ještě něco a pohybuje se mimo jeho dosah, dotkne jeho paže, ne jeho rukou. Je jasné, že nejsou spolu. Dobře.
„Paule, tohle je Christian Grey. Pane Greyi, Paul Clayton. Jeho bratr to tu vlastní." Podívala se na mě zvláštním pohledem, že nerozumím, a pokračuje.
„Znám Paula od té doby, co tu pracuju, i když se nevídáme moc často. Právě se vrátil z Princetonu, kde studuje obchodní management," Šéfův bratr, ne přítel. Stupeň úlevy považuji za nečekaný a zamračím se. Tato žena se mi opravdu dostala pod kůži.
"Pane Claytone. "Můj tón je záměrně… nicneříkající.
"Pane Greyi. "Zavrtěl rukou bezvládně. Zmrd. „Počkat - snad ne ten Christian Grey? Ten z Grey Enterprise Holding?" V mžiku jsem si všimnul, jak se mění z teritoriálního v podlézavého.
Jo, to jsem já, ty hajzle.
„Páni - můžu vám něco nabídnout?"
„Anastasia už se o mě postarala, pane Claytone. Věnovala mi veškerou svou pozornost." Teď odprejskni!
„Super," vyjekne uctivě s vytřeštěnýma očima. „Takže se uvidíme potom, Ano."
„Jasně, Paule." řekne mu a on se loudá pryč, děkuji Bože! Dívám se, jak mizí k zadní části obchodu.
„Ještě něco dalšího, pane Greyi?"
„To bude všechno." Zamumlám. Sakra jsem tu tak dlouho a nevím, jestli ji ještě uvidím. Musím vědět, zda je tu naděje, že by mohla zvážit to, co mám na mysli. Jak se jí jen mohu zeptat? Jsem připraven na novou sub, která o tom nic neví? Sakra. Bude potřebovat značné školení. V duchu zasténám nad všemi zajímavými možnostmi… Bude mít zájem? Nebo jsem to podělal?
Zamíří zpět k pokladně a s mým nákupem, oči sklopené. Podívej se na mě, sakra! Chci vidět znovu její krásné modré oči a zjistit, co si myslí.
Nakonec zvedne hlavu. "Bude to čtyřicet-tři dolarů, prosím."
Je to všechno?
"Přejete si tašku?" Ptá se, vklouzne do režimu prodavač, když jsem jí předal svoji Amex kartu.
"Prosím, Anastasie." Její jméno-krásné jméno pro krásnou dívku, valí se z mého jazyka.
Balí nákup rychle a efektivně do tašky. To je to. Musím jít.
„Takže mi zavoláte, pokud mě budete chtít na to focení?" Přikývne, když mi podá zpět kartu.
„Dobře, zítra na shledanou, snad." Nemůžu jen tak odejít. Musím já dát najevo, že mám zájem „Jo, a Anastasie, jsem rád, že slečna Kavanaghová nemohla na ten rozhovor přijít." Jsem potěšen jejím překvapeným výrazem, přehodím si tašku přes rameno a vycházím z obchodu.
Ano, proti svému přesvědčení, chci ji. Teď musím čekat… kurva čekat… znovu.

Dievča vo vlaku (CZ) 2015 1. kapitola

1. kapitola

R A C H E L

Pátek 5. července 2013
Ráno
VEDLE KOLEJÍ SE VÁLÍ hromada šatstva. Světlemodrá látka, snad košile, schumlaná s čímsi špinavě bílým. Nejspíš to bude smetí, náklad, který kdosi potají vyklopil do lesíka u náspu, zarostlého suchými křovisky. Možná zde ty hadry nechali technici, kteří pracovali na této části trati, bývají tu ostatně dost často. Anebo by to mohlo být něco docela jiného. Matka mi říkávala, že mám příliš bujnou fantazii; Tom to ostatně tvrdil také. Nemůžu si pomoct: stačí, když zahlédnu tyhle rozházené hadry, umazané tričko nebo lichou botu, a nemyslím na nic jiného než na tu druhou do páru a na nohy, jež do nich patřily.
Vlak sebou cukne a s vrzáním a skřípěním se zase rozjíždí, takže mi hromádka oděvů mizí z dohledu a my se dál ztěžka šineme směrem k Londýnu rychlostí svižného rekreačního běžce. Někdo na sedadle za mnou vzdychne, čímž vyjádří bezmocné rozčilení; osobní vlak v 8.04 z Ashbury na Eustonské nádraží je zkouškou trpělivosti i pro ostříleného dojíždějícího. Cesta by měla trvat padesát čtyři minut, ale to se zdaří jen vzácně: tento úsek trati je starý, zchátralý, věčně ho sužují problémy se signalizací a nekonečné opravy.
Vlak se plazí dál; drkotá podél skladišť a vodáren, mostů a hal, podél skromných viktoriánských domků, jež se ke kolejím otáčejí zády.
S hlavou opřenou o okno sleduji, jak se ty domky míhají okolo mě jako ve filmovém záběru. Vidím je tak jako nikdo jiný; z tohoto zorného úhlu je nevídají dokonce ani jejich majitelé. Dvakrát denně se mi na chviličku naskýtá pohled do jejich života. Když zahlédnu cizí lidi v bezpečí jejich domovů, svým způsobem mě to uklidňuje.
Někomu zvoní telefon, nevhodně veselá, optimistická melodie. Dotyčnému trvá dlouho, než hovor přijme, takže přístroj někde nedaleko vyzvání pořád dokola. Cítím, jak se ostatní cestující na sedadlech vrtí, šustí novinami, klovají do počítačů. Vlak se v zatáčce kymácí a kolébá; zpomaluje, poněvadž se blíží k návěstidlu, kde je červená. Snažím se nezvedat oči, snažím se číst noviny, které mi cestou do nádražní budovy kdosi strčil zdarma do ruky, ale slova se mi před očima slévají do jediné šmouhy, můj zájem nic neupoutává. V duchu stále vidím tu haldu šatstva, opuštěně ležící u železničního náspu.
Večer
Když zvednu ke rtům plechovku, vybublá z ní předem namíchaný gin s tonikem. Je štiplavý a chladný, je to chuť mé vůbec první dovolené s Tomem v rybářské vesnici na baskickém pobřeží v roce 2005. Ráno jsme vždycky plavali půl míle na ostrůvek v zátoce a milovali se na tajných, skrytých plážích; odpoledne jsme pak vysedávali v baru a popíjeli silný hořký gin s tonikem a přitom pozorovali, jak na písčinách, které odhalil odliv, hrají hejna plážových fotbalistů chaotické zápasy, při nichž každé mužstvo čítá snad pětadvacet hráčů.
Znovu jsem usrkla; plechovka už je napůl prázdná, ale to nevadí, koneckonců v igelitce u nohou mám ještě další tři. Je pátek, takže se necítím provinile, že piju ve vlaku. Zaplaťpánbůh za pátek! Zábava začíná.
Čeká nás prima víkend, říkají všichni. Nádherný slunný den, obloha bez mráčku. Za starých časů bychom asi vyrazili k corlyskému lesu, obloženi věcmi na piknik a novinami, a celé odpoledne bychom proleželi na dece tečkované slunečním světlem a popíjeli víno. Snad bychom uspořádali grilovačku s kamarády, anebo si vyšli k Růži, kde bychom se usadili na zahrádce a tváře by nám během odpoledne červenaly od slunce a alkoholu stále víc, až bychom se nakonec zavěšeni do sebe dopotáceli domů a tam usnuli na kanapi.
Nádherný slunný den, obloha bez mráčku, není se s kým bavit, není co dělat. Žít tak, jak žiju právě teď, bývá horší v létě, kdy je dlouho světlo, málo konejšivé tmy a všichni se věčně motají venku a jsou hnusně, agresivně šťastní. Člověka to vyčerpává; cítí se mizerně, poněvadž se sám toho rojení neúčastní.
Před sebou mám víkend, čtyřicet osm prázdných hodin, které musím nějak přetlouct. Znovu zvednu ke rtům plechovku, ale už v ní nezbyla ani kapka.
Pondělí 8. července 2013
Ráno
Je to úleva, být zase ve vlaku v 8.04. Tedy ne že bych se nemohla dočkat, až mi zase v Londýně začne pracovní týden – vlastně se mi do Londýna nijak zvlášť nechce. Chci se jen povalovat na měkkém, prohýbajícím se sedadle, cítit, jak se oknem line dovnitř sluneční teplo, vnímat, jak se vagon houpe dopředu a dozadu a dopředu a dozadu v chlácholivém rytmu kol, jež ujíždějí po kolejích. Radši budu tady a budu koukat na domy u trati. Radši budu tady než kdekoli jinde. Skoro kdekoli.
Zhruba v půlce cesty je na této vlakové lince vadná signalizace. Alespoň předpokládám, že musí být vadná, protože tady skoro pokaždé máme červenou. Prakticky denně tu stojíme, někdy jen pár vteřin, jindy celé minuty. Když sedím jako obvykle ve vagonu D a vlak na tenhle signál zastaví, což je téměř vždycky, naskýtá se mi perfektní výhled na můj oblíbený domek u kolejí: na číslo patnáct.
Číslo patnáct se do značné míry podobá ostatním domům lemujícím tento úsek trati: půlka viktoriánského patrového dvojdomku s úzkou, dobře ošetřovanou zahradou, která se svažuje asi dvacet stop až k plotu, za nímž se prostírá několik metrů země nikoho oddělující dům od kolejí. Tenhle dům znám nazpaměť. Znám každou cihlu, znám barvu záclon v ložnici v patře (jsou béžové s tmavomodrým vzorečkem), vím, že se z okenního rámu koupelny loupe barva a na střeše napravo chybí čtyři tašky.
Vím, že za teplých letních večerů obyvatelé tohoto domu, Jason a Jess, občas vylezou z velikého stahovacího okna, aby se mohli uvelebit na provizorní terase na prodloužené střeše nad kuchyní. Jsou dokonalý pár – pár snů. On je dobře stavěný brunet, silný, ochranitelský, vlídný typ. Úžasně se směje. Ona patří k těm drobným ženuškám, je to krasavice s bledou pletí a nakrátko ostříhanými blond vlasy. Má křehkou postavu, ostré lícní kosti poseté sprškou pih, půvabnou čelist.
Zatímco trčíme u semaforu, hledám ty dva. Jess sedává po ránu mnohdy venku, především v létě, a pije kávu. Když ji tam tak někdy vidím, mám dojem, jako by viděla i ona mne, cítím, jako by opětovala můj pohled, a nejradši bych jí zamávala. Příliš mě to přivádí do rozpaků. Jasona tak často nevídám, zdržuje se kvůli práci hodně mimo dům. Ale i když tam zrovna nejsou, přemýšlím, co asi dělají. Třeba si dnes ráno udělali volno a Jess leží v posteli, zatímco Jason chystá snídani, nebo si šli spolu zaběhat, protože to by k nim tak sedělo. (O nedělích jsme s Tomem společně běhávali, a abychom se mohli držet bok po boku, musela jsem oproti svému normálnímu tempu trochu přidat a on zase o polovinu zpomalit.) Možná, že Jess v pokoji pro hosty v patře maluje, anebo jsou spolu ve sprše, ona se opírá rukama o dlaždičky, na bocích jeho ruce.
Večer
Jsem mírně natočená k oknu, zády k ostatním cestujícím, a otvírám jednu z minilahviček chenin blanc, které jsem koupila v kiosku na Eustonském nádraží. Víno sice není vychlazené, ale ujde. Trochu si naliju do plastového kelímku, zašroubuju uzávěr a lahvičku si strčím do kabelky. Pít ve vlaku v pondělí je poněkud méně přijatelné, pokud ovšem člověk nemá společnost. Což já nemám.
V těchto vlacích jsou povědomé obličeje, lidi, které vídám týden co týden a kteří jezdí sem tam. Poznávám je a oni asi poznávají mne. Nevím však, zda mě vidí takovou, jaká doopravdy jsem. Je krásný večer, je teplo, ale ne zase příliš dusno, slunce se pustilo do lenivého sestupu směrem za obzor, stíny se dlouží a světlo právě začalo leštit koruny stromů dozlatova. Vlak rachotí po kolejích, okolo Jasonova a Jessina domu prosvištíme, mihnou se mi před očima jen jako jednolitá šmouha večerního jasu. Občas je uvidím z této strany trati, ale nestává se to často. Pokud v protisměru zrovna nic nejede a cestujeme-li dostatečně pomalu, někdy je zahlédnu venku na terase. A když se mi to nepovede – jako dnes –, tak si je představuju: Jess bude sedět s nohama na stole, v ruce skleničku vína, Jason stojí za ní a ruce má položené na jejích ramenou. Umím si představit dotek jeho rukou, jejich uklidňující, ochrannou tíhu. Čas od času se přistihnu, že si snažím vybavit, kdy naposled jsem zažila jakýkoli smysluplný fyzický kontakt s jiným člověkem, i kdyby se jednalo o pouhé objetí či srdečný stisk ruky, a moje srdce sebou škubne.
Úterý 9. července 2013
Ráno
Ta hromada šatstva z minulého týdne je u trati pořád a vypadá ještě zaprášeněji a opuštěněji. Kdesi jsem četla, že když do člověka narazí vlak, může z něj strhnout oblečení. Smrt způsobená vlakem, to není nic neobvyklého. Prý takhle zemřou dvě až tři stovky lidí do roka, tedy co dva dny alespoň jeden. Nejsem si jistá, v kolika případech jde o náhodu. Když vlak tohle místo zvolna míjí, bedlivě se dívám, zda na šatech není krev, ale žádnou nevidím.
Vlak zastaví jako vždycky na signál. Vidím Jess, jak stojí na terase před francouzským oknem. Na sobě má šaty s pestrým vzorkem, je bosá. Dívá se přes rameno do domu; snad se baví s Jasonem, který chystá snídani. Zatímco se vlak pomaloučku rozjíždí, dál upírám oči na Jess, na její domov. Ostatní domy v sousedství vidět nechci. A především nechci vidět ten, který stojí o čtyři další vedle – ten, který kdysi býval můj.
Pět let jsem bydlela v Blenheimské ulici číslo dvacet tři, byla jsem bláznivě šťastná a přitom dočista zoufalá. Nedokážu se dnes na ten dům podívat. Byl to můj první domov, ne obydlí mých rodičů ani byt, který jsem sdílela s jinými studenty, ale první opravdu můj domov. Nedokážu snést pohled na něj. No, vlastně ano, dokážu, snesu ho, chci a nechci ho snášet, pokouším se ho snést. Každý den si říkám: Nekoukej se tam! A každý den se na něj kouknu. Nemůžu si pomoct, i když tam vlastně není nic, co bych chtěla vidět, a všechno, co tam uvidím, mě raní. I když si živě pamatuju, co to se mnou dělalo, když jsem jednou zvedla oči a postřehla, že z ložnice v patře zmizely rolety z krémového lněného plátna a nahradilo je cosi v něžně růžovém, miminkovském odstínu; i když si dosud pamatuju bolest, kterou jsem cítila, když jsem uviděla Annu, jak zalévá keře růží u plotu, v tričku, jež jí těsně obepíná vzduté břicho; tehdy jsem se kousla do rtu, až mi vytryskla krev.
Pevně mhouřím oči a počítám do deseti, patnácti, dvaceti. Tak, už je pryč, už nic neuvidím. Vjíždíme do nádraží ve Witney a vzápětí ho zase opouštíme, vlak začíná nabírat rychlost, zatímco předměstí se vlévá do špinavého severního Londýna a místo řadových domků před námi defilují mosty počmárané graffiti a prázdné budovy s vytlučenými okny. Čím víc se blíží Eustonské nádraží, tím jsem nervóznější, tlak se stupňuje: jakýpak bude dnešní den? Napravo od kolejí, asi pět set metrů před vjezdem do nádraží, stojí ohavná přízemní betonová barabizna. Na její zeď kdosi nakreslil šipku ukazující směrem k nádraží a připsal k tomu: CESTA KONČí. Pomyslím na ten uzlík hadrů u trati a mám pocit, jako by se mi stahovalo hrdlo.
Večer
Vlak v 17.56, kterým večer jezdím, je trochu pomalejší než ten ranní – jízda trvá hodinu a jednu minutu, takže je o celých sedm minut delší, přestože tento spoj nestaví v žádných dalších stanicích. Nevadí mi to, jelikož nechvátám ani ráno do Londýna, ani večer zpátky do Ashbury. O Ashbury tu vlastně ani nejde, i když je samo o sobě dost hrozné, je to město nově vzniklé v šedesátých letech minulého století, které se jako zhoubný nádor rozrůstá v srdci Buckinghamshiru. Není lepší ani horší než tucet jiných měst podobného střihu: centrum plné kaváren a obchodů s mobilními telefony a filiálkami JD Sports, obkroužené pásem předměstí, za nímž se rozkládá hájemství multiplexu a supermarketu Tesco. Bydlím ve vcelku pěkném, vcelku novém paneláku, který stojí tam, kde se obchodní srdce města začíná rozplizávat do obytných čtvrtí, ale můj domov to není. Mým domovem je ten viktoriánský domek u trati, jehož jsem byla spolumajitelkou. V Ashbury nevlastním byt, dokonce nejsem ani nájemnicí – jsem pouhou podnájemnicí, jež obývá druhou ložničku v Cathyině bezvýrazném, nenápadném dvojpodlažním bytě.
S Cathy jsme se kamarádily na vysoké. Kamarádkami jsme vlastně byly jen tak napůl, nikdy jsme se zvlášť nesblížily. V prváku bydlela Cathy na koleji naproti mně a studovaly jsme stejný obor, takže se z nás v těch prvních náročných týdnech přirozeně staly spojenkyně, dokud jsme se obě neseznámily s lidmi, s nimiž jsme toho měly více společného. Od prváku jsme se moc nevídaly a po ukončení studia jsme se už nesetkávaly skoro vůbec, jen tu a tam na něčí svatbě. Jenomže když jsem se ocitla v nouzi nejvyšší, Cathy měla náhodou k dispozici volný pokoj, bylo to rozumné řešení. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že to bude jenom na pár měsíců, nanejvýš na půl roku, a beztak jsem netušila, co jiného dělat. V životě jsem nebydlela sama, od rodičů jsem se stěhovala rovnou ke spolubydlícím a časem k Tomovi, takže mě ta představa vylekala. Souhlasila jsem tedy. A už je to téměř dva roky. Není to nijak hrozné. Cathy je milá takovým tím rázným způsobem a člověka nutí, aby to vzal jako bernou minci. Poznávací znamení: je milá. Je to základní rys Cathyiny osobnosti, kterému její okolí musí vzdávat hold poměrně často, bezmála denně, což bývá i únavné. Není to ale tak zlé – u spolubydlící si umím představit horší výstřelky. Ba ne, pokud jde o životní situaci, v níž jsem se nově ocitla (pořád ji beru jako novou, ačkoli už trvá dva roky), tak mě neštve Cathy, a dokonce ani Ashbury: deptá mě, že nejsem svou vlastní paní. V Cathyině bytě se stále cítím jako host, který užuž přepadává do škatulky Nevítaný. Cítím to v kuchyni, kde při vaření večeře zápolíme o místo. Cítím to, když vedle Cathy sedím na kanapi, zatímco ona pevně svírá dálkový ovladač. Jediný prostor, který vnímám jako doopravdy můj, je moje přecpaná mrňavá ložnice, kde se dá sotva projít mezi dvojitou postelí a stolem. Mám tam sice pohodlí, ale není to místo, kde by si člověk přál být, a tak se radši zdržuju v obýváku nebo u kuchyňského stolu, celá nesvá a bezmocná. Ztratila jsem vládu nad vším, dokonce i nad prostorem ve vlastní hlavě. Středa 10. července 2013
Ráno
Je čím dál větší horko. Sice máme sotva půl deváté, ale už je dusno, ve vzduchu se tetelí vlhkost. Toužím po tom, aby se strhla bouřka, jenže obloha je nestydatě čistá, vodnatě bleděmodrá. Setřu si pot z horního rtu. Škoda, že jsem si zapomněla koupit lahev s vodou. Dnes ráno Jasona ani Jess nevidím, a cítím prudké zklamání.
Je to hloupé, já vím. Dychtivě obhlížím dům, není však nic vidět. Dole jsou roztažené závěsy, ale francouzské okno mají zavřené, od skla se odráží slunce. Zavřené je i stahovací okno v patře. Jason bude nejspíš v práci. Podle mého je lékař, snad pracuje pro jednu z těch organizací v cizině. Pořád je na telefonu, v šatníku sbalenou tašku; v íránu vypukne zemětřesení nebo někde jinde v Asii tsunami, a Jason všeho nechá, popadne tašku a během pár hodin už stojí na Heathrow, připravený letět, kam je třeba, a zachraňovat životy.
Pokud jde o Jess, podle šatů s odvážnými vzory, tenisek značky Converse i jejího půvabu a držení těla hádám, že pracuje v módním průmyslu. Anebo v hudebním, případně v reklamě – asi bude vizážistka nebo fotografka. Taky umí dobře malovat, má takový umělecký šmrnc. Úplně ji vidím v pokoji nahoře: burácející hudba, otevřené okno, velikánské plátno opřené o zeď a ona se štětcem v ruce. Vydrží tam až do půlnoci; Jason ví, že když Jess pracuje, nemá ji rušit.
Ve skutečnosti ji samozřejmě nevidím. Nevím, jestli maluje ani jestli se Jason umí krásně smát, netuším, zda má Jess nádherné lícní kosti. Stavbu její kostry odsud nedokážu rozeznat a Jasonův smích jsem jaktěživa neslyšela. Nikdy jsem ty dva neviděla zblízka, protože dokud jsem žila v sousedství, ještě tam nebydleli. Přistěhovali se až potom, co jsem před dvěma lety odešla. Nevím přesně kdy. Mám dojem, že jsem si jich začala všímat asi před rokem a postupem času pro mě nabyli na důležitosti.
Neznám vlastně ani jejich jména, a tak jsem si je musela pojmenovat sama. On je pro mě Jason, poněvadž je pohledný jako nějaká britská filmová hvězda, ne jako Depp nebo Pitt, spíš jako Firth či Jason Isaacs. A jméno Jess zní dobře se jménem Jason a hodí se i k té ženě. Sluší jí, je stejně hezké a bezstarostné jako ona. Tvoří pár, tvoří tým. Troufám si říct, že jsou šťastní. Jsou tím, čím jsem bývala i já, jsou Tom a já před pěti roky. Jsou tím, co jsem ztratila, jsou vším, co chci být.
Večer
Nepohodlně těsná blůza, která se mi napíná přes prsa, má v podpaží fleky a já cítím, jak se mi ta vlhká místa lepí k tělu. Svědí mě oči a krk. Dnes večer si nepřeju, aby cesta trvala dlouho; toužím být doma, svléknout se a zalézt do sprchy, být někde, kde na mě nikdo nemůže civět.
Dívám se na muže, který sedí naproti mně. Je zhruba mého věku, tedy asi pětatřicetiletý, tmavé vlasy mu na skráních šedivějí. Na sobě má oblek, ale sako si sundal a přehodil ho přes vedlejší sedadlo. Před sebou má otevřený MacBook tenký jako papír. Píše pomalu. Na pravém zápěstí má stříbrné hodinky s velikým ciferníkem – budou asi drahé, snad je to značka Breitling. Kouše se zevnitř do líce. Možná je nervózní. Nebo jen hluboce zamyšlený. Píše důležitý e-mail kolegovi do New Yorku nebo pečlivě koncipuje zprávu, kterou se rozchází s přítelkyní. Zničehonic vzhlédne a podívá se mi do očí; přelétne pohledem mě i lahvičku vína, které stojí přímo přede mnou na stolku. Odvrátí zrak. Cosi ve výrazu jeho úst prozrazuje nechuť. Připadám mu nechutná.
Už holt nejsem to děvče, co kdysi. Přestala jsem být žádoucí, svým způsobem jsem odpudivá. Nejde jen o to, že jsem přibrala a obličej mám oteklý od pití a nedostatku spánku: spíš jako by lidé viděli, že jsem celkově utrpěla nějakou újmu, čtou mi ji z tváře, z držení těla, z toho, jak se pohybuju.
Když jsem si minulý týden šla jednou večer pro sklenici vody, vyslechla jsem, co si v obýváku povídala Cathy se svým přítelem Damienem. Stála jsem na chodbě a špicovala uši. „Je osamělá,“ říkala zrovna Cathy. „Dělám si o ni vážně starosti. Když je člověk furt sám, moc mu to nesvědčí.“ Pak dodala: „Nenašel by se někdo u tebe v práci? Anebo v ragbyovém klubu?“ Damien opáčil: „Pro Rachel? Neblbni, Cath. Takhle zoufalej snad není nikdo.“
Čtvrtek 11. července 2013
Ráno
Tahám se za náplast na ukazováčku. Je vlhká, protože se mi namočila, když jsem dnes ráno vymývala hrnek od kávy; připadá mi lepkavá a upatlaná, ačkoli ráno byla čistá. Nechci si ji sundavat, protože jsem se řízla dost hluboko. Když jsem večer přišla domů, Cathy byla pryč, a tak jsem si skočila do krámu pro dvě lahve vína. Vypila jsem první a pak mě napadlo, že bych mohla využít toho, že je Cathy mimo dům, a připravit si stejk a omáčku z červené cibule a jako přílohu salát. Chutné, zdravé jídlo. Při krájení cibule jsem se řízla do prstu. Musela jsem si to jít ošetřit do koupelny, pak jsem si na chvilku lehla a na nepořádek v kuchyni zkrátka zapomněla, poněvadž jsem se probrala až kolem desáté a slyšela, jak si Cathy s Damienem povídají a on říká, že je to hnus, nechat v kuchyni takový binec. Cathy šla za mnou nahoru, tiše zaťukala na dveře a pootevřela. Strčila dovnitř hlavu a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Omluvila jsem se, aniž jsem věděla, zač se vlastně omlouvám. Prý se nic neděje, ale nemohla bych být tak hodná a jít tam drobet poklidit? Na prkýnku je krev, místnost smrdí po syrovém mase a na lince trůní stejk, který začíná pomaloučku zelenat. Když mě uviděl Damien, ani nepozdravil, jen zakroutil hlavou a oddupal nahoru do Cathyiny ložnice.
Jakmile šli oba na kutě, vzpomněla jsem si, že jsem nevypila tu druhou lahev, a tak jsem ji honem otevřela. Sedla jsem si na kanape a dívala se na televizi; zvuk jsem měla ztlumený, abych je nerušila. Nepamatuju si, nač jsem koukala, ale v určité fázi jsem se musela cítit osamělá, šťastná nebo tak něco, protože jsem si zatoužila s někým promluvit. Potřeba navázat kontakt mě načisto udolala – a zavolat jsem neměla komu. Zbýval jedině Tom.
Nechtělo se mi mluvit s nikým jiným než s ním. Podle záznamu na telefonu jsem mu volala čtyřikrát: ve 23.02, 23.12, 23.54 a 00.09. Z délky hovorů jsem usoudila, že jsem mu nechala dva vzkazy. Snad to i zvedl, ale nevzpomínám si, že bych s ním mluvila. Vybavuje se mi jen to, jak jsem mu nechávala první zprávu; mám dojem, že jsem ho jen prosila, ať mi cinkne. A tohle jsem asi namluvila i do toho druhého vzkazu, což by ještě docela šlo.
Vlak drkotavě zastaví u červeného návěstidla a já zvedám oči. Na terase sedí Jess s hrnkem kávy. Chodidly se opírá o stůl, hlavu má zvrácenou dozadu a sluní se. Zdá se mi, že za ní rozeznávám stín – někdo se tam pohybuje: Jason. Zatoužím ho vidět, alespoň zahlédnout jeho pohledný obličej. Přeju si, ať vyjde ven, stoupne si za Jess, jak to mívá ve zvyku, a políbí ji na temeno.
Nevyjde a Jess hlavu zase skloní. Dnes jako by se pohybovala nějak jinak: je těžší, sklíčená. Snažím se silou vůle přimět Jasona, aby šel ven za ní, ale vlak sebou škubne a vyrazí kupředu, a po Jasonovi pořád ani vidu, ani slechu; je sama. A teď se přistihnu, jak se bezmyšlenkovitě dívám přímo do svého domu, a nedokážu odvrátit pohled. Francouzské okno je otevřené, do kuchyně proudí světlo. Nemůžu říct – doopravdy nemůžu –, zda tohle všechno vidím, nebo si to jen představuju: skutečně ta ženská stojí u dřezu a myje nádobí? Skutečně má na kuchyňském stole takové to hopsací dětské sedátko, v němž si hoví malá holčička?
Zavírám oči, nechám tmu houstnout a rozlézat se, dokud se smutek nepromění v cosi horšího: ve vzpomínku, v záblesk paměti. Kdepak, nebylo to tak, že bych Toma jen žádala, ať mi zavolá zpátky. Teď si vybavuju, jak jsem plakala. Řekla jsem mu, že ho pořád miluju a vždycky ho milovat budu. Prosím tě, Tome, prosím tě, musíme si promluvit. Stýská se mi po tobě. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Musím se s tím smířit, nemá smysl před tím zavírat oči. Celý den mi bude pod psa, bude to na mě doléhat ve vlnách – bude to silnější, pak slabší, pak opět silnější –, žaludek se mi bude svírat v návalech hanby, budu zmučeně rudnout v obličeji a zavírat oči, jako by to celé mohlo tímhle způsobem zmizet. A po celý den si budu říkat: Tohle přece ještě není to nejhorší, ne? Už jsem v životě provedla horší věci: upadla jsem na veřejnosti nebo jsem na ulici ječela na cizího člověka. Ano, horší bylo, když jsem na letní grilovačce ztrapnila manžela tím, že jsem řvala urážky na ženu jednoho z našich kamarádů. Horší bylo, když jsme se jednou v noci s Tomem servali a já jsem se po něm ohnala golfovou holí, až jsem na chodbě před ložnicí sčísla ze zdi kus omítky. Horší bylo, když jsem se po tříhodinovém obědě znovu objevila v práci a vrávorala přes kancelář, zatímco se všichni dívali, než si mě Martin Miles vzal stranou: Myslím, že bys asi měla jít domů, Rachel. Jednou jsem četla knihu, kterou napsala bývalá alkoholička; popisovala tam, jak provozovala orální sex se dvěma různými muži, s nimiž se právě seznámila v restauraci na rušné londýnské ulici. Četla jsem to a říkala si: Takhle zlé to zas se mnou není. Tohle je hranice, za kterou nejdu.
Večer
Celý den jsem přemýšlela o Jess. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na to, co jsem viděla dneska ráno. Proč jsem měla pocit, že je něco špatně? Na tu dálku jsem přece nemohla rozeznat, jak se tváří, ale když jsem se na ni dívala, cítila jsem, že je sama. Ba co hůř: že je osamělá. Snad to tak opravdu bylo, třeba se Jason skutečně vydal někam do tropických zemí zachraňovat lidské životy. A Jess se po něm stýská, strachuje se o něj, i když ví, že tam jet musel.
Samozřejmě že se jí po něm stýská, stejně jako mně. Je tak laskavý a silný, právě takový, jaký by manžel měl být. A on a Jess jsou partneři. Přece to vidím, na první pohled je mi to jasné. Jeho síla, to ochranitelství, které z něj čiší, ještě neznamená, že Jess je slabá. Je zkrátka silná jinak: dělá intelektuální skoky, nad nimiž Jasonovi obdivně klesá čelist. Umí říznout do živého, rozpitvá problém a analyzuje ho dřív, než by jiný stihl říct dobrýtro. Na večírcích ji Jason často drží za ruku, přestože jsou spolu mnoho let. Navzájem se respektují, neshazují se.
Dnes večer se cítím vyčerpaná. Jsem naprosto střízlivá. Jsou dny, kdy mi bývá tak mizerně, že musím pít, kdežto jindy je mi tak zle, že pít nemůžu. Dneska se mi při pomyšlení na alkohol obrací žaludek. Střízlivost ve večerním vlaku je však dost náročná: cítím mravenčení v puse, oči mě svědí, do koutků se mi vpila řasenka.
V kabelce mi zabzučí telefon, až nadskočím. Dvě dívky sedící na protější straně vagonu se na mě podívají a pak s šibalským úsměvem pohlédnou na sebe. Nevím, co si o mně myslí, ale nic dobrého to nebude. Když sahám pro telefon, srdce mi buší ostošest. Vím, že ani tohle nebude žádná sláva: nejspíš mi volá Cathy a mile mě požádá, jestli bych si pro dnešek nemohla dát od chlastu pauzu. Anebo matka: příští týden bude v Londýně, zastaví se u mě v kanceláři a můžeme jít spolu na oběd. Kouknu se na displej: Tom. Na vteřinu zaváhám a pak to zvednu.
„Rachel?“
Těch prvních pět let, co jsme se znali, jsem nikdy nebyla Rachel, vždycky jen Rach. Někdy mi říkal Shelley podle té herečky, poněvadž věděl, že to nesnáším, a při pohledu na to, jak jsem sebou podrážděně cukla, se rozesmál a ani já se nakonec smíchu neubránila. „Rachel, to jsem já.“ Mluvil ztěžka, znělo to unaveně.
„Poslechni, s tímhle musíš přestat, rozumíš?“ Nic na to neříkám.
Vlak zpomaluje a už jsme skoro naproti mému někdejšímu domu. Nejradši bych mu řekla: Pojď ven, jdi si stoupnout na trávník, ať tě vidím! „Prosím tě, Rachel, takhle to dál nejde, nemůžeš mi pořád volat. Musíš se dát nějak do kupy.“ V krku mám knedlík; je tuhý, hladký a nehybný jako oblázek. Nedokážu polknout. Nedokážu promluvit. „Rachel? Jsi tam? Vím, že se ti nevede valně, a je mi tě líto, fakt, ale… Pomoct ti nemůžu a ty neustálé telefonáty Annu vážně rozčilují. Rozumíš? Už ti nemůžu pomoct. Dej se k Anonymním alkoholikům nebo tak něco. Prosím tě, Rachel! Dneska po práci se stav u Anonymních alkoholiků.“
Strhnu si z prstu špinavou náplast a hledím na bledé zvrásněné maso pod ní; u nehtu mi zaschla krev. Palcem pravé ruky zaryju do ranky a znovu ji rozervu. Bolest je prudká a žhavá. Zajíknu se. Z rány mi začne téct krev. Děvčata na protější straně vagonu mě sledují bezvýraznými pohledy.

Hurínove deti (CZ) 2007 Úvod

Úvod

Středozem ve Starých časech
Postava Túrina měla pro mého otce hluboký význam a jeho dětství, podstatné pro celý příběh, zobrazil velmi citlivě pomocí přímočarých a bezprostředních dialogů: jeho přísnou a trudnomyslnou povahu, jeho smysl pro spravedlnost i soucit; vytvořil rovněţ portrét hbitého, veselého a optimistického Húrina a uzavřené, statečné a hrdé Túrinovy matky Morwen, a také obraz ţivota domácnosti ve studeném dor-lóminském kraji v letech jiţ obtíţených strachem, kdyţ Morgoth ještě před Túri-novým narozením prorazil Obklíčení Angbandu.
To vše se však odehrávalo ve Starých časech, Prvním věku světa, v ne-představitelně vzdálené době. Hlubina času, z níţ se vynořuje tento příběh, byla nezapomenutelně znázorněna v jedné pasáţi z Pána prstenů. Na Velké radě v Roklince hovořil Elrond o Posledním spojenectví elfů a lidí a o poráţce Saurona na konci Druhého věku před více neţ třemi tisíci lety:
Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. „Dobře si pamatuji jejich skvělé ko-rouhve,“ pokračoval po chvíli. „Připomnělo mi to slávu Starých časů a bele-riandských vojsk, tolik se shromáţdilo velkých kníţat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako kdyţ padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, ţe zlu je jednou provţdy konec.“
„Vy to pamatujete?“ vyslovil Frodo v úţasu nahlas neodbytnou myšlenku. „Ale já myslel,“ zakoktal, kdyţ se k němu Elrond obrátil, „já myslel, ţe Gil-galad padl hrozně dávno.“
„To ano,“ odvětil Elrond váţně. „Má paměť však sahá aţ do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, neţ město padlo, a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho poráţek a mnoho neplodných vítězství.“ Asi šest a půl tisíce let předtím, neţ se v Roklince konala Elrondova Rada, se v Dor-lóminu „v zimě toho roku“, jak je zaznamenáno v Bele-riandských letopisech, „se znameními ţalu“ narodil Túrin.
Tragédie jeho ţivota však zdaleka není obsaţena toliko v jeho povaze; byl totiţ odsouzen ţít v pasti zlořečení obrovité a tajemné moci, nená-vistného prokletí, které Morgoth uvrhl na Húrina, Morwen a jejich děti, protoţe se mu Húrin vzepřel a odmítl konat jeho vůli. A Morgoth, Černý nepřítel, jak se mu začalo říkat, byl přece původem „Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív neţ svět“, jak prohlásil k Húrinovi, kdyţ mu ho přivedli zajatého. Nyní trvale přijal tělesnou po-dobu, obrovitou a majestátní, avšak strašlivou, kraloval severozápadu Středozemě a sídlil v mohutné pevnosti Angband neboli v Ţelezném pekle: černý kouř vycházející z vrcholků Thangorodrim, hor, které nad Angbandem navýšil, bylo vidět z dálky, jak poskvrňuje severní oblohu. V Beleriandských letopisech se vypráví, ţe „Morgothovy brány stály pouhých čtyři sta padesát mil od mostu do Menegrothu; daleko, a přece příliš blízko“. Tato slova se vztahují k mostu vedoucímu do sídla elfího krále Thingola, který přijal Túrina za schovance. Sídlo se nazývalo Menegroth, Tisíc jeskyní, a leţelo daleko na jih a východ od Dor-lóminu.
Avšak Morgoth ţil v tělesné podobě, a tak znal strach. Otec o něm napsal: „Jak rostl ve zlobě a vysílal ze sebe zlo, které plodil v podobě lţí a ničemných stvůr, jeho moc přecházela do nich a rozptylovala se, takţe on sám byl stále víc spoután se zemí a nechtělo se mu vycházet z vlast-ních temných pevností.“ Kdyţ tedy velekrál noldorských elfů Fingolfin sám přijel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj, vzkřikl u brány: „Vyjdi ven, zbabělý králi, a bojuj vlastní rukou! Vylez z doupěte, vládce otroků, zalezlý lháři, nepříteli bohů i elfů, pojď ven! Chci totiţ vidět tvou zbabělou tvář.“ A tak (jak se vypráví), „Morgoth vyšel“. Nemohl totiţ „před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout“. Bojoval s velikým kladivem jménem Grond, které při kaţdém úderu vyrylo velkou jámu, a zatloukl Fingolfina do hlíny. Ten však ještě těsně před smrtí přibodl Morgothovu obrovitou nohu k zemi, takţe „vytryskla černá a kouřící krev a zalila jámy vyryté Grondem. … Morgoth od toho dne navţdy kulhal.“ Podobně kdyţ Beren a Lúthien v podobě vlka a netopýra pro-nikli do nejhlubší síně Angbandu, kde Morgoth trůnil, Lúthien ho zaklela kouzlem: „Náhle se zhroutil, jako kdyţ pahorek klouţe lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal leţet na podlaze pekla. Ţelezná koruna se mu s řinčením odkutálela z hlavy.“
Prokletí takové bytosti, jeţ můţe prohlásit, ţe „na Ardě [Zemi] leţí stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí“, je něco jiného neţ kletby nebo zlořečení bytostí s mnohem menší mocí. Morgoth na Húrina a jeho děti „nesvolává“ zlo či neštěstí, „nevzý-vá“ vyšší moc, aby to způsobila: hodlá totiţ jako „Pán osudů Ardy“, jak se před Húrinem označil, uvrhnout svého nepřítele ve zkázu sám svou gigantickou vůlí. „Vytváří“ tedy budoucnost těch, které nenávidí, a Húrinovi říká: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství.“
Muka, která vymyslil pro Húrina, spočívala v tom, ţe „uvidí Mor-gothovýma očima“. Můj otec vysvětlil, co to znamená: jestliţe byl někdo nucen hledět Morgothovi do očí, „viděl“ (neboli přejímal z Morgothovy mysli do své) přesvědčivě věrohodný obraz událostí, pokřivený Mor-gothovou bezmeznou zlobou; pokud byl vůbec někdo schopen vzepřít se Morgothovu příkazu, Húrin se nevzepřel. Podle mého otce to zčásti bylo tím, ţe láska k rodině a úzkostná starost o ně v něm vyvolávala touhu dovědět se o nich co nejvíc, bez ohledu na to, z jakého zdroje, a zčásti to způsobila jeho pýcha; věřil totiţ, ţe Morgotha přemohl v debatě, a ţe tedy dokáţe také „odolat jeho pohledu“, nebo si alespoň zachovat kri-tický rozum a rozlišit mezi skutečností a zlobou.
Po celou dobu Túrinova ţivota od jeho odchodu z Dor-lóminu a po celý ţivot jeho sestry Niënor, která svého otce nikdy nespatřila, bylo Húrinovým údělem právě takto bez hnutí sedět na výšině Thangorodrim v rostoucí hořkosti vnukané jeho mučitelem.
V příběhu Túrina, který sám sebe přejmenoval na Turambara, „Pána sudby“, se Morgothovo prokletí zdá být chápáno jako moc vyslaná, aby působila zlo a vyhledávala své oběti; proto je řečeno, ţe se padlý Vala sám obává, ţe Túrin „doroste k takové moci, ţe kletba, kterou na něj vloţil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenţ mu byl připraven“ (s. 97). Později v Nargothrondu Túrin své pravé jméno tajil, a tak se rozzlobil, kdyţ je Gwindor vyjevil: „Teď jsi mi učinil zle, příteli, kdyţ jsi prozradil mé pravé jméno a přivolal na mě mou sudbu, před níţ jsem se chtěl skrýt.“ Právě Gwindor pověděl Túrinovi, co se vyprávělo v Angbandu, kde byl Gwindor vězněn: ţe Morgoth vloţil na Húrina a celý jeho rod kletbu. Nyní však rozezlenému Túrinovi odpověděl: „Ta sudba je v tobě, ne v tvém jménu.“
Toto sloţité pojetí je pro příběh tak podstatné, ţe otec pro něj dokonce navrhl alternativní název Narn e∙’ Rach Morgoth, Příběh o Morgothově kletbě. Jeho názor na ně je zřejmý z těchto slov: „Tak skončil příběh neblahého Túrina, nejhorší z Morgothových skutků mezi lidmi staro-dávného světa.“
Kdyţ Stromovous rázoval Fangornovým hvozdem se Smíškem a Pi-pinem v podpaţí, zpíval jim o místech, která znával v dávných dobách, a o stromech, jeţ tam rostly:
Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.
Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu.
A řekl jsem, že je to dobré.
V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.
Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!
A myslel jsem, že je to nejlepší.
S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům.
Ach, to zlato a ta červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru.
Bylo to víc, než jsem si mohl přát.
Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.
Ach, ten vítr a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu.
Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.
Nyní ty země všechny leží pod mořem.
A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Aldalómë,
ve své vlastní zemi, v kraji Fangornově,
kde dlouze roste kořání
a roky hustěji než listí leží
v Tauremornalómë. Paměť Stromovouse, „enta zemí zrozeného, starého jako hory“, byla vskutku dlouhá. Vzpomínal na starodávné hvozdy v rozlehlém kraji Beleriandu, jenţ byl zničen v bouřích Velké bitvy na konci Starých časů. Velké moře se přes něj přelilo a zatopilo všechny země západně od Modrých hor, nazývaných Ered Luin a Ered Lindon: proto mapa v knize Silmarillion na východě končí tímto pohořím, kdeţto mapa k Pánu prstenů tímtéţ pohořím končí na západě; ve Třetím věku ze země na-zývané jednak Ossiriand, Země sedmi řek, jednak Lindon, po jejíchţ jilmových lesích kdysi Stromovous chodíval, nezůstalo nic neţ pří-mořské kraje za horami, na mapě pojmenované Forlindon a Harlindon (Severní Lindon a Jiţní Lindon).
Chodíval také mezi mohutnými borovicemi na vysočině Dorthonionu („Zemi borovic“), která se později nazývala Taur-nu-Fuin, „Les noci“, kdyţ ji Morgoth proměnil v „kraj děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství“ (s. 101), a došel do Neldorethu, severního hvozdu Thingo-lovy říše Doriath.
Právě v Beleriandu a zemích na sever od něj se odehrával Túrinův strašný osud; ano, jak Dorthonion, tak Doriath, kudy chodíval Stromo-vous, byly pro jeho ţivot klíčové. Narodil se do světa plného válek, ačkoli poslední a největší bitva v beleriandských válkách se odehrála, kdyţ byl ještě dítě. Velmi stručný přehled toho, jak se vše zběhlo, odpoví na otázky, jeţ vyvstávají v průběhu vyprávění, a také na různé naráţky a odvolávky.
Severní hranici Beleriandu zřejmě tvořily Hory stínu, Ered Wethrin, za nimiţ leţela Húrinova země Dor-lómin, součást Hithlumu; na vý-chodě se Beleriand táhl aţ k předhůří Modrých hor. Dále na východ se prostíraly země, o nichţ se v historii Starých časů téměř nemluví; avšak národy, které tu historii utvářely, přišly od východu přes průsmyky Modrých hor.
Elfové se objevili na zemi daleko na východě, u jezera, které se na-zývalo Cuiviénen, Vody probuzení. Valar je pozvali, aby opustili Stře-dozem a přes Velké moře se odebrali do „Blaţené říše“ Aman na západě světa, do země bohů. Ti, kdo pozvání přijali, podnikli pod vedením Valy Oromëho, Lovce, velký pochod napříč Středozemí, a nazývají se Eldar, elfové Velké pouti, Vznešení elfové, aby se odlišili od těch, kdo pozvání odmítli a zvolili si jako svou vlast a úděl Středozem. To jsou „niţší elfové“, nazývaní Avari, Neochotní.
Avšak ne všichni Eldar přepluli moře, přestoţe překročili Modré hory; ti, kdo zůstali v Beleriandu, se jmenují Sindar, Šedí elfové. Jejich velekrálem byl Thingol (coţ znamená „Šedoplášť“), jenţ jim vládl z Menegrothu, Tisíce jeskyní v Doriathu. A ne všichni Eldar, kteří Velké moře přepluli, v zemi Valar zůstali; jedna z jejich velkých čeledí, Noldor („Učení“), se totiţ do Středozemě vrátila. Těm se říká Vyhnanci. Hlavním hybatelem jejich vzpoury proti Valar byl Fëanor, „Ohnivý duch“, nejstarší syn Finwëho, jenţ vedl zástup Noldor z Cuiviénenu, ale nyní jiţ byl mrtev. Klíčovou událost v historii elfů můj otec v Dodatku A k Pánu prstenů stručně vylíčil takto:
Fëanor byl největším z Eldar v umění i učenosti, avšak také nejpyšnější a nejsvévolnější. Vyrobil Tři klenoty, silmarily, a naplnil je září Dvou stromů, Telperionu a Laurelinu, jeţ osvětlovaly zemi Valar. Po klenotech zatouţil Morgoth, Nepřítel, a ukradl je, kdyţ nejprve zničil Stromy, odnesl je do Středozemě a střeţil je ve své veliké pevnosti Thangorodrim [hory nad An-gbandem]. Proti vůli Valar opustil Fëanor Blaţenou říši a odešel do vy-hnanství ve Středozemi. Odvedl s sebou velkou část svého lidu; ve své pýše totiţ hodlal dobýt klenoty zpět od Morgotha silou. Následovala beznadějná válka Eldar a Edain proti Thangorodrim, v níţ byli nakonec naprosto pora-ţeni.
Fëanor brzy po návratu Noldor do Středozemě padl v bitvě a jeho sedm synů ovládalo rozlehlé země na východě Beleriandu mezi Dorthoni-onem (Taur-nu-Fuin) a Modrými horami; jejich moc však zanikla ve strašlivé Bitvě nespočetných slz, která je vylíčena v Húrinových dětech, a od té doby „Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí“ (s. 39).
Druhým synem Finwëho byl Fingolfin (Fëanorův nevlastní bratr), jenţ byl povaţován za velekrále všech Noldor; se svým synem Fingonem vládl v Hithlumu, který leţel severozápadně od vysokého pohoří Ered Wethrin, Hor stínu. Fingolfin bydlel v Mithrimu u velkého stejnojmen-ného jezera, kdeţto Fingon drţel Dor-lómin na jihu Hithlumu. Jejich hlavní pevností byla Barad Eithel (Věţ u pramene) u Eithel Sirionu (pramene Sirionu), kde z východního srázu Hor stínu prýštila řeka Sirion: tam mnoho let slouţil jako voják Sador, starý chromý sluha Húrina a Morwen, jak vyprávěl Túrinovi (s. 26). Po Fingolfinově smrti v souboji s Morgothem se stal velekrálem Noldor Fingon. Túrin ho jednou spatřil, kdyţ „s mnoha svými pány projíţděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil“ (s. 25).
Fingolfinovým druhým synem byl Turgon. Zprvu po návratu Noldor bydlel v domě zvaném Vinyamar, u moře, v kraji Nevrastu, západně od Dor-lóminu; tajně však vybudoval skryté město Gondolin, které stálo východně od řeky Sirion, na pahorku uprostřed planiny zvané Tumla-den, zcela obklopeno Okruţními horami. Kdyţ byl Gondolin po mnoha letech dřiny postaven, Turgon se z Vinyamaru odstěhoval a bydlel se svým lidem, jak s Noldor, tak se Sindar, v Gondolinu; tato elfí pevnost podivuhodné krásy byla po staletí uchovávána v nejhlubší tajnosti. Její jediný vchod nebylo moţno nalézt a navíc byl silně střeţen, takţe do ní nemohl vstoupit nikdo cizí, a Morgoth nebyl s to zjistit, kde se nalézá. Teprve v Bitvě nespočetných slz, kdy od odchodu z Vinyamaru uplynulo víc neţ tři sta padesát let, se Turgon z Gondolinu vynořil se svým veli-kým vojskem.
Třetí syn Finwëho, vlastní bratr Fingolfinův a nevlastní bratr Fëano-rův, byl Finarfin. Ten se do Středozemě nevrátil, ale jeho synové a dcera přišli s vojskem Fingolfina a jeho synů. Nejstarším Finarfinovým synem byl Finrod, který se inspiroval velkolepostí a krásou Menegrothu v Do-riathu a zaloţil podzemní pevnostní město Nargothrond. Proto byl na-zýván Felagund, coţ v jazyce trpaslíků znamenalo „Pán jeskyní“ nebo „Stavitel jeskyní“. Brány Nargothrondu se otvíraly do rokle řeky Narog v západním Beleriandu v místě, kudy protékala vysokými pahorky nazý-vanými Taur-en-Faroth neboli Vysoký Faroth; Finrodova říše se však prostírala doširoka, na východ aţ k řece Sirion a na západ k řece Nenning, jeţ se vlévala do moře u přístavu Eglarest. Finrod však byl zabit v kobkách Morgothova hlavního sluţebníka Saurona a nargothrondskou korunu převzal druhý Finarfinův syn Orodreth: to se stalo v roce ná-sledujícím po narození Túrina v Dor-lóminu.
Ostatní Finarfinovi synové, Angrod a Aegnor, vazalové svého bratra Finroda, dleli v Dorthonionu a hleděli na sever přes rozlehlou pláň Ard-galen. Finrodova sestra Galadriel dlouho bydlela v Doriathu u královny Melian. Melian byla Maia, duch obdařený velkou mocí, který na sebe vzal lidskou podobu a sídlil v beleriandských lesích s králem Thingolem. Byla matkou Elrondovy pramáti Lúthien. Nedlouho před návratem Noldor z Amanu, kdyţ z Angbandu přitáhly na jih do Beleri-andu silné armády, Melian (jak se vypráví v Silmarillionu) „vyslala svou moc a ohradila celé panství [hvozdy Neldoreth a Region] kolem dokola neviditelnou hradbou stínu a zmatení: Melianiným pásem, jímţ od té doby nemohl projít nikdo proti její vůli nebo proti vůli krále Thingola, pokud nepřicházel s větší mocí, neţ měla Maia Melian“. Od té doby se ta země jmenovala Doriath, „Opásaná země“.
V šedesátém roce po návratu Noldor vyšlo z Angbandu velké vojsko skřetů, čímţ skončilo mnoho let míru. Noldor je však naprosto porazili a potřeli. Toto střetnutí se nazývalo Dagor Aglareb, Slavná bitva; elfí páni ji však pochopili jako výstrahu a vytvořili Obklíčení Angbandu, které trvalo téměř čtyři sta let.
Vypráví se, ţe lidé (jimţ elfové říkali Atani, „Ti druzí“, a Hildor, „Následníci“) povstali ke konci Starých časů daleko na východě Stře-dozemě; avšak lidé, kteří za dnů Dlouhého míru, kdy byl Angband ob-klíčen a jeho brány zavřeny, vstoupili do Beleriandu, nikdy nemluvili o svých nejstarších dějinách. Vůdce těchto prvních lidí, kteří překročili Modré hory, se jmenoval Bëor Starý. Kdyţ se s nimi jako první potkal nargothrondský král Finrod Felagund, Bëor prohlásil: „Za námi leţí tma a my jsme se k ní obrátili zády a nechceme se tam vracet ani v myšlen-kách. Naše srdce se obrátila k západu a věříme, ţe tam najdeme Svět-lo.“ Stejně mluvil starý Húrinův slouţící Sador k chlapci Túrinovi (s. 26). Později se však vyprávělo, ţe jakmile se objevili lidé a Morgoth se o tom dověděl, naposled opustil Angband a odebral se na Východ, a ţe první lidé, kteří vstoupili do Beleriandu, „litovali a vzbouřili se proti Temné moci a byli krutě pronásledováni a utiskováni těmi, kdo ji uctívali, a jejími sluţebníky“.
Tito lidé patřili ke třem Domům známým jako Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Halethin. Húrinův otec Galdor Vysoký byl z Hadorova domu: byl totiţ Hadorovým synem; Húrinova matka však pocházela z Halethina domu, kdeţto jeho manţelka Morwen z domu Bëorova a byla spřízněná s Berenem. Lidé ze Tří domů se nazývali Edain (sindarská podoba slova Atani) a říkalo se jim Přátelé elfů. Hador sídlil v Hithlumu a od krále Fingolfina obdrţel vládu nad Dor-lóminem; Bëorův lid se usídlil v Dorthonionu a Halethin lid tou dobou sídlil v lese Brethil. Kdyţ skončilo Obklíčení Angbandu, přišli přes hory lidé docela jiného druhu; běţně se jim říkalo Východňané a někteří sehráli v Túrinově příběhu důleţitou roli.
Obklíčení Angbandu skončilo děsivě náhle (ovšem po dlouhé přípravě) jedné noci uprostřed zimy, 395 let poté, co začalo. Morgoth vypustil řeky ohně, které se valily dolů z Thangorodrim, a rozlehlá travnatá pláň Ard-galen, která se prostírala na sever od Dorthonionu, se proměnila ve vyprahlou a neplodnou pustinu. Od té doby byla známa jako Anfauglith, Dusivý prach.
Tento katastrofální výpad byl nazván Dagor Bragollach, Bitva náh-lého plamene. Tenkrát se poprvé z Angbandu v plné síle vynořil Glaurung, Otec draků, na jih se valily obrovské armády skřetů, elfí páni Dortho-nionu padli a s nimi velká část Bëorova lidu. Král Fingolfin a jeho syn Fingon byli s hithlumskými bojovníky zahnáni zpět do pevnosti Eithel Sirion ve východní stěně Hor stínu a Hador Zlatohlavý při její obraně zahynul. Pánem Dor-lóminu se potom stal Húrinův otec Galdor; proudy ohně se totiţ zastavily o hráz Hor stínu a Hithlum i Dor-lómin odolaly.
V roce po Bragollachu se Fingolfin v záchvatu zoufalství rozjel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj. O dva roky později se Húrin a Huor dostali do Gondolinu. Po dalších čtyřech letech byl v pevnosti Eithel Sirion při obnoveném útoku na Hithlum zabit Húrinův otec Galdor. Sador byl při tom, jak vyprávěl Túrinovi (s. 27), a viděl Húrina (tehdy jednadvacetiletého mladíka), „jak přebírá jeho panství a velení“.
Všechny tyto věci byly v paměti Dor-lóminu čerstvé, kdyţ se devět let po Bitvě náhlého plamene narodil Túrin.