Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 31. kapitola

Kapitola třicátá první

Will se nemohl rozhodnout, jestli má mít obrovskou radost a bezstarostně křičet, tancovat, zpívat a smát se, nebo se

naopak bát, že si ho někdo všimne a vykopne z Tesákové pevnosti, zavře do šatlavy nebo s ním udělá ještě něco

horšího. Nacházel se na místě, o kterém vždycky snil a vychloubal se před svými kamarády, že se sem jednou určitě

dostane. Ale… ono se to všechno seběhlo docela jinak, než v mých snech.

Stál kousek od vchodu do Velkého sálu Tesákové pevnosti. Po boku měl Havrana, Dranaeho, Jarmyho a také několik

dalších čarodějů z Vilwanu. Měl pocit, jako by se k vilwanské delegaci připojil snad každý mág, žijící v Yslinu či jeho

okolí — ať už bylo jeho postavení a moc jakékoli. Protože ostrov, byť zcela svrchovaný, nepředstavoval stát v pravém

slova smyslu, nebyla jejich skupinka oficiálně ohlášena ostatním hostům, a zaujala nejvzdálenější a nejméně významné

místo.

Jedině Rezolut se od nich držel stranou a stoupl si do malého hloučku Vorquelfů. Většina jich měla na sobě hedvábné

parádní oblečení jasných barev, které svou okázalostí nijak nezaostávalo za šaty přítomných lidských šlechticů.

Rezolut si naopak zvolil těžký plášť, který si sám vyrobil z prašivých řvounských skalpů a olemoval proužky kožešin

vylaenů. Pod ním se schovával kožený lovecký oděv zelenohnědé barvy. Nebyl by to však Rezolut, kdyby mu neodřízl

rukávy, aby mohl vystavit na odiv své hustě tetované paže.

Will Vorquelfovi jeho výběr oblečení upřímně záviděl, uvědomoval si totiž, že v něm jeho druh vypadá daleko lépe než

on sám, když ho před několika hodinami donutili, aby si vzal na sebe bohatě zdobené šlechtické šaty. Boty s ostrými

špičkami ho krutě tlačily, límeček se jej snažil udusit a kalhoty se zapínaly na tolik knoflíků, že si mladík byl jistý jednou

věcí — nedojde-li si na záchod dříve, než se během recepce něčeho napije, tak už to později nikdy nedokáže stihnout.

Oděv, který měl na sobě nyní, nebyl o mnoho lepší, navíc se v něm uhnízdila podivná jistota, že se tu děje něco o čem

on nemá ani potuchy. Protože se měli on, Havran a Dranae zúčastnit recepce jako představitelé vilwanské delegace,

obdrželi od čarodějů slavnostní roucha, odpovídající jejich smyšlenému postavení. Dranae dostal sytě červené roucho

Adepta a na každé předloktí si navlékl barevnou pásku. Tyto dva látkové kroužky měly symbolizovat magické školy,

které jejich majitel nejlépe ovládal, ale Will neměl ani potuchy, jaké druhy kouzel bílá a zelená barva představuje.

Havran se zahalil do šedého roucha, jaké mohli nosit jedině Magistři. Estafa, Adept, který se staral o jejich ošacení,

prohlásil, že riziko odhalení není příliš velké, neboť měl starší válečník šedivé vlasy a vznešené vystupování. Will si

domyslel, že se čaroděj snažil tím druhým důvodem Havranovi zalichotit, aby ho přiměl odhalit něco o své minulosti,

ale ten zachoval zdvořilé mlčení. Místo pásek kolem předloktí symbolizovaly dovednosti Magistrů samotná roucha se

zkrácenými rukávy, které odhalovaly dva hedvábné obdélníčky — v daném případě červený a žlutý. Will si nebyl

samozřejmě ani tady jistý, co znamenají, ale protože měl na sobě Jarmy modré roucho s červeným proužkem na rukávu,

došel mladý zloděj k názoru, že červená barva představuje nepochybně bojovou magii.

Poté, co si Rezolut odmítl obléci čarodějnický háv, otočil se Estafa k Willovi a chviličku si ho pozorně prohlížel. Pak

pokrčil rameny, podal mladíkovi černé roucho Učedníka a řekl mu, ať si ho vezme na sebe. Čaroděj ho utáhl tu a zase

tam, zauzloval kolem Willova pasu bílý provaz a nakonec spokojeně přikývl.

„No, nevypadá to špatně.Jsi hotový, Wille.“

Mladý zloděj se usmál a zahákl si palce za bílý provaz. „K čemu je tohle?“

„To abys měl roucho pevně utažené kolem pasu.“

„Ne, ne. Myslel jsem — jaká magie? Jakou magickou školu ovládám?“

Estafa mu věnoval přehnaně vřelý a zcela neupřímný úsměv. „Tedy, Wille, ty nepotřebuješ žádné pásky ani zkrácené

rukávy. Jsi Učedník. A jsi taky mladý, takže by nikdo neuvěřil, že ovládáš něco víc. Ale nedělej si starosti,“ zamrkal na něj muž. „Tak jako tak jsi velmi zvláštní.“

Will se zamračil. „Ale já tady viděl procházet jednoho, co měl roucho podobné tomu Jarmyho, jenže se spoustou pásek.

A vypadal mladší než já.“

„Aha, Adept Reese. On… on je také velmi zvláštní — svým vlastním způsobem. Aby se sem vůbec dostal, musel dost

dlouho putovat… opravdovou divočinou.“ Estafovy tenké rty mu zakryly zuby jako nějaká opona. „A teď už běž,

Wille. Na tvém místě bych s tímto převlekem nebyl nespokojený. Bude jedině dobře, když si tě nikdo nevšimne, než

přijde ten správný čas.“

Will jen bezmocně obrátil oči v sloup a opustil pokoj, který mu byl přidělen v čarodějnické věži. Během plavby do

Yslinu, jež netrvala o mnoho déle než jediný den, zjistil, že snad všichni čarodějové s oblibou mluví v hádankách.

Vlastně by proti tomu neměl námitek, kdyby po něm ovšem čas od času nevrhali hloubavé pohledy Jen několik

čarodějů v čele s Jarmym se ukázalo být fajn lidmi, kteří pozorně naslouchali jeho vyprávěním o bojích se řvouny v

horách i ve stellinských stájích.

Věž, ve které se ubytovali, ho ovšem mírně řečeno znepokojovala. Když místní přidělovali delegaci pokoje, řekli mu, že

ten jeho je druhý zleva. Vydal se tedy dlouhou chodbou, zabočil doleva, pak ještě jednou doleva a ocitl se v malém

výklenku. Dveře, před kterými stál, byly otevřené, takže mohl nahlédnout do malého pokoje s postelí, prádelníkem,

kulatým stolkem, dvěma židlemi a truhlou s velikým zámkem. Právě na něm se rozhodl vyzkoušet své zlodějské náčiní,

prostě jen tak, aby nevyšel ze cviku. Sotva se ho však dotkl, ozvalo se tiché prasknutí a truhla se otevřela. Našel v ní

šaty, které mu celkem dobře padly. V následujících dnech zjistil, že se oblečení uvnitř mění v závislosti na počasí a

jednou, poté, co se mu zdál sen, v němž viděl sám sebe v zelených šatech, objevil ráno v truhle oděv, jenž přesně

odpovídal tomu snovému.

To by snad ještě snesl, horší však bylo, že byl jeho pokoj vždycky druhý zleva. Když zabočoval doprava — měl přitom

stále na paměti, že se koneckonců nachází v kulaté věži — nedokázal svou místnůstku nikdy najít. Stačilo však změnit

směr, dvakrát zabočit doleva a už stál před jejími dveřmi. Ba co víc — i když zahnul doprava třeba třikrát, a ještě

sestoupil dolů po schodech do jídelny, stejně byl jeho pokoj druhým zleva, přičemž na zpáteční cestě obvykle do

žádných schodů stoupat nemusel. Našly se i výjimky. Když například jednou sešel do jídelny na večeři, musel se přece

jen vracet po schodech. Ty však vedly kupodivu znovu dolů. Schody, pak dvakrát doleva a byl na místě. Je to možné?

Výsledkem toho všeho bylo, že věž během těch několika dní ani jednou neopustil a nedostal tedy příležitost oprášit

své vzpomínky na Yslin. I tak však měl radost, že je zase doma, že cítí slaný mořský vzduch, slyší lidi hovořit se

známým přízvukem a vidí slunce každý večer zapadat za hory. Hory, které jsem navštívil… Z okna svého pokoje mohl

pozorovat koše, pohybující se na lanech mezi význačnými budovami vysoko nad klikatými špinavými uličkami. Šerodol

sice neviděl, neboť mu výhled zakrývala mohutná Tesáková pevnost, ale věděl, že tam je, a toto vědomí ho hřálo u

srdce.

A teď stojím tady, v nitru samotné Tesákové pevnosti. Protože vyrůstal v Yslinu, věděl Will, že vládnoucí kruhy

Alcidy využívají starobylou citadelu pro pořádání důležitých recepcí a bálů. Nesčetní zlodějové plánovali naprosto

ztřeštěné kousky, které by jim umožnily se vloudit na některou z grandiózních oslav. Toužili sebrat šlechticům i tu

nejposlednější ozdůbku a potom tiše zmizet, většinou však dospívali k rozhodnutí, že to nelze provést, a to ještě dříve,

než se rozhoupali k nějaké akci. Sedm se jich o to přece jen pokusilo — tři sólo a také jedna čtyřčlenná skupinka. O pěti

z nich už Will nikdy nic neslyšel, ale hlava šestého se objevila nabodnutá na hrotu kopí nad západní bránou pevnosti,

kterou bylo z Šerodolu nádherně vidět.

Jediným úspěšným zlodějem z těch sedmi byl Azurový pavouk. Ukradl z pevnosti drahocennou korunku, kterou měla

králova nejstarší dcera Kallistae dostat ke svým patnáctým narozeninám. V Šerově se tradovalo, že král Augustus složil

poté, co se o drzé loupeži dozvěděl, přísahu — bude si holit hlavu až do doby, než bude pachatel chycen a korunka

vrácena. Azurový Pavouk zmizel z Yslinu krátce nato. Jedni říkali, že uprchl ze strachu před královým hněvem, jiní však

trvali na tom, že prostě odešel za lepším. Will souhlasil s těmi druhými a měl radost, že se jeho hrdinovi podařilo

vyhnout dopadení a nesdílet smutný osud ostatních zlodějů.

Mladík se zachvěl, ale nemohla za to vzpomínka hlavu Šíleného Dicka, třeštící prázdné oči z hrotu kopí nad bránou.

Zlodějové, kteří nadšeně popisovali, co všechno v Tesákové pevnosti ukradnou, hrubě podceňovali zde shromážděné

bohatství. Koneckonců to byli jen obyčejní druhořadí chudáci bez špetky představivosti. Možná měli dostatek fantazie

na to, aby své loupeže jakžtakž naplánovali, ve skutečnosti však vůbec netušili, na co mohou uvnitř narazit.

Kdyby byly klenoty jako vodní kapky, mnozí z těch lidí tady by se okamžitě utopili. Will se zazubil, ale jeho úsměv

naštěstí utonul ve stínu, vrhaném kápí jeho černého roucha. Kolem něho procházeli králové a královny, princové a

princezny. Heroldové ohlašovali jejich příchod a poté všichni ti vznešení pánové a dámy zvolna kráčeli po širokém

šarlatovém koberci k vyvýšenému stupínku, z něhož zdravil hosty samotný král Augustus se svou ženou.

Už jen samotný pohled na krále — na jeho oholenou hlavu a tak vůbec — rozechvíval Willa až do morku kostí. Během

celého života jej doprovázely nesčetné příběhy o jeho hrdinských činech a především o slavné kampani v Okrannelu.

Potulní pěvci a vypravěči tvrdili, že nebýt krále a jeho vítězství nad aurolanskými hordami, které se svobodně toulaly

krajinou a drancovaly dle libosti, hřála by si dnes Chytrina zadek na alcidském trůnu. A skutečnost, že Augustus

zachránil v Okrannelu svou budoucí manželku, takovým příběhům pouze dodávala na přitažlivosti.

Spousta mužů v Šerodolu se chlubilo šrámy, které údajně utržili během té slavné kampaně, ale Will se jimi nenechával

ošálit. Kdyby tam každý z těch chvastounů skutečně byl, čítala by Augustova armáda nepochybně více než ony tři

tisícovky mužů, jimiž disponoval ve skutečnosti. A protože jen málo z těch chlapíků mluvilo s okranským přízvukem,

protože věděl Will, že nepatřili ani k nepravidelným jednotkám, které se přidaly ke královu vojsku. Ale neboť každý ze

šrámů doprovázel strhující příběh o nějaké krvavé bitvě, nevadilo mladíkovi ani v nejmenším, že vypravěči sprostě lžou.

Ale král Augustus, ten byl skutečný. Jeho oholená hlava, jasné oči i mohutné kníry svědčily o tom, že se tento muž cítí daleko pohodlněji v boji, než vprostřed politických tahanic a pletich. Will by si ho dokonce dokázal velmi dobře

představit jako piráta, plavícího se po Srpovém moři. Augustus vypadal jako muž stvořený pro dobrodružství a mladík

se nadouval pýchou, že má Alcida právě takového krále.

Mladíkův úsměv se rozšířil. Právě se rozhodl, že jestli tady bude někdy loupit, tak Augustovi určitě nechá alespoň jeho

korunu.

Toto jeho předsevzetí se však rozhodně nevztahovalo na orioského krále Scrainwooda. Jeho dlouhé hnědé vlasy byly

na mnoha místech prokvetlé šedinami a přes masku mu nebylo vidět do obličeje — skrze průřezy však probleskovaly

neklidné oříškově hnědé oči. Will se už na ulicích setkal s jemu podobnými. Maličko pokleslá ramena a přílišná

pozornost, věnovaná rychlým pohybům — to vše svědčilo o tom, že před ním stojí muž, který má co skrývat. Mladík

by s radostí ukradl třeba všechno, co měl Scrainwood na sobě, ale byl si podivně jistý, že jsou drahokamy, zdobící jeho

korunu, falešné. Lhář a navíc ještě hamoun.

Orioský vládce přicestoval na Radu králů pouze se skromným doprovodem. Will si mlhavě vzpomínal, jak někde slyšel,

že je Scrainwood vdovcem. Jeho manželka prý vyplula na výlet v malé lodičce a už se nikdy nevrátila. Zlí jazykové

tvrdili, že dala přednost životu pastýřky kdesi v kopcích a že ji její synové navštěvovali, kdykoli se král vydával na

cesty. Will si nebyl jistý, zda má takovým pochybným povídačkám věřit, ale pravda byla taková, že po orioských

princích tu nebylo ani vidu ani slechu. Přitom se povídalo, že ten mladší přicestoval do Yslinu spolu s otcem.

Jako další vstoupili do Velkého sálu zástupci Okrannelu. Estafa, stojící těsně za Willem, jízlivě sykl: „Okrannel by měl

po právu vstoupit ještě před Oriosou. Jenže Scrainwood trvá na tom, že má jeho národ přednost, protože skutečně

existuje. Jenže pravda je taková, že dnes patří Oriosa Aurolanu ještě spíše než Okrannel.“

Král Stefin z Okrannelu se šoural po koberci. Korunu svíral v jedné ruce, zatímco za druhou ho držel a podpíral muž

středních let. Následovala je skupina šlechticů, která svým počtem překonávala všechny delegace, jež zatím kolem

Willa prošly. Mladík si však povšiml, že ani všichni dohromady nemají tolik klenotů jako jedna jediná významná

osobnost z některého jiného státu. Kdyby byly klenoty jako vodní kapky, nastalo by v Okrannelu hrozné sucho.

Mezi procházejícími šlechtici se však vyjímala jedna neuvěřitelně krásná žena se světlými vlasy a živýma očima barvy

ametystů, které bohatě vynahrazovaly nedostatek nerostného bohatství okranské delegace. Pohybovala se s kočičí

pružností a elegancí, kterou musela nutně zahanbit všechny ženy — nejen ty shromážděné ve Velkém sále. Doma v

Šerodolu jsem viděl ženy jako Lumina, které tancovaly tak, ze všem mužům kypěla krev v žilách, ale ty nebyly ničím ve

srovnání s touto… Ve skutečnosti připadalo Willovi, že tak krásnou ženu viděl předtím pouze jedinkrát.

Byla to ona! Naklonil se doleva, naléhavě zatahal Havrana za rukáv a pošeptal mu: „Ta žena z Okrannelu! Je to ta samá,

kterou jsme potkali ve Stellinu. Ta na tom koni, víš. Královna lupičů.“

Havran se trochu naklonil dopředu a napnul zrak. „Možná máš pravdu. Slyšel jsi herolda? Jak ji představil?“

Will pokrčil rameny, ale tu se do hovoru zapojil Estafa. „Je to princezna Alexie, dcera prince Kirilla.“

Mladík měl pocit, že Havranovi málem selhal hlas, ale to samozřejmě nebylo možné. „Takže tohle je Alexie.“

Will se zamračil. „Říkáš to tak, jako bys ji znal.“

„Já…“ Havran zaváhal a pak si odkašlal do sevřené pěsti. „Slyšel jsem, že přežila otcovu smrt, ale o jejích dalších

osudech už nevím nic.“

„Dětství strávila v Gyrvirgulu,“ vysvětlil ochotně Estafa. „Vychovali ji okřídlení elfové. Prý od ní dali její příbuzní ruce

pryč — na naléhání velkovévodkyně Taťány, královy tety. Vyrůstala mezi Gyrkymy, a je proto stejně divoká a

nevychovaná jako oni.“

Will střelil po klevetivém čarodějovi vražedným pohledem a pak zavrtěl hlavou. „Nevím, z jakých zdrojů máš svoje

informace, ale co se mě týče, tak podle mého názoru sedí na koni opravdu perfektně.“

„To tedy sedí.“ Havran si s mladým zlodějem vyměnil úsměv. „A zlatá róba jí také celkem sluší, že ano?“

Okranská delegace pomalu prošla po šarlatovém koberci, jen král Stefin a princezna Alexie však měli právo pozdravit

krále Augusta, takže se sál rychle uvolnil pro další skupinku hostů. Will nevěděl, kdo je ten malý muž, oděný od hlavy

až k patě do královského modrého sametu s černými proužky, ale bylo mu jasné, že přichází z Pevnosti Drakonis. Za

ním kráčelo v párech deset postav — vždy muž a žena vedle sebe — a všechny vypadaly na první pohled jako

válečníci. Tohle koneckonců nebylo nijak těžké uhodnout. Všechno to totiž byli meckanshii spárovaní tak, aby se jejich

umělé končetiny nacházely na vnitřní straně řady a kovové ruce pevně svíraly kovové ruce svých protějšků.

Havranův hlas zněl velmi velmi vzdáleně. „To je Dothan Cavarre, drakoniský baron. Člověk, kterého musíme

přesvědčit, aby své tři úlomky Dračí koruny raději rozptýlil po světě.“

Mladý zloděj přikývl. Cavarre byl ve skutečnosti prvním ze shromážděných dospělých, jehož Will překonával

vzrůstem. Sněhobílé vlasy měl dlouhé, ale nesvázané do žádného copánku. Dokonale ladily k pečlivě pěstěnému kníru

a bradce téže barvy. Šedé oči, poseté spoustou modrých flíčků, donekonečna a neúnavně prohledávaly sál. Také s

tímto druhem chování se už mladík v ulicích setkal a věděl, že za ně nemůže strach či paranoia, ale spíše neodbytný

zvyk neustále podezřívat a pátrat.

Cavarre se na Havrana podíval hned několikrát a Willa z toho pohledu zamrazilo.

„A kdo je tohle?“

Havran se usmál. „To je jeho manželka, Ryhope z Oriosy. Scrainwoodova sestra. Čas k ní byl milosrdný.“

Will udiveně zvedl obočí a starší muž pokýval hlavou.

„Neznám ji pouze z doslechu. Jednou jsem ji viděl, bylo to na Oslavách žní, které se před lety konaly tady v Yslinu.

Měla tenkrát o trochu méně vrásek v obličeji a ani stopu po té bílé lokně v havraních vlasech. Ale již tehdy byla stejně

svá jako dnes a měla také tentýž šarm. Ti meckanshii, kteří je následují, jsou zřejmě velitelé pevnostních praporů.

Některé neznám, museli být povýšeni teprve nedávno.“

Estafa si odkašlal. „Potom tedy mám lepší zdroje. Noví, jsou jen poslední dva. Ona se jmenuje Jancis Ironsidová a pochází z Murosa. A vedle ní jde její manžel, původem z Oriosy. Je to tak trochu pedant, co se nošení masky týče, ale

myslím, že to lze pochopit. Chce si zakrýt alespoň to málo, co mu zbylo z obličeje.“

Will se zamračil. Ta žena vypadala celkem obyčejně, neboť její róba byla dostatečně dlouhá a splývavá, aby schovala

cokoli, co ji nutilo kulhat. Na levou ruku si nasadila modrou koženou rukavici — nebýt toho, že měla kromě palce už jen

dva další prsty, nemohlo by nikoho ani napadnout, že má Jancis co skrývat. Tvář jí halila maska z modrého sametu s

černým lemováním, která se dokonale hodila k tradiční uniformě vojáků, sloužících v Pevnosti Drakonis.

Ale při pohledu na jejího manžela musel Will připustit, že měl čaroděj protentokrát nejspíš pravdu. Kdysi v minulosti

musel ten muž přijít o většinu masa v obličeji, spolu s pořádným kouskem nosu. Zpod okrajů jeho černé masky,

ozdobené rozličnými stuhami a malými bílými zářezy, vykukovaly stříbřité ocelové kroužky, které nahrazovaly kůži. Will

si tím nebyl úplně jistý, ale měl pocit, že viděl některé Vorky nosit brnění, sestavená z podobných kvalitních kroužků.

Říkal si tedy, jestli u opravy tohoto kovového vojáka náhodou neasistoval nějaký elf.

Havran se zamračil. „Má ten muž nějaké jméno?“

„Hawkins, řekl bych. Sallitt Hawkins.“

Willovi se rozšířily oči překvapením. „Nebyl to ten zrádce?“

Čaroděj se tlumeně zasmál. „Ne, ale je to jeho bratr. Pomáhal králi Augustovi během kampaně v Okrannelu. Jeho činy

očistily jméno jeho rodiny a alespoň částečně ji zbavily té velké hanby.“

„No jistě, taková špína se nedá snadno vyčistit.“ Will zavrtěl hlavou. „Vlastně, je to skoro nemožné.“

Vilwanský čaroděj si odfrkl. „Není to o nic těžší než tvůj úkol.“

„Cože?“

„No přece to vychvalované proroctví, které vyslovil slepá Vorquelfka.“ Estafa potřásl hlavou. „Kenwick Norrington a

jeho syn slouží Chytrině jako sullanciriové, ale podle proroctví to bude právě Norrington, kdo aurolanskou tyranku

zničí. A tím Norrigtonem jsi přece ty, milý Wille.“

„Cože?“ Podíval se na Havrana a spatřil, jak pobavený výraz v jeho tváři taje a je nahrazován úzkostí. „Takže takhle to

všechno je? Ne! NE!“

Havran k němu natáhl ruku, ale Will ji srazil stranou. Otočil se a jako šipka vyrazil ke dveřím. Slyšel, jak za ním starý

válečník volá, aby se zastavil, ale nedbal na něj. Will zavrčel na stráže u východu ze sálu a škubl prsty, jako by se

chystal seslat ničivé kouzlo. Vojáci zděšeně ucouvli, mladík proklouzl mezi nimi a vyběhl z Tesákové pevnosti. Vmísil

se do davu na ulici a utíkal dál — některým lidem se vyhýbal, jiné jednoduše odstrkoval stranou. Pak zabočil na sever a

ztratil se v Šerodolu.